ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1100.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1100/2022-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2023 o dovolání obviněného A. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2022 č. j. 9 To 216/2022-410, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 174/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 5. 2022 č. j. 43 T 174/2021-367 byl obviněný A. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
jako jednatel společnosti P.-n., IČ: XY, se sídlem XY, XY, nyní v likvidaci, v úmyslu získat sobě neoprávněný majetkový prospěch v blíže nezjištěný den v měsíci září 2018 v XY, XY, v advokátní kanceláři u Mgr. Pavla Kuchty uzavřel se společností I. F., IČ: XY, ústní smlouvu o dodávkách masa a doprovodných službách, na základě které se zavázal za společnost P.-n. dodat společnosti I. F. jihoamerické maso podle specifikace v objednávce, kterou společnost I. F. učinila, a to přesto, že se nikdy dovozem jihoamerického masa nezabýval, neměl k tomu potřebné znalosti ani kontakty a nebyl tak ani schopen maso dle objednávky dodat, na základě této ústní smlouvy nechal za společnost P.-n. vystavit faktury, které společnost I. F. přijala a tři z nich č. 20181201 ze dne 1. 10. 2018 ve výši 390.021 Kč, č. 20181202 ze dne 12. 10. 2018 ve výši 372.800,68 Kč a č. 20181204 ze dne 13. 11. 2018 ve výši 232.471,90 Kč jako zálohu na dodávky masa čtyřmi převody uhradila předem na bankovní účet P.-n. na faktuře uvedený, společnost P.-n. však žádné maso pro poškozenou společnost neobjednala, zboží jí nedodala, a A. V. přijaté finanční prostředky určené na úhradu masa krátce po připsání na účet společnosti odčerpal a použil pro vlastní potřebu, včetně umoření svých dluhů, čímž způsobil společnosti I. F., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 995.293,58 Kč .
Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému současně uložena přiměřená povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Konečně pak bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. za použití §159 odst. 3 obč. zákoníku obviněnému uloženo, aby poškozené obchodní korporaci I. F., IČ XY, se sídlem XY, XY nahradil škodu ve výši 995.293,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně, jdoucím ode dne 1. 4. 2019 do zaplacení.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2022 č. j. 9 To 216/2022 podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Na to reagoval obviněný podáním dovolání, v němž označil dovolací důvody nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesplnění procesních podmínek pro zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (pozn. důvody jsou označeny tak, jak je uvedl obviněný v dovolání).
Obviněný ve svém dovolání nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a následně zdůraznil, že setrvává na svém přesvědčení o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, neboť neporušil žádnou závaznou zákonnou povinnost plynoucí z jeho působení ve společnosti a odmítá podvodný úmysl kladený mu za vinu. Skutková zjištění soudu jsou nekonzistentní v tom, že zásadně spočívají na výpovědích potencionálně nevěrohodných svědků. Obviněný byl ve společnosti pouze na popud jiných osob, které jej ujišťovaly, že ve společnosti nejsou problémy či spory. Dále uvedl, že nalézací soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu týkající se skutečnosti, že prodej masa je vysoce regulovaný trh s množstevním omezením dovozu, předmětem dokazování nebyly ani důvody pozastavení dodávek masa. Současně nebylo možno dovodit, že skutečná dodávka masa nebyla sjednána s dodavatelem. Obviněný připomněl, že podstatná část komunikace probíhala mezi K. a panem L. Za nevhodnou označil snahu společnosti I. F. nahradit vlastní podnikatelské riziko kriminalizací obchodních smluv. Dále připomněl výpověď pana L., že vše konzultoval s panem K., než odstoupil od smlouvy a podal trestní oznámení na obviněného. Obviněný nesouhlasil též se závěrem, že poškozená neměla důvod pochybovat o reálnosti a uskutečnitelnosti obchodní transakce, když musela vědět ze svého postavení na trhu, že kvóty pro dovoz jsou již téměř vyčerpané. Žádný důkaz nevysvětlil, jaká byla reálná očekávání uskutečnitelnosti obchodu a jak se v běžné obchodní praxi postupuje při objektivních překážkách plnění. Nebylo možno vyloučit, že pan K. a pan L. ujednali odklad dovozu zboží ústně, což by bylo dostatečné pro závěr, že obviněný neporušil žádnou smluvní povinnost. Obviněný prohlásil, že veškeré uvedené alternativy jsou pravděpodobnější než ta přisouzená mu za vinu a výslechy pana L. a pana K. byly výhradně k jeho tíži, což je zarážející vzhledem k zainteresovanosti obou svědků ve věci. Dále obviněný vznesl námitku porušení zásady in dubio pro reo, požadavek na důkladné prošetření zainteresovanosti a propojenosti svědků, provedení dokazování ke skutečnému přístupu k účtům a pokladně společnosti, jakož i emailům a datové schránce. Obviněný setrval na tvrzení, že podle svých sil, znalostí a stavu informovanosti měl za to, že průběh transakcí probíhá bezvadně, nebyl upozorněn na následky, kdyby zboží nebylo dovezeno na unijní trhy. Nemohlo se tedy jednat ani o eventuální úmysl, ani nevědomou nedbalost s ohledem na způsob vedení společnosti, nanejvýš o náhodu, subjektivní stránka činu tedy nebyla naplněna. Za podstatnou vadu řízení označil nekompletnost podkladů, tudíž nemohly jednoznačně vylíčit průběh děje. Dále obviněný připomněl znalecký posudek na své osobnostní rysy, kdy byl shledán vysoký sklon k důvěřivosti obviněného, což však bylo v průběhu řízení upozaděno před domněnkami soudu.
4. I v případě vyslovení viny obviněný shledal uložený trest nepřiměřeně přísný, neboť pokud soudy dospěly k závěru, že byl bílým koněm, měly aplikovat §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložit trest pod dolní hranicí trestní sazby, když byla splněna všechna kritéria (manipulovatelnost obviněného, neexistující míra zavinění, dosavadní bezúhonnost, zdravotní obtíže, majetkové poměry a nutnost zaopatření rodiny). Další námitka obviněného směřuje do neprovedení důkazu unijními instrumenty regulujících kvóty, k čemuž připomněl důvody, pro něž je možno důkazní návrh neakceptovat, které však v dané věci nebyly dány a soud tak s důkazním návrhem nijak nenaložil. Pro použití dané kvalifikace bylo nutno prokázat naplnění znaků subjektivní stránky činu, ale i skutečnost, že se zavinění musí vztahovat nejen k uvedení jiného v omyl, ale též k obohacení obviněného nebo jiné osoby a ke způsobení škody na cizím majetku, jakož i k příčinné souvislosti mezi těmito (NS 8 Tdo 1370/2006), což spočívalo na předběžné otázce, zda vůbec ujednání K. a pana L. bylo dobře možné, event. zda K., mající vědomí o nemožnosti plnění, přesto tuto skutečnost obviněnému nesdělil. Dále obviněný připomněl dopady nesprávné realizace důkazního řízení do základních práv a s tím související judikaturu Ústavního soudu. Konečně pak obviněný považoval za nemožné i vynesení adhezního výroku o náhradě škod, když společnost P. n. se nachází v likvidaci a poškozená se nepřihlásila se svým nárokem řádně a včas. V souvislosti se shora uvedeným navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně včetně navazujících rozhodnutí a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
5. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve zrekapitulovala dovolání obviněného, ke kterému uvedla, že významnou část dovolacích námitek tvoří obdobné výhrady obviněného uplatněné již v předcházejícím řízení, zejména pak ve vztahu k rozsahu dokazování (opomenuté důkazy), tak i jejich vypovídací hodnotě (svědecké výpovědi, závěry znaleckých posudků). Uvedená pochybení však u napadených rozhodnutí neshledala, neboť nalézací soud provedl komplexní rozsah dokazování, jehož výsledky vyhodnotil přesvědčivým a logickým způsobem v kvalitě rozhodné pro právní posouzení a stejně tak dostál svým povinnostem i soud odvolací, když se vypořádal se všemi námitkami obviněného. K námitce opomenutého důkazu pak uvedla, že soudy se pečlivě zabývaly i potencionálním přínosem důkazních návrhů, které nebyly akceptovány. Státní zástupkyně připomněla hlavní líčení ze dne 17. 5. 2022, kdy obhájce obviněného předložil soudu listiny týkající se předpisů EU a soud pak podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám nařízení komise 481/2012 ze dne 7. 6. 2012, jímž byla stanovena pravidla pro celní kvóty u vysoce jakostního masa. Soud se tedy unijními kvótami zabýval, byť to výslovně neuvádí, přičemž státní zástupkyně upozornila, že pro posouzení trestnosti jednání obviněného není obsah unijních norem právně relevantní. K námitkám vůči výpovědím svědků M. K. a P. L. pak konstatovala, že jejich výpovědi korespondují mezi sebou navzájem i s ostatními důkazy, avšak výpověď obviněného stojí v opozici zcela osamoceně. Po připomenutí základních skutkových zjištění uzavřela, že soud provedl úplné a bezvadné dokazování, na podkladě takto provedených a patřičně hodnocených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku, které se staly dostatečným podkladem pro vyslovení viny obviněného a přisouzení užité právní kvalifikace. K námitkám vůči právní kvalifikaci, zejména vůči naplnění subjektivní stránky trestného činu, státní zástupkyně uvedla, že tvrzení obviněného, že byl „bílým koněm“ bylo zcela účelové a odvolací soud se s ním náležitě vypořádal, když poukázala na skutečnost, že ani toto by bývalo nemělo vliv na jeho trestnost. Naopak odvolací soud připomněl, že obviněný jako jednatel na sebe převzal povinnosti vůči finanční správě i vůči jiným subjektům v rámci obchodních vztahů. V konkrétní věci pak nebyl jen pasivním účastníkem, ale účastnil se jednání, věděl co je předmětem obchodu, k čemu se společnost zavazuje, měl dispoziční právo k účtu. Žádný důkaz potvrzující obhajobu obviněného předložen nebyl, naopak bylo zjištěno, že obviněný přijaté finanční prostředky určené na úhradu masa použil k umoření svých dluhů a pro vlastní potřebu. Státní zástupkyně tedy uzavřela, že bylo beze sporu možno dospět k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť od počátku věděl, že nebude schopen svému závazku dostát a smluvený obchod neuskuteční, neměl potřebné zkušenosti a ničeho pro plnění smlouvy neučinil, přesto přijal finanční prostředky na úhradu masa a vědomě je použil k jinému než sjednanému účelu, čímž poškozené způsobil větší škodu. S námitkou obviněného, že věc měla být řešena občanskoprávní cestou, se již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně. Státní zástupkyně v této souvislosti poukázala na skutečnost, že to byl právě obviněný, kdo přesvědčil poškozenou o své schopnosti zajistit dovoz masa, ačkoliv se jím nikdy nezabýval, přičemž fakt, že poškozená společnost si byla schopna prověřit skutečný stav rozhodných okolností, na tom nic nezměnila, když poškozená tak neučinila právě po ovlivnění obviněným, který podal nepravdivé informace a zamlčel podstatné skutečnosti. Ve vztahu k námitkám proti adheznímu výroku o náhradě škody pak státní zástupkyně pro stručnost pouze zdůraznila, že poškozená se přihlásila řádně a včas a byla řešena i likvidace společnosti P.-n., tudíž odkázala na bezvadné odůvodnění rozhodnutí nalézacího potažmo odvolacího soudu. Konečně pak státní zástupkyně zcela odmítla námitky obviněného do výroku o trestu, když pouhá nepřiměřenost trestu nenaplňuje žádný dovolací důvod. Současně zdůraznila, že postup soudu podle §58 tr. zákoníku, kterého se obviněný domáhá je postupem fakultativním záležejícím na úvaze soudu. Naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak státní zástupkyně neshledala. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
6. Obviněný A. V. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Předně Nejvyšší soud připomíná, že podle §265f tr. ř. musí být v dovolání uvedeno z jakých důvodů dovolatel rozhodnutí napadá, včetně odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Obviněný v jím podaném mimořádném opravném prostředku označil dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Takto označené dovolací důvody ovšem neodpovídají zákonným dovolacím důvodům podle §265b tr. ř. ve znění účinném v době podání dovolání. Obviněný (obhájce) zcela zjevně nezaznamenal novelu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou došlo ke změně systematiky §265b odst. 1 tr. ř., takže okruh dovolacích důvodů byl rozšířen o důvod podřazený pod písm. g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Dosavadní písmena g) až l) jsou pak označena pod písm. h) až m). Současně však z argumentace obviněného uvedené v dovolání vyplývá, že namítá právě i existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, tedy fakticky uplatňuje i nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je citován výše. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že je povinností obviněného jakožto dovolatele vymezit rozsah a důvody, z jakých má být napadené rozhodnutí přezkoumáno, včetně správného zákonného označení (viz §265f) tr. ř.). Z tohoto důvodu je dovolání možno podat pouze prostřednictvím obhájce, jakožto osoby znalé práva a právních předpisů (§265d odst. 2 alinea první tr. ř.). Není v kompetenci ani povinností Nejvyššího soudu rozšiřovat dovolatelem vymezený okruh dovolacích důvodů, a to ani extenzivním výkladem či kvalifikací jeho námitek. Avšak maje na paměti právo obviněného na řádné projednání jeho mimořádného opravného prostředku podle obsahu jím vznesených námitek, Nejvyšší soud učinil krátký komentář i k těm (skutkovým) námitkám, které by bylo nezbytné podřadit pod „nový“ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce nového zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá tento dovolací důvod na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci některého z dovolacích důvodů, které obviněný rovněž uplatnil.
9. Optikou výše rozvedených výkladových východisek nahlížel dovolací senát i na námitky obviněného a dospěl k názoru, že tyto jsou zcela zjevně neopodstatněné.
První okruh námitek zaměřil obviněný do procesu dokazování, když považuje učiněný rozsah dokazování za nedostatečný, a to zejména ve vztahu ke kvótám pro dovoz hovězího, důvodům pozastavení dodávek a skutečnosti, zda nebyly dodávky sjednány s dodavatelem. Dále se pak obviněný vymezil i vůči hodnocení důkazů, zejména pak svědeckých výpovědí M. K. a P. L. Nejvyšší soud k tomuto okruhu námitek konstatuje, že nejsou způsobilé naplnit namítané ani žádné jiné dovolací důvody, neboť jejich prostřednictvím obviněný vyjadřuje toliko nesouhlas s obsahem důkazů, jejich hodnocením a z nich učiněným skutkovým zjištěním. Svojí kvalitou tyto námitky nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v účinném znění, který sice obviněný formálně neoznačil, ale jeho argumentace směřovala proti skutkovým zjištěním předchozích soudů. Část této argumentace totiž zůstala v pouhé rovině spekulací, když obviněný spatřoval nedostatek rozsahu dokazování v tom, že nebylo zjišťováno, proč byla dodávka masa pozastavena a zároveň nebylo možno bez dalšího dovozovat, že skutečná dodávka byla sjednána dodavatelem. Sám obviněný ve své výpovědi potvrdil, že neučinil ničeho pro to, aby závazek vůči společnosti I. F. splnil. Ani z ostatních důkazů nevyplynulo, že by byla zahájena jakákoliv činnost směřující k naplnění smlouvy uzavřené s I. F. Obviněný koneckonců sám ani takové důkazy nenavrhl a současně jejich potřeba ani hypoteticky nevyplynula z jiných souvislostí. Stejně tak nelze pod žádný dovolací důvod podřadit námitku ohledně „hodnocení výpovědí svědků K. a P. L. výlučně k tíži obviněného“, neboť jejím prostřednictvím obviněný pouze vyjádřil nesouhlas s jejich obsahem a s hodnocením těchto důkazů soudem a dále pochybnosti o jejich věrohodnosti vzhledem k jejich jím tvrzené zainteresovanosti. Takto vznesené námitky je ovšem nutno označit za účelové poznámky mající za cíl vyvolat zdání pochybností pro následné vznesení námitky in dubio pro reo (což koneckonců též obviněný učinil) a podpořit tak verzi obviněného, podle které měl obchod zařídit M. K. Tyto námitky nelze než odmítnout, jelikož nenaplňují kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v účinném znění, ale ani žádný další z dovolacích důvodů. Stejně tak je nutno odmítnout i poslední skutkovou námitku ohledně neprovedení unijních předpisů ve vztahu ke kvótám dovozu hovězího masa. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že platné unijní právní předpisy nemohou být předmětem dokazování a soudy postupovaly zcela správně, pokud nezahrnuly tyto předpisy do seznamu důkazů. Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že listiny, které předložila obhajoba a které obsahovaly i namítané unijní normy předestřel nalézací soud v rámci hlavního líčení ze dne 17. 5. 2022 stranám k nahlédnutí podle §213 odst. 1 tr. ř.
Dalším okruhem námitek pak byly námitky týkající se nesprávného právního posouzení subjektivní i objektivní stránky trestného činu a nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe. Obviněný vytkl nalézacímu soudu kvalifikaci přisouzeného jednání v úmyslu přímém, když má za to, že se jednalo nanejvýš o náhodu. Je zcela zřejmé, že obviněný naprosto nekriticky zlehčuje svoji roli jednatele společnosti a snaží se vytvořit zdání, že byl pouhým „bílým koněm“ a v žádném případě tedy nejednal v úmyslu uvést někoho v omyl a obohatit se. Důkazy a z nich vyplývající skutková zjištění však tuto verzi spolehlivě vyvrátily, když bylo prokázáno, že to byl obviněný, kdo za společnost fakticky jednal, účastnil se schůzek, podepisoval faktury, inkasoval peníze, odčerpával je z účtu společnosti a převáděl na účet společnosti, kde byl v minulosti taktéž zainteresován, a to na úhradu svého dluhu vůči této společnosti. Ze svědeckých výpovědí i ostatních důkazů bylo prokázáno nade vší pochybnost, že obviněný věděl, že nebude schopen dostát závazkům, které za společnost P.-n. uzavřel, ničeho pro jejich splnění neučinil a současně i přesto inkasoval od poškozené finanční prostředky. Jednal tedy v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Současně lze přisvědčit i odvolacímu soudu, který možná až nadbytečně připomněl, že i pokud by soud přistoupil na verzi obviněného, že byl pouhým „bílým koněm sui generis“, ani toto by ho nezbavovalo odpovědnosti, neboť jeho jednání vykazuje takovou míru lhostejnosti, že by jej bylo možno označit za srozumění podle §15 odst. 2 tr. zákoníku – viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze. Námitka nesprávného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu je tak z výše uvedených důvodů zcela neopodstatněná.
10. Totožný závěr je nutno přijmout i ve vztahu k námitce nenaplnění objektivní stránky trestného činu. Z dovolací argumentace obviněného vyplynulo, že má za to, že poškozená společnost I. F., jakožto obchodník pohybující se na komoditním trhu s masem, nemohla být uvedena obviněným v omyl, když jí bylo zřejmé, že kvóty na dovoz jihoamerického masa na území EU jsou již téměř vyčerpány. Ačkoliv formálně lze tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nelze jí přiznat opodstatnění, jelikož je založena na vlastních skutkových zjištěních a hodnocení důkazů. Obviněný napadl naplnění znaku uvedení v omyl v souvislosti s vlastní verzí skutkového děje, když ignoroval skutková zjištění nalézacího soudu uvedená v bodě 13 odůvodnění rozsudku. Podle těchto zjištění to byl právě obviněný, kdo přesvědčil poškozenou o své schopnosti a schopnosti společnosti P.-n. dostát svým závazkům, ačkoliv se dovozem masa nikdy nezabýval a neměl k tomu potřebné znalosti, kontakty ani zkušenosti. Není pochyb o tom, že trestní postih jednoho z účastníků soukromoprávního vztahu není na místě tam, kde poškozený nedbal nezbytné míry opatrnosti při ochraně svých majetkových práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01). Tento závěr ovšem nelze absolutizovat tak, že by v rámci soukromoprávních vztahů měli účastníci vyvíjet téměř detektivní činnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2022 sp. zn. 4 Tdo 699/2022). Podle skutkových zjištění nalézacího soudu to byl právě obviněný, kdo přesvědčil zástupce poškozené, že je schopen požadovanou objednávku dodat, předložil i anglický výpis z obchodního rejstříku společnosti EUROMAT EUROPE LTD, přes niž se měl obchod uskutečnit a následně zobchodovat přes společnost P.-n. Ačkoliv je pravdou, že v případě společnosti P.-n. by poškozený měl možnost zjistit si informace o oblasti podnikání této společnosti, ohledně zahraniční společnosti byly tyto možnosti značně limitovány. Současně realizace obchodu přes anglickou společnost, tedy jak chápala poškozená přes distributora, byla způsobilá vyvolat zdání, že se jedná o obchod uskutečněný v rámci unijních kvót. Poškozené proto nelze vytknout nedostatečnou míru nezbytné opatrnosti, neboť byla ovlivněna působením obviněného a jím podanými nepravdivými či zkreslenými informacemi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 558/2016).
11. S posledně uvedenou námitkou pak úzce souvisí i námitka subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, kdy podle obviněného měly být případně kroky k odstranění závadného stavu činěny v rámci civilního řízení. Ani této námitce však nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem občanského práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv sledovaného skutkovou podstatou trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná zejména usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, podle kterého „a ni zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též soukromé zájmy fyzických osob (§1 TrZ).“ Podle tohoto rozhodnutí je nepřípustné, aby prostředky trestní represe nahrazovaly mimotrestní možnosti vymožení porušeného práva, přičemž však současně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný se v dané kauze dostal již do oblasti trestněprávní regulace. Stejně tak tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Vzhledem k okolnostem případu, kdy obviněný přijal závazek obstarat komoditu, s jejímž obchodováním neměl zkušenosti a neměl pro to ani předpokládané znalosti, o naplnění závazku se ani nikterak nepokusil a přesto použil finanční prostředky zaplacené na úhradu požadovaného masa pro svoji potřebu, nelze než uzavřít, že takovéto jednání je již mimo mantinely obchodního vztahu a je proto třeba přistoupit k uplatnění trestní represe. Tomu svědčí i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého „ Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. …. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Skutečnost, že poškozená se může domáhat navrácení finančních prostředků postupy civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Fakticky by tak došlo k absurdní situaci, kdy by žádné protiprávní jednání vycházející ze soukromoprávního vztahu majetkového charakteru nebylo možno postihnout trestněprávně právě s odkazem na civilní prostředky, např. vydání bezdůvodného obohacení. Takovému výkladu nelze přisvědčit. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkově větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva a námitku obviněného v tomto ohledu je tak třeba označit jako zjevně neopodstatněnou.
12. Stejně tak nezbylo, než odmítnout jako zjevně neopodstatněnou námitku nesprávného rozhodování adhézním výrokem v rozsudku nalézacího soudu, když tato byla zcela precizně vyřešena jak v rámci jeho rozsudku (bod 31 odůvodnění), tak v rámci rozhodnutí soudu odvolacího (bod 12-14 odůvodnění) a Nejvyšší soud na ně pro stručnost plně odkazuje. Ze strany dovolatele se navíc opět jedná o pouhé opakování již dříve vznesených a předchozími soudy již vypořádaných námitek.
13. Poslední námitkou obviněného je pak nepřiměřenost uloženého trestu, kdy obviněný je toho názoru, že soud měl přistoupit k mimořádnému snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejprve je nutno připomenout, že proti uloženému trestu lze fakticky brojit především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.. Podle tohoto ustanovení je pak možné rozhodnutí napadat, byl-li obviněnému uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, aniž proto byly splněny zákonné předpoklady. Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že námitka nepřiměřenosti trestu se nachází mimo kterýkoliv dovolací důvod podle §265b tr. ř. Stejně tak námitka, že trest měl být uložen pod dolní hranicí trestní sazby podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Zmíněné ustanovení říká „ má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.“ Již ze samotné dikce tohoto ustanovení je patrno, že se jedná o normu opravňující soud, pokud shledá v daném případě mimořádné okolnosti, prolomit dolní sazbu stanovenou zákonem, tedy o postup fakultativní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013). Nejedná se proto o ustanovení zakládající nárok pachatele, ale o prostředek soudcovské individualizace trestu [viz. PÚRY, František. §58 (Mimořádné snížení trestu odnětí svobody). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789]. Tato námitka se tedy nachází mimo jakýkoliv dovolací důvod, jak vyplývá i z ustálené judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. 7 Tdo 317/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 207 sp. zn. 8 Tdo 672/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Pro úplnost je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádnou z vad namítaných dovolatelem, a tudíž nemohl být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v účinném znění, vůči rozhodnutí soudu druhého stupně.
14. Na takto uvedeném základě pak Nejvyšší soud po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podané dovolání obviněného v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. , neboť jím uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a zčásti pak byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu