ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.632.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 632/2023-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný O. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 47/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 120/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 24 T 120/2022, (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný O. T. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 10. 5. 2022 v době přibližně od 11.45 hodin do 12.00 hodin v Praze na travnaté ploše mezi ulicemi XY a XY poblíž mostu XY, kam přivezl pošk. R. V., nar. XY, svým vozidlem Audi A6 Avant, RZ: XY, kterou vyzvedl u klubu XY v Praze za účelem komerčního sexu sjednaného předem chatovou komunikací přes internetový portál www.amateri.com v rozsahu služeb oboustranný orální sex, klasická soulož a hrátky v autě, tedy bez praktik s prvky nátlaku či násilí, kdy již cestou poškozenou sedící vedle něj na místě spolujezdce k sobě přitáhl a dal jí facku, poté, co poškozené na místě předem za sjednané služby zaplatil, tato si vlezla na zadní sedadla, kam si za ní přisedl a nechal jí po nasazení kondomu vkleče krátce provádět běžný orální sex, následně jí požádal, aby si na sedadlo nazad lehla, naklonil se nad ní a zasunul poškozené penis do úst, přilehl ji vahou svého těla, tlačil ji do sedačky, přičemž začal praktikovat tzv. hluboký orál, tedy techniku, při které muž zasouvá penis hluboko do krku ženy a v podstatě ji penisem dusí, poškozená se začala bránit, měla problémy s dýcháním, odstrkovala jej rukama od sebe tlakem do stehen, on její ruce ale držel a opakoval, že se mu to tak líbí, že to tak chce, asi po půl minutě ve chvíli, kdy penis vyjmul z jejích úst, aby se nadechla, mu poškozená řekla, aby toho nechal, že se jí to nelíbí, že to tak nemá být, obžalovaný vyměnil zakrvácený kondom, který vyhodil z auta, s tím, že už to za chvíli bude, a poškozená ve strachu z násilí či napadení po změně pozice do původní dále poskytla obžalovanému orální sex až do jeho vyvrcholení, poté obžalovaný použitý kondom vyhodil a odvezl poškozenou zpět na ulici nedaleko místa, kde se původně setkali, kde jí vysadil a odjel, poškozená v důsledku jednání obžalovaného s proniknutím penisu hluboko do jejího krku krvácela z krku do úst, podle lékařského vyšetření ze stejného dne utrpěla pohmoždění v oblasti tzv. orofaryngu .
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 47/2023 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 47/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel má za to, že závěry napadeného usnesení jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a že se v jeho případě nejedná o spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by se dopustil jakéhokoliv nezákonného jednání.
5. Dovolatel akcentuje skutečnost, že se na orálním sexu s poškozenou předem dohodli a tento v souladu s jejich dohodou proběhl. Namítá, že nesouhlas ze strany poškozené nebyl jednoznačným způsobem projeven. Zranění poškozené nebylo prokázáno, když na zajištěném kondomu byla jeho krev, nikoliv poškozené. Považuje za zarážející, že za znásilnění bylo označeno předem domluvené sexuální jednání jenom z toho důvodu, že se to poškozené údajně nelíbilo, ačkoliv tato svůj nesouhlas během sexuálního jednání explicitně nevyjádřila, a to za situace, kdy poškozená nabízí placené sexuální služby. Poukazuje na skutečnost, že k iniciaci trestního oznámení došlo přítelem poškozené, odkazuje na časovou prodlevu mezi údajným znásilněním a podáním trestního oznámení. Zdůrazňuje, že nikdy neměl problémy s agresí. Namítá, že v předmětné věci nebylo zodpovězeno, v čem konkrétně by vlastně znásilnění poškozené mělo spočívat. Opětovně poukazuje na poskytování placených erotických služeb poškozenou a že tato sama sebe označuje za „vyhlášenou specialistku na orální sex“. Pokud se poškozené údajně nelíbilo zasouvání pohlavního údu při orálním sexu příliš hluboko, tak poukazuje na to, že poškozená přiznala, že již před stykem s ním tzv. hluboký oral při poskytování erotických služeb provozovala.
6. Obviněný poukázal na výpověď poškozené u nalézacího soudu, přičemž považuje za nelogické chování poškozené, když tato tvrdila, že byl agresivní od počátku, ovšem po údajné facce šla na benzinku koupit prezervativy a vrátila se zpět do vozidla. Pokud se tedy měl chovat agresivně od počátku, měla poškozená reálnou možnost v kontaktu nepokračovat, což se nestalo a proběhla i následná domluvená sexuální aktivita. Dovolatel předestírá otázku, zda měl možnost vůbec odtlačování ze strany poškozené zpozorovat, když jednal s vědomím, že si zaplatil sexuální pracovnici, která se specializuje na orální sex. Zdůrazňuje, že v okamžiku, kdy mu měla poškozená tvrdit, že se jí to nelibí, tj. v okamžiku výměny prezervativu, poškozená pokračovala ze své iniciativy v poskytování sexuální služby, aby nepřišla o zaplacenou odměnu. Obviněný tak namítá, že se poškozená nepokusila nějak negativně reagovat (ukončit aktivitu, vystoupit z auta). Tvrzené zranění poškozené nebylo prokázáno, když podle závěrů odborného vyjádření byla krev na prezervativu jeho. Dovolatel je přesvědčen, že situace je i vysvětlitelná logickým způsobem, neboť v případě, že se jednalo o oděrku na jeho pohlavním údu, tak si takové situace ani nemusel všimnout, neboť krev viděl až v okamžiku, kdy vyhodil prezervativ z okna, což mohla obviněná považovat za svou krev.
7. Dovolatel je tak přesvědčen, že popsaný skutkový stav za stávající důkazní situace nemůže vést k tomu, aby byl shledán vinen a odsouzen za trestný čin znásilnění, neboť byl de facto odsouzen za to, že se sexuální pracovnici údajně nelíbil placený sex, na kterém se domluvili a který poškozená chtěla zrealizovat, aby nepřišla o dohodnuté peníze. Současně opět poukazuje na tzv. hluboký orální sex, který poškozená nabízela i na videích sexuálních praktik v široké škále.
8. Stran tvrzené agresivity uvádí, že neměl dosud žádné problémy se zákonem, nikdy nebyl ani trestně stíhán, v minulosti nebylo prokázáno negativní chování vůči ženám. Dovolateli tak není zřejmé, na základě, jakých konkrétních poznatků a závěrů rozhodly soudy o jeho vině a trestu a v čem spatřují subjektivní stránku zločinu znásilnění. Zdůrazňuje, že trestný čin znásilnění je činem dolosním, k naplnění předmětné skutkové podstaty se vyžaduje nejen existence jeho objektivní stránky, ale i subjektivní stránky. Jestliže se jedná o úmyslný trestný čin, musí být uvedeno, v čem je spatřováno jeho zavinění a v jaké formě. Namítá, že se soudy nezabývaly dostatečným způsobem subjektivní stránkou a chybí zde přesvědčivé zdůvodnění existence jeho zavinění. Dovolatel se cítí zkrácen na svých ústavně garantovaných právech, a to v důsledku zásadního porušení jeho práv v předchozím trestním řízení, jež předcházelo vydání napadeného usnesení, čím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 „evropské Úmluvy o ochraně lidských právech a základních svobod“.
9. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 8 To 47/2023, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 24 T 120/2022, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 351/2023, nejprve shrnul průběh trestního řízení, argumentaci dovolatele a uplatněný dovolací důvod. Státní zástupce na úvod podotýká, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Státní zástupce především konstatuje, že na případ, kdy dovolatel uplatňuje v dovolání obsahově shodné námitky, pamatuje kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Požaduje-li tedy obviněný skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady, podle názoru státního zástupce je nepochybně nalezne v přesvědčivé argumentaci obsažené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů. Ostatně právě ta okolnost, že na veškeré námitky dovolatele bylo ze strany soudů nižších stupňů adekvátně reagováno a státní zástupce se s nosnými body jejich rozhodnutí naprosto ztotožňuje, bude důvodem jisté obecnosti jeho vyjádření.
11. Státní zástupce považuje námitky obviněného podřaditelné pod jím vytýkaný dovolací důvod, ovšem hodnotí je jako zjevně neopodstatněné. Předně připomíná, že soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování – akcentoval primárně výpověď poškozené, kterou označil za autentickou, a to na rozdíl od účelových a zavádějících úvah, které v rámci své obhajoby přednášel sám dovolatel. Státní zástupce dodává, že reálnost poškozenou podaných informací je podporována rovněž výpovědí jejího přítele, lékařskou zprávou dokumentující zranění jejího hltanu, komunikací před činem a poté, jakož i výpovědí svědka D. z Kriminalistického ústavu Policie ČR, který se vyjádřil ke vzorku krve a vysvětlil, z jakých důvodů v něm mohl být zachycen profil dovolatelova DNA. Podle názoru státního zástupce je tudíž zjevné, že skutková zjištění soudů v žádném rozporu s obsahem provedených důkazů nejsou. Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani zcela opačná varianta průběhu skutkového děje, kterou v reakci na vlastní výklad důkazů přednáší dovolatel. Zjevně totiž přehlíží jeden z klíčových principů trestního řízení, podle něhož důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce.
12. Dále státní zástupce dodává, že svým povinnostem dostál taktéž odvolací soud, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami, které se shodou okolností opakují i v podaném dovolání, se přesvědčivě vypořádal. Z hlediska právního posouzení věci jsou tak stěžejní taková skutková zjištění soudů, podle kterých byli poškozená poskytující placené sexuální služby a dovolatel předem dohodnuti na realizaci určité formy sexuálních aktivit, kdy se mělo jednat konkrétně o běžný (nikoli tzv. hluboký) orální sex, klasickou soulož a „hrátky“ v autě. Obviněný však poškozenou za použití násilí přinutil k tzv. hlubokému orálu, při kterém jí způsobil drobné zranění v oblasti orofaryngu. Uvedeného se dopustil, přestože mu poškozená dávala najevo jednoznačný nesouhlas s uvedenou praktikou. S ohledem na průběh samotného aktu svůj odpor samozřejmě nemohla vyjádřit slovně, činila tak ale jediným možným, důrazným a dostatečně srozumitelným způsobem, totiž odstrkováním obviněného tlakem rukou do jeho stehen, na což jmenovaný reagoval tím, že jí držel ruce a opakoval, že se mu to líbí.
13. Soudům nižších stupňů tak státní zástupce přisvědčuje v tom, že na trestnost dovolatelova jednání nemá vliv ani to, že se jednalo o předem dohodnutý sex za úplatu a že poškozená takto sexuální služby poskytuje. Jedná se o službu, za kterou si zákazník platí a která se tedy musí držet v rámci předem dohodnutých mezí a hranic, na nichž se dotyční předem domluví. Z dokazování realizovaného před soudem prvního stupně přitom vyplynulo, že obviněný si s poškozenou sjednal poskytnutí takových sexuálních služeb, které nezahrnovaly žádnou formu násilí, bolesti, donucení, hraného odporu či hraného nesouhlasu. Dohoda mezi nimi vznikla pouze prostřednictvím chatu na k tomu specializovaném webovém portálu, přičemž se mělo jednat o klasický sex s ochranou, oboustranný orální sex a „hrátky“ ve vozidle. Pokud pak obviněný z této dohody během poskytování služby vybočil a násilím se dožadoval poskytnutí sexuálních služeb, o které poškozená neměla zájem a byly jí nepříjemné a dokonce bolestivé, přičemž během dovolatelova jednání projevovala svůj nesouhlas srozumitelným způsobem, kterého tento nedbal, nepochybně naplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že ať už je sexuální služba poskytována za úplatu či bezúplatně, vždy se musí jednat o konsenzuální dohodu mezi všemi účastníky a je bezpředmětné, že se v případě poškozené jednalo o prostitutku, která již podobné sexuální služby v minulosti poskytovala. Podstatné je, že v tomto konkrétním případě k nim nesvolila a vyjádřila také zřetelný nesouhlas, byť projevený nonverbálně. Platí, že na sex jako prostředek uspokojení vlastního sexuálního pudu nemá nikdo výsadní právo, stejně jako není oprávněn domáhat se násilím uspokojení tohoto pudu formou konkrétní sexuální praktiky příčící se vůli poškozené osoby a případné dohodě s ní.
14. Vzhledem k uvedené argumentaci státní zástupce v závěru vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
17. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
19. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
20. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že protože obviněný dovolání směřoval proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání podané proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, mělo být správně jeho dovolání opřeno rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho tzv. druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Skutečnost, že dovolatel prostřednictvím svého obhájce uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nikoliv dále podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. neshledal Nejvyšší soud natolik závažnou, aby toto bránilo projednání podaného dovolání, byť právě povinnost obviněného podat dovolání prostřednictvím obhájce by měla takovým nedostatkům zabránit.
21. Pro úplnost tedy Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
22. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
23. Jak již bylo konstatováno, obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Lze mít za to, že uplatněná argumentace obsahově nepřekračuje pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Proto lze tuto argumentaci podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen s velmi velkou dávkou tolerance. Těžiště námitek obviněného je totiž fakticky založeno toliko na pouhém nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů (otázka věrohodnosti poškozené, dohodnuté sexuální služby, projevení nesouhlasu ze strany poškozené) soudy nižších stupňů, přičemž obviněný jen předkládá pro něho příznivější verzi skutku, kterou však soudy nižších stupňů považovaly za vyvrácenou provedenými důkazy.
24. Bez ohledu na shora uvedené lze konstatovat, že obviněný rozporuje skutkové závěry soudů nižších stupňů, které byly formulovány zejména na základě výpovědi poškozené, když zdůrazňuje především skutečnost, že poškozená je profesionální poskytovatelka sexuálních služeb a na orálním sexu se domluvili. Rovněž rozporuje, byť bez nějaké bližší a podrobnější argumentace, nenaplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, když namítá, že soudy se nezabývaly subjektivní stránkou předmětného zločinu. Bez ohledu na obecnost této argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že námitka týkající se nenaplnění subjektivní stránky je obecně podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ovšem dovolatel v rámci podaného dovolání výslovně neuplatnil.
25. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Ve vztahu k tvrzenému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud akcentovat, že v projednávané věci neshledal tvrzený rozpor mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, natož extrémní. Zde se sluší především poznamenat, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy, jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Tento požadavek soudy nižších stupňů dodržely.
27. Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné z pohledu námitek obviněného, skutečně toliko na podporu závěru, že v případě dovolatele skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je nutno akcentovat, že dovolatel ani vlastní rozsah provedeného dokazování nerozporuje. Provedené důkazy následně hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení použitých důkazů. V tomto směru lze poukázat na zcela přesvědčivé a precizní a zejména detailní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 2–3 rozsudku soudu prvního stupně), když nelze skutečně pominout, že v předmětné věci se jednalo o souhrn důkazů (výpověď poškozené, výpověď jejího přítele, výpověď svědka D. z Kriminalistického ústavu Policie ČR, listinné důkazy – lékařská zpráva, znalecký posudek, printscreeny komunikace mezi obviněným a poškozenou, fotodokumentace), které na sebe logicky navazovaly a doplňovaly se. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně nevycházel toliko z výpovědi poškozené, byť není pochyb o tom, že její výpověď byla rozhodující, nýbrž i z dalších provedených důkazů, které její obhajobu podporovaly, když se zabýval i důkazy, které její obhajobu nepotvrzovaly (zajištěná krevní stopa). Na obhajobu obviněného nakonec i velmi podrobně a precizně reagoval soud druhého stupně (viz body 13–20 usnesení soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec těchto úvah je nutno akcentovat, že na rozdíl od obviněného soudy provedené důkazy posuzovaly komplexně, nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný v rámci podaného dovolání, který pouze prosazuje svoji verzi skutkového stavu a veškerá svoje skutková zjištění staví na své verzi skutkového děje.
28. Z pohledu námitek obviněného je nutno zároveň konstatovat, že soud prvního stupně, jakož i soud druhého stupně, se velmi podrobně zabývaly věrohodností poškozené (viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se s jejich závěry plně ztotožnil, a pro stručnost na rozsudky soudů nižšího stupně plně odkazuje. Nad rámec shora uvedeného je nutno zdůraznit, že během celého trestního řízení nebyl zjištěn žádný motiv, proč by poškozená měla zájem obviněného nepravdivě obvinit a ve vztahu k němu vypovídat záměrně nepravdu. V tomto směru nelze skutečně pominout, že poškozená obviněného před celou událostí neznala, neměli spolu předtím žádné konflikty, přičemž následně poškozená neučinila žádné kroky k tomu, aby po něm např. požadovala vyšší částku za poskytnuté sexuální služby, přičemž ani v trestním řízení nepožadovala náhradu škody či nemajetkové újmy. Současně je nutno akcentovat, že ani poškozená, a to po celou dobu probíhajícího trestního řízení nezpochybňuje, že se na určitých sexuálních praktikách skutečně s obviněným dohodla, přičemž je zřejmý i rozsah těchto dohodnutých služeb (viz zajištěná komunikace), takže se nesnaží stavět tzv. do lepšího světla. Nicméně z profilu poškozené, zajištěné komunikace mezi poškozenou a obviněným, jakož i ze zaplacené částky vyplývá, že předmětem dohody rozhodně nebyl tzv. hluboký orální sex. Nutno také zdůraznit, že poškozená věc nahlásila v podstatě bezprostředně, když oznámení učila téhož dne okolo 13.00 hod, přičemž k jednání obviněného mělo dojít kolem 12.00 hod. Na rozdíl od obviněného se Nejvyšší soud nedomnívá, že by se jednalo o výraznou časovou prodlevu, když je nutno vzít jednak v úvahu, že obviněný poškozenou z místa odvezl, ta šla za svým přítelem a dcerou, přičemž následně se s událostí svěřila příteli, věc oznámila provozovateli internetového portálu www.amateri.com , když je i logické, že určitým způsobem poškozená i zvažovala další postup ve věci z toho pohledu, že je poskytovatelka sexuálních služeb, takže nepochybně i zvažovala, jak celou věc řešit, a to i z pohledu případného postoje orgánů činných v trestním řízení, kdy mohla mít obavy z jejich určité předpojatosti.
29. Ohledně argumentace obviněného stran neprokázání krve poškozené na prezervativu, je třeba pro stručnost odkázat na závěry soudů nižších stupňů, které se s obhajobou obviněného týkající se této skutečnosti řádně a přesvědčivě vypořádaly již v předchozí fázi trestního řízení před soudem (viz např. bod 18 usnesení soudu druhého stupně, či body 2–3 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje. Pokud obviněný nevěrohodnost poškozené dovozuje z jistého nelogického chování poškozené, tak je třeba uvést, že poškozená připustila, že přes určité nevhodné chování obviněného po nastoupení do auta (dal jí facku), byla připravena dohodnutou sexuální službu poskytnout, což nepochybně souvisí s tím, že oblast placených sexuálních služeb je spojena vždy s určitou mírou možnosti nevhodného chování ze strany tzv. klientů, když ovšem nelze pominout, že po tzv. první facce obviněný na poškozenou dále fyzicky neutočil a ani slovně, když vlastnímu protiprávnímu jednání došlo až po určité době poskytování dohodnuté sexuální služby. Je i jistým způsobem pochopitelné, že poškozená sexuální akt, se kterým nesouhlasila, dokončila i přes svůj nesouhlas s touto praktikou, když při hodnocení jejího chování je nutno vzít v úvahu, že poškozená se ocitla sama s obviněným na osamělém místě, takže možnosti její obrany byly ztížené.
30. Ohledně argumentace obviněného, že poškozená byla osoba poskytující sexuální služby za úplatu a že tzv. hluboký orální sex nabízela na webu a považovala se za dobrou v této sexuální činnosti, lze konstatovat, že toto není pro posouzení viny podstatné a relevantní. Navíc by tato námitka obsahově směřoval k spíše naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že obětí zločinu znásilnění totiž může být též osoba poskytující sexuální služby za úplatu, tedy i prostitutka, pokud není předem seznámena s rozsahem poskytnutí takových služeb a s tímto rozsahem dobrovolně nesouhlasí, což se dělo i v projednávané věci. Zde je nutno zdůraznit, že obviněný požadoval po poškozené takovou sexuální aktivitu, která nebyla součástí jejich předchozí dohody, čehož si byl vědom. Stran možnosti spáchání zločinu znásilnění na osobě poskytující sexuální služby je nutné poukázat již na ustálenou judikaturu Nejvyšší soudu, např. usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 4 Tdo 212/2018, či ze dne 21. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 933/2017, které připouští, že obětí trestného činu znásilnění může být i osoba poskytující sexuální služby za úplatu. Jestliže tedy došlo mezi poškozenou a obviněným k předchozí dohodě o „normálním“ pohlavním styku v podobě orálního sexu, která nezahrnovalo tzv. hluboký orál (za tento byla stanovena jiná částka) pak jednání obviněného, které bylo v rozporu s předem určenou dohodou o rozsahu poskytnutých sexuálních služeb a se kterým poškozená prokazatelně nesouhlasila, nepochybně zasáhlo do práva poškozené svobodně rozhodnout o vlastním pohlavním životě. Násilí obviněného s ohledem na okolnosti případu mířilo k překonání (předpokládaného) odporu poškozené proti vykonání pohlavního styku nedohodnutým a pro poškozenou nebezpečným způsobem. Z pohledu námitek obviněného lze jen stručně uvést, že poškozená sice tzv. hluboký orál realizovala, ovšem jak sama uvedla s klienty, které již znala a kterým důvěřovala.
31. Nejvyšší soud nemůže ani přisvědčit námitce obviněného stran toho, že soudy nižších stupňů se nezabývaly subjektivní stránkou jeho jednání. Přestože obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (otázka subjektivní stránky souvisí s trestní odpovědností fyzické osoby), považoval Nejvyšší soud na tuto argumentaci za vhodné stručně zareagovat. Předně je třeba uvést, že v případě obviněného se jedná opětovně spíše o skutkovou námitku, kdy závěr o nedostatku zavinění dovozuje z vlastního hodnocení skutkového děje.
32. Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a kdo tak učiní souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Z hlediska subjektivní stránky se jedná o úmyslný trestný čin, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu námitek obviněného je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (bod 4 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud poté tyto závěry soudu prvního stupně potvrdil.
33. Bez ohledu na skutečnost, že soudy nižších stupňů se naplněním subjektivní stránky zabývaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež akceptoval i soud druhého stupně, je nepochybné, že obviněný vykonal zločin znásilnění na poškozené tím, že násilím donutil poškozenou k pohlavnímu styku provedeným srovnatelným způsobem se souloží, a to konkrétně tzv. hlubokým orálním sexem, na kterém se s poškozenou nejen předem nedohodl a nezaplatil za něj (vyšší cena dle inzerátu poškozené), ale především mu poškozená aktivní obranou dala najevo (odstrkováním od stehen dovolatele a následně i slovně), že s takovým jednáním nesouhlasí. Z provedeného dokazování není totiž pochyb o tom, že poškozená dala obviněnému srozumitelným způsobem, byť nejprve neverbálním najevo, že s jeho jednáním nesouhlasí, odstrkovala ho, přičemž mu následně i slovně řekla, aby toho nechal, na což nijak obviněný nereagoval, poškozenou držel za ruce a tvrdil, že se mu to tak líbí a že to tak chce. Zde je nutno zdůraznit, že vážně míněný nesouhlas s pohlavním stykem může oběť zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, která je neschopna verbální komunikace, projevit též pouze způsobem chování, např. polohou těla v podobě zaujetí pasivní obranné pozice, znemožňující provedení soulože apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 126/2023, ze dne 04. 08. 2021, sp. zn. 8 Tdo 699/2021). Jak již bylo konstatováno, není pochyb o tom, že poškozená dala najevo nejprve neverbální a poté i explicitně svůj nesouhlas s jednáním dovolatele. Dovolatel si byl vědom, že jedná v rozporu s jejich předchozí slovní dohodou ohledně rozsahu sexuálních služeb a že poškozená s touto sexuální praktikou nesouhlasí, což mu dávala najevo, když při vědomí těchto skutečností, přesto ve svém jednání pokračoval a tohoto nezanechal. Jinak vyjádřeno, dovolatel si byl nepochybně vědom toho, že poškozená s předmětnou sexuální aktivitou nesouhlasí, tato nebyla předmětem jejich dohody, což mu dávala neverbálně, ale i verbálně, najevo, a přesto svého jednání nezanechal, takže musel být srozuměn s tím, že se vůči poškozené dopouští jednání, které zasahuje do svobody rozhodování poškozené v sexuální oblasti a byl přinejmenším srozuměn s tím, že překonává vážně míněny odpor poškozené.
34. Nejvyšší soud dodává, že subjektivní stránka trestného činu znásilnění je charakterizována úmyslem pachatele. Z toho vyplývá, že pachatel musí vědět o tom, že překonává vážně míněný odpor oběti, respektive její nesouhlas s pohlavním stykem, anebo že daná oběť se nachází ve stavu bezbrannosti, a musí s tím být minimálně srozuměn (ŠČERBA, Filip. §185 [Znásilnění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 28.). O takovou situaci se v dané věci nepochybně jednalo, když poškozená dala obviněnému opakovaně najevo, že s jeho jednáním nesouhlasí a on přesto násilím poškozenou donutil k pohlavnímu styku srovnatelným se souloží.
35. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces obviněným lze uvést, že tato námitka je velmi obecná, když obviněný ani výslovně nezmiňuje, které konkrétní práva podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy měla být postupem soudů nižších stupňů porušena. Obecně je možno připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
36. Nejvyšší soud považuje na závěr rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
37. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze konstatovat, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť s velkou dávkou tolerance, a neuplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
38. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu