ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.759.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 759/2020-5507
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 10. 2020 o dovolání obviněného Z. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 216/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 162/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Z. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 16 T 162/2017, byl obviněný Z. F. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) “), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že nejméně v době od 2. 1. 2011 do 25. 11. 2013 jako lékař psychiatr a vedoucí lékař zdravotnického zařízení A. – C. p. l. p. s místem podnikání na adrese XY čp. XY, XY, a dále na adrese XY, XY, IČO: XY, okres Praha-východ, úmyslně uvedl v omyl zdravotní pojišťovny, a to Oborovou zdravotní pojišťovnu zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO: 47114321, Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304, Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČO: 47114975, a Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, IČO: 47672234, tak, že vůči těmto pojišťovnám neoprávněně vykazoval a fakturoval jim proplacení zdravotnických úkonů s vědomím toho, že tyto nebyly ve skutečnosti vůbec provedeny, neboť deklarovaní pacienti např. nebyli vůbec v lékařské péči uvedeného zdravotnického zařízení, navštěvovali toliko rehabilitační centrum v rámci fyzioterapie, nikoli psychiatrii, byli jeho pacienty, ale v jiné době, přesto na ně vykazoval provedení úkonů zejména v oboru psychiatrie a v menší míře vykázání rehabilitačních úkonů pod nepravdivým údajem toho, že k nim došlo buď na pracovišti v XY, či v XY, kdy takto vykázal vůči jednotlivým zdravotním pojišťovnám jednotlivé úkony, konkrétně popsány ve výroku rozsudku na straně 1 až 75 s uvedením jmen konkrétních osob a částek , které byly proplaceny, a to zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČO: 47114304, v celkové výši nejméně 273.104,52 Kč , Vojenské zdravotní pojišťovně ČR v celkové výši nejméně 196.548,69 Kč za provedení přesně nespecifikovaných úkonů na psychiatrii, České průmyslové zdravotní pojišťovně v celkové výši nejméně 213.144,29 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně v celkové výši nejméně 69,36 Kč za úkon deklarovaný na osobu ,
čímž se na úkor Oborové zdravotní pojišťovny, IČO: 47114321, Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR, IČO: 47114304, Vojenské zdravotní pojišťovny, IČO: 47114975, a České průmyslové zdravotní pojišťovny, IČO: 47672234, celkově obohatil o částku, která byla zdravotními pojišťovnami proplacena, ve výši nejméně 682.866,86 Kč.
Za výše popsané jednání byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, a to za současného stanovení dohledu na obviněným.
Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku nalézací soud uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 250 (dvě stě padesát) denních sazeb po 1.000 (tisíc) Kč, tedy celkem 250.000 (dvě stě padesát tisíc) Kč, a pro případ, že by výše zmíněný peněžitý trest nebyl zaplacen, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let.
Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie na dobu 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO: 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, částku 69,36 Kč, a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, částku ve výši 196.548,69 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. T., narozen XY, trvale bytem XY, XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 16 T 162/2017, podal obviněný odvolání , které směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 216/2019, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 1, 3 tr. ř. nově rozhodl při nezměněném výroku o vině a náhradě škody tak, že podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněném trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, který podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let, kdy současně nad obviněným vyslovil dohled.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil odvolací soud obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 (pěti) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 216/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dne 18. 12. 2019 dovolání (5478–5480), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . a následně dne 6. 1. 2020, ve lhůtě stanovené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř., rozšířil dovolací důvody o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání podaném dne 18. 12. 2019 obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci něhož namítl, že bylo porušeno ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., obsahují zákaz reformace v neprospěch obviněného ( reformatio in peius), kdy trest zákazu činnosti uložený odvolacím soudem označil za nezákonný, porušující trestněprávní zásadu zákazu reformatio in peius. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání 5 let vnímá jako přísnější než trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie na dobu 5 let uložený soudem nalézacím.
V rámci doplnění dovolání ve lhůtě dané ustanovením §265e odst. 1 tr. ř. rozšířil své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy namítl, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Zpochybnil jednak skutková zjištění nalézacího soudu, kdy nesouhlasí s tím, že k jednání kladenému mu za vinu vůbec došlo, a jednak naplnění subjektivní stránky trestného činu. Má za to, že nebyla prokázána jeho vědomost o neoprávněném vykazování a fakturaci zdravotnických úkonů. Poukázal na to, že jej vyslechnutí svědci neznali, nikdy s ním nehovořili, nevěděli, že dochází do jeho nestátního zdravotnického zařízení. Je tak vyloučeno, aby měl k dispozici jejich osobní údaje jako rodná čísla, rodinné poměry a podrobné osobní anamnézy. Kódy, na základě kterých byly prováděny fakturace pojišťovnám, zadávali do počítače či v papírové podobě jeho zaměstnanci a vzhledem k množství prováděných úkonů nebylo v jeho silách kontrolovat jejich správnost. Nemohl si tak být vědom, že vykázané kódy předané jeho zaměstnanci symbolizující poskytnuté lékařské služby, se nezakládají na pravdě. Soudy tak dospěly k nesprávnému závěru, že všechny neoprávněné úkony zmíněné ve výroku rozsudku nalézacího soudu zapsal do příslušného programu právě on, aniž by k tomu měly důkazní podklad.
Obviněný brojil dále proti závěru soudů, že se svým jednáním úmyslně obohatil. Podle dovolatele nebyla dostatečně objektivně prokázána škoda způsobená pojišťovnám, kdy soudy vyšly toliko z neverifikovaných sjetin poskytnutých zdravotními pojišťovnami.
Obviněný v rámci podaného dovolaní rovněž namítl porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobody, které dovozuje z nepřipuštění důkazních prostředků jím navrhovaných, zejména kompletní zdravotnické dokumentace vyslýchaných svědků, a ze zkoumání jeho zdravotního stavu znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Procházky i odbornými vyjádřeními Š. a K. Závěry znalce MUDr. Procházky jsou totiž podle obviněného spekulativní, bez řádného podkladu ve spisovém materiálu, založené na selektivním použití důkazních prostředků svědčící výlučně v jeho neprospěch.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu napadeného rozsudku odvolacího soudu do doby pravomocného rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručených Nejvyššímu soudu dne 16. 1. 2020, resp. dne 11. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 1365/2019.
V rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 1. 2020 státní zástupce zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a základní východiska pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že uložený trest je vždy potřebné posuzovat komplexně. Obviněný ve svém dovolání přehlíží skutečnost, že mu nebyl uložen peněžitý trest spojený s citelným náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 let, pro případ, že peněžitý trest by nebyl uhrazen. Jestliže tedy odvolací soud uložil podmíněný trest odnětí svobody ve stejné výměře jako soud nalézací, a zároveň neuložil trest peněžitý, nelze hovořit o tom, že by trest uložený odvolacím soudem byl přísnější, nežli trest uložený soudem nalézacím. I kdyby odvolací soud skutečně zpřísnil trest zákazu činnosti, pokud jde o vymezení rozsahu činností tímto postižené, stále by se nejednalo o přísnější trest právě s ohledem na neuložení peněžitého trestu. Nadto nelze ani samotný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích uložený soudem odvolacím považovat za přísnější, nežli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie uložený soudem nalézacím. Zákaz výkonu funkce ve statutárním orgánu obchodní korporace neznemožňuje fyzické osobě podnikání, ani neznemožňuje práci či účast v obchodní korporaci, toliko jej v určitém směru omezuje. Není tak přísnější než trest znemožňující obviněnému výkon lékařského povolání, pro které musel získat vysokoškolské vzdělání a odbornou praxi. K tvrzenému porušení zákazu reformatio in peius tak podle státního zástupce nedošlo.
V rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 11. 8. 2020 se státní zástupce vyjádřil k doplnění dovolání obviněného ze dne 6. 1. 2020. Podle jeho názoru dovolatel nevznáší námitky týkající se nesouladu skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebo týkající se neprávnosti hmotněprávního posouzení. Formálně sice namítl absenci úmyslného zavinění, činil tak ale na podkladě vlastního hodnocení důkazů, prosazujíce vlastní skutkovou verzi, podle které nedocházelo k neoprávněné fakturaci zdravotnických úkonů. Odmítá tak skutková zjištění uvedená ve výroku o vině a rozvedená v bodě 471. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného dokazování, kdy státní zástupce odkazuje na bod 479. odůvodnění nalézacího soudu. Nedůvodnou je pak i námitka směřující proti zjištění výše škody, kdy obviněný nezpochybňuje aplikaci předpisů hmotného práva, ale toliko skutkových zjištění a jejich důkazního podkladu. Jako nedůvodnou vyhodnotil státní zástupce rovněž námitku směřující vůči závěrům znaleckého zkoumání zdravotního stavu obviněného, kdy tento nevytýká závěr znaleckého posudku stran jeho příčetnosti v době trestného činu, ale toliko kritizuje kvalitu znaleckého posudku.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 216/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů [zejména výpovědi pacientů a bývalých zaměstnanců soukromého zdravotnického zařízení A. (obviněný příkladem zmiňuje výpovědi J. H., I. S., V. H., M. K., A. P., Š. M. a P. F.), znaleckého posudku MUDr. Ladislava Procházky, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného k posouzení psychického stavu obviněného a zprávami ze šetření zdravotních pojišťoven] a z nich se podávající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k poskytování zdravotní péče, osob poskytující podklady pro vyúčtování), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a z provedeného dokazování nelze naplnění předmětné skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu dovodit, zejména pak stran jeho obohacení a úmyslu čin spáchat) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že fakturoval výhradně na základě podkladů předaných jemu podřízenými prostřednictvím programu AMICUS nebo v písemné formě).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel.
V rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran výpovědí svědků, listinných důkazů a znaleckého posudku). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a především pak vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit (jak ostatně učinil v předcházejícím řízení odvolací soud). S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Obviněný Z. F. ve svém podání námitku tzv. opomenutých důkazů explicitně nevznáší, nicméně z obsahu jeho podání tato námitka jednoznačně vyplývá ve vztahu k neprovedení zdravotnické dokumentace všech vyslýchaných pacientů.
Ústavní soud v rámci přezkumu dodržení principů a zásad spravedlivého procesu v řízení před obecnými soudy opakovaně zdůraznil, že právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze („Samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu“.) [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 566/07(N 176/54 SbNU 209); či nález ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69)]. V tomto ohledu lze tedy konstatovat, že nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě „opomenutí“ či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Nejvyššího či Ústavního soudu, obzvláště pokud se lze v praxi setkat i s důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).
Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud uvádí, že návrh na provedení důkazu zdravotnickou dokumentací všech vyslechnutých svědků učinil obviněný v hlavním líčení dne 28. 11. 2018. V témže hlavním líčení předsedkyně senátu uvedla, že „ co se týče zdravotnické dokumentace, návrh prozatím není zamítnut, neboť je třeba ještě porovnat svědecké výpovědi jednotlivých svědků, které jsou v rozporu s vykázanými úkony. Zdravotnická dokumentace nebude potřeba ke všem pacientům “ (protokol o hlavním líčení ze dne 28. 11. 2018 – č. l. 5029–5031 spisu). Na základě pokynu předsedkyně senátu ze dne 31. 12. 2018 (č. l. 5039 spisu) byla vyžádána zdravotnická dokumentace soudem vybraných svědků. Tato byla částečně předána soudu dne 15. 1. 2019 mimo jednání prostřednictvím manželky obviněného na základě jím vystavené plné moci (č. l. 5040 spisu) a provedena v hlavním líčení dne 16. 1. 2019, kdy obviněný uvedl, že „ nestačil dohledat zbývající dokumentaci, ale udělal maximum toho, aby připravil, co se dalo“ . Soud tak uložil obviněnému povinnost doložit do příštího hlavního líčení zbytek zdravotnické dokumentace (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 16. 1. 2019 – č. l. 5259 spisu). Zbytek zdravotnické dokumentace požadované soudem obviněný doložil v hlavním líčení dne 23. 1. 2020, kde byla řádným způsobem jako důkaz provedena. Obviněný, ani jeho právní zástupce, nepředložili žádnou jinou dokumentaci, než dokumentaci požadovanou soudem a neučinili žádný další důkazní návrh. V témže hlavním líčení pak soud ukončil provedené dokazování a vyzval k přednesu závěrečných řečí (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 23. 1. 2020 – č. l. 5261–5262 spisu). Z výše uvedeného vyplývá, že návrhu obviněného bylo vyhověno toliko částečně, kdy soud si vyžádal a provedl pouze zdravotnickou dokumentaci osob, u nichž měl pochybnosti (bod 457. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). O zbytku důkazního návrhu obviněného z hlavního líčení ze dne 28. 11. 2018 pak opomněl procesně korektním způsobem rozhodnout. Návrhu obviněného se poté nalézací soud věnoval až v rámci odůvodnění rozsudku, kdy v bodě 479. odůvodnění svého rozsudku uvedl , že „soud shledal, že takto široce pojaté doplnění dokazování není nezbytné pro rozhodnutí ve věci a vyžádal si od obžalovaného pouze dokumentaci k několika pacientům, u nichž byly pochybnosti s ohledem na informace, které obžalovaný v hlavním líčení o těchto osobách měl. Zajištění veškeré zdravotnické dokumentace ke všem ostatním pacientům soud nepovažoval za nezbytné, neboť provedeným dokazováním byl skutkový stav prokázán dostatečně. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že dokumentace nebyla nijak pro účely trestního řízení zajištěna, byla po celé ty roky uložena v ordinaci či jiných prostorách patřících obžalovanému, takže není možno vyloučit, že do ní mohly být v průběhu trestního řízení činěny zásahy “. Nejvyšší soud shrnuje, že v daném případě se jedná o případ, kdy byl důkazní návrh opomenut, neboť procesnímu právu účastníka odpovídá nejenom to, že soud v rozhodnutí zdůvodní, proč daný důkaz neprovedl, ale i to, že soud procesně korektním způsobem o důkazu rozhodne, a to tak, že jej buďto provede nebo jej zamítne. Jak bylo předesláno výše, opomenutý důkaz téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost takového rozhodnutí. Nejedná se však o pravidlo absolutní, kdy je v každém konkrétním případě nutné posoudit, zda se jedná o natolik závažné opomenutí, aby odůvodnilo kasační zásah Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud po pečlivém přezkoumání dospěl k závěru, že opomenutí nalézacího soudu rozhodnout o zbývající části důkazního návrhu, nedosahuje takové intenzity, aby takový zásah ospravedlnilo. Především je potřebné předeslat, že skutkový stav zjištěný nalézacím soudem je založen na velmi rozsáhlém a pečlivém dokazování, obsahujícím mimo jiné i část zdravotnické dokumentace doložené na výzvu nalézacího soudu, u několika pacientů dokonce opakovanou. Obviněný měl i podle svých slov v hlavním líčení z důvodu sloučení ordinací problém dohledat složky některých pacientů a musel k tomu vyvinout značné úsilí. Byl přitom osobou, která měla kontrolu nad všemi předmětnými zdravotnickými záznamy. V hlavním líčení žádnou jinou lékařskou dokumentaci, nežli tu, kterou explicitně požadoval soud, nepředložil. Nadto se Nejvyšší soud ztotožňuje s výše zmíněným názorem nalézacího soudu, že provedení zdravotnické dokumentace by bylo nadbytečné, a vzhledem k velkému množství svědků, i zbytečně obsáhlé, neúměrně prodlužující celý trestní proces, kdy informace, které by bylo možné z této dokumentace získat, by v dané věci nepřinesly ničeho nového. Nejvyšší soud tak uzavírá, že nalézací soud sice opomněl rozhodnout o části návrhu obviněného, ale jeho pochybení nedosahuje takové intenzity, které by odůvodnilo kasaci napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nalézací soud v této věci provedl mimořádně rozsáhlé dokazování, vyslechl současné i bývalé zaměstnance obviněného, vyslechl pacienty, jejichž zdravotní péče byla pojišťovnám fakturována a u kterých vyvstaly pochybnosti, zda byly fakturace oprávněné. V bodech 468. - 469. odůvodnění svého rozhodnutí pak uvedl svědky, kteří nemohli být vyslechnuti, a to včetně uvedení konkrétních důvodů nemožnosti jejich výslechů. Jednání ohledně pacientů, kteří nebyli vyslechnuti, pak soud in dubio pro reo nezahrnul do výroku odsuzujícího rozsudku (bod 456. odůvodnění). Výslechy svědků nalézací soud doplnil v bodech odůvodnění 441. - 467. o množství listinných důkazů (například zdravotnickou dokumentaci některých pacientů, lékařské zprávy, výpisy pojišťoven stran uhrazené zdravotní péče, reklamace výkonů, úřední záznamem PČR, výpis z programu AMICUS, zprávy z kontrol zdravotních pojišťoven, stížnosti E. K., a další). Nalézací soud provedl rovněž důkaz znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Procházky znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, stran posouzení zdravotního stavu obviněného s ohledem na jeho schopnost rozpoznat protiprávnost jeho jednání v době činu (bod 441. odůvodnění). Obviněný proti tomuto znaleckému posudku vznáší námitky, kterými zpochybňuje závěry v něm obsažené, nikoli však závěry stran jeho příčetnosti v době páchání činu, ale závěry znalce stran jeho závislostí na alkoholu a lécích v období po spáchání trestného činu. Uvedenými námitkami vůči znaleckému posudku se již zabýval odvolací soud, který dospěl k závěru, že tyto jsou nedůvodné. Odvolací soud uvedl, že „ znalec byl totiž v hlavním líčení řádně vyslechnut, odkázal na písemně podaný znalecký posudek, vypracovaný na základě informací získaných ze spisu, zdravotnické dokumentace a vlastního vyšetření obžalovaného, který jako správný stvrdil, a pokud dospěl k závěru, že obžalovaný trpí závažnou duševní poruchou chorobného charakteru v podobě poruchy osobnosti či chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek, a to alkoholem, sedativy a možná i psychostimulačními látkami, nicméně v době od 2. 1. 2011 do 7. 3. 2013 touto duševní poruchou chorobného charakteru netrpěl, ale byl pouze závislý na alkoholu a lécích, což ovšem nijak neovlivnilo jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, které byly zachované, ochrannou léčbu obžalovaného nedoporučil a okresní soud ani žádné ochranné opatření obžalovanému neuložil, jsou námitky obžalovaného proti tomuto důkazu k jeho osobě zcela bezpředmětné. Ostatně je to sám obžalovaný, který již v roce 2004 přiznával problémy se zvládáním konzumace alkoholu, jeho dobrovolné léčbě v PN Bohnice i PN Červený dvůr a značném množství benzodiazepinu v moči obžalovaného v době jeho zadržení policejním orgánem nemluvě. Proto nelze dospět k závěru, že by uvedený znalec byl vůči obžalovanému podjatý, jak namítl obžalovaný, naopak lze konstatovat, že by okresní soud obžalovaného poškodil, pokud by závěry znalce nevzal v úvahu, což se ovšem nestalo “ (bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S uvedeným závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a zdůrazňuje, že pro právní posouzení věci byl podstatný závěr o duševní způsobilosti obviněného v době spáchání trestného činu, kterýžto ale obviněný nenapadl.
Ze všech provedených důkazů nalézací soud vyvodil patřičné skutkové závěry (body 471. – 478. odůvodnění), kdy podrobně u jednotlivých pacientů rozvedl, jaká škoda byla obviněným způsobena zdravotním pojišťovnám, kdy do značné míry v souladu se zásadou in dubio pro reo korigoval jak žalobní návrh, tak nárok na náhradu škody vznesený poškozenými zdravotními pojišťovnami. Námitka obviněného, že soudy vyšly toliko ze sjetin poskytnutých pojišťovnami, se tedy nezakládá na pravdě. Jak ostatně konstatoval i odvolací soud, původně tvrzenou škodu nalézací soud modifikoval ku prospěchu obviněného z částky 807.245,49 Kč na částku 682.866,86 Kč (bod 33. rozsudku odvolacího soudu).
Skutková zjištění učiněná nalézacím soudem následně aproboval i soud odvolací, který dospěl k závěru, že nalézacím soudem „ popsané a zhodnocené důkazy tvoří ucelený řetězec, směřující jednoznačně k závěru o vině obžalovaného, včetně vyžadovaného úmyslného zavinění stíhaným trestným činem, nelze tomuto postupu nic vytknout, přičemž se odvolací soud mohl v tomto ohledu s těmito závěry zcela ztotožnit“ (body 21. – 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V bodě 36. odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud zdůraznil, že „ z okresním soudem provedeného dokazování tedy vyplývá, že posouzení viny obžalovaného rozporovaným skutkem není založeno na jediném důkazu, ale na celém řetězci na sebe navzájem navazujících přímých i nepřímých důkazů, které prokazují vinu obžalovaného, a proto odvolací soud neshledal v takovém postupu vady, které by měly vést k závěru o tom, že hodnocením provedených důkazů byl obžalovaný jakkoli poškozen. Je proto možno uzavřít, že celý výrok o vině obžalovaného nebyl okresním soudem založen na nesprávných skutkových zjištěních, neboť ten se naopak zcela vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a řádně vyložil, proč dospěl ke skutkovým, ale i právním závěrům obsaženým v napadeném rozsudku a krajský soud k postupu prvého soudu může konstatovat, že jeho rozhodnutím v tomto ohledu nedošlo k vadě, na kterou by musel jakkoli reagovat“. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry stran učiněných skutkových zjištění a provedeného dokazování plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na rozhodnutí nižších stupňů, zejména pak na mimořádně podrobné odůvodnění soudu nalézacího.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, výše zmiňované zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možné v obecné rovině podřadit námitky, v rámci nichž namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladeného mu zavinu či že nebyl naplněn znak obohacení se. Uvedené námitky však obviněný uplatnil způsobem neregulérním, když tyto založil pouze a toliko na prezentaci vlastního hodnocení důkazů a verzi událostí odlišné od soudy zjištěného skutkového stavu. Pokud tedy obviněný uplatňuje uvedené námitky s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, zcela se míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2057).
Obviněný přehlíží přisouzené skutkové okolnosti, kdy podle skutkových zjištění soudů jím byla zdravotním pojišťovnám neoprávněně fakturována a posléze vyplacena částka ve výši nejméně 682.866,86 Kč. Jedná se o částku, která byla uhrazena za účtovanou, ale nikdy neposkytnutou zdravotní péči. Jak již Nejvyšší soud uváděl výše, skutková zjištění soudů obou stupňů jsou založena na podrobném a přesvědčivém dokazování. Nejvyšší soud tedy vázán těmito skutkovými zjištěními konstatuje, že obviněný přijal plnění za neprovedené zdravotnické úkony, kdy toto plnění si nárokoval na základě lživých fakturací, tedy na základě vyvolaného omylu na straně zdravotních pojišťoven, přičemž plnění bylo poškozenými zdravotními pojišťovnami zcela vyplaceno, čímž byl dokonán trestný čin kladený mu za vinu a zároveň naplněn klíčový znak skutkové podstaty tohoto trestného činu. Nejvyšší soud tak nemohl přisvědčit jeho námitce a tuto shledal zjevně neopodstatněnou.
Námitku nenaplnění subjektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku obviněný založil toliko na vlastní interpretaci důkazů, kdy tvrdil, že pouze vycházel z podkladů dodaných jeho podřízenými, které dále nijak nemodifikoval. Uvedenou argumentaci obviněný uplatnil opět s ohledem na vlastní interpretaci provedeného dokazování zcela pomíjeje přisouzené skutkové okolnosti. Jedná se tedy o námitku uplatněnou neregulérním způsobem nezakládajícím přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nadto se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
U trestného činu podvodu se jedná o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Soudy dospěly k závěru, že obviněný se vykazování zdravotnické péče na pacienty, vůči kterým ji jeho zdravotnické středisko nevykonalo, dopouštěl po shora uvedené období v úmyslu se obohatit na zdravotních pojišťovnách, které jednotlivé úkony proplácely. S ohledem na množství pacientů takto vykázaných je vyloučeno, aby se tak stalo omylem, nýbrž je zjevné, že toto jednání bylo ze strany obžalovaného cílené a vedené úmyslem se obohatit na úkor zdravotních pojišťoven. Obviněný byl jedinou osobou, která zpracovávala výkazy pro pojišťovnu, což potvrzovaly výpovědi zaměstnankyň obviněného i F., který zpracovával část výkazů, přičemž mu obviněný předával podklady v papírové formě (bod 471. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud v souladu se shora uvedenými skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil v úmyslu přímém, neboť chtěl takto jednat [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Jednání obviněného bylo vysoce sofistikované, musel tedy být schopen promýšlet jednotlivé kroky a následně je činit (bod 480. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedenému závěru pak přisvědčil i odvolací soud v bodě 26. odůvodnění rozsudku. S právním názorem soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje zejména na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, přičemž námitku obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu považuje za zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání vznesl námitku stran nepřiměřenosti uloženého trestu, kdy mu byl odvolacím soudem uložen podle jeho názoru přísnější trest zákazu činnosti, ač k tomu nebyly splněny podmínky, neboť v předmětné věci podával dovolání pouze on, nikoli státní zástupce. Postup odvolacího soudu tak označil za rozporný se zásadou zákazu reformationis in peius , přičemž tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají určitou sazbu vymezenu trestním zákonem. Uložením trestu mimo trestní sazbu se rozumí uložení trestu mimo stanovenou trestní sazbu zákonem.
Stran námitky porušení zákazu reformationis in peius je vhodné připomenout, že zákon v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius , tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného.
Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práva na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. ÚS 304/04). V daných souvislostech dospěl Nejvyšší soud v minulosti k závěru, že uložení určitého druhu trestu nebo v určité výměře s porušením uvedeného zákazu by bylo možné považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože pokud byl soud při ukládání trestu limitován zákazem reformationis in peius, pak tím byl vymezen i přípustný druh trestu nebo jeho nejvyšší možná výměra, a nedodržení těchto mezí je třeba považovat za uložení nepřípustného druhu trestu (tj. přísnějšího) nebo trestu ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu (tj. nad horní hranicí danou zmíněným zákazem) – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 246/2015.
Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikován pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch. Přísnějším trestem ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému soudem prvního stupně (srov. č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Odpověď na otázku, který trest je přísnější, je zejména v takových situacích, kdy dojde k uložení jiného druhu trestu, značně složitá a vyžaduje velmi pečlivé vyhodnocení celkového významu a dopadů uložených druhů trestů. V těchto souvislostech připomíná Nejvyšší soud závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, podle něhož zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami.
Jak již bylo zmiňováno, otázku, zda nově uložený trest není přísnější než rozsudkem soudu prvního stupně dříve uložený trest a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženému trestu, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání trestu. V konkrétním případě byl rozsudkem nalézacího soudu uložen (ve stručném shrnutí) trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let s vyslovením dohledu, a peněžitý trest v celkové výměře 250.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nezaplacení ve výměře 2 let; a uložení trestu zákazu činnosti spočívají v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie na dobu pěti let. Rozsudkem odvolacího soudu byl uložen stejný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu ve stejné výměře jako nalézacím soudem, peněžitý trest uložen nebyl, byl ale uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu na dobu pěti let.
Obviněný porušení zákazu reformationis in peius spojoval především s uložením trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu. Nijak ale nespecifikoval, proč trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu považuje za přísnější nežli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie.
Není od věci předeslat, že zákaz reformationis in peius může být dodržen i v případě, je-li odvolacím soudem uložen i jiný druh trestu, než byl uložen soudem prvního stupně, to však za předpokladu, že nedojde k aktuálnímu zhoršení postavení obviněného (k tomu srov. přiměřeně č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr.). Určitým nedostatkem napadeného rozsudku odvolacího soudu je, že se otázkou případného porušení zákazu reformationis in peius vůbec nezabýval. Přesto ale není možné jeho rozhodnutí považovat za porušující tento zákaz. Jak ostatně předeslal i státní zástupce, uložený trest je potřeba hodnotit jako celek, respektive hodnotit dopad celkově uloženého trestu na život obviněného. V projednávané věci nebyl odvolacím soudem uložen citelný peněžitý trest 250.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ nezaplacení peněžitého trestu ve výměře 2 let. Trest zákazu činnosti mu byl uložen ve stejné výměře jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. V případě nalézacího soudu však trest zákazu činnosti spočíval v zákazu provozování lékařské činnosti v oblasti psychiatrie, v případě soudu odvolacího pak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích. Při posuzování uloženého trestu v souhrnu jako komplexní skutečnosti zasahující do života obviněného, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup odvolacího soudu není rozporný s ustanovením §259 odst. 4 tr. ř., ve kterém je zásada zákazu reformatio in peius vyjádřena. Obviněnému totiž nebyl, na rozdíl od rozsudku nalézacího soudu, uložen citelný peněžitý trest s potenciálním nebezpečím přeměny v trest nepodmíněný s přímým výkonem v trvání dvou let. Obviněný před trestním řízením podnikal v oblasti poskytování lékařských služeb v oblasti psychiatrie a rehabilitací. V souvislosti s jeho podnikatelskou činností se dopustil i trestné činnosti kladené mu za vinu. Podle názoru Nejvyššího soudu a skutkových zjištění nižších soudů má potenciálně menší dopad na jeho život trest uložený odvolacím soudem, tedy trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích. Tento trest obviněnému nebrání se účastnit na obchodní korporaci, ať už majetkově nebo jako její zaměstnanec, může rovněž vykonávat podnikatelskou činnost jakožto podnikající fyzická osoba, na rozdíl od trestu původně uloženého soudem nalézacím může takto činit i v lékařské oblasti, kde získal v oboru lékařství odborné vzdělání a atestaci v odvětví psychiatrie. Dopad na jeho profesní život v případě takto uloženého trestu je menší ve srovnání s trestem uloženým rozsudkem nalézacího soudu, neboť jeho dosavadní život byl bytostně spjat s výkonem lékařského povolání. Lze tedy uzavřít, že trest uložený soudem odvolacím byl každopádně mírnější nežli trest uložen soudem nalézacím. Podle Nejvyššího soudu tak trest uložený odvolacím soudem neporušuje zákaz reformation in peius , přičemž námitku obviněného je proto nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo vadami vytýkanými v dovolání. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného Z. F. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 10. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu