ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.386.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 386/2023-903
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2023 o dovolání obviněného K. B. , nar. XY v XY, bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 5 To 394/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 82/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 5 T 82/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný K. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 1], přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2], a dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku [jednání pod bodem 3]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
1. přibližně od poloviny listopadu 2021 do 14. 1. 2022, proti vůli poškozené R. M., narozené XY, vyhledával její osobní blízkost jak v místě bydliště, tak v zaměstnání, jakož i mimo domov a dále jí prostřednictvím prostředků elektronické komunikace kontaktoval, kdy jí volal a zasílal zprávy z většího množství různých telefonních čísel, kde u některých telefonních čísel se vydával za cizí osoby, kdy četnost nevyžádaných hovorů či zpráv byla v řádu stovek, z telefonních čísel, pod kterými se vydával za cizí osoby pak poškozené vyhrožoval zveřejněním jejích intimních fotografií, pokud nebude komunikovat s obžalovaným,
2. dne 16. 12. 2021 v čase okolo 10.48 hodin v XY, ulici XY, v garážovém dvoře, v garáži č. XY, přistoupil k vozidlu značky PEUGEOT 2008, RZ XY, které bylo zaparkováno v dané garáži a ve kterém na místě řidiče seděla poškozená R. M., narozená XY, a prudce otevřel dveře řidiče, kterými udeřil o stěnu garáže, čímž došlo k poškození laku na hraně dveří o délce cca 10 cm, čímž způsobil škodu na daných dveřích ve výši 6 050 Kč, poté ve vozidle a proti vůli poškozené a přes její odpor, jí opakovaně osahával na intimních místech v rozkroku,
3. od 15. 1. 2022 do 3. 2. 2022, proti vůli poškozené R. M., narozené XY, vyhledával její osobní blízkost jak v místě bydliště, tak v zaměstnání, jakož i mimo domov, tuto prostřednictvím prostředků elektronické komunikace kontaktoval, kdy jí volal a zasílal zprávy z většího množství různých telefonních čísel, kde u některých telefonních čísel se vydával za cizí osoby, kdy četnost nevyžádaných hovorů či zpráv byla v řádu tisíců, dále dne 31. 1. 2022 vyhledal její osobní blízkost v posilovně G. v ulici XY v XY, kde poškozené sdělil, že pokud bude někoho mít, tak zabije psa .
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle §185 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále soud obviněnému uložil také povinnost, aby zaplatil na náhradě nemajetkové újmy poškozené R. M., nar. XY, bytem XY, částku 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud poškozenou odkázal se zbytkem jejího uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2022, sp. zn. 5 T 82/2022, podali jak obviněný, tak i poškozená, odvolání. Obviněný podal odvolání proti všem výrokům rozsudku. Poškozená odvolání směřovala do výroku o náhradě škody. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem dne 20. 10. 2022, sp. zn. 5 To 394/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že:
1. přibližně od poloviny listopadu 2021 do 23. 1. 2022, proti vůli poškozené R. M., narozené XY, vyhledával její osobní blízkost jak v místě bydliště v XY, tak v zaměstnání v XY, jakož i mimo domov a dále jí prostřednictvím prostředků elektronické komunikace kontaktoval, kdy jí volal a zasílal zprávy z většího množství různých telefonních čísel, kde u některých telefonních čísel se vydával za cizí osoby, kdy četnost nevyžádaných hovorů či zpráv byla v řádu stovek, z telefonních čísel, pod kterými se vydával za cizí osoby pak poškozené vyhrožoval zveřejněním jejích intimních fotografií, pokud s ním nebude komunikovat, přičemž tímto jednáním vzbudil v poškozené obavu o její život a zdraví,
2. dne 16. 12. 2021 v čase okolo 10.48 hodin v XY, ulici XY, v garážovém dvoře, v garáži č. XY, přistoupil k vozidlu značky PEUGEOT 2008, RZ XY, které bylo zaparkováno v dané garáži a ve kterém na místě řidiče seděla poškozená R. M., narozená XY, a prudce otevřel dveře řidiče, kterými udeřil o stěnu garáže, čímž došlo k poškození laku na hraně dveří o délce cca 10 cm, čímž způsobil škodu na daných dveřích ve výši 6 050 Kč, poté ve vozidle a proti vůli poškozené a přes její odpor, jí opakovaně osahával na intimních místech v rozkroku,
3. od 24. 1. 2022 do 3. 2. 2022, proti vůli poškozené R. M., narozené XY, vyhledával její osobní blízkost jak v místě bydliště v XY, tak v zaměstnání v XY, jakož i mimo domov, tuto prostřednictvím prostředků elektronické komunikace kontaktoval, kdy jí volal a zasílal zprávy z většího množství různých telefonních čísel, kde u některých telefonních čísel se vydával za cizí osoby, kdy četnost nevyžádaných hovorů či zpráv byla v řádu tisíců, dále dne 31. 1. 2022 vyhledal její osobní blízkost v posilovně G. v ulici XY v XY, kde poškozené sdělil, že pokud bude někoho mít, tak zabije psa, přičemž tímto jednáním vzbudil v poškozené obavu o její život a zdraví .
5. Současně odvolací soud shodně rozhodl o trestu a o náhradě škody ve věci jako soud nalézací. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozené zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 5 To 394/2022, podal dovolatel prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
7. Po rekapitulaci některých kroků odvolacího soudu obviněný uvádí, že zcela zásadní porušení svých práv spatřuje ve skutečnosti, že celé přípravné řízení bylo ohledně skutku pod bodem 2 založeno na závěru, že dne 16. 12. 2021 spáchal přečin krádeže a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, přičemž v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo též uvedeno, že se k poškozené naklonil a osahával ji přes oblečení na intimních místech v rozkroku. Dále poukazuje na to, že v přípravném řízení namítal, že se žádných věcí poškozené nezmocnil ani ji neosahával. Po skončení přípravného řízení byl upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku pod bodem 2 na přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. Stalo se tak zjevně poté, co nebyl opatřen žádný důkaz o tom, že se jakékoliv věci poškozené zmocnil. Dodává, že nově byl posouzen jeho nezamýšlený, nahodilý dotek související s manipulací s klíčky vozidla jako osahávání intimních míst v rozkroku poškozené s tím, že jde o přečin znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. S tímto závěrem se po provedeném dokazování ztotožnily soudy nižších stupňů, a to pouze na základě tvrzení poškozené, že ji několikrát pohladil v rozkroku, což žádným dalším důkazem potvrzeno nebylo. Namítá, že k žádnému sexuálně motivovanému jednání z jeho strany nedošlo. Uvádí, že svědek M. Š., který hádku v garáži slyšel, uvedl, že se týkala kabelky a klíčů. Dovozuje, že závěr, že se dopustil jednání pod bodem 2 je, ve zjevném rozporu s jeho výpovědí a výpovědí tohoto svědka. Toto podle názoru obviněného neodpovídá ani výpovědi poškozené, která danou hádku v garáži považovala za útok na její majetek. Tvrdí, že skutková zjištění nalézacího soudu a soudu odvolacího, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů.
8. Dále tvrdí, že vady, které odvolací soud konstatoval, a na které obviněný v úvodní části svého dovolání poukazuje, měly vést ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení mu věci k novému projednání a rozhodnutí. Pokud odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a bez dalšího dokazování rozhodl ve věci samé, došlo k porušení zákona, a to §259 odst. 3 tr. ř.
9. Závěrem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 5 To 394/2022-806, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 113/2023, nejprve shrnula průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Podle státní zástupkyně označil dovolatel dovolací důvody řádně, ale jeho dovolací argumentace odpovídá pouze jednomu z nich, a to §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dodává, že v podaném dovolání absentuje jakákoliv argumentace, která by zpochybňovala správnost právního posouzení kteréhokoliv z jemu za vinu kladených skutků.
11. Ohledně námitky obviněného, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, zdůrazňuje, že soud není povinen provádět všechny důkazy, neboť je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehé, přitom odkazuje na §2 odst. 5 tr. ř. a čl. 82 Ústavy. Odmítnutí takových návrhů však musí soud zdůvodnit. Následně poukazuje na to, že obviněným navrhovaný výslech svědků nalézací soud neprovedl s odkazem na nadbytečnost, přičemž toto vyjasnil v bodě 40 svého rozhodnutí. Shodně reagoval i odvolací soud, který takovému návrhu také nevyhověl, což náležitě vysvětlil v bodě 11 svého rozhodnutí. Uzavírá, že v takové situaci nelze takový důkaz označit jako opomenutý.
12. Další námitky dovolatele považuje státní zástupkyně za námitky skutkového charakteru, kterými se snaží obviněný zpochybnit skutek označený v bodě 2. Státní zástupkyně je však toho názoru, že nalézací soud věnoval hodnocení důkazů dostatečnou pozornost, neboť důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu. Závěr o násilném jednání se sexuálním podtextem vůči poškozené je důkazně podloženým závěrem, o kterém nemohou vznikat rozumné pochybnosti. Dodává, že v kontextu s další trestnou činností projednávanou v dané věci předmětné jednání zapadá do celkového kontextu obviněným páchané trestné činnosti. Nad to upozorňuje na to, že výpověď svědka Š. obviněný dezinterpretuje, neboť z ní vyplynulo, že jmenovaný svědek zaslechl slova poškozené, kterými se vymezovala proti tomu, že na ni dovolatel sahá, přičemž u toho volala o pomoc. Z výpovědi svědka tak plyne, že se poškozená vymezovala i proti tomu, aby na ni obviněný sahal. Následně státní zástupkyně cituje výpověď poškozené. Akcentuje, že důkazy k tomuto skutku provedené na sebe jednoznačně a spolehlivě navazují, přičemž se nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byl právě obviněný, kdo se popsaným způsobem choval vůči poškozené. Pokud obviněný nesouhlasí se způsobem, jaký soud hodnotil důkazy, a vytýká, že se soudy neztotožnily s jeho obhajobou, nelze to označit za libovolné hodnocení důkazů ve smyslu porušení pravidel spravedlivého procesu. Zvláště pokud důkazy byly hodnoceny v souladu s pravidly §2 odst. 6 tr. ř.
13. Nad rámec námitek uplatněných dovolatelem státní zástupkyně ještě dodává, že je toho názoru, že došlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, což dále podrobněji rozebírá.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila státní zástupkyně souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Nejvyšší soud přesto následně přistoupil k věcnému posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Předně je třeba zdůraznit, že argumentace obviněného, ve které rozporuje, že se dopustil trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, nepřekračuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů. Proto lze tuto argumentaci podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s velmi velkou dávkou tolerance. Těžiště námitek obviněného je totiž fakticky založeno toliko na pouhém nesouhlasu s takovým hodnocením, přičemž obviněný jen předkládá pro něj příznivější verzi, kterou však soudy nižších stupňů posoudily jako zjevně účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy. Obviněný rovněž pouze obecně namítl, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran neprovedení výslechů svědků T. V. a P. M., když toto toliko konstatoval, aniž by namítal, že v dané věci nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, ani to více nespecifikoval, takže se jedná pouze o formální uplatnění dovolacího důvodu. Takto formulované námitky nelze podřadit pod výše uvedený dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jak již bylo naznačeno, obviněný ani nenamítá, existenci tzv. opomenutých důkazů ve věci, jen fakticky konstatuje, jak postupoval odvolací soud. Obviněný pak dále formálně uplatnil i dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když k tomuto neuvedl žádnou právně relevantní argumentaci. Ani námitky směřující velmi obecně a stroze do procesního postupu odvolacího soudu (úprava skutků, kterými byl obviněný uznán vinným) nelze obecně pod dovolací důvody §265b tr. ř. podřadit. Nad to Nejvyšší soud neshledal, že by ze strany soudu druhého stupně došlo k nějakému procesnímu pochybení, pokud sám ve věci rozhodl bez toho, aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
24. Bez ohledu na shora uvedené lze konstatovat, že obviněný ve svém dovolání zejména rozporuje závěry soudů nižších stupňů, že se dopustil přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, a to jednáním popsaným pod bodem 2 rozsudku soudu prvního stupně. Předně akcentuje, že se jednalo o nezamýšlený, nahodilý dotek související s manipulací s klíčky vozidla, což bylo podle jeho výkladu mylně orgány činnými v trestním řízení vyloženo jako osahávání intimních míst v rozkroku poškozené. Je toho názoru, že výrok o jeho vině je založen toliko na tvrzení poškozené, když na podporu své verze události odkazuje na vyjádření svědka M. Š., který hádku v garáži slyšel, a která se měla týkat jen kabelky a klíčů. Namítá tak, že závěr, že se dopustil jednání pod bodem 2, je ve zjevném rozporu s jeho výpovědí, výpovědí tohoto svědka, ale i s výpovědí poškozené, která danou hádku považovala za útok na její majetek.
25. Zprvu je třeba zdůraznit, že obdobnou argumentaci obviněný uplatnil již před soudy nižších stupňů a tyto na jeho obhajobu reagovaly. Zde lze odkázat pro stručnost na bod 48 rozsudku soudu prvního stupně. Stejně tak soud druhého stupně měl jednání pod bodem 2 za jednoznačně prokázané, když argumentaci obviněného o sklouznutí ruky považoval, s ohledem na okolnosti jejich setkání i s ohledem na celkové chování obviněného, za účelovou (viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu).
26. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožnil a neseznal, že by v tomto ohledu rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem 2], byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak tvrdí obviněný. Pro jistou stručnost odkazuje na zmíněné body rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nad to je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů neměly důvod poškozené v rámci její výpovědi nevěřit. Ta, na rozdíl od výpovědi obviněného, byla neměnná, konstantní a je podporována dalšími provedenými důkazy (viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Na druhou stranu obviněný svou výpověď měnil, bylo prokázáno, že uváděl nepravdu (např. že nezveřejnil její intimní fotografie – viz bod 11 rozsudku odvolacího soudu), vydával se za jiné osoby (viz bod 44 rozhodnutí nalézacího soudu). Nad to dané jednání zapadá i do kontextu další jím páchané trestné činnosti a provedených důkazů, když podle výpovědi poškozené se také nejednalo o první nevyžádaný sexuální tlak ze strany obviněného (viz bod 22 rozhodnutí nalézacího soudu). Navíc, jak již konstatovala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný výpověď svědka Š. dezinterpretuje, jelikož i z té vyplývá, že ten zaslechl slova poškozené, kterými se vymezovala proti tomu, že na ni obviněný sahá (bod 8 vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného a bod 39 rozsudku nalézacího soudu). Závěr o vině obviněného nakonec obecně podporuje i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na osobu obviněného, ze kterého vyplývá, že u obviněného byla zjištěna trvalá odchylka od normy ve smyslu struktury osobnosti, která je emočně nestabilní, nezdrženlivá, maladaptivní, egocentrická, tedy byla zjištěna smíšená porucha osobnosti (viz bod 41 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 163). Ze spisového materiálu je zřejmá také velmi silná touha obviněného znovu obnovit vztah s poškozenou včetně intimních prožitků (viz např. dopis obviněného z vazební věznice – č. l. 319 a násl., či komunikace přes aplikaci WhatsApp č. l. 464 a násl.), která přerostla až do chorobné touhy (viz extrémně vysoké množství kontaktů poškozené). Závěry soudů tak mají dostatečnou oporu v provedených důkazech a Nejvyšší soud neseznal nějakého rozporu, natož extrémního v jejich postupu při hodnocení provedených důkazů. Lze tedy uzavřít, že argumentace obviněného je pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, když tyto ovšem postupovaly v souladu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Proto Nejvyšší soud odmítl námitky týkající se extrémního rozporu jako neopodstatněné.
27. Obviněný dále ve svém dovolání pouze obecně v bodě 3 informativně konstatoval, že odvolací soud v bodech 8 a násl. uvedl, že nalézací soud řádně zdůvodnil, proč navrhované výslechy svědků neprovedl. Nějakou další dovolací argumentaci, jak již bylo konstatováno, v tomto směru neuvedl. Bez ohledu na tuto skutečnost je možno jen skutečně stručně uvést, že soud prvního stupně řádně rozvedl, z jakých důvodů tyto důkazy neprovedl, jelikož je považoval za nadbytečné, přičemž tento postoj vyjasnil v bodě 40 svého rozhodnutí. Provedení těchto důkazů pak navrhoval obviněný i v odvolacím řízení, přičemž ten se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně a považoval takové návrhy za nadbytečné, což zdůvodnil v bodě 11 svého rozhodnutí.
28. V takové situaci by nebylo možno neprovedení takových důkazních návrhů považovat za opomenuté důkazy. Zde je nutno připomenout, že opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v dané věci by nebylo možno uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů i pokud by obviněný tuto námitku řádně uplatnil.
29. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak tento byl uplatněn ryze formálně, bez jakékoliv argumentace. Za takové situace se nemohl dovolací soud naplněním tohoto dovolacího důvodu nějak zabývat, neboť Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet a vytvářet, když právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (viz §265d odst. 2 tr. ř.).
30. Obviněný dále obecně v dovolání namítá, že vady, které odvolací soud konstatoval, a na které v úvodní části svého dovolání poukazuje, měly vést ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Je toho názoru, že pokud odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a bez dalšího dokazování rozhodl ve věci samé, došlo k porušení zákona, a to konkrétně §259 odst. 3 tr. ř. Jak již bylo uvedeno, tato argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné na ni stručně reagovat.
31. Předně je nutno připomenout, že zmíněné ustanovení hovoří o tom, že odvolací soud může sám rozhodnout rozsudkem v případě, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud dostál těmto „mantinelům“ vytyčených zákonodárcem, jelikož své rozhodnutí postavil na zjištěném skutkovém stavu nalézacího soudu. Lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, kde v bodě 67 připomíná, že skutek je souhrn určitých okolností určité uzavřené výseče minulé reality, který je nutno odlišovat od popisu skutku. Tím se rozumí stručné a výstižné vyjádření skutku, tedy popsání všech skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty. Pojem skutková zjištění se pak vztahují k dokazování a představuje jednotlivé dílčí závěry, které vyvodil orgán činný v trestním řízení ve vztahu ke skutku z jednotlivých důkazů po provedení jejich hodnocení. Výsledný souhrn skutkových zjištění po skončení dokazování ve vztahu ke skutku je pak skutkovým závěrem o skutkovém stavu, z nějž trestní soud při rozhodování vychází.
32. Pochybení, na které obviněný ani fakticky blíže nepoukazuje, a které odvolací soud vytýkal soudu nalézacímu, byla „pouze“ v popisu skutku. U absence konkrétního místa v popisu skutku odvolací soud takové pochybení označil za formální, s čímž lze i z pohledu Nejvyššího soudu souhlasit. Nad to z provedeného dokazování před soudem prvního stupně bylo patrné, kde k jednání došlo. Druhé namítané pochybení pak bylo ve vadném časovém vymezení skutků 1 a 3 nalézacím soudem a odvolací soud následně tyto nově časově vymezil tak, aby byly v souladu se skutečným okamžikem, kdy obviněnému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno . I toto pochybení bylo možné nepochybně napravit v rámci odvolacího řízení na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dalším pochybením nalézacího soudu pak byla ta skutečnost, že popis skutku neobsahoval výčet všech skutečností, které jsou znakem skutkové podstaty vytýkaných trestných činů, když v popisu skutku 1 a 3 scházelo naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, že dané jednání bylo způsobilé vzbudit v osobě důvodnou obavu o život nebo zdraví, byť tyto obavy zcela jednoznačně vyplývají z provedeného dokazování a tento závěr byl vyjádřen i v odůvodnění rozsudku prvního stupně (viz body 49, 51 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud toliko doplnil právní větu, aby odpovídala zákonnému znění, tak i větu skutkovou, aby popis skutku postihoval všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, pro něž byl dovolatel odsouzen, a jež byly provedeným dokazováním prokázány. Odvolací soud tak nedoplňoval skutkový stav věci o nějaká nová skutková zjištění, ale „pouze“ upravil popis skutků. Ze strany odvolacího soudu tak nedošlo k překročení výše zmíněných „mantinelů“ uvedených v §259 odst. 3 tr. ř.
33. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodu, který lze s velkou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn jen ryze formálně, bez jakékoliv argumentace. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu