ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1967.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1967/2022-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 587 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 138/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 283/2021-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 C 138/2019-77, žalobu o zaplacení částky 587 450 Kč s příslušenstvím v celém rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 20 Co 283/2021-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky 587 450 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 30/98 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v jeho obou výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ohledně dovolání žalobce proti výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že řízení trvající téměř 21 let nebylo posouzeno jako nepřiměřeně dlouhé a poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, kde Ústavní soud uzavřel, že jím posuzované řízení trvající čtvrtstoletí zcela jistě nepřiměřeně dlouhé bylo. Tento závěr odvolacího soudu (a i soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud zcela převzal) je však v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť odvolací soud se nezabýval jen délkou samotného posuzovaného řízení, kterou hodnotil dle jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, ale zohlednil i skutečnost, že posuzované řízení bylo od 10. 4. 2000 do 30. 8. 2016 přerušeno z důvodu konkurzu na majetek prvního žalovaného. V této souvislosti se podrobně zabýval i přiměřeností délky tohoto konkurzního řízení z pohledu jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že na nepřiměřenou délku řízení nelze usuzovat jen ze samotné délky řízení, ale je ji třeba poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) a přihlédnout k důvodům délky posuzovaného řízení a jednotlivá kritéria hodnotit nejen v neprospěch žalobce (např. složitost věci), ale i v jeho prospěch (např. postup orgánů veřejné moci) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13). Tomuto postupu odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) zcela dostál a jeho rozsudek se tak tak neocitl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale ani s žalobcem zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. II. ÚS 168/05, kde Ústavní soud nedospěl k závěru, že každé řízení trvající 25 let je nepřiměřeně dlouhé, ale zdůraznil, že přiměřenost projednací lhůty je pojem subjektivní a může se dle povahy a konkrétních okolností jednotlivého případu lišit. Navíc Ústavní soud řešil zcela odlišnou situaci, kdy posuzované řízení po celou dobu 25 let probíhalo u soudů různých stupňů, zatímco v daném případě bylo posuzované řízení přerušeno z důvodu složitého konkurzního řízení.
Ani při řešení otázky posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že ačkoliv je řízení o ochranu osobnosti, kde žalobce vystupoval také v postavení žalobce, řízením s typově vyšším významem, s ohledem na to, že od 25. 1. 2006, kdy byla (v průběhu přerušení řízení vůči prvnímu žalovanému z důvodu prohlášení konkurzu na jeho majetek) pravomocně zamítnuta žaloba založená na stejném skutkovém a právním základu vůči druhému žalovanému ze stejných důvodů, jako se to následně stalo i vůči prvnímu žalovanému dne 1. 3. 2018, byl význam posuzovaného řízení (probíhajícího nadále jen vůči prvnímu žalovanému) od ledna 2006 zcela marginální, neboť od té doby nemohl být žalobce v nejistotě ohledně jeho výsledku, což žalovaná v řízení od počátku namítala [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010].
Pokud žalobce v této souvislosti poukazoval i na to, že posuzované řízení pro něj mělo velký význam rovněž z důvodu jeho pokročilého věku a zdravotního stavu, neboť v době zahájení posuzovaného řízení mu bylo 57 let a v době jeho ukončení 77 let a v průběhu řízení na svůj špatný zdravotní stav opakovaně upozorňoval, neodchýlil se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu včetně rozsudku ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, ani v tomto směru. Za osoby v pokročilém věku jsou dle judikatury Nejvyššího soudu považovány osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména jejich zdravotní stav (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Věk 75 let ale žalobce překročil až těsně před koncem posuzovaného řízení, kdy však již nemohl být v nejistotě o jeho výsledku, jak je rozebráno výše. Skutečnost, že by zdravotní stav žalobce byl v průběhu posuzovaného řízení špatný a že by na tuto skutečnost žalobce soud rozhodující v posuzovaném řízení upozornil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, a Stanovisko), se ze skutkových zjištění soudů obou stupňů nijak nepodává. Žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a ani tato jeho námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Navíc i v tomto řízení žalobce pouze obecně poukazoval na svůj „pokročilý věk a zdravotní stav“, ale nijak neupřesnil, jakými konkrétními obtížemi měl trpět.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu