ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1978.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1978/2023-306
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce J. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 219/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, č. j. 58 Co 350/2022-282, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 5. 2022, č. j. 12 C 219/2018-254, zamítl žalobu o zaplacení částky 432 431 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal odškodnění za průtahy a za procesní nečinnost ve výši 172 431 Kč, dále odškodnění za diskriminaci a šikanu zneužívající neprávního vzdělání žalobce ve výši 60 000 Kč, a též pokud požadoval zadostiučinění za zásah do svých osobnostních práv ve výši dalších 200 000 Kč, kterážto újma měla souviset s exekučním řízením vedeným u Okresního sudu v Chebu pod sp. zn. 13 EXE 13297/2010 (včetně řízení před postupně pověřenými soudními exekutory).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Posuzované dovolání předně neobsahuje ve vztahu k otázce č. 5, spojované s rozlišením mezi újmou způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a újmou způsobenou jednotlivými průtahy v řízení, náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce sice uvedl, že se odvolací soud ve vztahu k této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu, nicméně Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem ve vztahu k otázce 5 naplněn. Pokud se žalobce domníval, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musel by ve vztahu ke každé jedné otázce pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), což ovšem v podaném dovolání neučinil.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Ve vztahu k otázce č. 2 ohledně posouzení rozsahu břemene tvrzení, žalobce nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviset. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatel namítá, že odvolací soud své rozhodnutí založil na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, a posoudil tak nesprávně otázku splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti žalobce, kdy své námitky zakládá na prosté polemice se závěry obou soudů o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobcem. Nesouhlasí se závěrem, že ani po výzvě soudu k doplnění rozhodujících skutkových tvrzení a označení důkazů k prokázání skutkových tvrzení, břemeno tvrzení a důkazní břemeno v dané věci neunesl, a že z tohoto důvodu byla jeho žaloba nesprávně zamítnuta. Skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání tak i v této části trpí vadami, které brání tomu, aby se uplatněnými námitkami mohl dovolací soud zabývat.
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že „pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“.
Ve vztahu k otázce č. 4, „zda lze újmu z celkové délky posuzovaného řízení ztotožnit s újmou vzniklou v důsledku dílčího průtahu“, není dovolání žalobce ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť v rozsahu částky 172 431 Kč založil odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) své zamítavé rozhodnutí výlučně na tom, že „žalobce nevymezil konkrétní průtah tak, jak byl soudem prvního stupně vyzván, označil pouze část exekučního řízení týkající se prodeje nemovitých věcí“ (viz odst. 15 přezkoumávaného rozsudku). Žaloba byla v této části zamítnuta tedy výlučně z důvodů procesních: žalobce přes odpovídající poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. svůj nárok nepodložil odpovídajícím tvrzením; tomuto pro věc určujícímu závěru však v dovolání prostřednictvím otázky pod č. 4 oponováno nikterak není. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze jen na vysvětlenou dodat, že odvolací soud nad rámec své nosné argumentace vedoucí k zamítnutí části žaloby v důvodech napadeného rozsudku vysvětlil, že není vyloučeno uplatnit vedle sebe jak nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tak současně i nárok na zadostiučinění dílčího průtahu, byť v nich došlo v rámci téhož řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2018/2014, a ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zatímco při závěru o nepřiměřené délce řízení se vznik nemajetkové újmy presumuje, v případě odpovědnosti za dílčí průtah v řízení je na žalobci, aby existenci újmy tvrdil a prokázal; v posledně uvedeném případě se nepostupuje podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V obou skutkově odlišných situacích musí žalobce důsledně odlišit následky, které měly na jeho straně vzniknout celkovou nepřiměřenou délkou řízení, od těch, jež měly vzniknout v důsledku konkrétních průtahů, a je třeba dbát toho, aby nedošlo k jejich duplicitnímu odškodnění (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3507/2018). Pokud soudy nižších stupňů trvaly formou požadavku na nezbytném skutkovém odlišení následků nemajetkové újmy z tvrzeného dílčího průtahu od újmy z nepřiměřené celkové délky exekučního řízení, o níž již bylo rozhodnuto v jiném soudním řízení, od výše označené judikatury dovolacího soudu se neodchýlily.
Na dalších žalobcem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl (tj. neunesení břemene tvrzení stran jeho újmy z průtahů), nemůže žádný další dovolací důvod (zda tvrzení a návrhy předložené v řízení žalobcem smí soud vztáhnout pouze k jednomu z uplatněných nároků, a jaké jsou podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu za diskriminaci a šikanu) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vytýká-li dovolatel v otázce č. 1 odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu „přehlížení tvrzení žalobce“ a pro „nedostatek důvodů“, poukazuje tímto (bez toho, že by náležitě formuloval některý z obligatorních důvodů přípustnosti dovolání) toliko na možnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení, stejně jako k dalším případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není případ právě projednávané věci.
Kromě toho podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu jsou patrny nosné důvody vedoucí ke konkrétnímu skutkovému závěru i odpovídající právní argumentace, které mohl dovolatel čelit, pokud by ovšem jím podané dovolání obsahovalo zákonem vyžadované náležitosti.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné [§237 o. s. ř. a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu