ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.192.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 192/2023-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovolání obviněného J. V. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 7 To 283/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 115/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 T 115/2021, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
dne 3. 12. 2021 ve 22:45 hodin v XY, v ulici XY, řídil na pozemní komunikaci po předchozím požití alkoholických nápojů motorové vozidlo tovární značky a typu Volkswagen Transporter, registrační značky XY, přičemž následně opakovanými dechovými zkouškami kalibrovaným přístrojem Dräger byla zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi dne 3. 12. 2021 ve 22:48 hodin ve výši 1,62 g/kg a ve 22:58 hodin ve výši 1,63 g/kg (promile), ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2018, č. j. 3 T 27/2017 - 224, který nabyl právní moci dne 22. 8. 2018, mu byl mimo jiné pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku uložen mimo jiné souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahu, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 12. 2019, č. j. 7 PP 160/2019 – 26, které nabylo právní moci dne 17. 12. 2019.
Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 T 115/2021, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 7 To 283/2022, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 7 To 283/2022, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (když uvedl, že dovolání je podáváno z důvodu nesprávného právního posouzení skutku). Obviněný J. V. ve svém dovolání namítl, že právní i skutkové posouzení soudem prvního stupně i soudem odvolacím nepovažuje za správná a úplná, neboť při provádění a hodnocení důkazů došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. K náležitému objasnění věci nebyly podle jeho názoru provedeny všechny potřebné důkazy, když obviněný konstantně před orgány činnými v trestním řízení vypovídal, že před jízdou požil pouze jedno pivo. V této souvislosti vyjádřil názor, že podle jeho mínění nemohla být naplněna objektivní stránka přisouzeného trestného činu, neboť ve stavu vylučujícím způsobilost se v době řízení automobilu nenacházel. Opačný závěr soudů pak podle něj z provedených důkazů dovodit nelze. V návaznosti na uvedené soudům vytkl, že nepřistoupily k provedení znaleckého posudku z oboru toxikologie, který by mohl spolehlivě objasnit, zda měl v době řízení motorového vozidla v krvi více než 1 promile alkoholu či nikoli. Samotné dechové zkoušky považuje za nedostatečné pro verifikaci tohoto stavu, poukazuje na nesrovnalosti v označení přístroje Dräger, jímž měly být kontroly provedeny, a současně namítl, že opakovaně žádal policejní hlídku i ošetřujícího lékaře o provedení krevní zkoušky, vyhověno mu však nebylo. Popřel přitom, že by krevní zkoušku odmítl, a připomněl, že policisté sami do úředního záznamu o kontrole řidiče zaprotokovali, že „výzva k odběru krve nebyla provedena“. Pouze z jeho závadové minulosti přitom nelze dovozovat, že odběr krve odmítl i nyní. Zpochybnil také vypovídací hodnotu lékařské zprávy tak, jak ji zformuloval J. S., stejně jako lékařovo sdělení, že „jevil známky ebriety“. Ani tyto důkazy totiž podle něj spolehlivě nepotvrzují, že vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost. Výhrady pak vznáší i vůči samotnému zadržení, které bylo podle něj nedůvodné.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 5 T 115/2021 a přikázal věc Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku rozporuje naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Přestože by se mohlo jevit, že takovou námitku je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., opak je pravdou. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný netvrdí, že právě ta skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvého stupně a jejichž správnost stvrdil také soud odvolací, nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Své dovolání ve skutečnosti buduje na striktním nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy a s jejich skutkovými zjištěními, která označuje za nedostatečná, a navíc extrémně rozporná s provedenými důkazy, jakož i na výhradách proti úplnosti dokazování. Je očividné, že Okresní soud v Ústí nad Labem provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem pak dostál taktéž Krajský soud v Ústí nad Labem, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. K problematice dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování je vhodné nejprve poznamenat, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. V aktuálně řešené trestní věci je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho případné neprovedení řádně zdůvodnily. To se týká právě i požadavku obviněného na vyžádání znaleckého posudku z oboru toxikologie, kterým měla být propočítána míra ovlivnění alkoholem, či jeho návrh na další výslechy policistů ke konkretizaci přístroje Dräger, kterým byly dechové zkoušky provedeny.
V projednávané trestní věci současně nelze shledat ani extrémní (zjevný) rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť soudy zformovaný průběh skutkového děje z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Jinak vyjádřeno, státní zástupce je shodně s Krajským soudem v Ústí nad Labem přesvědčen, že na podkladě takto provedených a Okresním soudem v Ústí nad Labem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro nalézacím soudem vyslovený závěr o vině a pro jím přisouzenou právní kvalifikaci. Objektivními a řádně provedenými dechovými zkouškami bylo totiž jednoznačně potvrzeno, že obviněný se v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, neboť v jeho dechu bylo opakovaně zjištěno více než 1,5 g/kg alkoholu.
Je tedy možno shrnout, že pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (či extrémního) nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů vyplývají.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci kterého uvedl, že dovolání je podáváno z důvodu nesprávného právního posouzení skutku , je nutné zmínit následující.
Je třeba uvést, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Pokud obviněný namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, vychází tato jeho námitka z odlišného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů, a tudíž se s hmotněprávním dovolacím důvodem míjí. V podaném dovolání obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutek uvedený ve výroku o vině nenaplňoval přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to výpovědi obviněného, výpovědi svědka J. S., jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že by se projednávaného přečinu dopustil, přičemž v této souvislosti znovu napadl doložený ověřovací list analyzátoru alkoholu v dechu Dräger. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně na námitkách, jimiž projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině a s tím, že soudy vzaly za podklad těchto zjištění především svědecké výpovědi policistů P. K. a S. P., výsledky dechové zkoušky a svědeckou výpověď J. S. Tyto námitky navazovaly na obhajobu obviněného, která byla založena na jeho tvrzení, že se jednání uvedeného ve výroku o vině nedopustil. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění, podle kterých nevykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou majetkovou škodu.
Případně by přicházelo v úvahu formálně podřadit takové námitky pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno dodat, že obviněný výslovně ani nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Okresní soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení ve svědeckých výpovědích policistů P. K. a S. P. (ze kterých vyplývá popis jednání obviněného a známky jeho ovlivnění alkoholem), dále ve svědecké výpovědi J. S., výsledcích opakované dechové zkoušky (jimiž bylo potvrzeno, že se obviněný v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, když v dechu bylo zjištěno více, než 1,5 g/kg alkoholu) a listinných důkazech. V obecném smyslu považuje Nejvyšší soud k problematice dokazování za podstatné doplnit, že pokud obviněný dovozoval jím tvrzený způsob hodnocení důkazů, platí, že za důkaz může v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Žádný druh důkazního prostředku nelze předem vyloučit, kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. Orgány činné v trestním řízení pak hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což vyjadřuje zásadu volného hodnocení důkazů. S její podstatou by zjevně byla v rozporu úvaha obviněného o údajné nepoužitelnosti výsledků dechových zkoušek nebo svědeckých výpovědí policistů.
Protože obviněný svoji domněnku nesprávného právního posouzení skutku založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních o tom, že v době řízení motorového vozidla měl v krvi minimálně 1 g/kg alkoholu, není od věci uvést, že podle poznatků lékařské vědy sice platí, že není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu (rozhodnutí publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledek je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg. Použití uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Není-li možno např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky, v daném případě alkoholu, v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké výpovědi zasahujících policistů, jakož i další svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy (viz např. zpráva publikovaná pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., rozhodnutí publikované pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Naznačené závěry soudní praxe, vyslovené pro potřeby trestního řízení, přitom byly ve věci zjevně respektovány.
Souhrnně řečeno, nelze dovodit, že by rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy že by skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů či snad měla být jejich opakem apod., ale naopak jsou jimi zjevně podložena.
Ve vztahu k neprovedení důkazů - znaleckého posudku z oboru toxikologie pro objasnění množství alkoholu v krvi obviněného nebo návrhu na další výslechy policistů ke konkretizaci přístroje Dräger, kterým byly dechové zkoušky provedeny, je zřejmé, že soud prvního stupně se prvním návrhem zabýval v bodě 27. svého rozsudku a druhým návrhem se v rámci řízení o odvolání obviněného zabýval odvolací soud, a to v bodech 5. a 6. svého rozhodnutí. Oba soudy nižších stupňů logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění, a dále proč si soud odvolací vyžádal ověřovací list užitého přístroje Dräger. Proto ve věci nelze spatřovat přítomnost opomenutých důkazů majících vliv na správnost skutkových zjištění.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že v postupu soudů nižších stupňů neshledal pochybení. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že si byl vědom důkazní situace, když v bodech 2. – 27. rekapituloval obsah jednotlivých důkazů, které provedl v rozsahu dostačujícím pro náležité objasnění věci. Následně v bodě 28. přiléhavě popsal, jak provedené důkazy hodnotil a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a vyjádřil se k uplatněným odvolacím námitkám. Dovolací soud tedy žádný, tím méně extrémní, nesoulad skutkových zjištění nižších soudů s obsahem provedených důkazů neshledal.
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného J. V. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Na základě předběžného posouzení dovolacích námitek obviněného nenaznal předseda senátu dovolacího soudu, že by bylo odůvodněno vyhovění podnětu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, resp. na odklad výkonu trestu. Proto v uvedeném směru nevydal pozitivní a ani negativní (podnět obviněného povinnost k jeho vydání nezakládá) rozhodnutí a ponechal zdůvodnění naložení s tímto podnětem na tuto část odůvodnění rozhodnutí o vlastním dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu