ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3044.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3044/2021-120
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. M., bytem v XY, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované OREX TRAVEL s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8 (identifikační číslo 28230060), zastoupené Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 365/21, o zaplacení částky 60.220,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 98/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 23 Co 15/2021-97, takto:
Dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 23 Co 15/2021-97, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2020, č. j. 14 C 98/2019-61, zamítající žalobu o zaplacení částky 60.220,-Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 19. 10. 2018 do zaplacení, se odmítá .
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 23 Co 15/2021-97, se v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2020, č. j. 14 C 98/2019-61, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.220,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 19. 10. 2018 do zaplacení, včetně výroku o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2020, č. j. 14 C 98/2019-61, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 60.220,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 19. 10. 2018 do zaplacení, včetně výroku o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 8. 2020, č. j. 14 C 98/2019-61, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 60.220,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 60.220,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl nákladech řízení. Vzal z prokázané, že dne 30. 7. 2017 uzavřela žalobkyně jako zákaznice a žalovaná zastoupená společností Invia.cz, a. s. (pořadatelkou zájezdu) smlouvu, podle níž žalobkyně zakoupila letecký zájezd pro 7 osob v termínu od 27. 9. do 4. 10. 2018 do destinace Řecko, Kréta, Chersonissos za částku 120.440,- Kč. Z důvodu obavy z vývoje medikánu Zorbas, který se před zahájením zájezdu začal formovat v oblasti Středozemního moře, žalobkyně od smlouvy o zájezdu dne 27. 9. 2018 odstoupila. Následně žalovanou vyzvala ke vrácení zaplacené ceny zájezdu. Přípisem ze dne 25. 10. 2018 žalovaná tento požadavek odmítla, jelikož žalobkyně od smlouvy odstoupila již v době, kdy měla žalovaná právo na odstupné (storno poplatek) odpovídající ceně zájezdu. Ve dnech 26. 9 a 27. 9. 2018 se žalobkyni dostalo ze strany společnosti Invia.cz, a. s. informace o tom, že Ministerstvo zahraničních věcí ČR nevydalo dosud žádné doporučení k omezení cest do Řecka a že cestovní kancelář nemá od svých klientů ani delegátů informace, že by pobyt mohl být nebezpečný. Predikce vývoje cyklony ve Středozemním moři a jejího možného dopadu pro lokalitu Řecko, Kréta, Chersonissos pro období 28. až 30. 9. 2018 vytvořené Českým hydrometeorologickým ústavem ze dne 27. 9. 2018 nevyloučila, že by cyklona zasáhla v tomto období i jižní cíp Řecka s přilehlými ostrovy včetně Kréty. Soud prvního stupně přitom učinil zjištění ze článků z internetových adres http://tn.nova.cz , http://www.pocasi.cz , http://blesk.cz a http://www.in-pocasi.cz . Cituje články 11. 2 a 12. 1 Všeobecných smluvních podmínek žalované, §2521, §2533 odst. 1 a 2, §2535, §2536a a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně je důvodný jen z části. Žalobkyně neměla právo odstoupit od smlouvy o zájezdu bez povinnosti zaplatit odstupné ve výši 100 % ceny zájezdu, neboť výskyt medikánu Zorbas v oblasti Středozemního moře nepředstavoval nevyhnutelnou a mimořádnou okolnost, která mohla mít významnější dopad na poskytnutí zájezdu nebo na přepravu osob v místě pobytu. Tento závěr podporuje skutečnost, že zájezd do uvedené destinace v termínu od 27. 9. 2018 do 4. 10. 2018 absolvovali jiní účastníci téhož zájezdu bez jakýchkoliv větších komplikací. Nelze tak ve věci aplikovat ustanovení §2535 o. z., neboť nenastaly nevyhnutelné a mimořádné okolnosti, které by měly významný dopad na poskytování zájezdu. Takovými okolnostmi totiž mohou být jen překážky objektivní povahy v důsledku kterých je zájezd ohrožen v takové míře, že jej není možné poskytnout, popř. jen s velkými obtížemi. Riziko silného větru a přívalových dešťů v místě určení zákonný požadavek nesplňuje a podmínky pro odstoupení od smlouvy bez povinnosti hradit odstupné podle §2535 o. z. nebyly naplněny. Soud prvního stupně se s odkazem na §8 o. z. přiklonil k závěru, že medikán Zorbas sice představoval určité nebezpečí a obava žalobkyně tak nebyla nedůvodná; byla založena na objektivních okolnostech se zřetelem k tomu, že žalobkyně měla do cílové lokace odletět se čtyřmi malými dětmi. Nebylo vyloučeno, že medikán zasáhne rovněž ostrov Kréta ani to, že mohl představovat nebezpečí jak pro obyvatele cílové destinace, tak i pro přijíždějící turisty. Nelze přehlédnout celkovou situaci před odletem do cílové oblasti (a odstoupením od smlouvy), kdy zpravodajské kanály varovaly před cestou do Řecka, přičemž žalobkyně si vyhodnotila míru rizika jako velmi vysokou. Nelze nyní argumentovat tím, že následky medikánu nebyly tak velké, jak bylo ve zpravodajství uváděno, neboť v okamžiku odstoupení od smlouvy nešlo přesně předpovědět, jak se situace vyvine. Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek na zaplacení odstupného ve výši 100 % ceny zájezdu se jeví jako nepřiměřený, jeho uplatnění odporuje dobrým mravům a je zjevným zneužitím práva podle §8 o. z. Cituje závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 866/2020, uzavřel, že s ohledem na okolnosti případu se jeví jako adekvátní odstupné ve výši 50 % z celkové ceny zájezdu, tj. částka 60.220,- Kč.
Rozsudkem ze 10. 3. 2021, č. j. 23 Co 15/2021-97, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), k odvolání obou účastnic potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování obsahem facebookového profilu Velvyslanectví České republiky v Aténách, zprávou Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 27. 9. 2018 a obsahem Všeobecných smluvních podmínek žalované účinných od 1. 1. 2018 a Všeobecných smluvních podmínek účinných od 9. 8. 2018 poukázal na to, že soud prvního stupně adekvátně aplikoval ustanovení §2533 a §2535 o. z., tak i §8 o. z. Správně zjistil, že v místě předpokládaného pobytu žalobkyně a jejích spolucestujících ani v jeho bezprostředním okolí nenastala mimořádná okolnost, která by měla významný dopad na poskytování služeb nebo na přepravu. Přestože nebyly dány podmínky pro odstoupení od smlouvy bez úhrady odstupného podle §2535 o. z., nelze žalobkyni jako spotřebitelce, která chtěla vycestovat do vybrané lokality na Krétě s manželem, dcerou a nezletilými dětmi, upřít důvodné obavy o život či zdraví její a jejích blízkých s ohledem na prognózy vývoje nepříznivé hydrometeorologické situace, vycházela-li ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu, údajů publikovaných na webové stránce www.in-počasí.cz a z údajů na facebookovém profilu Velvyslanectví ČR v Aténách (odhlédnuto od komerčního či senzacechtivého obsahu zpráv v bulvárním periodiku), co do nepředvídatelnosti chování přírodního jevu. Žalobkyně s ohledem na zprávy o povětrnostní situaci v místě určení vynaložila dostatečné úsilí ke zjištění podmínek v místě zájezdu. Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně mohla mít důvodné obavy s ohledem na predikci vývoje medikánu v oblasti Kréty, přestože v okamžiku odletu bylo možno splnit původní dohodu o přepravě do místa pobytu; tam však hrozilo reálné nebezpečí nikoliv pouhé nepřízně počasí, ale ohrožení života či zdraví dotčených osob. Ztotožnil se i s úvahou, že přiznání odstupného ve výši 100 % z ceny zájezdu by mohlo představovat zneužití práva podle §8 o. z., neboť takové právo formálně odpovídá zákonu, nicméně v poměrech nyní souzené věci by odporovalo spravedlivému a rozumnému uspořádání vztahů mezi účastnicemi, a to i s přihlédnutím k tomu, že jakékoliv predikce i uznávaných autorit (Českého hydrometeorologického ústavu) byly pouhou prognózou, která mohla být odlišná od reálné situace v důsledku nepředpokládatelného vývoje přírodních sil.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu aplikoval §8 o. z. na základě subjektivních pocitů či obav zákazníka z cestování. Prosazuje názor, že směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/2302 ze dne 25. 11. 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen „Směrnice“) neumožňuje snížit odstupné, neboť Směrnice pracuje s režimem úplné harmonizace, právní úprava odstoupení od smlouvy o zájezdu stanovená Směrnicí a transponovaná v §2533 a §2535 o. z. již v sobě zahrnuje korektiv dobrých mravů, úpravu výše odstupného nepřipouští na základě pocitů zákazníka subjektivního rázu. Dovolatelka má za to, že svého práva nezneužila. Není srozuměna s aplikací §8 o. z., jež by podle soudů nižších stupňů měla vést k spravedlivému rozložení „odpovědnosti za vzniklou škodu“ mezi žalobkyni a žalovanou. Jestliže ovšem soudy dospěly k závěru, že s ohledem na skutkové okolnosti věci nelze aplikovat §2535 o. z., nelze nedostatek podmínek, za nichž se uplatní pravidlo §2535 o. z. nahrazovat konstrukcí, podle které přiznání odstupného podle sjednaných podmínek představuje zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany. Právní úprava §2535 o. z. představuje výjimku z obecné povinnosti zákazníka platit při odstoupení od smlouvy odstupné a podmínky této výjimku nelze rozšiřovat použitím §8 o. z. Oba soudy podle přesvědčení dovolatelky shledaly neplatným ujednání o odstupném, pominuly přitom, že na povinnost platit odstupné nemůže mít vliv obava zákazníka z cestování, nýbrž jen objektivní okolnosti vážící se k nákladům pořadatele zájezdu a jeho možným úsporám alternativního využití zákazníkem stornovaných služeb. Ustanovení §8 o. z. předpokládá, že jedna ze smluvních stran sice jedná podle zákona, ale zjevně svého práva zneužije. Žalovaná pro žalobkyni zajistila veškeré služby zahrnuté v zájezdu, zaplatila je, a s žalobkyní komunikovala . Pro ostatní cestující zájezd bez problémů zajistila. Z odstoupení žalobkyně od smlouvy neměla dovolatelka žádný prospěch, jelikož pouhý den před odletem se žalované nepodařilo najít náhradního zákazníka, v důsledku čehož propadly nejen platby za let, ale i platby za ubytování a stravování, které pro žalobkyni zajistila. Žalovaná se vůči žalobkyni nedopustila žádného nepoctivého jednání, a proto není důvod aplikovat ustanovení §8 o. z. Pro případ, že Nejvyšší soud má pochybnosti o výkladu čl. 12 Směrnice, navrhla, aby položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (SDEU). S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. K dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 60.220,- Kč, není žalovaná subjektivně legitimována (viz závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2919/2015).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná dovoláním brojí (mimo jiné) proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 8. 2020, č. j. 14 C 98/2019-61, zamítající žalobu o zaplacení částky 60.220,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p. a. z této částky od 19. 10. 2018 do zaplacení. Dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu není subjektivně přípustné - žalovaná byla totiž v tomto rozsahu procesně úspěšná – žaloba proti ní byla v tomto rozsahu zamítnuta (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3508/2013, uveřejněného pod č. 95/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Platí přitom, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky, či usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky hmotného práva vztahující se k aplikaci §8 o. z., kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.
Podle §6 odst. 1 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
Podle §6 odst. 2 o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že požadavek, aby žalovaná zaplatila žalobkyni (původně žalovanou částku) 120.440,- Kč, je uplatněním (výkonem) práva; proto nelze bez dalšího vyloučit ani možnost, že by mohlo jít o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:
- ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným skutečnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
- zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, respektive se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
- zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (srov. např. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
Ke shora citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 16. 12. 2020, sen. zn. 29 NSČR 114/2019, uveřejněném pod číslem 54/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Recentní rozhodovací praxe dovolacího soudu dále zastává názor, že judikaturu k §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
V rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012, Nejvyšší soud zdůraznil, že „[S]myslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit takovému výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, které lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002). Sluší se připomenout, že respektovaná odborná literatura již dávno dospěla k závěru, že použití „dobrých mravů“ při výkonu práva s cílem nalézt cestu k realizaci ideje spravedlnosti (aequum et bonum), jakožto výsledku zajištění potřebné vazby mezi psanými občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti, by v každém případě mělo zůstat výjimečné. To znamená, že by nemělo vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Nelze totiž ztrácet ze zřetele, že v demokratické společnosti s psaným právem se idea spravedlnosti prosazuje zejména za pomoci stanovených psaných norem, pravidel a postupů, které je jako takové nutno dodržovat. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovené normy, stanovená pravidla a stanovené postupy (vzpomeňme jen na nikoliv příliš vzdálenou dobu zdůrazňující nejednou tzv. vyšší zájmy) by totiž mohl vést k právní nejistotě a chaosu, zkrátka k nebezpečným společenským důsledkům a tím koneckonců k oslabování demokracie. Proto lze usuzovat, že použití §3 odst. 1 jako občanskoprávní normy s relativně neurčitou hypotézou je možné jen ve výjimečných odůvodněných případech (v části evropského právního prostředí se hovoří o krajním – extrémním rozporu práva a mravního řádu) jako spravedlivě vyrovnávacího měřítka pro citlivé hodnocení konkrétních okolností individuálního případu, které sleduje odstranění případných tvrdostí a příkrostí zákona. V takovýchto případech jde o uplatnění principu dobrých mravů (resp. někdy též slušnosti či ekvity) ve vzájemných vztazích mezi jednotlivci (ius est ars equui et boni), který je vlastní demokratickému právnímu řádu. Závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být proto vždy v každém jednotlivém případě opřen o zcela konkrétní zjištění (nelze rozhodně předpokládat, že oprávněný bude v budoucnu své právo vykonávat v rozporu s dobrými mravy), jakož i o jasné a přesvědčivé odůvodnění soudu. Jen takové rozhodnutí soudu je s to naplnit sledovaný požadavek, tj. přibližovat občanskoprávní normy k cíli, tj. hledání a nalezení spravedlnosti. Jen tak zároveň mohou soukromé právo a jeho normy preventivně výchovně působit do budoucna (viz Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str.63 a násl.).“
Jestliže skutkové okolnosti souzené věci vedly soudy obou stupňů k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci §2535 o. z., kteréžto ustanovení z důvodů nevyhnutelných a mimořádných (objektivních) okolností, jež nastaly v místě určení cesty nebo pobytu nebo jeho bezprostředním okolí, mající významný dopad na poskytování zájezdu nebo na přepravu osob do místa určení cesty nebo pobytu, umožňuje zákazníkovi odstoupit od smlouvy o zájezdu bez povinnosti platit odstupné, pak stejný skutkový závěr doplněný o tvrzení o obavě žalobkyně o zdraví a život její a jejích blízkých, nemůže vést k úvaze, že jsou tím naplněny důvody klasifikované jako zjevné zneužití práva. Tak jako při aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. – kterým bylo soudu umožněno odepřít ochranu výkonu práva, avšak nebylo možno tímto způsobem založit právo, které neexistovalo, stejné platí i při výkladu §8 o. z.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, což znamená, že osobě zneužívající své právo nelze přiznat právní ochranu, tzn. že její jednání nebude mít zamýšlené právní následky. Zároveň platí, že výkon práva musí být v souladu s principem poctivosti, jinak mu nelze přiznat právní ochranu; při pochybnostech, zda v konkrétním případu jde o zneužití nebo o řádný výkon práva platí, že se jedná o řádný výkon práva.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu korektiv „odmítnutí právní ochrany v důsledku zjevného zneužití práva“ má být poslední možností ( ultima ratio ), jak ve výjimečných případech zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného práva jevilo krajně nespravedlivým.
Ačkoliv odvolací soud dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně), že v místě předpokládaného pobytu žalobkyně ani v jeho bezprostředním okolí nenastala (objektivní) mimořádná okolnost, která by měla významný dopad na poskytování služeb nebo na přepravu, jeho úvaha, že subjektivní obavy o život či zdraví s ohledem na prognózu (předpoklad) vývoje hydrometeorologické situace nenaplňují znaky zjevného zneužití práva žalovanou, naopak představuje extrémní vybočení z mezí principu poctivosti v právních vztazích. Neobstojí tak závěr odvolacího soudu, že přiznání odstupného ve výši 100 % z ceny zájezdu je zneužití práva podle §8 o. z., neboť takový výkon práva odporuje spravedlivému a rozumnému uspořádání vztahů mezi účastnicemi.
Je mylná představa, že zaplacená částka zájezdu představuje zisk cestovní kanceláře (agentury), a proto při realizaci storna zájezdu by měla být celá tato částka objednateli zájezdu (zákazníkovi) vrácena. Cena zájezdu je složena z částek představujících např. cenu letenek, letištní poplatky, palivové příplatky, náklady na ubytování, poplatky za transfer z letiště apod., přitom poplatky za tyto služby, které byly objednány, ale nebyly využity, nenávratně propadnou.
Bylo by v rozporu s ideou spravedlnosti, aby tyto náklady nesla cestovní kancelář (agentura), která podle zájmu objednatele zajistila vše nezbytné pro uskutečnění zájezdu (rezervaci letenek, poplatky s tím spojené a minimálně ubytování v místě určení) a jen v důsledku obav či strachu z možných (ale zatím neexistujících) hrozeb v místě pobytu, což jsou subjektivní kritéria, nedošlo k realizaci zájezdu z důvodů na straně objednatele (zákazníka). Požadavek na zaplacení odstupného nepředstavuje zneužití práva žalovanou, v situaci, kdy pro žalobkyni zaplatila veškeré služby spojené se zájezdem, komunikovala s ní, a z odstoupení žalobkyně od smlouvy neměla žádný prospěch, neboť pouhý den před odletem se jí nepodařilo najít náhradního zákazníka, v důsledku čehož propadly nejen platby za let, ale i platby za ubytování a stravování, které pro žalobkyni zajistila. Žalovaná se tak vůči žalobkyni nedopustila žádného nepoctivého jednání, a proto není důvod aplikovat ustanovení §8 o. z.
Jelikož žalovaná, se zřetelem k tomu, co je uvedeno shora, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími jí předkládanými dovolacími otázkami – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se kasační důvody vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu