ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1201.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 1201/2022-627
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného Z. K. , nar. XY v XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 44 To 162/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 14/2020, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 44 To 162/2022, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 3 T 14/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný Z. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 28. 5. 2019 okolo 07:30 hodin, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia rz. XY, v XY, v ulici XY, ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY, v levém jízdním pruhu pro přímý směr jízdy a pro odbočení vlevo, vlivem nedostatečného věnování se řízení vozidla a nesledováním situace v provozu, při odbočování vlevo na křižovatce ul. XY a XY, porušil ustanovení §4 písm. a, písm. b) §5 odst. 1 písm. b) a zejména pak §21 odst. 5 Zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když nedal přednost v jízdě protijedoucímu osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. VW Golf rz. XY, které řídila J. P. ve směru jízdy od ulice XY směrem k ulici XY v levém jízdním pruhu pro přímý směr jízdy, v důsledku čehož došlo k vzájemnému střetu vozidel, při kterém bylo osobní motorové vozidlo zn. VW Golf naraženo na plot při pravém okraji vozovky, a kromě hmotné škody na vozidlech a plotu utrpěla J. P. poúrazové blokové postavení krční páteře s poúrazovým vertebrogenním algickým syndromem, pohmoždění povrchových měkkých tkání hlavy, pohmoždění měkkých tkání hrudní stěny, bez poranění nitrohrudních orgánů a pohmoždění měkkých tkání levé horní končetiny v oblasti levého zápěstí levé ruky a její spolujezdec P. Š. utrpěl podvrtnutí krční páteře, vymknutí pravého akromioklavikulárního kloubu v oblasti pravého ramene a pohmoždění levého kolenního kloubu, tedy zranění, která mají ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví .
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §148 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu dovolateli podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného P. Š., Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, IČ 47672234 a poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, IČ 41197518, odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 3 T 14/2020, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 44 To 162/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 44 To 162/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný následně zdůrazňuje, že danou věcí se Nejvyšší soud již jednou zabýval z podnětu jeho dovolání, přičemž ve věci rozhodl usnesením ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 TDO 1145/2021. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021, v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020. Obviněný akcentuje, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, týkající se možného zanedbání či porušení důležité povinnosti v souvislosti s rychlou jízdou motorového vozidla v obci převyšující povolenou rychlost nad míru obvyklou, přičemž dovolatel se domnívá, že tento závazný právní názor nebyl soudy obou stupňů, které se věcí znovu zabývaly, dostatečně šetřen a respektován. Toto podle dovolatele vedlo opětovně k nesprávnému právnímu posouzení věci.
6. Podle dovolatele by měla být znovu v dovolání prioritně posuzována záležitost dodržení důležité povinnosti a v této souvislosti opětovně odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2020 [správně 4 Tdo 1145/2021]. Pokud jde o vlastní nehodový děj, dodává, že pokud by řidička P. jela v obci 50 km/hod. pak by nebylo po stránce věcné ani právní co řešit. O takový standardní stav se nejednalo, a to proto, že řidička P. podstatným způsobem povolenou rychlost v obci překročila. Uvádí, že v trestním spise jsou zařazeny dva znalecké posudky z oboru silničních nehod. Znalec Ing. Winkler dospěl k nárazové rychlosti 78 km/hod, znalec Ing. Váchal dospěl k nárazové rychlosti 75 km/hod. Dovolatel vychází z toho, že shoda (pokud jde o nárazovou rychlost) panuje v tom, že má být uvažována nárazová, tedy střetová, rychlost v hodnotě 78 km/hod, když je nutno vycházet v pochybnostech ve prospěch obviněného a navíc se oba znalci shodli v tom, že je třeba počítat s možnou výchylkou jak směrem dolů, ale i nahoru v rozsahu 10 %. Tudíž řidička mohla jet nikoli pouze rychlostí 78 km/hod, ale až 85,8 km/hod, tedy po zaokrouhlení 86 km/hod.
7. Podle dovolatele, jestliže řidička jela 86 km/hod. tak překročila povolenou rychlost celkem o 36 km/hod a tím velmi podstatným způsobem, neboť o své vysoké rychlosti sama o své vůli svobodně rozhodla s vědomím možných negativních následků. Tedy na rozdíl od něho, který do křižovatky v případě, že by najížděl neoprávněně, tak by tak konal toliko nedbalostním způsobem. Následně dovolatel s odkazem na předchozí zrušující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, přirovnává danou situaci k situaci posuzovanou v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1173/2004 a akcentuje závěr, že výrazné překročení nejvyšší povolené rychlostí jízdy motorového vozidla v obci, tedy např. o více než 70 % je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy, tedy ve smyslu §18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Uvádí, že již v citovaném zrušujícím usnesení se Nejvyšší soud vyjádřil, že ve světle této judikatury se jeví, že poškozená mohla porušit důležitou povinnost, když jela v obci rychlostí až 85,8 km/hod.
8. Dovolatel dále zdůrazňuje, že respektuje judikaturu Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 6 Tdo 587/2015 a 7 Tdo 38/2009, podle které povinnost dát přednost v jízdě je kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Tato zmíněná zásada nicméně nemůže podle judikatury platit bezvýhradně. Dodává, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 587/2015 byla vyslovena zavazující právní věta, že vysoká míra překročení nejvyšší povolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici, která řidiči přijíždějícímu z vedlejší silnice znemožňuje splnění povinnosti podle §22 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, znamená, že zavinění dopravní nehody a ani následek tím vzniklý nelze přičítat řidiči přijíždějícímu z vedlejší silnice, nýbrž řidiči jedoucímu po silnici hlavní. Je-li způsob jízdy řidiče jedoucí po hlavní silnici takový, že v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti vede ke vzniku následku předvídaného trestním zákoníkem, na jehož přivození se podílí i řidič jedoucí po vedlejší silnici, pak je na místě, jeli dáno zavinění, vyslovit trestní odpovědnost i řidiče jedoucího pohlavní silnici, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru.
9. Dovolatel připomíná, že řidička vozidla P., konzistenčně tvrdí, že v době před dopravní nehodou se pohybovala povolenou rychlostí v obci, když původně uváděla 40 km/hod, poté připouští 50 km/hod. Současně opakovaně potvrdila své intenzivní brždění před nehodou. Dovolatel poukazuje na technickou nereálnost situace, aby nárazová rychlost mohla být až 85,8 km/hod, pokud by se v okamžiku těsně před střetem řidička pohybovala rychlostí 50 km/hod. Přitom obecně odkazuje i na vyjádření znalců z oboru dopravy.
10. Obviněný poukazuje na to, že soudy nižších stupňů se neřídily názorem vysloveným dovolacím soudem. Akcentuje, že přestože sama řidička P. nikdy nehovořila o tom, že by mohla tzv. zazmatkovat a že by mohla namísto brždění akcelerovat, tak soud prvního stupně z této skutečnosti vycházel. Poukazuje na to, že odvolací soud nemohl udržet tuto tezi o tzv. zazmatkování, a proto od tohoto věcného nesprávného názoru soudu prvního stupně ustoupil, přesto však rozsudek soudu prvního stupně potvrdil i za stavu, kdy tento jeden z hlavních argumentů proti němu nemohl použít. Ani tento soud se tedy důsledně nezabýval tím, co uložil dovolací soud ohledně úvahy o hodnocení porušení důležité povinnosti. Nevzal v úvahu ani výpočty znalce Ing. Winklera, pokud jde o možnou předstřetovou rychlost řidičky, když ten hodnotu této rychlosti vypočítal s jistými výhradami na 119 km/hod. Tuto rychlost jako možnou potvrdil rovněž znalec Ing. Váchal, který navíc vypočítal modelaci případu, při kterém pokud by řidička dodržovala předepsanou rychlost v obci, přičemž dospěl k závěru, že by se oba řidiči na předmětném místě se svými vozidly minuli s rezervou více desítek metrů.
11. Dovolatel má za to, že nelze bez dalšího znalce Ing. Váchala vyloučit z posuzování věci, tak jak to učinil soud prvního stupně, což potvrdil i odvolací soud s dovětkem, že tento posudek se mu jeví jako nekorektní slovy znalce Ing. Winklera, neboť je faktem, že znalec Ing. Winkler nepotvrdil toto minutí obou vozů za předpokladu dodržení povolené rychlosti řidičkou. Nicméně soud hodnověrným způsobem nevyvrátil výpočet Ing. Váchala a i proto byl navrhován revizní znalecký posudek, neboť dovolatel trvá na tom, že výpočet Ing. Váchala je v pořádku. Toto podporuje jeho obhajobu, že předmětnou dopravní nehodu způsobila výhradně řidička P., která jela se svým vozidlem zcela nepřiměřenou a vysokou rychlostí a on nemohl předpokládat její vysokou rychlost a proto započal odbočovací manévr za stavu, kdy se pro vysokou rychlost řidičky neměl možnost o této její vysoké rychlosti na místě přesvědčit a zjistit ji.
12. Dovolatel je přesvědčen, že je třeba věc posuzovat ve smyslu dříve i nyní poukázaných judikaturních závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výslovně akcentuje aplikací závěrů z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, jelikož se jedná o případ skutkově blízký.
13. Z pohledu dovolatele rovněž chybí dostatečné a přesvědčivé určení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v trestním slova smyslu, když bylo připomenuto i to, že by se soudy měly zabývat rovněž gradací příčinné souvislosti, když v tomto smyslu zůstala obě rozhodnutí z pohledu dovolatele neúplná. Neúplnými zůstaly rovněž právní úvahy obou soudů ohledně možnosti neexistence střetu, když tato možnost je citovaným znaleckým posudkem a výpovědí znalce Ing. Váchala před soudem plně potvrzena.
14. Dovolatel má za to, že by měl Nejvyšší soud přikázat věc jiným senátům na soudech obou stupňů vzhledem k opakovaným pochybením při právním posouzení věci.
15. Závěrem obviněný navrhuje zrušení obou namítaných rozhodnutí a vrácení věci před soud prvního stupně.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 1 NZO 993/2022, uvedl, že obviněný zvolil jako dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – ve znění před 1. 1. 2022. Podle státního zástupce obviněný brojí zejména proti právnímu posouzení skutku v rozporu s právním názorem vysloveným v této věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, kde označil Nejvyšší soud rychlost jízdy poškozené za okolnost podstatnou pro právní posouzení skutku dovolatele. Je toho názoru, že z obsahu dovolání je patrno, že k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně se má vztahovat důvod podle písm. h) citovaného ustanovení a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně dovolatel napadnout rovněž podle písm. m) citovaného ustanovení.
17. Následně státní zástupce akcentoval, že dovolání odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeví se podle jeho názoru ještě důvodnější, než dovolání předchozí. Jako zásadní slabinu argumentace nalézacího i odvolacího soudu shledává, že při hodnocení významu spoluzavinění poškozené pro právní posouzení skutku dovolatele nadále hodnotí rychlost její jízdy jako nerozhodnou. Poukazuje na skutečnost, že z doplnění znaleckých posudků totiž vzešlo nové skutkové zjištění, že poškozená se mohla k místu střetu blížit rychlostí až 119 km/h. Tedy rychlostí převyšující v místě platný rychlostní limit 50 km/h o 138 %.
18. Dále státní zástupce odkazuje na závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, na které odkazuje i obviněný. Jako velmi přiléhavé k této věci vnímá státní zástupce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, a současně odkazuje i na závěry z tohoto usnesení, které jsou podle jeho názoru aplikovatelné na současný případ. Cituje zejména bod 36 tohoto rozhodnutí, který se týká vztahu mezi extrémním překročením povolené rychlosti jízdy a porušením důležité povinnosti řidiče uloženou mu zákonem o silničním provozu a jeho faktickým dopadem na možnost splnění povinnosti dát přednost v jízdě takovému řidiči. Dále odkazuje na body 46-50 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, z předchozího dovolacího řízením obviněného v této věci. Dodává, že s tímto usnesením se plně ztotožňuje a má za to, že nebylo ani nalézacím ani odvolacím soudem respektováno. Nejvyšší soud v něm přitom k posuzování spoluzavinění řidičů vyslovil ustálený právní názor potvrzený velkým senátem v roce 2016. Dodává, že po vrácení věci dovolacím soudem byla poškozená opětovně vyslechnuta. Znovu potvrdila, že krizově brzdila, tak jak byla opakovaně školena, protože může zasahovat i jako policejní orgán. Z tohoto údaje znalec Ing. Winkler vypočítal její nejvyšší možnou příjezdovou rychlost 119 km/h.
19. Státní zástupce dále uvádí, že v bodu 19 odůvodnění svého usnesení dovodil odvolací soud zavinění dovolatele natolik podivným způsobem, že toto státní zástupce výslovně cituje. Shrnuje, že podle citovaného názoru odvolacího soudu je tedy třeba dovodit zavinění dovolatele z „nesporného následku“ jeho jednání. Akcentuje, že takto je ovšem popisována odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost za následek bez ohledu na zavinění. Dodává, že takovou odpovědnost české trestní právo hmotné nezná. Státní zástupce si dále pokládá otázku, jaké intenzity by muselo porušení pravidel silničního provozu poškozenou dosáhnout, aby nalézací či odvolací soud zohlednil alespoň její spoluzavinění. Dále cituje i další část zmíněného bodu rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že z tohoto vyplývá otočení zásady in dubio pro reo ze strany soudu – namísto, aby pochybnosti svědčily obviněnému, mají svědčit poškozené. Stejné přesunutí seznává i v bodech 54 a 57 odůvodnění rozsudku soudu nalézacího.
20. Tyto citace uvádí státní zástupce pouze pro dokreslení dodržení zásad spravedlivého procesu v předmětném řízení, když dovolání je postaveno na zcela postačující argumentaci hmotněprávní. Podle státního zástupce je podstatné, že popsaným způsobem soudy rychlost poškozené 119 km/h ani nepotvrdily ani neodmítly, což svědčí dovolateli. Podstata dovolání je pak v tom, že soudy tvrdí, že takové zjištění dovolateli nesvědčí, protože je rychlost poškozené z hlediska právního posouzení skutku okolnost nerozhodná. Čímž se oba soudy odmítly podřídit závaznému právnímu názoru vyslovenému Nejvyšším soudem v této trestní věci shora citovaným usnesením sp. zn. 4 Tdo 1145/2021.
21. Státní zástupce dodává, že odvolací soud sice odmítl poněkud bizarní úvahu soudu nalézacího, že poškozená do střetové rychlosti akcelerovala z rychlosti povolené. K tomu v poznámce pod čarou uvádí, že u vozidla s mechanickou převodovkou si lze stěží představit, jak by mohlo vozidlo poškozené omylem zrychlovat, pokud tato opakovaně trvala na tom, že panicky [zřejmě krizově] brzdila, jak byla školená – tedy se dvěma plně sešlápnutými pedály. Přitom takové vozidlo má tři pedály, z nichž pouze jeden může vozidlo zrychlit. Navíc se jednalo o velmi zkušenou služební řidičku opakovaně proškolenou v řešení krizových situací. Dále poukazuje i na skutečnost, že v bodech 48 a 54 odůvodnění svého rozhodnutí považoval nalézací soud za prokázané, že dovolatel viděl automobil poškozené na 60 m, poté co tato přejela do levého volného pruhu.
22. Následně státní zástupce uzavírá, že na střetovou rychlost až 85,8 km/h se mohla poškozená dostat jen trojím způsobem. Za prvé, pokud by takovou rychlostí k místu přijížděla, což je ovšem vyloučeno tvrzením poškozené, že silně brzdila. Za druhé, pokud by poškozená na tuto rychlost akcelerovala při spatření vozidla dovolatele. K tomu státní zástupce v poznámce pod čarou dodává, že takový jízdní manévr (zrychlování proti překážce) by musel být mimořádně traumatickým zážitkem zvláště pro spolucestujícího poškozené svědka Š., který by si jej jistě pamatoval a vypovídal by o něm. Navíc tuto ryzí spekulaci nalézacího soudu odmítl odvolací soud. Za třetí zbývá jediná varianta, kterou připustil znalec Ing. Winkler jako možnou co do rychlosti a shodně popisují dovolatel i poškození co do směru jízdy poškozené.
23. Podle této třetí varianty jela poškozená cca 200-300 m před místem střetu rychlostí pod 50 km/h a někdy poté zrychlila až na rychlost 119 km/h. Soudy připustily i to, že při tomto zrychlování poškozená asi 60 m před křižovatkou přejela do levého volného jízdního pruhu. Vzápětí spatřila v protisměru vlevo odbočující vozidlo dovolatele, na které reagovala krizovým brzděním až na střetovou rychlost, která mohla činit až 85,8 km/h.
24. Podle státního zástupce, tak popsaný skutkový děj nakonec zůstal ničím nezpochybněným. To je podle jeho názoru zejména patrno ze závěru odvolacího soudu v bodu 18 odůvodnění jeho usnesení, který cituje. Odvolací soud tak po odmítnutí varianty zrychlování poškozené v reakci na spatření rizika střetu, zjevně připouští i příčinu nejlogičtější popsanou státním zástupcem výše. Tedy, že poškozená dobrzdila na střetovou rychlost 85,8 km/h z rychlosti vypočítané znalcem na oněch 119 km/h, a to po vybočení do levého pruhu asi 60 m před střetem. Takový jízdní manévr je podle státního zástupce velmi nečekaný a stěží by na něj byl schopen reagovat jakýkoliv řidič. Nečekanost je dána rychlostí jízdy výrazně nad obvyklou rychlostí ve městě v kombinaci s vybočením z řady ostatních vozidel.
25. Dále státní zástupce poukazuje na možnou reakční dobu nedosahující ani 2 sekund pro dovolatele, jestliže by řidička jela rychlostí 119 km/h. Pokud by řidička jela nárazovou rychlostí 85,8 km/h, pak by dovolatel měl na svou reakci 2,52 sekund. Pokud tedy vozidlo poškozené na posledních 60 m brzdilo ze 119 na 85,8 km/h, čas na reakci obviněného by se pohyboval kolem 2 sekund a nemohl přesáhnout 2,5 sekundy. Akcentuje, že během tohoto času musel obviněný kontrolovat nejen protisměr, ale i místo, na které svým vozidlem směřoval. S tímto se podle státního zástupce žádný ze soudů nevypořádal. Soudy setrvaly na závěru, že rychlost jízdy poškozené je nerozhodná, což je v příkrém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyslovenému v této věci.
26. Státní zástupce uvádí, že ze zmíněné judikatury je patrno, že dovolateli nejen že nelze přičítat porušení důležité povinnosti, ale za daných skutkových zjištění považuje za vyloučené, že by jednání obviněného vůbec bylo jednáním rozhodným pro vznik škodlivého následku. Připomíná, že již absence porušení důležité povinnosti vylučuje, aby bylo jednání dovolatele posouzeno jako čin soudně trestný, když ke skutkové podstatě přečinu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku neexistuje žádná „mírnější“ varianta.
27. Státní zástupce tak shrnuje, že námitky dovolatele jsou ve své podstatě důvodné. Právní posouzení skutku není podle jeho názoru správné, neboť soudy v rozporu s jednoznačným a konkrétním pokynem Nejvyššího soudu nevyhodnotily ani nezohlednily míru spoluzavinění poškozené. Nereagovaly na její výlučné zavinění. Z doplněného skutkového zjištění lze dovodit, že dovolatel nejen že neporušil důležitou povinnost ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku, ale na poškozenou nebyl schopen reagovat vůbec. Rozhodnou příčinou dopravní nehody byla příliš vysoká rychlost jízdy poškozené – nepovolená a navíc nepřiměřená dané dopravní situaci (průjezd křižovatkou). Předmětný skutek zjevně není žádným trestným činem a vzhledem k absenci zavinění by nemohl být ani přestupkem. Pokud dovolatel v bodu 19 svého dovolání navrhuje přikázání věci jiným senátům týchž soudů, tento návrhu se jeví státnímu zástupci jako důvodný. Nicméně takovou úvahu považuje za předčasnou, neboť dokazování se jeví jako úplné a skutková zjištění jako ustálená. Za takového nesporného důkazního stavu považuje z hlediska procesní ekonomie za vhodnější, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a dovolatele sám zprostil obžaloby podle 226 písm. b) tr. ř.
28. Závěrem tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího, zrušil, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. dovolatele zprostil obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
III.
Přípustnost dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
31. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
32. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
33. Z podaného dovolání obviněného je patrné, jak (mimo jiné) uvedl i státní zástupce, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , nicméně ve znění do 31. 12. 2021, i přes to, že dovolání obviněného bylo podáno za účinnosti zákona č. 220/2021, který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl v minulosti judikaturně podřazován pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal ovšem tento dovolací důvod samostatného zakotvení zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písmeno g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písmenem h).
34. Z obsahu dovolání je patrno, zejména z použitých slovních formulací, že dovolatel ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacími důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím obhájce uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (slovním vyjádření) a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání. Nejvyšší soud nechce postupovat příliš formalisticky, když z obsahu dovolání tento uplatněný dovolací důvody vyplývá. Ovšem nutno poznamenat, že skutečnost nutnosti podání dovolání prostřednictvím obhájce, tedy osoby právně vzdělané a erudované, by právě měla takovýmto situacím předejít.
37. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
38. Nejvyšší soud považuje před vlastním posouzením relevantnosti podaného dovolání za vhodné konstatovat, což nakonec vyplývá i z obsahu dovolací argumentace obviněného, ale i vyjádření státního zástupce, že v dané věci již jednou rozhodoval o podaném dovolání obviněného, které směřovalo proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 44 To 182/2021. O podaném dovolání pak rozhodl usnesením ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, kterým podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 3 T 14/2020, když Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
39. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Námitky dovolatele lze stručně shrnou takto. Dovolatel předně namítá, že Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušujícím usnesení vyslovil právní názor, který soudy nižších stupňů nerespektovaly. Konkrétně uvádí absenci aplikace judikatury týkající se možného zanedbání či porušení důležité povinnosti v souvislosti s rychlou jízdou motorového vozidla v obci převyšující povolenou rychlost nad míru obvyklou. Je toho názoru, že soudy neaplikovaly judikaturu dopadající na případy, kdy vozidlo jedoucí po hlavní silnici překročí nejvyšší povolenou rychlost extrémně, případně se spolupodílí porušením předpisů na nehodovém ději. Také namítá, že soudy striktně nedodržovaly zásadu in dubio pro reo , když uvádí, že soudy nevycházely ze střetové rychlosti 86 km/hod. Podle dovolatele zároveň ze strany soudů nižších stupňů absentují úvahy o gradaci příčinné souvislosti.
40. Z pohledu zvolené dovolací argumentace musí Nejvyšší soud námitkám dovolatele přisvědčit. Lze totiž mít za to, že soudy nižších stupňů se ve věci dopustily vadného hmotněprávního posouzení, když důsledně neaplikovaly závěry vyplývající z obecné judikatury Nejvyššího soudu, a nerespektovaly názor Nejvyššího soudu vyslovený v předchozím zrušujícím usnesení ve věci. Soudy také vadně aplikovaly zásadu in dubio pro reo při hodnocení významných skutkových okolností v míře porušující zásady spravedlivého procesu, jak bude dále rozvedeno, což mělo opět dopad na již zmíněné hmotněprávní posouzení věci. Tyto námitky tak lze podřadit pod dovolatelem zvolený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (od 1. 1. 2022), jelikož skutkový stav věci nebyl správně právně posouzen, když soudy nižších stupňů se fakticky nezabývaly tím, zda ze strany poškozené došlo k porušení důležité povinnosti vzhledem k rychlosti ji řízeného vozidla a tím jaký vliv měla tato rychlost vozidla na nehodový děj. Dovolatel dále namítá, že pokud by řidička P. jela v obci 50 km/hod., tak pak by k nehodovému ději nedošlo, přičemž podle jeho názoru se tak soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly se znaleckým posudkem Ing. Váchala, který toto potvrzuje. Byť by se mohlo zdát, že se jedná o námitku do dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění od 1. 1. 2022), tak lze tuto podřadit i pod důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění od 1. 1. 2022), když obviněný tvrdí, že soudy nedostatečně posoudily tu skutkovou okolnost, zda by k nehodě došlo i v případě, že by poškozená jela nejvyšší povolenou rychlostí v místě nehody, což mělo opět význam pro závěr o vině dovolatele a tedy i pro hmotněprávní posouzení věci.
41. K námitce obviněného, že v usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, který následně soudy obou stupňů nerespektovaly, lze uvést následující. Ve zmíněném usnesení Nejvyšší soud akcentoval judikaturní závěry vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004; ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001; také závěry z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, rozsudku Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74; rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, a také z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15 (v podrobnostech viz body 43-50 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021). Nejvyšší soud se v předmětném usnesení zejména na základě závěrů z výše uvedené citované judikatury, neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle kterého byla rychlost jízdy poškozené v této věci nerozhodná, jelikož dovolatel mohl zabránit dopravní nehodě, ať už poškozená jela jakoukoliv rychlostí (viz bod 48 předmětného usnesení). Nejvyšší soud také soudům nižších stupňů vytkl, že není pochyb o tom, že při vzniku následku mohlo spolupůsobit více příčin (jednání obviněného i jednání poškozené), a proto měly soudy nižších stupňů nezbytně hodnotit každou z těchto příčin zvlášť a určit její důležitost pro následek, který nastal. Nejvyšší soud zároveň akcentoval, že nebyla náležitě objasněna otázka, zda by k nehodě došlo i v případě, že by poškozená jela povolenou rychlostí 50 km/hod. Nad to upozornil i na absenci jakýchkoliv bližších úvah stran příčinné souvislosti, natož pak gradace příčinné souvislosti v rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i soudu odvolacího (viz body 51–52 předmětného usnesení).
42. Nejvyšší soud tak předmětným usnesením vrátil věc obviněného do stadia, kdy se musel Obvodní soud pro Prahu 8 věcí opětovně zabývat. Přitom vyslovil, že tento soud se bude muset věnovat míře spoluzavinění poškozené, jakožto i tím, zda poškozená nejela natolik vysokou rychlostí, že by tato skutečnost měla za následek nulové či minimální zavinění na straně obviněného, respektive příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Také se měl vypořádat náležitě s otázkou, zda dovolatel porušil důležitou povinnost ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku (viz 54 předmětného usnesení).
43. Z předloženého spisového materiálu je patrné, že nalézací soud posléze opětovně vyslechl řidičku P., i očitého svědka J., přičemž byli opětovně slyšení oba znalci Ing. Winkler a Ing. Váchal. Podstatné je, že na základě zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu provedl nalézací soud ze strany znalce Ing. Winklera posouzení situace, kdyby řidička P. brzdila celou trasu od reakce až do nárazu, kdy znalec uvedl, že v takovém případě by rychlost v začátku reakce byla cca 119 km/hod. K tomu však dodal, že pokud se událost posuzuje v těch souvislostech, které popsali svědci, tak se toto jeví jako nereálné (viz bod 20 rozsudku nalézacího soudu). Podle znalce jedinou možnost, jak se dostat ze 40 km/hod. na rychlost 78 km/hod. v době střetu, byla podle něho akcelerace. Dále se znalec vyjádřil k tvrzení svědkyně P. ohledně brzdění (viz bod 25–28 rozhodnutí soudu prvního stupně).
44. Nalézací soud se následně zabýval posouzením vlivu rychlosti vozidla poškozené P. na dopravní nehodou a „zda nelze použít některý z judikátů, aby byl obžalovaný vyviněn“ (viz bod 47 rozhodnutí nalézacího soudu). Nalézací soud předně uvedl, že poškozená jela 75 až 78 km/hod., když podle jeho závěru námitka obhajoby, že poškozená jela rychlostí až 120 km/hod. před tím, než začala intenzivně brzdit, jak bylo teoreticky dopočteno znalcem Ing. Winklerem, neměla podle nalézacího soudu oporu v žádném důkazu (viz bod 47 rozhodnutí nalézacího soudu). Nalézacího soudu uzavřel, že střetová rychlost 78 km/hod. ještě sama o sobě nesvědčí o riskantní rychlé jízdě poškozené. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že svědkyně nejela rychle, když ohledně prokázané střetové rychlosti dovodil, že poškozená v panice, místo aby brzdila, ve skutečnosti nechtěně sešlápla pedál plynu. Vozidlo tak akcelerovalo a dosáhlo střetové rychlosti cca 75–78 km/hod, což odpovídá tomu, že nebyly na vozovce zjištěny brzdné stopy.
45. Nalézací soud následně v bodě 48 svého rozhodnut uvedl, že má dostatek důkazů o tom, že dovolatel mohl vidět vozidlo řízené poškozenou (toto bylo v okamžiku zahájení odbočování, vzdáleno cca 60 metrů) a že na přijíždějící vozidlo svědkyně P. nijak nereagoval, což podle tohoto soudu svědčí o tom, že přijíždějící vozidlo přehlédl z důvodu, že se nevěnoval řádně řízení vozidla, čímž nakonec zavinil jak zranění poškozených, tak i své závažné zranění. Nalézací soud tak uzavřel, že překročení rychlosti poškozenou nebylo příčinou dané dopravní nehody, ale důsledkem nevhodného způsobu jízdy obviněného, který nerespektoval důležité povinnosti řidiče na pozemní komunikaci. Soud odmítl tvrzení znalce Ing. Váchala o tom, že by při dodržení maximální povolené rychlosti ze strany řidičky P. střet nenastal, jelikož poškozená měla možnost zastavit a zabránit střetu. Nalézací soud uvedl, že dovolatel měl odbočovat tak, aby protijedoucí vozidla nijak neohrozil ani neomezil tím, že by musela brzdit (bod 49 rozhodnutí nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu tak v dané věci není na místě aplikovat závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, když znalecky bylo totiž zjištěno zrychlení vozidla svědkyně P. před střetem, nikoliv, že by nejela předepsanou rychlostí. Proto soud prvního stupně neshledal na straně řidičky P. zavinění, nebo spoluzavinění, a uzavřel, že zavinění je jednoznačně na straně dovolatele (bod 50, 57 rozhodnutí nalézacího soudu). Soud druhého stupně posléze sice vyloučil konstrukci o takové „panické akceleraci“ svědkyně P., nicméně vinu obviněného potvrdil (viz bod 18 rozhodnutí soudu druhého stupně).
46. Z pohledu právních závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, musí dovolací soud obviněnému přisvědčit, že soudy nižších stupňů nerespektovaly jím vyslovený právní názor v usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, důsledně rovněž nedbaly aplikace zásady in dubio pro reo a z důvodu tohoto vadného postupu došlo z jejich strany k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.
47. Nejvyšší soud musí předně opětovně akcentovat, že oba znalci, jak znalec Ing. Winkler, tak znalec Ing. Vachala dospěli v podstatě ke stejné střetové rychlosti vozidla poškozené 78 km/h s tolerancí 10 % (70,9 až 85,8 km/h – znalecký posudek Ing. Winklera, č. l. 73, Ing Váchal 75 km/hod). S ohledem na zásadu in dubio pro reo měly soudy vycházet ze střetové rychlosti 85,8 km/hod, což striktně nedodržovaly (např. viz bod 55 rozsudku nalézacího soudu). K aplikaci zásady in dubio pro reo v případě rychlosti vozidla poškozené srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, bod 28). Tento závěr nakonec již připomínal Nejvyšší soud v minulém zrušujícím usnesení (viz bod 46 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021), což ostatně namítá i dovolatel a je mu nutno v tomto ohledu přisvědčit.
48. Nejvyšší soud nepovažuje za nutné podrobněji reagovat na doslova bizarní konstrukci nalézacího soudu o panické akceleraci poškozené, když tuto verzi právě z důvodu neexistence žádného důkazu zcela správně odmítl již soud druhého stupně (viz bod 18 a 20 rozhodnutí odvolacího soudu). Soud druhého stupně nicméně vinu dovolatele potvrdil vyjádřením, jež je nutno citovat „[m]íra spoluzavinění poškozené na dopravní nehodě, která je základním argumentem obhajoby od samého počátku trestní věci, vedle objektivního a jednoznačně prokázaného zavinění obžalovaného, které je nesporné vzhledem k objektivně zjištěné střetové rychlosti vozidla této řidičky, takovouto možnost avizuje, avšak nemůže dosáhnout intenzity porušení důležité povinnosti, které se nesporně dopustil obžalovaný a nemůže obžalovaného v tomto směru vyvinit, neboť následek jeho jednání je nesporný.“ (bod 19 rozhodnutí odvolacího soudu).
49. Předně je třeba akcentovat, že formulace odstavce 19 rozhodnutí soudu druhého stupně je natolik složitá, že její „rozklíčování“ je pravděpodobně nad schopnostmi běžné veřejnosti. Přičemž je třeba si uvědomit, že odůvodnění rozhodnutí by mělo být srozumitelné zejména pro obviněného, který je vystaven účinkům trestního řízení. Bez ohledu na jistou složitost tohoto textu je nepochybné, že odvolací soud zde jinými slovy uvádí, že poškozená se nedopustila porušení důležité povinnosti, jelikož té se dopustil bezpochyby obviněný, protože následek jeho jednání je nesporný. Tedy, jak správně namítá státní zástupce (bod 12 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství), odvolací soud zde zřejmě dovozuje objektivní odpovědnost obviněného z nastalého následku. Takové pojetí podporují i užitá spojení „vedle objektivního a jednoznačně prokázaného zavinění obžalovaného“ či „jednoznačně prokázaného zavinění obžalovaného, které je nesporné vzhledem k objektivně zjištěné střetové rychlosti vozidla této řidičky“. Trestní odpovědnost v českém právu je přitom založena u fyzických osob na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Tedy úvahy o objektivní odpovědnosti jsou nesprávné. Nad to je otázkou, jak lze vyložit „jednoznačné zavinění obžalovaného“, které má podle odvolacího soudu vyplývat ze střetové rychlosti vozidla řidičky, když rychlost jejího vozidla musela iniciovat sama řidička a současně zjištěná střetová rychlost vozidla poškozené výrazně i v případě varianty, že by poškozená před střetem vůbec nebrzdila, porušuje nejvyšší povolenou rychlost na místě nehody. Lze uzavřít, že tento odstavec odůvodnění odvolacího soudu postrádá logický smysl.
50. Následně odvolací soud uzavřel, že „[j]e nespornou skutečnostní, že obžalovaný, jako řidič osobního motorového vozidla, při odbočování vlevo nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu.“ (viz bod 19 rozhodnutí odvolacího soudu). Podle soudu druhého stupně, jakkoliv byla stanovena střetová rychlost vozidla neodpovídající rychlosti, kterou měla poškozená dodržet při jízdě v obci, nelze a nebylo možno bez jakýchkoliv pochybností tuto rychlost vysvětlit s poukazem na ostatní objektivní důkazy svědčící o plynulé a přiměřené jízdě poškozené J. P. V žádném případě poté nelze dovodit, že její jednání by bylo porušením důležité povinnosti ve shora uvedeném smyslu vedoucí k vyvinění obviněného.
51. I s výše uvedenými závěry odvolacího soudu se nemůže Nejvyšší soud ztotožnit. Jak správně poukazuje ve svém vyjádření státní zástupce (bod 17 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství), ke střetové rychlosti mohlo dojít pouze trojím způsobem. Za prvé, poškozená mohla na tuto rychlost akcelerovat z rychlosti 45-50 km/hod., což ale nemá dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Nad to, tuto ryze spekulativní konstrukci odvolací soud již odmítl (viz bod 18 rozhodnutí odvolacího soudu a bod 48 tohoto usnesení) a za dané situace je zcela nadbytečné se touto variantou vysvětlení střetové rychlosti blíže zabývat.
52. Druhou variantou je, že by takovou rychlostí k místu střetu poškozená přijížděla, což je v rozporu s její opakovanou výpovědí o krizovém brzdění, ale také s výpovědí spolujezdce Š. (viz č. l. 293 a 294). Nejvyšší soud si je vědom jisté problematičnosti výpovědi poškozených, kteří opakovaně tvrdili, že k místu střetu jeli povolenou rychlostí v obci, což objektivně neodpovídá zjištěné střetové rychlosti. Jeví se vysoce pravděpodobné, že poškození ohledně rychlosti jejich vozidla před střetem nemluví pravdu právě z důvodu případného spoluzavinění, a takový závěr se právě s ohledem na prokázanou střetovou rychlost nabízí. Lze ovšem mít za to, že není důvod zatím pochybovat o jejich opakovaném tvrzení ohledně intenzivního brzdění před střetem, když skutečnost zda poškozená brzdila či nikoliv z hlediska jejího případného spoluzavinění je nerozhodná. Jinak vyjádřeno, i pokud by nebrzdila, nebylo by možno z toho dovozovat nějaké její spoluzavinění. Variantě číslo dvě by pak mohla odpovídat také absence brzdných či smykových stop. V této souvislosti lze ovšem opětovně odkázat na výpověď poškozené a svědka Š. o tom, že poškozená intenzivně brzdila. Také toto neodpovídá závěru nalézacího soudu, že se poškozená a svědek pohybovali v koloně nižší rychlostí (viz bod 47 rozhodnutí nalézacího soudu).
53. Třetí možností, jak mohlo dojít k uvedené střetové rychlosti je, že poškozená jela na daném úseku rychleji. Tedy, jak dopočítal znalec Ing. Winkler po vrácení věci Nejvyšším soudem, pokud by poškozená brzdila celou trasu od reakce až do nárazu, pak by rychlost na začátku reakce byla cca 119 km/hod (viz č. l. 503). Této verzi odpovídá samotná výpověď poškozené a svědka Š. o brzdění. Nebylo také jednoznačně vyloučeno, že poškozená s vozidlem mohla přejet do levého pruhu a tam zrychlit na výše uvedenou hodnotu (viz např. č. l. 530). Nejvyšší soud si je vědom, jak již bylo naznačeno, skutečnosti, že na vozovce nebyly nalezeny po dopravní nehodě brzdné stopy. Zde je ovšem nutno akcentovat, jak připouští oba znalci, ale i odborná literatura, že nutnost zanechání viditelných stop na vlhké vozovce je pouze v rovině určité pravděpodobnosti (viz č. l. 527-Ing. Váchal, č. l. 356 a 531-Ing. Winkler). O určité pravděpodobnosti viditelnosti stop pneumatik (jak smykových, tak brzdových) u vozidel se systémem ABS, ESP a dalších hovoří i odborná literatura. Např. „[v]elký skluz (prokluz) a smyk pneumatiky může zanechat viditelné stopy.“ a „[s]topy, které zanechávají pneumatiky kol vozidel se systémy ABS, budou lehčí a mohou být u nich krátké úseky i ještě lehčích stop. Tyto stopy jsou velmi obtížně viditelné a dokumentovatelné. Naproti tomu nejmodernější systémy ABS zanechají stopy méně intenzivní, ale nepřerušované.“ (PORADA, V., a kol. Kriminalistika: technické, forenzní a kybernetické aspekty . 2. aktualizované a rozšířené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2019, s. 889 a násl.). Nicméně této variantě opětovně neodpovídá poškozenými tvrzená rychlost, že jeli do 50 km/hod. a dále výpověď svědkyně K. R., při otázce směřující k odhadu rychlosti vozidla poškozené, uvedla „[t]ěžko říct. Nejelo nějak výrazně rychle, že by nějak závodilo, ale tipla bych si to tak na 60 km/hod.“ (č. l. 384). Svědek D. J. uvedl, že „neviděl jsem přímo střet, ale viděl jsem, že se tam něco stalo“ (č. l. 522) a na otázku, zda viděl jet někoho riskantně či vyšší rychlostí, uvedl „To netuším“ a „Ne, ničeho takového jsem si nevšiml, že by byl někdo takový dravější“ (č. l. 523). I tato třetí verze, ale také neodpovídá závěru nalézacího soudu, že se poškozená a svědek pohybovali v koloně nižší rychlostí.
54. Lze tedy uzavřít, že po zásahu odvolacího soudu tak není v rozhodnutí postaveno na jisto, jak k dané střetové rychlosti vozidla poškozené došlo, což má významný dopad pro posouzení otázky viny dovolatele.
55. Z výše uvedeného je zcela evidentní, že za situace, kdy odvolací soud správně odmítl možnost č. 1, tak se měl ale přesvědčivě následně vypořádat s případným porušením důležité povinnosti poškozené a případně s jejím podílem spoluúčasti na střetu. Jak již bylo výše uvedeno (body 47-49 tohoto usnesení) shledal Nejvyšší soud bod 19 rozhodnutí odvolacího soudu týkající se možného porušení důležité povinnosti ze strany poškozené za vnitřně rozporný. Není totiž pochyb o tom, že pokud odvolací soud vyloučil možnost č. 1, pak ke střetové rychlosti muselo dojít buď možností č. 2, nebo č. 3, přičemž střetová rychlost 85,8 km/hod. je rychlost převyšující povolenou rychlost na místě střetu o 71,6 % km/hod. Závěr odvolacího soudu o přiměřené jízdě poškozené je tak v rozporu s touto zjištěnou hodnotou. V dané věci jde totiž o to, že jediné dvě zbylé varianty odůvodňující střetovou rychlost poškozené, které se z provedeného dokazování nabízejí, jsou ty, že se k místu nehody poškozená blížila rychlostí převyšující na místě nejvyšší povolenou rychlost o 71,6 %, nebo dokonce o 138 % (při rychlosti 119 km/hod.). Nad to zde odvolací soud vadně aplikuje zásadu in dubio pro reo v neprospěch obviněného (čehož se ostatně dopustil i nalézací soud viz bod 47 jeho rozsudku), když uvádí, že nebylo možno bez jakýchkoliv pochybností rychlost poškozené vysvětlit s poukazem na ostatní objektivní důkazy svědčící o plynulé a přiměřené jízdě poškozené. Zde je nutno zdůraznit, že jedinou objektivní skutečnost představuje zjištěná rychlost vozidla poškozené v době střetu, neboť ostatní důkazy jsou jistým způsobem subjektivní povahy (hodnocení rychlosti vozidel svědky). Tento závěr měl pak dopad do hmotně právního posouzení věci. Logicky také nedošlo ani k úvahám nad aplikací závěrů vyplývajících z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004. sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.
56. Zde je třeba opětovně připomenout závěry z usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3546/16, či z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19 (přim. také Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D., a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář . 1. vyd. Praha: Leges, 2022, s. 1568 a násl.), že „[u]platnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze [skupin] důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady‚ v pochybnostech ve prospěch‘ neboť soud pochybnosti nemá.“ Takto ovšem odvolací soud v dané věci nepostupoval.
57. Jinak vyjádřeno, odvolací soud měl zjišťovat ze situací, které přicházejí v úvahu, jaká z nich je na základě důkazů jednoznačně vyloučena, současně uvést, o které verzi nemá pochybnosti, a toto přesvědčivě odůvodnit. Pokud ani jednu z možností nemohl odvolací soud přesvědčivě vyloučit tak, aby současně neměl pochybnosti o variantě zbývající, pak měl vycházet z té verze události, která je pro obviněného příznivější, případně věc vrátit soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud uvedl v bodě 18 svého rozhodnutí „že určiti objektivní příčinu této střetové rychlosti, respektive vysvětlit tuto příčinu, by nebylo možno ani revizním znaleckým posudkem, kterého se obhajoba domáhá, a proto návrh obhajoby v tomto smyslu neakceptoval, pokud jde o doplnění důkazního řízení.“, tak implicitně připouští, že neví, jak k dané skutkové okolnosti došlo, a proto měl vycházet z té, která je pro obviněného nejpříznivější a není vyloučena objektivními důkazy jako nemožná.
58. Nad rámec shora uvedených úvah s pohledu závěru nalézacího soudu stran toho, zda by při rychlosti 50 km/h vozidla poškozené k dopravní nehodě došlo (viz bod 49 rozhodnutí nalézacího soudu) považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat i podle jeho názoru na jistou zvláštnost ve výpovědi Ing. Winklera, který na dotaz, reagující na výpověď Ing. Váchala, zda by došlo ke střetu vozidel i při rychlosti vozidla VW Golf 50 km/hod. uvedl (č. l. 380 a 381) „[p]okud uvažuji jízdu vozidla Golf rychlostí 50 km/hod., tak jí musím uvést u vozidla ve chvíli začátku reakce, ne 70 metrů před tím, 3 sekundy předtím, ne, kde mohla začít reakce řidičky.“ Přitom z logiky věci, pokud soud zajímá hypotetická situace, zda by došlo ke střetu při dodržení určité rychlosti, tak je důležité vycházet z toho, v jaké vzdálenosti se při dané rychlosti vozidlo nacházelo, když obviněný započal odbočovací manévr. Znalec přitom (č. l. 83) začátek odbočovacího manévru počítá cca 2.0 s. před střetem. Nejvyšší soud se tak domnívá, že vozidlo poškozené by v takovém případě bylo (bez započítání snížení rychlosti brzdění 50% intenzitou a vyhýbacího manévru) – po výpočtu 13,8 m/s [50 km/hod.] cca 27,6 metru od místa střetu. Znalec ze svých výpočtů nicméně při nárazu v rychlosti 78 km/hod (č. l. 71) uvádí, že u této simulace bylo v počátku manévru obviněného vozidlo poškozené ve vzdálenosti cca 43,3 m od místa střetu. Nejvyšší soud chápe, že znalec odvíjí daný děj od 2,0 s z důvodu nedostatku objektivních podkladů. Nicméně pokud se dopočítal, že při jím simulovaném průběhu děje odpovídající řešené dopravní nehodě, mohlo být vozidlo poškozené ve vzdálenosti 43,3 m, v době počátku odbočovacího manévru obviněného, tak pak je pro Nejvyšší soud zvláštní, že takovou vzdálenost nedosazuje při simulaci na rychlost 50 km/hod. v počátku manévru obviněného.
59. Nicméně Nejvyšší soud není znaleckým ústavem a závěr a řešení této otázky by připadala v úvahu například skrze revizní znalecký posudek, pokud se to ukáže nutné po objasnění dříve naznačených otázek (viz body 52-57 tohoto rozhodnutí).
60. Dále Nejvyšší soud sice obecně souhlasí se závěrem nalézacího soudu v tom ohledu, že pro zjištění, zda by kolize nastala při rychlosti poškozené 50 km/hod., nelze do tohoto výsledku započítat i intenzivní brzdění této řidičky, jelikož ta se pohybuje na hlavní pozemní komunikaci. Nicméně nalézací soud se již dostatečně nevypořádal s dalším závěrem znalce Ing. Váchala (označený jako 2/ - první část), který mimo výše uvedené varianty s brzděním vozidla poškozené, uvedl i variantu pouhé jízdy 50 km/hod. (č. l. 262 a 263). Tedy „[d]ále pokud by jela řidička vozidla VW Golf rychlostí 50km/h, vozidlo Škoda Octavia by bezpečný jízdní koridor vozidla VW Golf opustilo již dříve. Tedy vozidla by se nestřetla a vozidlo Škoda Octavia by již opouštělo předmětnou křižovatku – obr. č. 5“.
61. Nejvyšší soud tímto shrnuje, že věc mu byla již jednou předložena v řízení o dovolání, přičemž svým usnesením ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021, rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zrušil se závazným právním názorem. Nejvyšší soud byl nicméně nucen po opětovném rozhodnutí věci obviněného soudy nižších stupňů z důvodu pochybení soudů nižších stupňů jejich rozhodnutí opětovně zrušit a vrátit věc soudu odvolacímu, aby o ní již potřetí rozhodoval. Nalézací soud totiž odsoudil obviněného skrze doslova bizarní konstrukci o „panické akceleraci“ poškozené, která nemá oporu v provedených důkazech, a tímto sám skutkový stav nepřípustně dotvořil. Pokud by zásahem odvolacího soudu nebyla tato konstrukce odmítnuta, jednalo by se o příklad deformace důkazů. Nicméně ani usnesení odvolacího soudu nelze označit za bezvadné, když ten se dostatečně nevypořádal s tím, jakou variantu příčiny střetové rychlosti vozidla poškozené považuje za prokázanou, případně neaplikoval zásadu in dubio pro reo . Což je minimálně důležité pro určení, zda poškozená porušila důležitou povinnost, případně jaká byla její spoluúčast na dopravní nehodě. Odvolací soud nad to překročení nejvyšší povolené rychlosti o 71,6 % implicitně označil za „přiměřenou jízdu“. Tento závěr ovšem neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu v těchto otázkách (viz např. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Oba soudy se navíc dostatečně nezabývaly tím, zda by ke srážce došlo, pokud by poškozená dodržela nejvyšší povolenou rychlost, ani tím, zda mohl obviněný vyhodnotit, že poškozená k místu jede takovouto rychlostí a tedy zda ne/měl v odbočovacím manévru pokračovat. Nejvyšší soud tak musí přisvědčit dovolateli, že soudy nižších stupňů dostatečně nedbaly názoru Nejvyššího soudu, který vyslovil ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1145/2021.
62. Jak již bylo naznačeno výše, Nejvyšší soud shledal podané dovolání obviněného důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (podle znění od 1. 1. 2022) byly naplněn, jelikož soudy nižších stupňů dostatečně neobjasnily porušení důležité povinnosti ze strany obviněného, neboť se v souladu s předchozím zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu řádně nezabývaly tím, zda nedošlo k porušení důležité povinnosti ze strany řidičky P. a její případné spoluúčasti na nehodovém ději. Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 44 To 162/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
63. Nejvyšší soud nemohl ve věci sám rozhodnout podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, jak navrhoval ve svém vyjádření státní zástupce, jelikož nebylo postaveno na jisto, kterou variantu nehodového děje z pohledu prokázané střetové rychlosti považuje soud druhého stupně za prokázanou.
64. Věc se tak vrátí do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat věc obviněného a musí ve věci znovu rozhodnout. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že dovolatel navrhl v rámci podaného dovolání, aby předmětná věc byla přidělena jinému senátu (viz §265l odst. 3 tr.ř.), ovšem pro tento postup, které je zcela výjimečný, neshledal zatím Nejvyšší soud důvodu, neboť dosud nebylo shledáno, že by na straně soudu nižších stupňů ve věci rozhodující existovaly takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že původní senát není schopen ve věc spravedlivě projednat a rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu