ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.914.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 914/2022- 11147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. S. K. , nar. XY, trvale bytem XY, 2. R. L. , nar. XY, trvale bytem XY, a 3. K. T. , nar. XY, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných S. K., R. L. a K. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 7/2018, takto:
Z podnětu dovolání obviněných S. K., R. L. a K. T. a nejvyššího státního zástupce se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 46 T 7/2018, byla obviněná S. K. pod bodem I. uznána vinnou zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný R. L. byl pod bodem I. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II. přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný K. T. byl pod bodem I. uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněné S. K. podle §256 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a výkonu funkce v orgánech „státní samosprávy“ vzniklé jmenováním v trvání pěti let. Obviněný R. L. byl městským soudem podle §256 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání a výkonu funkce v orgánech „státní samosprávy“ vzniklé jmenováním v trvání deseti let. Obviněného K. T. městský soud odsoudil podle §256 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání všichni obvinění a v jejich neprospěch též státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Z podnětu odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou S. K. vinnou zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněné R. L. a K. T. uznal vrchní soud vinnými přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněné S. K. podle §256 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon vrchní soud podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí soud dále uložil peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 150 000 Kč. Obviněný R. L. byl vrchním soudem podle §256 odst. 1 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy v celkové výši 300 000 Kč. Obviněného K. T. vrchní soud odsoudil podle §256 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 200 000 Kč.
3. Vrchní soud v Praze dále obviněného R. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, kterým byl uznán vinným Městským soudem v Praze pod bodem II. výroku o vině. Odvolání státní zástupkyně vrchní soud zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
4. Důvodem pro změnu právního posouzení skutku popsaného ve výroku o vině pod bodem I. byla u všech obviněných skutečnost, že Vrchní soud v Praze na rozdíl od Městského soudu v Praze neshledal naplněnou okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby spočívající v jednání obviněných jako členů organizované skupiny. Podle názoru vrchního soudu ze skutkových zjištění nic nesvědčí o plánovitosti a koordinovanosti jejich činnosti nad rámec běžného spolupachatelství. Obviněná S. K. naplnila navíc jako členka hodnotící komise samostatný znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, což v jejím případě podle názoru vrchního soudu vylučuje souběžné naplnění dalšího alternativního znaku této přísnější kvalifikace, a to spáchání činu jako členka organizované skupiny. Pokud jde o zprošťující výrok ve vztahu k jednání obviněného R. L. pod bodem II. výroku rozsudku městského soudu, vrchní soud dospěl k závěru, že nebyla jednoznačně prokázána existence závažného porušení závazných pravidel zadávacího řízení, resp. nesplnění povinnosti, vyplývající z pravomoci obviněného R. L., v důsledku čehož nemohlo dojí k naplnění znaků objektivní stránky skutkových podstat jak přečinu podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, tak přečinu podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
5. Skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými pod bodem I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný R. L. v pozici člena Rady XY (dále též jen „Rada“) v úmyslu opatřit obchodní společnosti Q. a. A., neoprávněný prospěch domluvil v září 2011 se svou asistentkou, obviněnou S. K. a obviněným K. T., zaměstnancem a společníkem obchodní společnosti Q. a. A., vyhlášení veřejné zakázky malého rozsahu s názvem „Zabezpečení poradenství v oblasti infrastruktury“, jejímž předmětem bude poskytování poradenství a zajištění služeb specialisty pro styk s veřejností, tzv. public relations, v oblasti vodárenství a vodárenské infrastruktury včetně výstavby nové ústřední čistírny vod a která bude zadána jmenované obchodní společnosti, vyhlášení obviněný R. L. vyjednal s ředitelkou odboru komunikace Magistrátu XY (dále též jen „Magistrát“) T. M. K., a předem o tom informoval spoluobviněného K. T. Obviněná S. K. poté dne 4. 10. 2011 odeslala spoluobviněnému K. T. e-mailem finální verzi výzvy k podání nabídek na předmětnou veřejnou zakázku, přičemž samotné výběrové řízení bylo formálně zahájeno až dne 21. 10. 2011, v důsledku čehož se obchodní společnost Q. a. A. s obsahem výzvy seznámila dříve, než ostatní dodavatelé, a mohla se tak podílet na její podobě, čímž byly porušeny základní zásady postupu zadavatele podle §6 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Hodnotící komise, jejíž členkou byla i obviněná S. K., následně ve výběrovém řízení vybrala obchodní společnost Q. a. A., se kterou město XY uzavřelo dne 30. 11. 2011 „Smlouvu o poskytování služeb poradenství v oblasti infrastruktury“.
6. Skutek, jímž byl obviněný R. L. uznán vinným Městským soudem v Praze pod bodem II. výroku jeho rozsudku a pro který jej následně Vrchní soud v Praze zprostil obžaloby, spočívá ve stručnosti v tom, že obviněný jako člen Rady XY v postavení radního pro životní prostředí, odpovědného za oblast odpadového hospodářství v XY v období od srpna 2012, v situaci, v níž Rada usnesením č. 866 ze dne 12. 6. 2012 (dále též jen „usnesení č. 866“) schválila záměr vypsat veřejnou zakázku s názvem „Zajištění systému nakládání se směsným a tříděným komunálním odpadem na území XY“ s předpokládanou dobou plnění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2018 a současně uložila obviněnému předložit Zastupitelstvu XY (dále též jen „Zastupitelstvo“) ke schválení materiál nazvaný Odůvodnění veřejné zakázky v souladu s §156 zákona o veřejných zakázkách, který dne 21. 6. 2012 Zastupitelstvo schválilo, zmařil vyhlášení otevřeného zadávacího řízení podle §21 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Tohoto jednání se dopustil tak, že v rozporu se svými pravomocemi a kompetencemi podle zákona č. 131/2000 Sb., o městě XY, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o XY“), s cílem zadání veřejné zakázky ve prospěch obchodní společnosti P. s., úmyslně nedal jejímu zpracovateli souhlasný pokyn k vyhlášení otevřeného řízení, ačkoli věděl, že nejméně od poloviny srpna 2012 byla zadávací dokumentace veřejné zakázky připravena a neexistovaly žádné objektivní důvody, které by vyhlášení otevřeného řízení bránily, o čemž byl opakovaně informován a upomínán D. F., pověřeným řízením Odboru rozvoje veřejného prostoru Magistrátu XY, a současně věděl, že s ohledem na zákonné lhůty musí být otevřené řízení vyhlášeno nejpozději do poloviny září 2012, aby mohlo být realizováno před uplynutím platnosti dodatku č. 20 ke smlouvě č. INO/55/02/000986/2001 o komplexním systému nakládání s komunálním odpadem na území XY ze dne 6. 12. 2001, uzavřeného dne 29. 6. 2012 s obchodní společností P. s., s dobou plnění do 31. 12. 2012. V důsledku svého nekonání obviněný úmyslně způsobil stav krajní naléhavosti, neboť hrozilo, že od 1. 1. 2013 nebude na území XY smluvně zajištěn svoz odpadu a dne 27. 11. 2012, kdy již nezbývalo 78 dní potřebných k provedení otevřeného řízení, předložil na jednání Rady záměr zadat veřejnou zakázku s názvem „Zajištění nakládání se směsným a tříděným komunálním odpadem na území XY“ s dobou plnění od 1. 1. 2013 do 31. 10. 2013 s předpokládanou hodnotou do 850 000 000 Kč v jednacím řízení bez uveřejnění, ačkoli věděl, že pro tento postup nejsou splněny zákonné podmínky, protože stav krajní naléhavosti byl způsoben zadavatelem. Po schválení předloženého záměru Radou obviněný dne 21. 12. 2012 uzavřel jménem zadavatele XY „Dodatek č. 21 ke Smlouvě č. INO/55/02/000986/2001“ se stávajícím poskytovatelem služby obchodní společností P. s., v níž jako obchodní ředitel tehdy působil jeho přítel T. K., čímž obviněný ve prospěch jmenované obchodní společnosti vyloučil konání transparentního zadávacího řízení a porušil zejména §23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách.
II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce
7. Proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali prostřednictvím svých obhájců dovolání všichni obvinění a v jejich neprospěch též nejvyšší státní zástupce.
a) Dovolání obviněné S. K.
8. Obviněná S. K. označila ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nereflektuje výsledek provedeného dokazování. V této souvislosti zdůraznila, že k odeslání konceptu výzvy k podání nabídek spoluobviněnému K. T. došlo dne 4. 10. 2011, tedy měsíc před ustanovením hodnotící komise, jejíž se obviněná stala členkou, v čemž soudy shledaly okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Podle skutkových zjištění soudů mělo k časovému zvýhodnění (přednosti) obchodní společnosti Q. a. A. dojít právě v důsledku odeslání předmětného e-mailu. Ze skutkových zjištění soudů ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by se obviněná poté, co se stala členkou hodnotící komise, pokusila ovlivnit výběr uchazeče ve výběrovém řízení. Poukázala na skutečnost, že sama měla pouze jeden hlas ze čtyř, hlavním hodnotícím kritériem byla nejnižší nabídková cena, tedy zcela objektivně měřitelné kritérium, cena druhého uchazeče v pořadí byla dokonce o 60 % vyšší, rozhodnutí hodnotící komise bylo jednomyslné, přičemž žádný z dalších členů nebyl obviněn. Navíc ani vyslechnutí svědkové nepopsali okolnosti zadání veřejné zakázky jako nestandardní či podezřelé. Vzhledem k popsaným skutečnostem se obviněná podle svého názoru nemohla dopustit vytýkaného jednání jako členka hodnotící komise, v důsledku čehož právní kvalifikace skutku podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není přiléhavá.
10. Obdobně obviněná zpochybnila naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně potřebu vyvození trestní odpovědnosti s ohledem na použití zásady subsidiarity trestní represe. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1555/2012, a poukázala dále na legislativní vývoj v oblasti zadávání veřejných zakázek spočívající v zakotvení institutu předběžných tržních konzultací do §33 aktuálně účinného zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“). Odeslání konceptu výzvy k podání nabídek spoluobviněnému K. T. podle obviněné fakticky naplnilo pojmové znaky předběžné tržní konzultace. Spoluobviněný K. T. dlouhodobě poskytoval služby v oblasti předmětu dotčené veřejné zakázky a byly mu zároveň známy konkrétní potřeby zadavatele. Šlo tedy o odborníka, od kterého bylo možno získat relevantní informace o možnostech trhu za účelem přesného vymezení předmětu veřejné zakázky. Tržní konzultace přitom z povahy věci předpokládá obeznámení konzultující osoby s informací, že se konkrétní zakázka připravuje a jaké mají být její podmínky. Podle obviněné nelze navíc přehlížet, že veřejná zakázka byla připravována právě z iniciativy spoluobviněného K. T. za účelem smluvně zajistit doposud neformálně poskytované poradenské služby. Zahájení výběrového řízení na veřejnou zakázku s tímto konkrétním předmětem stejně jako její bližší podmínky tedy musel být schopen spoluobviněný K. T. předvídat. Soudům obou stupňů obviněná v této souvislosti zároveň vytkla, že rezignovaly na posouzení, zda výše zmíněným časovým předstihem mohlo dojít ke skutečnému zvýhodnění obchodní společnosti Q. a. A.
11. Obviněná zpochybnila rovněž naplnění znaku úmyslného zavinění, jelikož neměla žádný zájem na konkrétním výsledku výběrového řízení a veškerou související činnost vykonávala v rámci náplně své práce, na základě pokynů svého nadřízeného, spoluobviněného R. L. V době odeslání předmětného e-mailu spoluobviněnému K. T. pracovala na Magistrátu přibližně osm měsíců, a to bez předchozích zkušeností s agendou veřejných zakázek. Nebylo proto v jejích možnostech přezkoumávat zákonnost pokynu svého nadřízeného. Z výsledků dokazování podle jejího názoru vyplývá, že nad rámec běžné koordinace a kontroly v rámci přípravy výběrového řízení se na podobě veřejné zakázky nijak nepodílela. Při hodnocení subjektivní stránky soudem prvního stupně v bodě 300. odůvodnění jeho rozsudku, na jehož závěry odkázal i vrchní soud, nebyl dostatečně odlišen jednak přímý úmysl od nepřímého, jednak úmysl od nedbalosti, jak tato kritéria nastavila konstantní rozhodovací praxe (obviněná odkázala v tomto ohledu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007).
12. Přestože ve slovním vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná naznačila, že jej uplatňuje v jeho prvních dvou alternativách, konkrétní argumentaci uvedla pouze ve vztahu k alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Za takové důkazy obviněná považuje poznatky získané z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, resp. z e-mailové komunikace, a to z důvodu nedostatečného odůvodnění příkazů k jejich provedení ve vztahu k otázce, že se jedná o neodkladný, resp. neopakovatelný úkon. Svůj názor podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2787/13. Zdůraznila, že veškerá e-mailová komunikace z její adresy byla zajištěna na základě příkazu (opatření) Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 20 Nt 1600/2013, vydaného jako neodkladný úkon, avšak bez řádného zdůvodnění takové neodkladnosti. Obviněná proto považuje zajištěnou e-mailovou komunikaci za procesně nepoužitelný důkazní prostředek.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnila obviněná v jeho první alternativě, a sice že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Za vadu, která opodstatňuje naplnění tohoto dovolacího důvodu, považuje obviněná pochybení odvolacího soudu, který se podle jejího názoru dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, v důsledku čehož mělo dojít k upření práva obviněné na obhajobu. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08.
14. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout (aniž by obviněná navrhla rovněž zrušení rozsudku Městského soudu v Praze – pozn. Nejvyššího soudu ).
b) Dovolání obviněného R. L.
15. Obviněný R. L. označil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., a nad jejich rámec namítl, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je výsledkem trestního řízení, v němž nebyly respektovány všechny atributy plynoucí z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný v alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti vrchnímu soudu vytkl, že do skutkové věty výroku svého rozsudku doplnil nad rámec rozsudku soudu prvního stupně okolnost, že obvinění jednali společně, a to i navzdory tomu, že k této otázce neprováděl žádné dokazování a zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Zahrnutí pojmu „společně“ do popisu jednání obviněných považuje obviněný za rozporné se zákonem předpokládaným způsobem utváření skutkových závěrů odvolacím soudem ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. Ve vztahu k jeho osobě není ve skutkové větě nad rámec domluvy se spoluobviněnými S. K. a K. T. o vyhlášení veřejné zakázky a jeho komunikace s T. M. K. obsaženo žádné další jednání. Obviněnému proto není zřejmé, proč byl popis skutku soudu prvního stupně doplněn odvolacím soudem o skutkový závěr, že obvinění jednali společně. Přestože je tato vada kompenzována tím, že v rámci právní kvalifikace nebylo jednání obviněných posouzeno ve formě spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, podle obviněného měla za následek nedostatečné rozlišení úkonů jednotlivých obviněných v průběhu skutkového děje, a to zejména jeho časového hlediska. Tuto skutečnost považuje obviněný za významnou z důvodu, že jeho vlastní jednání se vztahuje výlučně k fázi předcházející nejen samotnému zadání veřejné zakázky, ale i přípravě a zahájení výběrového řízení, a jako takové ani zčásti nenaplňuje objektivní stránku trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněného R. L. je podle jeho názoru oddělitelné od jednání dalších spoluobviněných a samo o sobě nemá trestněprávní relevanci.
17. Za rozporný s provedeným dokazováním považuje obviněný též skutkový závěr soudů, podle něhož byl mezi ním a spoluobviněnou S. K. vztah podřízenosti a nadřízenosti. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytkl, že nereflektovaly charakter pozice radního hlavního města Prahy, v níž obviněný vystupoval a která je politickou funkcí spojenou toliko s faktickým respektem ze strany zaměstnanců Magistrátu, nikoli zakládající vůči nim pracovněprávní vztah. Pokud soudy přes zjištění související se zákonným postavením radního a obsahem pracovního poměru spoluobviněné S. K. dospěly k závěru, že mezi obviněným a jmenovanou spoluobviněnou byl závislý vztah, který lze definovat prostřednictvím nadřízenosti a podřízenosti, podle obviněného tak učinily v „extrémním“ rozporu s provedeným dokazováním. Předmětný skutkový závěr považuje obviněný za významný pro posouzení souvislosti mezi jeho jednáním a přípravou a následnou realizací sporného výběrového řízení, neboť podle svého tvrzení neměl k zaštítění výběrového řízení a úkolování zaměstnanců Magistrátu odpovídající právní status.
18. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019, považuje obviněný za „extrémně“ rozporný s provedeným dokazováním také skutkový závěr, podle něhož jednal v úmyslu opatřit obchodní společnosti Q. a. A. neoprávněný prospěch. Ze skutkové věty výroku ani z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí není podle jeho názoru zřejmé, v čem měl tento neoprávněný prospěch spočívat. V tomto ohledu zdůraznil, že jednou z možných alternativ obstarání poradenských služeb, která přicházela v úvahu v době, kdy se obviněný touto otázkou zabýval, bylo přímé uzavření smlouvy s obchodní společností Q. a. A. Pokud by i v takovém případě jmenovaná obchodní společnost majetkový prospěch získala, šlo by o standardní odměnu za poskytnuté poradenské služby. Po upřednostnění varianty spočívající v zadání zakázky ve výběrovém řízení však v navazujícím popisu skutkového děje absentuje jakékoli jednání obviněného, z čehož podle jeho názoru vyplývá, že předmětná část skutku se jej nemůže týkat, neboť se na výběrovém řízení a jeho průběhu žádným způsobem nepodílel. Obviněný následně s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, uzavřel, že otázka jeho úmyslu opatřit neoprávněný prospěch obchodní společnosti Q. a. A., nebyla v trestním řízení řádně prokázána, nýbrž pouze arbitrárně dovozena na základě jednání dalších spoluobviněných.
19. Nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shledává obviněný v závěru soudů, že měl spáchat přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Po připomenutí objektu tohoto přečinu a základních pravidel vyplývajících ze zákona o veřejných zakázkách, z nichž pro zadavatele pramení povinnost zadávat veřejné zakázky nad určitý finanční limit v zadávacím řízení, obviněný konstatoval, že vzhledem k předpokládané hodnotě poradenských služeb ve výši nedosahující 2 000 000 Kč nemělo město XY povinnost zadat dotčenou veřejnou zakázku, jakožto tzv. veřejnou zakázku malého rozsahu, v zadávacím řízení. Obviněný zdůraznil, že soudy vytýkané jednání, které souviselo s jeho osobou, spočívalo ve vyjednávání o obstarání podle něj nezbytných poradenských služeb a bylo učiněno v době, kdy jako legitimní alternativa přicházelo v úvahu i přímé uzavření smlouvy. Toto jednání tedy časově předcházelo nejen zadání veřejné zakázky, ale i samotnému procesu zadávání. Skutková podstata trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku však podle obviněného vyžaduje přímou souvislost se zadáním veřejné zakázky, kterým je podle zákona o veřejných zakázkách rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem. Obviněný následně opětovně poznamenal, že na zadání veřejné zakázky nijak neparticipoval, administrace výběrového řízení či učinění jakéhokoli úkonu v jeho průběhu nebylo v pravomoci obviněného a žádné takové faktické jednání, kterým by ovlivnil průběh výběrového řízení ve prospěch obchodní společnosti Q. a. A. není obsaženo ani ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti taktéž namítl, že žádný právní předpis, a to ani zákon o XY, který upravuje postavení radního XY, mu nesvěřuje pravomoci na úseku zadávání veřejných zakázek, resp. pravomoci ve smyslu samostatného rozhodování o právech a povinnostech třetích osob či výkon činností pro Magistrát XY.
20. Za vadu spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku považuje obviněný rovněž neprokázání sekundárního úmyslu, kterým měl sledovat majetkový prospěch obchodní společnosti Q. a. A., což podle jeho názoru ve svém důsledku vylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Vrchnímu soudu obviněný dále vytkl, že mu ve výroku napadeného rozsudku uložil úhrnný trest odnětí svobody, přestože pro tento postup nebyly splněny podmínky, neboť byl uznán vinným spácháním toliko jednoho trestného činu.
21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že soudy obou stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tom, že jej podle §226 písm. a) tr. ř. nezprostily obžaloby pro jednání související s přijetím majetkového prospěchu, přestože tato část jednání nebyla v trestním řízení prokázána a soudy ji z popisu skutku vypustily.
22. Závěrem svého dovolání obviněný mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů dodal, že zásadní část dovolací argumentace uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, který se s ní však dostatečně nevypořádal, v důsledku čehož upřel obviněnému právo na obhajobu a v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. Podle obviněného navíc odvolací soud modifikací popisu skutku doplněním jednání obviněných jako „společného“, aniž by provedl k této otázce ve veřejném zasedání dokazování, porušil zásady bezprostřednosti a ústnosti, v důsledku čehož zasáhl do práva obviněného na spravedlivý proces.
23. Obviněný R. L. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
c) Dovolání obviněného K. T.
24. Obviněný K. T. označil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný v alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Rezignace odvolacího soudu na řádné přezkoumání naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu vedla podle názoru obviněného k založení rozhodnutí o jeho vině na nedostatečném skutkovém podkladě, neboť závěr o zjednání přednosti pro společnost Q. a. A. byl postaven pouze na zjištění, že spoluobviněná S. K. odeslala dne 4. 10. 2011 obviněnému e-mail s konceptem výzvy k podání nabídek. Podle obviněného z provedených důkazů nevyplývá, že by se s předmětným e-mailem seznámil, případně že by jeho odeslání bylo předem domluveno či učiněno na žádost obviněného. Obdobně nelze podle obviněného z výsledků dokazování dovodit, že by informace v e-mailu obsažené jakkoli využil ve prospěch jmenované obchodní společnosti a předal je M. F., který měl jejím jménem nabídku do výběrového řízení připravovat a činil tak bez jakékoli ingerence obviněného. Pokud by se i předání informací M. F. prokázalo, obviněný namítl, že jejich obsah nebyl způsobilý obchodní společnost Q. a. A. upřednostnit či zvýhodnit. Koncept výzvy k podání nabídek navíc neobsahoval celou zadávací dokumentaci a chyběla v něm stěžejní část spočívající v návrhu budoucí smlouvy, bez něhož nebylo možné nabídku „nacenit“ či jakkoli předpřipravit. Soud prvního stupně nebyl přitom podle obviněného konzistentní ve svých závěrech, zda se jednalo o pouhý nezávazný koncept výzvy, nebo zda poskytoval relevantní informace vztahující se k připravované zakázce. S odkazem na bod 18. napadeného rozsudku pak obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se s totožnou námitkou obviněného vypořádal nedostatečně a způsobem akcentujícím nepravdivá zjištění.
26. Po připomenutí zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §256 tr. zákoníku obviněný namítl, že svým jednáním nezjednal obchodní společnosti Q. a. A. výhodu ani časovou přednost v trestněprávním kontextu, tj. předstih, který by byl způsobilý nezákonně ovlivnit průběh výběrového řízení. Z provedeného dokazování podle jeho názoru vyplývá pouze to, že v době od srpna do října 2011 vedl s osobami z Magistrátu komunikaci nenarušující hospodářskou soutěž a nepřesahující zákonný rámec předběžných tržních konzultací. Soudům obou stupňů dále obviněný vytkl nelogické zohlednění skutečností nastalých v roce 2013 ve vztahu k posouzení jednání, které se mělo uskutečnit v měsících září až listopad 2011. V této souvislosti poukázal na hovor obviněného se spoluobviněným R. L. ze dne 14. 5. 2013, z něhož měly soudy dovodit věrohodnost svědecké výpovědi J. H. v tom smyslu, že spoluobviněná S. K. požaduje výběr obchodní společnosti Q. a. A. pro potřeby vlastní komunikace, jakož i na výpověď svědkyně R. H., která uvedla, že zakázka připravovaná v roce 2013 vznikla na popud spoluobviněného R. L. Obviněný se následně ohradil proti závěru odvolacího soudu, podle něhož zjednáním výhody na úkor druhého uchazeče zvítězila obchodní společnost Q. a. A., v důsledku čehož obdržela následně i majetkový prospěch. Podle obviněného bylo naopak v trestním řízení prokázáno, že jmenovaná obchodní společnost získala veřejnou zakázku na základě lepšího hodnocení kritéria nabídkové ceny s tím, že ve druhém kritériu měla konkurenční nabídka dokonce lepší hodnocení.
27. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy pochybily při hmotněprávním posouzení skutku jako trestného činu podle §256 tr. zákoníku, neboť nevzaly v úvahu zvláštní právní úpravu zadávání veřejných zakázek. Poukázal na skutečnost, že rozhodovací praxe ještě před výslovným zakotvením institutu předběžných tržních konzultací do ustanovení §33 zákona o zadávání veřejných zakázek aprobovala, že pokud se uchazeč podílí na přípravě zadávací dokumentace, automaticky jej to nevylučuje z účasti v zadávacím řízení. Obviněný odkázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jakož i na související judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Podle obviněného soudy nedůvodně pominuly skutečnost, že potřeba institucionalizovat poradenské služby vzešla fakticky z podnětu samotného obviněného jakožto neformálního poradce spoluobviněného R. L., s čímž souvisela i potřeba neformálních konzultací při přípravě výběrového řízení na budoucí veřejnou zakázku na poradenské služby.
28. Obviněný K. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, eventuálně aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
d) Dovolání nejvyššího státního zástupce
29. Nejvyšší státní zástupce napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze v neprospěch všech obviněných z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
30. Nejvyšší státní zástupce odmítl závěr vrchního soudu, podle něhož nedošlo k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro absenci kvalifikačního znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny, protože obvinění pouze vykonávali svoje pracovní činnosti. Ve světle judikaturní definice pojmu „organizovaná skupina“, kterou nejvyšší státní zástupce v dovolání připomenul, je podle jeho názoru potřebné konstatovat, že protiprávního jednání se zúčastnili všichni tři obvinění. Vedle obviněných R. L. a S. K., v pozicích radního XY a jeho asistentky, šlo o obviněného K. T., který byl společníkem a zaměstnancem obchodní společnosti Q. a. A., o jehož pracovní povinnosti v případě projednání výzvy k podání nabídek na veřejnou zakázku nešlo. Nejvyšší státní zástupce považuje za pochopitelné, že úkoly obviněných R. L. a S. K. byly rozděleny v souladu s jejich pracovní náplní, neboť právě takový výkon činnosti jim spáchání trestné činnosti umožňoval. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že prokázána byla domluva předem i domluva a spojení v průběhu realizace protiprávního jednání, přičemž koordinovaný postup zvyšoval obviněným šanci na zdárné spáchání trestného činu. Podle nejvyššího státního zástupce je pro naplnění znaku jednání spáchaného v rámci organizované skupiny také významné odlišit, zda šlo o řádné plnění pracovních povinností, nebo o exces. Vzhledem k tomu, že jednání obviněných R. L. a S. K., které nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zrekapituloval, představovalo vědomé vybočení z plnění běžných pracovních úkolů, nelze podle jeho názoru vyloučit, že spolu s obviněným K. T., který jednal mimo rámec své běžné pracovní činnosti, tvořili organizovanou skupinu založenou za účelem spáchání trestného činu korupční povahy na úseku zadávání veřejných zakázek.
31. Nejvyšší státní zástupce odmítl rovněž právní názor vrchního soudu, podle něhož nemohlo u obviněné S. K. dojít k naplnění obou znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy ke spáchání činu v postavení členky hodnotící komise a současně i jako členky organizované skupiny. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nabízí několik alternativ, v jakém postavení se může pachatel tohoto zločinu dopustit, přičemž možnost jejich souběžného naplnění není vyloučena.
32. Napadený rozsudek vrchního soudu je podle nejvyššího státního zástupce zatížen rovněž další vadou spočívající ve faktickém potvrzení správnosti postupu městského soudu, který ve svém rozsudku vypustil z popisu skutku pod bodem I. část jednání obviněných R. L. a K. T. související se získáním prospěchu v podobě užívání bytu na XY ulici R. L. Podle nejvyššího státního zástupce došlo ze strany vrchního soudu k nesprávnému použití zásady in dubio pro reo , která nachází uplatnění pouze při závažných pochybnostech v podstatných skutkových okolnostech případu, které nejsou odstranitelné vyhodnocením důkazů opatřených do této doby, resp. provedením důkazů dalších a za kterých by výrok o vině nemohl obstát. Na základě výsledků provedeného dokazování považuje nejvyšší státní zástupce za evidentní, že obviněný K. T. si na žádost obviněného R. L. předmětný byt na svoje jméno pronajal a jeho provoz financoval, byť jej užíval obviněný R. L. K uzavření nájemní smlouvy došlo zhruba půl roku poté, co obchodní společnost Q. a. A., získala veřejnou zakázku na poradenské služby. Nejpozději od února 2013 činili navíc obvinění R. L. a S. K. aktivní kroky k vyhlášení další veřejné zakázky určené pro obviněného K. T. Obviněný R. L. měl zároveň v blízkosti bytu na své jméno pronajatou garáž. Pokud by i obviněný R. L. uhradil dodatečně obviněnému K. T. nájem bytu v plném rozsahu, což podle nejvyššího státního zástupce nebylo jednoznačně prokázáno, šlo by v takovém případě minimálně o bezúročnou půjčku, tedy protislužbu neboli jiný prospěch, s nímž počítá kvalifikovaná skutková podstata trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 4 tr. zákoníku.
33. Dále se nejvyšší státní zástupce neztotožnil se závěrem vrchního soudu, na jehož základě byl obviněný R. L. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce vrchní soud nesprávně dovodil, že povinnosti a s tím související pravomoci pro obviněného R. L. ohledně jednání popsaného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývaly ze zákona a jednoznačně ani z pověření Rady. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že Rada XY usnesením č. 866 schválila na návrh obviněného R. L. materiál s označením „Odůvodnění veřejné zakázky“ a uložila mu předložit tento materiál Zastupitelstvu XY, které jej schválilo dne 21. 6. 2012. Od tohoto okamžiku byl obviněný R. L. nečinný, což vyústilo do vyhlášení jednacího řízení bez uveřejnění na konci roku 2012 a uzavření smlouvy s dosavadním dodavatelem služeb na další období. Vzhledem k tomu, že obviněný zastával pozici radního pro oblast životního prostředí, do jehož gesce spadalo i odpadové hospodářství, z hlediska jeho pracovní a funkční náplně bylo v jeho přímé pravomoci uvést schválené usnesení do života a veřejnou zakázku vyhlásit, resp. udělit příslušnému odboru Magistrátu XY pokyn k zahájení zadávacího řízení. Podle nejvyššího státního zástupce vyplývala pravomoc obviněného R. L. z §68 odst. 3 zákona o hlavním městě Praze, ve spojení s čl. 3 odst. 1 „Pravidel pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách hlavního města Prahy“, která byla přijata jako příloha č. 1 k usnesení Rady hlavního města Prahy č. 1079 ze dne 17. 7. 2012, a to ve spojení s výše citovaným usnesením č. 866. Nejvyšší státní zástupce zároveň zdůraznil, že určitá povinnost, jejíž porušení nebo opomenutí je znakem skutkové podstaty trestného činu, může být konkretizována pracovní nebo funkční náplní, případně může vyplývat i ze zažité či obvyklé praxe v daném úřadě. Na podporu svého názoru odkázal nejvyšší státní zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021. Tuto praxi v posuzovaném případě potvrdily podle nejvyššího státního zástupce svědecké výpovědi i další důkazy, z nichž vyplynulo nejen, že pokyn k zahájení zadávacího řízení byl od obviněného R. L. očekáván, ale obviněný byl navíc v tomto směru urgován, aby tak učinil.
34. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovoláním
35. K dovoláním všech obviněných se v rámci dvou podání ze dne 12. 7. 2022 a ze dne 24. 8. 2022 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejdříve konstatoval, že napadený rozsudek vrchního soudu sice vykazuje určité nedostatky v právním posouzení skutku a provedeném dokazování, avšak tyto mají odlišný charakter, než namítají obvinění, a byly proto důvodem pro podání dovolání nejvyšším státním zástupcem, na jehož obsah současně odkázal.
36. Námitky obviněné S. K. uplatněné ve vztahu k soudy učiněným skutkovým zjištěním a vadám důkazního řízení představují podle státního zástupce toliko běžnou polemiku s dosud provedeným dokazováním, a stojí proto mimo rámec dovolacích důvodů vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud jde o výhrady ohledně nezákonnosti příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. e-mailové komunikace, státní zástupce konstatoval, že soudní praxe neklade na rozhodnutí tohoto typu stejné požadavky jako na meritorní rozhodnutí, ale zdůrazňuje potřebu alespoň minimální míry dovození a vyložení souvisejících skutečností. Vytýkané nedostatky představovaly podle státního zástupce pouze formální pochybení, čehož si soudy obou stupňů byly vědomy a náležitě se s obsahově totožnou námitkou vypořádaly již v přechozích stadiích trestního řízení.
37. Obdobně se soudy řádně zabývaly také námitkami obviněné, které ve svém dovolání podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nad rámec odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů státní zástupce uvedl, že k zásadě subsidiarity trestní represe nejsou v posuzované trestní věci shledávány žádné relevantní okolnosti, pro které by bylo na místě nepoužít prostředků trestního práva ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
38. Odkaz obviněné na zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pro nesplnění procesních podmínek nepovažuje státní zástupce za přiléhavý z důvodu, že vrchní soud přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce. K námitce ohledně nedostatečného odůvodnění státní zástupce dodal, že napadený rozsudek podle jeho názoru dostojí požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř., neboť k vypořádání postačí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje přesvědčivě vysvětlený názor poskytující dostatečnou oporu pro výrok rozhodnutí. Uvedené platí podle státního zástupce rovněž ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných R. L. a K. T.
39. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného R. L. podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V daném případě tvořila část jednání, o které soudy ve smyslu dotčené výhrady obviněného nerozhodly, součást jednoho skutku, takže soudy o ní správně rozhodly jedním výrokem. Jestliže by ohledně jediného skutku bylo rozhodnuto tak, že se obviněný uznává vinným, zatímco pro jinou část téhož skutku by byl obviněný zproštěn obžaloby, podle státního zástupce by se tím vytvořila nežádoucí překážka věci rozhodnuté.
40. Nad rámec výše uvedeného státní zástupce k námitce obviněného R. L. týkající se nesprávného uložení úhrnného trestu ve stručnosti dodal, že jde pouze o formální nedostatek výroku o trestu, který byl ve skutečnosti ukládán za jeden trestný čin a ani odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje žádnou zmínku o ukládání úhrnného trestu.
41. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
42. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný K. T., podle jehož názoru toto dovolání nezohledňuje zásadu hospodárnosti a ekonomie řízení a zásadu přiměřenosti délky trestního řízení. Má za to, že vzhledem k délce, která uplynula od spáchání skutku, nelze předpokládat, že případný úspěch dovolání nejvyššího státního zástupce by mohl jakkoli podstatným způsobem ovlivnit uložené tresty. Podle obviněného by bylo naopak namístě aplikovat závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž je jedním z možných následků nepřiměřené délky trestního řízení zastavení trestního stíhání nebo upuštění od potrestání.
43. Obviněný dále považuje názor nejvyššího státního zástupce, podle něhož má být důvodem pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě skutečnost, že obvinění vykonávali svoje pracovní činnosti, za nepřijatelně zjednodušující a neodpovídající odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu. Obviněný se naopak ztotožňuje se závěrem vrchního soudu, podle něhož tvrzené jednání obviněných nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména pokud jde o plánovitost a koordinovanost jednotlivých úkonů. Obviněnému je v tomto ohledu vytýkána pouze domluva se spoluobviněnými o tom, že mu bude předem poskytnuta zadávací dokumentace na veřejnou zakázku. Žádné další plánování a koordinace podle skutkových zjištění soudů probíhat neměly, předmětem obžaloby není ani jiná manipulace s výběrovým řízením, ani případné stanovení zadávacích podmínek tzv. na míru právě obchodní společnosti Q. a. A.
44. Námitky nejvyššího státního zástupce týkající se zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními představují podle obviněného pouze odlišný náhled na skutkový stav věci, navíc velmi zkreslený a izolovaný, aniž by nejvyšší státní zástupce konkretizoval, v čem má tvrzený „extrémní“ rozpor spočívat. Obviněný se v tomto ohledu ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, podle nichž nebyla prokázána žádná souvislost mezi nájmem bytu na XY ulici a zadáním veřejné zakázky na poradenské služby. Nejvyšší státní zástupce podle obviněného rovněž přehlíží, že v trestním řízení bylo vyvráceno poskytnutí nájmu zdarma, což v závěru hlavního líčení akceptovala i obžaloba. Ani ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepřednesla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství nijak rozsáhlou argumentaci a pouze namítla, že v rámci otázky časové souvislosti nebyla zohledněna příprava nové veřejné zakázky v roce 2013. Napadá-li nyní nejvyšší státní zástupce rozsudek odvolacího soudu v širším rozsahu, jeho dovolání je v této části nepřípustné. Podle obviněného by navíc úplatek ve výši odpovídající nájmu bytu postrádal ekonomický smysl, neboť by překračoval možný zisk obchodní společnosti Q. a. A., z veřejné zakázky, či jakýkoli užitek, který by obviněný s ohledem na svůj podíl v obchodní společnosti mohl mít. Nad rámec uvedeného obviněný dodal, že nejvyšším státním zástupcem tvrzený skutkový stav neumožňuje ani případnou aplikaci §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť spoluobviněný R. L. neměl jako úřední osoba svěřenu věc veřejného zájmu, jelikož jako radní města XY neměl pravomoc vyhlašovat veřejné zakázky, stanovovat jejich podmínky, ani jinak ovlivňovat výběrová řízení.
45. Obviněný K. T. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle „§265i odst. 1 písm. a), b), e), f) tr. ř.“
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
A. Obecná východiska
46. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech obviněných a rovněž v případě dovolání nejvyššího státního zástupce jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, mohl se tak zabývat otázkou povahy a opodstatněnosti jimi předložených námitek ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.
47. V první řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout některé otázky související s povahou dovolacího řízení. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři, jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nestačí pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení. Teprve poté, co Nejvyšší soud posoudí předložené dovolací námitky jako odpovídající označenému dovolacímu důvodu, zkoumá, zda jim lze přiznat opodstatnění.
48. Dovolatelé uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř., proto Nejvyšší soud jen stručně připomene zákonné podmínky pro jejich naplnění.
49. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak vyplývá z rekapitulace podaných dovolání výše, obvinění R. L. a K. T. a nejvyšší státní zástupce uplatnili předmětný dovolací důvod v jeho první alternativě, obviněná S. K. v alternativě druhé. Tyto varianty představují dvě samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Výsledkem je zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být proto pojat do hodnotících úvah soudů. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu.
50. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí, nebo jemu předcházející řízení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy lze vznášet námitky spočívající především v tom, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
51. Podle §265b odst. 1 písm. l) t. ř. lze dovolání podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde jednak o případy, v nichž nebyl učiněn určitý výrok, jehož absence tak činí výrokovou část rozhodnutí neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Jednak může jít o situace, v nichž určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
52. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn v situaci, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Předmětný dovolací důvod uplatnila obviněná S. K., přičemž označila první z jeho výše uvedených alternativ. Jak ale správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné, Vrchní soud v Praze na podkladě odvolání obviněné rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal po věcné stránce a dokonce po kasačním výroku znovu ve věci sám rozhodl v celém rozsahu obžaloby. Tento procesní postup v odvolacím řízení tedy vylučuje vadu, na niž obviněná v dovolání odkázala. Z hlediska možnosti přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího řízení nicméně nepovažuje Nejvyšší soud tento nedostatek dovolání obviněné za nijak zásadní.
53. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všichni dovolatelé dílem uplatnili námitky, které jsou v obsahovém souladu s jimi odkazovaným dovolacím důvodem a které je zároveň potřeba považovat za důvodné. V případě dovolání obviněných jde o jejich výhrady směřující proti závěrům soudů prvního a druhého stupně, podle něhož obvinění v důsledku žalovaného jednání pod bodem I. měli spáchat přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, eventuálně, že měla být správně použita zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V případě dovolání nejvyššího státního zástupce jde o jeho nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, podle něhož skutek spáchaný obviněným R. L., pro který byl odvolacím soudem zproštěn obžaloby pod bodem II., nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinů podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. Všechny ve stručnosti shrnuté námitky odpovídají dovolateli označenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
54. Na podkladě této části dovolání všech dovolatelů proto mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze i jemu předcházejícího řízení a zjistil, že je zatížen vadou hmotněprávního posouzení skutkových zjištění, pro kterou nemůže obstát. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu zjistil i další vady, které sice nebyly dovolateli vytýkány, přesto je třeba na jejich podkladě spolu s některými dovolacími námitkami rozhodnout o zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
B. Ke skutku spáchanému podle obžaloby všemi spoluobviněnými
55. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě se v jeho základní skutkové podstatě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků dražby. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba, nevyžaduje se speciální nebo konkrétní subjekt ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Zpravidla bude pachatelem osoba, která má určité povinnosti v zadávacím (výběrovém) řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Není však vyloučeno, aby to byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Může se jednat o časový předstih v tom smyslu, že některým dodavatelům, soutěžitelům nebo účastníkům je termín zahájení zadávacího (výběrového) řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby oznámen dříve, ještě předtím než jsou veřejně vyhlášeny, což jim umožní se na ně lépe připravit, například u zadávacího řízení se připravit k jednání v jednacím řízení nebo k podání nabídek apod. Tento časový předstih může být ještě zvýrazněn pozdním oznámením zahájení soutěže. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními. U zadávacího (výběrového) řízení může jít například o stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele, sdělení mu určitých bližších podmínek, cenových nabídek jiných dodavatelů apod. Z hlediska zavinění je nutný úmysl (přímý nebo nepřímý) a vedle něj také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl, obmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění postačuje i úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu přitom nemusí dojít. Trestní zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.).
56. Skutková podstata podle §256 odst. 1 tr. zákoníku nemá tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, neodkazuje na zákon o veřejných zakázkách ani na žádný jiný zákon (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Proto při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu nelze vycházet pouze z výkladových ustanovení zákona o veřejných zakázkách. Obsah, resp. naplnění znaku „zadání“ veřejné zakázky ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku vychází z širšího výkladu tohoto pojmu v porovnání se stejným termínem užívaným pro účely zákona o veřejných zakázkách a je nutné do něho zahrnout rovněž všechna související jednání, která zpravidla předchází samotnému „zadání“ veřejné zakázky. Jde tedy nejen o rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem ve smyslu §17 písm. k) zákona o veřejných zakázkách. Uvedený znak objektivní stránky tohoto trestného činu představuje celý proces „zadávání“ veřejné zakázky odpovídající zákonem upravenému postupu zadávacího (výběrového) řízení, a to včetně předcházející fáze spočívající v přípravě zadávacích podmínek. Není proto v tomto ohledu relevantní, že žalované jednání obviněných z převážné části předcházelo zahájení výběrového řízení, skutková podstata trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku na ně i tak dopadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 811/2022). Pro vyloučení jakýchkoli pochybností Nejvyšší soud dodává, že soudní judikatura už v minulosti dovodila, že do širšího výkladu pojmu „zadání“ veřejné zakázky je třeba zahrnout i postup zadavatele vedoucí k rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s vybraným uchazečem u veřejné zakázky malého rozsahu (viz rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr.).
57. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, která jsou pro Nejvyšší soud závazná, neboť navazují na obsah provedeného dokazování a jsou výsledkem logického hodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, vyplývá, že otázku zadání veřejné zakázky na poradenské služby začal obviněný K. T. se spoluobviněným R. L. konzultovat v době, kdy mu již poskytoval zdarma dílčí poradenství na neformální úrovni. Požadavek na zadání byl reakcí na vznikající potřebu začít kvalifikovaně komunikovat ohledně výstavby XY. Obviněný R. L. se netajil svým zájmem na tom, aby mediálním poradcem pro tento projekt byl právě spoluobviněný K. T. Původně bylo uvažováno o uzavření smlouvy přímým zadáním, nakonec bylo přistoupeno ke konání výběrového řízení. Součinnost mezi obviněnými ohledně přípravy tohoto výběrového řízení v podstatě započala tím, že obviněný K. T. zaslal dne 23. 8. 2011 spoluobviněné S. K., která neměla dosud zkušenost s přípravou veřejných zakázek, e-mail obsahující vzor výzvy k podání nabídek na veřejnou zakázku „Služby mediálního poradenství“, kterou v minulosti zadávalo Ministerstvo průmyslu a obchodu. Obviněný K. T. i sám potvrdil, že šlo o příklad obdobného zadání u jmenovaného zadavatele. V telefonickém rozhovoru dne 7. 9. 2011 následně obviněný R. L. spoluobviněnému K. T. sdělil, že „…domluvili včera tu K., jsme dodělali…“, z čehož soudy dovodily, že jej informoval o záměru vyhlášení veřejné zakázky. Po vypracování zadávacích podmínek odeslala obviněná S. K. dne 4. 10. 2011 spoluobviněnému K. T. koncept výzvy k podání nabídky s textem: „Přeposílám návrh výzvy od K., jsem s ním domluvená, že kdyby ses chtěl na cokoliv zeptat, tak můžeš kdykoli zavolat. Zítra jsem domluvená s J. na 10.00 hod., postavíme ho před hotovou věc“. Soudy dospěly k závěru, že vzhledem k zaslané zadávací dokumentaci předem získala obchodní společnost Q. a. A., výhodu spočívající v časovém předstihu, díky němuž se mohla na výběrové řízení lépe připravit. Soudy taktéž dovodily, že tento i další kroky činila obviněná S. K. s vědomím spoluobviněného R. L. Finální verzi výzvy k podání nabídek spolu s kompletní zadávací dokumentací následně obviněná S. K. zaslala ředitelce odboru komunikace Magistrátu XY T. M. K., která ji dne 21. 10. 2011 přeposlala pracovníku odboru komunikace V. J. k uveřejnění. Téhož dne bylo výběrové řízení zahájeno. V jeho průběhu se obviněná S. K. obrátila prostřednictvím e-mailové komunikace na V. J. mimo jiné s dotazem ohledně sestavení hodnotící komise, přičemž za jejího člena následně navrhla sebe a J. D. O komunikaci s V. J. informovala dne 3. 11. 2011 prostřednictvím elektronické pošty (e-mail) spoluobviněného K. T., kterému také sdělila, že o veřejnou zakázku projevila zájem obchodní společnost B. & R. Obviněný K. T. obratem odpověděl, že jejich nabídka je hotova a bude podána v pondělí, tj. dne 7. 11. 2011. Po uplynutí lhůty pro podání nabídek hodnotící komise, jejíž členkou byla rovněž obviněná S. K., vybrala jako nejvýhodnější nabídku obchodní společnosti Q. a. A., se kterou byla dne 30. 11. 2011 uzavřena smlouva o poskytování poradenských služeb.
58. Pro vysvětlení je nutno dodat, že výše uvedený výčet není vyčerpávající rekapitulací veškerých skutkových zjištění soudů. Nejvyšší soud se omezil pouze na shrnutí těch skutkových okolností, která považuje z hlediska naplnění skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku za nejzásadnější. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na str. 150 až 171 rozsudku soudu prvního stupně a na bod 18. rozsudku vrchního soudu, který se s učiněnými skutkovými zjištěními ztotožnil. Soud prvního stupně se přitom v odůvodnění svého rozsudku poměrně obsáhlým způsobem zabýval rovněž okolnostmi souvisejícími s přípravou navazující veřejné zakázky „XY“, která měla být zadána v roce 2013. Ze zjištění soudu vyplývá součinnost obviněných naznačující manipulaci tohoto výběrového řízení za účelem budoucího zvýhodnění obchodní společnosti Q. a. A. Předmětné jednání obviněných nicméně není součástí skutkové věty výroku napadeného rozsudku, ani rozsudku soudu prvního stupně, přičemž je také nutno souhlasit s obviněným K. T., který ve svém dovolání namítl, že soudy ani nijak blíže nevysvětlily, jak tyto okolnosti souvisí s veřejnou zakázkou zadávanou v roce 2011.
B. 1. K postavení obviněného K. T.
59. Podle závěrů soudů obou stupňů se obviněný K. T. dopustil spáchání trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku v postavení zaměstnance a společníka obchodní společnosti Q. a. A., jakožto vybraného uchazeče ve výběrovém řízení na veřejnou zakázku, jejímž předmětem bylo zajištění poradenských služeb v oblasti styku s veřejností. Jak bylo naznačeno již v bodě 55. tohoto usnesení výše, jednání jako obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby je zjednána přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Zástupce dodavatele (vybraného uchazeče) se z povahy věci bez dalšího nenachází v pozici toho, kdo by mohl sám sobě nebo obchodní společnosti, za niž vystupuje, zjednat přednost či výhodnější podmínky. Takovým subjektem je primárně (zpravidla) osoba na straně zadavatele, která disponuje určitými povinnostmi v zadávacím (výběrovém) řízení a má reálnou možnost poskytnout některému z dodavatelů časový předstih nebo zajistit výhodnější podmínky. Přestože konstrukce skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku (tedy v základní skutkové podstatě) nevylučuje, aby se tohoto přečinu, a to dokonce i jako spolupachatel, dopustil rovněž tzv. extraneus , který není zadavatelem veřejné zakázky, resp. žádným jiným způsobem (např. jako člen hodnotící komise) se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku ani na následném zadání zakázky, podle Nejvyššího soudu neplatí tento závěr bezvýjimečně. Není totiž vyloučeno, aby též uchazeč, a to většinou ten, který se později stane vítězem zadávacího (výběrového) řízení, v jehož průběhu či v rámci jehož přípravy sám vlastním přičiněním přispěje k získání přednosti nebo výhodnějších podmínek pro sebe nebo jím ovládanou či zastupovanou obchodní společnost. Pro posouzení postavení obviněného je proto vždy nutné pečlivě zkoumat konkrétní jednání či úkony, které taková osoba odlišná od zadavatele činila a jaký vliv měly či mohly mít na celkový výsledek zadávacího (výběrového) řízení.
60. Například v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nevyvolávalo žádné pochybnosti, byla-li za spolupachatele trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku považována osoba, která v pozici zástupce dodavatele spolupracovala s jinými dodavateli na přípravě jejich nabídek do zadávacího řízení způsobem zvýhodňujícím právě dodavatele, kterého zastupovala a jeho vítězství mělo být záměrem takové manipulace zadávacího řízení. Obdobně by mohlo jít o situaci, v níž osoba zastupující dodavatele ovlivnila průběh zadávacího řízení tím, že po uplynutí lhůty pro podání nabídek upravila v součinnosti se zástupcem zadavatele svou dříve podanou nabídku tak, aby byla vyhodnocena jako nejvýhodnější poté, co díky znalosti nabídek dalších uchazečů hrozilo, že by nebylo dosaženo původního cíle, tedy být vybrán jako vítěz zadávacího řízení. Dalším nepochybným případem spolupachatelství by mohlo být zřejmé využití časové výhody získané v důsledku dřívější znalosti technické dokumentace na veřejnou zakázku, například přednostním zajištěním materiálu potřebného ke zhotovení díla či obstarání subdodavatelů nezbytných k jeho realizaci. Jak konstatoval Nejvyšší soud například v rozhodnutí č. 1/2019 Sb. rozh. tr., takovéto jednání, kterým obviněný pro sebe, resp. pro jím ovládané obchodní společnosti – budoucí dodavatele, zjednával ve spolupráci se zástupci zadavatele veřejných zakázek výhody, je třeba považovat za spolupachatelství na daném trestném činu, neboť obviněný svým jednáním přímo naplňoval znaky uvedeného trestného činu ve smyslu §23 tr. zákoníku.
61. Obdobně lze v této souvislosti odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 811/2022, v němž bylo fakticky potvrzeno posouzení jednání zástupců (vybraného) dodavatele, spočívající ve spolupodílení se na vytváření zadávacích podmínek, které tomuto dodavateli vyhovovaly a eliminovaly okruh jiných potenciálních dodavatelů, jako pachatelství trestného činu podle §256 tr. zákoníku. V některých případech je určitá participace na přípravě, průběhu či výběru vítězného uchazeče v zadávacím řízení v součinnosti se zadavatelem, resp. osobou jej zastupující, považována za účastenství na trestném činu podle §256 tr. zákoníku, většinou ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jde o situace, v nichž bylo zjištěno, že obvinění věděli o tom, že dochází k záměrné manipulaci výběrového řízení ze strany hlavního pachatele, přesto se podíleli na vyhotovení nepravdivých nebo hrubě zkreslených podkladů, které měly demonstrovat řádný průběh soutěže, věděli tudíž o podvodném úmyslu hlavních pachatelů a jednali rovněž v úmyslu záměr hlavních pachatelů uskutečnit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014, a usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016).
62. O žádnou z výše popisovaných, případně obdobně skutkově srovnatelných situací však v posuzované trestní věci nejde. Z poměrně obsáhlých skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, která Nejvyšší soud stručně zrekapituloval v bodě 57. výše, je sice zřejmá určitá forma součinnosti mezi obviněnými osobami před i v průběhu výběrového řízení, nevyplývá z nich však taková míra angažovanosti obviněného K. T., z níž by bylo možno jednoznačně dovodit, že sám aktivně činil jakékoli kroky, v jejichž důsledku by obchodní společnost Q. a. A., získala ve výběrovém řízení neoprávněnou výhodu na úkor jiných dodavatelů, případně by jednal způsobem, jímž by významně přispěl ke zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek pro jím zastupovanou obchodní společnost na úkor dalších potenciálních dodavatelů. Samotná vědomost obviněného K. T. o připravovaném výběrovém řízení se podle Nejvyššího soudu s ohledem na specifika posuzované trestní věci jeví jako přirozená a reflektující dosavadní vztahy mezi obviněnými, a to především skutečnost, že obviněný K. T. v daném období již poskytoval spoluobviněnému R. L. poradenské služby v oblasti jemu svěřené pro výkon pozice radního města XY, byť na neformální úrovni. Z výsledků dokazování je přitom patrné, že v úvahu přicházela i možnost přímého zadání veřejné zakázky obchodní společnosti Q. a. A., což z povahy věci předpokládá alespoň základní povědomí zúčastněných stran, tedy jak zadavatele, tak i potenciálního poskytovatele služeb, o záměru smlouvu na daný předmět plnění uzavřít. Za jednání sledující bez dalšího zvýhodnění obchodní společnosti Q. a. A., nepovažuje Nejvyšší soud ani zaslání vzorové zadávací dokumentace na obdobnou veřejnou zakázku zadávanou v minulosti Ministerstvem průmyslu a obchodu. Šlo totiž spíše o určitou výpomoc směřovanou především k obviněné S. K. orientovat se v problematice výběrového řízení, s níž neměla doposud žádnou zkušenost, aniž by poskytnutí těchto listin konkrétně ovlivnilo vypracování zadávacích podmínek, o něž v posuzovaném případě šlo. Nutno v tomto ohledu zdůraznit, že ani soudy prvního a druhého stupně nevyvodily z tohoto zjištění žádný relevantní závěr v tom smyslu, že by převzetí zadávacích podmínek na předmětnou veřejnou zakázku bylo jakkoli ve prospěch obchodní společnosti Q. a. A., například by obsahovalo podmínky tzv. šité jí na míru.
63. Z hlediska získání výhodnějšího postavení obchodní společnosti Q. a. A., ve výběrovém řízení, na kterém by se potenciálně mohl jako pachatel podílet obviněný K. T., se podle Nejvyššího soudu jeví jako významná zejména dvě skutková zjištění. Prvním je obdržení konceptu výzvy k podání nabídek obsahujícího zadávací podmínky na veřejnou zakázku 17 dnů před zahájením výběrového řízení. Z obsahu provedených důkazů nicméně nevyplývá, že by obviněný K. T. v důsledku opatření těchto podkladů vyvíjel činnost, v jejímž důsledku by využil časovou výhodu ve prospěch obchodní společnosti Q. a. A. Mohlo by jít například o dřívější zajištění subdodavatele, ať už za účelem obstarání chybějící kvalifikace nebo za účelem zajištění budoucího závazku plnění veřejné zakázky v určitém rozsahu či za výhodnější (nižší než jiný uchazeč) cenu. Z výsledků dokazování je však naopak zřejmé, že obchodní společnost Q. a. A., prokazovala kvalifikaci na základě vlastních zdrojů (viz nabídka jmenované obchodní společnosti na č. l. 4497 a násl. tr. spisu) a rovněž i navazující plnění zajišťovala vlastními kapacitami, zejména prostřednictvím obviněného K. T. Závazné podmínky pro zpracování nabídky se navíc nejevily jako natolik složité, aby jejich dřívější znalost mohla pro dodavatele představovat reálnou výhodu. Určitou výjimkou by podle Nejvyššího soudu mohla být část nabídky ve vztahu k druhému hodnotícímu kritériu, v rámci které byli uchazeči povinni předložit prezentaci zaměřenou na hodnocené otázky. Nelze však v této souvislosti přehlížet, že obchodní společnost Q. a. A., obdržela od hodnotící komise v této části oproti obchodní společnosti B. & R. výrazně nižší hodnocení. Z dosavadního výsledku dokazování se tudíž nejeví reálným, že by dřívější znalostí předmětné části zadávací dokumentace došlo na straně obchodní společnosti Q. a. A., k vylepšení jejího postavení při vyhodnocování nabídek obou uchazečů, tudíž k jejímu zvýhodnění (k otázce nastavení zadávacích podmínek a konkrétně i hodnotících kritérií srov. v podrobnostech taktéž body 69. až 71. níže).
64. Druhým zásadním zjištěním, přestože se nepromítlo do skutkové věty výroku napadeného rozsudku, je podle Nejvyššího soudu vědomost obviněného K. T. o tom, že o účast ve výběrovém řízení projevil zájem konkurenční dodavatel, obchodní společnost B. & R. Z provedených důkazů však opětovně nevyplývá, že by jmenovaný obviněný tuto informaci využil jakkoli ve prospěch obchodní společnosti Q. a. A., například že by se pokusil oslovit zástupce konkurenčního dodavatele za účelem manipulace průběhu výběrového řízení, nebo že by reagoval dodatečnou úpravou vlastní nabídky, například snížením nabídkové ceny apod. Z jeho odpovědi spoluobviněné S. K. je naopak zřejmé, že nabídka obchodní společnosti Q. a. A., byla v daném okamžiku již zkompletována: „My to máme připravený, ale myslím si, že to J. práskl B., taky mu nevěřím, i proto mu to nenechám zkontrolovat. Uvidíme, co se stane, v pondělí to podáme, když tak se to zruší, no…“ (č. l. 3599 tr. spisu).
65. V posuzované trestní věci tudíž doposud nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo tomu, že obviněný K. T. svým vlastním přičiněním přispěl k získání přednosti nebo výhodnějších podmínek pro obchodní společnost Q. a. A., například by participoval na přípravě zadávací dokumentace a upravoval zadávací podmínky ve prospěch této obchodní společnosti, případně za účelem získání veřejné zakázky nezákonně ovlivňoval průběh výběrového řízení, hodnocení nabídek apod. Komunikace mezi spoluobviněnými nebyla snad z pohledu nestrannosti zadavatele veřejné zakázky vhodná, jak bylo zmíněno, do jisté míry vzešla z dosavadní spolupráce mezi obviněnými R. L. a K. T. i v oblasti poradenských služeb, ale nelze ji považovat za dostatečný důvod pro založení trestní odpovědnosti. Z tohoto důvodu nemůže výrok o vině ohledně obviněného K. T. obstát. Vzhledem k tomu, že je primárním úkolem veřejné žaloby opatřit a soudu předložit veškeré důkazy, které opodstatňují podání obžaloby, nelze než konstatovat, že pokud státní zástupce v novém veřejném zasedání nepředloží další důkazy, po jejichž provedení by došlo k rozšíření skutkových zjištění o výše popsané či obdobně srovnatelné jednání obviněného K. T., které by z jeho strany úmyslně přispívalo k porušení příslušných ustanovení zákona o veřejných zakázkách, a to minimálně ve vztahu k §6 tohoto zákona, který upravuje základní zásady zadávacího řízení, pak jeho trestní odpovědnost jako (spolu)pachatele přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku nebude přicházet v úvahu. Na základě dosavadních skutkových zjištění totiž nelze učinit závěr, že by obviněný K. T. činil jednání, které předpokládá obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, spočívající ve zjednání přednosti, popřípadě výhodnějších podmínek některému dodavateli na úkor jiných dodavatelů. Stejně tak nelze zatím uvažovat o účastenství obviněného K. T. na tomto přečinu, mimo jiné i vzhledem k názoru na trestní odpovědnost spoluobviněných R. L. a S. K., k níž se Nejvyšší soud vyjádření níže.
B. 2. K postavení obviněných R. L. a S. K.
66. Obvinění R. L. a S. K. podle závěrů soudů prvního a druhého stupně spáchali přečin podle §256 odst. 1 tr. zákoníku v postavení radního města XY a jeho asistentky, tedy osob, které vystupovaly na straně zadavatele veřejné zakázky. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů stručně shrnutých v bodě 57. výše, jejich role spočívala zejména v tom, že obviněný R. L. informoval o záměru vyhlásit veřejnou zakázku s předstihem spoluobviněného K. T., jemuž následně spoluobviněná S. K. s vědomím R. L. zaslala koncept výzvy k podání nabídek obsahující zadávací podmínky veřejné zakázky, a to 17 dnů před zahájením výběrového řízení. Tento časový předstih měl obchodní společnosti Q. a. A., poskytnout výhodu na úkor jejích konkurentů, spočívající v možnosti lépe se na výběrové řízení připravit, eventuálně ovlivnit podobu zadávacích podmínek. Obviněná S. K. se následně z pozice členky hodnotící komise spolupodílela na výběru nabídky obchodní společnosti Q. a. A.
67. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obvinění R. L. a S. K. v důsledku tohoto jednání zjednali obchodní společnosti Q. a. A., přednost na úkor jiných dodavatelů. Obviněným tudíž není vytýkáno, že by jmenované obchodní společnosti zjednali výhodnější podmínky, což je ostatně pochopitelné, neboť výsledek dokazování tento závěr nepodporuje. Nejvyšší soud na jedné straně souhlasí, že znaky objektivní stránky přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku byly v případě obviněných R. L. a S. K. naplněny zčásti tím, že zajistili, resp. zaslali předem zadávací podmínky spoluobviněnému K. T. a poskytli jemu, resp. obchodní společnosti Q. a. A., časový předstih oproti jiným potenciálním dodavatelům (druhému uchazeči, obchodní společnosti B. & R.). Na straně druhé však soudy nijak nezohlednily skutečnosti, které Nejvyšší soud v základní rovině nastínil již v bodě 63. tohoto usnesení, ani další okolnosti, které mohou být v posuzované trestní věci významné z hlediska posouzení, zda obchodní společnost Q. a. A., mohla v důsledku časové přednosti získat skutečnou výhodu ve smyslu lepší počáteční pozice ve výběrovém řízení. Spočívá-li zjednání přednosti v dřívějším obeznámení dodavatele se zadávacími podmínkami, z pohledu potřeby vyvození trestní odpovědnosti by mělo jít současně o situaci, v níž tato znalost například umožní dodavateli lépe a kvalitněji připravit svoji nabídku, zajistit si výhodnější podmínky u subdodavatelů, což se může následně pozitivně projevit v nižší nabídkové ceně, obstarat si chybějící kvalifikaci apod. Při posouzení této otázky je nutno přihlédnout jednak k samotnému charakteru poptávaného plnění, jednak k podmínkám konkrétního zadávacího (výběrového) řízení, zejména (tedy nikoli výlučně) v rozsahu požadavků zadavatele na prokázání splnění kvalifikace, hodnotících kritérií a závazných podmínek pro zpracování nabídky. Nelze zcela upozadit ani otázku srovnání postavení dodavatele nacházejícího se v časovém předstihu oproti ostatním potenciálním dodavatelům. V tomto ohledu se jako určité pomocné kritérium nabízí posouzení přiměřenosti délky lhůty pro podání nabídek.
68. Jak vyplývá z dokumentace o předmětné veřejné zakázce (viz č. l. 4475 a násl. tr. spisu), jejím předmětem bylo poskytování poradenství a služeb specialisty pro styk s veřejností v oblasti vodárenství a vodárenské infrastruktury. Plnění zahrnovalo zejména (i) projektové poradenství v oblasti Public Relations (PR), Public Affairs (PA) služeb, (ii) koordinaci procesních potřeb, požadavků a úkolů participujících subjektů, (iii) komunikační, PR / PA a další služby, jako například konzultační činnost v oblasti PR / PA, zajištění reaktivní komunikace, reakce na mediální výstupy, prohlášení kritiků projektů a dalších subjektů, či vyhledávání vhodných relevantních témat pro mediální komunikaci, a (iv) External Relations / Public Affairs spočívající v účasti na relevantních jednáních v oblasti vodárenství a vodárenské infrastruktury a dále v komunikaci a jednání s externími subjekty. Z hlediska rozsahu a složitosti tedy šlo o běžné plnění, které mělo být poskytováno primárně prostřednictvím lidských zdrojů (osobně členy týmu) a které nevyžadovalo jakoukoli nadstandardní přípravu již v době před zahájením výběrového řízení, jak tomu může být u složitějších zakázek zejména na dodávky či stavební práce, které mohou vyžadovat například technologickou přípravu, vyčlenění kapacity výroby, předobjednávku vstupních materiálů apod. (např. dodávky autobusů, výstavba dálnice), nebo případně u složitějších zakázek na služby vyžadujících vyčlenění rozsáhlého týmu osob či zajištění odpovídajícího technického zázemí (např. komplexní IT služby).
69. V rámci podmínek kvalifikace byly stanoveny standardní požadavky na základní způsobilost dodavatele, jako bezúhonnost, neexistence likvidace či negativních účinků spojených s insolvenčním řízením, bezdlužnost na daních a platbách souvisejících s veřejným zdravotním pojištěním, sociálním zabezpečením, resp. státní politikou zaměstnanosti apod. Zadavatel dále požadoval od dodavatele profesní kvalifikační předpoklady v rozsahu předložení výpisu z obchodního rejstříku, či jiné obdobné evidence a dokladu prokazujícího příslušné živnostenské oprávnění pro reklamní činnost, marketing a mediální zastoupení. V rámci ekonomických a finančních předpokladů byl stanoven požadavek na doložení obratu dodavatele, který v každém z posledních tří účetních období činil nejméně 2 000 000 Kč. V případě technických kvalifikačních předpokladů zadavatel požadoval doložit seznam nejméně dvou významných zakázek realizovaných v posledních třech letech, které spočívaly ve službách v oblasti marketingu, mediálního zastoupení a PR poradenství poskytnutých státnímu orgánu, územnímu samosprávnému celku a jejich orgánům, veřejné instituci nebo jiným orgánům veřejné správy. Zadavatel dále požadoval předložení seznamu osob, jež se budou podílet na plnění veřejné zakázky, z nichž nejméně dvě osoby měly znalost anglického jazyka a disponovaly alespoň tříletými praktickými zkušenostmi v oblasti marketingu, mediálního zastoupení a PR poradenství. Podle Nejvyššího soudu šlo o zcela standardní požadavky, které se jeví jako přiměřené vzhledem k rozsahu a složitosti předmětu veřejné zakázky a které se nijak nevymykají podmínkám obvykle se vyskytujícím ve srovnatelných případech. Dřívější znalost těchto podmínek tudíž nemohla pro obchodní společnost Q. a. A., která je ostatně v celém rozsahu splnila sama (tj. nikoli prostřednictvím subdodavatelů), představovat faktickou, reálnou výhodu.
70. Pokud jde o otázku hodnocení nabídek, zadavatel stanovil dvě dílčí hodnotící kritéria, a to (i) nabídkovou cenu s váhou 55 % a (ii) návrh strategie informovaní a komunikace s veřejností v záležitostech vodárenství, vodárenské infrastruktury a výstavby nové ústřední ČOV zadavatele na rok 2012 s váhou 45 %. Nejvyšší soud připouští, že dřívější znalost zadávacích podmínek mohla pro dodavatele představovat určitou výhodu právě v souvislosti s vypracováním části nabídky týkající se druhého dílčího hodnotícího kritéria, v rámci níž bylo potřeba předložit prezentaci v maximálním rozsahu 15 stran (slidů) zaměřenou na návrh určení formy a rozsahu pravidelné komunikace, délku přípravy v době krizové komunikace, délku přípravy jednotlivých kampaní a způsob jejich následného hodnocení a možnost mediální přípravy pro představitele a zaměstnance zadavatele. Byť nelze vyloučit, že poskytnutí delšího časového prostoru mohla obchodní společnost Q. a. A. využít za účelem kvalitnějšího zpracování své prezentace, jak bylo naznačeno již výše, nelze zároveň přehlížet, že druhý uchazeč obdržel v této části hodnotících kritérií výrazně lepší výsledek. Stejně tak nelze pominout ani širší kontext zohledňující jednak délku lhůty pro podání nabídek, která byla uchazečům stanovena na přibližně 17 dnů (od 21. 10. 2011 do 7. 11. 2011, 12.00 hod.), a taktéž dobu, která byla pro vyhotovení prezentace či zpracování nabídky jako takové vůbec potřebná. V tomto ohledu lze odkázat na výpověď svědka R. Š., zaměstnance a společníka druhého uchazeče, obchodní společnosti B. & R., jenž uvedl, že zpracování nabídky trvá 2 až 3 týdny, ale bylo ji možné zpracovat i za týden (č. l. 775 a násl. tr. spisu). Výsledek dokazování proto nepodporuje závěr, že by délka lhůty pro podání nabídek stanovená zadavatelem byla nedostatečná či nepřiměřená. Ani v této části se tak časový předstih obchodní společnosti Q. a. A., nejeví jako způsobilý poskytnout jí skutečnou výhodu na úkor druhého uchazeče či jiných potenciálních dodavatelů.
71. Uvedené platí obdobně rovněž ve vztahu k dalším závazným podmínkám pro zpracování nabídky, které byly stanoveny přiměřeným způsobem a neobsahovaly žádné nestandardní požadavky. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na obsah výzvy k podání nabídky a prokázání splnění kvalifikace na č. l. 4477 a násl. tr. spisu. Pro úplnost se jeví vhodné dodat, že skutečnou výhodu obchodní společnosti Q. a. A., zjevně nepřinesla ani informace o projeveném zájmu ze strany obchodní společnosti B. & R., neboť jak bylo uvedeno již v bodě 64. výše, z obsahu provedených důkazů nevyplývá, že by obviněný K. T. reagoval na tuto informaci od obviněné S. K. tak, že by například pozměnil (vylepšil) vlastní, v té době již připravenou nabídku, nebo by kontaktoval zástupce konkurenčního uchazeče B. & R., aby získal možnost poznat jeho nabídku, či ji jakkoli ovlivnit, aby eliminoval jeho případné vítězství.
72. Za aktuálního skutkového stavu tudíž nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by přednostní obeznámení obviněného K. T. se zadávacími podmínkami přineslo obchodní společnosti Q. a. A., výhodu na úkor jiných dodavatelů, která by byla skutečná a způsobilá pozitivně ovlivnit její počáteční pozici ve výběrovém řízení, nebo by jí mohla zajistit, aby jí předložená nabídka mohla být díky přednosti vybrána jako nejlepší. Podle dosavadních skutkových zjištění totiž v době, kdy se obviněný K. T. mohl seznámit se zněním zadávací dokumentace, nevyužil této informace pro jakékoli vylepšení postavení obchodní společnosti Q. a. A. Uvedenou skutečnost přitom soudy obou stupňů v rámci posuzování jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku nijak nezohlednily, pouze formálně bez pečlivého vyhodnocení všech významných skutkových okolností vycházely z existence časového předstihu, aniž by vysvětlily, v čem konkrétně přinesl výhodu vítěznému dodavateli. Samotné poskytnutí přednosti totiž zásadně nemůže bez dalšího představovat pro soutěžitele výhodu, která je nezbytná pro naplnění objektivní stránky přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku a nemůže založit trestní odpovědnost obviněných R. L. a S. K. V tomto ohledu nelze akceptovat tu část popisu odsuzujícího výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze, která je ve stejném znění zaznamenána již v obžalobě státní zástupkyně Městského zastupitelství v Praze a v rozsudku Městského soudu v Praze pod bodem I. tak, že „ společnost Q. a. A., se tak s obsahem výzvy seznámila dříve, než ostatní uchazeči a mohla se podílet na její podobě ,…“ Obžaloba, stejně jako soudy obou stupňů, tedy v podstatě vycházely z jakési presumpce zasahování jmenované obchodní společnosti, resp. obviněného K. T., který za ni vystupoval, do zadavatelem nastavených podmínek předmětné veřejné zakázky, aniž by měly k dispozici nezpochybnitelné důkazy o tom, že se tak skutečně stalo. Poskytnutí přednosti tak soudy postavily na roveň poskytnutí výhody dodavateli a nevěnovaly žádnou pozornost zjednání výhodnějších podmínek vybranému dodavateli na úkor jiných dodavatelů, přestože jde o samostatnou součást jednání, které tvoří objektivní stránku přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy dosavadní skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných R. L. a S. K. přečinem podle §256 odst. 1 tr. zákoníku ohledně skutku popsaného v odsuzující části výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015). Pokud by v novém odvolacím řízení došlo ke změně rozhodných skutkových okolností ve smyslu zjednání (opatření) výhody obchodní společnosti Q. a. A., v přípravě či v průběhu předmětného výběrového řízení, bude třeba se kromě naplnění formálních znaků uvedeného přečinu pečlivě zabývat také intenzitou posuzovaného protiprávního jednání, která by odůvodňovala vůči oběma obviněným nutnost uplatnění trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Citované ustanovení upravuje zásadu subsidiarity trestní represe, kterou lze použít mimo jiné jako korektiv k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny jeho znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ, v němž by bylo k odpovědnosti pachatelů nutné plnit represivní funkci odpovědnosti (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vrchní soud bude v novém odvolacím řízení povinen důsledně se vypořádat se všemi výše uvedenými skutečnostmi. Za předpokladu, že dojde k předložení důkazů podporujících závěr o reálném zvýhodnění obchodní společnosti Q. a. A., při zadání posuzované veřejné zakázky, bude ve vztahu k obviněným R. L. a S. K. třeba zvážit postup upravený v §12 odst. 2 tr. ř.
C. Ke zprošťujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze
73. Trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Objektem tohoto trestného činu je zájem na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství, a tedy na svobodném rozvoji hospodářské soutěže v rámci závazných pravidel hospodářského styku. Jde o pravidla hospodářské soutěže stanovená v kogentních ustanoveních právních předpisů, jež určují meze, za nichž se může svobodně rozvíjet a uskutečňovat hospodářská činnost soutěžitelů (subjektů) na trhu výrobků a služeb, na finančních trzích apod. Jiným právním předpisem se v posuzované trestní věci rozumí zákon o veřejných zakázkách, který upravuje mimo jiné závazné postupy při zadávání veřejných zakázek. Podle §7 zákona o veřejných zakázkách se veřejnou zakázkou rozumí zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací. Veřejná zakázka, kterou je zadavatel povinen podle zákona zadat, musí být realizována na základě písemné smlouvy. Závaznými pravidly zadávacího řízení jsou zákonem o veřejných zakázkách stanovená kritéria a podmínky jednotlivých druhů zadávacích řízení, jak pro jejich zahájení, tak i pro jejich průběh a ukončení. Tato pravidla jsou stanovena kogentně a je třeba je vykládat v souladu se základními zásadami zadávacího řízení obsaženými v §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, podle něhož je zadavatel povinen dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace Pro přípustnost jednacího řízení bez uveřejnění, jehož použití je v konečném důsledku vytýkáno obviněnému R. L., je relevantní §23 zákona o veřejných zakázkách. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku musí být závazná pravidla zadávacího řízení porušena závažným způsobem, což bude naplňovat takové porušení, které se podstatně odchyluje od stavu vyžadovaného konkrétním porušeným ustanovením zákona o veřejných zakázkách. Ne všechny způsoby porušení závazných pravidel zadávacího řízení mají stejnou intenzitu. Při posuzování závažnosti protiprávního jednání pachatele je třeba zvážit zejména rozsah a závažnost porušení konkrétního závazného pravidla pro průběh a výsledky zadávacího řízení a pro soutěžící dodavatele. Újmou jiných soutěžitelů, spotřebitelů, zadavatele nebo jiného dodavatele je jakákoli újma, která může mít jak majetkový, tak nemajetkový charakter. Opatřením neoprávněných výhod se rozumí výhody materiální i nemateriální povahy. Ke způsobení újmy nebo opatření neoprávněné výhody přitom musí skutečně dojít, a to ve větším rozsahu. Trestný čin podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem a jeho pachatelem může být jen kterákoli fyzická osoba (srov. §7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů). Nevyžaduje se speciální nebo konkrétní subjekt, ale z povahy věci plyne, že to může být jen osoba, pro kterou jsou pravidla zadávacího řízení závazná, tedy taková fyzická osoba, která z titulu svého zaměstnání, pracovního či funkčního zařazení, povolání nebo postavení atd. odpovídá za plnění hospodářských úkolů, při nichž musí dodržet příslušné závazné pravidlo (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2498 a násl.).
74. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Pachatelem může být jako speciální subjekt (§114 odst. 1 tr. zákoníku) pouze úřední osoba, kterou je osoba uvedená v §127 tr. zákoníku, tedy mimo jiné člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci [§127 písm. d) tr. zákoníku]. Z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Jde o tzv. druhý úmysl (též obmysl či úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, k jehož naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý (srov. rozhodnutí č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). K dokonání tohoto trestného činu není třeba, aby škoda nebo jiná závažná újma, případně neoprávněný prospěch, skutečně vznikly. O nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci jde, když pachatel nesplní povinnost uloženou mu zákonem nebo jiným právním předpisem vydaným na základě zákona a případně konkretizovanou jeho pracovní nebo funkční náplní. Jednání pachatele má formu opomenutí. Povinnost nesplní i ten, kdo ji úmyslně opomene splnit, je si vědom možných následků své nečinnosti a je s nimi srozuměn (viz ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3147 a násl.).
75. V posuzované trestní věci obviněného R. L. nesouhlasí nejvyšší státní zástupce se závěrem vrchního soudu, podle něhož povinnosti a s tím související pravomoci pro obviněného v souvislosti se skutkem pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně nevyplývají ze zákona a jednoznačně ani z pověření Rady města XY. Z toho vrchní soud dovodil, že jednání obviněného nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a fakticky ani skutkové podstaty trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, která předpokládá závažné porušení závazných pravidel zadávacího řízení, k čemuž ale podle vrchního soudu ze strany obviněného jednoznačným a prokazatelným způsobem nedošlo. Důvody, které vrchní soud k tomuto závěru vedly, považuje nicméně Nejvyšší soud za příliš zjednodušené, nepřesvědčivé a především nerespektující veškerá ve věci učiněná zjištění, která vyplývají z výsledků dokazování.
76. Úvodem je vhodné stručně připomenout, že podle zjištění soudu prvního stupně, které vrchní soud jako soud odvolací nezpochybnil, obviněný R. L. zastával v rozhodné době pozici radního města XY, a to až do 23. 5. 2013. Podle přílohy č. 1 usnesení Rady XY č. 1911 ze dne 24. 11. 2011 (č. l. 9425 a násl. tr. spisu; všechna zde citovaná usnesení Rady jsou dostupná také na XY) měli členové Rady mimo jiné povinnost sledovat, jak jsou plněna usnesení Rady a Zastupitelstva města XY v dané oblasti a v případě, že jsou plněna nedostatečně, předkládat Radě návrhy na řešení aktuálních otázek. Z uvedené přílohy č. 1 je současně zřejmé, že obviněný R. L. měl jako radní svěřenou oblast životního prostředí se zaměřením mimo jiné na rozšiřování systému ekologického sběru, třídění a zpracování odpadu. Na základě usnesení č. 866 ze dne 12. 6. 2012 (č. l. 5155 a násl. tr. spisu) Rada pod bodem II. schválila vyhlášení veřejné zakázky „XY“ na období šesti let, pod bodem III. odsouhlasila materiál „Odůvodnění veřejné zakázky vypracovaný v souladu s §156 zákona o veřejných zakázkách“ a pod bodem IV. uložila obviněnému předložit tento materiál ke schválení Zastupitelstvu města XY s termínem do 21. 6. 2012. Z přílohy k tomuto usnesení mimo jiné plyne, že pokud nebude tato veřejná zakázka realizována, nebude schopen Magistrát, resp. město XY schopno dostát svým závazkům, které mu vyplývají z povinností obce jako původce odpadu. V případě, že by od 1. 1. 2013 (v té době aktuální smlouva totiž byla uzavřena na dobu do 31. 12. 2012) nebyla zajištěna služba nakládání s komunálním odpadem a došlo by tak k narušení veřejného pořádku, důsledkem by byla potřeba vynaložit další (nemalé) finanční prostředky k odstraňování odpadu na území XY. Předpokládaná hodnota veřejné zakázky byla stanovena na 7,34 miliardy Kč bez DPH. Obviněný R. L. předložil výše uvedený materiál Zastupitelstvu XY, které ho schválilo dne 21. 6. 2012. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný měl po tomto úkonu Zastupitelstva, resp. poté, co byla dokončena zadávací dokumentace na veřejnou zakázku, pravomoc udělit souhlas se zahájením zadávacího řízení. Tato pravomoc vyplývala podle jeho názoru z usnesení Rady XY č. 1273 ze dne 17. 8. 2010, ve znění usnesení Rady XY č. 1079 ze dne 17. 7. 2012, jehož přílohu č. 1 tvoří „Pravidla pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách XY“, účinná od 1. 9. 2012 (dále též jen „Pravidla“), která ve svém čl. 3 odst. 1 a 2 Hlavy I. stanoví, že zadavatele XY zastupuje a jednotlivé úkony v zadávacím řízení provádí mimo jiné člen Rady města XY, a to v rámci jeho působnosti na základě zvláštního pověření Rady. Nejvyšší soud se s tímto hodnocením soudu prvního stupně (zejména bod 317. rozsudku) ztotožňuje, byť musí některé jeho dílčí závěry částečně korigovat (viz body 82. až 83. níže).
77. Pokud vrchní soud v bodě 41. napadeného rozsudku dovodil, že na základě usnesení Rady č. 866 ze dne 12. 6. 2012 bylo obviněnému R. L. uloženo pouze předložit materiál týkající se odůvodnění veřejné zakázky ke schválení Zastupitelstvu XY, přičemž učiněním tohoto úkonu se jeho povinnosti radního v souvislosti s předmětnou veřejnou zakázkou fakticky vyčerpaly, nelze než konstatovat, že vrchní soud pojal své posouzení příliš formalisticky a izolovaně od dalších ve věci učiněných zjištění. Především je třeba poukázat na obecnou působnost obviněného R. L. jakožto člena Rady XY, jak byla naznačena v bodě 76. výše. Nutno v této souvislosti zdůraznit zejména povinnost radního sledovat, jak jsou plněna usnesení Rady v jemu svěřené oblasti a v případě zjištění nedostatků předkládat návrhy na řešení. Bez ohledu na to, že zmiňované usnesení č. 866 neuložilo obviněnému R. L. výslovně, aby činil další kroky v předmětném zadávacím řízení, bylo podle Nejvyššího soudu jeho povinností jakožto radního odpovědného za oblast životního prostředí se zaměřením mimo jiné na systém odpadového hospodářství dohlédnout na včasné zahájení zadávacího řízení tak, aby byl smluvně zajištěn odvoz odpadu z území hlavního města od počátku roku 2013. Vzhledem k obsahu odůvodnění záměru veřejné zakázky, které bylo přílohou usnesení č. 866, si obviněný musel být vědom důsledků spojených s tím, že Zastupitelstvem schválená veřejná zakázka nebude realizována. Byl to ostatně on sám, kdo tento materiál na jednání Rady předkládal, vědom si lhůty ukončení smlouvy s dosavadním dodavatelem tohoto druhu služeb.
78. Nelze zároveň odhlížet ani od faktických okolností, které nastaly v souvislosti s přípravou a (ne)zahájením zadávacího řízení, jak vyplynuly z dalších ve věci provedených důkazů, zejména z výpovědí jednotlivých svědků z řad zaměstnanců Magistrátu XY. Významná je v tomto směru výpověď svědka F. K., vedoucího oddělení veřejných zakázek v letech 2011 a 2012 (č. l. 10016 a násl. tr. spisu). Ten mimo jiné vypověděl, že za zahájení zadávacího řízení byl odpovědný primárně příslušný ředitel odboru, naznačil však, že mohlo záležet i na nastavení konkrétních postupů v rámci gesce mezi radním, ředitelem odboru a jeho úředníky. Rovněž tento svědek připustil určité dominantní postavení radního jako politického zástupce XY a určitou vyšší míru přirozeného respektu zaměstnanců Magistrátu vůči osobám, které zastávaly politickou funkci radního („…samozřejmě ten radní měl vyšší váhu vždycky…“). V obdobném smyslu vypovídala také bývalá ředitelka Odboru legislativně-právního Magistrátu, svědkyně L. D. (č. l. 10029 a násl. tr. spisu). Ta sice rovněž poukázala na primární odpovědnost ředitele odboru, nevyloučila však současně možnost faktického ovlivnění konkrétního postupu ředitele odboru ze strany radního („Nedomnívám se, že by měl právní možnost, spíš faktickou a spíš neformální v komunikaci s tím ředitelem odboru. Všichni víme, jak to funguje.“). Za nejzásadnější pak Nejvyšší soud považuje výpověď svědka D. F., který byl v dotčeném období dočasně pověřen řízením Odboru rozvoje veřejného prostoru Magistrátu (č. l. 10036 a násl. tr. spisu). D. F. popsal, že paralelně s přípravou zadávacího řízení probíhala jednání ohledně získání 100% podílu v obchodní společnosti P. s., což bylo důvodem, proč se do jisté míry vyčkávalo se zahájením zadávacího řízení. Svědek se přímo účastnil několika osobních jednání s obviněným, na kterých se pravidelně dotazoval na možnost uveřejnění zadávací dokumentace poté, co již nejpozději v srpnu 2012 bylo vše připraveno k vyhlášení otevřeného zadávacího řízení. Tento stav podle svědka přetrvával v řádu měsíců, k opakovaným žádostem o možnost zveřejnit zadávací podmínky však obviněný svědkovi sděloval, že zadávací řízení bude zahájeno, až k tomu on sám vydá pokyn. Ve shodě s tímto svědkem vypovídal též R. P., který v rozhodné době pracoval na oddělení odpadů Magistrátu a podílel se na vypracování zadávací dokumentace (č. l. 10232 a násl. tr. spisu). Nejen svědek D. F., ale také další slyšení zaměstnanci se zmínili o vysoké ceně zakázky, což také mohlo zvýšit zmiňovaný respekt k osobě radního a vyvolat pochopitelné vyčkávání na jeho alespoň ústní pokyn k vyhlášení veřejné zakázky, zejména poté, co si jej u svědka D. F. vymínil.
79. Obsah svědeckých výpovědí podle Nejvyššího soudu potvrzuje, že mezi odpovědnými úředníky, zaměstnanci Magistrátu bylo běžnou praxí respektovat postavení radního, a to přinejmenším na neformální úrovni, kterou však nelze vnímat zcela marginálně, zejména s ohledem na skutečnost, že radní je osobou reprezentující politickou vůli města XY. Byť svědek D. F. nebyl přímým podřízeným obviněného R. L., jeho respekt vůči obviněnému se jeví jako pochopitelný, zvláště v případě takto významné veřejné zakázky s předpokládanou hodnotu přes 7 miliard Kč, která navíc spadala do oblasti odpadového hospodářství svěřené obviněnému pro výkon jeho funkce. Pokud by i platilo, že vyhlášení veřejné zakázky bylo zcela na uvážení D. F., který byl v rozhodném období „pouze“ pověřen řízením Odboru městské zeleně a odpadového hospodářství, nelze přehlížet, že obviněný jej od vyhlášení zrazoval, resp. mu v podstatě nařídil, aby se zveřejněním vyčkal na jeho výslovný pokyn, v důsledku čehož se D. F. přirozeně mohl cítit ve výkonu svých pravomocí omezen. V opačném smyslu je pak třeba nahlížet na vystupování obviněného R. L., neboť ten na sebe atrahoval odpovědnost za vyhlášení již připravených zadávacích podmínek k veřejné zakázce na svoz odpadu od počátku roku 2013. Tvrdil-li obviněný v průběhu trestního řízení, že k udělení pokynu nebyl vůbec oprávněn, nutno zdůraznit, že z důkazů jasně plyne, že jeho chování v rozhodném období této obhajobě neodpovídá. Byl to totiž právě obviněný, kdo si v návaznosti na opakované urgence D. F. ohledně okamžité potřeby zahájit zadávací řízení podmínil zveřejnění zadávací dokumentace vydáním vlastního souhlasu, resp. dokonce pokynu.
80. S ohledem na shora rozvedené skutečnosti nelze akceptovat závěr vrchního soudu, podle něhož povinnosti a s tím související pravomoci pro obviněného R. L. v souvislosti s jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývaly ze zákona a jednoznačně ani z pověření Rady města XY. Příslušný právní rámec byl v posuzované trestní věci dán zejména výše citovanými usneseními Rady č. 1911 a č. 866 a Pravidly pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách města XY, ve spojení s pracovní a funkční náplní obviněného, konkretizovanou i na základě zaužívané praxe, jak bylo zmíněno výše. Tyto významné skutečnosti svědčí o naplnění znaků jak skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spočívající v nesplnění povinnosti úřední osoby vyplývající z její pravomoci, tak i přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, spočívající v závažném porušení závazných pravidel zadávacího řízení, neboť nesplněním svých povinností v souvislosti se včasným zahájením otevřeného zadávacího řízení obviněný vyvolal stav krajní naléhavosti, v důsledku čehož byla navazující veřejná zakázka „XY“ s dobou plnění od 1. 1. 2013 do 31. 10. 2013 zadána v jednacím řízení bez uveřejnění, aniž by pro tento postup byly splněny podmínky vyplývající z §23 odst. 4 písm. b) zákona o veřejných zakázkách. Nezákonné použití nejméně transparentního druhu zadávacího řízení představuje z povahy věci bezdůvodné vyloučení otevřené hospodářské soutěže o veřejnou zakázku, které je ve zcela zjevném rozporu se zásadou transparentnosti a zásadou zákazu diskriminace ve smyslu §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Podle Nejvyššího soudu nelze mít žádných pochyb o tom, že z hlediska intenzity je potřeba takové porušení pravidel zadávacího řízení považovat za závažné.
81. Na vrchním soudu bude, aby v novém odvolacím řízení důsledně zvážil veškeré výše uvedené skutečnosti, pečlivě vyhodnotil nejen shora stručně připomenuté důkazy, ale i ostatní s nimi související a na zmíněné výpovědi svědků navazující informace včetně listin (např. znění Pravidel pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách města XY jak ve znění usnesení Rady města XY č. 1273, ze dne 17. 8. 2010, a usnesení č. 1079, ze dne 17. 7. 2012). Teprve poté vrchní soud náležitě posoudí otázku pravomocí obviněného R. L. při výkonu jeho funkce radního v oblasti životního prostředí včetně odpadového hospodářství v rozhodném období a též z této pozice jemu vyplývající povinnosti. Vrchní soud se vypořádá také s dalšími námitkami, které obviněný R. L. uplatnil ve vztahu k bodu II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve svém odvolání, jimiž se vrchní soud s ohledem na povahu svého předchozího rozhodnutí vůbec nezabýval. Dospěje-li vrchní soud k závěru o vině obviněného, Nejvyšší soud předesílá, že ve věci bude potřeba rozhodnout rozsudkem, a to z důvodu vady části výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž nebyly přesně vymezeny všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku. V tzv. právní větě týkající se skutku pod bodem II. je totiž obsažena jen úvodní část druhé základní skutkové podstaty tohoto přečinu a jeho alinea 2, avšak chybí vyjádření znaků této skutkové podstaty spočívající v tom, že obviněný v důsledku závažného porušení pravidel zadávacího řízení způsobil ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatřil tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody (tzv. dovětek, který je společný pro všechny tři alinea uvedené v §248 odst. 2 tr. zákoníku). Samozřejmě bude nutné označit příslušnou alternativu shora vyjmenovaných znaků, která bude odpovídat skutkovým zjištěním v posuzované trestní věci. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za přiléhavé úvahy soudu prvního stupně, jak je vyložil pod bodem 318. svého rozsudku. V něm se soud zabýval otázkou opatření neoprávněné výhody, resp. neoprávněného prospěchu, ve vztahu k přečinu podle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Přestože pro účely naplnění skutkové podstaty posledně zmíněného přečinu není nutné, aby k opatření neoprávněného prospěchu skutečně došlo, ale postačí prokázání úmyslu pachatele vedoucího k tomuto cíli, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněného R. L. získala obchodní společnost P. s. smlouvu s městem XY na dalších 10 měsíců v hodnotě 850 000 000 Kč, aniž by se musela účastnit zadávacího řízení. S přihlédnutím k hodnotě služeb podle uzavřené smlouvy lze podle Nejvyššího soudu považovat toto zjištění z hlediska naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, spočívajícího v opatření neoprávněné výhody jinému ve větším rozsahu, za zcela dostatečné.
82. Nejvyšší soud považuje za potřebné upozornit dále na dílčí nepřesnost v popisu žalovaného skutku. Přestože soudy obou stupňů vzaly v úvahu novelizaci Pravidel pro zadávání veřejných zakázek v podmínkách XY, provedenou s účinností od 1. 9. 2012 na základě usnesení Rady města XY č. 1079 ze dne 17. 7. 2012, nezohlednily, že tato novelizace zavedla v čl. 2 odst. 2 Hlavy III. úpravu, podle níž v případě každé veřejné zakázky překračující finanční limit veřejné zakázky malého rozsahu rozhodovala o zahájení zadávacího řízení Rada města XY. Rozhodnutí Rady o zahájení zadávacího řízení bylo vedle schválení záměru realizovat veřejnou zakázku formulováno jako výslovná podmínka pro zahájení zadávacího řízení. Na tuto změnu ostatně upozorňoval ve své výpovědi v hlavním líčení i svědek J. V. (č. l. 10271 a násl. tr. spisu). Nejvyšší soud podotýká, že tato podmínka by se ve smyslu přechodných ustanovení novely Pravidel měla uplatnit i v případě připravované veřejné zakázky, která do doby nabytí účinnosti novelizovaných Pravidel nebyla vyhlášena. Podle čl. 1 odst. 2 Hlavy VIII. Pravidel se na řízení zahájená před nabytím účinnosti této nové úpravy Pravidel použil procesní postup podle předchozí verze Pravidel. Podle čl. 1 odst. 1 Hlavy VIII. Pravidel se zahájením rozumí první úkon zadavatele učiněný vůči uchazeči nebo zájemci v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Z trestního spisu sice vyplývá, že ve vztahu k předmětné veřejné zakázce bylo dne 26. 6. 2012 ve Věstníku veřejných zakázek a Úředním věstníku Evropské unie uveřejněno tzv. předběžné oznámení (č. l. 882 a násl. tr. spisu), které by v teoretické rovině bylo možno vnímat jako „první úkon zadavatele učiněný vůči uchazeči nebo zájemci“, nutno však zároveň konstatovat, že nejde o úkon, kterým se ve smyslu zákona o veřejných zakázkách, resp. Pravidel zahajuje zadávací řízení. Zadavatel jím pouze dává veřejně na vědomí, že hodlá zahájit zadávací řízení, tento úkon však není ve vztahu k potenciálním dodavatelům závazný (viz JURČÍK, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 861). Zadávací řízení je zahájeno až odesláním oznámení o zahájení zadávacího řízení k uveřejnění nebo výzvy o zahájení zadávacího řízení (srov. §26 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách).
83. Z obsahu trestního spisu přitom nevyplývá, že by v případě veřejné zakázky „XY“, jejíž záměr Rada schválila usnesením č. 866 ze dne 12. 6. 2012, rozhodla Rada následně rovněž o zahájení zadávacího řízení. Pokud bylo obviněnému R. L. kladeno za vinu, že nečinil žádné kroky k zahájení zadávacího řízení, ačkoli věděl, že nejméně od srpna 2012 neexistovaly žádné objektivní důvody, které by zahájení bránily, tento závěr o nekonání obviněného platí fakticky na dobu do 31. 8. 2012. Od 1. 9. 2012 po nabytí účinnosti nového znění Pravidel bylo nezbytnou podmínkou pro zahájení zadávacího řízení předchozí rozhodnutí Rady. V případě vyslovení viny obviněného R. L. by však tato otázka neměla žádný vliv na závěr o nesplnění povinnosti vyplývající z jeho pravomoci, resp. porušení pravidel zadávacího řízení. Při formulaci tohoto skutku by bylo pouze nutné částečně korigovat okolnosti popisu jednání obviněného, protože formulace, že od poloviny srpna 2012 nebránily zahájení zadávacího řízení žádné objektivní důvody, není s ohledem na nové znění Pravidel zcela přesná. Tato skutečnost by však nic nezměnila na tom, že bylo právě povinností R. L., jakožto příslušného radního (srov. přiměřeně závěry vyslovené v bodě 77. výše), aby po 1. 9. 2012 předložil Radě návrh na rozhodnutí o zahájení zadávacího řízení, což prokazatelně neučinil. Jeho nekonání jak ve vztahu k nevydání pokynu či souhlasu s uveřejněním veřejné zakázky svědkovi D. F. do konce měsíce srpna 2012, jakož následné nepředložení připravených podkladů k uveřejnění veřejné zakázky Radě města XY k rozhodnutí ve smyslu nových Pravidel, naplňuje objektivní stránku přečinů podle §248 odst. 2 alinea 2 i §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
D. K dalším námitkám
84. Nejvyšší soud konstatuje, že vzhledem k povaze shledaných vad napadeného rozsudku nebylo za této procesní situace účelné zabývat se podrobně veškerými dovolacími námitkami všech obviněných. Uplatnění některých z nich může navíc v dalším průběhu trestního řízení s ohledem na jeho předpokládaný vývoj ve smyslu shora uvedených právních názorů Nejvyššího soudu ztratit své opodstatnění. Platí to například ve vztahu k námitce nejvyššího státního zástupce směřující proti závěru vrchního soudu, podle něhož obvinění nejednali v případě skutku odsuzujícího výroku o vině jako členové organizované skupiny. Za současného stavu věci, v němž podle názoru Nejvyššího soudu nelze obviněného K. T. uznat vinným spácháním přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, nepřichází z povahy věci u dalších obviněných v úvahu ani naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání trestného činu v rámci organizované skupiny. Za splnění dalších judikaturou dovozených podmínek se jí totiž rozumí sdružení alespoň tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí č. 53/1976 a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). V případě, že by v dalším průběhu trestního řízení došlo k takovému rozšíření skutkových zjištění, které by odůvodnilo opětovné vyslovení viny u všech tří obviněných, tedy včetně K. T., bylo by samozřejmě na místě provést rovněž nové posouzení otázky, zda míra jejich angažovanosti při páchání trestné činnosti byla dostatečná pro naplnění znaku spočívajícího v jednání v rámci organizované skupiny (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 156/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018).
85. Dále je nutné přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci v tom, že naplnění samostatné alternativy podmiňující použití přísnější trestní sazby ve smyslu §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spočívající v okolnosti spáchání přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku v postavení člena hodnotící komise u obviněné S. K., nevylučuje její souběžné naplnění ve formě jednání v postavení člena organizované skupiny. Jde totiž o alternativní výčet okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby vyjmenovaných v §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jejichž použití se vzájemně nevylučuje, naopak lze je v konkrétním případě naplnit kumulativně nebo jen v některé zákonem definované podobě. Právní názor vyslovený Vrchním soudem v Praze pod bodem 31. napadeného rozsudku, je proto třeba posoudit jako nesprávný (srov. nejvyšším státním zástupcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020).
86. Na druhou stranu nelze naopak akceptovat námitku obviněné S. K. o nepřiléhavém použití téhož znaku proto, že veškeré jí vytýkané jednání předcházelo okamžiku, kdy se stala členkou hodnotící komise. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že použití přísnější trestní sazby je u člena hodnotící komise odůvodněno především povahou jeho postavení jakožto určitého garanta férovosti proběhlé soutěže o veřejnou zakázku. Přestože šlo v posuzované trestní věci o veřejnou zakázku malého rozsahu, u níž zadavatel podle §18 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách není povinen s výjimkou dodržení základních zásad postupovat podle tohoto zákona, lze přiměřeně odkázat na §74 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, podle něhož platí, že členové hodnotící komise nesmí být ve vztahu k veřejné zakázce a k uchazečům podjati, zejména se nesmí podílet na zpracování nabídky, nesmí mít osobní zájem na zadání veřejné zakázky a s uchazeči je nesmí spojovat osobní ani pracovní či jiný obdobný poměr. Členové hodnotící komise včetně obviněné S. K. ostatně i s odkazem na výše citované ustanovení podepsali při svém jednání o posouzení a hodnocení nabídek prohlášení, v němž výslovně uvedli, že nejsou ve vztahu k veřejné zakázce a uchazečům podjatí (viz č. l. 4593 a násl. tr. spisu). Není proto významné, že obviněné nebylo přímo vytýkáno ovlivnění výběrového řízení v době, která následovala po jejím jmenování do hodnotící komise, neboť s ohledem na výše uvedené okolnosti se členkou hodnotící komise vůbec neměla stát. Pokud by tedy měly být veškeré skutkové okolnosti týkající se bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně posuzovány jen ve vztahu k tomuto znaku, nevyvstávají podle Nejvyššího soudu pochybnosti o tom, že u obviněné S. K. by mohlo dojít k naplnění obou okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby.
87. Stejně tak nelze akceptovat námitky obviněných S. K. a K. T. o tom, že dřívější obeznámení obviněného K. T. bylo fakticky realizací tzv. předběžných tržních konzultací ve smyslu nyní účinného zákona o zadávání veřejných zakázek. Byť se podrobnější vyjádření k této otázce nejeví v posuzované trestní věci přiléhavé či aktuální, Nejvyšší soud jen připomene názory vyslovené ve svém usnesení ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 811/2022, podle nichž nelze za předběžnou tržní konzultaci v žádném případě považovat „zákulisní“ komunikaci zadavatele s jedním potenciálním dodavatelem, resp. jeho zástupcem, která je vedena bez jakékoli auditní stopy, tudíž bez možnosti zpětného ověření jejího obsahu, jakož i případné obrany ostatních dodavatelů proti takovému postupu zadavatele. Ani v posuzované trestní věci nelze podle názoru Nejvyššího soudu shledat na jednání obviněných prvky předběžné tržní konzultace. Šlo v podstatě o neformální komunikaci mezi jednotlivými obviněnými, která nebyla nijak evidována, a tudíž ani zpřístupněna ostatním potenciálním dodavatelům, a jejím výsledkem bylo fakticky pouze přednostní obeznámení obviněného K. T. se zadávacími podmínkami (k povaze předběžných tržních konzultací odkazuje Nejvyšší soud v podrobnostech na výše citované usnesení ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 811/2022).
88. Nejvyšší soud se nebude z důvodu předčasnosti zabývat ani námitkou obviněné S. K. proti naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byla uznána vinnou. Vzhledem k názorům vysloveným v předcházející části tohoto kasačního rozhodnutí (zejména bod 72.) ke skutku, v němž byl u obviněné spatřován zločin podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, je možné jen obecně odkázat na přiléhavé úvahy soudu prvního stupně v bodě 300. jeho rozsudku. Nicméně vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze bude opětovně rozhodovat o odvoláních obviněných, bude na něm, aby se vypořádal se všemi odvolacími námitkami, a to samozřejmě ve vazbě na výsledek řízení o skutcích, pro něž byla na obviněné podána obžaloba.
89. Nejvyšší soud se ve stručnosti vyjádří k další výhradě obviněné S. K., kterou zpochybnila procesní použitelnost důkazů získaných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, a založila ji na nedostatečném odůvodnění příkazů k jejich provedení. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožnil s názorem státního zástupce vysloveným v jeho vyjádření k dovolání obviněné, podle něhož soudní praxe neklade na procesní rozhodnutí tohoto typu vydaná v počáteční fázi trestního řízení stejné požadavky jako na rozhodnutí meritorní. Nutno poznamenat, že soudy obou stupňů si byly vědomy formálních nedostatků jednotlivých příkazů, pokud jde o odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti těchto úkonů. Soud prvního stupně proto ve svém rozsudku v reakci na obsahově fakticky totožnou námitku, kterou obhajoba vznesla v průběhu hlavního líčení dne 7. 1. 2021, pečlivě vážil, zda i přes absenci náležitých odůvodnění byly dány podmínky neodkladnosti s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Dospěl přitom k závěru, že neodkladnost, resp. neopakovatelnost je ze spisového materiálu, okolností případu a procesního charakteru daného stadia řízení zřejmá. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud především na vyčerpávající odůvodnění v bodě 158. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na bod 24. napadeného rozsudku vrchního soudu.
90. Všichni dovolatelé dále shodně uplatnili námitku zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle Nejvyššího soudu však z obsahu jejich konkrétních výhrad existence takového rozporu nevyplývá. Těžiště dovolací argumentace v tomto směru spočívá naopak ve zpochybnění hodnocení provedených důkazů a skutkových zjištění soudy obou stupňů jako takových a obvinění se ve skutečnosti domáhají toliko prosazení jimi podávané verze skutkového děje. Nejvyšší soud proto zcela nad rámec dovolacího přezkumu pouze ve stručnosti konstatuje, že soud prvního stupně provedl v hlavním líčení celou řadu důkazů, ve kterých mají učiněná skutková zjištění potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Například charakter pracovního vztahu mezi obviněnými R. L. a S. K. soud prvního stupně dovodil mimo jiné na základě obsahu její pracovní smlouvy a popisu pracovní činnosti (bod 160. rozsudku soudu prvního stupně, resp. č. l. 4184 a násl. tr. spisu). V pracovní smlouvě byl druh sjednané práce obviněné označen jako „asistentka dlouhodobě uvolněného člena zastupitelstva XY pana R. L.“. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, a to po dobu výkonu funkce obviněného R. L. ve volebním období 2010 až 2014. Popis pracovní činnosti obviněné pak obsahoval mimo jiné úkoly konané v rámci agendy pro potřeby radního, tedy spoluobviněného R. L. Soud prvního stupně vycházel rovněž z výpovědi samotné obviněné, která uvedla, že jako asistentka plnila pokyny jmenovaného spoluobviněného, který byl jejím přímým nadřízeným, ačkoli organizačně podléhala řediteli Magistrátu XY (bod 173. rozsudku soudu prvního stupně). Dospěl-li soud prvního stupně na základě těchto důkazů k závěru, že obviněná S. K. činila jednotlivé kroky s vědomím spoluobviněného R. L., podle Nejvyššího soudu mu nelze ničeho vytknout.
91. Výše uvedené platí obdobně rovněž ve vztahu k dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce, v níž zpochybnil závěry soudů prvního i druhého stupně ohledně prospěchu obviněného R. L., který měl spočívat v užívání bytu ve XY ulici. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně se touto částí žalovaného jednání obviněných důsledně zabýval, pečlivě vyhodnotil všechny provedené důkazy, avšak dospěl k závěru, že nelze vyloučit verzi obhajoby, podle které šlo pouze o „kolegiální“ výpomoc obviněného K. T. spoluobviněnému R. L., který měl rodinné problémy a potřeboval si anonymně pronajmout byt. S tímto hodnocením se ztotožnil také odvolací soud, který se vypořádal i s nejvyšším státním zástupcem zdůrazňovanou otázkou časové souvislosti mezi zadáním veřejné zakázky obchodní společnosti Q. a. A., a vznikem pronájmu bytu na XY ulici. Zdůraznil přitom, že k uzavření předmětné nájemní smlouvy došlo více než půl roku po uzavření smlouvy s obchodní společností Q. a. A., a soudy neměly k dispozici žádný další důkaz o tom, že by následné jednání obviněných mělo souvislost právě s touto veřejnou zakázkou. Nejvyšší soud souhlasí s vrchním soudem, že za dané procesní situace bylo zcela na soudu prvního stupně, jak se s touto skutečností v rámci procesu hodnocení důkazů vypořádá, a přiklonil-li se k verzi, která byla pro obviněné příznivější, nelze mu v tomto ohledu ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto pro přehlednost pouze odkazuje zejména na vyčerpávající odůvodnění v bodech 230. až 242. rozsudku soudu prvního stupně, případně též na bod 23. napadeného rozsudku vrchního soudu.
92. S otázkou pronájmu bytu na XY ulici souvisí také výhrada R. L. spočívající v chybějícím výroku v napadeném rozhodnutí, resp. v jemu předcházejícím, nicméně následně zrušeném výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného jej měly soudy zprostit obžaloby pro jednání související s přijetím majetkového prospěchu spočívajícího v poskytnutí nájemního bytu a s ním spojenými platbami. Z hlediska posouzení důvodnosti této námitky je rozhodné, že předmětná část jednání tvořila součást jediného skutku, pro který byla i podána obžaloba, který tvořil nedělitelný celek a nebylo jej možné rozdělit do samostatných částí. Soudy by obviněného mohly a měly zprostit obžaloby pouze za předpokladu, pokud by šlo o pokračování v trestném činu (srov. §116 tr. zákoníku), které je z hlediska trestního práva hmotného jediným skutkem, ale jeho jednotlivé dílčí útoky se podle trestního práva procesního považují za samostatné skutky a lze je projednat zvlášť (srov. §11 odst. 2 a §12 odst. 12 tr. ř.), případně poté uložit společný za pokračování v trestném činu podle §45 tr. zákoníku. V tomto ohledu ale obviněný svou výhradu neformuloval, neboť v posuzované věci přijetí prospěchu obviněným R. L. v podobě nájemního bydlení ani podle bodu I. obžaloby netvořilo dílčí útok pokračujícího přečinu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů proto postupovaly správně, pokud o skutku pod bodem I. obžaloby rozhodovaly jediným výrokem a část jednání, ve vztahu k němuž shledaly důvody pro zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., z konečného výroku toliko vypustily (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2000, s. 116).
93. Pokud obviněný R. L. vytýkal vrchnímu soudu nesprávné uložení úhrnného trestu, lze mu dát za pravdu. Jak ale správně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, zmínka o uložení úhrnného trestu ve výroku napadeného rozsudku je zjevným nedostatkem formální povahy. Z výroku rozsudku vrchního soudu je totiž zřejmé, že trest byl obviněnému ukládán za jeden trestný čin (§256 odst. 1 tr. zákoníku), proto nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení §43 odst. 1 tr. zákoníku a ani odůvodnění neobsahuje žádné související vysvětlení týkající se ukládání úhrnného trestu. Při novém rozhodování o odvoláních však bude na Vrchním soudu v Praze, aby se takového pochybení vyvaroval.
V. Závěrečné shrnutí
94. S ohledem na všechny shora popsané skutečnosti Nejvyšší soud z podnětu dovolání všech obviněných i nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 5 To 61/2021, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
95. Důvodem kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vztahu k odsuzujícímu výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo v případě všech obviněných nesprávné hmotněprávní posouzení tohoto skutku jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v případě obviněné S. K. Ve vztahu ke zprošťujícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo důvodem kasačního rozhodnutí nesprávné hmotněprávní posouzení jednání obviněného, podle něhož dosavadní skutková zjištění neposkytují podklad pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného R. L. za trestné činy podle §248 odst. 2 alinea 2 a §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Proto bude třeba, aby Vrchní soud v Praze v novém odvolacím řízení respektoval právní názory vyslovené ve vztahu k oběma skutkům a vypořádal se rovněž se všemi dalšími odvolacími námitkami obviněného R. L., jimiž se s ohledem na povahu svého předchozího rozhodnutí v prvním odvolacím řízení nezabýval.
96. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že Vrchní soud v Praze je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.), a to především v případě, že dosavadní dokazování nebude doplňováno tak, aby bylo možné dojít k jiným skutkovým zjištěním, než z jakých Nejvyšší soud v dovolacím řízení vycházel.
97. Protože vady napadeného rozsudku nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu