ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.94.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 94/2023-730
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 6 To 29//2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 47 T 1/2022, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 23. 4. 2021 v 15:59 hod. v v XY tunelu za nájezdem z XY ve směru na XY u kilometru 19,430 jako řidič osobního motorového vozidla Jeep Grand Cherokee, zlaté metalické barvy, RZ: XY, po předchozím konfliktu v dopravě s poškozeným M. H., nar. XY jako řidičem motocyklu Yamaha TDM 850, RZ: XY, když při zařazování z připojovacího pruhu přes pravý jízdní pruh až do levého jízdního pruhu přesáhl minimálně polovinou svého vozidla do levého jízdního pruhu, čímž v rozporu s §4 písm. a) a §12 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích omezil poškozeného M. H. v průjezdu, neboť mu zúžil průjezd jízdního pruhu, a v takové jízdě po středové dělící čáře při souběžné jízdě s motocyklem pokračoval po dobu cca 5 sekund, aniž by se zařadil zpět do pravého jízdního pruhu, přičemž si poškozený poklepal na přilbu a následně pravou rukou promáchl směrem dopředu a vyvrátil levé zpětné zrcátko vozidla Jeep, nato obžalovaný provedl mírný vybočující manévr vozidlem směrem doprava a přibrzdil, aby následně výraznějším vybočením vozidla doleva, vědom si toho, že na motocyklu jedou dvě osoby, úmyslně narazil levou přední částí vozidla do pravého boku motocyklu do pravého bočního zavazadlového kufru, čímž zapříčinil pád motocyklu s řidičem i jeho spolujezdkyní, poškozenou J. K., nar. XY, a způsobil poškozenému M. H. lehký otok v čelní krajině hlavy, oděrky v oblasti pravého lokte a podvrtnutí pravého hlezenního kloubu a poškozené J. K. poranění v oblasti chodidla pravé nohy v podobě krevního výronu s otokem v oblasti skloubení zánártních a nártních kůstek (tzv. Chopartova kloubu), když zranění obou si následně vyžádala lékařské ošetření v úrazové ambulanci Fakultní nemocnice Na Bulovce, když však s ohledem na místo, kde ke střetu došlo, tedy v tunelu XY městského okruhu, kde byla rychlost omezena na 50 km/h, ve vysokém stupni provozu v rámci dopravní špičky při pátečním odpoledni a s ohledem na nepoměr hmotnosti vozidla kategorie SUV a jednostopého motocyklu, na kterém se přepravovaly dvě osoby bez vnější ochrany těla vyjma motorkářského oblečení a ochranných přileb, byl srozuměn s možností způsobení závažnějších zranění poškozeným, konkrétně v podobě vážného poranění krční páteře i s přímým ohrožením života za současného užití ochranné přilby, vzniku hlubokých poranění měkkých tkání, poranění vazivového aparátu kloubů, zlomeniny končetin a poranění v oblasti trupu, představované komplikovanými zlomeninami žeber, poraněním důležitých orgánů dutiny hrudní a břišní, poraněním páteře a pánevního pletence, i s přímým ohrožením života, a to v souvislosti pádu motocyklu v důsledku srážky, následkem něhož dojde k nekontrolovanému rotačně smýkavému pohybu stroje i obou jezdců, přičemž mohlo dojít i ke zkřížení jejich vzájemné trajektorie s dráhou dalších, v tunelu projíždějících, vozidel, taková závažnější zranění poškozených nenastala pouze shodou náhod, na vůli obžalovaného zcela nezávisle, dále poškozenému M. H. způsobil škodu zničením motocyklu Yamaha TDM 850, reg. zn. XY, VIN XY, stříbrné metalické barvy ve výši 49.600 Kč a poškozením jeho přileb, oděvů a bezpečnostních prvků škodu ve výši 16.125 Kč, a poškozené J. K. na oděvech a obuvi škodu ve výši 550 Kč.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 6 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody:
· Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 47114975, Praha 9, Drahobejlova 1404/4 částku ve výši 25.655 Kč,
· Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, IČ 47114304, Praha 3, Vinohradská 2577/178 částku ve výši 1.985 Kč,
· M. H., nar. XY, bytem XY, XY, částku ve výši 65 325 Kč a za ušlou mzdu částku ve výši 39 650 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 47 T 1/2022, podal obviněný M. Š. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 6 To 29/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 6 To 29/2022, podal následně obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu a provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu k závěru soudů obou stupňů ohledně jednání obviněného. Dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak spatřuje ve skutečnosti, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož odvolací soud nesprávně potvrdil rozsudek soudu I. stupně, když skutek posoudil jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle ust. §145 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle ust. §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný úvodem popírá úmyslné spáchání skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu I. stupně, jelikož je i z provedených důkazů zřejmé, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů shledává hned na několika místech. Konkrétně se jedná o skutečnost, že u obviněného údajně absentuje sebemenší náznak sebereflexe. K tomu dodává, že skutečnost, že z místa odjel, však neznamená, že neprojevil sebemenší náznak sebereflexe či se snad nezajímal o stav poškozených, jelikož sám zastavil na nejbližším možném bezpečném místě, kde se již necítil v ohrožení agresivním chováním poškozeného, a sám zavolal na Policii České republiky, aby incident nahlásil. Taktéž je třeba uvést, že je z provedených důkazů patrné, že poškození nejevili žádné známky zranění a je tak zřejmé, že nemohl předpokládat, že by bylo třeba jim přivolat záchrannou službu. Soudům dále vytýká, že zatímco jednání poškozeného M. H. bagatelizují, jednání obviněného naopak nepřípustně zveličují. Navazující, obsahově nejširší část dovolání, pak věnuje výhradám proti tomu, jakým způsobem a s jakými závěry soudy hodnotily podstatnou část stěžejních důkazů. Předně tedy vytýká, že znalecký posudek z oboru silniční doprava a ekonomika zpracovaný Ing. Alešem Vémolou soudy chybně označily za tendenční a odborné závěry znalce neadekvátně nahradily svými laickými úvahami. Obdobně zpochybňuje i závěry soudů, ke kterým dospěly v reakci na hodnocení zbylých důkazů, především kamerových záznamů z tunelu Blanka. Následně realizuje jejich vlastní vyhodnocení, to vše ve snaze vyloučit závěr o úmyslném najetí do motocyklu řízeného poškozeným M. H. Tvrdí přitom, že vadným hodnocením důkazů soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, přičemž odsuzující rozhodnutí označuje za důsledek porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo.
S ohledem na uvedené obviněný prostřednictvím svého obhájce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 6 To 29/2022, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 47 T 1/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se více méně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Požaduje-li tedy obviněný skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady směřované proti důvodům, pro které byl uznán vinným, nepochybně je nalezne v přesvědčivé argumentaci obsažené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů. Obviněný vytkl kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odůvodněním, že odsuzující rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Státní zástupce nicméně zastává názor, že jeho námitky v té podobě, v jaké je uplatnil, pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Při posuzování toho, zda je tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. oprávněné či nikoli, je totiž dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Obviněný přitom v rámci dovolací argumentace vůbec netvrdí, že právě tato skutková zjištění soudů vyjádřená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nenaplňují znaky přisouzených trestných činů. Ačkoli nezpochybňuje takové primární skutkové zjištění, podle kterého ke kolizi došlo poté, co narazil levou přední částí svého automobilu do bočního zavazadlového kufru umístěného v zadní části motocyklu řízeného poškozeným M. H., podstata jeho dovolací argumentace a nesouhlasu s přisouzenou právní kvalifikací je vystavěna výlučně na zpochybnění klíčového skutkového závěru obecných soudů vyjádřeného již ve skutkové větě rozsudku Městského soudu v Praze, že tak učinil úmyslným naražením do motocyklu. Hájí se tím, že šlo o nešťastnou náhodu navazující na jeho úlekovou reakci. Obdobně pak dovolatel se soudy nesouhlasí v tom, že do motocyklu najel záměrně ve snaze poškozeného potrestat za jeho předchozí chování, které subjektivně vnímal jako závadové. Podle přesvědčení státního zástupce je tudíž jeho mimořádný opravný prostředek vystavěn pouze na striktním nesouhlasu se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, především na zpochybnění těchto podstatných skutkových závěrů, ke kterým dospěly a jež se také staly klíčovými pro přisouzení odpovídající právní kvalifikace. Takto koncipované výhrady se přitom s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. fakticky rozcházejí. Z pohledu dovolací argumentace je přitom podstatné, že obviněným nastíněný rozpor zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů v rozhodnutích soudů spatřovat nelze, neboť nalézací soud zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Jinak vyjádřeno, dovolatelem opakovaně předestíraný průběh skutkového děje je s provedenými důkazy – konkrétně výpověďmi poškozených M. H. a J. K. a svědků manželů G., lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaným znalcem MUDr. Ivanem Procházkou, a především kamerovými záznamy z tunelu XY – v příkrém rozporu. Ve věci se totiž nejednalo o běžnou dopravní nehodu zapříčiněnou nedbalým chováním některého z účastníků silničního provozu, ale o primitivní útok vůči poškozeným. Státní zástupce dále uvádí, že Městský soud v Praze se také přesvědčivě vypořádal se závěry znaleckého posudku zpracovaného Ing. Alešem Vémolou, znalcem z oboru silniční dopravy a ekonomika, jehož dílčí části obviněný využíval k podpoře své snahy o vyloučení či alespoň minimalizaci vlastní trestní odpovědnosti. Závěr o úmyslném jednání dovolatele, který záměrně, ve snaze se poškozenému pomstít, srazil motocykl a jeho posádce tak způsobil zjištěná zranění, je správným a logickým odrazem provedených důkazů. Těmi byl tedy spolehlivě prokázán jak průběh samotné kolize a její příčiny, tak i úrazový děj, v jehož důsledku mohli M. H. a J. K. utrpět závažná, až život ohrožující zranění.
Státní zástupce se tudíž se závěry soudů, které našly svůj odraz v odsuzujícím rozsudku a v zamítnutí odvolání, zcela ztotožňuje a nemá nic dalšího, co by nad jimi uváděný rámec doplnil. Státní zástupce dodává, že nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, jak dovolatel zmiňuje na stranách 10, 11 a 12 dovolání. Pokud totiž soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Státní zástupce své vyjádření uzavírá konstatováním, že soudy zformovaly správná skutková zjištění a těm přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. Dovolání přitom shledává neopodstatněným a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d zachována. odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný M. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný ve zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu a provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu k závěru soudů obou stupňů ohledně jeho jednání, kterým měl naplnit znaky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V rámci uplatněného dovolacího důvodu dále namítl, že znalecký posudek z oboru silniční doprava a ekonomika, zpracovaný Ing. Alešem Vémolou, soudy chybně označily za tendenční a odborné závěry znalce neadekvátně nahradily svými laickými úvahami. Zároveň namítl, že soudy odmítly přibrat jiného znalce z oboru doprava za účelem vypracování revizního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud uvádí, že ač nalézací soud důvodně označil některé závěry zmíněného posudku za nepřiléhavé, tendenční a vadné, rozhodně neplatí, že by odborné závěry nepřípustně nahrazoval svými laickými a nepodloženými úvahami. Nelze totiž přehlédnout, že jedním z klíčových důkazů byly kamerové záznamy, ze kterých je skutkový děj velmi dobře patrný. Jak uvedl i Vrchní soud v Praze v odstavci 7. odůvodnění svého usnesení, znalec se mohl z hlediska své odbornosti vyjádřit např. k tomu, do jaké míry levého jízdního pruhu zasahoval automobil obviněného, jakou jela vozidla v tu chvíli rychlostí, jak to z technického hlediska mohlo ovlivnit způsob jízdy motocyklu, apod. Bylo však pouze na posouzení soudu, aby konkrétní způsob jízdy obviněného podřadil pod konkrétní ustanovení konkrétního zákona, vyvodil z nich, zda své povinnosti respektoval či nikoli. V daném případě pak Městský soud v Praze správně uzavřel, že to byl právě obviněný, kdo se jako účastník provozu na pozemních komunikacích choval v rozporu s povinnostmi vymezenými především v ustanovení §4 písm. a) a §12 zákona o silničním provozu. Žádnému ze soudů proto nelze vytknout, podrobily-li tvrzení znalce Ing. Aleše Vémoly kritickému hodnocení a poukázaly-li na zjevné nesprávnosti, které uváděl. Nejvyšší soud se navíc neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně nepřibrání jiného znalce z oboru doprava za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Lze konstatovat, že přibrání dalšího znalce nebylo třeba, neboť o odborných otázkách nevyvstaly pochybnosti. Nejedná se v tomto případě tedy o tzv. opomenutý důkaz.
Nejvyšší soud k obviněným namítanému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy konstatuje, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, které spolu navzájem korespondují a vzájemně se doplňují. Jde zejména o výpověď poškozených M. H. a J. K. a svědků manželů G., ve spojení se závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Ivana Procházky. Především tyto důkazy korespondují se stěžejním důkazem, jímž je obrazový záznam prokazující způsob jednání obviněného, na kterém je oproti verzi obviněného jasně a zřetelně vidět jeho cílené jednání, které bylo motivováno jeho snahou potrestat poškozeného za ránu do jeho vozidla. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny. Pokud tedy obviněný kromě jiného dovozoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (extrémního) nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají.
Obviněný M. Š. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. Š.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (např. hodnocení kamerového záznamu z tunelu XY, znaleckého posudku znalce z oboru silniční doprava a ekonomika, Ing. Aleše Vémoly) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (například tvrzení soudů obou stupňů, že do motocyklu najel záměrně ve snaze poškozeného potrestat), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. popřel úmyslné spáchání skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu I. stupně. Uvedl, že předmětnou kolizi nezpůsobil úmyslně, nýbrž šlo o nešťastnou náhodu. Na základě provedeného dokazování tak dle něj není možno dojít k právnímu závěru o tom, že se dopustil jednání, kterým jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud uvádí, že závěr o úmyslném jednání obviněného je správným a logickým odrazem provedených důkazů. Těmito důkazy byl spolehlivě prokázán jak průběh samotné kolize, tak i její příčiny. Z nehodové děje je zřejmé, že obviněný věděl, že nárazem svým vozidlem do motocyklu poškozených může těmto způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tímto srozuměn, protože od svého aktivního útoku neustoupil. Jak podrobně rozvedl Městský soud v Praze a výstižně shrnul Vrchní soud v Praze, reálný stav na místě činu v době před kolizí byl takový, že obviněný od opuštění připojovacího pruhu svým vozidlem zn. Jeep Grand Cherokee zasahujícím do levého jízdního pruhu v podstatě blokoval volný průjezd poškozeného jedoucího tímto jízdním pruhem, na což M. H. logicky reagoval. Jednak snahou o navázání očního kontaktu s obviněným a opakovaným troubením, a nakonec i bouchnutím do jeho vozu. Ve shodě s oběma soudy lze připustit, že reakcí na tento úder mohl být krátký úlek obviněného, jehož důsledkem bylo také drobné vybočení jeho automobilu. Soudy nicméně po právu akcentovaly, že následný cílený manévr spočívající ve stržení volantu a nárazu do motocyklu již instinktivní, úlekové reakci přičítat nelze. Jednalo se naopak o agresivní snahu o pomstu poškozenému. Z kamerového záznamu navíc zřetelně vyplývá, že po původním mírném vybočení vpravo obviněný opakovaně přibrzdil a teprve následně strhl volant svého vozu a najel do zadní části motocyklu řízeného M. H. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný zcela záměrně ve mstě za předchozí jednání poškozeného najel svým vozidlem do zadní části motocyklu a v důsledku toho srazil oba poškozené i s motocyklem na vozovku.
Nejvyšší soud k námitkám obviněného pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, ale zejména také naplnil všechny znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu