ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3227.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3227/2023-445
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce R. R. , zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 77 993 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 62/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 53 Co 147/2023-423, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou původně domáhal po žalované celkem tří nároků z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 61 T 3/2019. Žalobci v souvislosti s nezákonným trestním stíháním měla vzniknout majetková újma (škoda) v podobě nákladů na obhajobu ve výši 204 400 Kč, v podobě ušlého výdělku ve výši 27 346,73 Kč, který mu měl ujít v souvislosti s jeho účastí na vyšetřovacích úkonech, a v podobě cestovného ve výši 50 646,27 Kč. Nároky žalobce u žalované předběžně uplatnil dne 9. 9. 2020.
Podáním ze dne 1. 3. 2022 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do plněné částky 178 490 Kč na nároku na nákladech na obhajobu. Usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 20 C 62/2021-234 bylo řízení v uvedeném rozsahu zastaveno. Při jednání konaném dne 17. 10. 2022 vzal žalobce žalobu zpět také co do zbylé částky na nároku na nákladech na obhajobu ve výši 25 910 Kč spolu s příslušenstvím z důvodu změny stanoviska. Usnesením ze dne 12. 12. 2022, č. j. 20 C 62/2021-304, bylo řízení v tomto uvedeném rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 20 C 62/2021-391, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 178 490 Kč od 10. 3. 2021 do 6. 9. 2021 (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 178 490 Kč od 21. 2. 2020 do 9. 3. 2021 a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 178 490 Kč od 10. 3. 2021 do 6. 9. 2021 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 301,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65 691,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 21. 2. 2020 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 12 301,20 Kč od 10. 3. 2021 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
Ve výroku IV rozsudku soudu prvního stupně zamítnutá částka 65 691,80 Kč s příslušenstvím v sobě zahrnuje nárok na náhradu škody v podobě ušlého výdělku v žalobou uplatněné výši 27 346,73 Kč, který byl soudem prvního stupně zamítnut z toho důvodu, že i po výzvě soudu a poučení absentovala základní tvrzení k vymezení ušlého výdělku a důkazní návrhy k jeho prokázání, resp. nebylo prokázáno, že na straně žalobce došlo ke vzniku škody představující ušlý výdělek, a dále nárok na náhradu škody v podobě cestovného v zamítnuté výši 38 345,07 Kč (žalobou byla uplatněna částka 50 646,27 Kč), který byl soudem prvního stupně zamítnut proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně uskutečnění pěti specifikovaných cest a taktéž z důvodu nezohlednění amortizace, jelikož se jednalo o opotřebení vozidla třetí osoby nikoliv žalobce.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, v rozsahu jeho výroku II a III, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalobce takovou osobou není v rozsahu, v jakém byl výrokem II odvolacího soudu potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 12 301,20 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (tj. ohledně části nároku na náhradu škody jakožto cestovného), neboť v tomto byl ve věci úspěšný. V této části je tak dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Tak je tomu i v posuzované věci, tedy, že omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, kdy žalobce v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné v části výroku II, jíž byl potvrzen zamítavý výrok IV rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se nároku žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého výdělku ve výši 27 346,73 Kč (v žalobě uplatněné v této částce) a v podobě cestovného ve výši 38 345,07 Kč (v žalobě uplatněné v celkové částce 50 646,27 Kč), jelikož každý z těchto nároků byl zamítnut z jiného právního důvodů (jak již bylo konstatováno shora) a dovolání se týkalo právních otázek jejichž řešení nebylo oběma nárokům společné. Uvedený závěr se uplatní i ohledně zamítnutí nároku na úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přisouzené částky 12 301,20 Kč (cestovné) za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, který byl zamítnut z toho důvodu, že požadovaný úrok přesahoval výši zákonného úroku z prodlení, tedy byl požadován v nesprávné výši.
V předmětné věci proto dovolání není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení částek 27 346,73 Kč a 38 345,07 Kč s příslušenstvím a dále ohledně zamítnutí žalobního požadavku na přiznání samotného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přisouzené částky 12 301,20 Kč za dobu od 10. 3. 2021 do zaplacení, jehož pětinásobek ročního plnění představuje dle §238 odst. 2 o. s. ř. částku 1 077,53 Kč. Tyto samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu totiž nepřevyšují každý částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu