ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1679.2023.3
sp. zn. 33 Cdo 1679/2023-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Janem Petrášem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palackého 71, proti žalovanému Luboši Matyskovi , se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 40 (identifikační číslo 079 28 632), zastoupenému Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, o 211.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 19/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 4. 2023, č. j. 26 Co 65/2023-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 15 C 19/2022-141, uložil žalovanému zaplatit žalobci 211.000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 12. 10. 2021 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 123.148 Kč. Dospěl k závěru, že žalobce jako kupující uzavřel s žalovaným (podnikatelem) distančním způsobem smlouvu, jíž se žalovaný zavázal odevzdat žalobci vozidlo značky BMW (VIN: XY) a umožnit mu nabýt vlastnické právo k věci a žalobce se zavázal vozidlo převzít a zaplatit prodávajícímu kupní cenu 211.000 Kč (§2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný (prodávající) před uzavřením smlouvy (ani později) nesdělil žalobci (spotřebiteli) podmínky, lhůtu a postupy pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy (§1820 odst. 1 písm. f/ o. z.), žalobce v souladu s §1829 odst. 2 o. z. dopisem z 1. 10. 2021 od kupní smlouvy odstoupil. Navíc by soud žalobě vyhověl i při splnění informační povinnosti žalovaného podle §1820 odst. 1 písm. f/ o. z., neboť na předmětu koupě se ani ne po měsíci od předání vozidla objevila vada, kterou – ač přislíbil – žalovaný v přiměřené lhůtě neodstranil (§2107 odst. 3 o. z.).
Rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 26 Co 65/2023-191, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o 211.000 Kč s příslušenstvím zamítl; žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 113.556 Kč. Podle odvolacího soudu účastníci uzavřeli příkazní smlouvu, jejímž pojmovým znakem není úplatnost (§2430 a násl. o. z.). Žalovaný jako příkazník dal bez zbytečného odkladu žalobci (příkazci) najevo, že obstará jeho záležitost, tj. podle jeho pokynů vyhledá vozidlo určitého typu, automobil na místě prohlédne a po odsouhlasení příkazcem převeze do České republiky. Při obstarání záležitosti jednal žalovaný svým jménem na účet příkazce (nepřímé zastoupení). Žalovaný příkaz splnil předáním vozidla žalobci, čímž byl závazkový vztah ukončen a žalobce již nebyl oprávněn od příkazní smlouvy odstoupit. Příkazník neporuší smlouvu, nenastane-li předvídaný výsledek činnosti, k níž se zavázal a vykonal. Pokud účastníci po splnění příkazu jednali o odstranění vady vozidla, šlo již o jiný právní vztah, který nebyl předmětem řízení.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na právních otázkách, které v rozhodování dovolací soudu dosud nebyly vyřešeny. První z nich formuloval následovně: 1) „Neposuzoval k uzavření jaké smlouvy směřoval úmysl stran, resp. při zjišťování obsahu uzavřené smlouvy nezohlednil chování stran po uzavření smlouvy“ , 2) „Neupřednostnil vůli stran před jejím projevem“ , 3) „Vydal tzv. překvapivé rozhodnutí“ , 4) „Nepřihlédl k výkladu obsahu smlouvy pro spotřebitele nejpříznivějšího“ . Pod druhou skupinu – dosud neřešených otázek – přiřadil: 5) „Lze uzavřít (příkazní) smlouvu, pokud k jejímu uzavření nesměřovala vůle ani jedné ze smluvních stran, a pokud ano, tak zda lze takovou smlouvu uzavřít mezi podnikatelem a spotřebitelem“ , 6) „Lze dospět k závěru o uzavření příkazní smlouvy, aniž by byly ujednány (a v řízení prokázány) její základní náležitosti, resp. její základní obsah (kupní cena obstaraného automobilu, výš odměny příkazce, podmínky plnění příkazu)“ , 7) „Je možné platně zmocnit druhou smluvní stranu k uzavření blíže neurčené kupní smlouvy v situaci, kdy k tomu nesměřovala vůle zmocňující smluvní strany“ , 8) „Je (za zjištěných skutkových okolností) převod automobilu od původního prodávajícího z Německa právním úkonem, k němuž je třeba udělení písemné plné moci“ , 9) „Lze v daném případě dospět k závěru o uzavření příkazní smlouvy, tj. zejména v případě, kdy absentuje (písemné či ústní) zmocnění osoby příkazníka k jednání za příkazce s třetími osobami, navíc v situaci, kdy se žalovaný jako příkazník po uzavření smlouvy zjevně nechoval – neplnil si své základní povinnosti, neinformoval o průběhu své činnosti a jejich výsledcích žalobce“ , 10) „Má se použít výklad pro spotřebitele nejpříznivější ve vztahu k podnikateli vždy, pokud existuje více výkladů obsahu smlouvy nebo musí být některý z výkladů pravděpodobnější“ , 11) „Je možné v daném případě posoudit závazek z uzavřené smlouvy za splněný a pokud ano, tak lze platně odstoupit od (příkazní) smlouvy dle §1829 obč. zákoníku pro absenci poučení spotřebitele, pokud by byl závazek (příkaz) příkazníkem splněn vadně“ , 12) „Je příkazní smlouva v daném případě řádně splněna, pokud příkazce jedná se třetími osobami vlastním jménem (tj. neprokazuje se zmocněním uděleným příkazcem)“ , 13) „Má být za účelem zjištění obsahu uzavřené smlouvy přihlédnuto k následnému chování smluvních stran po jejím uzavření a pokud ano, tak do jaké míry je následné chování smluvních stran způsobilé ovlivnit výklad obsahu uzavřené smlouvy v daném případě“ . Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud v jeho prospěch změnil anebo a zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Po doplnění a upřesnění žalobcova tvrzení vyšel odvolací soud z toho, že na doporučení B. P. vyhledal 14. 3. 2021 žalovaného, protože byl informován, že by mu mohl obstarat automobil výrobní značky a typu, o který měl zájem. Po osobním jednání žalovaného pověřil, aby mu takové vozidlo z veřejné nabídky na internetu vyhledal a poslal jeho fotografie. Žalovaný zadání splnil a žalobce mu prostřednictvím elektronické komunikace přes aplikaci WhatsApp sdělil: „Beru ho“ . Současně ho pověřil, aby mu vybraný automobil přivezl z ciziny a na účet mu poslal peníze na úhradu kupní ceny. V noci 14. 3. 2021 odjel žalovaný do Německa, kde vůz prohlédl, zaplatil hotově cenu a s německými registračními značkami převezl na vleku do České republiky. Převozní značky ani dočasné povinné pojištění proto nepotřeboval. Dne 19. 3. 2021 předal vozidlo (s německými registračními značkami) žalobci, který jej převzal. Zápis vozidla do registru silničních vozidel žalovaný zajistil 23. 3. 2021. Dopisem z 1. 10. 2021 žalobce z důvodu vad vozidla odstoupil od smlouvy a žalovaného vyzval k vrácení 211.000 Kč.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladu podle §555 až 558 o. z. podléhá zásadně každé vícestranné či jednostranné právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné); jinak řečeno, závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho interpretace [v právní teorii srov. např. Tichý, L. in Švetska, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§1 až 654). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou]. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 - 2013), k tomu uvádí: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení. (…) Ustanovení o interpretaci obsahu právních jednání vycházejí z dosavadní úpravy v občanském a obchodním zákoníku, včetně žádoucí odchylky pro úpravu specifik vzájemného podnikatelského styku, v němž musí být uznán význam obchodních zvyklostí. V osnově se navrhuje opustit důraz na formální hledisko projevu, typický pro platný občanský zákoník (zejména v §35 odst. 2) a klást větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob, jak to činí již dnes obchodní zákoník (zejména v §266)“. Ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věta první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla nebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Shodné zásady vyplývají z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019.
Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalobce, že se odvolací soud od zmíněných premis odchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se jasně podává, že při výkladu právního jednání zohlednil úmysl smluvních stran. Žalobce věděl, že žalovaný k prodeji své vozidlo nenabízí, byl-li v intencích jeho pokynů pověřen jen výběrem, resp. uskutečněním kroků k tomu, aby vytipované vozidlo pro něho získal (koupil) a přivezl z ciziny, a vůlí žalovaného, který příkaz přijal, bylo obstarat záležitost podle žalobcových pokynů. Smluvní ujednání vyložil odvolací soud v souladu s ustanoveními §555 odst. 1 a §556 o. z. i s interpretačními zásadami, které již dříve formuloval Ústavní soud např. v nálezu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že smlouvu příkazní podle §2430 o. z. lze charakterizovat jako smlouvu o vynaložení úsilí, nikoli smlouvu o výsledku a z této podstaty je nezbytné vycházet (srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 474/2000). Příkazní smlouva tedy umožňuje příkazci, aby určitou záležitost, kterou nechce nebo nemůže obstarávat sám, svěřil k obstarání příkazníkovi. To se jeví zvlášť praktické v případech, kdy příkazce není, na rozdíl od příkazníka, nadán znalostmi nebo schopnostmi potřebnými k obstarání záležitosti, a má tak možnost příkazníkovu kvalifikaci ke splnění příkazu využít. Příkaz bývá realizován formou přímého nebo nepřímého zastoupení příkazce příkazníkem. Přímé zastoupení znamená jednání jménem a na účet příkazce s tím, že zástupčí oprávnění bývá navenek typicky demonstrováno plnou mocí, kdežto v případě nepřímého zastoupení jedná příkazník vlastním jménem na účet příkazce. Podstatnou obsahovou náležitostí příkazní smlouvy je vymezení záležitosti, kterou má příkazník pro příkazce obstarat nebo vymezení jiné činnosti, kterou má pro něj vykonat. Postačí, že příkaz, tj. záležitost nebo činnost, je smluvními stranami sjednán základními identifikačními znaky, aniž by bylo zapotřebí konkrétní individualizace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009).
K výhradám, které jsou obsahem otázek formulovaných v dovolání, dovolací soud ve stručnosti poznamenává, že jsou vystavěny na jiných než dokazováním zjištěných skutkových okolnostech, případně že nejde o otázky, na nichž odvolací soud své právní hodnocení skutkového stavu založil.
Neobstojí ani námitka překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Takovým je rozhodnutí „které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). V projednávaném případě všechny skutečnosti, ze kterých při svém právním posouzení věci odvolací soud vyšel, byly žalobci známy. Skutkově se odvolací soud od soudu prvního stupně nijak neodchýlil, odlišné bylo pouze jeho právní posouzení, resp. kvalifikace právního jednání smluvních stran.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu