ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3643.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3643/2022-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce J. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem v Benešově, Malé Náměstí 73, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 182/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022, č. j. 70 Co 405/2020-611, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované 1) domáhal náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) zapříčiněné nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2010 (dále též jen „posuzované řízení“), a to ve výši 283 101 Kč s tím, že tuto částku v průběhu řízení navýšil o 8 174 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Po téže žalované se žalobce rovněž domáhal náhrady škody ve výši 29 000 Kč, která mu měla vzniknout zaplacením soudních poplatků a nákladů povinného zastoupení (před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem) v souvislosti s výše uvedeným řízením, a ve vztahu k tomuto nároku dále požadoval zaplacení částky 27 500 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení.
Vůči žalované 2) se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho nárocích ze služebního poměru vojáka z povolání, které uplatnil podáními z let 2003, 2004, 2007 a 2009, a o nichž podle jeho názoru nebylo dosud rozhodnuto. Ve vztahu k tomuto nároku požadoval též navýšení náhrady nemajetkové újmy o 449 800 Kč z důvodu nepřiměřeně dlouze trvajícího kompenzačního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 15 C 182/2016-516, žalobu vůči žalované 1) co do částky 283 101 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), rovněž zamítl žalobu vůči žalované 2) co do částky 9 791 017 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu vůči žalované 2) co do částek 449 800 Kč a 27 500 Kč také zamítl (výrok III) a konečně zamítl žalobu vůči žalované 1) co do částek 29 000 Kč a 8 174 Kč (výrok IV). Ve výroku V pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 70 Co 405/2020-553, nepřipustil rozšíření žaloby o částku 13 750 Kč (výrok I), dále ve výroku II rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV (v něm jen ohledně částky 8 174 Kč) změnil a žalované 1) uložil povinnosti zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývajícím rozsahu výroky I a IV (a to i ohledně částky 8 174 Kč) potvrdil, dále potvrdil výrok II a výrok III jen ohledně částky 449 800 Kč s příslušenstvím a výrok IV ohledně částky 29 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve výroku III, v části týkající se částky 27 500 Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se jedná o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení o náhradě majetkové újmy a zamítavý výrok směřuje proti žalované 1); jinak i v tomto rozsahu uvedený výrok potvrdil. Ve výrocích III a IV pak rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), resp. mezi žalobcem a žalovanou 2).
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 2051/2021-587, rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2021, č. j. 70 Co 405/2020-553, zrušil v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 15 C 182/2016-516, „se ve výroku I. a ve výroku IV. jen ohledně částky 8 174 Kč mění v rozsahu částky 60 000 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná ČR – Ministerstvo spravedlnosti je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 7. 2016 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 231 275 Kč s příslušenstvím se rozsudek ve výroku I. a ve výroku IV. v rozsahu shora uvedené částky 8 174 Kč potvrzuje“, jakož i ve výrocích III a IV, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobce odmítnuto.
Předmětem řízení tak zůstal žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, který vyčíslil částkou 283 101 Kč a který již dříve rozšířil o 8 174 Kč jakožto navýšení zadostiučinění v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. V průběhu odvolacího řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu dále žalobce rozšířil svůj požadavek na zadostiučinění za posuzované řízení pro nepřiměřenost délky kompenzačního řízení, a to o 143 026 Kč.
Rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 70 Co 405/2020-611, odvolací soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), připustil rozšíření žaloby o částku 143 026 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2020, č. j. 15 C 182/2016-516, ve výroku I a ve výroku IV jen ohledně částky 8 174 Kč změnil v rozsahu částky 75 625 Kč s příslušenstvím tak, že žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 75 625 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 207 476 Kč s příslušenstvím ve výroku I a ohledně částky 8 174 Kč ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud žalobu co do částky 143 026 Kč zamítl (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, a to ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) (výrok V rozsudku odvolacího soudu) i ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) (výrok VI rozsudku odvolacího soudu).
Také tento rozsudek odvolacího soudu (ve výrocích III, IV, V a VI, mimo měnící část výroku III) napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zčásti pro vady, zčásti jako nepřípustné, odmítl.
Dovolání nesplňuje náležitosti vymezené v §241a odst. 2 o. s. ř. v části, v níž dovolatel brojí proti zvýšení zadostiučinění o 10 % z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení (bod 15 dovolání), neboť v této souvislosti není v dovolání uvedeno, který ze čtyř, v §237 o. s. ř. stanovených, předpokladů jeho přípustnosti je naplněn. Tento nedostatek není napraven ani ve spojení s bodem 8 dovolání, v němž dovolatel pouze obecně uvádí, že rozhodnutí je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž ovšem konkretizuje, od kterého řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu se měl odvolací soud při učinění zpochybněného závěru odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla ve lhůtě pro podání dovolání odstraněna.
Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v části, v níž směřuje proti výrokům V a VI rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ve zbylém rozsahu posuzoval dovolací soud přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., podle něhož platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud se předně neztotožňuje s dovolací námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu třeba pokládat za nepřezkoumatelné, jestliže odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení netrvalo tak dlouho, aby byl důvod vycházet z vyšší částky než 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a jestliže se podle názoru dovolatele nevypořádal s argumentací žalobce stran kritéria významu předmětu daného řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
Také Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, proč odvolací soud vycházel ze „základní“ částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení (snížené o jednu polovinu za první dva roky řízení), neboť dospěl k závěru, že řízení nebylo extrémně dlouhé, a současně se podrobně věnoval i kritériu významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž dospěl k závěru zastávanému žalobcem, totiž že posuzované řízení mělo pro žalobce vyšší význam (byť z jiného důvodu, než který žalobce uvádí v dovolání). Žalobci tak toto odůvodnění nemohlo být na újmu při uplatňování jeho práv v dovolacím řízení, a jedná se tudíž o jiný případ, než který posuzoval Ústavní soud v nálezech ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá námitka dovolatele spočívající v tom, že odvolací soud se měl odchýlit od judikatury dovolacího soudu, jestliže nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť odvolací soud se ani při posouzení této otázky procesního práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud výše uvedeným způsobem nemohl porušit zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť tato zásada tak, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního soudu (například v nálezu ze dne 23. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu (zejména v rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, publikovaném pod č. 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byla vývojem legislativy (v důsledku novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a překvapivá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek, F., Spáčil, J . Quo vadis, dvojinstanční zásado. Právní rozhledy, 2006, č. 20, s. 727). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatele) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo rozsudek téhož soudu ve věci Butkevičius v. Litva, ze dne 26. 3. 2002, stížnost č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, či nález ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013).
Zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení ve smyslu právě vyloženém neprosazují ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2051/2021 či sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, jimiž argumentuje dovolatel, neboť v nich se toliko konstatuje, že stanovení formy či výše zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah (myšleno přezkum úvah vztahujících se k přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění) úkolem soudu odvolacího, nikoli však již (v zásadě) úkolem soudu dovolacího. Jinými slovy řečeno, v těchto rozhodnutích je formulována myšlenka, že v dovolacím řízení se Nejvyšší soud zabývá přiměřeností soudy nižších stupňů přiznaného zadostiučinění až ve spojení s konkrétními právními otázkami spojenými s výkladem §31a OdpŠk, jinak až tehdy, byla-li by forma či výše zadostiučinění ve svém výsledku zcela zjevně nepřiměřená.
Nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2746/19, na který v souvislosti s výše uvedenou námitkou rovněž dovolatel poukazuje, se netýká zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení, nýbrž postupu odvolacího soudu v případě nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí.
Tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, dovolatel nijak neobjasňuje a dovolacímu soudu není zřejmé, v čem by měl spočívat. Z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se navíc podává, že odvolací soud sice učinil jiné skutkové závěry vztahující se k právnímu hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení, nicméně stalo se tak za postupu podle §213 odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. (tedy po zopakování dokazování zejména spisem posuzovaného řízení), přičemž tyto jinak zjištěné skutkové okolnosti vedly k příznivějšímu rozhodnutí pro žalobce. Jelikož se s těmito skutkovými závěry odvolacího soudu žalobce seznámil již v předchozím odvolacím řízení, nemohly být pro něj ani překvapivé či nepředvídatelné ve smyslu výše uvedeného.
Dále je třeba zdůraznit, že nerespektování závazného názoru odvolacího soudu soudem prvního stupně samo o sobě není důvodem pro zrušení prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem (viz §219a o. s. ř.). Stejně tak není důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, přičemž nový nárok v odvolacím řízení ani uplatnit nelze (§216 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděná v této souvislosti dovolatelem (sp. zn. 30 Cdo 2913/2011, sp. zn. 26 Cdo 2777/2009 a sp. zn. 30 Cdo 5189/2016) se na daný případ nevztahují, neboť odvolací soud vycházel z toho, že žalobce v odvolacím řízení zcela nový nárok neuplatnil, pouze v souvislosti s již uplatněným nárokem žádá více, než původně požadoval. Tímto postupem se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).
Ve vztahu k další námitce dovolatele je možno zopakovat závěr vyjádřený již v předchozím rozsudku dovolacího soudu v této věci (sp. zn. 30 Cdo 2051/2021), že rozpor s judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá závěr odvolacího soudu o základní částce zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že toto řízení sice bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak nikoliv extrémně, přičemž rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že úvaha o volbě výše výchozí částky zadostiučinění a o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v §31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či rozsudek ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2711/2015).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu