ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3343.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3343/2022-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně B. B. , bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovaným 1) M. B. , bytem v XY, 2) I. T. , se sídlem v XY, identifikační číslo XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 38/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 11 Co 215/2018-517, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. 1. 2014 ve spojení s podáním ze dne 13. 3. 2014 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná I. T. není vlastnicí pozemků parc. č. XY o výměře 11 m 2 , parc. č. XY o výměře 184 m 2 , parc. č. XY o výměře 574 m 2 , a parc. č. XY o výměře 8.247 m 2 , všechny v k. ú.XY, obec XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY, a že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění (bývalých) manželů B. a M. B.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 10 C 38/2014-97, určil, že žalovaná není vlastnicí pozemků parc. č. XY o výměře 11 m 2 , parc. č. XY o výměře 184 m 2 , parc. č. XY o výměře 574 m 2 , a parc. č. XY o výměře 8.247 m 2 , všechny v k. ú. XY, obec XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY– dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „sporné pozemky“ (výrok I.), zároveň určil, že sporné pozemky jsou ve společném jmění manželů (dále též „SJM“) žalobkyně a žalovaného (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 11 Co 159/2016-142, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 tak, že žalobu o určení, že žalovaná není vlastnicí uvedeného nemovitého majetku pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl, a ve výrocích II. a III. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 C 38/2014-270, Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení, že sporné pozemky jsou ve společném jmění (bývalých) manželů žalobkyně B. B. a žalovaného M. B.; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Zdůraznil, že jejich manželství uzavřené dne 11. 1. 1991 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 3. 6. 2010, č. j. 19 C 82/2010-40 (právní moc rozsudku nastala 11. 1. 2011). V dražbě konané dne 27. 1. 2005 (tj. ještě za trvání manželství) žalovaný vydražil sporné nemovitosti za částku 2.800.000,- Kč. Darovací smlouvou ze dne 10. 6. 2005 převedl žalovaný sporné nemovitosti na žalovanou. Z listiny ze dne 12. 3. 2007 zjistil, že byla adresována oběma žalovaným a jejím obsahem je uplatnění námitky relativní neplatnosti darování sporných pozemků; téhož dne byla námitka relativní neplatnosti doručena jak žalovanému, tak i žalované, jednající prostřednictvím žalovaného. Na základě dokazování soud prvního stupně neuvěřil žalobkyni, že k uplatnění námitky relativní neplatnosti došlo dne 12. 3. 2007, a tedy že se ve tříleté lhůtě, tj. do 11. 6. 2008, dovolala relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 10. 6. 2005 mezi žalovanými.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 C 38/2014-270, potvrdil.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 538/2019-343, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud přistoupil proto, že jak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ani z rozsudku Městského soudu nelze zjistit, jaký byl soudy učiněn závěr o skutkovém stavu věci. Uložil mu nejprve vyřešit předběžnou otázku, zda sporný nemovitý majetek byl součástí SJM či nikoliv. Zároveň dovolací soud upozornil na potřebu odpovídající formulace petitu žaloby.
Rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 215/2018-472, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu ze dne 18. 12. 2017, č. j. 10 C 38/2014-270, s tím, že se zamítá žaloba o určení, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, všechny v k. ú. XY, obec XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY, jsou ve spoluvlastnictví jednou polovinou žalobkyně B. B. a jednou polovinou žalovaného M. B. Zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 24 Cdo 1939/2021-500, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 215/2018-472, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání měl spojenu s řešením otázky, zda střet zájmů jednatele žalované brání tomu, aby tomuto jednateli (žalovanému) bylo možné s účinky pro žalovanou doručit námitku relativní neplatnosti právního úkonu. Se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu, z něhož vyšel při rozhodování odvolací soud a jenž nemohl být ve smyslu §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovoláním zpochybněn, vyšel Nejvyšší soud z toho, že dne 12. 3. 2007 byla žalovanému jako fyzické osobě a současně jednateli žalované (statutárnímu orgánu žalované) předána písemnost obsahující námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 10. 6. 2005. Na základě platné právní úpravy nepovažoval za správný závěr odvolacího soudu, že námitka relativní neplatnosti nebyla žalované účinně doručena.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 11 Co 215/2018-517, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že se zamítá žaloba o určení, že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v k. ú. XY obec XY, zapsané v katastru nemovitostí na LV č. XY pro k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, katastrální pracoviště XY jsou ve spoluvlastnictví jednou polovinou žalobkyně B. B. a jednou polovinou žalovaného M. B. Vycházeje z dílčího závěru, že sporné nemovitosti nabyl žalovaný za trvání manželství s žalobkyní, a že jde o majetek, který spadá do společného jmění (bývalých) manželů, dovodil, že darovací smlouva ze dne 10. 6. 2005, kterou převedl vlastnictví ke sporným pozemkům na žalovanou, byla uzavřena v rozporu s §145 odst. 2 obč. zák., neboť s ní nesouhlasila žalobkyně. Uvedená skutečnost má za následek relativní neplatnost takového právního úkonu, které se musí dotčená osoba dovolat vůči všem stranám smlouvy. Žalovaná zpochybnila, že by žalobkyně dne 12. 3. 2007 před domem v XY předala žalovanému listinu, kterou se dovolávala vůči oběma žalovaným relativní neplatnosti darovací smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by dne 12. 3. 2007 předala žalovanému listinu obsahující dovolání se relativní neplatnosti, který vystupoval v dvojjedinném postavení, a proto se dne 10. 6. 2008 její právo namítat relativní neplatnost darovací smlouvy uzavřené dne 11. 6. 2005, promlčelo, přičemž žalovaná tuto námitku vznesla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spojuje s rozporem tohoto rozhodnutí se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1898/2011, při řešení otázky procesního práva, neboť odvolací soud v rozporu se svými předchozími rozhodnutími ve věci, aniž zopakoval dokazování a aniž by se vypořádal s veškerou odvolací argumentací dovolatelky, změnil vlastní skutková zjištění v otázce promlčení. Dovolatelka odvolacímu vytýká, že se v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4501/2017, neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 24. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 538/2019-343, podle §226 o. s. ř., a - odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3085/15 - porušil její právo na spravedlivý proces, neboť rozsudek odvolacího soudu trpí extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Na základě rekapitulace dosavadního průběhu řízení odvolacímu soudu vytýká, že ji po poučení podle §118a o. s. ř., z důvodu, že podle soudu neprokázala doručení námitky relativní neplatnosti dne 12. 3. 2007, neposkytl lhůtu, kterou požadovala v trvání 30 dní k přednesení nových důkazních návrhů a dal ji pouze 10 minut, přičemž poté jí nově navržené důkazy zamítl. Tím porušil její právo na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků, jelikož žalovanému při předchozím řízení poskytl dokonce lhůtu delší než 30 dnů. Jestliže Městský soud v Praze v dovoláním napadeném rozsudku přehodnotil své skutkové závěry učiněné v předcházejícím rozsudku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 11 Co 215/2018-472, jakož i v rozsudku ze dne 3. 10. 2018, č. j. 11 Co 215/2018-310, podle kterých žalobkyně dne 12. 3. 2007 předala žalovanému listinu obsahující dovolání se relativní neplatnosti, představuje jeho rozsudek tzv. „překvapivé“ rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci předvídat. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání pojednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelkou předložená otázka „vázanosti odvolacího soudu jeho vlastním právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí“, přípustnost dovolání nezakládá. Závěr o tom, zda se účastníku podařilo v řízení prokázat svá tvrzení (nebo nikoli), má skutkovou povahu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013). Nejvyšší soud, jehož přezkum je zaměřen výhradně na otázky právní, nemůže zavázat soudy nižších stupňů jakoukoliv skutkovou úvahou ve smyslu §243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř. Takovou (rozuměj skutkovou) otázkou je závěr o tom, zda dne 12. 3. 2007 žalobkyně předala žalovanému listinu obsahující uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu – darovací smlouvy ze dne 10. 6. 2005; ostatně předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno jen na tvrzení žalobkyně, k němuž nebylo prováděno žádné dokazování, že dne 12. 3. 2007 došlo k předání listiny žalovanému obsahující uplatnění námitky relativní neplatnosti.
Jako obiter dictum se sluší poznamenat, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že (v konkrétní situaci) odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně [srov. např. rozsudky ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2049/13), ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 906/2017, či ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, nebo usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 221/2011, ze dne 24. 4. 2018, sen. zn. 29 NSČR 75/2016, uveřejněné pod číslem 57/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
K dovolacímu argumentu žalobkyně, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je extrémní nesoulad považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že má-li přípustnost dovolání založit námitka, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, musí se jednat o relevantní otázku „týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel- za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16).
Polemika žalobkyně se skutkovými závěry odvolacího soudu je projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že žalobkyně v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jí vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud v posuzovaném případě své závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil. Jestliže odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy v souvislosti se závěrem, že žalobkyně dne 12. 3. 2007 nedoručila žalovanému námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy, tak, že tvrzení žalobkyně nekoresponduje se svědeckými výpověďmi P. P., J. H. a M. B., a proto mu neuvěřil, nelze takovému postupu nic vytýkat. Nejde tak o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod může být způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by se odvolací soud dopustil „očividného a neodůvodněného vybočení ze zákonných standardů dokazování“ , ani situaci, v níž by skutkové závěry odvolacího soudu byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu nebo byly založeny na neúplném (nedostatečném) dokazování.
Ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, Ústavní soud přijal a odůvodnil závěr, „že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu“ . Žalobkyně však v dovolání nenamítá, že by odvolací soud nerespektoval procesní zásady, jimiž se má soud řídit při zjišťování skutkového, zpochybňuje pouze způsob a výsledek hodnocení jednoho důkazu.
Námitkou, že odvolací soud nezopakoval dokazování, že se vypořádal s veškerou odvolací argumentací dovolatelky, že porušil její právo na spravedlivý proces, a že jí neposkytl lhůtu, kterou požadovala k přednesení nových důkazních návrhů, nezpochybnila dovolatelka žádný právní závěr, na němž by bylo napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. Přehlíží, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Dovolatelka byla odvolacím soudem poučena podle §118a o. s. ř. o tom, že neprokázala včasné doručení námitky relativní neplatnosti, a proto nemohla být překvapena (nemohlo jít o tzv. „překvapivé rozhodnutí“), konečným rozhodnutím odvolacího soudu.
Sluší se poznamenat, že judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu