ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.152.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 152/2023-1540
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněné K. K. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 61 To 355/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 99/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 7 T 99/2021, byla obviněná K. K. uznána vinnou ze spáchání pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„Obvinění K. K. K. a L. K. společně:
1) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu ovlivnit průběh likvidace pojistné události a obohatit se získáním neoprávněně vyplaceného pojistného plnění postupovali ve vzájemné součinnosti tak, že podáním ze dne 26. 2. 2017 oznámila obžalovaná K. K. písemně na společnost S. p., IČ: XY, tehdy se sídlem: XY, pojistnou událost zaevidovanou dne 28. 2. 2017 pod číslem 17/2138/360, vztahující se k Pojistné smlouvě o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a havarijním pojištění číslo 3600222616, kterou dne 17. 1. 2017 uzavřela S. p. jako pojistitel a obžalovaná K. K. jako pojistník, kdy předmětem pojistné smlouvy bylo pojištění vozidla značky BMW 730D, RZ XY, VIN: XY, přičemž v oznámení ze dne 26. 2. 2017 obžalovaná K. K. uvedla, že dne 19. 2. 2017 v 11:00 hodin v obci XY došlo k odlétnutí kamene od vozidla jedoucího před vozidlem značky BMW 730D, RZ XY, které měla v té době řídit K. K., řidičský průkaz číslo XY, následkem čehož mělo dojít k poškození čelního skla vozidla značky BMW 730D, RZ XY, což obžalovaná K. K. uvedla, ačkoliv si byla vědoma toho, že K. K. toto vozidlo nikdy neřídila, přičemž tento nepravdivý údaj uvedla po dohodě s obžalovaným K., který věděl o nepravdivosti uvedeného údaje, obžalovaný K. jakožto likvidátor společnosti S. p. úmyslně ovlivnil přidělení likvidace této pojistné události své osobě a v rozporu s vnitřními předpisy společnosti S. p. likvidaci této pojistné události provedl, ačkoliv věděl, že pojištěným je jeho manželka obžalovaná K. K., on sám byl plátcem pojistného na vozidlo, v důsledku čehož nemohl o likvidaci rozhodovat, a zároveň věděl, že informace uvedené v oznámení se nezakládají na pravdě, přesto dne 8. 3. 2017 rozhodl o vyplacení pojistného plnění ve výši 25.000 Kč a odeslání předmětného pojistného plnění na účet číslo XY, jehož majitelem byla obžalovaná K. K. a dalším disponentem obžalovaný K., přičemž na účet byla částka připsána dne 17. 3. 2017, dne 20. 3. 2017 byl proveden převod na účet číslo XY ve výši 25.000 Kč, jehož majitelem a jediným disponentem byl obžalovaný K., tedy finanční prostředky vyplacené poškozenou S. p., o jejichž vyplacení obžalovaný K. sám rozhodl, získal obžalovaný K., kdy uvedeným jednáním způsobili obžalovaní poškozené společnosti S. p., IČ: XY, škodu neoprávněně vyplaceným pojistným plněním ve výši 25.000 Kč ,
obvinění K. K. K. a L. K. společně s již odsouzeným R. Č.:
2) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu ovlivnit průběh likvidace pojistné události a obohatit se získáním neoprávněně vyplaceného pojistného plnění za poškození vozidla značky AUDI A6, RZ XY, postupovali ve vzájemné součinnosti tak, že nejdříve obžalovaná K. K. dne 1. 3. 2017 na blíže nezjištěném místě jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel společnosti S. p., IČ: XY, uzavřela Pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a havarijním pojištění číslo 3600229692, vztahující se k vozidlu značky AUDI A6, RZ XY, VIN: XY, kde jako pojistník, vlastník a provozovatel vozidla byl uveden R. Č., r.č.: XY, načež tuto pojistnou smlouvu doručila do S. p., přestože věděla, že odsouzený Č. tuto smlouvu nepodepsal, pouze jí poskytl informace ke své osobě a vozidlu, což však obžalovaná K. K. S. p. zamlčela, následně obžalovaný K. či obžalovaná K. K. dne 5. 6. 2017 vyplnili Oznámení škodní události z havarijního pojištění, ve kterém uvedli, že dne 4. 6. 2017 v 10:00 hodin v XY přeběhlo pojištěnému odsouzenému Č. přes vozovku zvíře, načež odsouzený Č. strhl řízení uvedeného vozidla doprava, následkem čehož poškodil pravou stranu vozidla o svodidla, přičemž toto oznámení nepodepsal odsouzený Č., což obžalovaní K. K. a K. věděli, tedy věděli, že osoba, která měla být účastníkem pojistné události nestvrdila průběh události a rozsah poškození vzniklého při této pojistné události svým podpisem, takto vyplněné oznámení obžalovaný K. doručil jako zaměstnanec společnosti S. p. této pojišťovně dne 15. 6. 2017 a nechal jej zaregistrovat, kdy pojistné události bylo přiděleno číslo 17/6253/360, načež obžalovaný K., který byl zaměstnán jako likvidátor společnosti S. p., úmyslně ovlivnil přidělení likvidace této pojistné události své osobě, ačkoliv věděl, že ani pojistná smlouva ani Oznámení škodní události z havarijního pojištění nepodepsal odsouzený Č. a že vozidlo Audi A6, RZ XY, bylo poškozeno již dne 28. 3. 2017, a to včetně pravého světlometu, přičemž tyto informace před S. p. zamlčel, načež dne 28. 6. 2017 rozhodl o vyplacení pojistného plnění ve výši 154.864 Kč na základě předložené faktury číslo 13/2017 ze dne 23. 6. 2017 vystavené společností A. O. J. Z., přičemž tato faktura byla převzata obžalovaným K. teprve dne 26. 6. 2017, pojistné plnění bylo vyplaceno dne 11. 7. 2017 na bankovní účet číslo XY, kdy ve faktuře byla zahrnuta i oprava předního pravého světlometu v hodnotě 46.500 Kč, ačkoliv dle znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví doprava k poškození pravého předního světlometu nemohlo dojít při kontaktu karoserie vozidla se svodidlem, přičemž odsouzený Č. o uzavření pojistné smlouvy a oznámení pojistné události věděl, za účelem čehož poskytl obžalovaným K. K. a K. údaje o vozidle a své osobní údaje, avšak podpisy na pojistné smlouvě a Oznámení škodní události neučinil, aby v případě odhalení bylo ztíženo odhalení pachatelů této trestné činnosti, čímž obžalovaní společným jednáním způsobili poškozené společnosti S. p., IČ: XY, škodu neoprávněně vyplacenou částí pojistného plnění ve výši 47.734,50 Kč ,
obvinění K. K. K. a L. K. společně:
3) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu ovlivnit průběh likvidace pojistné události a obohatit se získáním neoprávněně vyplaceného pojistného plnění postupovali ve vzájemné součinnosti tak, že nejdříve obžalovaná K. K. dne 8. 5. 2017 na blíže nezjištěném místě jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel společnosti S. p., IČ: XY, uzavřela Pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a havarijním pojištění číslo 3600229695, vztahující se k vozidlu značky BMW 530, RZ XY, VIN: XY, kde jako pojistník, vlastník a provozovatel vozidla byl uveden L. T., r.č.: XY, načež tuto pojistnou smlouvu doručila do pojišťovny přestože věděla, že L. T. tuto smlouvu nepodepsal, což obžalovaná S. p. zamlčela, následně obžalovaný K. či obžalovaná K. K. dne 22. 6. 2017 vyplnili Oznámení škodní události z havarijního pojištění, ve kterém uvedli, že dne 22. 6. 2017 v 18:00 hodin v středu parkoviště, XY, L. T. jako pojištěný přišel k pojištěnému vozidlu, jehož pravé zadní dveře, zadní nárazník a bok vozidla byly poškozeny jednáním nezjištěné osoby, přičemž toto oznámení nepodepsal T., což obžalovaní K. i K. K. věděli, tedy věděli, že osoba, která měla být účastníkem pojistné události nestvrdila průběh události a rozsah poškození vzniklého při této pojistné události svým podpisem, takto vyplněné oznámení obžalovaný K. doručil jako zaměstnanec společnosti S. p. této pojišťovně dne 23. 6. 2017 a nechal jej zaregistrovat, kdy pojistné události bylo přiděleno číslo PU 17/6574/360, načež obžalovaný K., který byl zaměstnán jako likvidátor společnosti S. p. úmyslně ovlivnil přidělení likvidace této pojistné události své osobě, ačkoliv věděl, že ani pojistná smlouva ani Oznámení škodní události z havarijního pojištění nepodepsal L. T., ale tyto skutečnosti cíleně před S. p. zamlčel a rovněž zamlčel, že on sám a obžalovaná K. K. toto vozidlo užívali, načež dne 28. 6. 2017 rozhodl o vyplacení pojistného plnění ve výši 85.300 Kč na bankovní účet číslo XY, jehož majitelem byla obžalovaná K. K. a dalším disponentem obžalovaný K., kdy na účet byla částka připsána dne 11. 7. 2017, načež již dne 12. 7. 2017 byl proveden převod částky ve výši 85.000 Kč na účet číslo XY, jehož majitelem a jediným disponentem byl obžalovaný K., tedy finanční prostředky vyplacené S. p., o jejichž vyplacení K. rozhodl, získal obžalovaný K., kdy se uvedeného jednání dopustili bez vědomí a součinnosti L. T., nar. XY, přičemž svým jednáním způsobili poškozené společnosti S. p., IČ: XY, škodu neoprávněně vyplaceným pojistným plněním ve výši 85.300 Kč ,
4) po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu ovlivnit průběh likvidace pojistné události a obohatit se získáním neoprávněně vyplaceného pojistného plnění postupovali ve vzájemné součinnosti tak, že nejdříve obžalovaná K. K. dne 8. 5. 2017 na blíže nezjištěném místě jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel společnosti S. p., IČ: XY, uzavřela Pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a havarijním pojištění číslo 3600229695, vztahující se k vozidlu značky BMW 530, RZ XY, VIN: XY, kde jako pojistník, vlastník a provozovatel vozidla byl uveden L. T., r.č.: XY, následně tuto doručila do S. p. přestože věděla, že L. T. tuto smlouvu nepodepsal, což obžalovaná poškozené S. p. zamlčela, následně obžalovaný K. či obžalovaná K. K. dne 17. 7. 2017 vyplnili za L. T. Oznámení škodní události z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla - pojištěný a dne 20. 7. 2017 obžalovaná K. K. vyplnila Oznámení škodní události z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla - poškozený, ve které uvedla, že dne 16. 7. 2017 v 19:30 hodin, v XY, v ulici XY došlo k dopravní nehodě mezi vozidlem značky BMW 530, RZ XY, jehož vlastníkem byl v té době L. T., a vozidlem značky BMW 730, RZ XY, jehož majitelem byla obžalovaná K. K., kdy uvedla, že L. T. jako řidič vozidla značky BMW 530, RZ XY, nacouval při vyparkovávání svého vozidla koulí do zaparkovaného vozidla značky BMW 730, RZ XY, následkem čehož mělo dojít k poškození pravých zadních dveří, pravých předních dveří a zadního boku vozidla značky BMW 730, RZ XY, ačkoliv oba obžalovaní věděli, že L. T. vozidlo nikdy neřídil, přičemž obžalovaní doložili Záznam o dopravní nehodě ze dne 16. 7. 2017, který nevyplnil a nepodepsal L. T., a ve kterém je uvedeno číslo řidičského průkazu XY, platnost do 10. 11. 2019, ačkoliv L. T. nebyl držitelem řidičského oprávnění, takto vyplněné formuláře obžalovaný K. doručil jako zaměstnanec společnosti S. p. této pojišťovně, kde byly dne 21. 7. 2017 zaregistrovány, kdy pojistné události bylo přiděleno číslo 17/7642/360, a byla přidělena k likvidaci likvidátoru T. H., nar. XY, přičemž obžalovaní K. a K. K. věděli, že pojistnou smlouvu ani Záznam o dopravní nehodě L. T. nepodepsal, Oznámení škodní události nebylo L. T. vyplněno, uvedené vozidlo L. T. nikdy neřídil, tedy ani v době, kdy mělo dojít k údajné pojistné události, k poškození vozidla značky BMW 730D, RZ XY, nedošlo způsobem popsaným v oznámeních, ale dle znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví doprava, nejméně při dvou událostech, přičemž tyto skutečnosti cíleně před pojišťovnou zamlčeli, a zároveň neuvedli, že obžalovaní K. a K. K. vozidlo značky BMW 530, které mělo údajnou nehodu způsobit, sami užívali, načež obžalovaná K. K. zaslala dne 18. 8. 2017 společnosti S. p. fakturu číslo 16/2017, vystavenou dne 17. 8. 2017 společností A. O. J. Z., IČ: XY, na částku 82.115 Kč, na základě které dne 18. 8. 2017 rozhodl T. H. o vyplacení pojistného plnění ve výši 82.115 Kč na bankovní účet číslo XY, jehož majitelem byla obžalovaná K. K. a dalším disponentem obžalovaný K., kdy na účet byla částka připsána dne 30. 8. 2017, přičemž téhož dne byl proveden převod na účet číslo XY ve výši 50.000 Kč, jehož majitelem a jediným disponentem byl obžalovaný K., kdy se uvedeného jednání dopustili bez vědomí a součinnosti L. T., nar. XY, přičemž svým jednáním způsobili poškozené společnosti S. p., IČ: XY, škodu neoprávněně vyplaceným pojistným plněním ve výši 82.115 Kč , kdy uvedeným jednáním celkem způsobili obžalovaní K. K. a K. úmyslným společným jednáním poškozené společnosti S. p., IČ: XY, škodu v celkové výši 240.149,50 Kč.“ .
Za uvedené jednání byla obviněná K. K. K. odsouzena podle §210 odst. 4 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tři) roky za současně stanovené přiměřené povinnosti obviněné během odkladu trestu dle jejích sil a možností nahradit škodu.
Podle §68 odst. 2, 3, 5 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb ve výši 1000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či povolání v sektoru pojišťovnictví na dobu 3 (tří) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným K. K. K. a L. K., uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti S. p., IČ: XY, se sídlem XY, částku 240 149,50 Kč; co do částky 47 734,50 Kč společně a nerozdílně s již odsouzeným R. Č.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S. p. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného L. K.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 7 T 99/2021, podala obviněná K. K. K. a obviněný L. K. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 61 To 355/2022, tak, že podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 61 To 355/2022, podala následně obviněná K. K. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Zásadní vadu napadeného rozhodnutí a rozsudku prvého stupně v případě všech skutků spatřuje v tom, že rozhodná skutková zjištění, jak jsou popsána v popisu skutků, neodpovídají zjištěným důkazům a jsou s nimi v rozporu. Základní okolnosti, které určují naplnění znaků jak základní skutkové podstaty, tak kvalifikovaných podstat, nemají dostatečnou oporu ve skutkových zjištěních. Ke skutku pod bodem 1 obviněná namítla, že nalézací soud měl k dispozici v zásadě jen dva důkazy, a to výpověď obviněné a s ní rozpornou výpověď svědkyně K. K. Nalézací soud se ovšem v celé části věnující se hodnocení prvního skutku spokojil s konstatováním, že o věrohodnosti svědkyně K. K. neměl žádných pochybností, aniž by se jakkoliv zabýval věrohodností samotných výpovědí. Ke skutku pod bodem 2 uvádí, že v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by bylo možno učinit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, tzn. vědomí o nepravosti podpisu odsouzeného Č. na pojistné smlouvě. V této souvislosti zdůrazňuje, že odsouzený Č. sám uvedl, že tuto smlouvu uzavřel a že předmětná dopravní nehoda se skutečně stala. Ke skutkům pod body 3 a 4 výroku rozsudku namítla, že nesouhlasí se závěrem, že vyplnila oznámení nepravdivě. Tento závěr nemá dle obviněné žádnou oporu ve skutkových zjištěních. Je faktem, že se obviněná na likvidacích nijak nepodílela, nebyla účastna ani nehod a neměla ani sebemenší zájem na uvádění jakýchkoliv nepravdivých údajů.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že skutek, jak byl soudem prvého stupně zjištěn a odvolacím soudem potvrzen, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4) tr. zákoníku. Soud dovozuje úmyslné zavinění obviněné ve vztahu ke všem skutkům, z nichž ji shledal vinnou. Úvahy, které soud vedly k tomuto závěru, jsou však obestřeny nejasnostmi. Soud dovozuje zavinění ve formě přímého úmyslu z podstaty jednání obviněné, a tuto nekonkrétní úvahu doplňuje úvahou, že obvinění prokazatelně chtěli svým jednáním porušit zájem společnosti na ochraně majetkových práv a na korektním řešení pojistných událostí. Nic takového však prokázáno nebylo. Je třeba připomenout, že pro obviněnou zcela chybí motiv jejího údajného trestného činu, když toto soud prakticky vůbec nezkoumal. Je třeba připomenut, že daná věc rozhodně nespadá do typických pojistných podvodů, kde je společným jmenovatelem obohacení na úkor pojišťovny. Naopak, v daném případě se nikdo neobohatil, ale pouze bylo plněno pojistné plnění u pojistných událostí. Jelikož je zřejmé, že k porušení zájmu na ochraně majetkových práv ani zájmu na korektním řešení pojistných událostí vůbec nedošlo, nelze akceptovat konstrukci soudu, že k takovému cíli obviněná směřovala. Z výše uvedeného vyplývá, že subjektivní stránka jednání obviněné nebyla v době skutků naplněna ani prokázána.
K druhu a výši uloženého trestu obviněná uvádí, že trest jí uložený rozsudkem soudu prvého stupně je nepřiměřený. Minimálně uložený peněžitý trest je pro obviněnou nepřiměřeně přísný a neodpovídá zásadám ukládání trestů, když zejména je třeba zohlednit, že nedošlo k žádnému obohacení, tedy přinejmenším výše peněžitého trestu neodpovídá zásadám ukládání trestů, a to i za situace, kdy žila doposud bezúhonným životem, vychovává dítě a řádně pracuje. Závěrem dodává, že napadeným rozhodnutím a rozsudkem soudu prvého stupně včetně řízení jim předcházejícím došlo k závažným pochybením zasahujícím do základních práv obviněné zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a k porušení zákona, čímž došlo k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 61 To 355/2022, současně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 7 T 99/2021, a aby podle §256m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná podle §226 písm. a), či c) tr. ř. zprošťuje obžaloby v celém rozsahu, ev. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu či soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že přestože jsou dovolatelčiny námitky věcně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze je vyhodnotit jako opodstatněné. Při porovnání argumentů jak jejího předcházejícího odvolání, tak i předmětného dovolání předně nejde přehlédnout, že se jedná téměř o totožná podání. Dovolatelka tak prostřednictvím všech svých dovolacích námitek, které uplatnila v rámci své setrvalé obhajoby z předcházejících fází řízení, pouze opakuje již vznesené námitky, ačkoliv odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a zejména soudu odvolacího, vypovídají o tom, že se dosavadní soudní úrovně s otázkou jejich důvodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem. Co se týká konkrétních námitek dovolatelky, skutkové závěry nalézacího soudu jsou v rozsahu všech čtyř přisouzených skutků zcela udržitelné. Namítá-li dovolatelka, že důkazní situace ve vztahu ke skutku ad 1) představuje situaci tvrzení proti tvrzení, aniž by bylo některé z nich důkazně podpořeno dalšími alespoň nepřímými důkazy, pak se s ní nelze ztotožnit. Přitom je třeba v namítaném směru plně odkázat na bod 6 usnesení odvolacího soudu. Připomenout je nutné i to, že proces dokazování je doménou především soudu nalézacího v rámci hlavního líčení, které poskytuje rozhodný procesní prostor ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Neměl-li nalézací soud pochybnosti o věrohodnosti svědkyně K. H. (dříve K.), jež toliko sdělila, že dané vozidlo neřídila, nejedná se o jakkoli excesivní závěr. Námitky dovolatelky jsou tak zjevně neopodstatněné, přičemž lze v uvedeném směru poukázat na plně přezkoumatelné pasáže odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Státní zástupkyně dále uvádí, že ani dovolatelčiny námitky směřující proti tomu, jakým způsobem je koncipována základní skutková podstata pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou opodstatněné. Slovní spojení „nepravdivé údaje“, „hrubě zkreslené údaje“ anebo „zamlčení podstatných údajů“ nelze považovat za tak neurčité pojmosloví, aby adresáti právních norem nebyli sto vyvarovat se porušení této povinnosti pod hrozbou trestněprávní sankce, což by případně mohlo být v rozporu s ústavním imperativem vyplývajícím z čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Jedná-li se o uvedení nepravdivých údajů, které se týkají důležitých okolností souvisejících s jednou ze situačních alternativ uvedených výše, pak takové jednání naplňuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž využití materiálního korektivu trestního bezpráví uvedeného v §12 odst. 2 tr. zákoníku, případně dalších procesních korektivů – srov. zejména §172 odst. 2 písm. c), §223 odst. 2 či §231 odst. 1 tr. ř. pak zůstává plně na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Přitom dvě posledně uvedená procesní ustanovení svědčí o tom, že se nejedná pouze o diskreční pravomoc soustavy státního zastupitelství. Tyto námitky tak nezbývá než zařadit do kategorie zjevně neopodstatněných.
Dovolací námitky, směřující proti uloženému trestu, pak nelze ani zčásti podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jedná-li se o namítanou nepřiměřenost uloženého trestu, pak na takovou námitku nelze nahlížet ve smyslu účelového zaměření dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jakož ani žádného jiného ze zákonných dovolacích důvodů. Závěrem proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné K. K. K. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná K. K. K. ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné K. K. K.
Obviněná předně namítla, že v případě všech rozhodných skutkových závěrů je třeba mít za to, že neodpovídají zjištěným důkazům a jsou s nimi v rozporu. Nejvyšší soud konstatuje, že je možno odmítnout tvrzení obviněné, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněná v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
Nejvyšší soud jen stručně k útoku pod bodem I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 uvádí, že obviněná v oznámení o škodné události z havarijního pojištění uvedla jako řidičku vozidla K. K. Tato svědkyně však ve své výpovědi uvedla, že nikdy vozidlo obviněné neřídila. Předmětná pojistná událost byla přidělena spoluobviněnému K., který následně na bankovní účet obviněné zaslal pojistné plnění ve výši 25 000 Kč. Obviněná ve své obhajobě lpěla na tom, že k události došlo přesně tak, jak je popsáno v oznámení, toto její tvrzení je však v příkrém rozporu s výpovědí svědkyně H. K útoku pod bodem II. lze uvést, že obviněná předložila smlouvu, v níž byl jako pojistník uveden R. Č. Jak však vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, podpisy Č. na předložené smlouvě nebyly pravé. Pravý pak dle znaleckého posudku PhDr. Musilové nebyl ani podpis na oznámení o škodní události. Taktéž u útoků pod body III. a IV. nebyly podpisy pojistníka L. T. na předložených dokumentech pravé. Provedeným dokazováním tak bylo bez pochybností prokázáno, že obviněná K. K. K. se svým manželem, spoluobviněným L. K., na základě nepravdivých údajů, jakož i údajů zamlčených, obcházeli interní předpisy a kontrolní mechanismy poškozené pojišťovny a zajišťovali společně ohlašování pojistných událostí a jejich následnou likvidaci a rozhodovali o vyplacení pojistného, a to v rozporu s pravidly upravujícími obecně střet zájmů v rámci poškozené pojišťovny a pracovněprávními povinnostmi.
V posuzovaném případě se tak v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněnou namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněné. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněné po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí svědkyně K. H. (dříve K.), která uvedla, že vozidlo BMW nikdy neřídila, výpovědi svědka L. T., který potvrdil, že o pojistných událostech nevěděl, navíc ani nemá a nikdy neměl řidičské oprávnění, ze znaleckého posudku znalce Stanislava Bartoně ohledně vzniku poškození automobilu a znalkyně PhDr. Václavy Musilové, která potvrdila, že všechny podpisy R. Č. a L. T. byly padělky. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
Obviněná K. K. K. ve svém dovolání uplatnila taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněné, že skutek, jak byl soudem prvého stupně zjištěn a odvolacím soudem potvrzen, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4) tr. zákoníku. Obviněná si stojí za tím, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku spáchaného trestného činu.
Podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku se pojistného podvodu dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy a v souvislosti s likvidací pojistné události, a způsobí tak větší škodu.
Nejvyšší soud s odkazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu konstatuje, že nelze souhlasit s argumentací obviněné ohledně nesprávného posouzení otázky jejího zavinění, neboť veškeré důkazy hodnocené samostatně a především ve vzájemné souvislosti hovoří o tom, že obviněná se svým manželem po vzájemné dohodě a ve vzájemné spolupráci v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch realizovali minimálně čtyři případy pojistných událostí, k nimž nedošlo způsobem popsaným v oznámení o pojistné události, přičemž oba věděli, že v oznámeních o pojistné události jsou uvedeny nepravdivé údaje. Nejvyšší soud proto nemá žádných pochybností v otázce právního hodnocení skutku, který byl právně kvalifikován jako pokračující přečin pojistného podvodu dle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4) tr. zákoníku, neboť úmyslným jednáním pod bodem I. obviněná uvedla v souvislosti s likvidací pojistné události v oznámení o škodné události nepravdivé údaje o řidičce poškozeného vozidla, pod bodem II. uvedla nepravdivé údaje v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy, když jako pojišťovací zprostředkovatelka stvrdila svým podpisem pojistnou smlouvu, ačkoliv věděla, že tuto smlouvu ani další přiložené dokumenty pojistník Č. nepodepsal a pod bodem III. a IV. uvedla nepravdivé údaje v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy, když stvrdila svým podpisem pojistnou smlouvu, ačkoliv věděla, že ji ani další přiložené dokumenty pojistník T. nepodepsal. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právní kvalifikace jednání i s ohledem na výši způsobené škody lze shledat bezchybnou.
Motivace a subjektivní stránka obviněné je ve světle výše uvedeného způsobu páchání trestného činu pojistného podvodu zcela zřejmá. Veškeré důkazy jednoznačně svědčí o motivu spoluobviněných manželů k podvodnému získání neoprávněného pojistného plnění. Opakuje- li obviněná ve vícero pasážích podaného dovolání, proč by vůbec tímto způsobem jednala, evidentně zcela přehlíží, že ve dvou případech pojistných událostí, týkajících se cizích osob, bylo pojistné plnění vyplaceno přímo na její bankovní účet, a v jednom případě na účet spoluobviněného manžela. Nelze proto přihlédnout ani k námitce obviněné, že daná věc nespadá do typických pojistných podvodů, neboť se v daném případě nikdo neobohatil.
K další námitce obviněné, že napadeným rozhodnutím a rozsudkem soudu prvého stupně včetně řízení jim předcházejícím došlo k závažným pochybením zasahujícím do základních práv obviněné zaručených Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněné neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněné, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněné, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněnou uplatněný dovolací důvod.
Posledně k druhu a výši uloženého trestu obviněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že trest jí uložený rozsudkem soudu prvého stupně je nepřiměřený.
Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky obviněné obsažené v jejím mimořádném opravném prostředku proto nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze na ně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že uložené tresty jsou ve smyslu trestního zákoníku a spáchaného pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku, tresty přípustnými. Co se týká peněžitého trestu, možnost jeho uložení pramení přímo z ustanovení §210 odst. 4 tr. zákoníku, přičemž je nutné v této souvislosti odkázat na §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle nějž trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje, aniž by bylo v posuzovaném směru nutné, aby obviněná trestným činem získala nebo se snažila získat majetkový prospěch za podmínek §67 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná se nicméně trestnou činností obohatila, a pokud tvrdí, že tomu tak není, minimálně přehlíží, že některá pojistná plnění byla zasílána přímo na její účet. Byl-li obviněné uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, se tak stalo na podkladě zjištění o jejích aktuálních majetkových poměrech, a pokud se uváží výše způsobené škody přesahující 240.000 Kč, pak se jedná spíše o mírnější trestní postih. Jde-li o výměru uloženého trestu odnětí svobody, uloženého na samotné spodní hranici trestní sazby §210 odst. 4 tr. zákoníku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let, pak ani takový trest nelze považovat za nepřiměřený.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná K. K. K. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky pokračujícího přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné K. K. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu