ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.532.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 532/2023-264
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce O. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, proti žalovanému L. H. , zastoupenému Mgr. Filipem Šutrym, advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní 826/61, o splnění smluvní povinnosti, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 22 C 94/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 26 Co 100/2022-235, takto:
V části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 4. 2022, č. j. 22 C 94/2021-203, ukládající žalovanému povinnost do 30 dnů od právní moci rozhodnutí odstranit (odtěžit) zeminu navezenou na pozemky parc. č.XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, tak, aby plocha před budovou čp. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v katastrální území XY byla do vzdálenosti max. 12 m od jižní strany budovy č. p. XY v katastrální území XY skloněna pod úhlem 4°, dále za hranou této vzdálenosti bylo provedeno její sesvahování v souladu s výkresovou dokumentací řez A-A´, řez B-B´ projektové dokumentace, kterou vypracoval Ing. Vladimír Kršňák, ČKAIT 0002681 – stavební část, Ing. Petr Šturma, ČKAIT 0003912 – požárně bezpečnostní řešení stavby z 04/2015; Ing Michala Halvová, MPO č. osv. MPO-1341 ze dne 12. 5. 2016 – PENB, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, jakož i ve výrocích o nákladech řízení, se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 26 Co 100/2022-235, ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení ; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal splnění povinností vyplývajících z „Dohody o narovnání a způsobu užívání pozemku a stavby“, kterou účastníci uzavřeli dne 12. 9. 2016, a to:
a) zajistit a udržovat po celé východní straně zpevněné plochy pozemků parc. č. XY, XY, a XY v kat. ú. XY souvislou řadu stálezelených keřů nebo stromů, jehličnatých nebo listnatých s min. výškou 1,8 m,
b) odstranit (odtěžit) zeminu navezenou na pozemky parc. č. st. XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, tak, aby plocha před budovou č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v katastrální území XY byla do vzdálenosti max. 12 m od jižní strany budovy č. p. XY v katastrální území XY skloněna pod úhlem 4°, dále za hranou této vzdálenosti bylo provedeno její sesvahování v souladu s výkresovou dokumentací řez A-A´, řez B-B´ projektové dokumentace, kterou vypracoval Ing. Vladimír Kršňák, ČKAIT 0002681 – stavební část, Ing. Petr Šturma, ČKAIT 0003912 – požárně bezpečnostní řešení stavby z 04/2015; Ing Michala Halvová, MPO č. osv. MPO-1341 ze dne 12. 5. 2016 – PENB, a to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
c) zdržet se odstavování nákladních vozů, kontejnerů, nakládání materiálu na nákladní vozy či bagr na pozemcích parc. č. st. XY, XY, XY, a XY v katastrálním území XY.
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 22 C 94/2021-203, výrokem I. vyhověl požadavkům uvedeným v bodech b) a c) žaloby, výrokem II. zamítl požadavek uvedený pod jejím bodem a) a výrokem III. uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 12. 9. 2016 smlouvu nazvanou „Dohoda o narovnání a způsobu užívání pozemku a stavby“ (dále jen „Dohoda“). V ní se žalovaný mimo jiné zavázal odstranit (odtěžit) část zeminy ze svých pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, tak, aby plocha před budovou čp. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY byla do vzdálenosti maximálně 12 metrů od jižní strany budovy skloněna pod úhlem 4 stupňů, a aby za hranou této vzdálenosti bylo provedeno její sesvahování v souladu s odkazovanou výkresovou dokumentací. Dále se zavázal udržovat popsaný stav pozemků, zejména nenavyšovat jejich výškovou úroveň návozem zeminy nebo dalšími terénními úpravami. Konečně přijal závazek, že stavební stroje a jinou podobnou strojní mechanizaci (které měl v úmyslu v rámci svého podnikání parkovat a opravovat v suterénu domu čp. XY) nebude dlouhodobě (déle než 2 dny) odstavovat na zpevněné ploše před jižní stranou domu čp. XY, nebude je startovat a užívat od 22 hodin do 6 hodin v pracovních dnech a od 19 do 9 hodin ve dnech pracovního klidu, nebude je nechávat nastartované, nebude je zde opravovat a odkládat jejich díly a zachová rezidenční charakter území. Soud prvního stupně posoudil Dohodu jako platnou nepojmenovanou smlouvu (§1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 – dále jen „o. z.“) s tím, že obsahuje všechny zákonem předvídané náležitosti a závazky v ní obsažené neodporují dobrým mravům či veřejnému pořádku (§555 odst. 1 o. z. ve spojení s §1012 o. z.). Právní jednání ze dne 16. 7. 2020 označené jako „vypovězení dohody“, které žalovaný adresoval žalobci, soud hodnotil rozdílně ve vztahu k povinnostem pod body b) a c) a ve vztahu k povinnostem pod bodem a). Ve vztahu k povinnostem spočívajícím v jeho konání, žalovaný dohodu platně vypověděl ve smyslu §1999 odst. 1 o. z. a žaloba je v tomto rozsahu tudíž nedůvodná. Povinnosti specifikované v bodech b) a c) spočívají ve zdržení se určité činnosti (navážení zeminy, odstavování vozidel či kontejnerů) a Dohoda proto nemohla být v tomto rozsahu platně vypovězena; v tomto rozsahu soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 26 Co 100/2022-235, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že se žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítá; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl výkladem Dohody k závěru, že pokud v ní účastníci sjednali povinnost žalovaného odtěžením zeminy zarovnat předmětné pozemky do určitého profilu, v tomto profilu je udržovat a zdržet se činností, které by tento profil měnily (ve smyslu zvyšování úrovně terénu) , jednalo se o ujednání s věcně právními účinky, nikoli s účinky obligačními. Účelem Dohody bylo upravit povinnosti žalovaného jako vlastníka pozemků ve vztahu k sousedícímu pozemku, na němž je postaven dům žalobce, a to tak, aby byla trvale zachována stávající užitná hodnota tohoto domu z hlediska zachování soukromí v obytných místnostech prvního nadzemního podlaží. Úmyslem smluvních stran tedy bylo vázat v Dohodě sjednanými povinnostmi nejen žalovaného, ale i případné jeho právní nástupce ve vlastnictví předmětných pozemků, tedy sjednat práva a povinnosti, které se nevážou pouze k osobám aktuálních vlastníků, ale na obou stranách k samotným nemovitostem. Jinak řečeno, v článku III. odst. 1 písm. a) Dohody strany projevily vůli upravit práva a povinnosti k nemovitostem, nikoli ve vztahu mezi nimi samými. Obsahem dohody, pokud se jedná o tyto povinnosti, je tedy zřízení reálného věcného břemene podle §1303 odst. 1 o. z. V části, ve které byla sjednána povinnost žalovaného zdržet se navyšování terénu konkrétních pozemků nad dohodnutý profil, jde o dohodu o zřízení služebnosti podle §1257 odst. 1 o. z. Pro účinnost dohody o zřízení věcného břemene i pro dohodu o zřízení reálného břemene, týká-li se nemovitosti, platí intabulační princip, tedy právní jednání se stává účinným až vkladem do katastru nemovitostí. Protože Dohodou upravená věcná práva nebyla do katastru nemovitostí zapsána, nelze se domáhat splnění povinností z těchto věcných práv (Dohoda se v tomto směru nestala účinnou). Případné odstoupení žalovaného od Dohody ve vztahu k sjednané povinnosti zarovnat terén na předmětných pozemcích a zdržet se jeho navyšování, nemůže být shledáno účinným již proto, že povinnost zarovnat terén je jednorázová (§1999 o. z. se na ni tudíž nevztahuje), a pro případ sjednání trvalé povinnosti, jíž je zdržet se navyšování terénu, zákon odstoupení od smlouvy neumožňuje. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud Dohodu podle jejího obsahu v části, jíž je sjednána povinnost žalovaného zdržet se určitých činností vykonávaných v souvislosti s jeho podnikatelskou činností (neodstavovat a neparkovat stavební strojní mechanizaci a kontejnery na zpevněné ploše, nenakládat zde materiál na nákladní vozy či bagr), hodnotil jako obligační závazek s tím, že jde o osobní závazek žalovaného nemající bezprostřední vazbu k nemovitostem, které nejsou primárně stavebně technicky určeny k podnikatelské činnosti žalovaného, nýbrž k uspokojování jeho bytové potřeby. Úspěšnému uplatnění nároků ze sjednaného závazkového vztahu v tomto směru však brání skutečnost, že žalobní požadavek nemá oporu v obsahu Dohody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení nároku uvedeného pod bodem b) žaloby, jestliže dospěl k závěru, že Dohoda v části sjednání povinnosti žalovaného zarovnat předmětné pozemky do určitého profilu a zdržet se navyšování terénu předmětných pozemků má povahu smlouvy o zřízení služebnosti, a proto její účinky mezi účastníky vázal na vklad práva odpovídajícího služebnosti do katastru nemovitostí. Má za to, že takový závěr nevyplývá ani z textu Dohody, ani z jednání účastníků před jejím uzavřením a po něm. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval princip autonomie vůle a smluvní volnosti a že překročil svou pravomoc, jestliže namísto nalézání práva právo mezi účastníky nesprávně „vytvořil“, neboť je pouze na vůli účastníků, zda mezi sebou sjednají obligační vztah nebo právo odpovídající služebnosti. V posuzovaném případě výklad právního jednání provedený odvolacím soudem neodpovídá úmyslu smluvních stran, neboť obě k závazkům z Dohody přistupovaly jako k závazkům s účinky inter partes a ani jedna z nich během řízení (ani nikdy předtím) nenamítala, že Dohodou mělo být zřízeno právo věcné podléhající intabulačnímu principu. Nadto, i kdyby žalobce přijal argumentaci odvolacího soudu, že závazek z Dohody stran úpravy a údržby pozemků žalovaného měl charakter věcného práva, není takový argument dostatečný pro zamítnutí žaloby v tomto rozsahu; z ustálené soudní praxe totiž plyne, že pokud u služebnosti nedojde k zápisu věcného práva do veřejného seznamu, nenastanou účinky materiální publicity a věcné právo nepůsobí erga omnes , tedy například nepřechází na právní nástupce původních kontrahentů, svědčí oprávněné osobě (zde žalobci) obligační nárok na plnění sjednaných práv vůči povinnému (žalovanému), jakožto smluvním stranám Dohody. Odvolací soud tudíž rozhodl v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1936, sp. zn. Rv I 322/36, ze dne 24. 9. 1942, sp. zn. Rv II 72/42, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, a ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2720/2000. Pokud jde o další požadavky uvedené v době b) žaloby, nesouhlasí dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že tyto nemají oporu v obsahu Dohody; rovněž v této části (čl. III odst. 2) odvolací soud Dohodu nesprávně vyložil, resp. nesprávně uzavřel, že její ujednání je neurčité a tudíž neplatné. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž při řešení otázky procesního práva, jestliže vyšel chybně z presumpce, že žalobce je povinen učinit soudu přesný návrh na znění výroku rozsudku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2610/2012, nebo ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005). Měl-li zato, že žalobní požadavek převzatý do výroku rozsudku soudu prvního stupně, který žalobě v této části vyhověl, je nesprávně/nepřesně formulován, a změnil-li tento rozsudek, aniž žalobce poučil o možnosti upravit žalobní požadavek tak, aby odpovídal vylíčení skutkového stavu věci v žalobě, porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Doplnil, že porušení povinnosti zdržet se určitých v Dohodě definovaných činností nebylo v řízení dostatečně prokázáno.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud shledal dovolání zčásti přípustným, protože odvolací soud při výkladu smluvních ujednání, v nichž se žalovaný zavázal upravit a udržovat dohodnutým způsobem povrch svých pozemků parc. č. st. XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou např. rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, a ze dne 27. 10, 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k výkladu právního jednání.
V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, Nejvyšší soud – s odkazem na právní teorii (Tichý, L. in Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazem I /§1 až 654/. Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575) zdůraznil, že „výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu“.
Na rozdíl od právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb. opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tak podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 27. 10. 2021, sen. zn. 29 ICdo 49/2020). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace projevu vůle. Výkladem projevu vůle však není dovoleno měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2019, nebo rozsudky ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2099/2019, příp. usnesení ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1723/2021).
Ze způsobu, jakým odvolací soud hodnotil povahu smluvních ujednání týkajících se povinnosti žalovaného odtěžením zeminy zarovnat předmětné pozemky do určitého profilu, v tomto profilu je udržovat a zdržet se činností, které by tento profil měnily (ve smyslu zvyšování úrovně terénu), vyplývá, že ke svým závěrům (mimo jiné, že úmyslem smluvních stran bylo vázat sjednanými povinnostmi nejen žalovaného, ale i jeho případné právní nástupce ve vlastnictví předmětných pozemků) dospěl výlučně výkladem obsahu projevené vůle stran zachycené v písemné formě dohody o narovnání. Jeho závěry jsou neúplné, neboť nebyl zjišťován skutečný úmysl jednajících stran ve smyslu §556 o. z., ani to, jaký obsah a význam smluvní strany svému jednání přikládaly (konkrétně, zda jejich vůle skutečně směřovala ke zřízení služebnosti, jak dovodil odvolací soud, nebo zda k závazkům z Dohody přistupovaly jako k závazkům s účinky inter partes, jak prosazuje dovolatel). V aktuální právní úpravě by přitom měla převážit skutečná vůle a úmysl jednajících nad písemným projevem (není-li s ním v přímém rozporu). V tomto rozsahu je dovolání přípustné, neboť odvolací soud se při hodnocení právního jednání smluvních stran odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, posuzoval-li úmysl jednajících v rozporu s výše uvedenými zákonnými a judikatorně potvrzenými výkladovými metodami.
Ve vztahu k posouzení povinnosti žalovaného zdržet se v Dohodě vyjmenovaných činností vykonávaných v souvislosti s jeho podnikatelskou činností (tj. odstavování nákladních vozů, kontejnerů, nakládání materiálu na nákladní vozy či bagr na konkretizovaných pozemcích a odstranit zeminu na ně navezenou), žalobce spojuje přípustnost dovolání s přesvědčením, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjadřující se k formulaci žalobního petitu (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2610/2012, a v něm citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005).
V souvislosti s žalobním návrhem (petitem) judikatura obecně zdůrazňuje požadavky jeho přesnosti, určitosti a srozumitelnosti, neboť rozsudek, kterým by bylo vyhověno neurčitému či nesrozumitelnému žalobnímu návrhu na splnění povinnosti by nebyl materiálně vykonatelný (§261a o. s. ř.). Zároveň platí, že soud může práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhá, ve výroku rozsudku vyjádřit použitím jiných slov, než jak v požadovaném petitu učinil žalobce. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude znít výrok rozsudku; při formulaci výroku ale musí dbát o to, aby z obsahového hlediska vyjadřoval to, čeho se žalobce skutečně domáhal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003; k tomu srov. Dvořák, B. Komentář k §79 OSŘ. Lavický, P. et al. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2015). Obě dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soudu dospívají k podobnému závěru v tom smyslu, že žalobní petit nemusí mít podobu doslovného návrhu textu výroku rozhodnutí, pokud je z textu žaloby naprosto jednoznačné, co žalobce požaduje, a soud může přesto o věci rozhodnout.
V posuzovaném případě žalobce v souvislosti s vylíčením skutkových okolností v žalobě uvádí, že „ ke dni podání žaloby eviduje porušení povinnosti zakotvené v čl. 3 odst. 2 Dohody, kdy na dotčených pozemcích žalovaného dochází k odstavování nákladního vozu, odkládání kontejnerů a téměř každodennímu nakládání materiálu na nákladní vůz, případně bagr “, a požaduje, aby soud žalovanému uložil povinnost „ zdržet se odstavování nákladních vozů, kontejnerů, nakládání materiálu na nákladní vozy či bagr na pozemcích parc. č. st. XY, XY, XY, a XY v katastrálním území XY “. Protože v článku 3 odst. 2 Dohody se žalovaný zavázal neodstavovat na zpevněné ploše před jižní stranou stavby domu stavebně strojní mechanizaci po dobu delší než dva po sobě následující dny, lze přisvědčit odvolacímu soudu, že požadavek, který žalobce určitě a srozumitelně formuloval v petitu žaloby, nemá po obsahové stránce v Dohodě oporu. Závěr, který ve shora citovaných rozhodnutích přijal dovolací soud, že i když žalobce výslovně nenavrhne text výroku soudního rozhodnutí, nelze z toho bez dalšího dovodit, že z žaloby není zřejmý její petit, tedy to, co žalobce požaduje, se v nyní posuzované věci neuplatní, neboť v žalobním návrhu je pregnantně vyjádřeno, co žalobce požaduje. Nejde o „ nesprávně/nepřesně formulovaný petit“, jak se snaží v dovolání prosadit žalobce, nýbrž pouze o to, že povinnost, kterou požaduje žalovanému uložit, z Dohody nevyplývá. Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že v takovém případě bylo namístě ho přiměřeně poučit, aby žalobní požadavek upravil; jednalo by se totiž o nepřípustné hmotněprávní poučení účastníka řízení, jímž by soud porušil zásadu rovnosti stran.
Zásadně se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že soudy nejsou petitem žaloby vázány . O opaku svědčí již znění §153 odst. 2 o. s. ř., ze kterého plyne, že soud je vázán při svém rozhodování (až na výjimky tam stanovené) žalobcem vymezeným procesním nárokem, kterým je podle převažujícího názoru základ procesního nároku ve formě skutkových tvrzení a současně předmět procesního nároku ve formě petitu (LAVICKÝ, Petr a kolektiv. Moderní civilní proces -1. vyd. Brno: Masarykova Univerzita, Právnická fakulta, 2014. str. 41). Přijetí dovolatelem prosazovaného názoru by vedlo k naprostému popření dispoziční zásady, která je jedním ze základních východisek civilního řízení soudního (HORA, Václav. Československé civilní právo procesní. díl. I. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010 str. 11). Závěry odvolacího soudu vycházející z vázanosti žalobcem vymezeným procesním nárokem jsou proto nepochybně v souladu s doktrínou i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání v tomto rozsahu tudíž není přípustné a nezbylo než ho odmítnout.
Protože odvolací soud - jak bylo rozvedeno výše - pochybil při výkladu smluvních ujednání, z nichž žalobce dovozuje povinnost žalovaného odstranit označeným způsobem zeminu navezenou na specifikované pozemky, jejíhož splnění se domáhá, Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadené rozhodnutí v této části podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu