ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.992.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 992/2023-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněné L. F. , t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 121/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 13/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 3 T 13/2023 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byla obviněná L. F. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) a přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
„ 1) dne 10. července 2021 v 13:50 hodin řídila zapůjčené osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ XY, vlastníka P. H., v Brně po vozovce ulice XY ve směru jízdy od XY k ulici XY, přičemž při průjezdu úsekem, kde probíhaly stavební práce, a provoz byl usměrněn přenosným dopravním značením, v místech u sloupu veřejného osvětlení č. 15, porušila ustanovení §4 písm. a), písm. c), §5 odst. 1 písm. b), §11 odst. 1, a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), neboť se nechovala dostatečně ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, nepřizpůsobila své chování zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, neřídila se dopravními značkami a přenosným dopravním značením usměrňujícím provoz v místě, nepřizpůsobila rychlost jízdy svého vozidla zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a nejela takovou rychlostí, aby byla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, přičemž při průjezdu pravotočivou zatáčkou přejela přes vodorovné dopravní značení do protisměru, kde se čelně střetla s protijedoucím osobním motorovým vozidlem tov. zn. Honda Civic, RZ XY, vlastník vozidla A. V., přičemž v důsledku toho došlo ke zranění:
- řidiče vozidla Honda M. V., který utrpěl zhmoždění levého ramene a levého zápěstí těžšího stupně, zhmoždění pravé kyčle a pravého kolene, pro které byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu asi 10 dnů, kdy toto omezení spočívalo zejména v bolestivosti poranění, v nutnosti přiložení fixace na levé zápěstí, pracovní neschopnosti a nemožnosti sebeobsluhy při běžných denních úkonech jako je jídlo a hygiena,
- spolujedoucího na předním sedadle M. V., který utrpěl zhmoždění hlavy, levé poloviny hrudníku a břicha, zlomeninu 10. žebra vpravo, a zlomeninu základního článku 2. prstu levé ruky u praváka, pro které byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu asi 5 týdnů, kdy toto omezení spočívalo zejména v nutnosti hospitalizace po dobu 2 dnů v nemocnici, přiložení fixace na levou ruku, bolestivosti poranění, pracovní neschopnosti a nemožnosti sebeobsluhy při běžných denních úkonech jako je jídlo a hygiena,
- spolujedoucího na pravém zadním sedadle, nezletilého P. V., který utrpěl zlomeninu klíčku vpravo, zlomeninu hrudní kosti, zhmoždění hrudníku a povrchové oděrky, pro které byl citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu asi 4 týdnů, kdy toto omezení spočívalo zejména v přiložení fixace na klíční kost (Delbetovy kruhy), omezení hybnosti, bolestivosti a nemožnosti sebeobsluhy při běžných denních úkonech jako je jídlo a hygiena,
přičemž svým jednáním způsobila i hmotnou škodu A. V. poškozením vozidla Honda Civic, RZ XY, ve výši cca 40.000,- Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, ve výši 42.747,- Kč vzniklou hrazením léčebných úkonů pojištěnců,
2) dne 10. července 2021 v 13:50 hodin poté, kdy měla jako řidička zapůjčeného osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, RZ XY, vlastníka P. H., v Brně při jízdě po vozovce ulice XY ve směru jízdy od XY k ulici XY, při průjezdu úsekem, kde probíhaly stavební práce, v místech u sloupu veřejného osvětlení č. 15, účast na výše v bodě 1 popsané dopravní nehodě, kdy se čelně střetla s vozidlem tov. zn. Honda Civic, RZ XY, a při které došlo ke zranění tří osob včetně nezletilého dítěte, po střetu vozidel z místa dopravní nehody utekla neznámo kam, přičemž se blíže nezajímala o zdravotní stav cestujících z vozidla Honda Civic a neposkytla potřebnou pomoc zjevně zraněným M. V., M. V. a nezl. P. V., ač tak mohla učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, “.
2. Za uvedené přečiny uložil soud prvního stupně dovolatelce podle §151 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 (dvaceti šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněnou pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 (šesti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, částku ve výši 42 747 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které směřovala do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání v neprospěch obviněné podal taktéž státní zástupce, který jej směřoval proti výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 121/2023, tak, že odvolání obviněné a odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 121/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále v návaznosti na toto pochybení pak rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněná následně uvádí, že hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů vybočuje z pravidel trestního řízení, zejména je v rozporu s formální logikou. Hodnocení důkazů soudy vnímá jako selektivní, kdy napadené usnesení pomíjí ty důkazy, které svědčí v její prospěch, popř. je bagatelizují, selektují jejich skutečný obsah. Je přesvědčená, že odvolací soud se nezabýval podstatnými skutečnostmi, které uváděla, jakož i celou řadou opatřených a provedených důkazů. V rozhodnutí podle dovolatelky taktéž absentují úvahy soudu, z jakého důvodu některé důkazy svědčící v její prospěch, které v rámci odvolacího řízení jednak soud zčásti provedl a zčásti znovu hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, pomíjí či z jakého důvodu tyto důkazy nevzal při svém rozhodování na zřetel. V tomto spatřuje naplnění uvedených dovolacích důvodů.
6. Dovolatelka je přesvědčena , že v rámci trestního řízení ve skutečnosti nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by byla v době dopravní nehody na místě činu a řídila vozidlo Škoda Octavia. Akcentuje, že ji nepoznal ani jeden z posádky druhého vozidla, ani slyšený svědek M. V. Namítá, že napadené rozhodnutí je postaveno jednak na výsledcích odborných vyjádření vypracovaných OKTE Brno, dále na konstatování nevěrohodnosti svědka H., z jehož výpovědi soudy nepřípustně selektují, citují a účelově interpretují pouze ty části, které lze využít v rámci těmito soudy přijatého závěru o její vině. Takový postup soudů shledává i u dalších slyšených svědků. Je toho názoru, že rozhodnutí nalézacího soudu se vyznačuje celou řadou spekulativních konstatování, které zjevně nemají oporu v provedených důkazech. Odkazuje přitom na odstavec 28 rozsudku, kde cituje konkrétní souvětí. Uvádí, že v závěrech, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. v nepřípustné selektivnosti hodnocení obsahu provedených důkazů, pak pokračuje odvolací soud v rámci hodnocení výpovědi svědka G. (odst. 12 napadeného usnesení). Ten podle dovolatelky zcela nekriticky přejímá obsah výpovědi tohoto svědka , a to zejména informace o poloze sedadla řidiče vozidla Škoda Octavia. Pomíjí však skutečnost, že svědek jednoznačně uvedl, že se dovnitř vozidla „nelezlo“. Jednalo se pouze o odhad a při ohledání vozidla toto už mělo jít „mimo“ svědka. Akcentuje, že pouhý subjektivní odhad svědka nemůže představovat relevantní podklad pro přijetí závěru o její přítomnosti na místě dopravní nehody. Zdůrazňuje, že svědek M. V. popisoval řidičku o výšce cca 160 cm s tím, že byla menší vůči vozidlu. V této souvislosti dovolatelka namítá, že obhajoba předložila a založila do soudního spisu zcela opomenutý důkaz, výkres s rozměry automobilu Škoda Octavia, z něhož vyplývá, že výška vozu činí 1462 mm. Pokud by měla řidička vozidla oněch 160 cm, tak stále by byla vyšší než uvedené vozidlo. Jestliže svědek vnímal, že řidička byla menší vůči vozidlu, tak musela být skrčena, a za této situace zcela zřejmě nelze subjektivně ani objektivně vnímat výšku osoby skrčené za vozidlem, kdy touto osobou podle všeho nebyla dovolatelka, ale svědkyně K., která uvedené sama doznává.
7. Obviněná taktéž poukazuje na nesprávný závěr soudů obou stupňů, že z fotografií založených do soudního spisu vyplývá, že svědkyně K. má jinou barvu vlasů než dovolatelka, kdy je naopak zřejmé, že jmenovaná svědkyně měla stejnou barvu vlasů jako dovolatelka, což bylo možno vnímat v rámci výpovědi jmenované svědkyně u hlavního líčení. Namítá, že soudy vycházely patrně ze zcela neaktuálních snímků.
8. Poukazuje dále na to, že v rámci odvolacího řízení předložila znalecký posudek znalce Vaňka, z oboru Kriminalistika, specializace forenzní biologie a genetika. Ze závěrů předmětného znaleckého posudku podle dovolatelky plyne, že pokud se jedná o odborné vyjádření OKTE Brno ze dne 14. 12. 2021 a ze dne 14. 4. 2022, pak v případě prvního odborného vyjádření je závěr znalce ten, že toto odborné vyjádření je nejednoznačné a nepřezkoumatelné, protože neobsahuje klíčové informace. Konkrétně uvádí, že schází výsledky naměřené koncentrace izolované DNA a výsledné DNA profily, čímž není možné ověřit deklarované shody. Stejně tak odkaz na název metodiky (SOP) neposkytuje žádné informace například o konkrétním provedení analýzy. Odborné vyjádření se také vůbec nezmiňuje o tom, že by byla u nějakého vzorku detekována inhibice (nejsou uvedeny vůbec žádné výsledky zkoumání), přestože u povrchových stěrů se jedná o poměrně běžný jev. Při zjištění inhibice je možné provést krok odstranění inhibitorů z extraktu DNA, čímž je podstatným způsobem sníženo riziko falešně negativních výsledků. Bez předložení laboratorních protokolů s výsledky měření koncentrace, elektroforetogramů profilů DNA a také validační studie, jež stanovuje minimální naměřenou koncentraci DNA potřebnou k provedení následné fragmentační analýzy (stanovení profilu DNA), není možné odborná vyjádření přezkoumat v plném rozsahu.
9. Akcentuje, že předložený znalecký posudek se dále zabývá otázkou primárního a sekundárního přenosu genetického materiálu, kdy v tomto ohledu bylo mj. konstatováno, že i když dojde ke kontaktu osoby s předmětem, nemusí vždy dojít k přenesení detekovatelného množství biologického materiálu. Z tohoto závěru plyne zjevná nesprávnost konstrukce nalézacího soudu, že pokud na předmětném airbagu nebyl zjištěn biologický materiál svědkyně K., tak je vyloučeno, že by v inkriminované době předmětné vozidlo řídila právě tato osoba. Znalec v posudku též konstatuje, že je nemožné určit, zda byl biologický materiál přenesen přímým kontaktem (ať už jedním či opakovaným dotekem) nebo nepřímým sekundárním přenosem, kdy v této souvislosti je uvedeno pět hlavních důvodů, proč tomu tak je. Obviněná dále namítá, že z posudku také plyne, že v případě stop zajištěných na předmětech neexistuje použitelná metoda pro určení stáří biologické stopy, a tudíž nelze určit, zda zkoumaná biologická stopa je v časové relevanci k případu. Ze znaleckého posudku podle obviněné taktéž plyne, že v rozporu s doporučeními pracovní skupiny ENFSI není v odborném vyjádření uvedeno, že se může jednat o náhodnou shodu mezi záznamem v databázi a zjištěným DNA profilem.
10. Ohledně detekce biologického materiálu na aktivovaném airbagu obviněná uvádí s odkazem na posudek, že aby bylo možné jednoznačně vědecky správně tento nález vyhodnotit, tak by bylo nutné nejprve zodpovědět otázky, jak často a jaké množství biologického materiálu spolujezdce můžeme detekovat na neaktivovaném airbagu řidiče, jaké množství biologického materiálu neznámého původu můžeme detekovat na neaktivovaném airbagu, jak často a v jakém množství je DNA řidiče detekována na aktivovaném airbagu řidiče a kolik eDNA (DNA na prachových částicích a podobně) se uchytí na aktivovaném airbagu. Odpovědi na žádnou z těchto otázek odborná vyjádření OKTE Brno nenabízejí. Obviněná namítá, že bez zkoumání neaktivovaných airbagů a DNA na airbagu spolujezdce nelze případ jednoznačně vyhodnotit. Stejně tak shoda DNA profilu z airbagu neříká nic o tom, zda tato osoba přišla s airbagem do přímého kontaktu, či zda se nejednalo o sekundární přenos. Určení stáří biologické stopy bohužel není u daného typu stop možné.
11. Dovolatelka tak namítá, že přestože odvolací soud předmětný znalecký posudek provedl, k jeho závěrům vůbec nepřihlédl, a naopak se i přes shora uvedené skutečnosti přiklonil k obsahu odborných vyjádření OKTE Brno Je přesvědčena, že odborná vyjádření OKTE Brno jsou nejednoznačná a nepřezkoumatelná, a proto z nich nelze v rámci projednávané věci vycházet.
12. Závěrem dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2023, sp. zn. 5 To 121/2023, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 3 T 13/2023. Podle §265k odst. 2 tr. ř. aby pak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále také, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
13. Státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 1 NZO 788/2023, nejprve stručně předestřela průběh trestního řízení a obviněnou zvolené dovolací důvody. Státní zástupkyně je toho přesvědčení, že dovolatelkou uplatněná argumentace odpovídá pouze dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle státní zástupkyně se však dovolatelka pouze neztotožňuje s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily. Uvedené tak nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
14. Podle státní zástupkyně z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že se obviněná dopustila předmětné trestné činnosti. Podle výpovědí svědků V. staršího a V. mladšího, řídila vozidlo Škoda Octavia žena nižšího vzrůstu (měřila asi 160 cm). To bylo potvrzeno ohledáním vozidla i výpověďmi zasahujících policistů S. a G., kteří potvrdili, že sedadlo řidiče bylo nastaveno asi pouze 40 až 50 cm od volantu, což uvedenou skutečnost o nižším vzrůstu řidičky potvrzuje. Pokud se k řízení vozidla a způsobení dopravní nehody hlásila paní K., bylo prokázáno, že to bylo z iniciativy přítele obviněné P. H. Ten se snažil zastřít vinu obviněné i prostřednictvím svědkyně Š., kterou poslal s občanským průkazem obviněné, aby se za ni vydávala na Policii ČR kvůli odběru srovnávacího materiálu. Ve vozidle byl rovněž identifikován mobilní telefon obviněné, což bylo prokázáno prostřednictvím výpovědi svědka G., který jí na tento telefon volal, přičemž v ETŘ bylo zjištěno, že předmětné telefonní číslo je registrováno právě na obviněnou. Identita obviněné byla zjištěna rovněž ze stop nalezených na nedopalku cigaret a na airbagu, což bylo prokázáno odborným vyjádřením OKTE.
15. Pokud obviněná zpochybňuje odborná vyjádření, odkazuje státní zástupkyně na vysvětlení jejich zpracovatelky V. P., která se vyjádřila obecně ke způsobu provádění srovnávacích měření i konkrétnímu postupu. Zdůrazňuje, že ani po provedení znaleckého posudku nebylo třeba vyloučit odborné vyjádření OKTE z okruhu důkazů, kterými měla být vina obviněné prokazována (viz bod 18 rozhodnutí odvolacího soudu). Státní zástupkyně zdůrazňuje i skutečnost, že předmětný znalecký posudek vycházel z neúplných a nedostatečných podkladů a údajů, přičemž závěry znalce byly pouze teoretické. Poukazuje i na to, což odvolací soud taktéž vyzdvihl, že závěry o vině dovolatelky nestojí pouze na předmětných odborných vyjádřeních. Zdůrazňuje, že vina obviněné byla prokázána důkazy, které na sebe spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byla právě obviněná, která popsaným způsobem způsobila dopravní nehodu, od které utekla, přičemž byl prokázán i motiv jejího jednání. Obviněná se totiž v uvedené době nacházela ve výkonu sankce zákazu řízení motorových vozidel a je vysoký předpoklad, že byla při řízení pod vlivem návykové látky, neboť k páchání tohoto druhu jednání má výrazné sklony. Hrozilo by jí tudíž trestní stíhání i pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
16. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle „§265 odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [patrně §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.] a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. Lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje ve své podstatě stejné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na její obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabýval se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
25. Nejvyšší soud i přes výše uvedené přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je ovšem zřejmé, že tato směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když ovšem většina námitek směřuje pouze do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a obsahově nepřekračuje pouhou polemiku obviněné s tím, jak který důkaz hodnotit, a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů vzešlých na základě provedeného dokazování. Zde je ovšem nutné akcentovat, že Nejvyšší soud neseznal ve věci zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S jistou dávkou tolerance lze mít za to, že pod tento zvolený dovolací důvod je možno pouze formálně podřadit námitku existence tzv. opomenutého důkazu, který se týká skutečnosti, že nalézací soud neprovedl listinný důkaz předložený obhajobou, konkrétně výkres s rozměry vozidla Škoda Octavia. Po obsahové stránce se ovšem jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Současně je nezbytné konstatovat, že pokud obviněná uplatnila taktéž dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomuto dovolacímu důvodu nepředložila žádnou právně fundovanou argumentaci, kterou by bylo možno pod zmíněný důvod podřadit, takže tento dovolací důvod uplatnila ryze formálně.
26. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud k argumentaci obviněné stručně vyjádří. Pokud dovolatelka namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by byla v době dopravní nehody na místě činu a řídila předmětné vozidlo, pak v tomto směru Nejvyšší soud pro jistou stručnost odkazuje na rozhodnutí soudů nižších stupňů, která detailně rozvádějí, jaké důkazy obviněnou ze spáchání trestné činnosti konkrétně usvědčují (blíže viz body 8–31 rozsudku soudu prvního stupně, body 10–21 rozhodnutí soudu druhého stupně), když Nejvyšší soud se přitom se závěry jak nalézacího, tak odvolacího soudu plně ztotožňuje. Nejvyšší soud zároveň zdůrazňuje, že není jeho úlohou opakovaně reagovat na námitky se kterými se dostatečným způsobem vypořádaly již soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud i přes to považuje za vhodné pouze ve stručnosti zrekapitulovat, že vozidlo, které způsobilo nehodu, řídila žena drobnějšího vzrůstu, což dokládají jak svědecké výpovědi poškozených, tak i poloha sedadla řidiče. Jedná se sice o odhad zasahujících policistů G. a S. (body 6–7 rozsudku nalézacího soudu), nicméně tomu odpovídá i právě výpověď poškozených, kteří uvádějí řidičku menšího vzrůstu. Pokud dovolatelka namítá, že soudy pomíjí, že svědek G. uvedl, že se dovnitř vozidla „nelezlo“, pak Nejvyššímu soudu není zřejmé, čeho chce tímto tvrzením dovolatelka dosáhnout, když předmětný odhad je možné učinit i bez toho, aby svědci museli „lézt“ do vozidla. Tato skutečnost je navíc patrná i z fotodokumentace např. foto č. 036 a 044. Pokud obhajoba předkládá, že výška předmětného vozidla byla 1462 mm, z čehož dovozuje, že musela být řidička skrčená a za dané situace nemohl svědek V. subjektivně ani objektivně vnímat výšku osoby skrčenou za vozidlem, pak lze uvést následující. Svědek V. uvedl, že řidička byla menší postavy vůči vozidlu, ne že byla nižší, skrčená apod. Konkrétně vypověděl „Byla to žena, byla menší postavy, delší černý vlasy, štíhlejší … Paní obžalovaná mně tu řidičku připomíná postavou, vlasy, to je tak asi všechno. Všiml jsem si, že byla menší vůči autu, tak 160 cm mohla měřit plus mínus.“ (č. l. 250- verte spisu nalézacího soudu sp. zn. 3 T 13/2023 – dále jen spis nalézacího soudu). Námitka dovolatelky je tak z tohoto pohledu bezpředmětná, když svědek sám odhadl výšku ženy, která odpovídala výšce obviněné, ale nakonec i poloze sedala řidiče, přičemž svědek ani netvrdil, že by žena byla na výšku menší než vozidlo, ze kterého vystoupila.
27. Pokud obhajoba tvrdila, že vozidlo řídila svědkyně K., tak tato výškově neodpovídala popisu svědků (viz bod 28 rozsudku soudu prvního stupně) a neodpovídala ani věkově [svědci popsali řidičku jako ženu okolo 30 let (obviněné v té době bylo 31 let) a svědkyni K. bylo 38 let]. Jestliže dovolatelka namítá, že odvolací soud (bod 13 usnesení) ohledně porovnání vlasů vycházel z neaktuálního účesu této svědkyně, pak lze přisvědčit, že z fotodokumentace č. l. 13- verte spisu nalézacího soudu je patrné, že svědkyně K. zde má delší černé vlasy, avšak není patrné, zda délka vlasů není např. prodloužena příčeskem, jelikož tyto má sepnuté a stáhnuté do tzv. culíku. Nejedná se však o nijak významnou skutečnost, která by zakládala ve věci rozpor se závěry soudů nižších stupňů. Zde je nutno připomenout, že na přístrojové desce – tedy na místě, kam jej musela řidička po nehodě odložit, se nacházel telefon obviněné (bod 19–22 rozsudku nalézacího soudu). Ve vozidle se také nenašla DNA odpovídající svědkyni K., ale jen DNA obviněné [cigaretový nedopalek a airbag (body 25 a násl. rozsudku nalézacího soudu a body 14 a dále 18 a násl. usnesení odvolacího soudu)]. Je vhodné také připomenout, že byla nalezena shoda DNA obviněné ve střední části airbagu. Tedy v místě, který se nejintenzivněji střetává s hlavou řidiče při dopravní nehodě. Jednalo se o poměrně vysoké množství, a to o 120 piktogramů na mikrolitr (obecně se považuje za dostatečný limit více než dva piktogramy na mikrolitr). Navíc zpracovatelka odborného vyjádření uvedla, že pravděpodobnost náhodné shody DNA na uvedených stopách s jinou osobou je 5,8 na 36tou, a proto náhodnost shody DNA obviněné s jinou osobou je naprosto vyloučena.
28. Pokud dovolatelka rozporuje nepřezkoumatelnost odborného vyjádření OKTE Brno vzhledem v odvolacím řízení provedenému znaleckému posudku RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D., pak je třeba zdůraznit, že těmito námitkami se již zabýval odvolací soud, přičemž tento soud dostatečně vysvětlil, proč závěry tohoto znaleckého posudku nemohou zpochybnit závěry uvedených odborných vyjádření OKTE (blíže viz body 18–19 usnesení odvolacího soudu). Navíc, jak již správně i odvolací soud akcentoval, nejednalo se přitom o jediný důkaz dokládající vinu obviněné (viz výše, ale taktéž bod 19 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu plně ztotožnil a pro jistou stručnost na jeho rozhodnutí (zejména na zmíněné body) plně odkazuje. Nad rámec uvedeného je nutno opětovně zopakovat, že obhajoba předkládala verzi, že vozidlo řídila svědkyně K., přičemž v takovém případě by se její DNA vysoce pravděpodobně musela v případě vystřelení airbagu na něm také nacházet. Taková shoda však prokázána nebyla, čímž byla obhajoba dovolatelky ohledně řidičky K. značně nevěrohodná. Pro dokreslení celé situace je taktéž vhodné poukázat na to, že přítel obviněné P. H. za úplatu přiměl svědkyni Š., aby se za obviněnou vydávala při odběru bukálních stěrů, když jeho vysvětlení tohoto jednání se jeví velmi nevěrohodné, pokud by skutečně vozidlo v době dopravní nehody neřídila právě obviněná (viz bod 29 nalézacího soudu). Tento postup přítele obviněné v kumulaci se zcela nevěrohodnými výpověďmi jeho a obviněné, taktéž při zohlednění jejího motivu (bod 16 usnesení odvolacího soudu), dává z pohledu všech důkazů Nejvyššímu soudu naprostou jistotu, že předmětné trestné činnosti se dopustila právě obviněná (viz taktéž bod 21 usnesení odvolacího soudu). Přitom je nutné zopakovat, že dovolací námitky, které jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, nespadají pod dovolatelkou uplatněné dovolací důvody, ale ani pod žádné jiné. Navíc, jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud ani neseznal přítomnost zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jediný by opravňoval zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto námitky dovolatelky odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
29. Jedinou námitku dovolatelky, kterou lze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představuje tvrzení, že ve věci existuje tzv. zcela opomenutý důkaz. Nejvyšší soud považuje proto za vhodné nejprve připomenout, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643) a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
30. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněných ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
31. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba připustit, že nalézací soud se k neprovedení listinného důkazu ohledně rozměrů vozidla Škoda Octavia nevyjádřil, byť usnesením podle §216 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se další důkazy provádět nebudou (č. l. 315- verte , zvukový záznam č. 515/2023 čas 1:13:30 a násl.). V rámci tohoto usnesení se pouze ústně vyjádřil k obhajobou navrhovanému znaleckému posudku. V tomto lze seznat jisté pochybení nalézacího soudu, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za natolik zásadní, aby znevěrohodnilo závěry ohledně viny obviněné. Jak bylo uvedeno výše, svědek M. V. pouze sdělil, že řidička byla menší postavy vůči vozidlu, když ovšem sám hovořil o výšce řidičky 160 cm. Přitom pouze z tohoto nelze usuzovat i s ohledem na výšku vozidla, že by obviněná musela být po výstupu z auta skrčená, a i kdyby byla, nelze z tohoto dovodit závěr o nemožnosti odhadu výšky dovolatelky. Navíc je třeba uvést, že se jednalo o vyjádření skutečnosti, že vozidlo připadalo poškozenému vůči řidičce větší, což odpovídá tomu, že vozidlo Škoda Octavia je řazeno do kategorie vozidel střední třídy, nikoliv mezi vozidla malá. Nadto je ze spisu patrné, že obviněnou usvědčuje řada důkazů, jak již bylo předestřeno výše. Navíc obhájce ani provedení tohoto důkazu nenavrhoval v odvolacím řízení, když až nyní v řízení o dovolání dovolatelka namítá jeho opomenutí . Lze mít za to, že pokud tento důkaz považovala obhajoba za důkaz důležitý ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (viz §2 odst. 5 tr. ř.), měla právě proti jeho neprovedení brojit u odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak seznal v postupu nalézacího soudu jisté pochybení vzhledem k odůvodnění neprovedení předmětného listinného podkladu, avšak ze všech dalších okolností věci je zcela zřejmé, že se jedná o důkaz nadbytečný. Proto uvedené neseznal jako dostatečný důvod pro zásah do předmětných rozhodnutí.
32. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodů, které lze podřadit s jistou dávkou tolerance pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnila obviněná toliko formálně, bez nějaké bližší dovolací argumentace. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu