ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.41.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 41/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovoláních obviněných 1. Z. N. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Litoměřice, a 2. V. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Praha-Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022 č. j. 5 To 60/2021-3631, v trestních věcech vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2020 a sp. zn. 10 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. N. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021 č. j. 10 T 7/2020-3434 byl obviněný Z. N. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
jako jediný člen představenstva společnosti B. C., IČ: XY, sídlem XY, XY (od 5. 10. 2012 do 29. 10. 2015 sídlem XY, XY), kterým byl v době od 23. 4. 2012 do 26. 9. 2013, s úmyslem vylákání a neoprávněného získání peněžních prostředků na základě instrukcí od samostatně trestně stíhaného obviněného V. T., nar. XY (dále jen V. T.), podal dne 6. 11. 2012 v XY u M. s. d., IČ: XY, XY, XY, žádost o poskytnutí úvěru na nákup movitého a nemovitého majetku a po schválení návrhu na rozhodnutí úvěru č. XY orgány M. s. d. uzavřel v XY dne 20. 11. 2012 s M. s. d., IČ: XY, zastoupeným P. J., nar. XY, bytem XY, XY – předsedou představenstva a J. Z., nar. XY, bytem XY – členem představenstva, smlouvu o úvěru č. 508637029 se splatností jistiny jednorázově nejpozději do 30. 11. 2014, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 46.000.000 Kč na nákup movitého a nemovitého majetku, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy uvedl hrubě zkreslené údaje, týkající se hodnoty předmětu, kterým byla tato úvěrová smlouva zajištěna dle článku V., bod 1. úvěrové smlouvy, a to nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, obec XY, okres XY: - stavba v části obce XY, č.p. XY, parc. č. St. XY - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. St. XY - pozemek parc. č. XY – pozemek parc. č. XY - pozemek parc. č. XY - pozemek parc. č. XY, když k ocenění předmětu zajištění účelově předložil při uzavírání úvěrové smlouvy znalecký posudek č. 128-75/2012 vypracovaný dne 18. 9. 2012 pro spol. B. C. jako objednavatele posudku, za účelem „Zjištění ceny nemovitostí, odhad ceny obvyklé“, soudním znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí Ing. Josefem Fojtíkem, se sídlem Ostrava, Poděbradova 3057/63, který na základě podkladů dodaných objednavatelem, tj. spol. B. C. uvedené nemovitosti ocenil „obvyklou“ cenou, jejíž zjištění bylo provedeno porovnání cen stanovených metodou věcné hodnoty a metodou výnosovou, výsledný odhad pak vypočetl jako aritmetický průměr těchto dvou zjištěných cen a cenu obvyklou stanovil ke dni ocenění na částku 58.000.000 Kč, přičemž výnosem použitým k ocenění byl z hlediska reálnosti zcela nepodložený měsíční nájem z provozování daňového skladu ve výši 1.400.000 Kč bez DPH uvedený ve Smlouvě o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 9. 2012, uzavřené mezi společnostmi I. M. T., IČ: XY (budoucí nájemce) a spol. B. C., IČ: XY (budoucí pronajímatel), kterou objednavatel posudku dodal znalci, cena obvyklá (tržní) předmětu zajištění, stanovená soudním znalcem Ing. Josefem Fojtíkem, která byla použita objednavatelem pro účel schvalovacího řízení při poskytování úvěru, byla nepravdivá a neodpovídala parametrům obvyklé hodnoty předmětu zajištění pro potřeby schvalovacího řízení při poskytování úvěrů, když na základě znaleckého posudku č. ZP-14048 ze dne 17. 7. 2017 zpracovaného zhotovitelem Znalecká společnost s.r.o., IČ: 29042054, se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, byla cena obvyklá předmětu zajištění stanovena za pomoci metody porovnávací ke dni 14. 9. 2012 ve výši 14.300.000 Kč, přičemž Z. N., jako jednatel spol. B. C. si byl plně vědom toho, že během sjednávání úvěrové smlouvy i v době následující nepodnikl kroky vedoucí k ověření reálnosti a realizace projektu získáním povolení k provozování daňového skladu a výroby chemické látky DIMOL 104, kdy k tomuto účelu měl být areál ve XY z úvěrových prostředků koupen a následně pronajat, neověřil reálnost výše měsíčního nájmu ve výši 1.400.000 Kč bez DPH uvedeného ve Smlouvě o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 9. 2012 a současně si byl vědom, že spol. B. C. nebude vykonávat žádnou jinou ekonomickou činnost, a tudíž nebude mít žádný jiný výnos, kromě uvedeného pronájmu, ze kterého by mohla uhradit měsíční úroky či jistinu poskytnutého úvěru, vzhledem ke svým podnikatelským a odborným zkušenostem a vysokoškolskému vzdělání musel být srozuměn s tím, že jednotlivé kroky k získání úvěru od M. s. d., které činil na základě instrukcí V. T., vedly k porušení zákonem chráněného zájmu a směřovaly pouze k vylákání finančních prostředků od M. s. d. a současně si musel být vědom toho, že posudek byl vypracován za nepravdivým účelem a takto stanovená hodnota nemovitostí byla pro potřeby schvalovacího řízení při poskytování úvěru nepravdivá, neodpovídala parametrům obvyklé hodnoty předmětu zajištění, když podpisem úvěrových obchodních podmínek M. s. d. učinil dle článku III. prohlášení a záruku, že informace a dokumenty, které M. s. d. poskytl, jsou pravdivé, úplné, aktuální a nezavádějící a poskytují nezkreslený a aktuální obraz o majetkových poměrech a finanční situaci spol. B. C. a že nezamlčel žádné skutečnosti, které by mohly mít vliv na rozhodování M. s. d., zda nebo za jakých podmínek lze úvěr poskytnout, přičemž po načerpání úvěru na jistině nebylo uhrazeno z poskytnutého úvěru č. 508637029 ničeho a na splátkách úroků bylo uhrazeno celkem 3.272.809 Kč, celková výše úvěru byla ve výši 46.000.000 Kč, a tímto jednáním s přihlédnutím k hodnotě zástavy ve výši 14.300.000 Kč a s přihlédnutím k výši uhrazených splátek úroků došlo ke způsobení škody M. s. d. ve výši 28.427.191 Kč .
Za to byl podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. ř. (správně tr. zákoníku), odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu trvání 5 (pěti) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. M., insolvenční správkyně M. s. d. v likvidaci, advokátní kancelář se sídlem XY, XY, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021 č. j. 10 T 7/2021-199 byl obviněný V. T. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě účastenství (organizátor) podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
jako jediný jednatel společnosti I. M. T., IČ XY, se sídlem XY, XY (od 10. 9. 2012 do 12. 6. 2014 sídlem XY, XY), kterým byl v době od 9. 3. 2010 do 9. 12. 2015, v úmyslu vylákat od M. s. d. finanční prostředky v období těsně před podáním žádosti o úvěr společností B. C. a před uzavřením úvěrové smlouvy č. 508637029, kromě toho, že instruoval samostatně trestně stíhaného Z. N., nar. XY (dále jen Z. N.) k jednotlivým krokům podání žádosti o úvěr, kdy Z. N. jako jediný člen představenstva společnosti B. C., IČ: XY, sídlem XY, XY (od 5. 10. 2012 do 29. 10. 2015 sídlem XY, XY), kterým byl v době od 23. 4. 2012 do 26. 9. 2013, s úmyslem vylákání a neoprávněného získání peněžních prostředků na základě instrukci obžalovaného V. T., podal dne 6. 11. 2012 v XY u M. s. d., IČ: XY, XY, XY, žádost o poskytnutí úvěru na nákup movitého a nemovitého majetku a po schválení návrhu na rozhodnutí úvěru č. 508637029 orgány M. s. d. uzavřel v XY dne 20. 11. 2012 s M. s. d., IČ: XY, zastoupeným P. J., nar. XY, bytem XY, XY – předsedou představenstva a J. Z., nar. XY, bytem XY, XY– členem představenstva, smlouvu o úvěru č. 508637029 se splatností jistiny jednorázově nejpozději do 30. 11. 2014, jejímž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru ve výši 46.000.000 Kč na nákup movitého a nemovitého majetku, přičemž při sjednávání této úvěrové smlouvy uvedl hrubě zkreslené údaje, týkající se hodnoty předmětu, kterým byla tato úvěrová smlouva zajištěna dle článku V., bod 1. úvěrové smlouvy, a to nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY, obec XY, okres XY: - stavba v části obce XY, č.p. XY, parc. č. St. XY - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. St. XY - pozemek parc. č. XY - pozemek parc. č. XY – pozemek parc. č. XY - pozemek parc. č. XY,
a) inicioval a vymyslel za tímto účelem podnikatelský projekt provozování daňového skladu a výroby chemické látky DIMOL 104, o kterém již v době uzavření úvěrové smlouvy věděl, že nemůže být a nebude realizován, na základě tohoto projektu stanovil z hlediska reálnosti zcela nepodloženou měsíční výši nájmu 1.400.000 Kč bez DPH areálu ve XY uvedenou ve Smlouvě o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 9. 2012, uzavřené mezi společnostmi I. M. T., IČ XY (budoucí nájemce), a B. C., IČ XY (budoucí pronajímatel), ačkoli si byl vědom toho, že neobdržel pro daný projekt zcela zásadní rozhodnutí Celního úřadu pro hlavní město Prahu ve věci návrhu na vydání povolení k provozování daňového skladu společností I. M. T., když na základě znaleckého posudku č. ZP-16635 ze dne 20. 6. 2017, zpracovaného zhotovitelem Znalecká společnost s. r. o., IČ 290 42 054, se sídlem Praha 1, Palackého 715/15, byla cena obvyklého měsíčního nájemného areálu ve XY stanovena na základě porovnání a dostupných dokumentů ke dni 16. 11. 2012 ve výši maximálně 6.000 EUR, v přepočtu aktuálního kurzu ke dni 1. 9. 2010 by byla výše nájemného rovna 148.410 Kč,
přičemž uvedená smlouva o budoucí smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 14. 9. 2012 byla dle instrukcí a s vědomím V. T. žadatelem o úvěr použita nejen jako součást žádosti o úvěr, ale také jako podklad pro vypracování znaleckého posudku č. 128-75/2012 ze dne 18. 9. 2012 znalcem Ing. Josefem Fojtíkem, kdy objednavatelem posudku a současně žadatelem o úvěr společností B. C., byl znalecký posudek taktéž použit v rámci úvěrové žádosti jako ocenění obvyklé ceny hodnoty předmětu zajištění pro potřeby schvalovacího řízení při poskytování úvěrů,
b) zorganizoval z poskytnutých úvěrových prostředků nákup areálu ve XY pro společnost B. C., IČ XY, ve kterém měla společnost I. M. T., IČ XY, provozovat výše uvedený podnikatelský projekt, a to tím způsobem, že inicioval a zajistil jak ekonomicky nevýhodný nákup nemovitostí a movitého majetku areálu ve XY Z. N., jedinému členu představenstva společnosti B. C., od společnosti D. T. na základě kupních smluv ze dne 21. 11. 2012 za cenu 48.000.000 Kč, tak nákup uvedeného areálu společností D. T. od původního majitele areálu jednatele společnosti I.-O., F. J., nar. XY, dle kupních smluv ze dne 6. 11. 2012 v celkové výši 7.500.000Kč, a to i přesto, že V. T. věděl, že společnost B. C., IČ XY, může koupit areál ve XY přímo od společnosti I.-O., ekonomicky daleko výhodněji, cca 6x levněji, a jím iniciovaný přeprodej areálu přes společnost D. T. sloužil pouze k navýšení ceny movitého a nemovitého majetku areálu, na jehož koupi byly úvěrové prostředky určeny,
výše uvedeným způsobem jednal s vědomím, že jednotlivé kroky k získání úvěru od M. s. d., které inicioval a ke kterým vydával instrukce, směřovaly pouze k vylákání finančních prostředků od M. s. d. a rozhodujícím způsobem se tak podílel na vylákání tohoto úvěru popsaného v bodě 1 výroku obžaloby Z. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, jediným členem představenstva společnosti B. C., IČ XY, sídlem XY, XY, kterým byla M. s. d. způsobena škoda ve výši 28.427.191 Kč .
Za tento a sbíhající se zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství, pro který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 pod č. j. 49 T 8/2020-2550, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021 pod sp. zn. 9 To 38/2021, byl odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 1.200.000,- Kč (slovy jeden milion dvě stě tisíc korun českých) vyměřený jako 100 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 12.000 Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu trvání 5 (pěti) let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 pod č. j. 49 T 8/2020-2550, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021 pod sp. zn. 9 To 38/2021, který nabyl právní moci dne 8. 9. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. M., insolvenční správkyně M. s. d. v likvidaci, advokátní kancelář se sídlem XY, XY, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021 č. j. 10 T 7/2020-3434 podal odvolání obviněný Z. N., státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozená. Stejně tak se odvolal obviněný V. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2021 č. j. 10 T 7/2021-199, státní zástupce v jeho neprospěch a poškozená. Vrchní soud v Praze nejprve rozhodl usnesením ze dne 19. 1. 2022 č. j. 5 To 60/2021-3616 podle §23 odst. 1 tr. ř. o spojení trestní věci obviněného Z. N. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2020 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 60/2021, s trestní věcí V. T. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2021 a u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 73/2021 s tím, že spojená věc bude nadále u vrchního soudu vedena pod sp. zn. 5 To 60/2021. Tento soud poté rozhodl o podaných odvoláních svým rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 5 To 60/2021 – 3631 tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021 č. j. 10 T 7/2020-3434 ve věci obviněného Z. N. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného Z. N. odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněného zařadil pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání 5 (pěti) let. Dále pak odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného Z. N. i V. T., jakož i odvolání státního zástupce podané v neprospěch V. T. i obě odvolání poškozené.
4. Na předmětné rozhodnutí odvolacího soudu reagovali následně dovoláním oba obvinění.
Obviněný Z. N. napadl dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022, č. j. 5 To 60/2021-3631 i rozsudek Městského soudu ze dne 9. 6. 2021, č. j. 10 T 7/2020-3434 a za důvody dovolání označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. - bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání. Obviněný vytkl oběma soudům, že nesprávně vyhodnotily naplnění znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, zejména ve vztahu k objektivní a subjektivní stránce. Soudy se podle něj nevypořádaly s otázkou účasti obviněného na protiprávním jednání jiných osob, o němž obviněný neměl tušení. Právní závěry soudů označil minimálně zčásti v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Dále vytkl soudům extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, případně že důkazy nebyly provedeny způsobem stanoveným v trestním řádu. Hodnocení důkazů pak označil za extrémně vadné. Nebyl předložen jediný relevantní důkaz o úmyslném jednání obviněného. Dále připomněl zásady in dubio pro reo a presumpce neviny. Obviněný je toho názoru, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na obhajobu, když neprovedly jím navržené důkazy a ty provedené pak hodnotily jednostranně. Opakovaně byly zcela nedůvodně selektivně vyhodnoceny všechny nashromážděné důkazy s vysledovatelným záměrem hodnotit subjektivní stránku trestného činu u obou obviněných stejně a neodlučitelně propojeně, i když v průběhu trestního stíhání u soudu prvního stupně došlo k rozdělení na každého obviněného zvlášť a při veřejném jednání odvolacího soudu k jejich opětovnému spojení. Tento krok omezil důkladné zjištění skutku a subjektivní stránky a vztah a poměr obou obviněných k danému trestnému činu i mezi nimi navzájem co do subjektivní stránky. Dále vytknul nejednoznačnost závěru o úmyslu obviněného, když soud prvního stupně tuto otázku ponechal s otevřenou formulací „minimálně v úmyslu nepřímém“, což nenapravil ani odvolací soud. Obviněný vyjádřil nesouhlas s odvolacím soudem, který chybějící odůvodnění odmítnutí navržených důkazů v rozsudku soudu prvního stupně označil za nepodstatnou vadu, bez možného vlivu na správnost a zákonnost rozsudku. V další pasáži dovolaní obviněný shrnul, že se skutku, pro který byl odsouzen, nedopustil a nesouhlasil s výrokem o vině ani o trestu, připomněl, že žije slušným a poctivým životem důchodce, opírá se o podporu svého syna a odmítá propojování své osoby s úvěrovými podvody. Obviněný dovodil přípustnost svého dovolání a následně v pěti bodech označil vady napadených rozhodnutí – 1) skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv se o trestný čin pro nenaplnění znaků skutkové podstaty nejednalo, 2) skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, 3) soud „opomenul“ důkazy navrhované obviněným, ačkoliv se jednalo o důkazy, které měly zásadní význam pro posouzení jeho viny, 4) rozhodnutí soudu II. stupně označil v některých pasážích za nepřezkoumatelné, neboť postrádalo dostatečné odůvodnění a 5) uložený trest je nepřiměřený. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě soud nesprávně posoudil jeho jednání jako trestný čin, ačkoliv se pro absenci některých znaků o trestný čin nejednalo. Dále obviněný připomněl obecně, co je trestný čin, stejně jako znak úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku – „nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1173/2017). V této souvislosti pak uvedl, že v daném případě bylo předmětem čerpání úvěru koupě příslušných nemovitostí a jejich následný pronájem společnosti I. M. T. Obviněný podmínky úvěru řádně splnil, přičemž nebyl zodpovědný za získání oprávnění k provozu daňového skladu. Naopak se nad rámec svých povinností o podmínky provozování daňového skladu zajímal, přičemž mu k tomu byly předloženy listiny prokazující, že společnost I. M. T. vede s Celním úřadem správní řízení o povolení k výrobě látky DIMOL 104. V případě obviněného nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty úvěrového podvodu co do objektivní ani subjektivní stránky. Dále obviněný připomněl judikaturu Ústavního soudu k opomenutým důkazům a uvedl, že v daném případě měly tyto za následek nesprávné skutkové závěry. Konkrétně pak zdůraznil neprovedení výslechu svědků J. K. a F. A. a návrh na provedení znaleckého posudku. Oba svědci mohli prokázat, že licenční řízení k povolení výroby DIMOL 104 probíhalo, výroba látky byla možná a postup obviněného byl zcela legitimní. Stejně tak bylo možno jimi prokázat, zda se obviněný účastnil povolovacích řízení. Vina obviněného tak nebyla prokázána bez zbytečných pochybností. Vadně byl rovněž vyhodnocen znalecký posudek o reálnosti ceny areálu ve XY z přípravného řízení, neboť policejní orgán znalci poskytl pouze informaci o povolení k provozování daňového skladu a zamlčel, že se v areálu měl realizovat podnikatelský záměr na výrobu DIMOL 104, ačkoliv se jednalo o skutečnost významnou z hlediska podnikatelského využití s ekonomickým potenciálem. Takový znalecký posudek označil za zcela nevyužitelný, neboť neposkytuje dostatečně věrohodná zjištění, ačkoliv se jednalo o důkaz z hlediska tvrzení soudu o hrubém zkreslení poskytnutých údajů podstatný. Po připomenutí judikatury týkající zásady in dubio pro reo, označil argumentaci ohledně irelevance znaleckého zkoumání potencionální výroby DIMOL 104 za absurdní, neboť byla klíčová pro určení hodnoty předmětných nemovitostí. Neprovedením důkazů bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces podle nálezů Ústavního soudu III. ÚS 3812/12 a III. ÚS 95/97. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že při objektivním hodnocení důkazů, které by respektovalo zásady trestního řízení, jak je ostatně připomněl, by soudy musely dospět k závěru, že jsou zde důvodné pochybnosti o vině obviněného a zprostit ho obžaloby. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV ÚS 128/05. Obviněný zopakoval, že se zajímal o podmínky provozování daňového skladu a reálnosti výroby látky DIMOL 104. Obviněnému byly předloženy listiny, že se vede správní řízení o povolení této výroby, přičemž později mu V. T. tvrdil, že obojí má povolené. Dále připomněl, že celní úřad vydal dne 26. 7. 2010 závaznou informaci o sazebním zařazení pod obchodním názvem DIMOL 104, přičemž společnost Č. a I. M. T. uzavřely smlouvu o výrobě této látky, od které Č. později ustoupilo. Závazná informace o sazebním zařazení zanikla až v roce 2016, kdy již obviněný nebyl členem statutárního orgánu společnosti B. C. Podle obviněného pak sám osvědčil patřičnou a náležitou opatrnost, když se před podpisem převodních smluv připravených advokátní kanceláří H. a B. dotázal, zda je může bez obav podepsat, přičemž byl ujištěn, že je vše v pořádku. Obviněný konstatoval, že soudy obou stupňů stavěly pouze na tvrzení obžaloby, že danou chemickou látku nebylo možno produkovat a prodávat, což bylo ovšem nepravdivé. Obviněný označil za zřejmě extrémně nepodložené závěry o nereálnosti daného podnikatelského záměru. Soud poukazuje na pasivitu obviněného ve dvou rovinách – sám si neověřil stav nemovitostí osobně, ačkoliv žádná osobní prohlídka nemohla vyvodit cenu založenou na výnosové metodě, a znalecký posudek nezajistil, neobjednal ani neuhradil, aniž by soudy náležitě vyhodnotily, že obviněný postupoval s péčí řádného hospodáře, když úvěrový proces svěřil odborné firmě R. A. K fázi po uzavření úvěru pak obviněný uvedl, že zde soudy opět mylně vyvodily závěry z neúplného a nepravdivého použití důkazních prostředků, když mu kladou za vinu pasivitu, tedy, že neuzavřel nájemní smlouvu se společností I. M. T., ačkoliv ji uzavřel k 1. 1. 2013. Z urgencí poškozené o předložení této smlouvy nebylo možno dovodit, že obviněný své povinnosti vůči ní systematicky neplnil. Dále mu bylo přičteno, že nevymáhal plnění nájemní smlouvy, ačkoliv spis zahrnuje výpovědi a doklady o úhradě, jež sice nebyla úhradou nájemného, avšak společnost B. C. je přijímala jako jiné platby a používala na úhradu dlužného nájemného a hradila z nich závazky vůči poškozené. Jeho pasivitu pak soudy spatřovaly i v tom, že nečinil žádné kroky k zahájení produkce dané chemické látky, ačkoliv to bylo plně v gesci smluvního partnera a obviněný nemohl v tomto ničeho konat. K tomu předložil dopis příslušného úřadu Celní správy z 20. 9. 2013, č. j. 21409-21/2013-510000-11 s časovou osou týkající se řízení o povolení výroby DIMOL 104. Obviněný poukázal na skutečnost, že nereálnost podnikatelského záměru nebyla poznatelná, jinak by ji určitě zjistila odborná firma R. A. a byla by tak účastna na vylákání úvěrových prostředků alespoň ve formě pomoci. Co se pak týče zištnosti obviněného, jak mu byla vytknuta, tento očekával zisk, který jej zajistí na stáří, ovšem nikoliv z úvěru, ale z vlastní výdělečné činnosti společnosti, jejímž statutárním orgánem byl. Soud prvního i druhého stupně rozhodl o vině obviněného, ačkoliv skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tyto „důkazy hodnotily v rozporu se skutkovým stavem“, důkazy ve prospěch obviněného neprovedly nebo bagatelizovaly, čímž porušily zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo. Následně uvedl citace judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 10. 7. 2014, III. ÚS 888/14, nález ze dne 23. 3. 2004, I. ÚS 4/04, nález ze dne 30. 7. 2015, I. ÚS 1095/15). Dále obviněný připomněl nutnost řádného odůvodnění, jehož absence může vést k porušení zákazu libovůle a práva na spravedlivý proces, k čemuž uvedl bohatou judikaturu. Rozsudek soudu druhého stupně odkázal na rozsudek nalézacího soudu a na některých místech nebylo zřejmé, jakými úvahami byl veden, ani zda se náležitě zabýval všemi důležitými otázkami a takové odůvodnění označil za nedostatečné. Konečně pak obviněný namítl porušení zásady legitimního očekávání, kdy soudy ignorovaly související rozsudky spojené s kauzami poškozené, kdy byly ukládány za rozsáhlou a opakovanou trestnou činnost podmíněné tresty, přičemž uvedl konkrétní rozsudky a porovnal je se svým jednáním a postavením, připomněl judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že v jeho případě soudy rozhodly zcela odlišným způsobem jednoznačně k tíži obviněného, když mu uložily nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoliv okolnosti uvedených případů se podobaly a v mnohém naopak svědčily ve prospěch obviněného. Tento dvojí metr pak soudy náležitě nezdůvodnily a zcela svévolně zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces. Závěrem pak obviněný vyjádřil názor, že jsou splněny podmínky k přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Obviněný pak v samotném závěru navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým by napadené rozsudky soudů prvního i druhého stupně ohledně obviněného zrušil a obviněnému přiznal náhradu nákladů řízení.
5. Obviněný V. T. opřel své dovolání o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle jeho názoru nebyl skutek zjištěn způsobem, který by odpovídal zásadám spravedlivého procesu, přičemž došlo ke svévolnému hodnocení důkazů bez jakéhokoliv racionálního logického základu a byl dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Obviněný poukázal na rozpor mezi bodem 29 a 45 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k významu výslechu F. A. a J. K., přičemž tyto nebyly nedůvodně provedeny, ač je obviněný navrhoval. Tím soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález I. ÚS 1135/17) a založil tak nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Dále soud zcela pominul, že ve věci byly zpracovány dva znalecké posudky, které byly v hlavním líčení provedeny – znalecký posudek č. ZP-14048 ze dne 17. 7. 2017 a znalecký posudek č. ZP-16635 ze dne 30. 7. 2018, k nimž oběma obviněný vznesl v rámci odvolání námitky. Znaleckým posudkem č. ZP-16635 ze dne 30. 7. 2018 se soud bez adekvátního zdůvodnění nezabýval, ačkoliv jej použil při popisu skutku, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Pokud jde o revizní znalecký posudek č. ZP-14048 ze dne 17. 7. 2017, tak obviněný již nalézacímu soudu vytkl, že pouze konstatoval, že znalci popsali metodiku a způsob zpracování tohoto posudku a dodali, že jedinou použitelnou metodou pro stanovení obvyklé ceny je metoda porovnávací a nelze akceptovat jiné metody, které použil Mgr. Fojtík. Dále se soud také nevypořádal s tím, že z tohoto posudku nevyplývá závěr, že by v předcházejícím posudku č. 128-75/2012 ze dne 18. 9. 2012 použité stanovení ceny obvyklé porovnáním cen stanovených metodou věcné hodnoty a metodou výnosovou bylo nepřípustné a nesprávně aplikované, ani že hrubě zkreslilo tržní hodnotu nemovitostí a proč. Reviznímu znaleckému posudku č. ZP-14048 ze dne 17. 7. 2017 vytkl neporovnatelnost v něm porovnávaných subjektů, když nemovitosti zde uvedené nejsou dostatečně identifikovány katastrálním územím a parcelním číslem, ale pouze nabídkou realitní kanceláře. V takovém případě měly být uvedeny důvody, proč nelze porovnávací cenu určit, což však autoři posudku nesplnili a posudek tak postrádá vypovídací schopnost a je nepřezkoumatelný. Bylo povinností soudů vést znalce k precizaci jeho posudků, což však soud neučinil ani v průběhu výslechu znalce dne 21. 5. 2021, čímž zatížil řízení podstatnou vadou, která měl vliv na správnost a zákonnost rozsudku. K tomu obviněný citoval i část výpovědi znalce Mgr. Marcela Petráska ze dne 21. 5. 2021 týkající se metodiky určení ceny. V souvislosti s hodnocením znaleckých posudků pak obviněný připomněl, že již v rámci odvolací námitky vytkl nalézacímu soudu nedostatečné odůvodnění, na základě jakých závěrů znalců společnosti Znalecké společnosti s. r. o. dospěl k názoru, že obviněný byl z protiprávního jednání usvědčen znaleckým posudkem č. ZP-14048 ze dne 17. 7. 2017, zejména s ohledem na výpověď Mgr. Marcela Petráska: „Je jen úlohou znalce, aby provedl správné hodnocení a zvolil správnou metodiku, po laikovi toto bude asi těžko chtít.“. V souvislosti se shora uvedeným dospěl k závěru, že odvolací soud se nevypořádal s odvolací námitkou označenou číslem 12, čímž porušil svou povinnost poskytovat ochranu právům stanovenou čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a tím i základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále obviněný vytkl oběma soudům, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nehodnotily řádně znalecký posudek, neboť neodpovídá požadavkům vyhlášky č.37/1967 Sb., a svá skutková zjištění tak založil na procesně nepoužitelných důkazech. Obviněný namítl i rozpor mezi skutkovým stavem věci a obsahem provedených důkazů ve vztahu k závěru o zákonnosti hodnocení důkazů Městským soudem v Praze v bodě 31 napadeného rozsudku, jak jej obviněný citoval. Dále shledal rozpor mezi závěry uvedenými v bodech 31 a 37 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, přičemž neuvedl, jakými úvahami se řídil ve vztahu k hodnocení dostatečnosti odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, skutkových zjištění uvedených ve výroku soudu prvního stupně, které však neodpovídalo provedeným důkazům (doba „těsně před“ delší než 24 měsíců, instrukce Z. N., který vypovídal konzistentně o společnosti R. a AK H. a B.). Obviněný se pak ohradil vůči závěru o tom, že sám určil výši nájmu, neboť tato úvaha je založena na nesprávné aplikaci jiné právní normy, konkrétně §1732 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je právní jednání směřující k uzavření smlouvy nabídkou a §2218 téhož zákona, podle které se nájemné platí v ujednané výši. Soud zaměnil ofertu obviněného s direktivou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, čímž zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces a porušil i svou povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí, když neuvádí, jak k tomuto závěru dospěl. Dále obviněný spatřoval rozpor mezi skutkovým stavem věci a obsahem provedených důkazů ve vztahu k reálnosti podnikatelského projektu na výrobu DIMOL 104 a snaze o získání patřičných povolení, když společnost I. M. T. v průběhu let 2010-2013 komunikovala o návrhu povolení daňového skladu s celními úřady, k čemuž byly provedeny při hlavním líčení důkazy. V době uzavření úvěrové smlouvy č. 508637029 ze dne 20. 11. 2012 stále běželo řízení o povolení k provozování daňového skladu. Obviněný se vymezil i proti závěru uvedenému v bodě 46 odůvodnění napadeného rozsudku, podle kterého obvinění jednali s vědomím, že nebudou postupovat podle podkladů předložených v žádosti o úvěr, neboť nepostupovali v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí nájemní, když poukazoval na provedení důkazu nájemní smlouvou ze dne 1. 1. 2013. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že ačkoliv obviněný věděl, pro které chybějící doklady celní úřad žádosti nevyhověl, tyto si neopatřil, když takovýto závěr je založen a na nesprávné aplikaci právních norem zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních a zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. V tomto postupu soudu spatřoval porušení práva na spravedlivý proces, když soud bez patřičného odůvodnění neuvedl, jaké trestní jednání spatřoval v jednání společnosti I. M. T. při podávání žádosti o povolení daňového skladu. Další námitku obviněný zaměřil vůči znaleckému posudku č. ZP-16635 ze dne 30. 7. 2017, určujícím obvyklou výši nájmu areálu XY, neboť již nalézací soud rezignoval na hodnocení procesu utváření znaleckého posudku, když pominul reakci znalce na otázku policejního orgánu, ačkoliv k jejímu zodpovězení neměl s ohledem na svou odbornost oprávnění – „Prove ď te zkoumání se zam ěř ením na to, jak ý by musel b ý t m ě sí č ní obrat da ň ového skladu a m ě sí č ní objem uskladn ě n ý ch surovin v da ň ovém skladu, kter ý by odpovídal v ýš i nájemného uvedeného ve smlouv ě o nájmu nebytov ý ch prostor ze dne 16. 11. 2012“, přičemž takto formulovaná otázka směřovala do posuzování parametrů chemické výroby, tedy mimo odbornost znalce. Dále znalecký posudek nesplňoval požadavky vyhlášky č. 37/1967 Sb., neboť neobsahoval relevantní údaje k zjištění o prodeji areálu XY , který se nachází v jiné lokalitě a ani časově nekorespondoval s obdobím trestné činnosti (prodej nabízen v roce 2015) a dále znalec neodpověděl na všechny otázky policejního orgánu, čímž zatížil znalecký posudek vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto vadu neodstranil soud ani při výslechu znalce. Tím soud opětovně porušil své povinnosti k ochraně práv obviněného. Obviněný dále vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou nedostatečného odůvodnění, když při hodnocení jednotlivých výpovědí svědků neuvedl, čím naplnil znaky přisouzené skutkové podstaty. Blíže k této námitce pak uvedl citace částí výpovědí svědků a jejich hodnocení označil za nepřípustnou selekci důkazů zasahující do jeho práva na spravedlivý proces. Stejně tak poukázal ve vztahu k těmto svědkům na podstatnou vadu řízení spočívající v označení jejich osob jako stíhaných pro obdobnou trestnou činnost, ačkoliv k této skutečnosti nesměřovalo dokazování. Nebylo tedy patrno, proč byly některé výpovědi označeny za nevěrohodné, zejména ty vyvracející trestnou činnost obviněného. Další nedostatky v odůvodnění spatřoval v rozporu mezi odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který za podklad skutkových závěrů nalézacího soudu označil mimo jiné výpovědi J. J. a paní J. H., přičemž nalézací soud sám tyto označil toliko za obecné a nepřihlížel k nim. Současně mu také vytkl, že neuvedl, který ze dvou znaleckých posudků vzal nalézací soud za podklad skutkových zjištění a který nikoliv. Vadu shledal obviněný i v hodnocení důkazu znaleckým posudkem č. j. 1823/Z-34/KV-2018 vypracovaného Ing. Jaroslavem Kothánkem, Ph.D. znalcem z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a elektronika, který sám ve své výpovědi uvedl, že informace o tom, zda obviněný zorganizoval přeprodej areálu není v jeho posudku uvedena a soudy tento posudek nijak nehodnotily, respektive neuvedly, jak dovodily, že se obviněný souzeného jednání dopustil. Obviněný shrnul, že jeho jednáním nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu, a to po stránce subjektivní ani objektivní a právní hodnocení soudu označil za nesprávné. Dodal, že skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, založená na nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně některé důkazy provedeny. Obviněný vytkl soudům, že nevěnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a nekriticky převzaly skutková zjištění obžaloby. Závěrem zopakoval, že soudy nedostály svým povinnostem náležitě odůvodnit své závěry, čímž zasáhly do práv obviněného na spravedlivý proces, dále zatížily rozhodnutí vadou spočívající v tom, že skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, založená na nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně některé důkazy provedeny a napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 5 To 60/2021 v části, která se ho týká, zrušil včetně všech výroků obsahově navazujících, a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podaným dovoláním obviněných podala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně působící u nejvyššího státního zastupitelství společné vyjádření. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení i dovolací argumentace obviněných konstatovala, že oba obvinění vytvořili spojení mezi vzájemně nesouvisejícími skutečnostmi a z nich dovodili rozpory, které připsali a vytkli rozhodnutím soudů. Státní zástupkyně zdůraznila, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé a podrobné dokazování, přičemž soudům nebylo možno vytknout ani svévoli či nelogičnost při odůvodnění hodnocení těchto důkazů, námitky proti skutkovému stavu byly podrobně rozebrány odvolacím soudem a nepovažovala za nutné je opakovat. Připomněla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posuzovat vždy společně s rozhodnutím nalézacího soudu, neboť vrchní soud převzal jako správná zde obsažená skutková zjištění. Stejně tak nepřisvědčila námitkám vůči neprovedení důkazních návrhů obviněných, když jim byla podle jejího názoru věnována náležitá pozornost. Vrchní soud v Praze pak reflektoval, že odůvodnění odmítnutí důkazních návrhů nebyla ze strany nalézacího soudu potřebná pozornost věnována a proto tuto vadu sám napravil v bodě 29 odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznila, že k datu podání žádosti o úvěr ani společnost D. T. jako vlastník nemovitosti, ani společnost B. C. jako budoucí vlastník, ani společnost I. M. T. jako budoucí nájemce, neměly oprávnění k výrobě látky DIMOL 104 a navíc nemovitosti nebyly pro takovou výrobu zkolaudovány. K námitce porušení principu in dubio pro reo zopakovala obecná východiska pro jeho uplatnění s tím, že v daném případě dospěl nalézací soud ke skutkovému stavu, o němž nebyly důvodné pochybnosti a nenastala proto situace, kdy by proti sobě stály dvě rovnocenné verze, z nichž jedna je pro obviněného příznivější. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 213/17, podle kterého mají-li soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou dány podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soudy nezaznamenaly žádné pochybnosti. K pochybení či zásahu do práva na spravedlivý proces nedošlo ani vyloučením trestní věci V. T. k samostatnému projednání, neboť se tak stalo až po uzavření dokazování a ve vyloučené věci byl proveden již jen důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 8/2020 a rozhodnutím v dalších trestních věcech tohoto obviněného. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. oba obvinění zpochybnili svá zavinění, čemuž však nelze přisvědčit. Rolí obviněného V. T. se zabýval již Městský soud v Praze v bodě 32 odůvodnění rozsudku a státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že to byl právě tento obviněný, který byl spojen se všemi společnostmi, které se nějakým způsobem podílely na nadhodnocení kupní ceny areálu ve XY . Subjektivní stránkou obviněného Z. N. se zabýval nalézací soud v bodě 31 svého rozhodnutí. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný nevyvinul žádnou snahu k dosažení podnikatelského záměru, s věřitelem komunikoval sporadicky, musel být přinejmenším srozuměn s použitím společnosti B. C., přičemž se však o smluvní ani úvěrovou dokumentaci nezajímal. Pobíral odměnu ve výši 30.000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že jím prezentovaná společnost nevyvíjí žádnou faktickou činnost. Jednal tedy v úmyslu nepřímém. Ve vztahu k obviněnému Z. N. odmítla státní zástupkyně i argumentaci brojící proti nepřiměřenosti trestu s odkazem na překvapivost rozhodnutí, když poukázala na zásadu individualizace trestu. Závěrem tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
7. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovala formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání Z. N. je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., ve vztahu k dovolání V. T. je pak dána podle §265b odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obvinění opřeli, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázali. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Předně Nejvyšší soud připomíná, že podle §265f tr. ř. musí být v dovolání uvedeno z jakých důvodů dovolatel rozhodnutí napadá, včetně odkazu na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až m) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Obviněný Z. N. v jím podaném mimořádném opravném prostředku označil dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání proti rozhodnutí jímž byl obviněný shledán vinným, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání. Takto označené dovolací důvody ovšem neodpovídají zákonným dovolacím důvodům podle §265b tr. ř., ve znění účinném v době podání dovolání. Tento dovolatel zcela zjevně nezaznamenal novelu č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou došlo ke změně systematiky §265b odst. 1 tr. ř., takže okruh dovolacích důvodů byl rozšířen o důvod podřazený pod písm. g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . Dosavadní písmena g) až l) jsou pak označena pod písm. h) až m). Současně však z argumentace obviněného Z. N. uvedené v dovolání vyplývá, že namítá právě i existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tedy fakticky uplatňuje i nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je citován výše. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že je povinností obviněného jakožto dovolatele vymezit rozsah a důvody, z jakých má být napadené rozhodnutí přezkoumáno, včetně správného zákonného označení (viz §265f) tr. ř.). Z tohoto důvodu je dovolání možno podat pouze prostřednictvím obhájce, jakožto osoby znalé práva a právních předpisů (§265d odst. 2 alinea první tr. ř.). Není v kompetenci ani povinností Nejvyššího soudu rozšiřovat dovolatelem vymezený okruh dovolacích důvodů, a to ani extenzivním výkladem či kvalifikací jeho námitek. Avšak maje na paměti právo obviněného na řádné projednání jeho mimořádného opravného prostředku podle obsahu jím vznesených námitek, Nejvyšší soud učinil krátký komentář i k těm (skutkovým) námitkám, které by bylo nezbytné podřadit pod „nově znějící“ dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, dopadá tento dovolací důvod na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Prvá z obou alternativ byla v dané trestní věci vyloučena, neboť Městský soud v Praze projednal odvolání obviněných ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vskutku zatíženo vadou zakládající existenci některého z dovolacích důvodů, které obviněný rovněž uplatnil.
8. Optikou shora uvedených výkladových stanovisek nahlížel Nejvyšší soud i na námitky obviněných a dospěl k následujícím závěrům.
Oba obvinění se ve svých mimořádných opravných prostředcích opakovaně vymezovali proti procesu dokazování, zejména proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, případně proti nedostatečnému odůvodnění z něho vycházejících závěrů. Zde je však třeba zdůraznit, že ve světle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodnocení důkazů a z nich vycházející skutková zjištění mohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu toliko v případě natolik zjevných porušení pravidel formální logiky, že tímto způsobem přijaté závěry nemají oporu v žádném způsobu jejich interpretace. Obecně je však hodnocení důkazů výsostným oprávněním soudu, před kterým byl důkaz proveden, primárně tedy soudu nalézacího, na němž leží těžiště dokazování v rámci hlavního líčení. Nejvyšší soud z tohoto důvodu námitky obviněných směřující do procesu hodnocení důkazu odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněné. Po přezkoumání obou rozhodnutí nalézacího soudu i soudu odvolacího dospěl k závěru, že jimi učiněné dokazování bylo vyčerpávající co do rozsahu i kvality, když soudy postupovaly plně v souladu s požadavky §2 odst. 5 a 6 tr. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí pak náležitě v souladu s pravidly formální logiky objasnily, jaké závěry přijaly a z jakých důvodů tak učinily. Skutečnost, že takto provedené dokazování nekorespondovalo s představami obviněných, správnost postupu soudů nikterak nezmenšuje. Námitky formulované obviněnými nemohly iniciovat přezkum dovolacím soudem, neboť nedosáhly intenzity předpokládané „skutkovým“ dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zůstaly toliko v rovině obsáhlé, stále však pouhé polemiky se závěry učiněnými soudy nižších stupňů. Pokud ve vztahu k dokazování vznesly oba obvinění námitky vůči neprovedení navrhovaných důkazů, konkrétně výslechu svědků J. K. a F. A., tak s totožnými námitkami se již beze zbytku vypořádal Vrchní soud v Praze v rámci řízení o odvolání, když uvedl, že předmětné výslechy by byly „věcně marginálního významu“, neboť okolnosti smluvních závazků mezi společnostmi I. M. T. a Č. nejsou předmětem tohoto řízení, s čímž Nejvyšší soud plně souhlasí. K tomu připojuje poznámku, že v dovolání obou obviněných je patrná snaha separovat a rozmělnit veškerá učiněná skutková zjištění a tím znepřehlednit celou situaci a upozadit podstatné skutečnosti. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že obviněným je kladeno za vinu vylákání úvěru na koupi areálu, jehož hodnota však výši požadovaného úvěru neodpovídala a obvinění se jí proto snažili uměle navýšit, mimo jiné právě i smyšleným podnikatelským projektem. Proto bylo nutno odmítnout i námitku neprovedení nového znaleckého posudku. Obviněný Z. N. se vymezil proti znaleckým posudkům o reálnosti ceny areálu ve XY i výši měsíčního nájemného, když policejní orgán znalcům nedodal podklady svědčící o tom, že v areálu byla plánována realizace podnikatelského záměru spočívající ve výrobě chemické látky označené DIMOL 104. K tomuto lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se totožnou námitkou zabýval v bodě 34 svého rozhodnutí. Stejně tak nebylo možno přisvědčit ani námitkám vůči provedeným znaleckým posudkům, které vznesl obviněný V. T. Velkou část své argumentace věnoval tento obviněný oběma znaleckým posudkům vypracovaným Znaleckou společností a.s. (na cenu areálu a obvyklý měsíční nájem tohoto areálu), avšak ani těmto námitkám nebylo možno přisvědčit. Naopak lze plně odkázat na odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu, které znalecké posudky náležitě hodnotily jako každý jiný důkaz v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., kdy jednak posoudily odborné předpoklady, způsob vypracování, i výpověď znalce v hlavním líčení a dospěly následně k závěrům, jež promítly do tzv. skutkové věty rozsudku. Co se pak týče námitky vůči konkrétní otázce vznesené policejním orgánem („proveďte zkoumání se zaměřením na to, jaký by musel být měsíční obrat daňového skladu a měsíční objem uskladněných surovin v daňovém skladu, který by odpovídal výši nájemného uvedeného ve smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 16. 11. 2012“), ani v této nelze spatřovat jakékoliv zásadní pochybení, když se jednalo o otázku směřující do ekonomické stránky věci, tedy plně v souladu s odborností a kompetencemi znalců. K otázkám skutkovým se váže i opakovaně namítaná zásada v pochybnostech ve prospěch pachatele (in dubio pro reo). Nejvyšší soud připomíná, že aplikace této zásady se vztahuje výlučně k zjišťování skutkových okolností případu, když důvodné pochybnosti nelze odstranit ani dalším dokazováním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016 ). Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). Jak je patrno ze shora uvedeného, pochybnosti musí být dány ve vztahu ke skutkovému ději tak, že důvodně zpochybňují vinu pachatele. Obvinění však vznášeli tuto námitku opakovaně ve vztahu ke každému hodnocenému důkazu, se kterým nesouhlasili. Jedná se tedy opětovně pouze o polemiku s hodnocením důkazů učiněným předchozími soudy, která není způsobilá založit dovolací přezkum a takto vznesené námitky bylo nutno též odmítnout jako zjevně neopodstatněné. V souvislosti se shora uvedeným lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal ve skutkových zjištěních předložených v rozhodnutích soudů nižších stupňů žádný, natož pak zjevný rozpor, který by byl způsobilý iniciovat jeho přezkum v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Dále se senát Nejvyššího soudu zabýval vznesenými námitkami nesprávného právního posouzení, které však rovněž neshledal opodstatněnými. Obvinění vznášeli námitky vůči právnímu posouzení skutku, zejména co do subjektivní a objektivní stránky, během celé své dovolací argumentace, avšak nutno konstatovat, že bez dostatečné specifikace, v čem nenaplnění znaků skutkové podstaty skutečně spatřují. Obecně tedy Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový děj, jak byl prokázán bez jakýchkoliv pochybností, a jak je uveden v tzv. skutkové větě obou prvostupňových rozsudků, naplňuje veškeré znaky přisouzené skutkové podstaty zločinu úvěrového odvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, v případě obviněného V. T. pak spáchaného ve formě účastenství (organizátor) podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti je možno odkázat na jednotlivá rozhodnutí nalézacího soudu, ohledně obviněného V. T. na body 32 a 33 odůvodnění, v případě obviněného Z. N. na jeho body 31 a 32. Obvinění vytknuli rozhodnutím soudů nedostatečné posouzení subjektivní stránky, když soud nalézací shledal v jejich případě zavinění ve formě „minimálně v úmyslu nepřímém“ podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V takovém právním posouzení však nelze shledat žádné nedostatky, naopak je odrazem pečlivého hodnocení důkazů mimo jiné ve světle zásady in dubio pro reo. Obviněným bylo kladeno za vinu, že po celou dobu svého jednání věděli, že areál nemá v reálném čase hodnotu uváděnou ve znaleckém posudku, když tato je nadhodnocena s ohledem na potencionální podnikatelský záměr, pro jehož realizaci ovšem nečinili patřičné kroky (obviněný N., jakožto statutár majitele areálu ničeho, obviněný T. jako statutár budoucího nájemce, který měl záměr realizovat, činil pouze formální kroky ve vztahu k celní správě, ačkoliv areál nemohl danému účelu sloužit již ze stavebně technického hlediska, když postrádal patřičná povolení) a tudíž s tím, že vylákali částku mnohonásobně vyšší než byla jejich skutečná hodnota i potencionální výnos, byli přinejmenším srozuměni. Na tomto závěru nezměnila nic ani argumentace rozmělňující pozornost a posouzení celkového jednání obviněných ve vztahu k vylákání finančních prostředků od poškozeného M. s. d. na dílčí toliko formálně činěné úkony. I tuto námitku musel Nejvyšší soud odmítnout jako zcela zjevně neodůvodněnou.
Obvinění dále vytýkali soudům procesní pochybení - ve vztahu k řádnému odůvodnění svých hodnotících úvah a ve vztahu k vyloučení věci obviněného V. T. k samostatnému řízení. Nutno podotknout, že procesní pochybení musí dosáhnout takové intenzity, aby odůvodňovalo pochybnosti o správnosti na takovémto procesu založených závěrů, což by pak mohlo založit dovolací přezkum. V daném případě však výtky vůči procesnímu postupu nalézacího soudu ležely toliko v rovině pouhé polemiky, jelikož obvinění nebyli s odůvodněním učiněných rozhodnutí soudů subjektivně spokojeni, avšak aniž by poukázali na jakýkoliv skutečný rozpor, natožpak na rozpor extrémní. Dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně jejich odůvodnění splňují kritéria požadovaná ustanoveními §125 odst. 1, příp. §134 odst. 2 tr. ř. (pokud jde v části o rozhodnutí soudu odvolacího). Stejně tak vyloučení věci obviněného V. T. k samostatnému projednání nikterak nezasáhlo do práv kteréhokoli z obviněných, když se tak stalo až poté, co bylo ve věci dokončeno dokazování, tudíž veškeré důkazy byly provedeny řádně ve vztahu k oběma z nich. K tomuto procesnímu postupu bylo přistoupeno zejména v důsledku potřeby vyčkat nabytí právní moci rozhodnutí ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2020, jelikož to mělo důsledek pro předpokládaný trest u obviněného T., jemuž byl v důsledku toho uložen trest souhrnný.
Nejvyšší soud odmítl i námitku porušení tzv. legitimního očekávání obviněného Z. N., který poukázal na několik rozhodnutí v jiných trestních věcech, čímž argumentoval ve prospěch uložení mírnějšího, zřejmě podmíněného trestu odnětí svobody své osobě. To ovšem znamenalo, že svoji námitku zaměřil do otázky přiměřenosti trestu a takto formulovaná námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod a tedy ani důvody jím uplatněné. Nadále platí, že k nápravě vad výroku o trestu je primárně určen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v nyní účinném znění. Ten však explicitně postihuje pouze dvě nejzávažnější pochybení soudu, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani jednu z těchto vad obviněný rozsudku odvolacího soudu výslovně nevytkl a úspěšně ani vytknout nemohl, neboť trest odnětí svobody, který mu odvolací soud nakonec uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, byl trestem nejen přípustným, ale současně i respektujícím příslušné rozmezí trestní sazby, která v daném případě činila 5 až 10 let. Výrok o trestu je navíc výslednicí pečlivého zvažování všech okolností případu, jak ve vztahu k objektivní stránce trestného činu, tak ve vztahu k osobě pachatele a to v souladu se zásadou jeho individualizace. Vznesený požadavek obviněného ohledně legitimního očekávání podmíněného trestu s poukazem na jiná trestní řízení, tudíž není v souladu s touto zásadou a nebylo k němu možné přihlížet. Zároveň nebyla shledána ani žádná jiná mimořádná okolnost, pro niž by tento jinak zákonný trest bylo třeba korigovat. K takovému výjimečnému postupu se sahá pouze při zjištění, že konkrétní trest je svou povahou extrémně přísnou, zjevně nepřiměřenou a tudíž nespravedlivou sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatele nesplňuje. Nejvyšší soud se naopak plně ztotožnil s úvahami vrchního soudu obsaženými v bodech 60 až 64 písemného vyhotovení jeho rozsudku a ani v tomto směru nemá žádný racionální důvod, aby jakkoli zasahoval do jeho rozhodnutí jakožto projevu soudcovské individualizace trestu.
10. Na takto uvedeném základě pak Nejvyšší soud po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podaná dovolání obviněných Z. N. a V. T. v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jimi uplatněné dovolací námitky zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a ve zbylé části byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud takto rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný N. ve svém dovolání učinil též podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. (přerušení výkonu rozhodnutí), tak v tomto smyslu požadované rozhodnutí učiněno nebylo, jelikož předseda senátu k tomu neshledal zákonný důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu