ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3547.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3547/2022-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce A. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 157/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2022, č. j. 36 Co 132/2022-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 162 020 Kč s příslušenstvím, jakož i úroku z prodlení z uvedené částky, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 22 C 157/2021-225, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 11 537 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 2. 8. 2021 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 82 063 Kč od 2. 8. 2021 do 6. 8. 2021 (výrok I), přičemž co do částky 150 483 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení vyčíslené na 17 361 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 5 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z výše uvedené částky od 2. 8. 2021 do zaplacení, dále úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 11 537 Kč od 2. 8. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 82 063 Kč od 2. 8. 2021 do 6. 8. 2021, jinak uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o povinnost žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 28 702,64 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti té části jeho výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda má být základní částka odškodnění navýšena, popřípadě stanovena při horní hranici doporučeného intervalu, v případě, kdy stát vytvořil komplikovanou procesní situaci svým nesprávným postupem, v důsledku čehož se posuzované řízení stalo extrémně dlouhým, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v posuzovaném případě nestalo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě snížit pro složitost věci po stránce skutkové i za situace, kdy je tato složitost zapříčiněna nesprávným postupem soudu (nadbytečným prováděním dokazování), tj. otázka, při jejímž řešení se dle názoru žalobce odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované Stanoviskem.
Dovolací námitka žalobce, podle které skutková složitost posuzovaného řízení měla být způsobena v důsledku nadbytečného provádění dokazování (zejména znaleckým posudkem), je především založena na zpochybnění správnosti skutkového závěru, z něhož odvolací soud při posouzení věci vycházel (srov. odůvodnění na straně 6, bod 17 napadeného rozhodnutí, ve spojení s body 16 a 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud poměrně podrobně odůvodnil, proč bylo nutno v posuzovaném řízení přistoupit ke znaleckému dokazování. Z toho vyplývá, že žalobce uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. K námitce žalobce, že v posuzovaném řízení nebylo vyslýcháno mnoho svědků, a že v souladu se Stanoviskem tak nejsou splněny podmínky pro závěr o skutkové složitosti řízení, je třeba doplnit, že svědecký výslech byl toliko jednou ze skutkových okolností, z nichž odvolací soud skutkovou složitost řízení dovodil.
Z téhož důvodu nemůže být dovolání shledáno přípustným podle §237 o. s. ř. ani pro zodpovězení otázky, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ponížit bez dalšího z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, nebo zda je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu zejména za situace, kdy je rozhodování na více stupních soudní soustavy zapříčiněno nesprávným postupem soudu, resp. tzv. soudním ping-pongem. Odvolací soud ani soud prvního stupně totiž nedospěly ke skutkovému zjištění, že by rozhodování soudů v posuzovaném řízení ve více instancích bylo zapříčiněno opakovaným rušením již vydaných rozhodnutí pro závažné procesní či jiné právní vady, nýbrž že vícero rozhodnutí vyšších soudů bylo způsobeno tím, že proti soudem prvního stupně vydanému rozsudku pro zmeškání brojili zbylí dva žalovaní jednak návrhem na jeho zrušení, a jednak odvoláním proti němu, přičemž o obou těchto podáních musely soudy rozhodovat zvlášť. Rozsudek odvolacího soudu se tak nemohl ocitnout v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jímž argumentoval dovolatel, neboť vycházel z jinak zjištěného skutkového stavu, než který v dovolání prosazuje žalobce. Nadto je třeba poznamenat, že v uvedeném nálezu Ústavní soud posuzoval skutkově velmi odlišnou situaci, v níž se jednalo o postup soudů v řízení, v němž soud prvního stupně rozhodl ve věci celkem pětkrát, odvolací soud pětkrát a Nejvyšší soud třikrát, přičemž Nejvyšší soud dvakrát zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů pro existenci závažných právních vad.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ohledně otázky, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem snížit z důvodu tzv. sdílené újmy v situaci, kdy poškozenými jsou příbuzní, tj. otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Za situace, kdy odvolací soud uvedeným snížením základní výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil zjištění, podle kterého žalobce v posuzovaném řízení vystupoval společně s dalšími rodinnými příslušníky (se svým synem a snachou) v zájmovém souladu (viz bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž tak reagoval na skutečnost, že vzniklá újma za daných okolností byla v určité intenzitě mírnější, pokud ji účastník sdílel též s jinými osobami, než pokud by ji nesl pouze sám, neodchýlil se od ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu plynoucích např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, a ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016.
Dovolání konečně nemůže být shledáno ve smyslu §237 o. s. ř. přípustným pro vyřešení otázky, zda a nakolik má soud rozhodující o nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě hodnotit efektivnost a účelnost postupu soudu v průtažném řízení a do jaké míry se má toto hodnocení promítnout do výše nároku. Dovolatel má za to, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí (přičemž znovu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že kompenzační řízení není supervizí řízení posuzovaného a že mu nepřísluší podrobný přezkum efektivnosti postupu soudu v posuzovaném řízení, pakliže se nejednalo o nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo zásadní procesní vady, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž není a nemůže být smyslem kompenzačního řízení podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a úvahy o tom, zda mohlo řízení proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době (srov. znovu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). Odlišný postoj ve vztahu k této otázce nezaujal ani Ústavní soud v dovolatelem zmíněném nálezu; v něm orgán ochrany ústavnosti řešil, jak zmíněno výše, situaci, kdy opakovaně vadný postup soudů zřetelně vyplýval z kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Závěrem je vhodné doplnit, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména bod 17) ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 27) plyne, že se odvolací soud výslovně zabýval jak kritériem složitosti posuzovaného řízení, v rámci něhož přihlédl mimo jiné též k rozsahu a charakteru prováděného dokazování i k množství a povaze realizovaných procesních úkonů, tak i kritériem postupu soudu v tomto řízení, přičemž současně též objasnil, jakými úvahami se řídil při stanovení vzájemného podílu těchto kritérií na délce posuzovaného řízení, čímž vyhověl požadavkům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012. Odvolací soud se současně neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení nebyl v závislosti na přijatém skutkovém závěru extrémně nesprávným (jak by tomu bylo např. v případě zrušení jeho rozhodnutí z důvodu závažných procesních vad, jakými jsou nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru), není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu