ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3676.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3676/2022-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 297 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 407/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 12 Co 35/2022-548, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 1 297 500 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 144/2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 9. 7. 2018, č. j. 41 C 407/2013-328, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 15/2020-434, proti němuž žalobce podal dne 9. 9. 2020 dovolání. Jednalo se přitom již o druhé meritorní rozhodnutí v této věci, neboť v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 6. 2014, č. j. 41 C 407/2013-124, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2015, č. j. 12 Co 398/2014-208, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 3212/2015-242, částečně zrušen, a to za současného vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 41 C 407/2013-530, soud prvního stupně řízení o žalobcově dovolání zastavil (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Zastavení dovolacího řízení odůvodnil nezaplacením soudního poplatku z podaného dovolání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu, a to v jeho výroku I o potvrzení usnesení prvostupňového soudu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda žalobci vznikla v souvislosti s podáním dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 15/2020-434, poplatková povinnost za situace, kdy se již jednalo o druhý meritorní rozsudek odvolacího soudu v téže věci, neboť v pořadí první rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce, který byl podle tehdejší právní úpravy od soudního poplatku z dovolání osvobozen, Nejvyšším soudem částečně zrušen, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle žalobcova přesvědčení odchýlit od judikatury dovolacího soudu představované jeho usnesením ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012 (jakož i od usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 10 Afs 186/2014), přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem o tom, že žalobci poplatková povinnost v souvislosti s jeho dovoláním podaným proti druhému rozsudku odvolacího soudu vznikla, se totiž odvolací soud při řešení této otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v souladu s níž pokud žalobce soudní poplatek za dovolání, o kterém bylo následně rozhodnuto zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu, nezaplatil, neboť dané řízení bylo podle §11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. 4. 2015 [resp. podle §11 odst. 1 písm. n) téhož zákona, ve znění účinném do 29. 9. 2017], osvobozeno od soudního poplatku, pak se ustanovení §6a odst. 5 zákona o soudních poplatcích (podle něhož došlo-li ke zrušení rozhodnutí o věci samé v důsledku návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru, odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost, žaloby na obnovu řízení, kasační stížnosti nebo rozhodnutím Ústavního soudu, neplatí poplatek za řízení poplatník, který ve věci již jednou poplatek zaplatil) při podání druhého (dalšího) dovolání tímto účastníkem neuplatní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3755/2019).
Namítá-li žalobce, že v daném případě došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces upraveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v této části podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobce totiž neuvedl žádné právní posouzení věci odvolacím soudem, které pokládá za nesprávné a mající za následek zmíněné porušení jeho práv, a nevyložil, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá (§241a odst. 3 o. s. ř.), přičemž ve vztahu k uvedené námitce současně nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, jež mohla být založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může přípustnost dovolání založit, tato možnost ale nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to tím, že poukáže na konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, od níž se odvolací soud při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel současně vymezit, odchýlil, popř. uvede, že jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jde o otázku, která již byla judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolatel poukáže, vyřešena, nadále však má být posouzena jinak (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, nebo ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by byly výše uvedené skutečnosti z dovolání zřejmé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Stejně tak nepostačuje ani pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu, popřípadě odkaz na §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
V této části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu