ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2841.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2841/2022-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka a v právní věci žalobce M. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 522 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 183/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 53 Co 343/2021-69, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 18 C 183/2020-45, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 522 489 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 7. 10. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 522 489 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobci způsobena nesprávným úředním postupem v podobě průtahů v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 Cm 1289/92.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Namítá-li žalobce, že „[p]rávní závěr dovolacího soudu, že do délky řízení není možné zahrnout dobu, po kterou účastník o existenci řízení nevěděl, je neudržitelný,“ přičemž „v případě, že je vydán rozsudek bez vědomí účastníka … dostává takového účastníka do situace, kdy čelí výkonu takového rozhodnutí, což je stav ještě složitější než jen nejistota ohledně výsledku řízení,“ pak přehlíží, že na vyřešení této právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, posuzoval nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy uplatněný na základě tvrzení o „neúměrných průtazích, které vedly ke zbytečnému prodloužení řízení“; újma způsobená snad tím, že žalobce „čelil exekučnímu řízení“, předmětem řízení nebyla. Proto tato námitka žalobce není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Na vysvětlenou lze doplnit, že samotný závěr o tom, že účastníkovi nevzniká újma v době, kdy o existenci řízení neví, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010), od které ani po zvážení argumentů dovolatele nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit námitky dovolatele, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., konstruuje-li své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základu, než ze kterého vycházel odvolací soud (námitky dovolatele založené na úvaze, že „nejméně od 5. 6. 1995, kdy jsem si měl převzít platební rozkaz, jsem o řízení věděl“, a že dovolací soud by měl posoudit, jak „nahlížet na dobu trvání řízení, kdy účastník řízení ztratí povědomí o jeho existenci a následně ji zase získá“). Dovolací soud je vázán dovolacím důvodem a dovolatel přitom žádnou procesněprávní otázku, jejíž podstatou by byl způsob, jakým odvolací soud ke svým skutkovým závěrů dospěl, neformuluje. K vadám řízení by dovolací soud přihlédl podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li dovolání přípustné; tato podmínka však v posuzovaném případě splněna není.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, že „je nutné ve výši částky, kterou stanovil Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, promítnout vývoj makroekonomické situace v České republice“, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž platí, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19), ani změna životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což Nejvyšší soud několikrát zopakoval ve svých nedávných rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu