ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.430.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 430/2023- 5568
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 o dovoláních, která podali obvinění F. K. , nar. XY v XY, bytem XY, a R. H. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 To 37/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. K. a R. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění F. K. a R. H. byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 30 T 7/2019, pod bodem 1. zvlášť závažným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pod bodem 2. přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl oběma obviněným shodně uložen podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněným uložen i peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem pro místní rozvoj odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, jsou popsány v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a jsou všem účastníkům řízení dostatečně známy.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění F. K. a R. H. a v neprospěch obou obviněných státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z podnětu odvolání obou obviněných rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o uložených trestech, přičemž odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že oběma obviněným za zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, uložil podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl oběma obviněným podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen i peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné celé denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 500 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněných
a) dovolání obviněného F. K.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Podle názoru obviněného rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále obviněný rovněž namítl, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
5. Obviněný spatřuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v tom, že odvolací soud podle jeho přesvědčení nerespektoval ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. a rovněž porušil zákaz „reformationis in peius“ , když mu uložil přísnější trest než soud prvního stupně, ačkoliv uvedeným zákazem byl odvolací soud limitován a byl jím vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra. Nedodržení těchto mezí je nutno považovat za uložení nepřípustného druhu trestu, a to ve smyslu přísnějšího trestu nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. V této souvislosti se obviněný dovolával usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 759/2020. Odvolací soud totiž zrušil výrok o vině pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně a s vědomím nepřípustnosti jednočinného souběhu trestných činů podle §260 tr. zákoníku a §220 tr. zákoníku tuto právní kvalifikaci vypustil, přičemž dospěl k závěru, že nebyla ani po objektivní, ani po subjektivní stránce naplněna skutková podstata přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. V návaznosti na částečné zrušení výroku o vině odvolací soud zrušil i navazující výrok o trestu a sám uložil obviněnému trest zcela shodný, jaký mu byl uložen soudem prvního stupně, ačkoli jeho odvolání bylo shledáno důvodným, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval jednu polehčující okolnost (vedení řádného života před spácháním trestného činu) a dvě okolnosti přitěžující (spáchání trestného činu s rozmyslem a spáchání více trestných činů). Vypuštěním výroku o vině přečinem podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku odpadla přitěžující okolnost v podobě spáchání více trestných činů, odvolací soud jinou přitěžující okolnost neshledal a za této situace je podle přesvědčení obviněného uložení stejného trestu trestem přísnějším, než byl trest uložený soudem prvního stupně, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu zákaz „reformationis in peius“ může být porušen i tehdy, dojde-li ke změně ve výroku o trestu v neprospěch obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1016/2020). Ačkoli změna rozhodnutí formálně vyznívá ve prospěch obviněného, jde fakticky o změnu v jeho neprospěch, neboť výsledek jinak úspěšného opravného prostředku je pro obviněného tentýž, tedy jako by jej vůbec nepodal.
6. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku a v této souvislosti poukázal na bod 215. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož obviněný dovodil, že naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu v úmyslu přímém neměl tento soud za prokázané, a to i přes vysvětlení odvolacího soudu, který v bodě 34. svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně v citované části rozhodnutí pouze obecně zmínil náročnost posouzení subjektivní stránky trestného činu u posuzování odpovědnosti pachatelů, kteří páchají trestnou činnost ve velké korporaci, avšak v případě obviněného o naplnění subjektivní stránky trestného činu v přímém úmyslu neměl pochybnosti s ohledem na učiněná zjištění o podílu dovolatele na strategickém rozhodování ohledně další podnikatelské činnosti jím řízené obchodní společnosti na jednání dne 13. 10. 2008, kde se projednávala koncepce dalšího rozvoje vozového parku tramvají v Dopravním podniku XY. Obviněný v této souvislosti zcela ve shodě se svojí dosavadní obhajobou namítl, že se do přípravy dokumentů spojených s podáním žádosti o dotaci nijak nezapojoval, přičemž o nákupu tramvají rekonstruovaných na nízkopodlažní z poskytnutých dotačních prostředků bylo poskytovatelem dotace rozhodnuto až dne 12. 1. 2009, do té doby se neuvažovalo o možnosti rekonstrukce vlastních vozidel. Jednání o základních směrech rozvoje vozového parku proběhlo předtím, než mohlo být uvažováno o možnosti využití dotace na rekonstrukci tramvají, k čemuž odvolací soud nepřihlédl, přitom v té době nemohl vědět, že nastane situace, že bude možno rekonstruovat vozidla v rámci dotačního programu. Obviněný dále shodně jako v předchozím řízení znovu namítl, že nezasahoval do procesu přípravy dokumentace pro dotaci a do jednání souvisejících s poskytnutím dotace. Zdůraznil, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, nepostačuje pouze „pasivní přístup“, který se neprojeví v jednání, což odvolací soud pominul při úvahách o jeho zavinění, a v důsledku toho je dovoláním napadený rozsudek vadný.
7. Závěrem svého dovolání obviněný F. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
b) dovolání obviněného R. H.
8. Obviněný R. H. dovolání podané prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku odvolacího soudu opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
9. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v existenci „extrémního“ rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Převážná část skutkových zjištění nemá podle něj žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nelze je vyvozovat z provedených důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Podle názoru obviněného jsou skutková zjištění vykonstruovaná, tvrzení svědků i další důkazy jsou hodnoceny v jeho neprospěch, aby podporovaly tvrzení obsažená ve skutkové větě. Obviněný zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, že svědek J. S. potvrdil, že v rozhodné době rekonstrukci tramvají podle podmínek zadaných Dopravním podnikem XY, mohla provést jen obchodní společnost PRAGOIMEX, a. s., namítl, že výklad výpovědi tohoto svědka je v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ i principem presumpce neviny. Soudy nižších stupňů podle obviněného nesprávně dovodily subjektivní stránku u dovolatele z toho, že tento svědek uvedl, že „bylo řečeno z vedení, že bychom mohli dostat dotaci na modernizaci těchto tramvají, ale za předpokladu, že to tedy nebudeme vyrábět my – jako ústřední dílny samy sobě dopravní podnik, ale že to musí dělat nějaký dodavatel“. Svědek totiž dále uvedl, že tuto informaci přijali s nelibostí, k čemuž by neměli důvod, pokud by bylo plánováno pokračování spolupráce mezi Dopravním podnikem XY, a obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., i v rámci dotačního programu. Rovněž z nákupu komponentů pro modernizaci tří tramvají na základě kupní smlouvy č. 401CZ8060 ze dne 18. 12. 2008 nelze podle obviněného z výpovědi svědka J. S. dovodit závěr o jeho vině, neboť tyto komponenty byly nakoupeny v rámci předzásobení proto, aby mohli vytížit dílnu a pokračovat svépomocí v rekonstrukci svých tramvají, neboť tato kupní smlouva byla uzavřena před zveřejněním dotačního titulu na pořízení dopravních prostředků MHD a nikdo v době uzavření této kupní smlouvy nemohl vědět, že bude vydáno rozhodnutí o přidělení dotace Dopravnímu podniku XY. Nakoupené díly přitom mohly být využity i k jinému účelu než k rekonstrukci tramvají v rámci dotačního titulu (např. opravy, havárie apod.). Přitom o použití předmětných nakoupených montážních sad rozhodoval úsek zásobování Dopravního podniku XY. Tento svědek rovněž potvrdil, že od dovolatele nedostával žádné pokyny v rámci procesu přípravy podkladů a vyhotovování žádosti o dotaci a že se obviněný na tvorbě těchto dokumentů nepodílel, neboť to neodpovídalo jeho kompetencím. Svědek J. S. rovněž potvrdil, že v rámci Evropy byly obchodní společnosti, které se mohly přihlásit do výběrového řízení, ale neučinily tak, protože nabídka pro ně nebyla výhodná.
10. Obviněný dále nesouhlasil se závěry soudů nižších stupňů, že jeho postavení v rámci Dopravního podniku XY, mu umožňovalo tvrzený nezákonný proces poskytnutí dotace ovlivnit. V této souvislosti namítl, že v rozhodném období nebyl členem představenstva, nezastával funkci provozního náměstka a byl pouze projektový manažer v rámci dotačního řízení, tedy kontaktní osobou určenou ke komunikaci s poskytovatelem dotace. Přitom tato funkce není shodná s funkcí podle organizačního schématu Dopravního podniku XY, k čemuž nebylo soudy přihlédnuto. Dovolatel v této souvislosti poukázal na skutečnost, že od 30. 6. 2009 byl projektovým manažerem v projektovém týmu úseku ředitele této obchodní společnosti a jeho pravomoci jej neopravňovaly k organizačním a řídícím zásahům a k rozhodování v oblasti výroby, montáže, údržby, péče o základní fond apod. Nemohl proto zasahovat do obchodní činnosti a ekonomiky Dopravního podniku XY. K této změně jeho funkce došlo ještě před uzavřením smlouvy, kterou byly tramvaje ev. č. 1335, 1336 a 1337 prodány obchodní společnosti PRAGOIMEX, a. s., a následně od ní koupeny zpět a v souvislosti s tímto nákupem uplatněn požadavek na proplacení části kupní ceny odpovídající výši poskytované dotace. Přitom v souvislosti s tímto jednáním není vůbec zmíněna jakákoli jeho účast na něm.
11. Dále obviněný zpochybnil závěr soudů nižších stupňů, že si byl vědom skutečnosti, že obchodní společnost PRAGOIMEX, a. s., byla jediný možný soutěžitel v otevřeném zadávacím řízení, neboť k tomuto závěru došly soudy až na základě provedeného dokazování, v němž vyloučily možnost účasti dalších subjektů v zadávacím řízení. Obviněný poukázal na skutečnost, že zadávací dokumentaci si vyzvedlo 5 uchazečů, žádný z nich netvrdil, že zakázka je diskriminační, a k takovému závěru nedospěl ani Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Rovněž znalecký posudek Univerzity Pardubice, Dopravní fakulty potvrdil, že zadávací podmínky, technická specifikace předmětných veřejných zakázek, vycházely z požadavků zadavatele, byly zadány přiměřeně a nelze je považovat za diskriminační. Přitom žádný zákon neukládal obviněným povinnost zjišťovat před výběrovým řízením, zda existuje potencionálně reálný zájemce, který je schopen zakázku vysoutěžit. Ostatně vypsání otevřeného zadávacího řízení bylo uvedeno v metodickém pokynu Regionální rady regionu soudržnosti XY.
12. K tvrzení o předražení zakázky obviněný namítl, že soud prvního stupně odmítl jako nadbytečný důkaz znaleckým posudkem doc. Dr. Ing. Radka Knoflíčka v trestní věci obviněného M. D. z důvodu, že znalec v této jiné trestní věci konstatoval, že cenu tramvají považuje za přiměřenou, avšak nesrovnával předmětné rekonstrukce s těmi, které byly provedeny v předcházejícím období. V této souvislosti obviněný zpochybnil postup soudu prvního stupně z hlediska jeho práva na spravedlivý proces. Současně však obviněný připustil, že pro Dopravní podnik XY, byla rekonstrukce tramvají za zjištěných podmínek cenově značně výhodná i s ohledem na to, že tato spolupráce trvala již od roku 2000, což plyne i z jejího forenzního auditu z roku 2008, přičemž dlouhodobá spolupráce mezi Dopravním podnikem XY, a obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., byla veřejně známa. Podle názoru obviněného v rámci zjišťování ceny rekonstruované tramvaje na nízkopodlažní nebylo zohledněno, že rekonstrukci prováděl Dopravní podnik XY, svépomocí, s využitím know-how, správní režie a mnoha dalších okolností. V tomto směru zpochybňování závěrů výše uvedeného znalce o ceně rekonstruované tramvaje a její přiměřenosti soudy obou stupňů z důvodu, že znalec nepřihlédl k ceně dříve rekonstruovaných tramvají, považuje obviněný za nesprávné.
13. Ve vztahu k závěru soudů nižších stupňů o úmyslném zatajení spolupráce mezi Dopravním podnikem XY, a obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., v předdotačním období a ve vztahu k zatajení subdodavatelství Dopravního podniku XY, pro PRAGOIMEX, a. s., a skutečnosti, že tyto informace byly zatajeny v žádosti o dotaci, obviněný uvedl, že on osobně žádné skutečnosti tvrzené v žádosti o dotaci a jejích přílohách nestvrzoval ani neposkytoval, proto nemohl vědět, zda jsou pravdivé, nicméně subdodavatelský vztah byl uveden v průkazech způsobilosti, přičemž i svědek L. Ch., vedoucí oddělení zabývající se projekty obcí a měst Regionální rady regionu soudržnosti XY, uvedl, že věděl o tomto vztahu i předešlé spolupráci mezi Dopravním podnikem XY, a obchodní společností PRAGOIMEX, a. s. Podle názoru obviněného k žádnému úmyslnému zatajování informací v žádosti o dotaci a jejích přílohách nedošlo a předmětné informace o spolupráci žadatele o dotaci a obchodní společnosti PRAGOIMEX, a. s., nemohly mít vliv na poskytnutí dotace. Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou tak v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Důkazy svědčící v jeho prospěch byly bagatelizovány nebo vykládány způsobem, který zákon neumožňuje.
14. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů chybně vyhodnotily naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, po subjektivní stránce a nesprávně dovodily, že jednal v přímém úmyslu. V tomto směru obviněný R. H. argumentoval zcela shodně jako obviněný F. K. a poukázal rovněž na bod 215. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, k němuž se odvolací soud vyjadřoval v bodě 34. svého rozsudku. Obviněný v této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že nekonkretizoval, kteří svědci potvrzovali jeho aktivní zapojení do podání žádosti o poskytnutí dotace a následného dotačního řízení. Podle jeho přesvědčení žádný svědek neuvedl, že by postupoval způsobem, který uvádějí soudy nižších stupňů, neboť zastával pouze funkci projektového manažera, a aktivně se tudíž nemohl z této pozice do dotačního řízení nijak zapojovat. Ani listiny zajištěné v jeho bydlišti nemají souvislost s projednávanou věcí a nepotvrzují jeho zájem na výsledku dotačního řízení. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů učinily chybný závěr o jeho přímém úmyslu naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to ze skutečností, které nemohly mít na učiněný závěr vliv. Nebylo přitom zjištěno jakékoli jeho aktivní jednání směřující ke spáchání tvrzené trestné činnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu i tento obviněný namítl, že přes vypuštění právní kvalifikace podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku mu odvolací soud uložil stejný trest, jaký mu předtím uložil soud prvního stupně za dva trestné činy. Přitom odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce v jeho neprospěch do výroku o trestu, čímž došlo podle názoru obviněného k porušení zákazu „reformationis in peius“ . V této souvislosti obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
15. Závěrem svého dovolání obviněný R. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně s tím, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
16. K dovoláním obviněných F. K. a R. H. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněnými uplatněné námitky jsou totožné s těmi, na nichž obvinění vystavěli svoji obhajobu v rámci dosavadního řízení. S touto argumentací obviněných se adekvátně a věcně správně vypořádal soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích, proto má podaná dovolání obviněných za zjevně neopodstatněná.
17. Pokud obvinění namítali, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, kterým byli uznáni vinnými, že jim nebylo prokázáno úmyslné zavinění, neboť jejich jednání má spíše charakter porušení hospodářské disciplíny než podvodného jednání, konstatoval státní zástupce, že na straně pachatele tohoto trestného činu není požadován podvodný úmysl někoho oklamat nebo využít jeho omylu, neboť v §260 odst. 1 tr. zákoníku je postihována úmyslná manipulace s doklady, která může vést ke škodlivému následku spočívajícímu v nesprávném použití finančních prostředků nebo zadržování finančních prostředků z evropského rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Závěr o úmyslu lze proto učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, a to po detailním dokazování a všestranné analýze jednání obviněného. Takto podle státního zástupce soud prvního stupně postupoval a důvodně dovodil u obviněných zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud především v bodě 34 a násl. odůvodnění svého rozsudku. Obviněnými uplatněný hmotněprávní důvod dovolání nepokrývá jejich nespokojenost s tím, jak se odvolací soud vypořádal s tvrzenou námitkou o nepřezkoumatelnosti závěrů soudu prvního stupně ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, neboť obtížnost učinit určitý závěr ještě neznamená nemožnost jej přijmout, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplynul jednoznačný závěr o zavinění obviněných v podobě přímého úmyslu. Státní zástupce poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, z nichž lze závěr o úmyslném zavinění u obou obviněných dovodit.
18. K obviněnými uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z něhož lze dovodit porušení práva na spravedlivý proces, přichází v úvahu v případě „opomenutých důkazů“, v případě důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem a za situace svévolného hodnocení důkazů, pokud došlo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při jejich interpretaci. Žádná z popsaných situací však v předmětné věci nenastala. Podstatou námitek obou obviněných je pouze odmítnutí způsobu, jakým soudy nižších stupňů provedené důkazy hodnotily, přičemž oba obvinění se domáhají odlišné interpretace provedených důkazů, dovození vlastních alternativních skutkových zjištění, která by vyzněla v jejich prospěch, aniž by takováto jimi požadovaná skutková zjištění z provedených důkazů reálně vyplývala.
19. Pokud obvinění namítali, že byl odvolacím soudem porušen zákaz „reformationis in peius“ , neboť jim měl být uložen trest mírnější, a nikoli shodný s trestem, který uložil soud prvního stupně, státní zástupce uvedl, že v postupu odvolacího soudu neshledal pochybení, změna k horšímu nemůže totiž nastat ve vztahu ke skutkovým zjištěním, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření a ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Účelem tohoto zákazu je to, aby obviněný mohl napadat rozhodnutí soudu prvního stupně bez obavy, že v řízení před odvolacím soudem dojde ke zhoršení jeho situace. Obviněnému proto nelze uložit v odvolacím řízení přísnější trest, než byl uložen soudem prvního stupně, přičemž přísnější trest je ten, který zhoršuje postavení obviněného. Státní zástupce v této souvislosti připomněl, že původně v obžalobě jediný skutek byl soudem prvního stupně rozdělen na skutky dva, což odvolací soud shledal chybným, neboť popis obou skutků byl zčásti totožný, fakticky se jednalo o skutek jediný, který bylo možno kvalifikovat jen jako zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, a nikoli i jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Toto pochybení soudu prvního stupně, které napravil odvolací soud, však nezpůsobilo změnu rozhodné právní kvalifikace trestného činu pro ukládání trestu a odvolací soud (pokud by nemusel zohlednit zákaz „reformationis in peius“ a použití moderačního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku) by stejně jako soud prvního stupně ukládal trest odnětí svobody v sazbě od 5 do 10 let podle §260 odst. 5 tr. zákoníku. Přitom v předmětné věci se nejednalo o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, pro který by soud mohl uvažovat o uložení trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby zvýšené podle §43 odst. 1 tr. zákoníku. Sankce v rámci úhrnného trestu je zásadně tvořena sankcí stanovenou na čin nejpřísněji trestný, za celý souhrn sbíhajících se trestných činů, aniž by byly jakkoli stanovovány dílčí tresty za jednotlivé sbíhající se trestné činy. Soud v rámci ukládání trestu musí pouze zohlednit všechna hlediska důležitá pro úvahu o druhu trestu a jeho výměru, přičemž v rámci těchto úvah je soud povinen přihlédnout i k okolnostem přitěžujícím a polehčujícím, což však neznamená, že každá jednotlivá okolnost polehčující či přitěžující se musí vždy projevit na výsledné výměře uloženého trestu. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené uzavřel, že zákaz „reformationis in peius“ porušen nebyl, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterých se obvinění dovolávali, nedopadaly na tento konkrétní případ.
20. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být úspěšně uplatněn tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor mezi důkazy a zjištěním soudů může jít pouze v případě, že mezi nimi chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Takovýto nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
24. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno důvodně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Uvedený dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
25. Z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
b) K námitkám obviněných
26. Obvinění F. K. a R. H. ve svých dovoláních namítali, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Takto obviněnými uplatněné námitky jsou však pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obvinění v rámci těchto námitek jen pokračují ve své obhajobě uplatněné již před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a nadále předkládají svoji verzi skutkového stavu, kterou odmítl jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, přičemž ve svých rozsudcích vysvětlily, proč na podkladě provedeného dokazování uvěřily verzi skutkového děje, jak ji přednesla obžaloba. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli. Soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
27. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s obhajobou obviněných vypořádaly a vysvětlily, proč jí neuvěřily a proč ji považují za vyvrácenou na základě provedeného důkazního řízení. Soud prvního stupně vyložil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o přímém úmyslu obou obviněných naplnit svým společným jednáním skutkovou podstatu zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. V tomto směru lze odkázat na bod 215. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud uvedl, že „…si je plně vědom obtížnosti učinit závěr, dle kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností prokázáno, že obžalovaní K. a H. se vytýkaného protiprávního jednání dopustili úmyslně, ať již ve formě úmyslu přímého či nepřímého. Právě za tímto účelem, tak, jak je opakovaně uvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nalézací soud poukazoval na rozhodné okolnosti, které souvisely se samotnou realizací předmětného dotačního projektu. Právě všechny tyto „okolnosti“ nalézací soud zahrnuje pod závěr „způsob provedení“, jež vede ke stanovisku u obžalovaných K. a H., že tito se dopustili protiprávního jednání ve formě úmyslu přímého dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku “. Soud prvního stupně v této části odůvodnění svého rozsudku dále poukázal na skutečnost, že oba obvinění v rozhodném období patřili mezi „řídící“ pracovníky Dopravního podniku XY, věděli o dlouhodobé spolupráci mezi tímto jejich zaměstnavatelem a obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., byli srozuměni s tím, že tato obchodní společnost je jediný možný a reálný soutěžitel v rámci předmětného dotačního projektu, přičemž všechny tyto skutečnosti, které měly zásadní vliv na rozhodnutí o poskytnutí dotace, zamlčeli s vědomím, že jejich sdělení poskytovateli dotace by vedlo k odmítnutí žádosti o poskytnutí předmětné dotace. Z obsahu této části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na výše uvedené proto nelze dovodit, jak správně uvedl i odvolací soud v bodě 34. odůvodnění svého rozsudku, že by soud prvního stupně měl o naplnění skutkové podstaty zločinu podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku po subjektivní stránce v úmyslu přímém jakékoli pochybnosti. Obviněnými uplatněná námitka totiž vytrhla úvodní část bodu 215. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z obsahového kontextu, jak správně konstatoval již odvolací soud, který na podkladě provedených důkazů dále doplnil závěry soudu prvního stupně o přímém úmyslu obviněných spáchat tento trestný čin. Pokud obviněný F. K. ve svém dovolání namítal, že nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ze skutečnosti, že se podílel na strategickém rozhodování o další podnikatelské činnosti Dopravního podniku XY, na jednání dne 13. 10. 2008, neboť o nákupu rekonstruovaných nízkopodlažních tramvají z dotačních prostředků bylo poskytovatelem dotace rozhodnuto až dne 12. 1. 2009, je nutno v souladu s rozsudkem soudu prvního stupně i soudu odvolacího uvést, že účast tohoto obviněného na strategickém rozhodování ohledně modernizace tramvají se neomezila pouze na tuto jeho účast na předmětném jednání, přičemž totéž je možno konstatovat i ve vztahu k žádosti o poskytnutí dotace a k celému dotačnímu řízení. Rozhodně nelze shledat důvodnou námitku obviněného F. K., že se předmětného dotačního řízení účastnil jen pasivně, že mu nelze přičítat žádné aktivní jednání, kterým by naplnil skutkovou podstatu zločinu podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku po objektivní stránce. Také v případě obviněného R. H. neodpovídá skutečnosti, že by z odůvodnění soudních rozhodnutí nebylo možno zjistit, na základě výpovědi kterých konkrétních svědků učinily soudy nižších stupňů závěr o aktivní roli obviněného v průběhu dotačního řízení. V této souvislosti lze poukázat především na výpovědi svědků R. S., P. G., J. S., A. P., J. H., M. R. a J. S. K tvrzení R. H. o bezvýznamnosti listinných důkazů zajištěných v jeho bydlišti při domovní prohlídce je nutno poukázat na body 135. až 137. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
28. Pokud se zejména R. H. domáhal přehodnocení jednak své role v rámci dotačního řízení s poukazem na změnu svého postavení v Dopravním podniku XY, jednak i závěru soudů nižších stupňů o jeho vědomí, že jediným v úvahu přicházejícím soutěžitelem byla obchodní společnost PRAGOIMEX, a. s., stejně jako, že věděl o předražení zakázky i o důvodech, pro které k tomuto předražení došlo, nelze těmto jeho námitkám přisvědčit, neboť ani z výpovědi svědka J. S. nevyplývají tyto skutečnosti dovozované obviněným. Naopak, jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů, rovněž výpověď tohoto svědka potvrzuje závěr o úmyslu obou obviněných uvést poskytovateli dotace nepravdivé údaje, zatajit další významné údaje pro posouzení žádosti o poskytnutí dotace, s cílem neoprávněně získat a použít dotační prostředky z rozpočtů spravovaných Evropskou unií a způsobit takto škodu velkého rozsahu. Je nutno sice připustit, že záměrem obviněných nebylo jejich vlastní obohacení, neboť získané dotační prostředky byly využity ve prospěch Dopravního podniku XY, a z části i ve prospěch obchodní společnosti PRAGOIMEX, a. s. Důvodnými nelze shledat ani námitky obviněného R. H., v nichž poukazoval na svoji funkci v Dopravním podniku XY, a namítal, že již nebyl členem představenstva, nezastával funkci provozního náměstka, byl pouze projektový manažer v rámci dotačního řízení (od března 2009 do března 2012), tedy osobou určenou ke komunikaci s poskytovatelem dotace. Ačkoli i v této funkci svým jednáním skutkovou podstatu zločinu podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku naplnil, nelze pominout závěry soudů nižších stupňů o době, v níž v Dopravním podniku XY, vykonával funkci místopředsedy představenstva (od 11. 11. 2008 do 31. 5. 2009), vedoucího odboru Řízení projektů a racionalizace (od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2010), vedoucího odboru Ostatní majetek (od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011), vedoucího odboru Investiční rozvoj a ostatní majetek (od 1. 7. 2011 do 31. 3. 2012), přičemž v rámci výkonu těchto funkcí měl přímý vliv na přípravu žádosti o poskytnutí dotace a na zpracování podkladových materiálů k této žádosti.
29. Ve vztahu k námitkám, v nichž se oba obvinění domáhali přehodnocení závěrů soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky zločinu podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku ve vztahu k zatajení spolupráce mezi Dopravním podnikem XY, a obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., v předdotačním období a neuvedení této skutečnosti v podkladech k žádosti o poskytnutí dotace, je nutno připomenout, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací (např. v bodech 18. až 31. svého rozsudku) vysvětlily, proč obhajobu obviněných v tomto směru nemohly akceptovat a proč jsou jejich skutková zjištění v tomto směru odlišná od obhajoby obviněných a na základě jakých důkazů dovodily úmyslné jednání obviněných naplňující skutkovou podstatu uvedeného zločinu. Přitom s ohledem na délku doby spolupráce obviněných s obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., vlastnictví užitných vzorů touto obchodní společností, nezbytných pro uskutečnění rekonstrukce předmětných tramvají, reálně bránilo tomu, aby předmětné rekonstrukce bylo možno realizovat s jiným dodavatelem. Pominout přitom nelze ani skutečnost, že vlastní rekonstrukční práce zajišťoval Dopravní podnik XY, vlastními zaměstnanci ve svých dílnách, přičemž i tato skutečnost byla poskytovateli dotace zatajena. Obvinění si proto byli vědomi, že požadavek poskytovatele dotace na vypsání otevřeného zadávacího řízení nebude naplněn a tuto skutečnost před poskytovatelem dotace zamlčeli, stejně jako účelově navýšili cenu rekonstruovaných tramvají a předstírali jejich nákup od obchodní společnosti PRAGOIMEX, a. s., ačkoli ve skutečnosti tyto tramvaje byly rekonstruovány pracovníky Dopravního podniku XY, s využitím komponentů již dříve zakoupených od obchodní společnosti PRAGOIMEX, a. s. Přitom jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se cenou rekonstruovaných tramvají dostatečně zabývaly, na jejich závěry v tomto směru i ve vztahu k poskytnuté dotaci lze odkázat, neboť odpovídají provedenému dokazování a skutečnostem, které z něj vyplynuly, stejně jako závěry, v nichž soudy nižších stupňů dovodily úmyslné zatajení spolupráce s obchodní společností PRAGOIMEX, a. s., ze strany obviněných, přičemž si oba obvinění byli i vědomi skutečnosti, že žádný jiný zájemce než tato obchodní společnost nemůže uspět v předmětném zadávacím řízení.
30. Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit námitkám obviněných, že učiněná skutková zjištění jsou pravým opakem obsahu důkazů. Nejvyšší soud neshledal zjevný, a tím méně „extrémní“ rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již výše bylo nastíněno, že o zjevný rozpor mezi důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů může jít pouze v případě, že mezi nimi chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Pokud skutková zjištění neodpovídají verzi předkládané obviněnými, nezakládá tato skutečnost důvod pro kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud připomíná vlastní rozhodovací praxi, podle níž zpravidla dovolání odmítne, pokud se obviněný v zásadě domáhá toho, aby dal soudům nižších stupňů pokyny, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět, neboť takovýto požadavek dovolatele je v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotněprávních vad, výslovně uvedených v §256b odst. 1, odst. 2 tr. ř. Institut dovolání tedy není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
31. Soud prvního stupně i soud odvolací přesvědčivě vysvětlily, proč nemohly akceptovat obhajobu obviněných, že se neúčastnili na předkládání dokladů s nepravdivým obsahem a že před poskytovatelem dotace nezatajili žádné pro poskytnutí dotace významné informace. Rovněž oba soudy zcela přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, a to po subjektivní stránce v přímém úmyslu.
32. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Pokud obvinění vznesli námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jejich neprospěch, nelze tuto pod jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněných tedy ani v případě, že by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
33. K tvrzení obviněných, podle něhož odvolací soud nerespektoval zákaz „reformationis in peius“ , přičemž tuto námitku obviněný F. K. podřadil nesprávně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a obviněný R. H. správně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že tento zákaz automaticky neznamená příkaz změny k lepšímu. Uvedený zákaz proto nelze chápat tak, že bylo-li podáno odvolání pouze ve prospěch obviněného, nelze mu v odvolacím řízení uložit stejný trest, byť by původní trest byl soudem prvního stupně uložen jako úhrnný a trest ukládaný soudem odvolacím již nikoli. Uvedené samozřejmě platí za předpokladu, že trest bude uložen podle stejného ustanovení tr. zákoníku, v tomto konkrétním případě podle §260 odst. 5 tr. zákoníku. Soud prvního stupně ukládal obviněným trest za zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, za který obviněným hrozil trest odnětí svobody v sazbě od 5 do 10 let a za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který obviněným hrozil trest odnětí svobody od 6 měsíců do 5 let nebo peněžitý trest. Okolnost, že obviněným byl původně uložen soudem prvního stupně úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let (pod dolní hranicí trestní sazby §260 odst. 5 tr. zákoníku) za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž z důvodů, které vysvětlil odvolací soud, nepřicházelo uložení úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku v úvahu, neboť jednočinný souběh těchto trestných činů není možný, nevytvářela v tomto konkrétním případě podmínky pro ještě výraznější aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Posuzovaná situace v této konkrétní věci byla v důsledku této skutečnosti zcela odlišná od případů, na které obvinění ve svých dovoláních poukazovali, neboť v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1016/2020, řešil Nejvyšší soud situaci, v níž odvolací soud obviněné uložil namísto soudem prvního stupně uloženého trestu propadnutí majetku citelný peněžitý trest, přičemž dospěl k závěru, že peněžitý trest může být přísnějším trestem, v důsledku čehož byl porušen citovaný zákaz. Obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015, byl učiněn závěr, že trest zákazu činnosti uložený odvolacím soudem může být trestem přísnějším než peněžitý trest, který obviněnému uložil soud prvního stupně. Poukaz obviněných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 759/2020, je pak zcela nepatřičný, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal, že by uložením trestu zákazu činnosti namísto trestu peněžitého, který byl uložen soudem prvního stupně, byl porušen zákaz „reformationis in peius“. Jak správně konstatoval ve svém vyjádření již státní zástupce, nelze pominout, že v nyní projednávané věci podal v neprospěch obviněných odvolání i státní zástupce do výroku o uložených trestech, proto v neprospěch obviněných mohl odvolací soud uložený trest zpřísnit, což neučinil a shledal odvolání státního zástupce nedůvodným a zamítl je. Ke zhoršení postavení obviněných uložením stejného trestu, který uložil soud prvního stupně z důvodů, které vyložil ve svém rozsudku soud odvolací, proto nedošlo a zákaz „reformationis in peius“ porušen nebyl, neboť ani skutečnost, že obviněným nebyl ukládán odvolacím soudem trest úhrnný [i za podstatně méně závažný přečin podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], že odpadla přitěžující okolnost v podobě spáchání více trestných činů, nemůže být sama o sobě důvodem pro další zmírnění trestu uloženého obviněným.
34. Uplatněné námitky obviněných tedy opět neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pod který by toto pochybení bylo možno zahrnout, ani žádnému jinému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b tr. ř. Argumentace obviněného F. K. o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. byla nesprávná, neboť mu nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ve vztahu k aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem by dokonce dovolání obviněného bylo nepřípustné, neboť by směřovalo v jeho neprospěch.
35. Z důvodů výše uvedených nelze než shrnout, že všechny obviněnými uplatněné námitky nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný dovolací důvod.
V. Závěrečné shrnutí
36. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obou obviněných, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. O dovoláních obviněných bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu