ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3461.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3461/2023-158
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. F. , zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 93/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 91 Co 59/2023-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 91 Co 59/2023-141, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 10. 2022, č. j. 27 C 93/2022-117, potvrzen ve výroku o věci samé ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a dále ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 27 C 93/2022-117, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Zaplacení uvedené částky žalobce požadoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 17/2013 (dále též jen „posuzované řízení“), v němž byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 5. 2015.
3. V rámci skutkových zjištění týkajících se průběhu posuzovaného řízení soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobcovo trestní stíhání bylo zahájeno dne 20. 12. 2010, kdy byl obviněn ze spáchání výše uvedeného trestného činu. Spolu s ním bylo pro spáchání celkem dvanácti skutků obviněno i dalších šest osob. Další obvinění následovala ve dnech 23. 12. 2010, 28. 12. 2010, 2. 3. 2011 a 29. 11. 2011. Poté, co státní zástupce usnesením ze dne 12. 10. 2011 zamítl stížnost, kterou žalobce proti usnesení o zahájení svého trestního stíhání podal, a co byly v rámci přípravného řízení provedeny úkony, jež soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně popsal a které zahrnovaly i žádost o právní pomoc adresovanou prokuratuře Bulharské republiky, učinil policejní orgán dne 4. 3. 2013 návrh na podání obžaloby. Tomuto návrhu Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 vyhovělo a dne 13. 3. 2013 byla obžaloba na žalobce i další spoluobviněné osoby podána u Obvodního soudu pro Prahu 1. Po opakovaných žádostech soudce o prodloužení lhůty k provedení prvního úkonu ve věci a následné změně soudce, jemuž byla věc přidělena k vyřízení, bylo dne 12. 6. 2013 ve věci nařízeno hlavní líčení, a to na dny 30. 7. 2013 a 1. 8. 2013. V tyto dny se hlavní líčení též konalo, stejně jako ve dnech 8. 10. 2013, 10. 10. 2013 a 5. 11. 2013, kdy bylo odročeno na neurčito. Další hlavní líčení se uskutečnilo ve dnech 21. 1. 2014 a 23. 1. 2014. V průběhu těchto hlavních líčení soud vyslýchal svědky a prováděl listinné důkazy, zahrnující též spisy, které si v mezidobí vyžádal. Hlavní líčení, jež bylo původně nařízeno na den 3. 3. 2014 bylo následně zrušeno, neboť se soudu nepodařilo zajistit další spisy, které byly pro postup v řízení zapotřebí. Nový termín byl současně stanoven na den 28. 4. 2014, kdy soud pokračoval v dalším dokazování výslechy předvolaných svědků, načež za účelem opětovného vyžádání potřebných spisů bylo hlavní líčení odročeno na den 21. 7. 2014. Vzhledem k tomu, že se spisy zajistit nepodařilo, bylo toto hlavní líčení zrušeno a následně nařízeno na den 8. 12. 2014, kdy se též konalo s tím, že v jeho závěru byl stanoven termín pro vyhlášení rozsudku na 11. 12. 2014. V tento den soud nejprve rozhodl, že se trestní stíhání jednoho z obžalovaných zastavuje, a následně vyhlásil rozsudek, kterým tři obžalované zprostil obžaloby, zatímco zbývající čtyři obžalované, mezi nimi též žalobce, uznal vinnými ze spáchání trestných činů, jež jim byly kladeny za vinu. Žalobci byl v této souvislosti uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let. Proti tomuto rozsudku, který byl žalobci doručen dne 28. 1. 2015, podal žalobce dne 4. 2. 2015 odvolání. Odvolací soud poté ve věci stanovil termín veřejného zasedání na den 24. 6. 2015, následně jej však změnil na den 12. 8. 2015, kdy vyhlásil rozsudek, jímž žalobcovo odvolání zamítl. K doručení tohoto rozsudku žalobci došlo dne 3. 11. 2015, načež žalobce dne 8. 12. 2015 podal proti němu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 5. 2016 odmítl. K ústavní stížnosti, kterou žalobce podal dne 25. 8. 2016, ve věci poté rozhodoval Ústavní soud, který nálezem ze dne 22. 11. 2016 vydané rozsudky, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ve vztahu k žalobci zrušil, neboť dospěl k závěru, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, stejně jako jeho právo vyjádřit se k prováděným důkazům a vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky.
4. Další hlavní líčení ve věci obvodní soud nařídil dne 22. 11. 2018, a to na den 28. 1. 2019, kdy byl žalobce za spáchání trestného činu, jenž mu byl kladen za vinu, odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 48 měsíců. Proti tomuto rozsudku se žalobce odvolal dne 12. 3. 2019 a poté, co dne 3. 6. 2019 toto odvolání doplnil, byla věc opět předložena k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, jenž svým rozhodnutím ze dne 17. 7. 2019 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť obvodní soud v rámci svého rozhodování hodnotil též důkazy, které při hlavním líčení neprovedl. Následovalo nařízení hlavního líčení na den 10. 9. 2019, avšak k žádosti žalobcova obhájce bylo toto hlavní líčení odročeno na den 22. 10. 2019. V tento den se též konalo a po provedení některých důkazů bylo odročeno na den 10. 12. 2019 a poté na den 7. 1. 2020 a 18. 2. 2020. Další hlavní líčení soud nařídil na den 14. 4. 2020, avšak následně tento termín zrušil a nově jej stanovil na 19. 5. 2020. K žádosti žalobcova obhájce však soud tento termín opět změnil na den 8. 7. 2020, kdy pokračoval v dalším dokazování, stejně jako dne 25. 8. 2020, kdy byl též vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce opět uznán vinným ze spáchání trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let. V odůvodnění tohoto rozhodnutí, jež bylo rozesláno dne 25. 9. 2020, bylo uvedeno, že při ukládání trestu soud zohlednil dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, přičemž soud rovněž konstatoval, že předmětné trestní řízení je vedeno neúměrně dlouho. Žalobci, kterému hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od dvou do šesti let, byl proto tento trest vyměřen na samé dolní hranici uvedené trestní sazby. Poté, co žalobce i tento rozsudek napadl dne 5. 10. 2020 odvoláním, rozhodoval ve věci znovu Městský soud v Praze, který nařídil veřejné zasedání na den 26. 1. 2021, jež poté odročil na den 4. 2. 2021, kdy vyhlásil usnesení, kterým žalobcovo odvolání zamítl. Dovolání, které žalobce podal dne 22. 4. 2021 a s nímž byl spis předložen dne 7. 6. 2021 Nejvyššímu soudu, bylo usnesením tohoto soudu ze dne 22. 6. 2021 odmítnuto. Usnesením ze dne 12. 10. 2021 poté Ústavní soud odmítl i žalobcovu ústavní stížnost.
5. Žalobce svůj požadavek na zaplacení zažalované částky z titulu náhrady nemajetkové újmy související s délkou posuzovaného řízení předběžně uplatnil u žalované dne 3. 12. 2021, načež žalovaná mu toto zadostiučinění poskytla pouze ve formě konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, zatímco důvody pro vyplacení finanční náhrady neshledala.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace §13 odst. 1 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně k závěru, že délka posuzovaného řízení, jež spadala do doby od 20. 12. 2010 do 12. 10. 2021 a odpovídala tak deseti letům a devíti měsícům, byla nepřiměřená. Došlo tedy k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, pročež mu vůči žalované svědčí právo na odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou tímto nesprávným úředním postupem utrpěl.
7. Při stanovení formy zadostiučinění, jež žalobci náleží, soud prvního stupně předně zohlednil skutečnost, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, z čehož na prvním stupni třikrát, u odvolacího soudu rovněž třikrát a u Nejvyššího soudu dvakrát, přičemž ve věci dvakrát rozhodoval i Ústavní soud. Dále přihlédl k tomu, že řešená věc byla skutkově i procesně složitá, a to s ohledem na počet trestně stíhaných osob, z nichž některým bylo třeba ustanovit obhájce, bylo rozhodováno i o návrzích na vzetí některých obviněných do vazby, proběhly domovní prohlídky a rozhodovalo se o vrácení „zabavených“ věcí. Složitost věci zvyšoval i počet skutků, které byly obžalovaným kladeny za vinu, stejně jako žádost o mezinárodní právní pomoc a o součinnost s bankovními institucemi, dále nutnost provedení výslechu celé řady svědků, z nichž někteří se k hlavním líčením opakovaně nedostavovali, a bylo proto nutné rozhodovat o pořádkových pokutách. Dokazování zahrnovalo též listinné důkazy a celkem pět odborných vyjádření, jejichž zpracování soud zadal. V rámci posuzovaného řízení bylo rozhodováno i o sloučení a vyloučení věci, o zastavení trestního stíhání jednoho ze spoluobžalovaných, o vrácení zajištěných finančních částek, o návrhu dalšího spoluobžalovaného na povolení obnovy řízení a věc byla dvakrát přidělena k vyřízení jinému soudci.
8. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že se žalobce na délce posuzovaného řízení významně nepodílel a ani postup orgánů činných v trestním řízení, který byl povětšinou plynulý a odpovídající té které fázi, v níž se řízení nacházelo (s jednou výjimkou spadající do doby po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu do nařízení dalšího hlavního líčení), k této délce významně nepřispěl, když ani důvody vedoucí ke zrušení některých vydaných rozhodnutí nespočívaly v jejich nepřezkoumatelnosti či v závažných procesních vadách. Přestože význam předmětu řízení pro poškozeného bývá u daného typu řízení vyšší, v žalobcově případě tomu tak dle prvostupňového soudu není. Nejenže se totiž nejednalo o jeho první trestní stíhání, ale nadto byl žalobce v závěru posuzovaného řízení též pravomocně odsouzen, a tudíž toto trestní řízení bylo logickým důsledkem jeho trestné činnosti. Význam posuzovaného řízení pro žalobce je proto dle soudu prvního stupně namístě zhodnotit jako standardní.
9. Na základě uvedených úvah, jakož i vzhledem k tomu, že se žalobci dostalo dle soudu prvního stupně částečného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu i tím, že se nepřiměřená délka posuzovaného řízení odrazila ve zmírnění trestu, který mu byl za spáchaný trestný čin uložen, dospěl soud prvního stupně poté k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za žalobcovu nemajetkovou újmu je nikoliv finanční plnění, jež žalobce požaduje, nýbrž konstatování porušení jeho práva, které již žalovaná v rámci předběžného projednání žalobcova požadavku vyslovila.
10. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
11. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a postačující a následně přisvědčil i právnímu závěru, který na jejich základě prvostupňový soud vyslovil. Ve shodě s ním tak odvolací soud uvedl, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu vyvolanému jeho nepřiměřenou délkou, načež přisvědčil i závěrům, které soud prvního stupně vyslovil stran složitosti tohoto řízení a absence významného podílu žalobce na jeho délce. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, přičemž zdůraznil zjištění prvostupňového soudu, podle kterého žádné z rozhodnutí, jež byla v průběhu posuzovaného řízení vydána a následně zrušena, nebylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost či z důvodu závažných procesních vad. Byl-li pak žalobce v závěru posuzovaného řízení pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, jenž mu byl kladen za vinu, nelze se dle odvolacího soudu domnívat, že by toto řízení pro něj znamenalo závažný zásah do jeho osobnosti, pročež je namístě význam tohoto řízení pro jeho osobu hodnotit jako nižší. Formu zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu v podobě konstatování porušení žalobcova práva, které mu již žalovaná poskytla, pak odvolací soud shledal rovněž jako přiměřenou, odráží-li vedle uvedených skutečností i to, že se žalobci částečného zadostiučinění dostalo i ve formě snížení uloženého trestu, do něhož soud v konečném rozhodnutí nepřiměřenou délku posuzovaného řízení rovněž výslovně promítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce dovoláním.
13. V něm odvolacímu soudu vytkl pochybení při řešení otázky, zda údajné promítnutí nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení do zmírnění uloženého trestu odůvodňuje závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení žalobcova práva, jež mu od žalované náleží. Odvolací soud totiž při tomto řešení nezkoumal, jestli zmíněné snížení trestu odůvodněné nepřiměřenou délkou trestního řízení bylo výslovné a měřitelné, v důsledku čehož pominul, že z rozsudku, který byl v trestním řízení vydán, neplyne, o jakou část byl trest v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení skutečně zmírněn. Tím se odvolací soud současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, jakož i od judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
14. Nesprávnosti se měl odvolací soud dle žalobcova názoru dopustit rovněž při posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobce, když vzal v úvahu i to, že žalobce byl v závěru posuzovaného řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, jenž mu byl kladen za vinu. Ani pachatele trestného činu totiž nelze zbavit jeho ústavně zaručených základních práv, a proto nelze uvedeným způsobem zásah do těchto jeho práv bagatelizovat a v návaznosti na to konstatovat, že právo na peněžní satisfakci nikdy nepřísluší tomu, kdo byl v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení odsouzen. V daném případě byl přitom žalobce do doby vydání prvního odsuzujícího rozsudku v nejistotě, zda mu nebude uložen trest nepodmíněný, přičemž v samotném úvodu jeho stíhání byl též podán návrh na jeho vzetí do vazby. Kromě toho byla v posuzovaném řízení též porušena žalobcova ústavní práva, jak konstatoval Ústavní soud ve svém kasačním nálezu. Význam posuzovaného řízení pro jeho život byl tedy velmi vysoký.
15. Závěrem proto žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Požadavkům vyplývajícím z naposledy citovaného §241a odst. 2 o. s. ř. však žalobcovo dovolání vyhovělo pouze zčásti, neboť ve vztahu k otázce významu posuzovaného řízení pro poškozeného, v rámci níž žalobce zmínil též otázku nesprávného (protiústavního) postupu soudu v posuzovaném řízení, se žalobce omezil pouze na kritiku právního závěru odvolacího soudu, aniž specifikoval, jaký konkrétní důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. je dle jeho názoru ve vztahu k této otázce (těmto otázkám) naplněn.
23. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně judikuje, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo i Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17) se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
24. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
25. Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
26. Ve zbývající části již dovolání požadavkům vyplývajícím z §241a odst. 2 o. s. ř. vyhovuje. Dovolací soud se proto zaměřil na posouzení, zda se v tomto rozsahu jedná o dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., načež dospěl k závěru, že tomu tak je. Při řešení otázky, zda byla žalobcova nemajetková újma vyvolaná nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení částečně odškodněna zmírněním trestu, který mu byl v závěru posuzovaného řízení uložen, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
30. K možnosti kompenzovat nepřiměřenou délku trestního řízení ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk uložením nižšího trestu se Nejvyšší soud vyjádřil již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), v jehož části V. uvedl, že za jinou formu náhrady je možno považovat (v trestním řízení) zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), podle které musí být toto zmírnění měřitelné a výslovné, což znamená, že z rozsudku musí být patrno, k jakému konkrétnímu snížení trestu v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení soud přistoupil (srovnej např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, odst. 66, a dále rozhodnutí senátu druhé sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 48470/99, ze dne 20. 9. 2001, ve věci Jensen proti Dánsku).
31. V rozsudku ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, Nejvyšší soud v téže souvislosti dále uvedl, že považuje za nezbytné důsledně rozlišovat důvody, které soud v trestním řízení k uložení nižšího trestu vedly, neboť ne všechny lze považovat za jinou náhradu újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk. Přitom poukázal na znění §39 odst. 3 trestního zákoníku, podle kterého při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, přičemž při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že doba uplynulá od spáchání trestného činu a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouho, jsou dvě samostatné okolnosti, ke kterým se při stanovení druhu a výměry trestu přihlíží, a nelze je proto vzájemně zaměňovat nebo směšovat.
32. K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil také v rozsudku ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2013, v němž rovněž uvedl, že odškodnění ve formě zmírnění trestu v trestním řízení má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě vzniklé nemajetkové újmy, a dále na ně navázal nejen v rozsudcích, na které v dovolání poukázal žalobce, ale např. i v rozsudku ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4131/2013, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, nebo ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3454/2021.
33. Z popsaných judikatorních závěrů současně plyne, že v případě, že z odsuzujícího trestního rozsudku není patrno, o jakou část byl trest snížen v důsledku zohlednění nepřiměřené délky trestního řízení, je třeba naopak vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení snížením trestu kompenzována nebyla (srov. žalobcem zmíněný rozsudek ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3907/2018, a dále Simon. P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 299).
34. Úvaha odvolacího soudu, že nepřiměřenou délku trestního řízení lze ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk kompenzovat i uložením mírnějšího trestu, je tedy v obecné rovině správná. Na ní navazující závěr, že se této kompenzace žalobci v posuzovaném trestním řízení též dostalo, však již neobstojí. Jak plyne ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud, z porovnání trestu, který byl žalobci v posuzovaném řízení uložen prvním odsuzujícím rozsudkem v roce 2014, a trestu, jenž pro něj vyplynul z posledního rozsudku vydaného v roce 2020, jisté zmírnění patrné je, když původně byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 4 let, zatímco finální trest zněl na odnětí svobody v délce 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let. Z těchto skutkových zjištění ale zároveň vyplynulo i to, že uložení trestu na samé dolní hranici zákonné trestní sazby soud v rozsudku z roku 2020 odůvodnil nejen poukazem na nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, ale i dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, a to aniž rozlišil, jaké konkrétní snížení připadá na to které zmíněné hledisko. Přestože lze tedy s odvolacím soudem souhlasit v závěru, že snížení trestu odůvodněné nepřiměřenou délkou trestního řízení bylo v rozsudku trestního soudu výslovně zmíněno, nelze mu již přisvědčit v názoru, že se jednalo o snížení měřitelné, neboť z předmětného rozhodnutí nelze zjistit, o jakou část byl ukládaný trest snížen právě z důvodu kompenzace spojené s nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení. Za této situace je však namístě vyjít z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení uložením mírnějšího trestu kompenzována nebyla, pročež je rozsudek odvolacího soudu, který svůj závěr o formě odpovídajícího zadostiučinění na tomto zmírnění založil, v uvedeném směru nesprávný.
35. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.
36. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu