ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3288.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3288/2022-100
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně N. P. T. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 16 C 127/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 25 Co 190/2022-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 25 Co 190/2022-58, se v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2022, č. j. 16 C 127/2021-32, ve vztahu k částce 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 5. 2021 do zaplacení a výrok II o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o zrušení jejího povolení k trvalému pobytu na území České republiky, jež bylo vedeno od 15. 7. 2013 u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, pod sp. zn. OAM-1528/ZR-2013, a které skončilo dne 22. 3. 2021 (dále jen „posuzované správní řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 16 C 127/2021-32, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 15. 7. 2013 bylo zahájeno správní řízení se žalobkyní ve věci zrušení jejího povolení k trvalému pobytu z důvodu, že opakovaně závažným způsobem narušila veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých. Správní řízení bylo přerušeno usneseními ze dne 30. 8. 2013 a 27. 5. 2014, neboť trestní řízení týkající se žalobkyně nebylo pravomocně skončeno. Proti usnesení o přerušení řízení ze dne 13. 7. 2016 podala žalobkyně odvolání. Dne 22. 11. 2016 byl žalobkyni vydán průkaz o povolení k pobytu občana třetího státu s platností do 12. 7. 2026. Žalobkyně byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, uznána vinnou ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání ve spolupachatelství a trestného činu účasti na zločinném spolčení a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně odloženého na zkušební dobu v trvání 5 let a k peněžitému trestu ve výměře 500 000 Kč. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci 16. 3. 2018. Správní řízení bylo zastaveno dne 22. 3. 2021. Žalobkyně vlastní v České republice nemovitost. Žalobkyně uplatnila nárok na zadostiučinění dne 22. 3. 2021 u žalované, která tento nárok odmítla uspokojit.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že předmět posuzovaného správního řízení (zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu) nespadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), neboť předmětem správního řízení bylo právo veřejné povahy. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobkyni nelze přiznat odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení, ale pouze za neučinění úkonu v zákonem stanovené lhůtě, resp. za jednotlivé průtahy, přičemž žalobkyně by vznik újmy musela prokázat. Dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně sice tvrdila, že nepřiměřenou délkou řízení psychicky trpěla, neboť dlouhodobě žije na území České republiky a má zde rodinu, ale byla to žalobkyně, kdo svým úmyslným jednáním zapříčinil zákonné zahájení posuzovaného správního řízení, když se dopustila závažné trestné činnosti. Toto správní řízení bylo přerušeno z důvodu stále probíhajícího trestního řízení a poté, co bylo v trestní věci žalobkyně pravomocně rozhodnuto, bylo správní řízení skončeno s ohledem na délku pobytu žalobkyně na území České republiky a dobu uplynulou od páchání trestné činnosti, neboť správní orgán dospěl k tomu, že narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně již nelze považovat za dostatečně závažné a zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života. K tvrzení žalobkyně, že po dobu správního řízení psychicky trpěla, neboť se obávala o svůj pobyt na území České republiky, soud prvního stupně uvedl, že po celou dobu vedení posuzovaného řízení měla žalobkyně povolen pobyt na území České republiky, přičemž mohla čerpat veškeré benefity s tím související. Nový průkaz o povolení k trvalému pobytu byl žalobkyni vydán 22. 11. 2016 s platností do 12. 7. 2026.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 25 Co 190/2022-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která ale částečně doplnil tak, že správní řízení bylo zahájeno dne 23. 7. 2013, kdy byla žalobkyně o jeho zahájení informována. Odvolací soud podrobně zjistil obsah správního spisu s tím, že prvním usnesením o přerušení řízení ze dne 30. 8. 2013 bylo správní řízení přerušeno na dobu 180 dnů od doručení usnesení (dle odůvodnění ale do doby, dokud nebude v trestním řízení sp. zn. 43 T 2/2010 pravomocně rozhodnuto), druhým usnesením o přerušení řízení ze dne 27. 5. 2014 bylo správní řízení přerušeno na dobu nejdéle do 31. 12. 2014 (dle odůvodnění rovněž do doby, dokud nebude v trestním řízení sp. zn. 43 T 2/2010 pravomocně rozhodnuto). Policie provedla dne 5. 8. 2013 šetření na adrese XY, kdy tyto nemovitosti vlastnil P. T. H. (ročník XY) a bydlela tam žalobkyně se synem P. C. T. (ročník XY), druhý syn P. K. T. bydlel u otce a žalobkyni navštěvoval o víkendech a prázdninách. Správní řízení bylo zastaveno dne 22. 3. 2021 s odkazem na trestní řízení sp. zn. 43 T 2/2010 a s tím, že žalobkyně má jen tento jeden záznam v Rejstříku trestů ČR, pobývá v České republice od roku 1992, od roku 1997 má uděleno povolení k trvalému pobytu a na základě povolení k pobytu rodinného příslušníka zde pobývá i její partner a 2 dospělí synové, kteří nabyli občanství České republiky. Správní orgán tudíž uzavřel, že s ohledem na délku pobytu, přítomnost rodinných příslušníků a uplynulou dobu od spáchání trestného činu již nebylo možno považovat narušení veřejného pořádku žalobkyní za dostatečně závažné a zrušení povolení k trvalému pobytu by bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života. O zastavení řízení byla žalobkyně informována dne 22. 3. 2021. Dále odvolací soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 3. 2022, č. j. OAM-123079-18/MC-2017, předloženým v odvolacím řízení, byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání průkazu k povolení k trvalému pobytu ze dne 1. 6. 2017, kterou odůvodnila soužitím s občanem České republiky, synem P. K. T. (ročník XY), který ale nebyl v bydlišti žalobkyně zastižen, řízení bylo přerušeno do skončení posuzovaného správního řízení a poté, co syn žalobkyně překročil hranici 21 let, byl návrh zamítnut.
7. Po tomto částečném zopakování a částečném doplnění dokazování se odvolací soud v zásadě ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že předmětem posuzovaného správního řízení nebylo soukromé právo ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani základní právo nebo svoboda a poukázal na to, že žalobkyně v řízení netvrdila žádnou skutečnou újmu, pouze formálně uvedla, že se obávala o svůj trvalý pobyt na území České republiky. Navíc to byla žalobkyně, kdo se po několik let dopouštěl jako člen zločinecké skupiny páchání trestné činnosti, za což byla trestně stíhána již dlouho před zahájením posuzovaného správního řízení a samotné trestní řízení tedy až do roku 2018 žalobkyni vystavovalo obavám o její pobyt v České republice. Navíc již v roce 2016 obdržela žalobkyně prodloužení pobytu až do roku 2026. Žalobkyně ani netvrdila, že vedla v České republice rodinnou domácnost, resp. že zde žila v jakýchkoli jiných pevných vztazích, a že by výsledek posuzovaného správního řízení mohl omezit či ovlivnit výkon práva na respektování rodinného a soukromého života. Okolnost, že dva zletilí synové žalobkyně rovněž žijí v České republice, v tomto ohledu významná není, stejně jako to, že žalobkyně aktuálně vlastní na území České republiky nemovitost (na adrese svého bydliště), neboť v době vedení posuzovaného správního řízení tuto vlastnila jiná osoba, navíc vlastnictví nemovitostí v České republice není podmíněno existencí trvalého pobytu. Dále se odvolací soud ztotožnil s tím, že odpovědnostním titulem v daném případě může být pouze konkrétní průtah v řízení, který žalobkyně spatřovala v celé době posuzovaného správního řízení, což odvolací soud neakceptoval, neboť správní řízení trvalo od 23. 7. 2013 do 22. 3. 2021, jeho složitost byla obvyklá problematice, žalobkyně byla zcela pasivní, do 31. 3. 2014 byl postup správního orgánu plynulý, zahájení správního řízení nebylo svévolné, ale v řízení se vyskytly průtahy od 31. 3. 2014 do 22. 5. 2014 a od 1. 1. 2015 do 22. 3. 2021, neboť informace o přerušení řízení byla uvedena jen v odůvodnění usnesení o přerušení řízení na dobu určitou, po jejímž uplynutí řízení pokračovalo. Význam řízení pro žalobkyni posoudil odvolací soud s ohledem na probíhající trestní řízení jako zcela nulitní, navíc v posuzovaném správním řízení byla žalobkyně opakovaně ujištěna, že o zrušení jejího trvalého pobytu nebude do právní moci rozhodnutí v trestním řízení rozhodnuto a již v roce 2016 jí byl vydán průkaz o povolení k trvalému pobytu platný do roku 2026. Dále odvolací soud zdůraznil, že vznik újmy se u tohoto typu řízení nepresumuje a na posouzení míry nejistoty lze analogicky použít závěry o významu řízení pro poškozeného. Žalobkyně tvrdila existenci své újmy odkazem na judikaturu k trestnímu řízení, z čehož odvolací soud vyvodil, že byla traumatizována trestním řízením, nikoliv posuzovaným správním řízením, které nemohlo mít ani dopad do jejího práva vlastnit majetek. V období od roku 2013 do roku 2021 tak žalobkyně v souvislosti s odškodňovaným řízením nemohla pociťovat žádnou nejistou, nehrozila jí žádná újma, nebyla nijak omezena v žádném ze svých práv souvisejících s trvalým pobytem, nebylo nijak zasaženo do jejího soukromého života či vlastnického práva. Dále odvolací soud odmítl úvahu žalobkyně, že správní orgán nesmí zahájit řízení, dokud není pravomocně rozhodnuto o trestu a vině v trestním řízení, jako lichou, a tímto postupem dle odvolacího soudu ani nebyla porušena presumpce neviny, neboť správní orgán bezprostředně po zahájení řízení signalizoval, že vyčká na pravomocné rozhodnutí v trestním řízení. Navíc, pokud by žalobkyni měla vzniknout újma, protože správní řízení nemělo být vůbec zahájeno, odpovědnostním titulem by mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze, bylo-li by zrušeno či změněno. Pokud jde o v odvolacím řízení předložené rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 3. 2022, č. j. OAM-123079-18/MC-2017, tak jeho obsah nemohl být žalobkyni ve zkoumané době znám, nemohla jí tak v souvislosti s tímto paralelním řízením a jeho výsledkem vznikat ve zkoumané době újma jako následek posuzovaného správního řízení, navíc žalobkyně o mladšího syna nejméně od roku 2013 nepečovala, což vylučovalo vyhovění její žádosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve všech výrocích. V meritu věci, tj. ve výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jej však napadla pouze v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím.
9. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení několika otázek hmotného i procesního práva. První otázku žalobkyně formulovala tak, (1) zda řízení o zrušení trvalého pobytu cizince dlouhodobě žijícího na území České republiky je řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zda se v případě nepřiměřené délky takového řízení vznik nemajetkové újmy jím způsobené presumuje. Tuto otázku, kterou dle žalobkyně vyřešil odvolací soud nesprávně, by měl dovolací soud nadále posoudit jinak, než jak byla řešena v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4292/2017, nebo ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017, současně však považuje žalobkyně tuto otázku za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Každé správní řízení je totiž dle žalobkyně řízením, na které se zmíněný článek Úmluvy vztahuje, neboť „každé právo, o kterém je vrchnostensky rozhodováno, má účinky do sféry účastníka“. V případě řízení o zrušení trvalého pobytu jde nadto o řízení, které citelně zasahuje do celého komplexu práv účastníka, zahrnujících též základní právo na ochranu vlastnictví, rodiny a rodinných vztahů. Za nepochopitelné žalobkyně označila rozlišování mezi správním řízením o zrušení trvalého pobytu a trestním řízením, které rovněž může vyústit v zákaz pobytu na území České republiky a na které již čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá. Dále žalobkyně uvedla, že závěry uvedené v dosavadní judikatuře dovolacího soudu jsou „naprosto nesrozumitelné“, pokud na jedné straně uzavírají, že na řízení o zrušení trvalého pobytu cizince čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá a na druhou stranu pod něj podřazují např. řízení o odnětí autorizace podle §45i odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, byť se v obou případech jedná o řízení vedená za účelem penalizace účastníka za porušení jeho povinností, která vedou ke změně jeho statusu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2199/2020. Dále žalobkyně poukázala i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, a v něm vyslovený závěr, že předmětem daňového řízení je základní právo nebo svoboda, pročež jeho účastníkovi svědčí právo na přiměřenou délku řízení dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
10. Další otázkou, kterou žalobkyně v dovolání vymezila, bylo, (2) zda je soud povinen poučit žalobkyni dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o nutnosti tvrdit a prokázat existenci nemajetkové újmy. Při řešení této otázky se měl dle žalobkyně odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4487/2017, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, pokud stejně jako soud prvního stupně žalobkyni řádně nepoučil, následkem čehož žalobkyně, která vycházela z přesvědčení o presumovaném vzniku předmětné újmy, nemohla na odlišný právní názor soudů reagovat.
11. Dále žalobkyně namítala, že (3) napadený rozsudek je protiústavní, neboť jeho závěr o nulitním významu posuzovaného řízení pro žalobkyni je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními i logikou věci, pokud odvolací soud nevzal v úvahu tvrzení žalobkyně, že na území České republiky trvale žije, je vlastníkem nemovitostí, které užívá pro své bydlení, formálně tvrdila, že nepřiměřenou délkou řízení psychicky trpěla, neboť se obávala o svůj pobyt na území České republiky, a že díky posuzovanému řízení měla další problémy s pobytem, kdy jí Ministerstvo vnitra v řízení vedeném pod sp. zn. OAM-155314/MC-2016 odmítalo prodloužit platnost průkazu pobytu a právně i fakticky jí ztrpčovalo pobyt na území České republiky. Odvolací soud rovněž dle žalobkyně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, pokud nezohlednil skutečnost, že „řízení o zrušení trvalého pobytu je řízením o zrušení statusu trvalého pobytu, nezávisle na rozhodnutích, kterými byl trvalý pobyt udělen či prodloužen“ a že „jakékoliv prodloužení pobytu je totiž jen dočasné, přičemž tato dočasnost je dána právě a jen probíhajícím základním řízením o zrušení trvalého pobytu“. Tato nejistota přitom velmi zasahovala psychickou sféru žalobkyně. Řešením této otázky se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu, a to od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1804/13, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 461/05, nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13, z nichž vyplývá, že nedostatečné právní posouzení zjištěného skutkového stavu, resp. výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, představují zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Odvolací soud měl pochybit i tím, že (4) nesprávně hodnotil důvodnost zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu dle §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, na něž navazovalo dvojí přerušení tohoto řízení, neboť k zahájení posuzovaného správního řízení došlo pouze proto, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní řízení, tj. z důvodu, na který dopadá §77 odst. 2 písm. f) zmíněného zákona; §77 odst. 2 písm. a) totiž upravuje důvody na trestním řízení nezávislé. V uvedeném postupu tedy žalobkyně spatřovala účelovost a zneužití práva, které mělo rovněž vliv na posouzení významu řízení pro žalobkyni.
13. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. V doplnění dovolání ze dne 4. 10. 2022 žalobkyně poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 17 Co 246/2022, v obdobné věci.
15. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, příp. zamítnutí, a uvedla, že nesouhlasí s názorem žalobkyně ohledně aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a poukázala na to, že advokát žalobkyně podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 7 pět totožných žalob, přičemž žádné z nich nebylo vyhověno.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
21. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.
23. Ve vztahu k dovolání žalobkyně proti výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, se Nejvyšší soud zabýval v první řadě vadami podaného dovolání.
24. V části, v níž žalobkyně napadenému rozsudku odvolacího soudu vytýkala neaplikování čl. 6 odst. 1 Úmluvy, což vedlo k tomu, že odvolací soud nevyšel z presumpce vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, dovolání nesplňuje obsahové požadavky §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně řádně nespecifikovala, jaký konkrétní důvod přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. je dle jejího názoru ve vztahu k této otázce naplněn, jelikož uvedla, že formulovaná otázka má být dovolacím soudem jednak posouzena jinak, než v žalobkyní označených rozhodnutích dovolacího soudu, a zároveň uvedla, že tatáž otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
25. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
26. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
27. Dále se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bodu 16.
28. Pokud tedy žalobkyně ohledně první otázky vymezila předpoklady přípustnosti dovolání nepřípustně alternativním způsobem, trpí její dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
29. Tentýž závěr o vadách dovolání dopadá i na námitku žalobkyně zpochybňující důvodnost zahájení posuzovaného správního řízení dle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve vztahu k níž žalobkyně předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. nevymezila vůbec.
30. Otázka, zda je napadený rozsudek v části týkající se hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a je tedy protiústavní, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že význam posuzovaného řízení pro ni byl nulitní a poukazuje na svá skutková tvrzení v tomto směru. Tento závěr odvolacího soudu však vyplývá z hodnocení všech žalobkyní tvrzených skutečností v souladu s výsledky provedeného dokazování, extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nebo nepřezkoumatelnosti při jejich hodnocení se tudíž odvolací soud nedopustil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) a neocitl se tak ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu citovanou žalobkyní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1804/13, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 461/05, nebo ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13). Namítla-li žalobkyně v rámci této otázky též nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, uplatnila tím současně i nepřípustný dovolací důvod, neboť skutková zjištění odvolacího soudu nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
31. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je soud v situaci, kdy v kompenzačním řízení dospěje k závěru, že žalobkyni s ohledem na charakter posuzovaného správního řízení tíží procesní povinnost nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku průtahů, ke kterým v tomto řízení došlo, tvrdit a prokázat, neboť se presumpce jejího vzniku neuplatní, povinen žalobkyni o této skutečnosti poučit dle §118a o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
32. Dovolání je důvodné.
33. Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
34. Podle §213b o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle §118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odstavec 2).
35. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016), že poučení podle §118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit vzniku situace, že se účastník dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a skýtá mu tak příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Citované ustanovení tak dle ustálené judikatury sleduje to, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práv a žaloba zamítnuta jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že jej takové břemeno tíží. Tuto poučovací povinnost soud plní při jednání, popř. při přípravném jednání konaném dle §114c o. s. ř., zatímco při jiném úkonu soud toto poučení neposkytuje.
36. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi rovněž zdůrazňuje, že soudy mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní pouze tehdy, pokud takovému účastníku předtím poučení podle §118a odst. l a 3 o. s. ř. bezvýsledně poskytly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).
37. Rovněž podle komentářové literatury je vzhledem k břemeni tvrzení významné, aby soud účastníku jednak zpřístupnil svůj pracovní závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vysvětlil, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu sdělit vlastní skutkovou verzi. Není totiž přípustné, aby soud na účastníkovo tvrzení (na jeho verzi právně významné skutečnosti) usuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které jinak vyšly v řízení najevo, aniž by účastníku umožnil chybějící skutečnost doplnit nebo ji vysvětlit. Jen tehdy, byl-li účastník výše naznačeným způsobem řádně poučen, a přes poučení nesdělil svou skutkovou verzi rozhodné (tedy právně významné) skutečnosti, může soud vůči účastníku vyvodit závěr v podobě neunesení břemene tvrzení. Tento předpoklad má současně přímou vazbu na poučení soudu o povinnosti důkazní (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 827-829).
38. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nebo ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013) dále vyplývá, že poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá, jak je zřejmé z §213b odst. l o. s. ř., také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a odst. l, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s §205a nebo §211a o. s. ř.
39. V posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na konstatování, že žalobkyně v řízení řádně netvrdila (její tvrzení byla jen formální) ani neprokázala nemajetkovou újmu, která by jí v důsledku průtažného průběhu posuzovaného správního řízení vznikla. Učinil tak bez toho, aby byla žalobkyně v průběhu jednání ke splnění těchto procesních povinností v souladu s §118a o. s. ř. vyzvána za současného upozornění na procesní neúspěch, který by jí v případě nevyhovění této výzvě v řízení hrozil. Takovéhoto poučení se žalobkyni nedostalo nejen od soudu prvního stupně, jak plyne z protokolu o jednání konaném před tímto soudem dne 9. 3. 2022 (na č. l. 28 a 29 spisu), ale ani od soudu odvolacího, jak je zřejmé z přepisu zvukového záznamu pořízeného z jednání tohoto soudu konaného dne 30. 6. 2022. Advokát žalobkyně, resp. jeho substitut, se přitom obou těchto soudních jednání zúčastnil.
40. Pokud tedy odvolací soud, veden právním názorem, podle kterého se na daný typ posuzovaného správního řízení vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou neuplatní, založil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, která žalobkyni ohledně vzniku této újmy tížila (neboť považoval její tvrzení o vzniku újmy jen za formální, tedy nedostatečná), aniž by jí poskytl řádné poučení dle §118a odst. l až 3 o. s. ř., aplikovaného ve spojení s §213b odst. l o. s. ř., je jeho právní posouzení dotčené procesní otázky nesprávné, a napadené rozhodnutí proto neobstojí.
41. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
42. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, tedy se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 5. 2021 do zaplacení, a dále kterou byl potvrzen závislý výrok II o nákladech řízení, a rovněž v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
43. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu, týkajícím se jeho poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu