ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1154.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1154/2023-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova 1964, proti žalovanému R. V. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o zaplacení 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 188/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, č. j. 91 Co 174/2022-237, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 91 Co 174/2022-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 C 188/2020-131, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2021, č. j. 15 C 188/2020-136, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2 000 000 Kč s úroky za období od 1. 3. 2018 do 20. 8. 2018 z částky 2 000 000 Kč ve výši 73 117 Kč a dále se zákonnými úroky z prodlení od 1. 10. 2018 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 000 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 91 Co 174/2022-237, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 9. 2022, č. j. 91 Co 174/2022-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 2 000 000 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 9. 2022 do zaplacení, v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení z částky 2 000 000 Kč od 1. 10. 2018 do 1. 9. 2022, jej změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, a v části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úroky z prodlení z částky 2 000 000 Kč za dobu od 1. 3. 2018 do 20. 8. 2018 ve výši 73 117 Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 8. 8. 2017 smlouvu, ve které si sjednali, že žalobce poskytne žalovanému (převede na jeho bankovní účet do 15 dnů od podpisu smlouvy) částku 2 000 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit nejpozději do 1. 9. 2022. Ze svého bankovního účtu na bankovní účet žalovaného žalobce poukázal 21. 8. 2017 částku 300 000 Kč, 22. 8. 2017 částku 300 000 Kč, 23. 8. 2017 částku 400 000 Kč, 24. 8. 2017 částku 400 000 Kč, 25. 8. 2017 částku 300 000 Kč a 28. 8. 2017 částku 300 000 Kč (celkem tedy 2 000 000 Kč). Dále se žalovaný zavázal hradit žalobci od měsíce následujícího po měsíci, ve kterém přišel obnos 2 000 000 Kč, do jeho vrácení sjednané měsíční úroky ve výši 0,8 procent; placení úroků bylo ujednáno s měsíční periodicitou k poslednímu dni měsíce. Ve dnech 29. 12. 2017, 29. 1. 2018, 28. 2. 2018 a 4. 4. 2018 žalobce od žalovaného obdržel vždy 16 000 Kč. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že žalobce je oprávněn smlouvu s okamžitou platností kdykoli vypovědět v případě, že se druhá smluvní strana zpozdí s kteroukoli z výplat úroků o více než 30 dní. Dne 20. 8. 2018 žalobce smlouvu s okamžitou platností vypověděl, neboť žalovaný mu přestal platit sjednané měsíční úroky, a požádal žalovaného o vrácení 2 000 000 Kč na svůj bankovní účet do 30 dní od doručení výpovědi. E-mailem z 1. 9. 2018 žalovaný žalobci potvrdil doručení výpovědi smlouvy, avšak částku 2 000 000 Kč mu odmítl vrátit (a nevrátil) s tím, že peníze byly půjčeny za účelem investice a investiční společnost WSM, do které žalovaný peníze vložil, se ukázala být podvodným investičním produktem.
Na podkladě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o peněžité zápůjčce. Jednání účastníků před uzavřením smlouvy i účel, pro který byly finanční prostředky žalovanému poskytnuty, shledal nevýznamnými, neboť nebyla vtělena do znění smlouvy; pakliže se žalovaný zavázal poskytnutou částku žalobci vrátit, nemůže se z této povinnosti, ani z povinnost platit smluvené úroky ze zápůjčky vyvázat s odůvodněním, že zápůjčka byla poskytnuta na rizikové investování (z dokazovaní nevyplynulo, že se měl žalobce účastnit jakékoli investiční akce nebo že by mu úroky měla platit obchodní společnost WSM či jiná investiční společnost). Žalobce vypověděl smlouvu po právu z důvodu prodlení žalovaného s hrazením smluvených měsíčních úroků po dobu delší než 30 dnů, jak si účastníci sjednali. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že byl v právním vztahu účastníků slabší stranou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvu účastníků jako smlouvu o peněžité zápůjčce podle §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť má všechny podstatné náležitosti této smlouvy. Akcentoval, že je ponecháno na svobodné vůli smluvních stran, zda uzavřou smlouvu, s kým, v jaké formě a jakého obsahu. Není podstatné, zda žalovaný mohl přenechané finanční prostředky užít podle své libosti nebo je měl použít jen k určenému účelu; podstatné je, že se výslovně zavázal přenechané peníze žalobci vrátit (viz čl. I odst. 5 a čl. II smlouvy). Na tom nic nemůže změnit námitka žalovaného, že skutečná vůle smluvních stran směřovala k provedení investice; ujednání o účelu zápůjčky není podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že na dobu trvání zápůjčky a její splatnost nemělo vliv vypovězení smlouvy zapůjčitelem dne 20. 8. 2018; protože žalovaný svůj závazek vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky do 1. 9. 2022 nesplnil, náleží žalobci zákonné úroky z prodlení od 2. 9. 2022, kdy se žalovaný dostal do prodlení se splněním dluhu. Protože závěr soudu prvního stupně, že ujednání smluvních stran obsažené v čl. 1 odst. 3 smlouvy, je sjednáním úroků při peněžité zápůjčce podle §2392 odst. 1 věty první o. z., shledal předčasným, resp. nesprávným, rozsudek v této části zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže náležitě (za použití výkladových metod upravených v §555 a násl. o. z.) nezkoumal vůli smluvních stran. Připomněl, že Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp . zn. 29 Cdo 61/2017, dovodil, že ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání, a že podstatný je obsah právního jednání, nikoliv např. jeho označení či pojmenování; proto má soud nejprve zkoumat, jaká byla (při zohlednění všech v úvahu přicházejících okolností) skutečná vůle jednajících. V usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018, pak Nejvyšší soud k interpretaci výkladových pravidel obsažených v §555 a násl. o. z. přijal a odůvodnil závěr, že je třeba upřednostnit skutečnou vůli jednajícího před jejím vnějším projevem. Dovolatel prosazuje, že v projednávané věci bylo vůlí smluvních stran umožnit žalobci investovat finanční prostředky do struktury obchodní společnosti WSM, nikoliv to, aby žalobce žalovanému poskytl zápůjčku. Podstoupil-li žalobce riziko investice do finančního produktu, nevznikl mu nárok na vrácení poskytnuté částky. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se náležitě se všemi námitkami, které účastníci v řízení uplatnili.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že základním hlediskem pro výklad právního jednání je, jak uvádí Nejvyšší soud v dovolatelem zmiňovaném usnesení ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018, úmysl jednajícího, byl-li druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Výklad právního jednání – jednostranných i vícestranných – směřuje k odstranění nedostatků týkajících se určitosti a srozumitelnosti projevů vůle, tedy pochybností o tom, jakou vůli chtěl jednající projevit a jaké následky zamýšlel svým jednáním vyvolat. Význam smluvních ujednání se posuzuje podle společného úmyslu jednajících stran (§556 odst. 1 věta první o. z.). Nepodaří-li se společný úmysl smluvních stran subjektivní metodou zjistit, je namístě užít objektivní metodu interpretace, tj. přisoudit projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž byl projev určen (§556 odst. 1 věta druhá o. z.). Ustanovení §556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní vyčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Interpretace směřuje ke zjištění takového společného úmyslu stran, který zde byl v době vzniku právního jednán í (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019). Jazykové vyjádření právního jednání musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního jednání). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu právního jednání soudem totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3371/2020). V rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, Nejvyšší soud ke shora uvedeným závěrům dodal, že při zjišťování úmyslu jednajícího soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud byl obeznámen s tím, že při interpretaci právního jednání je třeba dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle, jak se podává např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11, přičemž dovodil (i když to v odůvodnění rozhodnutí nevyjádřil pregnantně), že vůlí účastníků bylo uzavřít smlouvu o peněžité zápůjčce, neboť žalobce výslovně (slovy vyjádřeno) projevil vůli peněžní prostředky žalovanému za úplatu (za sjednané úroky) poskytnout a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky žalobci ve sjednané lhůtě (nejpozději do 1. 9. 2022) vrátit. Tvrzení, že mu žalobce předal finanční prostředky k tomu, aby je vložil na účet investiční společnosti s garantovaným výnosem, který mu bude měsíčně odevzdávat (tedy, aby je za něj zainvestoval do struktury obchodní společnosti WSM), žalovaný nejenže neprokázal, ale ani nemá oporu v jimi uzavřené smlouvě. V ní si totiž strany dohodly, že jedna druhé peníze zapůjčí a ta je po určité době vrátí; taková dohoda naplňuje všechny znaky smlouvy o zápůjčce, jak správně uzavřel odvolací soud s konstatováním, že ujednání o účelu zápůjčky není podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce (o účelu zápůjčky účastníci sice jednali před uzavřením smlouvy, z provedeného dokazování však neplyne, že by se měl žalobce účastnit jakékoli investiční akce WSM nebo jiné investiční společnosti). Pakliže měly smluvní strany vůli uzavřít smlouvu o provedení investice, jak tvrdí žalovaný, měly to ve smlouvě slovy vyjádřit, což neučinily.
Odvolací soud se od dovolatelem uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017 a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018 neodchýlil, neboť právní jednání účastníků vyložil ve smyslu ustanovení §555 o. z.
Přípustnost dovolání není s to založit námitka žalovaného, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, jestliže neprovedl všechny jím navržené důkazy, ani výhrada ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jejich prostřednictvím totiž žalovaný nezpochybnil žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení - jsou-li skutečně dány - však dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu