ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2710.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2710/2022-186
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. K., bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jana Růžičky 1165/2A, za účasti Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 64/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 29 Co 369/2021-160, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 29 Co 369/2021-160, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 14 C 64/2018-122, zastavil řízení o požadavku žalobkyně na určení, že pojistná smlouva je neplatná, eventuálně, že náklady a poplatky účtované Generali Českou pojišťovnou a. s. nebyly platně sjednány (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 8. 12. 2017, ev. č. FA/33713/2017/, sp. zn. FA/ZP/1230/2016, a jeho rozhodnutí o námitkách ze dne 12. 2. 2018, č. j. FA/SR/ZP/1230/2016-4, tak, že Generali Česká pojišťovna a. s. je povinna zaplatit žalobkyni 144.889 Kč s 8,05 % ročními úroky z prodlení od 25. 1. 2016 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Jelikož žalobkyně se shora uvedenými rozhodnutími finančního arbitra, vydanými v řízení zahájeném na návrh podaný dne 20. 6. 2016, nesouhlasila, podala dne 11. 4. 2018 žalobu o nahrazení jeho rozhodnutí soudním výrokem. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 6. 10. 2009 účastnice řízení uzavřely smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 5744875912 s počátkem pojištění od 1. 11. 2009 a pojistnou dobou 27 let. Smlouvou bylo sjednáno pojištění pro případ smrti nebo dožití a úrazové pojištění dospělých. Žalobkyně se zavázala platit měsíční pojistné původně ve výši 1.500,- Kč, přičemž za trvání pojištění zaplatila Generali České pojišťovně a. s. celkem 753.000,- Kč. Tzv. mimořádné výběry podle pojistné smlouvy ve výši 539.928,- Kč byly Generali Českou pojišťovnou a. s. žalobkyni vyplaceny. Dohodou ze dne 6. 12. 2013 byl pojistný vztah ukončen k 1. 1. 2014 s převodem pojistné rezervy ve výši 68.183,- Kč podle „pojistně technických zásad“ Generali České pojišťovny a. s. na smlouvu č. 6951701616 uzavřenou dne 2. 12. 2013 T. K. Smlouvu ze dne 6. 10. 2009 soud prvního stupně považoval za neplatnou podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 odst. 1 a §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), neboť neobsahuje určité ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění. Je-li pojistná smlouva neplatným právním úkonem a žalobkyně podle ní plnila Generali České pojišťovně a. s., vzniklo na straně Generali České pojišťovny a. s. bezdůvodné obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák., představující platby pojistného, přičemž promlčecí lhůta běží pro každou jednotlivou platbu pojistného zvlášť. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák. tak začala běžet ohledně každé platby jejím zaplacením, neboť žalobkyně ke dni podpisu (neplatné) pojistné smlouvy znala její obsah, tj. všechny rozhodné skutkové okolnosti, z nichž mohla dovodit neplatnost této smlouvy, a je irelevantní, zda si smlouvu vyhodnotila jako platnou nebo neplatnou. Za nejzazší datum, kdy se mohla dozvědět o nesrovnalostech v pojistné smlouvě, byl okamžik jejího ukončení (6. 12. 2013) a převodu peněžních prostředků na smlouvu č. 6951701616 uzavřenou dne 2. 12. 2013 T. K. Tehdy zjistila, že částka, kterou se žalovaná zavázala z ukončené pojistné smlouvy převést na novou pojistnou smlouvu, neodpovídá rozdílu mezi zaplaceným pojistným a mimořádnými výběry, tzn., že žalobkyně měla vědomost o tom, že jí vznikla ztráta. V tento moment tak žalobkyni byly známy veškeré skutkové okolnosti, na základě kterých mohla podat žalobu k soudu, což ostatně učinila podáním návrhu k finančnímu arbitrovi. Soud prvního stupně zdůraznil, že podáním návrhu se podle §8 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve spojení s §112 obč. zák. se staví promlčecí lhůta, přičemž subjektivní promlčecí lhůta je dvouletá a objektivní promlčecí lhůta je tříletá. Provedla-li žalobkyně poslední platbu na pojistku dne 30. 12. 2013, začala tímto okamžikem běžet subjektivní promlčecí lhůta, která uplynula dne 30. 12. 2015. Návrh k finančnímu arbitrovi byl ovšem podán až dne 20. 6. 2016, tj. po uplynutí promlčecí lhůty.
Rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 29 Co 369/2021-160, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil a Generali České pojišťovně a. s. přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.228,- Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Pojistná smlouva, kterou účastníci řízení uzavřeli dne 6. 10. 2009, je neplatným právním úkonem, neboť neobsahuje konkrétní – určité – ujednání o výši rizikového pojistného, již nelze zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů (§37 odst. 1, §41 obč. zák.). V řízení před finančním arbitrem se Generali Česká pojišťovna a. s. dovolala promlčení práva uplatněného žalobkyní. Rozhodné skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednané pojistné smlouvy musely být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy tj. 6. 10. 2009; nic jí nebránilo podat k soudu žalobu o vydání bezdůvodného obohacení. Návrh k finančnímu arbitrovi žalobkyně přesto podala až dne 20. 6. 2016, a proto to, co na pojistném zaplatila před datem 20. 6. 2014, tj. dva roky před podáním návrhu k finančnímu arbitrovi, je promlčeno a plnění nelze přiznat (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.); k poslední platbě pojistného došlo v prosinci 2013. Zaplacením každé platby pojistného začala samostatně běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. V souladu s ustálenou soudní rozhodovací praxí odvolací soud zdůraznil, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze uplatněné právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Je-li v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v §6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým. Námitka promlčení uplatněná Generali Českou pojišťovnou a. s. přitom není podle odvolacího soudu z blíže rozvedených důvodů v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázky 1) vědomosti o skutkových okolnostech bezdůvodného obohacení a o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, již k okamžiku, kdy žalobkyně uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu, 2) zda může začít běžet subjektivní promlčecí lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, aniž by „v samotném řízení, či v jiném předcházejícím řízení bylo najisto postaveno, že daná smlouva je skutečně neplatná a z jakých konkrétních důvodů.“ Rozhodnutí odvolacího soudu nevychází při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty z její skutečné vědomosti o skutkových okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení, nýbrž pouze z vědomosti předpokládané, čímž se dostává do rozporu se závěry vyjádřenými např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, a jeho rozsudcích ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, a ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007; pro odvolací soud byl určující okamžik, kdy dovolatelka měla možnost zjistit a kdy jí mohly být známy ony rozhodující skutkové okolnosti o vzniku bezdůvodného obohacení. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že platila pojistné v pravidelných platbách po dobu více jak 4 let, že jeho měsíční výši několikrát zvýšila. Proto je chybný závěr, že o neplatnosti smlouvy musela vědět již od okamžiku jejího uzavření, jelikož se smluvní strany od počátku chovaly tak, jako by smlouva byla platná. Z těchto důvodů má za to, že v řízení dosud nebyl zjištěn okamžik, ke kterému nabyla skutečnou vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Žalobkyně je přesvědčena, že její právo na vydání bezdůvodného obohacení nebylo ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě promlčeno a promlčení je nutno posoudit z hlediska tříleté, popř. desetileté promlčecí lhůty. Ve svůj prospěch dovolatelka argumentuje rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, v řízení LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., v němž byl přijat závěr, že zásada efektivity musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že na žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení bezdůvodně zaplacených částek v rámci plnění z úvěrové smlouvy na základě zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13 nebo ujednání, která jsou v rozporu s požadavky směrnice 2008/48, se vztahuje tříletá promlčecí lhůta, která začíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.), protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022) reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29 Co 158/2020-178, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235. V dané věci šlo – stejně jako v projednávaném případě – o promlčení práva na plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.
IV. Důvodnost dovolání
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (zde finančního arbitra) obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně (pojištěná) a žalovaná uzavřely 6. 10. 2009 pojistnou smlouvu „Životní pojištění PROFI Invest“ č. 57448759123; nedílnými součástmi pojistné smlouvy byly nejen Všeobecné pojistné podmínky životního pojištění, ale i Doplňkové podmínky životního pojištění. Pojištění bylo ukončeno k datu 1. 1. 2014 s převodem pojistné rezervy na pojistnou smlouvu č. 6951701616 dohodou ze dne 6. 12. 2013 označenou jako „dodatek k pojistné smlouvě č. 6951701616“. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti pojistné smlouvy ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť ze smluvních ujednání nelze zjistit konkrétní výši rizikového pojištění, a tento údaj se nepodává ani z Doplňkových pojistných podmínek. Jestliže na základě neplatné smlouvy žalobkyně poskytovala žalované pojistné, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Odvolací soud se se zřetelem ke vznesené námitce promlčení nejprve zabýval tím (viz §6 o. s. ř.), zda je tato námitka důvodná, neboť promlčené právo nelze soudním rozhodnutím přiznat, i kdyby existovalo. Jestliže pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den, kdy se oprávněný (ochuzený) dozví, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, pak skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednané pojistné smlouvy, vyplývající z textu smluvních ujednání, musely být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy ze dne 6. 10. 2009. Od té doby měla žalobkyně možnost zjistit, že se žalovaná na její úkor obohatila, a začala jí běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Od téhož okamžiku mohla své právo uplatnit u soudu. Podala-li až dne 20. 6. 2016 návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, nelze než dospět k závěru, že vše, co zaplatila na pojistném před 20. 6. 2014 (tj. z hlediska běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty - dva roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi) je promlčeno.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021) se pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná, a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; ty jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Ústavní soud proto uzavřel, že „[J]e-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ . Jestliže je z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v (…) dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je (…) učiněný úsudek svévolný. Aby stěžovatel „vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy ani platby pojistného. To naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku (tj. z pohledu soudu – že je platná).“ Podle Ústavního soudu „nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti. (…) Jestliže stěžovatel poskytoval dobrovolně vedlejší účastnici finanční plnění podle neplatné smlouvy, musel vědět o tom, že se vedlejší účastnice obohacuje, z ničeho však již neplyne, že musel nebo měl vědět, že se vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně. (…) nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. ‚Mechanický‘ odkaz soudů na judikaturu, podle níž vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti vedlejší účastnice z něj, je ve skutečnosti vědomostí o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodnost obohacení čistě teoreticky usoudit, je proto projevem neústavní libovůle a formalismu. (…) Nahrazení subjektivní vědomosti objektivní skutečností je zkratkou, v jejímž důsledku by pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl vždy podstatný pouze vznik práva, nikoli vědomost oprávněného subjektu. Jestliže zákonodárce počátek i délku subjektivní a objektivní promlčecí lhůty zřetelně rozlišil, nelze se s jejich libovolným slučováním ztotožnit.“
K námitce dovolatelky, že na nyní souzenou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, v řízení LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění a totožné žalované, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“
S ohledem na shora uvedené závěry je zřejmé, že samotným uzavřením (podle odvolacího soudu neplatné) pojistné smlouvy dne 6. 10. 2009, ještě nezačala žalobkyni běžet subjektivní promlčecí doba (jak se domníval odvolací soud), neboť v tomto okamžiku jí nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž by mohla dovodit, že smlouva je neplatná. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného podle neplatné pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy, je tento závěr v rozporu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V řízení dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (tj. 20. 6. 2016) bylo dovolatelkou uplatněné právo pro marné uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v části pojistného zaplaceného před datem 20. 6. 2014 promlčeno, je ze shora vyložených důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
V. Závěr
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila žalobkyně po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval jejími dalšími námitkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
V novém rozhodnutí se odvolací soud řádně vypořádá s otázkou určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo alespoň laické povědomí žalobkyně (věřitelky) o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty. Neopomene se přitom zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu