ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3272.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3272/2022-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. K. , nar. XY, bytem XY, Maltská republika, zastoupeného JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 80 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 171/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2022, č. j. 17 Co 165/2022-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 3. 2022, č. j. 15 C 171/2020-236, zastavil řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 17 Co 188/2021-219, z důvodu nezaplacení soudního poplatku v plné výši (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II) a že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácena zaplacená část soudního poplatku ve výši 10 000 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 5. 2022, č. j. 17 Co 165/2022-244, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Částky 80 000 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako náhrady ušlého zisku způsobeného nezákonným rozhodnutím, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 27 ICm 1496/2013, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 ICdo 28/2016. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 3. 2021, č. j. 15 C 171/2020-197, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 9. 2021, č. j. 17 Co 188/2021-219, byla žaloba zamítnuta.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, a dále proti výroku II usnesení odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stejně tak je dovolání žalobce nepřípustné i v té části, ve které směřuje proti části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III usnesení soudu prvního stupně, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobci. Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. sice není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Pokud je však tímto ustanovením vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek, pak je třeba pod toto ustanovení podřadit i rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku soudního poplatku. V obou případech jde totiž o stanovení výše soudního poplatku, a není proto žádný důvod k tomu, aby (ne)možnost přezkoumání výše soudního poplatku za odvolání dovolacím soudem byla závislá na tom, ve které fázi řízení poplatník výši poplatku napadá, zda se tak stane formou dovolání po právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost k zaplacení poplatku stanovena, nebo formou dovolání proti rozhodnutí o vrácení přeplatku poté, co nebyl poplatek zaplacen ve výši rozhodnutím soudu stanovené (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 278/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 768/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2133/2020, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz a Ústavního soudu z https://nalus.usoud.cz ).
Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání proti výše uvedeným výrokům, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že jestliže žalobce v dovolání rovněž namítal, že odvolací soud opomněl rozhodnout o vrácení další části zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (část IV dovolání), směřuje své dovolání do neexistujícího výroku a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018). Tato skutečnost však nijak nebrání soudu prvního stupně, aby o vrácení zbytku přeplatku soudního poplatku rozhodl, neboť v souladu s §10 odst. 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, lze přeplatky na soudním poplatku vracet až do uplynutí 10 let od kalendářního roku, v němž byl soudní poplatek zaplacen.
Ohledně dovolání žalobce proti výroku I usnesení odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně, se Nejvyšší soud zabýval jednak tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Pokud žalobce namítal, že odvolací soud postupoval příliš formalisticky ve smyslu judikatury Ústavního soudu, čímž popřel smysl této normy, jestliže soudní poplatek z dovolání stanovil podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků ve výši 14 000 Kč, nikoliv podle položky 23 bodu 2 Sazebníku soudních poplatků ve výši 4 000 Kč (první část III dovolání), neuvedl ve vztahu k této otázce řádně předpoklady přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Ohledně výše uvedené otázky žalobce neuvedl, v rozporu s jakou konkrétní judikaturou Ústavního soudu měl odvolací soud postupovat, případně jiný důvod přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. Dovolání je v této části prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou se závěry odvolacího soudu a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. V této části tedy dovolání žalobce nevyhovuje požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř. a je vadné.
Stran námitky žalobce, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu (druhá část III dovolání), žalobce chybně uvádí, že námitka porušení jeho základního práva je samostatným důvodem přípustnosti dovolání. Žalobce zcela opomíjí, že dle judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně případného rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř. Ohledně případného dovolacího důvodu spočívajícího v porušení práva na přístup k soudu potom není z textu dovolání patrné, jakým konkrétním způsobem (posouzením jaké konkrétní otázky) mělo být rozhodnutím odvolacího soudu do tohoto práva žalobce zasaženo, neboť v této souvislosti žalobce pouze zdůraznil, že důvodem zamítnutí žaloby ve věci samé nebyla neexistence nezákonného rozhodnutí, ale posouzení příčinné souvislosti, žaloba tedy dle něj nebyla zjevně bezdůvodná. Dovolací důvod nijak neosvětlil ani odkaz na nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, ze kterého navíc žalobce chybně citoval, neboť poslední větu citace odůvodnění nálezu neobsahuje. Tento nález se totiž týká počítání běhu lhůty dle čl. 50 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, pro vrácení právního předpisu prezidentem republiky Poslanecké sněmovně k novému projednání a právem na přístup k soudu se tedy nijak nezabývá. Vzhledem k tomu, že žalobce jednoznačně neformuluje dovolací důvod (při posouzení jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva došlo k tvrzenému zásahu do jeho práva na přístup k soudu), dovolání i v této části nevyhovuje požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř. a je vadné.
Otázka, zda dovolání žalobce v řízení o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), podléhá soudnímu poplatku, kterou žalobce považoval za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou (část II dovolání), nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že řízení o dovolání ve věcech vyplývajících ze zákona č. 82/1998 Sb. poplatkové povinnosti podléhá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 113/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 125/20, dále ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3233/2019, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 600/2020, nebo ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1056/2021). Správně odvolací soud určil i výši soudního poplatku a položku Sazebníku soudních poplatků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 33/19), neboť za dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pokud není předmětem dovolacího řízení peněžité plnění do částky 100 000 Kč včetně, nemovitá věc, obchodní závod nebo organizační složka, se platí soudní poplatek ve výši 14 000 Kč [srov. 23 odst. 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků]. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že Ústavní soud se opakovaně zabýval novelizací zákona o soudních poplatcích provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. a účinnou od 30. 9. 2017, přičemž zavedení poplatkové povinnosti za dovolací řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem shledal (na rozdíl od poplatkové povinnosti za odvolací řízení) ústavně konformním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3283/18, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19, a ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 33/19).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu