ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3857.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3857/2022-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce D. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 218/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 2. 10. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 4 725 000 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v souvislosti s trestním stíháním vedeným na základě usnesení ze dne 11. 4. 2012 Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a finanční kriminality pod č. j. OKFK-31-1459/TČ-2011-200206, pro trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. zák.“), trestný čin zneužívání pravomocí veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zák. a pro trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., přičemž po 4 letech a 9 měsících (1728 dnech) byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 24/2016, a to podle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“). Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 4 500 000 Kč a dále náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou téhož trestního stíhání ve výši 225 000 Kč.
Žalovaná v rámci předběžného projednání obou nároků poskytla žalobci relutární zadostiučinění ve výši 60 000 Kč, a to za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním, přičemž žalobce vzal v této části žalobu zpět.
Soud prvního stupně o žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 25 C 218/2017-398, tak, že řízení co do zaplacení částky 60 000 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 340 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 4 325 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Částka uložená žalované k zaplacení ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně představovala zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak žalobce, tak i žalovaná, která však následně vzala své odvolání zpět. Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, řízení o odvolání žalované zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III a ve výroku IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soud prvního stupně a soud odvolací rozhodly poté, co jejich předchozí rozsudky ze dne 27. 2. 2019, č. j. 25 C 218/2017-248, resp. ze dne 10. 10. 2019, č. j. 54 Co 265/2019-295, jimiž bylo žalobci přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve výši 140 000 Kč, byly společně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 30 Cdo 1072/2020-334, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, v rozsahu jeho výroků II a III, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání tedy není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v části, v níž směřuje proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, ani proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z téhož důvodu nemůže být dovolání shledáno přípustným pro zodpovězení otázky, zda v případě rozhodování o dvou nárocích se stejnou tarifní hodnotou, z nichž ale jeden představuje pouze marginální otázku celého řízení (co do vyčíslené hodnoty), lze na oba tyto nároky v případě posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci pohlížet jako na nároky s totožnou vahou. Jestliže se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Co se týče zbylého obsahu dovolání, je z něj patrno, že žalobce – vedle nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk – brojí především proti výši dosud přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním.
V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě není (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Při úvahách o přiměřené výši zadostiučinění způsobené v důsledku zahájení (vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, by měl soud zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Již na tomto místě je tedy možno uzavřít, že z právě vyložených důvodů nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otázka, podle dovolatele v dosavadní judikatuře dovolacího soudu neřešená, jakou výši peněžitého zadostiučinění za „neoprávněné trestní stíhání“ lze považovat za přiměřenou, neboť takto obecně formulovanou otázku bez zohlednění individuálních okolností konkrétního případu dosti dobře ani zodpovědět nelze.
Na podporu tohoto závěru je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze kterého vyplývá, že v případě §31a odst. 2 OdpŠk „jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení §31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů“ (proti tomuto rozsudku byly podány dvě ústavní stížnosti, prvou z nich Ústavní soud usnesením ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. III. ÚS 3013/2011, odmítl, druhou nálezem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, zamítl).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že k těmto závěrům dospěl Nejvyšší soud ve věci, v níž se žalobci domáhali (mimo jiné) zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena v důsledku zahájení trestního řízení, které bylo posléze zastaveno. Uvedené závěry je třeba totožně aplikovat i v případě zahájeného trestního řízení, které bylo posléze skončeno pravomocným zprošťujícím rozsudkem trestního soudu, resp. které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
Rovněž v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se Nejvyšší soud zabýval otázkou přiměřeného zadostiučinění. Zde odmítl jakoukoli paušalizaci výše přiměřeného zadostiučinění a naopak opětovně zdůraznil, že je především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu tak, aby právě v tomto konkrétním případě byla přiměřená. Za účelem stanovení zadostiučinění, které bude považováno v individuálním případě za přiměřené, pak Nejvyšší soud konkretizoval obecná kritéria zmíněná výše, která mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a ke kterým soudy za účelem stanovení zadostiučinění, které bude přiměřené, mohou přihlížet. Za tato kritéria Nejvyšší soud označil povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Je však opět na soudu, aby zvážil, jak intenzivně byla tato kritéria v konkrétním případě naplněna, a věc posoudil s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo.
Dovolání dále není možno shledat přípustným podle §237 o. s. ř. pro vyřešení otázky, zda je pro soud, který rozhoduje o odškodnění za nezákonné trestní stíhání jednoho z několika obviněných, závazné, jaké odškodnění bylo za nedůvodné trestní stíhání v téže trestní věci přiznáno jinému ze spoluobviněných, nebo zda je soud povinen projednávaný případ srovnávat se všemi případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti, které jsou soudu známy. Tuto otázku žalobce považuje na jednom místě dovolání za dosud nevyřešenou, na jiném pak za otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud postupovat v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud nesrovnával případ žalobce s toliko jediným případem spoluobžalované úřednice (kterak namítal žalobce), nýbrž v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu srovnal případ žalobce i s jinými skutkově obdobnými případy, tedy případy, které se shodují s případem žalobce v podstatných znacích (viz odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž platí, že významnější odchylka co do výše zadostiučinění je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018). Odvolací soud přitom při absenci očekávatelné aktivity žalobce co do označení rozhodnutí soudů ve skutkově obdobných případech provedl srovnání s dalšími pěti případy, s nimiž se seznámil prostřednictvím databáze přístupné veřejnosti na stránkách Ministerstva spravedlnosti ( https://www.justice.cz/web/msp/odskodnovani2?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim ), a při zohlednění společných podstatných znaků přiznal žalobci obdobné zadostiučinění jako právě v těchto srovnávaných případech.
Nelze tak v této souvislosti přitakat výtce žalobce, že odvolací soud si za účelem stanovení výše zadostiučinění vybral jeden případ (myšleno předchozí rozhodnutí v jiném řízení o zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání jiné osoby obžalované společně se žalobcem) a tím se bez dalšího řídil. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud přitakal náhledu soudu prvního stupně v tom smyslu, že jím byly dostatečně zohledněny odlišnosti od případu této spoluobžalované a žalobci byla přiznána náhrada ve více než dvojnásobné výši s tím, že tato výše odpovídá i případům, které ke srovnání opatřil sám odvolací soud (viz výše). Odvolací soud rovněž zcela zřetelně zdůvodnil, jak se případ žalobce co do intenzity způsobné újmy odlišuje od případu trestního stíhání bývalého policejního prezidenta, jímž – jako jediným – žalobce argumentoval ve prospěch dalšího zvýšení kompenzace.
Ostatně dovolací argumentace směřuje v této části spíše vůči odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž sám žalobce na straně 10 dovolání připouští, že odvolací soud v tomto směru provedl důkladnější analýzu. Výše uvedeným postupem odvolacího soudu byly rovněž podle přesvědčení dovolacího soudu zohledněny a vypořádány výtky obsažené v předchozím kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, zda v případě, že je výše zadostiučinění za nedůvodné trestní stíhání určována srovnáním projednávaného případu s případem vykazujícím obdobné skutkové okolnosti, je nutné provést dokazování čtením soudního spisu srovnávaného případu a zda jsou účastníci oprávněni se s takovým soudním spisem seznámit a nahlédnout do něj, neboť odvolací soud se v tomto ohledu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Otázkou procesního postupu soudu při zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáním projednávané věci s jinými obdobnými případy se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019. Zde uzavřel, že soud je oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, avšak není vyloučeno, aby postupoval dle §121 o. s. ř., v souladu s nimž není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Pokud soud vychází při zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáním projednávané věci s jinými obdobnými případy ze skutečností jemu známých z úřední činnosti a současně dostojí procesním podmínkám vymezeným v §121 o. s. ř., není obecně povinen provádět dokazování čtením spisu nebo rozhodnutím vydaným v poměřované věci.
Námitka žalobce, že soudy při rozhodování o výši odškodnění žalobci neumožnily seznámit se s případy, které použily ke srovnání, by rovněž nemohla založit přípustnost dovolání, neboť se ve skutečnosti jedná o vytčení vady řízení před odvolacím soudem, která by se mohla stát předmětem přezkumu dovolacím soudem jen tehdy, bylo-li by dovolání shledáno jinak přípustným (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), k čemuž však v daném případě nedošlo. Nad rámec nutného odůvodnění je možno doplnit, že uvedená výhrada žalobce není přiléhavá, neboť ze zvukového záznamu jednání před odvolacím soudem nepochybně vyplývá, že odvolací soud účastníky podrobně seznámil s tím, s jakými případy bude kauzu žalobce srovnávat, přičemž oběma stranám bylo umožněno, aby se k těmto případům vyjádřily, případně vznášely námitky stran jejich vhodnosti ke srovnání.
Dospěl-li pak odvolací soud v tomto případě k závěru, že žalobce, ale ani žalovaná, neoznačili vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech (což také vysvětlil), pak na uvedenou skutečnost zareagoval opět plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámil, přičemž využil informace, které zjistil z veřejně dostupné databáze Ministerstva spravedlnosti obsahující rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním (viz výše), členěné dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla poškozeným způsobena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 876/2021, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2154/21).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani žalobcem namítaný rozpor mezi závěry odvolacího soudu a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou podle dovolatele především stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Stanovisko“, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010), podle které k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se této judikatuře nepříčí. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) totiž nehodnotil otázku existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení pouze pod prizmatem toho, zda v řízení došlo či nedošlo k průtahům ze strany rozhodujících orgánů, nýbrž vycházel z celkové délky řízení, přičemž v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů činných v trestním řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) zcela v souladu s dovolatelem uváděnou judikaturou přihlédl k tomu, zda tyto orgány postupovaly plynule nebo zda na jejich straně docházelo k neodůvodněným dobám nečinnosti (průtahům).
Dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. shledáno přípustným pro vyřešení otázky, podle názoru dovolatele dosud v judikatuře dovolacího soudu nezodpovězené, zda se má složitost věci jako kritérium uvedené v §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk posuzovat ve vztahu k celému trestnímu řízení nebo pouze ve vztahu k samotnému poškozenému, tedy ve vztahu k posouzení toho, zda se samotný poškozený dopustil trestného činu či nikoliv, neboť dovolatel v tomto směru buduje svoji oponenturu vůči napadenému rozhodnutí na jiných skutkových základech, než ze kterých vycházel odvolací soud. Ten se totiž při hodnocení uvedeného kritéria ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně (uvedeným v bodě 21 rozsudku prvoinstančního soudu), že posuzované trestní řízení bylo složité jak po stránce skutkové, tak i právní, a to ohledně samotného žalobce, který byl obviněn a posléze i obžalován ze spáchání skutkově složité trestné činnosti. Nejvyšší soud ovšem není soudem skutkovým (je povolán toliko k posouzení právních otázek), a v řízení o dovolání mu tak zásadně není umožněno, aby přezkoumával správnost či úplnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a proto vychází pouze z těch skutkových zjištění, která byla těmito soudy učiněna (viz §241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení námitky dovolatele, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016), jestliže nepovažoval posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé, přestože uzavřel, že toto řízení mělo pro žalobce zvýšený význam. Z rozsudku odvolacího soudu je totiž zcela zřejmé, že při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení zohlednil všechna relevantní kritéria, a to v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které platí, že tato kritéria musí být brána v potaz jednak každé zvlášť a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti (viz část IV Stanoviska). V dovolatelem zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 242/2016 se Nejvyšší soud nezabýval otázkou (ne)přiměřenosti celkové délky tam posuzovaného řízení z pohledu významu jeho předmětu pro poškozeného, nýbrž otázkou přiměřenosti konstatování porušení práva jako adekvátní kompenzace nemajetkové újmy způsobené již zjištěnou nepřiměřenou délkou tam posuzovaného řízení.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda by měla být provedena revize Stanoviska a zda při určování výše přiměřeného zadostiučinění by měly soudy zohledňovat i vývoj ekonomické situace, neboť na řešení této otázky není dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jestliže stran nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení dospěl odvolací soud k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu v daném případě nedošlo, a proto se již nezabýval (a ani zabývat nemohl) formou, eventuálně výší kompenzace.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu