ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.120.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 120/2023-5147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovoláních obviněných 1. D. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Pankrác, 2. P. P. , nar. XY v XY, okr. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice a 3. Š. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, č. j. 9 To 34/2022-4704, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2021, č. j. 57 T 9/2018-4005 byli obvinění D. R., P. P. a Š. S. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
ve vzájemné shodě, navazujícím jednáním, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch na úkor poškozené spol. M., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále jen „spol. M., IČ: XY“), v časovém sledu událostí od června r. 2011 do října r. 2012 uvedli osobu S. S., nar. XY, státní příslušník Ruské federace, trvale bytem XY, XY, byt č. 57, XY, Ruská federace, coby jediného jednatele a jediného společníka poškozené spol. M., IČ: XY, v omyl, když od něj pod záminkou zprostředkování získání nájemního vztahu k bytu o výměře 159 m 2 , v ul. XY, XY a dále k bytu o výměře 129 m 2 , v ul. XY, XY, s příslibem jejich následného přechodu do osobního vlastnictví, vylákali finanční částku v celkové výši 20.500.000 Kč;
kdy obž. Š. S. , nar. XY, který se v rámci své pracovní činnosti trenéra golfu v XY v únoru r. 2010 seznámil se S. S., tohoto v době mezi únorem r. 2010 a červnem r. 2011, za účelem koupě dvou bytů v XY, seznámil s obž. D. R., a dále aktivně působil coby garant důvěryhodnosti tak, že coby osoba S. S. známá počínaje červnem roku 2011 jednal ve prospěch spol. M., IČ: XY a od konce října r. 2011, v postavení jednatele společnosti, též ve prospěch spol. D. e., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále jen „spol. D. e., IČ: XY“), tedy společnosti, jejímž prostřednictvím mělo být provedeno investování finančních prostředků pošk. S. S. a spol. M.,, IČ: XY; při uzavírání řetězců smluv, konkrétně:
· Rámcové smlouvy o zprostředkování datované 10.6.2011 – uzavřené mezi obž. Š. S. (zájemce) a obž. P. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Cooperation agreement /smlouvy o spolupráci/ datované 23.6.2011 – uzavřené mezi obž. S. (klient) a obž. P. (agent), podepsané v kolonce client (klient) a opatřené parafou v kolonce lawyer (právník),
· Cooperation agreement /smlouvy o spolupráci/ datované 23.6.2011 – uzavřené mezi obž. S. (klient), obž. P. (agent) a spol. Mariengas, s.r.o., IČ: 280 34 414 (kupující), podepsané v kolonce klient a v kolonce agent,
· Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě o zprostředkování z 10.6.2011 – datovaném 10.7.2011 a uzavřeném mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsaném v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Smlouvy o zprostředkování datované 5.9.2011 – uzavřené mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Escrow agreement /smlouvy o úschově/ datované 5.9.2011 – uzavřené mezi obž. S. (klient), obž. P. (agent) a obž. D. R. právník), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Escrow agreement /smlouvy o úschově/ datované 5.9.2011 – uzavřené mezi obž. S. (klient), obž. P. (agent) a obž. R. (právník), totožné jako smlouva v předcházejícím bodě, podepsané v kolonce client a v kolonce lawyer (právník),
· Smlouvy o zprostředkování datované 25.12.2011 – uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupené jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. P. (zprostředkovatel), opatřené parafou v kolonce zájemce a podepsané v kolonce zprostředkovatel,
· Escrow agreement /smlouvy o úschově/ datované 3.1.2012 – uzavřené mezi společností D. e., IČ: XY, zastoupené jednatelem obž. S. (klient), obž. P. (agent) a obž. R. (právník), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Escrow agreement /smlouvy o úschově/ datované 3.1.2012 – uzavřené mezi společností D. e., IČ: XY, zastoupené jednatelem obž. S. (klient), obž. P. (agent) a obž. R. (právník), totožné jako smlouva v předcházejícím bodě, podepsané v kolonce client a v kolonce lawyer (právník),
· Dodatku č. 2 ke Smlouvě o zprostředkování datovaném 22.3.2012 – uzavřeném mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupené jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsaném v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Dodatku č. 1 ke Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní ze dne 17.8.2011, datovaném dne 27.6.2012 – uzavřeném mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupené jednatelem obž. S. (složitel), zemřelým I. Č. (advokát), jehož trestní stíhání bylo zastaveno, a obž. P. (beneficient), podepsaném v kolonce složitel a v kolonce advokát, opatřeném razítkem I. Č., advokát, XY, XY, IČ: XY, DIČ: XY;
které měly vést ke koupi bytu o výměře 159 m 2 , v ulici XY, XY a bytu o výměře 129 m 2 , v ul. XY, XY, přičemž při prodlevě, která vznikla po složení finanční částky ve výši 12.000.000 Kč za byt v ul. XY, XY a finanční částky ve výši 8.500.000 Kč za byt v ul. XY, XY, kdy tyto byty nebyly převedeny na S. S. určenou osobu, což měl být nejméně v případě bytu v ul. XY, XY právě obž. S., tento pošk. S. S. ubezpečoval o bezpečnosti investice, případně že složená finanční částka ve výši 20.500.000 Kč může být vrácena, což však nebylo uskutečněno;
kdy obž. D. R., nar. XY vytvořil řetězec navzájem se prolínajících a doplňujících smluv a jejich dodatků, počínaje smlouvou ze dne 10.6.2011, konkrétně:
· Rámcovou smlouvu o zprostředkování datovanou 10.6.2011 – uzavřenou mezi obž. Š. S. (zájemce) a obž. P. P. (zprostředkovatel), podepsanou v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Cooperation agreement /smlouvu o spolupráci/ datovanou 23.6.2011 – uzavřenou mezi obž. S. (client) a obž. P. (agent), podepsanou v kolonce client, opatřenou parafou v kolonce lawyer (právník),
· Cooperation agreement /smlouvu o spolupráci/ datovanou 23.6.2011- uzavřenou mezi obž. S. (client), obž. P. (agent) a spol. M., IČ: XY (byuer), podepsanou v kolonce client a v kolonce agent,
· Dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě o zprostředkování ze dne 10.6.2011, datovaný 10.7.2011, uzavřený mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsaný v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Framework agency and loan agreement /Rámcovou smlouvu o činnosti agenta a o půjčce/ datovanou 14.8.2011 – uzavřenou mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. D. R. (agent), podepsanou v kolonce client a v kolonce agent,
· Smlouvu o zprostředkování datovanou 17.8.2011 – uzavřenou mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsanou v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Smlouvu o úschově a smlouvu příkazní datovanou 17.8.2011 - uzavřenou mezi společností D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (příkazce a složitel), zemř. I. Č. (příkazník, schovatel a advokát) a obž. P. (beneficient), podepsanou v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřenou razítkem zemř. Č., advokát, XY, XY,
· Flat order no. 1 and amendment no. 1 /objednávku bytu č. 1 a dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě o činnosti agenta a půjčce ze 14.8.2011/datované 18.8.2011 - uzavřené mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a společností D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsanou v kolonce client a v kolonce agent,
· Flat order no. 1 and amendment no. 1 /objednávku bytu č. 1 a dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě o činnosti agenta a půjčce ze 14.8.2011/ nedatované, totožné jako v předcházejícím bodě – uzavřené mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Flat order no. 1 and amendment no. 1 /objednávku bytu č. 1 a dodatek č. 1 k Rámcové smlouvě o úvěru a o zprostředkování ze dne 14.8.2011/ datované 31.8.2011 – uzavřené mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Smlouvu o zprostředkování datovanou 5.9.2011 – uzavřenou mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zájemce a kolonce zprostředkovatel,
· Escrow agreement /smlouvu o úschově/ datovanou 5.9.2011 – uzavřenou mezi obž. S. (client), obž. P. (agent) a obž. R. (lawyer), podepsanou v kolonce client a v kolonce agent,
· Escrow agreement /smlouvu o úschově/ datovanou 5.9.2011 – uzavřenou mezi obž. S. (client), obž. P. (agent) a obž. R. (lawyer), totožnou jako smlouva v předcházejícím bodě, podepsané v kolonce client a v kolonce lawyer (právník),
· Declaration of escrow agent relating to flat order no. 1 and amendment no. 1 /prohlášení uschovatele ve vztahu k objednávce bytu č. 1 a dodatku č. 1 ze dne 14.8.2011/ datované 13.9.2011 – uzavřené mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsané v kolonce client a v kolonce Advocate – Escrow (advokát – uschovatel), opatřené razítkem Advokátní kancelář obž. D. R., ev.č. XY, XY,
· Flat order no. 2 to framework agency and loan agreement /objednávku bytu č. 2 k rámcové smlouvě o činnosti agenta a o půjčce/ datované 15.12.2011 – uzavřené mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a společností D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Smlouvu o zprostředkování datovanou 25.12.2011 – uzavřenou mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. P. (zprostředkovatel), opatřenou parafou v kolonce zájemce, podepsanou v kolonce zprostřed-kovatel,
· Smlouvu o zprostředkování - nedatovanou, totožnou jako v předcházejícím bodě- uzavřenou mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsanou v kolonce zprostředkovatel a opatřenou ověřovací doložku pro vidimaci – 13.6.2013 Česká pošta, s.p.,
· Flat order no. 2 to framework agency and loan agreement /objednávku bytu č. 2 k rámcové smlouvě o činnosti agenta a o půjčce ze dne 14.8.2011/ datované 26.12.2011 – uzavřené mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (client) a spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsané v kolonce client a v kolonce agent, Flat order no. 2 to framework agency and loan agreement /objednávku bytu č. 2 k rámcové smlouvě o činnosti agenta a o půjčce ze dne 14.8.2011/ nedatované, totožné jako v předcházejícím bodě – uzavřenou mezi spol. M., IČ: XY, zastoupenou S. S. (klient) a spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (agent), podepsané v kolonce klient,
· Escrow agreement /smlouvu o úschově/ datovanou 3.1.2012- uzavřenou mezi společností D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (client), obž. P. (agent) a obž. R. (lawyer), podepsané v kolonce client a kolonce agent,
· Escrow agreement /smlouvu o úschově/datovanou 3.1.2012 - uzavřenou mezi společností D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (client), obž. P. (agent) a obž. R. (lawyer), totožné jako smlouva v předcházejícím bodě, podepsané v kolonce client a v kolonce lawyer (právník),
· Amendment no. 2 to the flat order no. 1 and amendment no. 1 to the flat order no. 2 and amendment no. 2 to the framework agency and loan agreement /dodatek č. 2 k objednávce bytu č. 1 a dodatek č. 1 k objednávce bytu č. 2 a dodatek č. 2 k rámcové smlouvě o činnosti agenta a o půjčce/ datované 21.3.2012 – uzavřené mezi spol. M., IČ:XY, zastoupenou S. S. (client) a spol. D. e., IČ: XY (agent), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Dodatek č. 2 ke Smlouvě o zprostředkování datovaný 22.3.2012 – uzavřený mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsaný v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Dodatek č. 1 ke Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní ze 17.8.2011, datovaný 27.6.2012, uzavřený mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (složitel), zemř. Č. (advokát), obž. P. (beneficient), podepsaný v kolonce složitel a kolonce advokát, opatřený razítkem zemř. I. Č., advokát, L., XY, IČ: XY, DIČ: XY,
· Dodatek č. 2 ke Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní ze 17.8.2011, datovaný 29.6.2012 – uzavřený mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsaný v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřený razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY, IČO: XY,
· Smlouvu o úschově a smlouvu příkazní datované 7.10.2012- uzavřené mezi spol. D. e., zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsanou v kolonce složitel a v kolonce advokát,
· Smlouvu o úschově a smlouvu příkazní datované 8.10.2012- uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsanou v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřenou razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY, IČO: XY, DIČ: XY;
přičemž na podkladě těchto smluv mělo dojít v roce 2012 k nabytí a následnému prodeji do vlastnictví S. S. bytu v ulici XY, XY ve vlastnictví Magistrátu XY a bytu v ul. XY, XY ve vlastnictví Městské části XY, ačkoliv tyto byty nebyly určeny k privatizaci, kdy byt v ulici XY, XY měl nájemníka s platnou nájemní smlouvou a z bytu v ul. XY, XY byla nabízena ve výběrovém řízení k pronájmu jen jeho část, přičemž nabytí a následný prodej těchto bytů měl zajistit obž. P. P., přičemž obž. D. R na základě smluvního vztahu převzal převodem z účtu číslo XY, vedeného u Komerční banky, a.s., jehož vlastníkem a disponentem byl S. S., dne 8.9.2011 do úschovy na účet číslo XY, vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., jehož majitelem a disponentem byl právě obž. R. zálohu ve výši 12.000.000 Kč za byt v ulici XY, na XY, a dne 11.1.2012 finanční částku ve výši 2.500.000 Kč, dne 23.2.2012 finanční částku ve výši 2.500.000 Kč a dne 21.3.2012 finanční částku ve výši 3.500.000 Kč, coby zálohy za byt v ul. XY na XY, kdy tyto finanční prostředky po částech převedl na účet číslo XY, vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., majitele zemřelého I. Č., a to buď přímo, kdy se jednalo o finanční částku v celkové výši 14.000.000 Kč, konkrétně pak dne 8.9.2011 převedl finanční částku ve výši 1.000.000 Kč, dne 8.9.2011 převedl finanční částku ve výši 4.000.000 Kč, dne 25.4.2012 převedl finanční částku ve výši 1.000.000 Kč, dne 26.4.2012 převedl finanční částku ve výši 1.000.000 Kč, dne 25.6.2012 převedl finanční částku ve výši 4.000.000 Kč, dne 13.8.2012 převedl finanční částku ve výši 1.000.000 Kč, dne 3.10.2012 převedl finanční částku ve výši 500.000 Kč, dne 3.10.2012 převedl finanční částku ve výši 500.000 Kč, dne 4.10.2012 převedl finanční částku ve výši 500.000 Kč, dne 5.10.2012 převedl finanční částku ve výši 500.000 Kč, nebo přes svůj další účet číslo XY, vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., kdy dne 27.6.2012 převedl finanční částku ve výši 6.000.000 Kč a finanční částku ve výši 500.000 Kč předal dnes již zemř. Č., v blíže nezjištěné době v hotovosti, dále dne 21.2.2012 utvrzoval pošk. S. S. v omylu tím, že ho elektronicky vyrozuměl, že pro byt v ulici XY, XY již obdrželi dekret a dekret pro byt v ulici XY, XY obdrží v říjnu;
kdy obžalovaný P. P. , nar. XY kontaktován obž. D. R. vystupující v některých smlouvách, konkrétně:
· Rámcové smlouvě o zprostředkování datované 10.6.2011 – uzavřené mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Coperation agreement /smlouvě o spolupráci/ datované 23.6.2011 – uzavřené mezi obž. S. (client) a obž. P. (agent) a spol. M., IČ: XY (buyer), podepsané v kolonce client a kolonce agent,
· Dodatku č. 1 k Rámcové smlouvě o zprostředkování z 10.6.2011, datovaném 10.7.2011 – uzavřeném mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsaném v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Smlouvě o zprostředkování datované 17.8.2011- uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní datované 17.8.2011- uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (příkazce a složitel), zemř. Č. (příkazník, schovatel a advokát) a obž. P. (beneficient), podepsané v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřené razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY,
· Smlouvě o zprostředkování datované 5.9.2011 – uzavřené mezi obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Escrow agreement /smlouvě o úschově/ datované 5.9.2011 – uzavřené mezi obž. S. (client), obž. P. (agent) a obž. R. (lawyer), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Smlouvě o zprostředkování datované 25.12.2011 – uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. P. (zprostředkovatel), opatřené parafou v kolonce zájemce a podepsané v kolonce zprostředkovatel,
· Smlouvě o zprostředkování, nedatované, totožné jako v předcházejícím bodě – uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsané v kolonce zprostředkovatel, opatřené ověřovací doložku pro vidimaci – 13.6.2013 Česká pošta, s.p.,
· Escrow agreement /smlouvě o úschově/ datované 3.1.2012- uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou obž. S. (client), obž. P. (agent) a obž. R. (lawyer), podepsané v kolonce client a v kolonce agent,
· Dodatku č. 2 ke Smlouvě o zprostředkování datovaném 22.3.2012 – uzavřeném mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (zájemce) a obž. P. (zprostředkovatel), podepsaném v kolonce zájemce a v kolonce zprostředkovatel,
· Dodatku č.2 ke Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní ze 17.8.2011, datovaném 29.6.2012 – uzavřeném mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsaném v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřeném razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY,
· Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní datované 8.10.2012- uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsané v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřené razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY,
měl zajistit získání nájemního vztahu k bytu a následně prodej bytu o výměře 159 m 2 , v ulici XY, XY, a bytu o výměře 129 m 2 , v ulici XY, XY pro poškozenou spol. M., IČ: XY, zastupovanou jejím majitelem S. S., kdy přibližně v únoru roku 2012 za účasti obž. S., S. S., jeho manželky S. S., nar. XY a údajné pracovnice ÚMČ XY svědkyně S. Ch. zorganizoval prohlídku bytu v ulici XY, XY, který byl ve výše uvedených smlouvách identifikován výměrou 129 m 2 , jako byt číslo 131/9, ačkoliv k pronájmu byla nabízena pouze část této bytové jednotky č. 131/9, a to o výměře 57 m 2 ; a dále v blíže nezjištěné době za účasti pošk. S. S. a jeho manželky S. S. zorganizoval prohlídku údajně bytu o výměře 159 m 2 , v ulici XY, XY, tedy obž. P. P. svojí činností spoluvytvářel legendu o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji předmětných bytů do osobního vlastnictví;
kdy dnes již zemřelý I. Č. , nar. XY, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, vystupující v některých smlouvách, konkrétně:
· Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní datované 17.8.2011- uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (příkazce a složitel), zemř. Č. (příkazník, schovatel a advokát) a obž. P. (beneficient), podepsané v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřené razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY,
· Dodatku č. 2 ke Smlouvě o zprostředkování ze dne 17.8.2011, datovaném 27.6.2012 – uzavřeném mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou jednatelem obž. S. (složitel), zemř. Č. (advokát), obž. P. (beneficient), podepsaném v kolonce složitel a v kolonce advokát, opatřeném razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY, Dodatku č. 2 ke Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní ze 17.8.2011, datovaném 29.6.2012 – uzavřeném mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsaném v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřeném razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY,
· Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní datované 7.10.2012 - uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsané v kolonce složitel a v kolonce advokát,
· Smlouvě o úschově a smlouvě příkazní datované 8.10.2012 - uzavřené mezi spol. D. e., IČ: XY, zastoupenou na základě plné moci obž. R. (složitel), zemř. Č. (advokát) a obž. P. (beneficient), podepsané v kolonce složitel, v kolonce beneficient a v kolonce advokát, opatřené razítkem zemř. I. Č., advokát, XY, XY,
jako jediný majitel a disponent účtu číslo XY, vedeného u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.s., který byl v některých smlouvách určen jako úschovní účet finančních částek ve výši 12.000.000 Kč a 8.500.000 Kč, postupně přebíral jemu obž. D. R. po částech zasílané finanční částky, které byly původně zaslané obžalovanému D. R., S. S., tyto pak v rozporu s ujednáním smluv, že finanční prostředky budou složeny na úschovním účtu, bez vědomí S. S. převáděl spolu s dalšími platbami na zahraniční účet č. IBAN XY, vedený u Erste Bank Hungary ZRT, Maďarská republika, jehož majitelem a jediným disponentem byl R. P., nar. XY v XY, t.č. pobytem ve Spojených státech mexických, a to dne 14.8.2012 finanční částku ve výši 828.568,04 Kč, dne 15.8.2012 finanční částku ve výši 4.962.110,40 Kč, dne 16.8.2012 finanční částku ve výši 4.978.993,44 Kč, dne 17.8.2012 finanční částku ve výši 4.926.387,12 Kč, dne 22.8.2012 finanční částku ve výši 4.866.440,64 Kč, dne 24.8.2012 finanční částku ve výši 2.027.683,60 Kč, dne 24.8.2012 finanční částku ve výši 4.866.440,64 Kč a dne 11.10.2012 finanční částku ve výši 2.461.200,50 Kč;
čímž svým společným jednáním způsobili poškozené spol. M., IČ: XY, se sídlem XY, XY, škodu v celkové výši 20.500.000 Kč, ze které byla v měsíci září roku 2014 uhrazena finanční částka ve výši 1.000.000 Kč, a to vložením hotovosti na účet číslo XY, vedený u Československé obchodní banky, a.s., majitele M. Z., nar. XY, který byl S. S. k převzetí finanční částky pověřen .
Za to byl obviněnému Š. S. uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §82 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Obvinění D. R. a P. P. byli za shora uvedený skutek odsouzeni podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestům odnětí svobody v trvání 3 let, pro jejichž výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému R. podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie, tedy výkonu činnosti advokáta jakoukoliv formou, na dobu 3 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným též uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené společnosti M., IČ: XY , se sídlem XY, XY, škodu ve výši 19.500.000 Kč.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2021, č. j. 57 T 9/2018- 4005 podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2022, č. j. 9 To 34/2022-4704 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
3. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovali následně všichni tři obvinění dovoláními.
Obviněný D. R. napadl rozhodnutí soudu druhého stupně z důvodů rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, procesní nepoužitelnosti důkazů a nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň ale i z důvodu nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K prvně uvedenému dovolacímu důvodu připomněl nejprve jeho obecná východiska a konstatoval, že v jeho konkrétním případě nebyl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, čímž došlo k porušení zásady materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. i zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Též nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný spatřuje rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy zejména v tom, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí uvedl, že poškozený poslal peníze na úschovní účet obviněného D. R., ačkoliv se však jednalo o účet společnosti D. e., jejímž byl právním zástupcem. Tato společnost pak vystupovala jako mezičlánek výhradně na základě požadavku poškozeného S. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nebylo vyloučeno, že by předmětné nemovitosti nebyly v budoucnu do privatizace zařazeny, naopak obviněný P. P. disponoval seznamem, ve kterém tam byl byt na XY zařazen. Obviněný připomněl, že privatizace bytů v XY byla značně netransparentní a nejistá, přičemž soud nezohlednil, že obdobným způsobem investovaly i další osoby z okruhu jeho známých a rodiny. Obviněný naopak v souvislosti s jinými případy inicioval rozhodčí a následně exekuční řízení vůči obviněnému P. P. a zemřelému I. Č. Obviněný zdůraznil, že jednal pouze na pokyn klienta-společnosti D. e., za kterou vystupoval obviněný Š. S. a jako právní zástupce nemohl přezkoumávat pokyny klienta, které nevykazovaly znaky podvodného jednání, sám pouze připravil požadovanou smluvní dokumentaci a zajistil převod financí podle pokynu. Podstatou složitě nastavených smluvních vztahů byla snaha o anonymizaci ze strany poškozeného S. Obviněný naopak prokazatelně vyvinul iniciativu k navrácení finančních prostředků poškozenému, když zaslal I. Č. a obviněnému P. P. výzvu k navrácení, což soud nalézací k důkazu provedl, ale nevyvodil z toho právně relevantní závěry. Obviněný vyjádřil názor, že ačkoliv obviněný Š. S. nebyl v době uzavření smluv oprávněn jednat za společnost D. e. a obviněný přesto postupoval na základě jím udělené plné moci, měl soud tuto skutečnost posuzovat podle pravidla přednosti skutečné vůle před stavem podle veřejných seznamů, podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21. Dále obviněný zpochybnil, že by jednal s ostatními obviněnými ve vzájemné shodě, a s tím i související subjektivní stránku trestného činu na své straně, přičemž zdůraznil, že neexistuje jediný důkaz, že by on a obviněný Š. S. o dispozicích s penězi věděli. Naopak vše nasvědčovalo tomu, že se jednalo o exces na straně I. Č. a P. P. Dále soudům vytkl, že nehodnotily všechny smlouvy uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, což označil za nepřezkoumatelné a jejich nechronologické řazení za zmatečné. Ve vztahu ke smluvní dokumentaci pak nesouhlasil s odůvodněním odmítnutí souvisejícího důkazního návrhu pro jeho nereálnost a nadbytečnost a hodnocení uzavřených smluv označil za povrchní. V souvislosti s namítaným porušením zásady materiální pravdy pak odkázal i na zásadu in dubio pro reo. Dále obviněný uvedl okruh námitek vztahujících se k porušení zásady volného hodnocení důkazů, kde zopakoval výtky vůči nedostatečnému hodnocení smluv uvedených ve výroku rozsudku i vůči neplatnému zplnomocnění od obviněného Š. S., který v rozhodné době za společnost ovšem fakticky jednal. Dále připomněl smlouvy, ve kterých figurovala společnost M. vymezil se vůči jejich hodnocení a zdůraznil, že z nich zcela zřejmě vyplývá, že poškozený S. věděl o tom, že peníze jsou uloženy na úschovním účtu I. Č. Hodnocení smluvní dokumentace označil za selektivní a poukázal na absenci hodnocení úschovní smlouvy a primární smlouvy v anglickém jazyce odvolacím soudem. Dále připomněl obsah některých těchto smluv a z něj vyplývající závěry. Odmítl komparaci práv a povinností stran v jím uzavřených smlouvách jako nerelevantní, zejména ve vztahu k vyvození úmyslného zavinění. Stejně tak se neztotožnil s hodnocením výpovědi zemřelého I. Č., kterou soud považoval za věrohodnou. Obviněný se věnoval i bankovním informacím provedeným jako důkaz, přičemž zdůraznil, že všechny prostředky převedl na účet I. Č., poslední část mu pak předal v hotovosti, čímž splnil své smluvní povinnosti. Skutečnost, že se z téhož účtu provedly i platby na předmětný účet v Maďarsku pak označil za nesouvisející s projednávaným trestním řízením. Odmítl, že by se kdy účastnil zhodnocování finančních prostředků s panem V. P. a panem R. P. Za nevěrohodnou a rozpornou pak označil i výpověď poškozeného S., upozornil na jeho trestní stíhání a fakt, že musel znát povahu uskutečněných právních jednání. Stejně tak i výpověď V. P. podle obviněného neobstála, když tento byl odsouzen za podvodnou trestnou činnost a připustil, že vypovídal ve prospěch P. P. a I. Č. Dovolatel nesouhlasil ani s hodnocením emailové korespondence, přičemž uvedl, že soudy opřely závěry o vině o email, který neexistoval, čímž zatížily své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Dále věnoval pozornost emailu ze dne 21. 9. 2012, ze kterého v kontextu ostatních důkazů dovodil, že obviněný P. P. měl informace ohledně privatizace bytů v Praze a on jako advokát toliko zprostředkovával informace poškozenému S. Obviněný se též vymezil vůči závěru o dominantní roli na spáchání trestného činu, k čemuž poukázal na provedené důkazy a z nich učiněné závěry. Pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak zařadil i námitky ohledně neprovedení navrhovaných podstatných důkazů svědčících o tom, že obviněný P. P. se procesem privatizace zabýval (bez konkretizace), přičemž úschovním účtem byl účet I. Č. (vzor smluvní dokumentace), že byla vedena jiná trestní řízení se zemřelým I. Č., který také prezentoval účet v Maďarsku jako svůj účet úschovní (bez konkretizace), jakož i výslechu svědků R. P., M. R. a kompetentních úředníku Magistrátu XY a Úřadu MČ XY (bez konkretizace). Dále pak uvedl příklady opomenutých přímých důkazů (Declaration of escrow Agent, pokyny a plné moci udělené mu obviněným Š. S., úschovní smlouvy v anglickém jazyce, korespondence mezi obviněným P. P. a I. Č., kompletní emailová komunikace z 21. 9. 2012, vedlejší ujednání č. 3 a č. 4, návrh dohody o narovnání obviněného P. P., návrh ujednání o částečném plnění, dohodu o zaplacení dluhu ze dne 24. 3. 2016, čestná prohlášení V. P. ze dne 31. 1. 2018 a R. P.) a nepřímých důkazů (výpis z účtu obviněného P. P. vedený u České spořitelny, pojištění I. Č. jako schovatele a přípisy obviněného P. P. ve vztahu k exekučním řízením).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. následně uvedl, že jednání, kterého se ve skutečnosti dopustil není trestným činem a kriminalizovat jej by bylo v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege skripta. Obviněný odmítl, že by poškozeného S. uvedl v omyl nebo jej v omylu utvrzoval, tedy nenaplnil objektivní stránku trestného činu podvodu. Stejně tak nenaplnil ani subjektivní stránku, přičemž poukázal na pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (bod 38), podle které „obvinění nemuseli zprvu cílit na způsobení škody poškozené v rozsahu celé vylákané peněžní sumy“, v čemž spatřil rozpor s požadavkem na prokázání úmyslu pachatele již v okamžiku uvedení poškozeného v omyl. Takto prezentovaný závěr odvolacího soudu tedy označil za nepřezkoumatelný. Co se pak týkalo kontaktů s V. a R. P., poukázal na to, že ty byly prokázány až po rozhodné době. Mezi jednáním obviněného a vznikem škody společnosti M. pak nebyla dána příčinná souvislost. Nesprávné právní posouzení pak obviněný spatřoval i ve výroku o trestu, když nebyla aplikována novela tr. zákoníku účinná k 1. 10. 2020, zvyšující částku pro určení škody velkého rozsahu na 10 milionů korun českých, což mělo dopad na posouzení jím přisouzené škody, která tuto hranici najednou nepřekračovala čtyřnásobně, ale činila toliko necelý dvojnásobek. Stejně tak nebyly do výroku o trestu dostatečně promítnuty délka trestního stíhání a doba uplynulá od spáchání trestného činu. Uložení trestu odnětí svobody nepodmíněně bylo z hlediska proporcionality nepřípustným zásahem do osobní svobody a současně s ohledem na uplynulou dobu bezúčelné. Výroku o náhradě škody vytkl nesprávné posouzení osoby poškozeného, kdy soud nalézací označil za poškozenou společnost M., ačkoliv předmětné finanční prostředky byly poukázány z účtu pana S. Závěrem pak svoji dovolací argumentaci v několika bodech zopakoval a posléze navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 9 To 34/2022, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 57 T 9/2018 a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, eventuálně, aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil se závazným právním názorem odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně připojil i návrh na odklad výkonu trestu, případně na jeho přerušení, který odůvodnil závažnými rodinnými a osobními následky, které by s sebou neslo setrvání ve výkonu trestu odnětí svobody, dále absencí ohrožení společnosti v případě jeho pobytu na svobodě, dosavadní bezúhonností a nápomocí po celou dobu trestního řízení.
4. Obviněný P. P. napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Obviněný konstatoval porušení zásady materiální pravdy vyjádřené v §2 odst. 5 tr. ř., neboť skutková zjištění shledal ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Za neopodstatněný označil závěr, že předmětné byty nebyly určeny k privatizaci, když toto bylo v přímém rozporu s důkazy, zejména výslechem svědkyně S. Ch. a usnesením rady Městské části XY ze dne 5. 6. 2012 o vyřazení těchto bytů z privatizace. K tomuto pak uvedl, že seznam bytů určených k privatizaci byl neustále měněn a v důsledku toho byl značně nepřehledný, k čemuž doložil usnesení zastupitelstva Městské části XY ze dnů 3. 3. 2003, 14. 4. 2003, 9. 6. 2003, 15. 9. 2003, 27. 6. 2003. Stejně tak shledal extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním, že spolupráce mezi ním a panem K. a L. fungovala, avšak netýkala se realizace záměru opatřit dva byty pro poškozeného s výjimkou obstarání klíčů a provedeným výslechem S. Ch., která potvrdila, že všichni tři vzájemně spolupracovali a pan L. předal obviněnému klíče. Za pouhé domněnky označil závěr odvolacího soudu, že nevyžadoval a neurgoval žádné kroky k úspěšné privatizaci, když uvedl, že získání dekretu trvalo dlouho a na doklad své činnosti v tomto směru předložil e-maily od c-g. @centrum.cz a s.v.@seznam.cz z února až dubna 2012. Obviněný považoval za prokázané, že vynaložil veškeré úsilí, jež je po něm možné spravedlivě požadovat, aby privatizace byla úspěšná. Dále obviněný uvedl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, když odvolací soud po učebnicovém výkladu zcela opomněl skutečnost, že se odsouzený chtěl vyhnout následku poškození některých osob a jakmile se dozvěděl, že pan K., se kterým spolupracoval „lidi podvádí“ z celého obchodu odstoupil. K poznámce odvolacího soudu v bodě 47 odůvodnění rozhodnutí, že neučinil žádná oznámení příslušným orgánům, položil Nejvyššímu soudu dvě otázky, a sice zda se měl obrátit na policejní orgán, když neměl své informace ničím podložené a jednalo se jen o domněnky a sám by se tak vystavil riziku trestního stíhání pro křivé obvinění, a zda mohl učinit něco víc než z opatrnosti odstoupit. V této souvislosti se pak vymezil vůči závěru odvolacího soudu „též svědek V. P. potvrzuje, že dvojice P.-R. stojí za investováním peněz poškozeného v zahraničí přes bankovní účet I. Č.“, neboť bylo v rozporu s výpovědí tohoto svědka ze dne 28. 5. 2021, kdy nic takového neuvedl, naopak potvrdil, že s penězi disponoval pouze obviněný R. Současně obviněný uvedl, že vyzval I. Č. k navrácení finančních prostředků, tento jej ubezpečil, že tak učiní a on neměl důvod mu nevěřit. Pátrat po jejich osudu začal až po návštěvě vymahačů od pana S., kdy zjistil, že měly být investovány v zahraničí. Tuto verzi potvrdil i svědek V. P., což však odvolací soud nevzal v potaz a obhajobu obviněného označil za účelovou. Dále vytkl odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci provedených důkazů v bodě 33 rozhodnutí, neboť z výslechu svědka A. S. vyplynulo, že jemu byt v XY ulici v XY zprostředkoval a i přes své odlišné profesní zaměření tedy mohl privatizaci bytů v XY zajistit. Za neuvěřitelné pak označil odmítnutí provedení důkazu výslechem A. S. Z. jako bezúčelného, když se jednalo o osobu spolupracující s poškozeným a která by měla mít informace o investicích poškozeného do předmětných nemovitostí a i o nakládání s penězi ze strany obviněného D. R., I. Č. a svědka V. P. Závěrem připomněl, že ve věci nebyl dán jakýkoliv přímý, dokonce ani nepřímý, důkaz potvrzující, že by obviněný byl srozuměn s nemožností privatizovat předmětné byty, a že by byl srozuměn nebo se podílel na jednání obviněného D. R. V této souvislosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 9 To 34/2022 a dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby, alternativně pak, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze opětovné projednání věci. Obviněný P. P. dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o odložení „vykonatelnosti“ rozhodnutí, neboť hrozila závažná újma spočívající v zásahu do osobní svobody obviněného garantované v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, která by mohla mít dopad i v podobě odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. Dále uvedl, že žádost podal z důvodu nemoci svého syna, který má k odsouzenému silnou citovou vazbu a v době podání žádosti ukončuje rekonvalescenci po operaci kolena a jako profesionální hráč se opět navrací do tréninku a potřebuje psychickou podporu obviněného. Stejně tak jeho svěřenci, které trénoval ve fotbale, potřebují čas, aby si zvykli na nového trenéra.
Tento obviněný podal dovolání ze stejného důvodu nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i prostřednictvím druhého ze svých obhájců, kdy nejprve připomněl ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která na danou věc dopadla a judikaturu Evropského soudního dvora pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Po zopakování podmínek řízení a skutkových zjištění, ze kterých nalézací a odvolací soud vycházely, učinil obviněný věcnou poznámku č. 1, podle které nebyla jeho účast na složení peněz do advokátní úschovy jakkoliv prokázána, neboť suverénní advokát převzal od klienta finanční prostředky do úschovy a zaslal je na účet jinému advokátovi do úschovy. Obviněný tedy konstatoval, že byl uznán vinným za to, že nevyvíjel dostatečnou činnost k tomu, aby zprivatizoval příslušné byty. Následně pak obviněný „tvrdí a prokazuje“ že byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená ústavním pořádkem. Po zopakování chronologie případu - od trestního oznámení v roce 2014 do napadeného rozhodnutí v roce 2022 - uvedl věcnou poznámku č. 2, totiž, že protokol a zvukový záznam z veřejného zasedání u vrchního soudu nebyl i přes urgence obhajoby k datu zpracování k dispozici a nebylo tudíž jasno, co se dne 25. 7. 2022 u jednání přesně dělo. Skutek, jak je popsán soudem nemohl být trestným činem. Opětovně připomněl podstatu případu, kdy advokát převzal do úschovy peníze a ty předal kolegovi, přičemž takovéto jednání obviněných D. R. a I. Č. nenaplnilo znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství, ale zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný byl odsouzen za to, že nevyvíjel dostatečnou činnost k privatizaci předmětných bytů, což nelze označit za trestný čin. Dále uvedl, že by musel být odsouzen za jinou formu pomoci hlavním pachatelům trestné činnosti. Obviněný poukázal na rozpory ve smlouvách a prohlásil, že některé z nich nepodepsal. Tyto smlouvy zahrnovaly obchodní a zprostředkovatelskou činnost, která sama o sobě není trestná a orgány činné v trestním řízení tak neoprávněně zvýhodnily údajného poškozeného, porušily princip subsidiarity trestní represe a zasáhly do ústavních práv a svobod obviněného. K tomu pak uvedl rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, čímž shledal v dovolací námitce ústavní rozměr. Další námitka s ústavněprávním rozměrem pak spočívala v tom, že obhajoba obviněného nebyla řádně prověřena, přičemž byla podrobně popsána v návrhu na obnovu řízení, který obviněný k dovolání přiložil. Obviněný konstatoval, že si je vědom, že dovoláním nelze zhojit skutkové vady předchozího řízení, k čemuž obsáhle připomněl obecná východiska a důvody této právní úpravy dovolání a dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (pozn. Nejvyššího soudu před novelou účinnou k 1. 1. 2022). Dále připomněl východiska ústavní stížnosti a ústavní námitky, neboť souběžně s dovoláním byla podána i ústavní stížnost. Obviněný vyjádřil pochybnosti o podřaditelnosti námitek (avšak s ústavním rozměrem) pod zákonné dovolací důvody. Konkrétní jednání obviněného, které lze kvalifikovat jako jednání subsumované pod přisouzenou skutkovou podstatu musí být popsáno ve skutkové větě rozsudku. Těmto požadavkům však napadené rozsudky nedostály, jak ve vztahu ke znaku způsobení škody velkého rozsahu, tak ve znaku uvedení v omyl. Z těchto důvodů obviněný požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud v rámci řízení o včasnosti a důvodnosti provedl důkazy navržené v textu a připojené v přílohách, zejména obžalobou, protokoly a zvukovými záznamy z hlavního líčení a veřejného zasedání a následně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 9 To 34/2022 zrušil.
5. Obviněný Š. S. napadl usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu z důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Soudům vytkl nedostatečné prokázání jeho viny, když nepředložily jediný důkaz a svá rozhodnutí založily na domněnkách a teoretických předpokladech. Obviněný vystupoval ve smluvních závazcích pouze na přání poškozeného S., se kterým se přátelil, sám věřil tomu, že obviněný P. P. privatizaci předmětných bytů zajistí, neboť se tak prezentoval, zajistil prohlídku obou bytů za přítomnosti „paní z magistrátu“ a obviněný tak neměl důvod jeho schopnostem nevěřit. Teprve v průběhu hlavního líčení poznal „paní z magistrátu“ ve svědkyni S. Ch. Spíše ona byla účastna na uvedení poškozeného v omyl a „sehrání divadla“. Obviněný poškozeného nijak neutvrzoval v jeho omylu, nemohl být ani garantem důvěryhodnosti, neboť se věnoval pouze profesi golfového trenéra, nikoliv obchodování, natož s realitami. Jeho role bylo předávat poškozenému informace od obviněného P. P., přičemž zdůraznil, že neměl důvod těmto nevěřit. Stejně tak se vymezil proti závěru o své účasti na způsobení škody poškozenému S., když poukazoval na to, že s penězi nikdy nedisponoval, což nebylo v průběhu celého řízení ani tvrzeno. Naopak plně důvěřoval zkušenému advokátovi I. Č., že peníze uložené na jeho úschovním účtu byly v bezpečí. Nemohl jakkoliv předpokládat, že se I. Č. rozhodne svěřené prostředky zpronevěřit, k čemuž se ostatně sám I. Č. při svých výsleších doznal. Opak těchto tvrzení nebyl v řízení prokázán. Současně nebylo ani konkretizováno protiprávní jednání obviněného, ve kterém soud spatřoval jeho podíl na uvedení poškozeného v omyl. Dále obviněný připomněl principy evropského deliktního práva (PETL), zejména princip kauzality a předvídatelnosti škody, které ovšem v jeho případě nebyly naplněny, když nebylo v jeho silách jakkoliv předvídat trestní jednání advokáta, případně dalších osob znalých prostředí obchodu s realitami. Obviněný je toho názoru, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou a připomněl svoji roli ve smluvním závazku – zájemce společně s poškozeným – přičemž veškeré své smluvní závazky splnil, nikoliv však strana druhá reprezentovaná obviněným P. P. a I. Č. Sám obviněný se jejich jednáním cítil uveden v omyl a tedy jako oběť. Detailně se pak ve svém dovolání věnoval povinnostem a jednání I. Č., zejména pak dispozici se svěřenými finančními prostředky, které odpovídaly kvalifikaci zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obviněný se vymezil proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, kterou označil za neprokázanou. Konečně pak prezentoval závěr, že soudy na něj při svém rozhodování kladly zcela nepřiměřenou odpovědnost za výsledek procesu privatizace i za ochranu finančních prostředků poškozeného. Konečně i státní zástupce vyjádřil v závěrečné řeči pochybnost o trestné činnosti obviněného Š. S., když uvedl, že jeho „zapojení je diskutabilní“. Obviněný tedy navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 9 To 34/2022 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 57 T 9/2018 zrušil a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
6. K podaným dovoláním zaslal státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství společné vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.). Nejprve podotkl, že všichni tři obvinění zaměřili své výtky i vůči rozsudku nalézacího soudu, aniž však kdokoliv z nich uplatnil dovolací důvod §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Stejně tak všechna tři podaná dovolání fakticky opakovala obhajobu uplatněnou u nalézacího soudu, potažmo v odvolání vůči odsuzujícímu rozsudku. Všichni zpochybnili své úmyslné zavinění, vyjádřili nesouhlas s hodnocením důkazů a vzájemně se obvinili z předmětného trestného jednání. Státní zástupce připomněl, že s těmito námitkami se již soudy vypořádaly – nalézací soud v bodech 124–127 odůvodnění rozsudku, odvolací soud pak v bodech 24–48 odůvodnění usnesení.
Po rekapitulaci dovolací argumentace obviněného Š. S. státní zástupce uvedl, že za jediné dvě námitky nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje tu, že nalézací soud nekonkretizoval, jak se obviněný podílel na uvedení poškozeného v omyl a tu, že soudy vycházely z „vyspekulované teorie,“ že když byty nezajistil obviněný P. P., měl tak učinit obviněný Š. S. K první z nich státní zástupce konstatoval, že konkrétní jednání, kterým uváděl poškozeného v omyl je popsáno v popisu skutku na str. 2 a 3 rozsudku. K v pořadí druhé z těchto námitek pak uvedl, že obviněný Š. S. patrně neporozuměl podstatě vytýkaného jednání. Ani jednu z těchto námitek neshledal opodstatněnou. Ostatní námitky obviněného Š. S. označil za dílem procesní, jejichž prostřednictvím vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními o vědomém zapojení do podvodu spáchaného ostatními obviněnými a zčásti pak za hmotněprávní avšak založené na alternativních skutkových zjištěních. Státní zástupce nabyl přesvědčení, že námitky obviněného Š. S. směřují spíše k porušení zásady in dubio pro reo, ke které připomněl obecná východiska a limity jejího uplatnění v dovolacím řízení, včetně judikatury Nejvyššího soudu po novele trestního řádu účinné od 1. 1. 2022 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). Na tomto základě dospěl k závěru, že takto formulované námitky obviněného Š. S. nenaplňují žádný dovolací důvod, stejně jako poukaz na pochybnosti státního zástupce o jeho vině, kterým ale obviněný hrubě otočil obsah jeho závěrečné řeči.
V případě dovolání obviněného D. R. odkázal taktéž na výklad a závěry týkající se porušení zásady in dubio pro reo jako dovolací námitky. K námitce neprovedení některých důkazů poukázal na protokol z hlavního líčení ze dne 8. 11. 2021, podle kterého neměla žádná ze stran před skončením dokazování žádné důkazní návrhy, a odvolací soud se pak s důkazními návrhy před ním vznesenými náležitě vypořádal. Státní zástupce proto považoval námitku opomenutých důkazů za zjevně neopodstatněnou. K dalším skutkovým námitkám pak poukázal na skutečnost, že z nich není patrno a ani tvrzeno, že by jimi zpochybňované skutečnosti měly povahu skutkových zjištění rozhodných, jak vyžaduje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se pak týče námitky nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. učiněné obviněným D. R., tak tuto shledal státní zástupce založenou na alternativním skutkovém ději, nikoliv na skutku zjištěném soudem nalézacím. Obviněný vznesl tuto námitku výslovně i ve vztahu k zavinění ve formě úmyslu k výši škody. K tomu státní zástupce konstatoval, že obvinění se nedopustili stíhaného skutku jednorázově, a oba soudy se shodly na tom nejpodstatnějším – bez ohledu na to, k čemu obvinění směřovali původně, nakonec jednali vůči poškozenému již s podvodným úmyslem ohledně celé částky. V této části proto označil dovolání obviněného D. R. za zjevně neopodstatněné. Detailněji se pak věnoval námitkám do výroku o trestu, které však v konečném důsledku také neshledal opodstatněnými. Co se týče námitky aplikace nesprávné právní normy, kdy by pro obviněného byla příznivější kvalifikace škody podle novely trestního zákoníku účinné od 1. 10. 2020, která posunula hranice škody velkého rozsahu, souhlasil státní zástupce, že tato námitka byla relevantní pouze ve vztahu k výroku o trestu, když na závěru o vině obviněného kvalifikovanou skutkovou podstatou podle §209 odst. 5 tr. zákoníku nebyla způsobilá cokoliv změnit. Poukázal ovšem na skutečnost, že jejím prostřednictvím obviněný namítl fakticky nepřiměřenost trestu, která v zásadě žádný dovolací důvod založit nemůže. Ve vztahu k námitkám poukazujícím na délku trestního řízení státní zástupce uvedl, že obsahově korespondovala s uplatněním zásady proporcionality trestních sankcí, k níž připomněl judikaturu Nejvyššího soudu s důrazem na okolnosti daných případů. V dovolání obviněného však žádné okolnosti podobné těm judikovaným neshledal a tyto nebyly ani tvrzeny. K délce trestního řízení jako okolnosti svědčící pro mimořádné snížení trestu uvedl množství rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jejichž základě dospěl k závěru, že předmětnou věc lze považovat za standardní, přičemž prostřednictvím §58 odst. 1 tr. zákoníku byla provedena odpovídající kompenzace. Ve vztahu k době uplynulé od doby spáchání trestného činu s ohledem na jeho povahu pak označil tuto kompenzaci za velkorysou. Námitka opírající se o délku řízení však nekorespondovala s žádným dovolacím důvodem. Obviněným D. R. tvrzená nejasnost původu peněžních prostředků, které jsou označeny za škodu, považoval státní zástupce za závažné avšak nikterak podložené tvrzení, které by odůvodnilo ve vztahu k výroku o náhradě škody návrh na obnovu řízení, ovšem nebylo možno v ní shledat nesprávné právní posouzení. Ani tato námitka tak nenaplnila vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod.
Pokud obviněný P. P. namítal ve svém dovolání, že byl odsouzen za to, že nevyvíjel dostatečnou snahu k privatizaci předmětných bytů, s čímž ale nesouhlasil, tak k této námitce státní zástupce uvedl, že zřejmě ani obviněný P. P. neporozuměl podstatě vytýkaného jednání, neboť mu nebylo kladeno za vinu, že nezajistil předmětné byty, ale že udržoval poškozeného v klamné naději, že tak učiní. Jednalo se tedy o námitku zjevně neopodstatněnou. Dovolacímu důvodu odpovídala námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe, k níž státní zástupce připomněl množství judikatury, avšak již neshledal ve skutku popsaném v rozsudku nalézacího soudu týkajícího se obviněného P. P. požadované výjimečné znaky. I tuto námitku tak označil za zjevně neopodstatněnou. Co se pak týče argumentace obviněného P. P. týkající se limitů dovolacího řízení, tuto považuje za zcela bezvýznamnou s ohledem na skutečnost, že neodpovídá platné právní úpravě. Konečně pak k závěrečnému návrhu poznamenal, že je neúplný, když se v něm požaduje pouze zrušení usnesení odvolacího soudu, bez toho aby bylo ve věci znovu rozhodnuto.
Ze shora uvedených důvodů tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil souhlas s projednáním všech dovolání v neveřejném zasedání.
7. Obvinění P. P. a Š. S. zaslali v reakci na vyjádření státního zástupce k jejich dovoláním své repliky.
V té obviněný P. P. označil přípis státního zástupce za sofistikované odůvodnění zjevné nespravedlnosti a setrval na názoru, že je irelevantní, zda byly jím vznesené námitky podřaditelné pod dovolací důvody před nebo po 1. 1. 2022. Za podstatné označil ústavní rozměr svých námitek, jejich projednatelnost a důvodnost v duchu judikatury Ústavního soudu, kterou citoval. Obviněný tedy závěrem požadoval posouzení svého dovolání v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS –st. 38/14.
Obviněný Š. S. poukázal na nepravdivost informace uvedené státním zástupcem, že by kdy byl jednatelem jakékoliv společnosti vlastněné poškozeným. Dále setrval na tvrzení, že neměl pochybnosti o tom, že obviněný P. P. byty zajistí a žádným důkazem nebyl prokázán opak. Zcela pak odmítl, že by poškozený S. byl osobou neznalou místních poměrů, kterou by obviněný mohl utvrdit v klamné víře, jestliže poškozený v České republice vlastnil nemovitosti, podnikal zde a měl zde celou řadu aktivit. Ve vyjádření státního zástupce pak neshledal žádný argument, který by vyvrátil jeho přesvědčení, že podvodný úmysl mu nebyl prokázán. Poté zopakoval, že škoda vznikla výlučně jednáním I. Č. a mezi svým jednáním a vznikem škody tak nebyla dána žádná příčinná souvislost. Připomněl judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu požadující, aby porušení konkrétní povinnosti bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak jak uvedl ve svém dovolání.
8. Všichni tři obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost jejich dovolání je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Předně Nejvyšší soud připomíná, že podle §265f odst. 1 tr. ř. musí být v dovolání uvedeno z jakých důvodů obviněný rozhodnutí napadá, včetně odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Obviněný P. P. v jím podaném mimořádném opravném prostředku označil dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně a rovněž také rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takto označený dovolací důvod ovšem neodpovídá zákonným dovolacím důvodům podle §265b tr. ř. ve znění účinném v době podání dovolání. Dovolatel zcela zjevně nezaznamenal novelu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou došlo ke změně systematiky §265b odst. 1 tr. ř., takže okruh dovolacích důvodů byl rozšířen o důvod podřazený pod písm. g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) jsou pak označena pod písmeny h) až m). Současně však z dovolací argumentace obviněného P. P. vyplývá, že namítal právě i existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tedy fakticky uplatnil i nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je citován výše. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že je povinností obviněného jakožto dovolatele vymezit rozsah a důvody, z jakých má být napadené rozhodnutí přezkoumáno, včetně správného zákonného označení (viz §265f tr. ř.). Z tohoto důvodu je dovolání možno podat pouze prostřednictvím obhájce, jakožto osoby znalé práva a právních předpisů (§265d odst. 2 alinea první tr. ř.). Není v kompetenci ani povinností Nejvyššího soudu rozšiřovat dovolatelem vymezený okruh dovolacích důvodů, a to ani extenzivním výkladem či kvalifikací jeho námitek. Avšak maje na paměti právo obviněného na řádné projednání jeho mimořádného opravného prostředku podle obsahu jím vznesených námitek a za situace, kdy ostatní obvinění uplatnili dovolací důvody ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. podle aktuálního znění, se Nejvyšší soud vyjádří i k jeho takto podřazeným námitkám.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z argumentace všech tří obviněných vyplynulo, že jejich výtky směřovaly v převážné míře vůči závěrům Městského soudu v Praze, tedy nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly „toliko“ usnesení Vrchního soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího. Takto formulované námitky by odpovídaly a měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacími důvody §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněných zamítl a obvinění setrvali na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ani jeden z obviněných však tento dovolací důvod neuplatnil. Přesto dospěl Nejvyšší soud k názoru, že je oprávněn podaná dovolání přezkoumat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, neboť právě tyto jsou těžištěm dovolací argumentace. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě - ačkoliv nebylo sporu o tom, že jeho neuplatnění je formálním pochybením – jako jediný dovolací důvod umožňuje v řízení před dovolacím soudem napadnout i rozhodnutí prvostupňového soudu, a to právě ve spojení s jiným dovolacím důvodem jakožto nositelem samotné dovolací argumentace určující rozsah dovolacího přezkumu. Z tohoto důvodu by odmítnutí projednání takto podaných dovolání bylo přepjatým formalismem s potencionálním dopadem do právního postavení obviněných. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud i přes toto pochybení přistoupil k posouzení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a potažmo i prvostupňového rozsudku Městského soudu v Praze v rozsahu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
9. Nejprve lze konstatovat, že dovolací argumentaci všech tří obviněných bylo možno rozdělit do dvou základních okruhů – na námitky skutkové a na námitky právní.
Jmenovaní v rámci svých dovolání především setrvali na své obhajobě uplatněné v předcházejícím řízení. Jejich obhajobou se ale již zabývaly soudy nižších stupňů a dostatečně se s ní vypořádaly ve svých rozhodnutích. Soud nalézací provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž veškeré provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a z nich vyplývající skutkové závěry promítl do skutkové věty svého rozsudku, když je poté právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Své úvahy přitom náležitě a pečlivě odůvodnil (body 111–127 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze). Odvolací soud ve veřejném zasedání na návrh obviněného D. R. doplnil dokazování o dvě smlouvy, které vyhodnotil ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně. Námitky obviněných vůči některým vysloveným závěrům pak - co se odůvodnění týče - odvolací soud zpřesnil, zejména pak ve vztahu k jednání ve vzájemné shodě (body 24–48, respektive body 41–48 odůvodnění jeho usnesení). Soudům nižších stupňů tudíž nelze nic zásadního vytknout, jestliže postupovaly plně v souladu s požadavky zákona, konkrétně §2 odst. 5 tr. ř. (požadavek na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností), §2 odst. 6 tr. ř. (zásady volného hodnocení důkazů), §125 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k povinnosti rozsudek náležitě a pečlivě odůvodnit, respektive pokud jde o obdobnou povinnost odvolacího soudu formulovanou v §134 odst. 2 tr. ř. Na rozhodnutí obou těchto soudů tak lze v podrobnostech plně odkázat.
Ve větších podrobnostech je možno se k dovolací argumentaci všech tří obviněných vyslovit následovně. Tato měla svůj společný základ především v namítaném porušení zásady in dubio pro reo (ať již výslovně uvedené či uplatněné fakticky podstatou námitek). Zásada in dubio pro reo je jednou ze zásad vyplývajících z presumpce neviny a úzce souvisí se zásadami dokazování podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř.. Předpoklad jejího uplatnění nastává až v případě jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3.2017, sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). Současně je nutno vnímat tuto zásadu i v rámci limitů daných taxativním výčtem dovolacích důvodů. Existuje bohatá judikatura konstatující, že zásada in dubio pro reo se vztahuje toliko k otázce zjišťování skutkových okolností a není obecně způsobilá založit dovolací přezkum (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Výjimkou by byla situace, kdyby porušení této zásady vygradovalo až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016). Na těchto závěrech nic nezměnil ani nově formulovaný dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť svojí dikcí navázal na soudní praxí vymezená pochybení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). V posuzované věci obviněných tak nezbylo než odmítnout i namítané porušení této zásady, neboť jí bylo argumentováno vždy až sekundárně, a to jako důsledek nesouhlasu s hodnocením některého z konkrétních provedených důkazů, nebo po předložení vlastní verze skutkového zjištění, bez souvislosti s ostatními důkazy, které ale předchozí soudy zcela správně a v souladu se zákonem při svém hodnocení braly v úvahu. Tato námitka obviněných tudíž nebyla shledána jako způsobilá dosáhnout intenzity odůvodňující přezkum skutkových zjištění v dovolacím řízení.
10. Pokud jde o další námitky, rovněž skutkové a jež směřovaly do procesu dokazování, hodnocení obsahu provedených důkazů a z nich vyplývajících skutkových zjištění /formálně podřaditelné pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, tak jak ostatně vyplynulo již ze shora uvedeného, Nejvyšší soud neshledal žádnou z těchto námitek opodstatněnou, když skutková zjištění přijatá nalézacím a potvrzená odvolacím soudem logicky vyplynula z obsahu provedených důkazů.
Konkrétně obviněný D. R. v rámci tohoto okruhu námitek vytkl nalézacímu soudu především nesprávný závěr ohledně své role v celém skutkovém ději, kdy vystupoval nikoliv samostatně, ale jakožto zmocněný právní zástupce pouze plnil pokyny klienta (společnosti D. e.). S touto výtkou se však vypořádal již nalézací soud v bodě 126 odůvodnění svého rozsudku, kde mimo jiné připomněl, že z dokazování, zejména pak z výpovědi spoluobviněných a svědků (V. H.) vyplynula jeho aktivní role na celé trestné činnosti. Stejnému závěru svědčil i rozsah a obsah jím vyhotovovaných smluv, přičemž jako advokát a tedy profesionál znalý práva si musel být vědom charakteru daného jednání a v souladu se stavovskými předpisy tedy nebyl pokyny klienta vázán a naopak jej měl poučit o protiprávnosti daného jednání. Samotné zmocnění obviněného D. R. vzbuzovalo pochybnosti, neboť zpočátku byl zmocněn společností D. e., kterou ovládali jeho rodinní příslušníci, následně na základě plné moci Š. S., který ovšem v té době v této společnosti nikterak nevystupoval a neměl tedy oprávnění kohokoliv zmocnit k jednání za společnost D. e. Na tom nic nezměnila ani argumentace o přednosti skutečné vůle před stavem veřejných seznamů prezentovaná v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I ÚS 2337/2021, neboť v případě řešeném před Ústavním soudem byl předmětem řízení výklad vůle smluvních stran v kontextu navazujících smluvních jednání. Toto ovšem nemůže nikterak podpořit tvrzení obviněného – advokáta, který přijal plnou moc od osoby bez jakéhokoliv oprávnění jednat za společnost. Tedy nešlo zde o vliv vůle a jejího výkladu, ale samotné oprávnění pro určité jednání, jehož nedostatek nebylo možno překlenout výkladem. Takováto analogie nebyla shledána případnou. Proti uvedenému tvrzení svědčila i dispozice obviněného s peněžními prostředky zaslanými na jeho účet, kdy jednotlivé transakce, zejména pak jednotlivé částky a způsob nakládání (část odeslána, část předána v hotovosti), neodpovídaly tvrzením o pouhém plnění pokynů klienta, ale naopak svědčily o tom, že obviněný jednal z vlastní vůle v úmyslu použít tyto jinak než za sjednaným účelem. Dále pak podle jeho názoru soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, jejíž porušení ovšem dovodil toliko sekundárně na základě vlastního hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových zjištění. Touto námitkou se ale již dovolací soud zabýval shora, v rámci reakce na společnou obecnou námitku všech tří obviněných o nerespektování zásady in dubio pro reo, takže na tyto již vyslovené závěry je možno plně odkázat.
Tento obviněný v rámci skutkových námitek též vytkl nalézacímu a odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabývaly jeho důkazními návrhy. Ani této námitce nebylo možno přisvědčit, neboť pokud jde o návrhy na provedení důkazů uvedené obviněným v dovolání (jeho bod 96), tak těmto bylo buď vyhověno a důkazy provedeny a byl z nich učiněn konkrétní závěr (např. Declaration for Escrow Agent ze dne 21. 3. 2012 – odvolací soud ve veřejném zasedání dne 25. 7. 2022, bod 24 odůvodnění usnesení; písemné pokyny, instrukce a plné moci udělené dovolateli bez bližší specifikace korespondují s důkazy uvedenými v bodech 48 a 49 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze; stejně tak emailová komunikace ze dne 21. 9. 2012 – body 95, 96 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze; prohlášení svědka V. P. ze dne 31. 1. 2018 a dále prohlášení svědků V. P. a R. P., které byly provedeny při hlavním líčení dne 26. 10. 2021 a do rozsudku Městského soudu v Praze se přijaté závěry promítly v rámci popisu výpovědi svědka V. P., kterému byla písemná prohlášení předestřena a který se vyjádřil k okolnostem jejich vzniku), anebo byly tyto návrhy neurčité (listinné důkazy svědčící o tom, že obviněný P. P. se zabýval procesem privatizace, listinné důkazy svědčící o privatizaci bytů, výpověď kompetentních svědků, úschovní smlouvy v anglickém jazyce, korespondence zemřelého I. Č. a obviněného P. P. v listinné podobě, vedlejší ujednání č. 3 a 4), případně se jednalo o návrhy, které již ze své podstaty nemohly být nositeli buď žádné a nebo k předmětné věci pouze marginální důkazní hodnoty (návrhy dohody o narovnání či částečném plnění, pokud nedošlo k jejich uzavření konkrétními stranami, neboť nebyly způsobilé prokázat vůli k tam obsaženým smluvním závazkům; výpisy z účtu obviněného P. P.; pojištění I. Č., neboť toto nemělo žádnou relevanci s trestnou činností a nikdy nebylo zpochybněno; vyjádření obviněného P. P. k probíhajícím řízením bez konkretizace; výpisy z účtu vedeného u Erste Bank v Maďarsku, které měly prokázat, že na tomto byly peníze S. v roce 2016, kdy z ostatních provedených důkazů je zřejmé, že nelze přesně určit, komu, které konkrétní finanční prostředky náleží, když byly přeposílány z účtu I. Č., potažmo D. R. bez identifikace a v různých částkách a nadto v roce 2016 tedy po rozhodné době; dohoda o zaplacení dluhu ze dne 24. 3. 2016, která je s ohledem na dataci uzavřena mimo rozhodné období a ze své podstaty mohla řešit pouze následek trestného jednání; výslech R. P., když k okolnostem nakládání s financemi zaslanými na jeho účet v Maďarsku se již vyjádřil svědek V. P.; výslech svědka M. R., který by mohl vypovídat toliko o okolnostech týkajících se společnosti D. e., což ovšem není pro posouzení trestního jednání obviněných nijak zvlášť relevantní, když okolnosti zapojení této společnosti byly náležitě objasněny jinými důkazy). V této souvislosti je pro úplnost třeba připomenout, že soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud tyto důkazy vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu považují za nadbytečné, a tento svůj závěr odůvodní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017 sp. zn. 6 Tdo 911/2017). Z hlediska posuzování námitky tzv. opomenutých důkazů je významná i kvalita takovýchto důkazů. Lapidárně řečeno i v případě, že soudy skutečně opomenuly některé důkazy zahrnout do odůvodnění svých hodnotících úvah, nelze bez dalšího rozhodnutí zrušit, ale je třeba uvážit, zda takovéto důkazy svým významem byly vůbec způsobilé změnit skutková zjištění přijatá nalézacím soudem. K tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 4 Tdo 16/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 4 Tdo 1132/2014. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že pokud se předchozí soudy s některými důkazy či důkazními návrhy nevypořádaly zcela podle představ obviněného, ale vzhledem k rozsahu a kvalitě ostatního provedeného dokazování a z něj vzešlého skutkového zjištění, a současně potenciálně nízkého přínosu těchto důkazů nebo návrhů na jejich provedení, se rozhodně nejedná o natolik závažné pochybení, které by mohlo zpochybnit správnost a dostatečnou odůvodněnost meritorních rozhodnutí nižších soudů. Čili ani tato námitka nemohla být shledána opodstatněnou.
Obvinění P. P. a D. R. pak vytýkali nalézacímu a odvolacímu soudu nesprávně zjištěný skutkový stav ve vztahu k privatizaci předmětných bytů v ulici XY a XY, neboť podle jejich názoru obviněný P. P. disponoval doklady prokazujícími zařazení těchto bytů do seznamu nemovitostí určených k privatizaci. Je nutno zdůraznit, že dokazování bylo vedeno i k této okolnosti, a to dotazem na příslušný úřad Městské části XY, přičemž bylo zjištěno, že tyto byty nebyly nikdy určeny k privatizaci. Na tomto zjištění nemohl nic změnit ani navrhovaný důkaz usnesením rady této městské části o jejich vyřazení z privatizace. Nelze totiž ze seznamu vyškrtnout něco, co na něm nikdy nefigurovalo a pokud by se na takovém seznamu o vyřazení uvedené byty snad objevily, tak se mohlo jednat pouze o nedopatření, které ale na správnosti vlastního závěru, že tyto byty k privatizaci určeny nebyly, nemohlo nic změnit.
Obviněný P. P. rovněž namítl neprovedení důkazu výslechem svědkyně A. S. Z., přičemž však přehlédl, že s tímto důkazním návrhem se již patřičně vypořádal odvolací soud v bodě 24 odůvodnění svého usnesení. Co se pak týče důkazních návrhů obsahem emailové komunikace z adres c-g.@centrum.cz a s.v.@seznam.cz, tak tyto byly vzneseny až v rámci podaného dovolání. Jejich prostřednictvím měla být prokazována snaha obviněného zajistit privatizaci předmětných bytů. Tyto okolnosti by však měly i v případě jejich provedení minimální vliv na skutkové závěry přijaté nalézacím, potažmo odvolacím soudem, neboť podstata stíhaného jednání obviněného P. P. spočívala ve spoluvytvoření „… legendy o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji předmětných bytů do osobního vlastnictví.“. Komunikace z emailových adres zjevně soukromých, bez objasnění, komu náleží, respektive s kým byla předmětná komunikace vedena, zda se jednalo o osobu oprávněnou k jakémukoliv rozhodování ohledně bytů patřících Městské části XY, nemohla přijaté závěry zpochybnit. Nejvyšší soud nepokládal za potřebné takové důkazy provádět, když je třeba v dané souvislosti zdůraznit, že těžiště dokazování včetně hodnocení provedených důkazů náleží především do řízení před nalézacím soudem, v omezené části pak i do řízení před soudem odvolacím. Naproti tomu v řízení před dovolacím soudem se důkazy provádějí pouze výjimečně, a to jen pokud je to nezbytné k rozhodnutí o podaném dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.). Taková situace v posuzovaném případě ale nenastala.
Další námitky obviněného P. P. a stejně tak obviněného Š. S. směřovaly do hodnocení důkazů, které jak bylo uvedeno shora, žádné vady nevykazovalo. Obvinění jejich prostřednictvím toliko demonstrovali vlastní verze událostí, avšak bez dostatečného důkazního podkladu. Tyto námitky proto byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné.
Všichni tři obvinění také zpochybnili závěr soudů o tom, že spolu se zemřelým I. Č. jednali ve vzájemné shodě. Tomuto závěru se obsáhle a podrobně věnoval odvolací soud v odůvodnění svého usnesení v bodech 41 - 48, přičemž Nejvyšší soud nepovažoval za nutné a účelné tuto argumentaci opakovat a pro stručnost na ni proto pouze odkázal.
11. Druhý okruh námitek obviněných mířil sice do právního hodnocení skutku, avšak nutno konstatovat, že většina z nich až sekundárně, jelikož vycházely z vlastních hodnotících závěrů a tudíž i z vlastního průběhu skutkového děje, odlišného od skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů.
Obviněný D. R. vyjádřil přesvědčení, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu a právní posouzení jeho jednání je tak nesprávné. S tímto závěrem nemohl Nejvyšší soud souhlasit. Nalézací soud se zcela precizně vypořádal i s touto obhajobou, když v bodech 114 a 115 uvedl všechny 4 složky objektivní stránky trestného činu podvodu včetně korespondujících konkrétních skutkových zjištění. Stejně tak pečlivě se zabýval i subjektivní stránkou, konkrétně pak v bodě 124 odůvodnění svého rozsudku, a to ve vztahu ke každému obviněnému, přičemž tomuto posouzení nelze nic vytknout. Co se pak týče tvrzené absence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škody, tak tato je evidentní z popisu skutku a přinejmenším již z toho, že to byl obviněný, který s poškozeným jednal a do jehož dispozice se dostaly jeho finanční prostředky a on s nimi naložil v rozporu se smlouvou, jak bylo mnohokrát popsáno (odeslal je na účet I. Č., který je následně přinejmenším s jeho vědomím odeslal na účet R. P. do Maďarska ke zhodnocení). Příčinná souvislost zde tudíž byla bezpochyby dána.
Nejvyšší soud se zabýval i námitkami tohoto dovolatele vznesenými vůči výroku o trestu, kdy obviněný D. R. shledal nesprávné právní posouzení v tom, že soud nevzal při svém rozhodování v potaz novelu trestního zákoníku účinnou od 1. 10. 2020, zvyšující hranici škody velkého rozsahu z 5 na 10 milionů korun českých. Této námitce nebylo možno přisvědčit, neboť tato novela nebyla pro obviněného jakkoliv příznivější, když s ohledem na výši způsobené škody nebylo sporu o tom, že i po účinnosti této novely spáchal obviněný trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k výroku o trestu bylo možno uvažovat o výši způsobené škody jako o jednom z faktorů, ovlivňujícím výměru trestu, ovšem nikoliv ve smyslu počítání násobku zákonné hranice, ale spíše v absolutní hodnotě škody (bod 130 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Novela trestního zákoníku tedy nebyla pro obviněného příznivější v tom smyslu, že by se snad ocitl v nižší trestní sazbě, než tomu bylo před jejím přijetím. Soudy tudíž nepochybily, pokud vycházely ze zákona účinného v době spáchání trestného činu. Obviněný dále vytkl nedostatečné zohlednění délky trestního stíhání a doby uplynulé od spáchání trestného činu do výměry trestu. To ovšem znamená, že svoji námitku zaměřil do otázky přiměřenosti trestu a takto formulovaná námitka nenaplnila žádný dovolací důvod, natož důvody jím uplatněné. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v nyní účinném znění. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednu z těchto vad obviněný výslovně nevytkl a úspěšně ani vytknout nemohl, neboť trest odnětí svobody, který mu byl nakonec uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, ve spojení s §58 odst. 1 tr. zákoníku, byl trestem nejen přípustným, ale současně i poměrně mírným, když nalézací soud přistoupil k mimořádnému a zároveň výraznému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která v daném případě činila 5 let. Soud prvního stupně shledal na straně obviněného, že až do rozhodné doby vedl řádný život, stejně jako právě namítanou dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, což byl hlavní důvod pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 130 odůvodnění rozsudku). Nesprávnou aplikaci institutu mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku by pak bylo možno namítat jen v neprospěch obviněného, tedy pouze prostřednictvím dovolání nejvyššího státního zástupce, který tak však neučinil a uložený trest pod dolní hranicí trestní sazby respektoval. Takto vznesená námitka ze strany obviněného tudíž byla jednak nezpůsobilá založit dovolací přezkum a současně byla zcela nedůvodná.
Poslední námitku směřoval obviněný D. R. do výroku o náhradě škody, neboť měl za to, že soudy nesprávně posoudily osobu poškozenou trestnou činností, když předmětné finanční prostředky byly poukázány z účtu S., avšak soudy označily za poškozeného společnost M. Uvedená společnost M. byla smluvní stranou všech smluvních vztahů, přičemž nebylo nutné, aby byla současně vlastníkem poskytnutých peněžních prostředků, k čemuž lze shodně se státním zástupcem odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 4 Tdo 7/2013. Jinak řečeno, nebylo pochyb a žádný z obviněných je v rozhodné době též neměl, že peníze poukázané z účtu svědka S. jsou určeny ke splnění smluvních závazků společnosti M. a případné následné finanční vypořádání mezi svědkem S. a poškozenou, nebylo pro účely výroku o náhradě škody relevantní.
Obviněný P. P. spatřoval nesprávné právní posouzení v kvalifikaci jednání jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv podle něj měla být aplikována spíše skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, neboť dva advokáti společně zpronevěřili jim svěřené finanční prostředky poškozené. Tato námitka byla vznesena zjevně až sekundárně na základě vlastních skutkových názorů dovolatele, vyvracejících jeho účast na podvodném jednání a vůbec tak nereflektovala skutkové závěry nalézacího soudu. Svým obsahem tedy nenaplnila namítaný ani jiný dovolací důvod. Totožný závěr bylo nutno přijmout i ve vztahu k námitce, podle které byl obviněný P. P. odsouzen za to, že nevyvíjel dostatečnou aktivitu k privatizaci předmětných bytů. I tato vycházela z vlastní verze skutkových zjištění, neboť obviněný zjevně přehlédl, že nedostatečná aktivita mu byla vytknuta jako jedna z okolností svědčících o jeho srozumění a aktivní spolupráci na naplnění podvodného plánu, nikoliv jako trestné jednání samo o sobě. Toto bylo pregnantně vyjádřeno i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, kdy nalézací soud uvedl mimo jiné, že „… svojí činností vytvářel legendu o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji předmětných bytů do osobního vlastnictví.“ Ani námitkám obviněného P. P. tak nebylo možné přisvědčit, neboť obě byly vzneseny mimo limity dovolacího přezkumu.
Námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení byla námitka obviněného Š. S. týkající se porušení principu kauzality a předvídatelnosti škody. Tato byla sice vznesena formálně správně avšak bez jakéhokoliv opodstatnění, jelikož porušení tohoto principu bylo obviněným vyvozeno toliko na vlastním skutkovém základě zpochybňujícím jeho účast na podvodném jednání, respektive jeho vědomost o něm. Nalézací soud však precizně zdůvodnil, proč tuto obhajobu obviněného odmítl (bod 113 a 125 odůvodnění rozsudku) a Nejvyšší soud se s tímto závěrem plně ztotožnil, neboť zcela logicky vyplynul z učiněných skutkových zjištění. Ze stejného důvodu shledal neopodstatněnou i námitku nesprávné právní kvalifikace stíhaného jednání jako zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť tyto jsou podepřeny opět toliko vlastní verzí skutkového děje. I námitky obviněného Š. S. tak bylo nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
12. V části dovolání obviněného P. P. týkající se ústavního rozměru jím uplatněných námitek považoval Nejvyšší soud argumentaci obviněného za excesivní a nebyl na ni oprávněn jakkoliv meritorně reagovat. Obviněný podal dovolání, ačkoliv měl za to, že jím uplatněné námitky nenaplnily žádný dovolací důvod, přesto označil dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění do 31. 12. 2021, a obsáhle se věnoval výkladu tohoto dovolacího důvodu, následně uvedl námitky skutkového charakteru, kterým přiřkl ústavní rozměr a obrátil se přímo na Ústavní soud. Obviněný zjevně přehlédl novelu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, která rozšířila okruh dovolacích důvodů o „nový“ dovolací důvod umožňující napadnout rozhodnutí z důvodů vad ve skutkových zjištěních, a který by potencionálně mohl pojmout i skutkové námitky obviněného, které však blíže neidentifikoval a věnoval se již pouze tvrzenému ústavnímu rozměru. Nejvyššímu soudu nezbylo než uzavřít, že takto podané dovolání, respektive jeho část, nebylo způsobilé založit dovolací přezkum, když se jednalo toliko o elaborát průběhu trestního řízení a východisek pro podání ústavní stížnosti, bez konkrétní dovolací argumentace. K obecným námitkám nesprávných skutkových zjištění je možno odkázat na již shora uvedenou pasáž odůvodnění tohoto usnesení, kdy žádné takovéto pochybení shledáno nebylo a vznesené námitky byly založeny toliko na vlastním selektivním hodnocení důkazů. Jediná dovolací námitka, vznesená jako věcná poznámka č. 1, byla vypořádána shora uvedeným způsobem (námitka právního posouzení jako trestného činu zpronevěry) a ve zbytku nebyl Nejvyšší soud povolán se tímto podáním jakkoliv zabývat, neboť se jedná spíše o obecná východiska pro Ústavní soud a též z dikce samotného podání obviněného vyplývá, že tomuto soudu bylo v této části i adresováno. Obecně lze pouze konstatovat, že Nejvyšší soud jako součást soustavy obecných soudů neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádných pochybení, natož takových, která by mohla byť potencionálně zasáhnout do základních a ústavně zaručených práv obviněného.
13. Na takto uvedeném základě Nejvyšší soud po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podaná dovolání obviněných D. R., P. P. a Š. S. v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jimi uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a zčásti pak byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Pokud se obvinění D. R. a P. P. ve svých dovoláních mj. domáhali podání návrhů na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., tak k takovému návrhu se předseda senátu soudu prvního stupně vyslovil v předkládací zprávě negativně a nepodal jej, a pokud jde o podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu k obdobnému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř., tak v tomto smyslu požadované rozhodnutí učiněno nebylo, jelikož předseda senátu k tomu zákonný důvod neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu