ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.22.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 22/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2023 o dovolání obviněného J. H. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 13 To 200/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 48/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 2 T 48/2022, byl obviněný J. H. uznán vinným ze spáchání pod bodem 1) až 3) výroku rozsudku pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dle písmene b) odst. 1 §205 tr. zákoníku a pod bodem 4) zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ 1) dne 13. 12. 2021 v době kolem 18:20 hodin v XY, v ulici XY, před areálem P. K., předními levými dveřmi vnikl do neuzamčeného dodávkového vozidla typu Renault Trafic, registrační značky XY, odkud ke škodě T. K. odcizil z přihrádky na palubní desce u spolujezdce mince v hodnotě nejméně 50 Kč a čelovou svítilnu značky Petzl v hodnotě 1.500 Kč [převzato z rozsudku Okresního soudu v Kladně sp. zn. 2 T 4/2022],
2) dne 3. 2. 2022 v době kolem 01:30 hodin v XY, XY, vnikl bez užití násilí do neuzamčené provozovny salonu M., odkud odcizil prací prášek zn. Herr Klee o váze10 kg v hodnotě 269 Kč a volně položenou bankovku v nominální hodnotě 100 Kč, čímž společnosti M., IČ: XY, způsobil škodu ve výši 369 Kč,
3) dne 3. 2. 2022 v době kolem 01:41 hodin v XY, u vchodu do domu v ulici XY, odcizil poté, co utrhl bezpečnostní zámek, jízdní kolo zn. Author stříbrné barvy v hodnotě 2.000 Kč s příslušenstvím v hodnotě 200 Kč, čímž způsobil škodu ve výši 2.250 Kč poškozenému majiteli L. J., z toho 2.200 Kč na věcech odcizených a 50 Kč zničením bezpečnostního zámku
a tohoto jednání se dopustil, přestože rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 3 T 106/2019-331, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 9 To 22/2020-380, nabyl právní moci dne 31. 1. 2020, byl uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odstavec 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a byl odsouzen za tento trestný čin a sbíhající se přečin krádeže podle §205 odstavec 2 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 4. 2019, č. j. 3 T 53/2019-35, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců nepodmíněně, přičemž tento trest vykonal dne 17. 10. 2021,
4) dne 8. 2. 2022 v době mezi 09:00 hodin a 09:30 hodin v XY, XY v zastavárně - bazaru „R. Z.“ dal do zástavy zlatý snubní prsten o váze 2,99 g, značený puncem lva s textem „J. XY“ v hodnotě 3.600 Kč za částku ve výši 1.700 Kč, o kterém prokazatelně věděl, že pochází z loupeže spáchané odděleně stíhaným V. S. na osobě poškozeného J. B. téhož dne a který též předmětného dne nejprve nabídl k odkupu v ulici XY.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle §216 odst. 4 tr. zákoníku za užití §45 odst. 1, §43 odst. 1 tr. zákoníku k společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst.1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému T. K., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 1 550 Kč a poškozenému L. J., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 250 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. J. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 2 T 48/2022, podal obviněný J. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 13 To 200/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 13 To 200/2022, podal následně obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání do výroku o vině pod bodem 4) napadeného usnesení, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když není vůbec jasné a ani prokázané, zda byla jednáním obviněného naplněna zejména subjektivní stránka trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným. Soudy došly k závěru, že obviněný spáchal zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Pro to, aby mohla být naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, musí být prokázáno úmyslné zavinění ze strany obviněného. Obviněný by tak pro naplnění skutkové podstaty musel vědět, že prstýnek, pochází z trestné činnosti. Poškozený při své výpovědi před soudem sice označil obviněného za muže, který ho do bytu „strčil“ a tedy mu i „vzal prsten“. Je však zjevné, že poškozený si pachatele tohoto trestného činu, tj. p. S., spletl s obviněným. Je tedy otázkou, jak a pokud vůbec mohl obviněný o původu prstýnku cokoli vědět. Obviněný nemohl vědět, že p. S. páchá trestnou činnost, protože u daného skutku nebyl přítomen. Původ prstýnku by se tak musel dozvědět od p. S., který však výslovně uvedl, že mu tuto informaci nesdělil. Z provedeného dokazování tak vyplývá, že nelze prokázat, že by o původu prstýnku obviněný věděl, naopak bylo prokázáno, že o původu vědět ani nemohl, jelikož u daného činu nebyl přítomen. Ze všech shora uvedených důvodů proto navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby znovu rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno se ztotožnit se závěry druhoinstančního soudu ve vztahu k jednání pod bodem 4) výroku rozsudku soudu prvého stupně s tím, že z provedeného dokazování je zřejmé a obviněný to také nepopíral, že skutečně převzal od již odsouzeného V. S. specifikovaný snubní prsten, který pak nabízel ve dvou zastavárnách. Námitkám obviněného, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že si byl vědom původu uvedeného prstenu, respektive toho, že se tohoto předmětu zmocnil již odsouzený V. S. zvlášť závažným zločinem, právem soud prvého stupně neuvěřil. Jednání obviněného bylo prokázáno kamerovým záznamem, který zdokumentoval vstup do domu, povědomost obviněného o volání poškozeného o pomoc až po následný odchod z domu, který byl rovněž zdokumentován kamerovým záznamem. Jednání obviněného tak bylo plně prokázáno s tím, že právní kvalifikace jeho jednání je plně přiléhavá. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d zachována. odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný J. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud konstatuje, že je možno odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
Obviněný J. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. H.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že hmotněprávní posouzení skutku pod bodem 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně trpí vážnými vadami při aplikaci hmotného práva. Obviněný konkrétně namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka spáchaného trestného činu, neboť nevěděl, že prsten pochází z trestné činnosti.
Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo na sebe převede věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky jinou osobou a spáchá takový čin ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu.
Nejvyšší soud uvádí, že provedeným dokazováním bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný J. H. převzal od V. S. předmětný prsten, který nabízel ve dvou zastavárnách. Pochybnosti nejsou ani o tom, že šlo o prsten z majetku poškozeného J. B. Tento poškozený vypověděl, že byl napaden nyní již odsouzeným S., který po něm požadoval peníze. Když mu je poškozený odmítal vydat, vzal mu z nočního stolku v ložnici snubní prsten. Z výpovědi poškozeného dále vyplývá, že ihned začal křičet o pomoc, což potvrdila svědkyně H., která volání o pomoc slyšela a na základě toho přišla k bytu poškozeného. Také tato svědkyně popsala, že při odchodu z domu viděla opodál odsouzeného S. s ještě jedním mužem v šedé mikině s kapucí. Oba pachatelé potom byli zachyceni kamerovými záznamy bezpečnostních kamer domu poškozeného i obou zastaváren, kde se obviněný s V. S. pokoušeli prsten směnit za peníze. Těmito důkazy tak bylo bez pochyby prokázáno, že obviněný tím, že převzal od V. S. snubní prsten, který V. S. získal spácháním trestného činu, a následně jej opakovaně nabízel k odkupu v zastavárnách, převedl na sebe věc, která byla výnosem z trestné činnosti, konkrétně ze zvlášť závažného zločinu loupeže.
Ač obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem popřel, že by věděl o tom, že prsten pochází z trestné činnosti, tak ze zmíněných kamerových záznamů z přízemí domu je patrno, že obviněný přízemí opustil společně s V. S. ihned poté, co poškozený nastoupil do výtahu a že společně běželi po schodech nahoru za poškozeným. Je tak zřejmé, že poškozeného následovali společně. Skutečnost, že prsten k zástavě předložil právě obviněný, a nikoli V. S., který se prstenu zmocnil poté, co vůči poškozenému užil násilí, svědčí o jejich snaze zastřít původ tohoto prstenu, a případně ztížit odhalení totožnosti V. S. jako pachatele loupeže na poškozeném.
Námitkám obviněného, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že si byl vědom původu uvedeného prstenu, nelze proto přisvědčit. Soudy se pečlivě zabývaly všemi okolnostmi případu, počínaje prvotním záměrem obviněného a V. S. o zastavení toliko rádia, přes jejich kamerovým záznamem zdokumentovaný vstup do domu poškozeného, komunikaci s poškozeným až po jejich následný společný odchod z uvedeného domu a zastavení prstenu v zastavárně. Lze proto dospět k závěru, že se skutek pod bodem 4) stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a že jej spáchal právě obviněný, který si byl vědom toho, že prsten pochází z trestné činnosti, které se dopustil V. S., a že si byl dokonce vědom toho, že se V. S. prstenu zmocnil loupeží. Tímto svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky jednak pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, dílem dle písmene b) odst. 1 §205 tr. zákoníku ale zejména také naplnil všechny zákonné znaky zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senát u