ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3227.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3227/2022-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 9/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 30 Co 142/2022-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 25 C 9/2021-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 371 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 5. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 50 770 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 30 Co 142/2022-96, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku III o nákladech řízení ho ve výši náhrady nákladů řízení změnil tak, že tato činí 26 570 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Částky 400 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky tří řízení vedených Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky. Částku 150 000 Kč s příslušenstvím požadoval žalobce v důsledku nepřiměřené délky řízení, ve kterém generální ředitel Vězeňské služby České republiky rozhodnutím ze dne 26. 8. 2019, č. j. VS-193467-2/ČJ-2019-800020, zprostil žalobce výkonu služby, přiznal mu služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu a nařídil mu dosažitelnost (dále jen „první posuzované řízení“). Částky 50 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal v důsledku nepřiměřené délky řízení, ve kterém generální ředitel Vězeňské služby České republiky rozhodnutím ze dne 2. 12. 2019, č. j. VS-223353-24/ČJ-2019-800020, uznal žalobce vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, spočívajícím ve včasném neoznámení termínu zahájení stavby žalobcem jako ředitelem Věznice XY (dále jen „druhé posuzované řízení“), a částky 200 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal v důsledku nepřiměřené délky řízení, ve kterém generální ředitel Vězeňské služby České republiky rozhodnutím ze dne 13. 12. 2019, č. j. VS-185773-62/ČJ-2019-800020, uznal žalobce vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle §50 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, spočívajícím v nedostatcích při uzavírání nájemní smlouvy na halu v objektu Věznice XY (dále jen „třetí posuzované řízení“). Ve všech třech řízeních podal žalobce proti rozhodnutím generálního ředitele Vězeňské služby České republiky odvolání. Vzhledem k tomu, že výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, který nabyl oddělené právní moci, byla žalobci přiznána na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou prvního posuzovaného řízení částka 11 250 Kč s příslušenstvím, druhého posuzovaného řízení částka 10 000 Kč s příslušenstvím a třetího posuzovaného řízení částka 7 500 Kč s příslušenstvím, zůstal předmětem odvolacího řízení nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou prvního posuzovaného řízení ve výši dalších 138 750 Kč s příslušenstvím, druhého posuzovaného řízení ve výši dalších 40 000 Kč s příslušenstvím a třetího posuzovaného řízení ve výši dalších 192 500 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve všech jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobce v části směřující proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z těchto důvodů se tedy Nejvyšší soud nezabýval otázkou uvedenou v odstavci V dovolání, která se týkala právě stanovení výše nákladů řízení žalobce, tedy výroku II rozsudku odvolacího soudu. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud nejprve zabýval charakterem jednotlivých uplatněných nároků.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, jestli se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na zadostiučinění ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou druhého posuzovaného řízení. Tento samostatný nárok, odvíjející se od odlišného skutkového základu než zbylé nároky, nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Co se týče zbylých samostatných nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou prvního posuzovaného řízení ve výši 138 750 Kč s příslušenstvím a třetího posuzovaného řízení ve výši 192 500 Kč s příslušenstvím, ohledně kterých dovolání objektivně přípustné dle §238 o. s. ř. je, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání v tomto rozsahu přípustné podle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka, že v případě nepřiměřeně dlouhého správního řízení se stanovenými zákonnými lhůtami pro rozhodnutí by měla být základní částka ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč počítána nikoliv za rok řízení, ale za zákonnou lhůtu pro rozhodnutí v daném typu a fázi řízení, tedy v posuzované věci 30, popř. 60 dnů v řízení prvního stupně a 90 dnů v řízení odvolacím, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud (i soud prvního stupně) uzavřel, že v případě posuzovaných správních řízení činí základní částka 15 000 Kč za rok řízení a 50 % za první dva roky, tj. celkem 15 000 Kč za první dva roky řízení. Tento závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť v případě posuzovaných správních řízení, ve kterých bylo rozhodováno o základním právu žalobce a v nichž tedy měl žalobce právo na projednání věci v přiměřené době ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba výši zadostiučinění určit v souladu se závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“) a tudíž vycházet ze základní částky 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení a za první dva roky ve výši 50 % z určené základní částky za rok (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, publikovaný pod č. 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, publikovaný pod č. 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Ze zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí se tudíž dle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu nevychází při stanovení výše zadostiučinění, ale je rozhodná pro závěr, zda bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé, neboť v případech, kdy zákon ukládá příslušnému orgánu veřejné moci povinnost provést určitý úkon či vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě, jedná se o právní úpravu speciální, která vylučuje použití obecného pravidla posuzovat přiměřenost délky řízení ve vztahu k individuálním okolnostem daného případu pomocí hodnocení jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) (srov. část IV Stanoviska). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to byl žalobce, kdo žalobou uplatnil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou tří správních řízení, nikoliv jinou újmu způsobenou konkrétními průtahy v jednotlivých řízeních. Takto vymezený nárok tedy odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu, která se k žalobcem uplatněnému nároku váže.
Pokud žalobce ve svém dovolání citoval část odůvodnění (odstavec 27 odůvodnění) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, tak tato se vztahovala k situaci, kdy by na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedopadal a zabývala se možností vzniku nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího nikoliv v nepřiměřené délce řízení, ale z důvodu jednotlivých průtahů v řízení. Tato situace však v posuzované věci nenastala. Ohledně správních řízení, na která čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dopadá (nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, viz výše citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020), Nejvyšší soud i v žalobcem citovaném rozsudku dospěl k závěru, že na posouzení přiměřenosti délky řízení a stanovení případné satisfakce je třeba závěry Stanoviska aplikovat.
Ani při řešení otázky posouzení kritéria významu předmětu prvního posuzovaného řízení pro žalobce [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že první posuzované řízení mělo pro žalobce zásadní význam z důvodu, že mu byla nařízena dosažitelnost 24 hodin, takže musel být neustále k dispozici, a také mu byl výrazně snížen příjem, a to o 50 %, a z toho důvodu přistoupil k navýšení základní částky o 50 % (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu