Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 02.03.2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.360.2020.1

6 Tdo 360/2020-36 321 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2021 o dovoláních, která podali obvinění D. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, K. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, L. N. , nar. XY v XY, státní příslušnice Slovenské republiky, trvale bytem XY, P. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, T. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M., V. K., I. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, M. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, J. Ř., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. H., nar. XY ve XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2013, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M. a V. K. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., I. S., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H. odmítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 T 21/2013-33 778 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli na základě skutkových zjištění vyjádřených v jeho výrokové části uznáni vinnými obviněný D. R. pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, obviněný P. K. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněná K. K. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněná L. N. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokračujícím zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněná I. S. , jako spolupracující obviněná podle §178a odst. 1 tr. ř., pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný P. D. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný T. M. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný V. K. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, obviněný M. J. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný J. Ř. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2, písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný J. H. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 2. Za tyto trestné činy byli odsouzeni: obviněný D. R. podle §331 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 7 000 000 Kč zajištěné při jeho osobní prohlídce dne 14. 5. 2012, obviněný P. K. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku, obviněná K. K. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku, obviněná L. N. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 500 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let, obviněná I. S. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §58 odst. 4 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 1 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu tří let, obviněný P. D. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to částky 2 579 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce v místě jeho bydliště. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu dvou let, obviněný T. M. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, obviněný V. K. podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 300 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu dvou let, obviněný M. J. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí majetku v rozsahu částky 2 203 600 Kč zajištěné při domovní prohlídce v místě jeho bydliště. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu tří let, obviněný J. Ř. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 1 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu tří let, obviněný J. H. podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. 3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali nezl. AAAAA (pseudonym), státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a obvinění D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994 . Podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání nezl. AAAAA, státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a ohledně obviněné I. S. i podle §259 odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněné I. S. zrušil výrok o vině pokračujícím trestným činem a trestnými činy spáchanými s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, č. j. 57 T 10/2014-9214, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 5 To 40/2018-9382, a uznal vinnými obviněného D. R. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)] a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], obviněného P. K. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 2)], a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], obviněnou K. K. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 2)], a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], obviněnou L. N. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 2)], a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], obviněnou I. S. pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 2)], resp. zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaným [ad 3), dříve 6)], dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 4), dříve 8)], ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku , pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1), 2)], a pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonanému [ad 3), dříve 6)], dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 4), dříve 8)] , obviněného P. D. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [ad 2)] a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], obviněného T. M. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)] a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], obviněného V. K. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zákoníku [ad 1)] a zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku [ad 1)]. 4. Uvedeným způsobem rozhodl o vině těchto obviněných na základě skutkového zjištění, že v období nejméně od srpna 2011 do 14. 5. 2012 v Kladně, Praze a dalších místech zejména XY, v souvislosti se zadáním veřejných zakázek: „ G. H.– R. g. “, zadavatele XY, XY, IČO: XY, „ R. z. B. “, zadavatele XY, XY, IČO: XY, K. K. , jako ředitelka O. n. K., nemocnice XY a P. K. , s částečným pracovním úvazkem v oblastních nemocnicích XY, využili své úzké osobní vazby a vlivu na hejtmana XY D. R. a tím získali přístup k informacím o průběhu a podmínkách zadávacích řízení zadavatele XY a jako ti, kdo koordinovali a řídili trestnou činnost, se předem dohodli, kterému soutěžiteli v souvislosti se zadáním konkrétních veřejných zakázek sjednají výhodu spočívající v tom, že jeho zástupci umožní se podílet na stanovení rozsahu veřejné zakázky případně též technické specifikaci požadovaných dodávek v rámci veřejné zakázky, zprostředkovali mu kontakt na zástupce pořadatele zadávacího řízení, kterým byla E., zastoupená L. N. a předem vybranému soutěžiteli umožnili ve spolupráci s tímto pořadatelem se podílet na tvorbě zadávací dokumentace v části stanovení si podmínek pro uchazeče tak, aby vyhovovala právě takto předem vybranému soutěžiteli, kdy věděli a byli srozuměni s tím, že tak jednají na úkor dalších soutěžitelů, vše s úmyslem opatřit takto předem vybranému soutěžiteli prospěch spočívající v samotném získání veřejné zakázky, nejméně finančně vyčísleném v podobě čistého zisku z následné realizace takové zakázky, ale též v podobě zajištění práce pro zaměstnance soutěžitele, zvyšováním obratu firmy, upevnění postavení na trhu apod., přičemž se rovněž předem dohodli, že za toto jednání budou po vybraném zájemci žádat pro sebe, případně též pro D. R., majetkový prospěch ve formě finanční hotovosti ve výši odpovídající cca 10 % z následně vysoutěžené ceny, který si po jeho převzetí mezi sebou rozdělili a vzájemné role si při jednání s předem vybranými zástupci soutěžitele rozdělili tak, že K. K. vždy jednala a konkrétní podmínky sjednání výhody a výše požadované úplaty dohodla se zástupcem soutěžitele, pokud se jednalo o veřejnou zakázku na dodávku staveb a P. K. jednal vždy s takto předem vybraným zástupcem soutěžitele, pokud se jednalo o veřejnou zakázku na dodávku technologií, kdy v souvislosti s konkrétními, shora popsaným způsobem ovlivněnými zadávacími řízeními, pro sebe, případně pro D. R. po jednotlivých zástupcích soutěžitelů požadovali v dále popsaných skutcích celkem 26 800 000 Kč, kdy z této celkové částky skutečně převzali 16 800 000 Kč, přičemž zbytek již slíbeného úplatku nestihli převzít z důvodu jejich zadržení Policií České republiky dne 14. 5. 2012, L. N. , vystupující za spol. E., IČO: XY, jehož byla do 18. 1. 2012 jediným společníkem spol. M. C., se sídlem XY, jakožto pořadatele veřejných zakázek, vždy na základě uzavřené mandátní smlouvy se zadavatelem, se řídila instrukcemi, které jí dávali obžalovaní K. K. a P. K. ohledně postupu při ovlivnění průběhu těchto veřejných zakázek, tak jak bylo výše popsáno, a která na základě těchto instrukcí a dohody s těmito obžalovanými sjednala výhodu vždy předem vybranému soutěžiteli tím, že mu umožnila podílet se na tvorbě zadávací dokumentace stanovením si podmínek pro uchazeče tak, aby vyhovovala takto předem vybranému soutěžiteli, poskytovala mu informace o průběhu konkrétního zadávacího řízení, jako např. o počtu přihlášených uchazečů, umožnila mu sestavovat odpovědi na dodatečné dotazy dalších uchazečů a též na zdůvodnění případného vyloučení dalších uchazečů, v případě užšího výběrového řízení v bodě 1), kde k omezení počtu účastníků docházelo losem, pak přesně nezjištěným způsobem za využití služeb spol. V.-Z., zajistila, aby byli vybráni předem domluvení uchazeči, a v souvislosti se zadáním takto ovlivněných veřejných zakázek v některých případech i sama žádala od zástupců soutěžitelů majetkový prospěch v podobě finanční hotovosti, kdy celkem pro sebe a další neustanovenou osobu či osoby požadovala 600 000 Kč, přičemž z této celkové částky skutečně převzala nejméně 200 000 Kč, D. R. jako hejtman a člen Rady XY sám předkládal materiály vztahující se k průběhu a zadání veřejných zakázek, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem financování těchto investic, tedy jako úřední osoba v souvislosti s konkrétními, shora popsaným způsobem ovlivněnými a dále popsanými zadávacími řízeními, kdy o průběhu ovlivnění těchto veřejných zakázek za úplatky věděl, byl s tím srozuměn a sám svým utvrzováním obžalovaných K. K. a P. K. přispíval k dokonání popsané trestné činnosti, si po vzájemné dohodě nechal slíbit od obžalovaných K. K. a P. K. částku minimálně ve výši 7 000 000 Kč, kterou od jmenovaných skutečně převzal jako svůj podíl z úplatků, získaných předtím K. K. a P. K. od zástupců soutěžitelů za ovlivněná zadávací řízení, přičemž zbytek jeho podílu z již slíbeného úplatku nestihl převzít z důvodu jeho zadržení Policií České republiky dne 14. 5. 2012, a I. S. , jako jednatelka spol. F., se sídlem XY, IČO: XY, P. D. , jako generální ředitel a člen představenstva spol. K. B., IČO: XY, T. M. , jako obchodní ředitel spol. K. B., IČO: XY, V. K. , jako člen představenstva spol. P. c., IČO: XY, každý samostatně jako zástupce předem vybraného soutěžitele, v souvislosti se zadáním vždy konkrétní dále popsané veřejné zakázky, přijali nabídku K. K. a P. K., za součinnosti L. N., na zjednání výhody spočívající v tom, že se podíleli na stanovení rozsahu veřejné zakázky, případně též technické specifikace požadovaných dodávek v rámci konkrétní veřejné zakázky, dále, že vešli přímo či zprostředkovaně v kontakt s pořadatelem zadávacího řízení, kterým byla E., v případě zadavatele XY, a ve spolupráci s tímto pořadatelem se podíleli na tvorbě zadávací dokumentace v části stanovení si podmínek pro uchazeče s úmyslem získat prospěch pro společnost, kterou zastupovali ve formě předpokládaného čistého zisku z následné realizace zakázky, či podílení se na ní ve formě subdodávek, kdy za zprostředkování popsané výhody v souvislosti se zadáním konkrétní veřejné zakázky I. S., P. D., V. K. vždy slíbili a také poskytli úplatek ve formě finanční hotovosti určené pro K. K., P. K., L. N. a v případě bodu 2) i pro D. R., a to konkrétně tak, že 1) obžalovaní K. K., P. K., L. N., I. S. a V. K. jako organizovaná skupina K. K. a P. K., oba bez oficiální vazby na XY, XY, IČO: XY, jako zadavatele podlimitní veřejné zakázky na stavební práce, vyhlášené v užším řízení v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, na akci: „ G. H.– R. g. “, s předpokládaným omezením počtu zájemců na 5 losem, zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách dne 9. 9. 2011 pod evidenčním číslem XY, oba však s osobní vazbou a vlivem na hejtmana XY D. R. jako statutárního zástupce tohoto zadavatele a tím s přístupem k informacím o průběhu a podmínkách zadávacího řízení a L. N., jednající za společnost E., IČO: XY, se sídlem XY, která byla XY pověřena pořádáním uvedeného zadávacího řízení, se předem v Kladně, případně na jiných místech XY dohodli, kterého zájemce o uvedenou veřejnou zakázku zvýhodní v zadávacím řízení tak, aby se stal jeho vítězem, přičemž se rovněž předem dohodli, že za toto jednání budou po vybraném zájemci žádat majetkový prospěch ve formě finančního plnění pro K. K. a P. K. ve výši kolem 10 % z následně vysoutěžené ceny zakázky, pro L. N. v předem neupřesněné výši, a dle této dohody následně nejpozději v září 2011 oslovila K. K. s vědomím a souhlasem P. K. a L. N. I. S. s nabídkou zjednání této výhody pro společnost P. c., IČO XY, se sídlem XY, tak, aby se tato společnost stala vítězem daného zadávacího řízení za požadovanou odměnu ve formě majetkového prospěchu v přesně neurčené výši pro K. K., P. K. a L. N. a poté, co I. S. po společné dohodě s V. K., jako členem představenstva společnosti P. c., s touto nabídkou zvýhodnění v rámci zadávacího řízení za poskytnutí majetkového prospěchu pro jmenované obžalované společně souhlasili, K. K., P. K. a L. N. společně zajistili výhodnější podmínky v uvedeném zadávacím řízení společnosti P. c., na úkor všech ostatních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že L. N. přesně nezjištěným způsobem za využití spol. V.-Z., IČO: XY, kterou za tím účelem najala pro omezení počtu uchazečů losem, zjednala a zajistila ovlivnění průběhu omezení počtu zájemců losováním tak, aby v něm byli vylosování předem určení zájemci, konkrétně společnost P. c., a další čtyři společnosti jednající s ní po vzájemné dohodě, konkrétně spol. P., K. B., S. K., I. C., dále umožnili I. S. a V. K. přímo se podílet na podobě zadávací dokumentace, konkrétně ve stanovení podmínek pro uchazeče a poskytli jí další potřebné informace k tomu, aby společnost P. c., podala nejvýhodnější nabídku s nejnižší cenou a stala se vítězem zadávacího řízení, takže se účast dalších soutěžitelů stala čistě formální, následně byla nabídka společnosti P. c., s nabídkovou cenou 26 620 126 Kč bez DPH, tedy 31 944 151,20 Kč včetně DPH skutečně dne 13. 12. 2011 Radou XY na základě doporučení hodnotící komise vybrána jako nejvýhodnější, přičemž K. K. požadovala po I. S. finanční plnění ve výši 2 800 000 Kč jako odměnu za ovlivnění uvedeného zadávacího řízení ve prospěch společnosti P. c., a to pro sebe a P. K. a L. N. požadovala po I. S. finanční plnění ve výši 200 000 Kč jako odměnu za ovlivnění zadávacího řízení, I. S. společně podle vzájemné dohody s V. K. s těmito požadavky souhlasili a po uzavření smlouvy o dílo mezi XY a společností P. c., na realizaci předmětné veřejné zakázky, tedy v souvislosti se zadáním této veřejné zakázky, předala I. S. finanční hotovost, na kterou se rovným dílem s V. K. složili a v požadované výši ji poskytli jednak P. K. a jednak L. N., kdy uvedeného jednání se obžalovaní dopustili s úmyslem získat prospěch mimo jiné ve formě finančně vyjádřitelného čistého zisku pro dodavatele, tedy společnost P. c., z realizace této zakázky po zohlednění daně z příjmu právnických osob ve výši nejméně 296 302 Kč 2) obžalovaní K. K., P. K., L. N., I. S., P. D., T. M. a D. R. jako organizovaná skupina v době nejpozději od června 2011 do 14. 5. 2012 v Kladně, Praze a na dalších místech zejména XY v souvislosti se zadáním veřejné zakázky „ R. z. B. “ zadavatele XY, XY, IČO: XY, zadané v užším řízení podle §28 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách ve znění účinném do 11. 9. 2011 a zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách dne 22. 7. 2011 pod registračním číslem XY, která měla být hrazena z 85 % z R. o. p. N. S. Č. financovaného z prostředků Evropské unie a z 15 % z vlastních prostředků XY, nejprve K. K. a P. K., přestože nebyli v žádném zjevném formálním vztahu ke XY jako zadavateli této veřejné zakázky, měli však silné osobní vazby na D. R., hejtmana XY, jako zástupce tohoto zadavatele veřejné zakázky a díky nim měli přístup k informacím o průběhu zadávacího řízení a možnost jeho ovlivnění, se předem dohodli, kterého zájemce o uvedenou veřejnou zakázku zvýhodní v zadávacím řízení tak, aby se stal jeho vítězem, přičemž se rovněž předem dohodli, že za toto jednání budou po vybraném zájemci o veřejnou zakázku pro sebe a D. R. žádat majetkový prospěch ve formě finančního plnění ve výši kolem 10 % z následně vysoutěžené ceny zakázky, kdy D. R. jako hejtman a člen Rady XY, tedy jako úřední osoba, byl od počátku s touto dohodou srozuměn a souhlasil s ní a sám svým utvrzováním obžalovaných K. K. a P. K. přispíval k dokonání trestné činnosti, přičemž současně jako hejtman a člen Rady XY sám předkládal materiály vztahující se k průběhu a zadání této veřejné zakázky, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem financování této investice a podle této dohody, kdy K. K. a P. K. byli těmi, kdo celé jednání organizovali a řídili prostřednictvím I. S., kterou o své dohodě a úmyslu zvýhodnit vybraného zájemce oba informovali, a která měla mít pro svoji společnost F., se sídlem XY, z následné realizace r. z. B. též prospěch ve formě subdodávek pro vítěze zadávacího řízení a jejíž role spočívala ve zprostředkování kontaktů mezi K. K. a P. K. a dalšími v úvahu přicházejícími osobami z řad předem vybraného uchazeče, kontaktovali P. D., generálního ředitele a člena představenstva společnosti K. B., se sídlem XY, IČO: XY, jemuž nabídli zajištění výhry v tomto zadávacím řízení pro společnost K. B., za poskytnutí majetkového prospěchu ve formě úplatku v tehdy ještě přesně neurčené výši pro K. K., P. K. a D. R. jako zástupce zadavatele, a když P. D. s jejich nabídkou vyslovil souhlas, K. K. a P. K. společně s L. N., zastupující společnost E., se sídlem XY, pověřenou XY pořádáním uvedeného zadávacího řízení, která nejpozději od této chvíle byla s jejich předchozí dohodou o ovlivnění zadávacího řízení seznámena a souhlasila s tím, avšak za ovlivnění tohoto zadávacího řízení také požadovala pro sebe a event. pro další neustanovené osoby finanční prospěch ve formě úplatku, zajistili společně K. K., P. K. a L. N. výhodnější podmínky v uvedeném zadávacím řízení společnosti K. B., na úkor všech ostatních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že L. N. na pokyn K. K. a P. K. umožnila P. D. a T. M. jako obchodnímu řediteli společnosti K. B., který byl o ovlivnění tohoto zadávacího řízení informován P. D., přímo se podílet na podobě zadávací dokumentace a poskytla jim veškeré potřebné informace k tomu, aby tato společnost podala nejvýhodnější nabídku s nejnižší cenou a stala se vítězem zadávacího řízení, takže účast dalších soutěžitelů se stala čistě formální, a to zejména tím, že L. N. opět podle pokynů K. K. a P. K. ovlivnila průběh omezení počtu zájemců stanovením podmínek k samotné účasti v zadávacím řízení, tj. profesních, kvalifikačních předpokladů dodavatelů a jejich ekonomické, finanční a technické způsobilosti tak, aby stanovené podmínky vyhovovaly zejména již vybrané společnosti K. B., dále P. D. a T. M. zprostředkovali kontakt na P. N., R. G., se sídlem XY, jako zástupce subdodavatele projekční kanceláře A., XY, zpracovávající pro XY projektovou dokumentaci na rekonstrukci zámku B., včetně výkazů výměr a položkového rozpočtu, přičemž této projekční kanceláři současně K. K. a P. K. doporučili společnost K. B., jako subdodavatele pro zpracování výkazů výměr a položkového rozpočtu, přičemž P. D. a T. M. po předchozí domluvě minimálně s K. K. a L. N. a s vědomím P. K. a I. S. sami nechali pro společnosti A., zpracovat výkaz výměr, včetně položkového rozpočtu k projektu r. z. B. s předpokládanou cenou zakázky ve výši přibližně 218 000 000 Kč včetně DPH, která však neodpovídala zpracovanému projektu a byla úmyslně navýšena, avšak společnost A., tento položkový rozpočet sama přepracovala tak, aby odpovídal skutečnosti, obvyklým cenám a projektové dokumentaci zpracované touto společností a XY poté předala projektovou dokumentaci s přepokládanou reálnou cenou zakázky ve výši přibližně 161 000 000 Kč včetně DPH, a proto P. D. a T. M. po předchozí dohodě s K. K. a L. N. a s vědomím P. K., D. R. a I. S. v úmyslu opět navýšit přepokládanou cenu této veřejné zakázky tak, aby nabídková cena společnosti K. B., v jimi ovlivněném zadávacím řízení mohla být co nevyšší a bylo tak odčerpáno z rozpočtu XY a evropských fondů jimi původně předpokládané množství finančních prostředků, ale přesto nižší než ostatních zájemců, rozpočet projektu rekonstrukce opět mimo jiné do projektováním vybavení interiérů objektu účelově navýšili až na částku přibližně 218 000 000 Kč včetně DPH, ačkoliv si byli všichni obžalovaní vědomi toho, že výkaz výměr a položkový rozpočet odevzdaný XY společností A., je reálný a správný a odpovídá projektové dokumentaci, přičemž zároveň všichni tito obžalovaní věděli, že v této účelově navýšené podobě neodpovídající skutečnosti bude rozpočet r. z. B. předložen XY ke schválení financování v rámci R. o. p. N. S. Č.., financovaného z prostředků Evropské unie, tento navýšený rozpočet předložili XY jako údajně správný, odpovídající obvyklým cenám a projektové dokumentaci, z nabídek do zadávacího řízení, jimiž byly i společnosti M., S., P.– I., a B. s. s., následně byla dne 28. 2. 2012 nabídka společnosti K. B., s nabídkovou cenou zakázky 178 932 974 Kč bez DPH, tedy 214 719 569 Kč včetně DPH skutečně vyhodnocena jako nejvýhodnější tak, jak bylo výše popsaným způsobem mezi obžalovanými předem dohodnuto, a po skončení zadávacího řízení byla kompletní dokumentace této zmanipulované veřejné zakázky včetně účelově navýšeného výkazu výměr a všech ostatních dokladů vyhotovených obžalovanými předložena dne 13. 4. 2012 zadavatelem ke schválení financování v rámci R. o. p. N. S. Č., registrovanému projektu č. XY s názvem projektu R. z. B. s předpokládanou výší dotace 150 111 929,50 Kč financované z rozpočtu Evropské unie, přičemž od počátku výše popsaného jednání byl P. D. po dohodě nejméně s K. K. a s vědomím P. K. a D. R. domluven s I. S. na tom, že její společnost F., se bude na realizaci zakázky r. z. B. podílet formou subdodávek pro společnost K. B., za což přispěje rovným dílem na odměnu ve formě finanční hotovosti, tj. úplatku za ovlivnění zadávacího řízení ve prospěch společnosti K. B., pro K. K., P. K., D. R. a L. N., kdy K. K. konkretizovala výši požadovaného úplatku I. S. částkou ve výši 24 000 000 Kč splatnou po podpisu smlouvy o dílo mezi XY a společností K. B., a která měla být dle předchozí vzájemné dohody dělena mezi D. R., K. K. a P. K., L. N. konkretizovala výši plnění požadovaného pro sebe jako úplatek I. S. částkou ve výši 400 000 Kč, k realizaci této dohody pak začalo postupně docházet nejméně od 12. 3. 2012, kdy P. D. společně s I. S. shromáždili částku ve výši 14 000 000 Kč jako první splátku úplatku, kterou dne 14. 5. 2012 společně předali K. K. v její kanceláři v areálu Nemocnice K. jako zálohu ze slíbené odměny v celkové výši 24 000 000 Kč za ovlivnění předmětné veřejné zakázky a následně podle předchozí dohody téhož dne těsně před zadržením Policí České republiky před svým bydlištěm na adrese v XY, okr. Praha-západ, předali P. K. a K. K. podíl ve výši 7 000 000 Kč D. R., kdy v důsledku jejich zadržení k předání zbylé již slíbené části odměny nedošlo a stejně tak nedošlo k předání odměny ve formě úplatku ve výši 400 000 Kč L. N. P. D. a I. S. rovněž z důvodu jejich zadržení, přičemž obžalovaní jednali v úmyslu získat pro jiného prospěch mimo jiné ve formě finančně vyčíslitelného přepokládaného čistého zisku pro dodavatele, tj. firmu K. B., z realizace zakázky r. z. B. ve výši nejméně 9 410 758 Kč po zohlednění daně z příjmů právnických osob, kdy vzhledem k výše popsanému zvýhodnění jednoho z dodavatelů v souvislosti s touto veřejnou zakázkou by v případě realizace rekonstrukce dle uzavřené smlouvy o dílo vznikla investorovi, tj. XY škoda ve výši nejméně 2 268 547 Kč odpovídající rozdílu mezi cenou obvyklou zjištěnou znaleckým posudkem z oboru stavebnictví znaleckého ústavu Ú. P., při zohlednění zisku ve výši 15 % a úmyslně navýšenou cenou dle uzavřené smlouvy o dílo na podkladě zmanipulovaných dokladů a obžalovaní zároveň současně věděli a byli srozuměni s tím, že popsaným jednáním by byly na základě nepravdivých podkladů předložených při žádosti o schválení dotace v případě uzavření smlouvy o dotaci nesprávně a neoprávněně vyčerpány a použity finanční prostředky ke škodě rozpočtu Evropské unie a to ve výši 150 111 929,50 Kč, přičemž k realizaci této veřejné zakázky ke dni podání obžaloby nedošlo, zejména z důvodů výše popsaných a následného zadržení obžalovaných Policií České republiky, a tím obžalovaní D. R. jednáním pod bodem 2 a) chtěl získat pro jiného celkový čistý prospěch z veřejné zakázky ve výši nejméně 9 410 758 Kč, b) způsobil by škodu XY předražením této veřejné zakázky ve výši nejméně 2 268 547 Kč, přičemž k dokonání činu, tj. k realizaci zakázky, nedošlo, z důvodu odhalení této trestné činnosti, c) žádal jako úřední osoba majetkový prospěch ve formě úplatku v celkové výši nejméně 7 000 000 Kč, který v této výši skutečně přijal, d) hodlal způsobit výše popsanou manipulací s veřejnou zakázkou nesprávným použitím finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie škodu ve výši nejméně 150 111 919,50 Kč, přičemž k profinancování této částky z rozpočtu Evropské unie již nedošlo z důvodu odhalení této výše popsané trestné činnosti, K. K. a P. K. pokračujícím jednáním pod body 1, 2 a) získali a v bodě 2 chtěli získat pro jiného celkový čistý prospěch z veřejných zakázek ve výši nejméně 9 707 060 Kč b) žádali majetkový prospěch ve formě úplatku v celkové výši 26 800 000 Kč a z toho skutečně přijali majetkový prospěch ve formě úplatku v celkové výši 16 800 000 Kč, z čehož obžalovanému D. R. bylo určeno a předáno 7 000 000 Kč c) jednáním pod bodem 2 by způsobili škodu XY předražením této veřejné zakázky ve výši nejméně 2 268 547 Kč, přičemž k dokonání činu, tj. k realizaci zakázky, nedošlo, z důvodu zadržení obžalovaných Policií ČR, d) jednáním pod bodem 2 hodlali způsobit podílením se na vyhotovení nepravdivých dokladů vztahujícím se k výdajům rozpočtu Evropské unie nesprávným použitím finančních prostředků z tohoto rozpočtu celkem škodu ve výši 150 111 919,50 Kč, přičemž k profinancování této částky z rozpočtu Evropské unie již nedošlo z důvodu odhalení trestné činnosti popsané ve výrokové části tohoto rozsudku, L. N. pokračujícím jednáním pod body 1, 2 a) získala pro jiného a v bodě 2 chtěla získat pro jiného celkový čistý prospěch z veřejných zakázek ve výši nejméně 9 707 060 Kč b) žádala majetkový prospěch ve formě úplatku v celkové výši nejméně 600 000 Kč a z toho skutečně přijala majetkový prospěch ve formě úplatku ve výši nejméně 200 000 Kč, c) jednáním pod bodem 2 by způsobila škodu XY předražením této veřejné zakázky ve výši nejméně2 268 547 Kč, přičemž k dokonání činu, tj. k realizaci zakázky, nedošlo, z důvodu odhalení této trestné činnosti, d) jednáním pod bodem 2 hodlala způsobit výše popsanou manipulací s veřejnou zakázkou nesprávným použitím finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie celkem škodu ve výši 150 111 919,50 Kč, přičemž k profinancování této částky z rozpočtu Evropské unie již nedošlo z důvodu odhalení trestné činnosti výše popsané, I. S. pokračujícím jednáním pod body 1, 2 a) v bodě 1 získala pro sebe a jiného a v bodě 2 chtěla získat pro sebe a jiného celkový čistý prospěch z veřejných zakázek ve výši nejméně 9 707 060 Kč, b) jednáním pod bodem 2 by způsobila škodu XY předražením této veřejné zakázky ve výši nejméně2 268 547 Kč, přičemž k dokonání činu, tj. k realizaci zakázky, nedošlo, z důvodu odhalení této trestné činnosti, c) pokračujícím jednáním v bodech 1, 2 slíbila či poskytla úplatek jinému v celkové výši 27 400 000 Kč s tím, že se na něm podílela vždy jednou polovinou, a to s V. K. v bodě 1 a s P. D. v bodě 2 d) jednáním v bodě 2 hodlala způsobit či byla minimálně srozuměna s tím, že může způsobit výše popsanou manipulací s veřejnou zakázkou nesprávným použitím finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie škodu ve výši nejméně 150 111 919,50 Kč, přičemž k profinancování této částky z rozpočtu Evropské unie již nedošlo z důvodu odhalení této výše popsané trestné činnosti, P. D. jednáním v bodě 2 a) pro sebe a jiného chtěl získat čistý prospěch z této veřejné zakázky ve výši nejméně 9 410 758 Kč, b) XY chtěl způsobit škodu úmyslným předražením této veřejné zakázky ve výši nejméně 2 268 547 Kč, k realizaci zakázky však nedošlo z důvodu odhalení této trestné činnosti, c) slíbil a poskytl úplatek jinému v celkové výši 24 400 000 Kč s tím, že se na něm podílel jednou polovinou s I. S., d) hodlal způsobit výše popsanou manipulací s veřejnou zakázkou nesprávným použitím finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie škodu ve výši nejméně 150 111 919,50 Kč, přičemž k profinancování této částky z rozpočtu Evropské unie již nedošlo z důvodu odhalení této výše popsané trestné činnosti, T. M. jednáním v bodě 2 a) pro sebe a jiného chtěl získat čistý prospěch z této veřejné zakázky ve výši nejméně 9 410 758 Kč, b) XY chtěl způsobit škodu úmyslným předražením této veřejné zakázky ve výši nejméně 2 268 547 Kč, k realizaci zakázky však nedošlo z důvodu odhalení této trestné činnosti, c) hodlal dále způsobit výše popsanou manipulací s veřejnou zakázkou nesprávným použitím finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie škodu ve výši nejméně 150 111 919,50 Kč, přičemž k profinancování této částky z rozpočtu Evropské unie již nedošlo z důvodu odhalení této výše popsané trestné činnosti, V. K. jednáním pod bodem 1 a) pro sebe a jiného získal čistý prospěch z této veřejné zakázky ve výši nejméně 296 302 Kč, b) poskytl jinému úplatek v celkové výši 3 000 000 Kč s tím, že se na něm podílel jednou polovinou s I. S., a v případě obviněné I. S. dále na základě skutkového zjištění podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, č. j. 57 T 10/2014-9214, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, č. j. 5 To 40/2018-9382, popsaného nyní pod body 3) a 4) [dříve body 6) a 8)]. 5. Za tyto trestné činy byli odvolacím soudem odsouzeni obviněný D. R. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 20 000 Kč, tedy celkem ve výměře 10 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – částky 7 000 000 Kč zajištěné při jeho osobní prohlídce dne 14. 5. 2012. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce a zaměstnání ve výkonných orgánech veřejné správy a územní samosprávy včetně funkcí a zaměstnání v Regionálních radách Regionálních operačních programů na dobu sedmi let. obviněný P. K. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 30 000 Kč, tedy celkem ve výměře 15 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu sedmi let. obviněná K. K. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb s výší jedné denní sazby 30 000 Kč, tedy celkem ve výměře 15 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu sedmi let. obviněná L. N. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 500 Kč, tedy celkem ve výměře 250 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu pěti let. obviněná I. S. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 4 tr. zákoníku a za použití §259 odst. 4 tr. ř. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále jí byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 2 000 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu tří let. obviněný P. D. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 2 579 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce v místě jeho bydliště. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu dvou let. obviněný T. M. podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 500 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev nebo jejich zastupování na základě zplnomocnění na dobu dvou let. obviněný V. K. podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy celkem ve výměře 300 000 Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti spojené s výkonem funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu dvou let. 6. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal odvolací soud poškozenou obec XY s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 7. Obviněné D. R., P. K., K. K., L. N., M. J., J. Ř. a J. H. odvolací soud zprostil podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby, která je vinila ze spáchání skutků spočívajících v tom, že v období nejméně od srpna 2011 do 14. 5. 2012 v Kladně, Praze a dalších místech zejména XY, v souvislosti se zadáním veřejných zakázek: „ S. r. “, zadavatele O. n. K., nemocnice XY, XY, IČO: XY, „ Vybavení Domova důchodců s lůžky následné péče a oddělením rehabilitace a vybavení N. pavilonu O. n. K. “ zadavatele O. n. K., nemocnice XY, XY, IČO: XY, „ Nové technologie -součást modernizace křídla D3 monobloku “ zadavatele O. n. P., nemocnice XY, XY, IČO: XY, „ Nákup vybavení a zdravotnické technologie pro O. n. K., nemocnici XY Nemocnice K. H. “, zadavatele O. n. K., nemocnice XY, „ Technologie pro objekt SO 04 – Pavilon N – O. n. K. “, zadavatele O. n. K., nemocnice XY, XY, IČO: XY, „ Dodávka zdravotnické technologie pro pavilon B “ zadavatele O. n. M. B., nemocnice XY, se sídlem XY, IČO: XY, IČO: XY, obž. K. K. (dále též jako P.), jako ředitelka O. n. K., nemocnice XY a obž. P. K. , s částečným pracovním úvazkem v oblastních nemocnicích XY, tedy O. n. K., O. n. K., O. n. P., O. n. M. B., a O. n. B., fakticky oba mj. za využití ovládací smlouvy uzavřené mezi O. n. K., na straně jedné a O. n. K., P., M. B. a B., nemocnicemi XY a smluv o poradenství uzavřených vždy mezi O. n. K. na straně jedné a uvedenými O. n. XY na straně druhé a vzhledem k zavedenému faktickému fungování a řízení oblastních nemocnic XY., společně rozhodovali a řídili chod těchto nemocnic v oblasti plánovaných investičních akcí, a to jak v oblasti výstavby, tak v oblasti technologického vybavení, tedy nejen že měli k těmto plánovaným investicím informace, ale fakticky rozhodovali, kdy se která investiční akce má předložit k projednání či schválení statutárním orgánům oblastních nemocnic XY, konkrétně O. n. K., O. n. P., O. n. K., O. n. M. B., nemocnice XY a současně oba pak využili své úzké osobní vazby a vlivu na hejtmana XY. D. R. a tím získali přístup k informacím o průběhu a podmínkách zadávacích řízení zadavatele XY a jako ti, kdo koordinovali a řídili trestnou činnost, se předem dohodli, kterému soutěžiteli v souvislosti se zadáním konkrétních veřejných zakázek sjednají výhodu spočívající v tom, že jeho zástupci umožní se podílet na stanovení rozsahu veřejné zakázky případně též technické specifikaci požadovaných dodávek v rámci veřejné zakázky, zprostředkovali mu kontakt na zástupce pořadatele zadávacího řízení, kterým byla spol. M. C., v případě zadavatelů O. n. XY zastoupená obž. L. N. a předem vybranému soutěžiteli umožnili ve spolupráci s tímto pořadatelem se podílet na tvorbě zadávací dokumentace v části stanovení si podmínek pro uchazeče tak, aby vyhovovala právě takto předem vybranému soutěžiteli, kdy věděli a byli srozuměni s tím, že tak jednají na úkor dalších potencionálních soutěžitelů, vše s úmyslem opatřit takto předem vybranému soutěžiteli prospěch spočívající v samotném získání veřejné zakázky, nejméně finančně vyčísleném v podobě čistého zisku z následné realizace takové zakázky, ale též v podobě zajištění práce pro zaměstnance soutěžitele, zvyšováním obratu firmy, upevnění postavení na trhu apod., přičemž se rovněž předem dohodli, že za toto jednání budou po vybraném zájemci žádat pro sebe, případně též pro D. R., majetkový prospěch ve formě finanční hotovosti ve výši odpovídající cca 10 % z následně vysoutěžené ceny, který si po jeho převzetí mezi sebou rozdělili a vzájemné role si při jednání s předem vybranými zástupci soutěžitele rozdělili tak, že K. K. vždy jednala a konkrétní podmínky sjednání výhody a výše požadované úplaty dohodla se zástupcem soutěžitele, pokud se jednalo o veřejnou zakázku na dodávku staveb a P. K. jednal vždy s takto předem vybraných zástupcem soutěžitele, pokud se jednalo o veřejnou zakázku na dodávku technologií, kdy v souvislosti s konkrétními, shora popsaným způsobem ovlivněnými zadávacími řízeními, pro sebe, případně pro D. R. po jednotlivých zástupcích soutěžitelů požadovali ve všech skutcích podané obžaloby celkem 51 000 000 Kč, kdy z této částky skutečně převzali 41 000 000 Kč, přičemž zbytek již slíbeného úplatku do částky 51 000 000 Kč nestihli převzít z důvodu jejich zadržení Policií ČR dne 14. 5. 2012, obž. L. N. , jednající za spol. M. C., IČO: XY, jako jediný člen představenstva se sídlem XY, jakožto pořadatele veřejných zakázek, vždy na základě uzavřené mandátní smlouvy se zadavatelem, se řídila instrukcemi, které jí dávali obž. K. a obž. K. ohledně postupu při ovlivnění průběhu těchto veřejných zakázek, tak jak bylo výše popsáno, a která na základě těchto instrukcí a dohody s obž. K. a obž. K. sjednala výhodu vždy předem vybranému soutěžiteli tím, že mu umožnila podílet se na tvorbě zadávací dokumentace stanovením si podmínek pro uchazeče tak, aby vyhovovala takto předem vybranému soutěžiteli, poskytovala mu informace o průběhu konkrétního zadávacího řízení, jako např. o počtu přihlášených uchazečů, umožnila mu sestavovat odpovědi na dodatečné dotazy dalších uchazečů a též na zdůvodnění případného vyloučení dalších uchazečů, v případě užších výběrových řízení, kde k omezení počtu účastníků docházelo losem, pak přesně nezjištěným způsobem za využití služeb spol. V.-Z., zajistila, aby byli vybráni předem domluvení uchazeči, a v souvislosti se zadáním takto ovlivněných veřejných zakázek v některých případech i sama žádala od zástupců soutěžitelů majetkový prospěch v podobě finanční hotovosti, kdy celkem pro sebe a další neustanovenou osobu či osoby požadovala ve všech skutcích podané obžaloby 600 000 Kč, přičemž z této celkové částky skutečně převzala nejméně 200 000 Kč, obž. D. R. jako hejtman XY a člen Rady XY schvaloval materiály týkající se investičních akcí oblastních nemocnic XY předkládaných Radě XY, jako výkonnému orgánu jediného akcionáře při výkonu působnosti valné hromady oblastních nemocnic XY, akciových společností a též přímo sám předkládal materiály týkající se žádostí o dotace na jednotlivé investiční akce pro oblastní nemocnice XY do Rady XY, v souvislosti se zadáním veřejných zakázek zadavatelů oblastní nemocnice XY, akciových společností a zadavatele XY, jejichž průběh byl ve všech uvedených případech ovlivněn vždy ve prospěch jednoho z předem vybraných soutěžitelů obž. K., obž. K. a obž. N., tak jak je výše popsáno, přičemž o průběhu ovlivnění těchto veřejných zakázek za úplatky R. věděl, byl s tím srozuměn a sám svým utvrzováním obžalovaných K. a K. přispíval k dokonání popsané trestné činnosti a současně jako hejtman a člen Rady XY sám předkládal materiály vztahující se k průběhu a zadání veřejných zakázek, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem financování těchto investic, tedy jako úřední osoba v souvislosti s konkrétními, shora popsaným způsobem ovlivněnými a dále popsanými zadávacími řízeními, si po vzájemné dohodě ve všech skutcích podané obžaloby nechal slíbit od obž. K. a obž. K. převzetí celkem částky 22 011 186 Kč, přičemž z této slíbené částky od obou těchto obžalovaných skutečně převzal finanční hotovost ve výši 16 011 186 Kč jako svůj podíl z úplatků, které předtím převzali obž. K. a obž. K. od zástupců soutěžitelů za ovlivněná zadávací řízení, zbytek jeho podílu z již slíbeného úplatku do částky 22 011 186 Kč nestihl převzít z důvodu jeho zadržení Policií ČR dne 14. 5. 2012, obž. M. J. , jako místopředseda představenstva spol. P. –K., se sídlem XY, IČO: XY, obž. J. Ř. , jako jednatel společnosti H., se sídlem XY, IČO: XY, obž. J. H. , jako projektový manažer společnosti B. B. M., se sídlem XY, IČO: XY, každý samostatně jako zástupce předem vybraného soutěžitele, v souvislosti se zadáním vždy konkrétní dále popsané veřejné zakázky, přijali nabídku obž. K. a obž. K., za součinnosti obž. N., na sjednání výhody spočívající v tom, že se podíleli na stanovení rozsahu veřejné zakázky, případně též technické specifikace požadovaných dodávek v rámci konkrétní veřejné zakázky, dále, že vešli přímo či zprostředkovaně v kontakt s pořadatelem zadávacího řízení, kterým byla spol. M. C., v případě zadavatelů O. n. XY a ve spolupráci s tímto pořadatelem se podíleli na tvorbě zadávací dokumentace v části stanovení si podmínek pro uchazeče s úmyslem získat prospěch pro společnost, kterou zastupovali ve formě předpokládaného čistého zisku z následné realizace zakázky, či podílení se na ní ve formě subdodávek, kdy za zprostředkování popsané výhody v souvislosti se zadáním konkrétní veřejné zakázky obž. J., obž. Ř. a obž. H. vždy slíbili a také poskytli úplatek ve formě finanční hotovosti určené pro obž. K., obž. K. a ve většině případů i pro obž. R. a případně obž. N., a to konkrétně tak, že 1) obž. P. K. v souvislosti se zadáním veřejné zakázky „Stomatologický robot“ jako veřejné zakázky malého rozsahu dle ust. §12 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, zadavatele O. n. K., nemocnice XY, XY, IČO: XY, za něhož jednal, pravděpodobně v Kladně a v Praze sjednal společnosti B. B. M., se sídlem XY, IČO: XY, výhodu spočívající v tom, že nejprve po předchozí dohodě o možnosti ovlivnění průběhu zadání této veřejné zakázky v přesně nezjištěné době v roce 2011 nabídl a umožnil zástupci uvedené společnosti J. H., nar. XY, jehož vědomá přímá či nepřímá účast na ovlivnění této zakázky však nebyla vyšetřováním prokázána, aby sám zpracoval technickou specifikaci požadovaného systému stomatologického robota tak, aby vyhovovala možnostem společnosti B. B. M., a tuto specifikaci následně obž. P. K. použil jako součást zadávací dokumentace v rámci výzvy jednotlivým soutěžitelům ze dne 16. 10. 2011, přičemž na pokyn obž. P. K. byly v rámci této veřejné zakázky, dosud přesně nezjištěnou osobou jednající za zadavatele, vyzvány k podání nabídek vedle společnosti B. B. M., společnosti J., XY a 2 T e., V. P. XY, jejichž účast v zadávacím řízení byla čistě formální z důvodu, že obě tyto společnosti obž. P. K. nechal vyzvat k podání nabídek na základě informace od společnosti B. B. M., že jako další uchazeči o předmětnou veřejnou zakázku mají být osloveny právě tyto společnosti, když společnost J. –D., jednala se společností B. B. M. ve shodě a o získání zakázky od oblastní nemocnice fakticky neusilovala, když danou technologii posléze jako subdodavatel dodala právě společnosti B. B. M., obž. P. K., navíc jako člen hodnotící komise takto jednal v úmyslu zvýhodnit společnost B. B. M., jako soutěžitele na úkor dalších potencionálních dodavatelů, k čemuž také došlo, když nabídka společnosti B. B. M., s nabídkovou cenou ve výši 1 998 550 Kč vč. DPH následně byla vybrána jako nejvýhodnější a veřejná zakázka byla této společnosti zadána, která tím získala prospěch mimo jiné ve formě finančně vyčíslitelného čistého zisku z realizace této zakázky po zohlednění daně z příjmu právnických osob ve výši nejméně 106 598 Kč, 2) obžalovaní K. K., P. K., L. N., M. J. a D. R. jako organizovaná skupina obž. K. K., jako ředitelka O. n. K., nemocnice XY, obž. P. K., jako náměstek O. n. K., nemocnice XY, XY, IČO: XY, a zároveň i člen hodnotící komise, tedy oba jako zástupci této nemocnice v Kladně, v Praze, případně též na dalších místech XY, se předem dohodli a rozdělili si své role při ovlivnění zadání veřejné zakázky na dodávky v otevřeném řízení v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, na akci „Vybavení Domova důchodců s lůžky následné péče a oddělením rehabilitace a vybavení N. pavilonu O. n. K.“, zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách dne 1. 12. 2011 pod evidenčním číslem XY, jejímž zadavatelem byla tato nemocnice, a obž. L. N., která přistoupila na tuto předchozí vzájemnou dohodu obž. K. a K. jako člen představenstva spol. M. C., IČO: XY, pověřené pořádáním této veřejné zakázky, a obž. R. jako hejtman a člen Rady XY, tedy jako úřední osoba, který byl od počátku s touto dohodou srozuměn a souhlasil s ní a sám svým utvrzováním obžalovaných K. a K. přispíval k dokonání trestné činnosti a současně jako hejtman a člen Rady XY sám předkládal materiály vztahující se k průběhu a zadání této veřejné zakázky, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem financování této investice, dle této předchozí dohody obž. K. s vědomím a souhlasem obž. K. nejpozději v listopadu 2011 vešel v osobní kontakt s obž. M. J., nar. XY, místopředsedou představenstva společnosti P. –K., XY, IČO: XY, kterému nabídl možnost zvýhodnění společnosti P. –K., a. s. v uvedeném zadávacím řízení tak, aby se tato společnost stala jeho vítězem, a to za požadovanou odměnu ve formě majetkového prospěchu jako úplatek pro obž. K., obž. K. a obž. R., a poté, co obž. J. tuto nabídku akceptoval, zajistili obž. P. K. a obž. K. K. a obž. N. výhodnější podmínky v uvedeném zadávacím řízení pro spol. P. –K., na úkor ostatních potencionálních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že obž. L. N. dle pokynu obžalovaných P. K. a K. K. vyhotovila či svým podřízeným zadala vyhotovit zadávací dokumentaci k této veřejné zakázce tak, že stanovením podmínek k samotné účasti v zadávacím řízení – profesních kvalifikačních předpokladů dodavatelů a jejich ekonomické, finanční a technické způsobilosti, omezila počet potencionálních uchazečů v rámci zadávacího řízení a obž. M. J. jako zástupci uchazeče spol. P. –K., umožnila podílet se přímo na podobě této zadávací dokumentace, nejméně v části stanovení si podmínek pro uchazeče, aby vyhovovala společnosti P. –K., a poskytla mu též další potřebné informace k tomu, aby společnost P. –K., podala nejvýhodnější nabídku s nejnižší cenou a stala se tak vítězem zadávacího řízení, takže se účast dalších soutěžitelů stala čistě formální, a tak nabídka společnosti P. –K., s nabídkovou cenou 25 370 013,90 Kč vč. DPH byla skutečně dne 27. 1. 2012 vyhodnocena jako nejvýhodnější, kdy obž. K. byl členem komise pro hodnocení nabídek, a zadavatel s ní tak uzavřel smlouvu kupní na dodávky zdravotnické technologie, kdy obž. P. K., s vědomím a souhlasem obž. K. K. nejpozději dne 7. 3. 2012 ve své kanceláři v O. n. K., nemocnici XY, konkretizoval obž. M. J. výši požadovaného úplatku za zvýhodnění společnosti P. K., v uvedeném zadávacím řízení na částku ve výši nejméně 2 000 000 Kč v hotovosti určeného pro obž. K., K. a R., a následně po uzavření smlouvy o dílo mezi zadavatelem a společností P. –K., tedy v souvislosti se zadáním této veřejné zakázky, obž. P. K. osobně od obž. M. J. převzal dne 26. 3. 2012 kolem 20:00 hod. v Praze, v obchodním centru M. Z., finanční hotovost ve výši 2 000 000 Kč, kterou pak převezl do místa svého bydliště na adrese XY, kde si takto získané finanční prostředky v souladu s jejich předchozí dohodou rozdělil s obž. K. a následně dle předchozí dohody dne 2. 4. 2012 v době kolem 19:00 hod v domě č. p. XY v ul. XY, předal obž. K. předem sjednaný podíl ve výši nejméně 666 666 Kč obž. D. R., kdy obžalovaní dále jednali v úmyslu získat pro jiného prospěch mimo jiné ve formě získání předmětné zakázky a tím mimo jiné faktického upevnění obchodního postavení dodavatele spol. P. –K., obecně na trhu a v příslušném zdravotnickém zařízení. 3) obžalovaní K. K., P. K., L. N., M. J. jako organizovaná skupina v době nejpozději od srpna 2011 do 16. 2. 2012 v Kladně, Praze a na dalších místech XY, obž. K. K., jako ředitelka O. n. K., nemocnice XY a obž. P. K., s částečným pracovním úvazkem mj. i v O. n. P., nemocnice XY, v Praze, v Kladně, event. na dalších místech XY, kteří z pozice svých funkcí a vzhledem k zavedenému faktickému fungování a řízení oblastních nemocnic XY, společně rozhodovali a řídili činnost související se zadáváním veřejných zakázek zadavatele O. n. P., nemocnice XY, tedy oba jako zástupci zadavatele – O. n. P., nemocnice XY, XY, IČO: XY, a tím i s přístupem k informacím o průběhu a podmínkách zadávacího řízení veřejné zakázky na dodávky, vyhlášené jako otevřené řízení v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, na akci „Nové technologie -součást modernizace křídla D3 monobloku“, zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách dne 2. 9. 2011 pod evidenčním číslem XY, financované ve výši 85 % z prostředků Evropské unie v rámci R. o. p. N. S. Č., podporované aktivity – zavádění moderních technologií a dalších inovací, pořízení vybavení s ohledem na zvýšení a zajištění kvality poskytovaných služeb, a ve výši 15 % z vlastních zdrojů zadavatele, se předem dohodli, kterého zájemce o uvedenou veřejnou zakázku zvýhodní v zadávacím řízení tak, aby se stal jeho vítězem, přičemž se rovněž předem dohodli, že za toto jednání budou po vybraném zájemci žádat majetkový prospěch ve formě finančního plnění ve výši kolem 10 % z následně vysoutěžené ceny zakázky a obž. L. N., která přistoupila na tuto předchozí vzájemnou dohodu obž. K. a K., jako člen představenstva spol. M. C., IČO: XY, pověřené pořádáním této veřejné zakázky, dle této předchozí dohody obž. K. s vědomím a souhlasem obž. K. nejpozději v září 2011 oslovil obž. M. J. jako místopředsedu představenstva společnosti P.-K., IČO: XY, se sídlem XY, s nabídkou sjednání této výhody pro společnost, kterou zastupuje, tak, aby se tato společnost stala vítězem daného zadávacího řízení za požadovanou odměnu ve formě úplatku a poté, co obž. M. J. s touto nabídkou souhlasil, zajistili obž. P. K. a K. K. a obž. N. výhodnější podmínky v uvedeném zadávacím řízení pro spol. P. –K., na úkor všech ostatních potencionálních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že obž. L. N. dle pokynu obžalovaných P. K. a K. K. vyhotovila či svým podřízeným zadala vyhotovit zadávací dokumentaci k této veřejné zakázce tak, že stanovením podmínek k samotné účasti v zadávacím řízení -profesních kvalifikačních předpokladů dodavatelů a jejich ekonomické, finanční a technické způsobilosti, omezila počet potencionálních uchazečů v rámci zadávacího řízení fakticky pouze na hlavní ekonomické subjekty v daném oboru zabývající se tzv. kompletačními zakázkami, které spolu zpravidla jednaly ve vzájemné shodě o rozdělení zakázek a obž. M. J. jako zástupci uchazeče spol. P. –K., umožnila podílet se přímo na podobě této zadávací dokumentace, nejméně v části stanovení si podmínek pro uchazeče, aby vyhovovala společnosti P. –K., a poskytla mu též další potřebné informace k tomu, aby společnost P. –K., podala nejvýhodnější nabídku s nejnižší cenou a stala se tak vítězem zadávacího řízení, takže se účast dalších soutěžitelů stala čistě formální, a tak nabídka společnosti P. –K., s nabídkovou cenou 45 888 366 Kč včetně DPH byla skutečně dne 17. 10. 2011 vyhodnocena jako nejvýhodnější, přičemž konkrétní výši finančního plnění, požadovaného jako odměna za ovlivnění uvedeného zadávacího řízení ve prospěch společnosti P. –K., sdělil obž.. P. K. obž. M. J. nejpozději dne 5. 12. 2011, a to ve výši 4 000 000 Kč, určenou pro obž. K., obž. K., obž. M. J. s tímto požadavkem souhlasil a po uzavření smlouvy o dílo mezi zadavatelem a společností P. –K., na realizaci předmětné veřejné zakázky, tedy v souvislosti se zadáním této veřejné zakázky, předal osobně obž. P. K. sjednanou finanční hotovost ve dvou splátkách, a to dne 19. 12. 2011 v Praze – Zličíně ve výši 2 000 000 Kč a dne 27. 12. 2011 v Praze XY také ve výši 2 000 000 Kč, kdy obž. P. K. převzatou finanční hotovost vždy odvezl do místa svého bydliště XY, kde se rozdělil s obž. K. K., přičemž po skončení zadávacího řízení byla kompletní dokumentace veřejné zakázky včetně dokladů o výše uvedeným způsobem ovlivněném zadávacím řízení, vyhotovených obžalovanými, obž. N. jako zástupcem pořadatele předložena v říjnu 2011 ke schválení financování v rámci R. o. p. N. S. Č., registrovanému projektu č. XY s názvem projektu Nové technologie – součást modernizace křídla D3 monobloku, dle smlouvy o dotaci č. XY uzavřené dne 25. 1. 2012 mezi R. r. r. S. S. Č. a O. n. P. se schválenou výší dotace 38 218 569,55 Kč financované z rozpočtu Evropské unie, kdy dosud byly proplaceny příjemci dotace finanční prostředky ve výši 28 678 581,80 Kč a to Ministerstvem pro místní rozvoj jako část prostředků odpovídajících podílu prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu ČR na předfinancování výdajů, které měly být následně kryty z rozpočtu Evropské unie dle §44 odst. 2 písm. f) zákona č. 218/2000 Sb., k čemuž již z důvodu pozastavení certifikace Platebním a certifikačním orgánem Ministerstva financí ČR z důvodu výše uvedeného ovlivnění veřejné zakázky nedošlo, kdy obžalovaní jednali dále v úmyslu získat pro jiného prospěch mimo jiné ve formě finančně vyčíslitelného čistého zisku, který pro dodavatele spol. P. –K., z realizace předmětné veřejné zakázky, činil podle znaleckého posudku nejméně 89 370 Kč po zohlednění daně z příjmů právnických osob, 4–5) obžalovaní K. K., P. K., L. N., J. Ř. a D. R. jako organizovaná skupina v době nejpozději od září 2011 do 16. 2. 2012 v Kladně, v Praze a na dalších místech XY, obž. K. K., nar. XY, jako ředitelka O. n. K., nemocnice XY na základě ovládací smlouvy a smlouvy o poradenské činnosti řídila mj. O. n. K., nemocnici XY, a obž. P. K., nar. XY, jako koordinátor pro vznik neziskových organizací O. n. K., nemocnice XY a současně O. n. K., nemocnice XY, oba s přímou vazbou na tehdejšího hejtmana XY obž. D. R., fakticky rozhodovali a řídili činnost související se zadáváním veřejných zakázek zadavatele O. n. K., nemocnice XY, tedy oba jako zástupci zadavatele O. n. K., nemocnice XY, XY, IČO: XY a tím i s přístupem k informacím o průběhu a podmínkách zadávacích řízení veřejných zakázek na dodávky, vyhlášené v otevřeném řízení podle §27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 12. 2011, na akce „Nákup vybavení a zdravotnické technologie pro O. n. K., nemocnici XY N. K. H.“ (bod 6), zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách dne 21. 11. 2011 jako řádné oznámení o zakázce, pod evidenčním číslem zakázky XY a „Technologie pro objekt SO 04 – Pavilon N – O. n. K.“ (bod 7), zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách 26. 09. 2011 jako řádné oznámení o zakázce, pod evidenčním číslem zakázky XY, a v případě této veřejné zakázky financované ve výši 85 % z prostředků Evropské unie v rámci R. o. p. N. S. Č., prioritní osy – Integrovaný rozvoj území, oblast podpory – rozvoj měst, a ve výši 15 % z vlastních zdrojů zadavatele, kdy tento způsob financování byl obžalovaným K. a K. předem znám, se předem dohodli, kterého zájemce o uvedenou veřejnou zakázku zvýhodní v zadávacím řízení tak, aby se stal jeho vítězem, přičemž se rovněž předem dohodli, že za toto jednání budou pro sebe a D. R. s jeho vědomím po vybraném zájemci žádat majetkový prospěch ve formě finančního plnění ve výši kolem 10 % z následně vysoutěžené ceny zakázek bez DPH, a obž. L. N., která přistoupila na tuto předchozí vzájemnou dohodu obž. K. a K. jako člen představenstva spol. M. C., IČO: XY, pověřené pořádáním těchto veřejných zakázek, a obž. R. jako hejtman a člen Rady XY, tedy jako úřední osoba, který byl od počátku s touto dohodou srozuměn a souhlasil s ní a sám svým utvrzováním obžalovaných K. a K. přispíval k dokonání trestné činnosti a současně jako hejtman a člen Rady XY sám předkládal materiály vztahující se k průběhu a zadání těchto veřejných zakázek, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem financování této investice ke schválení, tedy dle této předchozí dohody obž. K. s vědomím a souhlasem obž. K. a R. nejpozději v září 2011 kontaktoval obž. J. Ř., nar. XY, jednatele společnosti H., se sídlem XY, IČO: XY, jemuž nabídl zajištění výhry v zadávacím řízení pro jím zastupovanou společnost za poskytnutí majetkového prospěchu ve formě finanční hotovosti jako úplatku, jejíž výše se bude odvíjet od vysoutěžené ceny zakázek, určené pro obž. K., K. a také pro D. R., nar. XY, a když obž. Ř. s jejich nabídkou souhlasil, zajistili obž. K. a obž. K. a obž. N. výhodnější podmínky v uvedeném zadávacím řízení pro spol. H., na úkor ostatních potencionálních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že obž. L. N. dle pokynu obžalovaných P. K. a K. K. vyhotovila či svým podřízeným zadala vyhotovit zadávací dokumentaci k těmto veřejným zakázkám tak, že úmyslně stanovením podmínek k samotné účasti v zadávacím řízení - profesních kvalifikačních předpokladů dodavatelů a jejich ekonomické, finanční a technické způsobilosti, omezila počet potencionálních uchazečů v rámci zadávacího řízení fakticky pouze na hlavní ekonomické subjekty v daném oboru zabývající se tzv. kompletačními zakázkami, které spolu zpravidla jednaly ve vzájemné shodě o rozdělení zakázek a obž. J. Ř. jako zástupci uchazeče spol. H., umožnila podílet se přímo na podobě této zadávací dokumentace, nejméně v části stanovení si podmínek pro uchazeče, aby vyhovovala společnosti H., a poskytla mu též další potřebné informace k tomu, aby společnost H., podala nejvýhodnější nabídku s nejnižší cenou a stala se tak vítězem zadávacího řízení, takže se účast dalších soutěžitelů stala čistě formální, konkrétně v zadávacím řízení „Nákup vybavení a zdravotnické technologie pro O. n. K., nemocnici XY N. K. H., s nabídkovou cenou zakázky 12 677 260 Kč bez DPH, tedy 15 212 712 Kč včetně DPH, a v zadávacím řízení „Technologie pro objekt SO 04 – Pavilon N – O. n. K.“, s nabídkovou cenou zakázky 117 428 670 Kč bez DPH, tedy 130 580 297 Kč včetně DPH, a v souvislosti se zadáním těchto veřejných zakázek uchazeči H., dle předchozí dohody obž. Ř. předal obž. K. ve dvou postupných splátkách finanční hotovost, konkrétně tak, že dne 27. 12. 2011 v době kolem 12:00 hod v restauraci – pizzerie, umístěna v 1. patře, ul. XY, předal obž. Ř. zálohu ve výši nejméně 4 000 000 Kč obž. K. a dne 10. 2. 2011 v době kolem 12:00 hod opět v restauraci – pizzerie, umístěna v 1. patře, ul. XY, předal obž. Ř. doplatek ve výši nejméně 8 000 000 Kč obž. K., kdy částečně tato finanční hotovost byla v bankovkách měny Kč a částečně měny EUR, jako slíbenou odměnu za ovlivnění a zadání předmětných veřejných zakázek, určenou pro obž. K., obž. K. a také pro D. R., tuto finanční hotovost pak obž. P. K. převezl do místa společného bydliště obž. K. a obž. K., na adrese XY, kde se rozdělil s obž. K. a následně dne 16. 2. 2012 v době kolem 20:30 hod. tamtéž, předal obž. K. sjednaný podíl ve výši 168 000 EUR obž. D. R., přičemž po skončení zadávacího řízení na akci „Technologie pro objekt SO 04 – Pavilon N – O. n. K.“ byla kompletní dokumentace této veřejné zakázky, včetně dokladů o výše uvedeným způsobem ovlivněném zadávacím řízení, vyhotovené obžalovanými nebo dosud nezjištěnými osobami podle jejich pokynů, zadavatelem nejpozději v prosinci 2011 předložena ke schválení financování v rámci R. o. p. N. S. Č., název projektu „Rekonstrukce a modernizace objektu SO 04 – pavilon N – v O. n. K., nemocnice XY“, č. projektu XY, financované ze Strukturálních fondů Evropské unie, přičemž na základě uzavřené smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 28. 5. 2010 mezi Regionální radou regionu soudržnosti Střední Čechy jako poskytovatelem dotace a O. n. K., nemocnicí XY jako příjemcem dotace, měly být příjemci dotace poskytnuty finanční prostředky pouze na část rekonstrukce, a to technologického vybavení v celkové výši 110 465 120 Kč, kdy dosud byly proplaceny příjemci dotace na tuto konkrétní zakázku finanční prostředky ve výši 29 796 016,40 Kč, a to Ministerstvem pro místní rozvoj ČR jako část prostředků odpovídající podílu prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu České republiky na předfinancování výdajů, které měly být následně kryty prostředky z rozpočtu Evropské unie podle §44 odst. 2 písm. f) zák. č. 218/2000 Sb., k čemuž již z důvodu pozastavení certifikace Platebním a certifikačním orgánem Ministerstva financí ČR z důvodu výše uvedeného ovlivnění veřejné zakázky nedošlo, kdy obžalovaní jednali dále v úmyslu získat pro jiného prospěch mimo jiné ve formě vyčíslitelného čistého zisku, který pro dodavatele společnost H., z realizace předmětných veřejných zakázek činil dle znaleckého posudku nejméně 3 381 847,55 Kč po zohlednění daně z příjmů právnických osob, 6) obžalovaní K. K., P. K., L. N., J. H. a D. R. jako organizovaná skupina v době nejpozději od listopadu 2011 do 3. 5. 2012 v Kladně, Praze a na dalších místech XY, obž. K. K., nar. XY, jako ředitelka O. n. K., nemocnice XY na základě ovládací smlouvy a smlouvy o poradenské činnosti řídila mj. O. n. M. B., a obž. P. K., nar. XY, jako koordinátor pro vznik neziskových organizací O. n. K., nemocnice XY a současně O. n. M. B., nemocnice XY, oba s úzkým vztahem na tehdejšího hejtmana XY obž. D. R., fakticky rozhodovali a řídili činnost související se zadáváním veřejných zakázek zadavatele O. n. M. B., nemocnice XY, tedy oba jako zástupci zadavatele O. n. M. B., nemocnice XY, se sídlem XY, IČO: XY, a tím i s přístupem k informacím o průběhu a podmínkách zadávacího řízení veřejné zakázky na dodávky, vyhlášené v otevřeném řízení podle §27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 12. 2011 resp. do 31. 3. 2012, na akci „Dodávka zdravotnické technologie pro pavilon B“, zveřejněné v informačním systému o Veřejných zakázkách dne 22. 12. 2011 jako řádné oznámení o zakázce, resp. dne 25. 1. 2012 jako opravné oznámení o zakázce, pod evidenčním číslem zakázky XY, se předem dohodli, kterého zájemce o uvedenou veřejnou zakázku zvýhodní v zadávacím řízení tak, aby se stal jeho vítězem, a že za toto jednání budou pro sebe a D. R. s jeho vědomím po vybraném zájemci žádat majetkový prospěch ve formě finančního plnění ve výši kolem 10 % z následně vysoutěžené ceny zakázky bez DPH, a obž. L. N., která přistoupila na tuto předchozí vzájemnou dohodu obž. K. a K., jako člen představenstva spol. M. C., IČ XY, pověřené pořádáním těchto veřejných zakázek, a obž. R. jako hejtman a člen Rady XY, tedy jako úřední osoba, který byl od počátku s touto dohodou srozuměn a souhlasil s ní a sám svým utvrzováním obžalovaných K. a K. přispíval k dokonání trestné činnosti a současně jako hejtman a člen Rady XY sám předkládal materiály vztahující se k průběhu a zadání těchto veřejných zakázek, včetně materiálů souvisejících s navrhovaným způsobem financování této investice ke schválení, tedy dle této předchozí dohody nejpozději v říjnu 2011 obž. K. kontaktoval obž. J. H., nar. XY, projektového manažera společnosti B. B. M., se sídlem XY, IČO: XY, jemuž nabídl zajištění výhry v zadávacím řízení pro jím zastupovanou společnost za poskytnutí majetkového prospěchu ve formě finanční hotovosti jako úplatku, jejíž výše se bude odvíjet od vysoutěžené ceny zakázky, určené pro obž. K., obž. K. a také pro obž. D. R., a když obž. H. s jejich nabídkou souhlasil, zajistili obž. K. a K. a obž. N. výhodnější podmínky v uvedeném zadávacím řízení pro spol. B. B. M., na úkor všech ostatních potencionálních zájemců o tuto veřejnou zakázku tím, že obž. L. N. dle pokynu obžalovaných P. K. a K. K. vyhotovila či svým podřízeným zadala vyhotovit zadávací dokumentaci k této veřejné zakázce tak, že úmyslným stanovením podmínek k samotné účasti v zadávacím řízení - profesních kvalifikačních předpokladů dodavatelů a jejich ekonomické, finanční a technické způsobilosti, omezila počet potencionálních uchazečů v rámci zadávacího řízení fakticky pouze na hlavní ekonomické subjekty v daném oboru zabývající se tzv. kompletačními zakázkami, které spolu zpravidla jednaly ve vzájemné shodě o rozdělení zakázek a obž. J. H. jako zástupci uchazeče spol. B. B. M., umožnila podílet se přímo na podobě této zadávací dokumentace, nejméně v části stanovení si podmínek pro uchazeče, aby vyhovovala společnosti B. B. M., a poskytla mu též další potřebné informace k tomu, aby společnost B. B. M., podala nejvýhodnější nabídku s nejnižší cenou a stala se tak vítězem zadávacího řízení, takže se účast dalších soutěžitelů stala čistě formální, následně byla dne 24. 2. 2012 nabídka společnosti B. B. M., s nabídkovou cenou zakázky 68 204 259,21 Kč bez DPH, tedy 81 845 111 Kč včetně DPH skutečně vyhodnocena jako nejvýhodnější, jak bylo výše popsaným způsobem mezi obžalovanými předem dohodnuto a po uzavření smlouvy o dílo mezi zadavatelem a vybraným uchazečem spol. B. B. M., tedy v souvislosti se zadáním této veřejné zakázky, předal dle předchozí společné dohody obž. H. dne 25. 4. 2012, v době kolem 08:00 hod., v kanceláři užívané P. K. v O. n. K., nemocnice XY, se sídlem XY, obžalovanému P. K. finanční hotovost ve výši 6 200 000 Kč jako slíbenou odměnu za ovlivnění a zadání předmětné veřejné zakázky, určenou pro obž. K., obž. K. a také pro D. R., tuto finanční hotovost pak obž. P. K. převezl do místa společného bydliště obž. K. a obž. K., na adrese XY, kde se rozdělil s obž. K. a následně dne 27. 4. 2012 v době kolem 07:00 hod v XY, na adrese XY, předal obž. K. předem slíbený podíl ve výši 3 100 000 Kč D. R., a dále dne 3. 5. 2012 v době kolem 20:20 hod na adrese XY, předal obž. K. další část sjednaného podílu ve výši 1 000 000 Kč v hotovosti D. R., kdy obžalovaní dále jednali v úmyslu získat pro jiného prospěch mimo jiné ve formě finančně vyčíslitelného čistého zisku, který pro dodavatele spol. B. B. M., z realizace předmětné veřejné zakázky, činil dle znaleckého posudku nejméně 3 963 936 Kč, po zohlednění daně z příjmů právnických osob, které byly právně kvalifikovány v případě obviněného D. R. jako součást pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, obviněného P. K. jako součást pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněné K. K. jako součást pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněné L. N. jako součást pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného M. J. jako součást pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokračujícího zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a jako zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného J. Ř. jako součást pokračujícího zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, pokračujícího zločinu podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jako zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného J. H. jako zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 8. Podle §256 tr. ř. pak odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ohledně obviněných L. N. a J. H. II. Dovolání a vyjádření k nim 9. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále také jen „napadený rozsudek“) podali dovolání obvinění D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M. a V. K. (prostřednictvím svých obhájců) a nejvyšší státní zástupce , který tak učinil v neprospěch obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., I. S., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H. 10. Obviněný D. R. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř., tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, byl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a dále z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces. 11. Předně obviněný namítl porušení presumpce neviny s tím, že jeho trestní stíhání bylo od počátku vedeno „on-line před objektivy médií“. Ihned po jeho zadržení byla pořádána tisková konference o jeho zadržení „při převzetí úplatku“. Kategorickým tvrzením, že se dopustil trestného činu a že tento trestný čin spočívá v převzetí úplatku, dozorová státní zástupkyně a vrcholní představitelé policie porušili ústavně garantovanou zásadu presumpce neviny, navíc v době, kdy se nacházel v postavení tzv. zranitelné osoby (spočívající v jeho zadržení a následném vazebním stíhání). Následovaly desítky mediálních vyjádření představitelů výkonné moci ve veřejnoprávních i soukromoprávních médiích, budující a utvrzující přesvědčení veřejnosti o tom, že je odsouzeníhodný zločinec. Represivním složkám se podařilo nastolit společenskou atmosféru, v níž se možnost spravedlivého a zákonného vedení trestního řízení stala iluzorní. Jednalo se o koordinovaný tlak represivních složek, výkonné moci a sdělovacích prostředků. Poukázal na osoby, které se měly k jeho situaci vyjadřovat – L. B., v té době náměstkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, M. B., v té době kandidátka na funkci ministryně spravedlnosti, prezident republiky. V důsledku medializace trestního stíhání ztratil společenskou prestiž a politické postavení. Zdůraznil užití donucovacích prostředků a jeho opakovanou prezentaci v nedůstojném postavení. On i celá jeho rodina pociťovali ponižující zacházení, citelný zásah do osobní cti a důstojnosti, osobní svobody a soukromého života. Jakýkoli jeho procesní návrh byl označen za obstrukci. Hysterickou reakci vyvolala také kauza ohledně M. P. Značná část svědků slyšených ve věci se o kauze dozvěděla z médií. Mediální výstupy ovlivnily zjišťování a zajišťování důkazů, jejich zákonnost, úplnost, autenticitu a věrohodnost. Napadený rozsudek to však nijak nereflektuje. 12. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [ve spojitosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obviněný shledává v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž zmiňuje, že: - stěžejní důkazy ve věci realizoval vyloučený policejní orgán pod dozorem vyloučených státních zástupců, - obžalobu zastupoval v řízení před soudem prvního i druhého stupně vyloučený státní zástupce, - ve věci rozhodl vyloučený předseda senátu soudu prvního stupně R. P., - ve věci rozhodl vyloučený přísedící senátu soudu prvního stupně J. O., - přísedící senátu soudu prvního stupně neskýtají dostatečné záruky nezávislosti a objektivní nestrannosti soudce, - stěžejní důkazy ve věci prováděli vyloučení členové senátu soudu prvního stupně, - ve věci rozhodli vyloučení členové senátu Vrchního soudu v Praze, - ve věci rozhodl vyloučený předseda senátu odvolacího soudu P. Z. 13. Vyloučení orgánů činných v přípravném řízení shledává primárně v tom, že neučinily kroky ke ztotožnění klienta oznamovatele, oznamovatel nebyl v přípravném řízení vyslechnut, Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem bylo místně nepříslušné, včas nevyhodnotilo svoji nepříslušnost a věc nepostoupilo, došlo k sepsání nepravdivých úředních záznamů obsahující nepodložené údaje, dozor vykonávali státní zástupci vykonávající časově omezenou stáž u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to pod vedením L. B., která byla vyloučena pro úzký vztah s vedoucím vyšetřujícího policejního týmu, přípravné řízení bylo vedeno skupinou „zasvěcených“ policistů a státních zástupců, dokumenty nebyly zakládány do elektronického trestního spisu (ETŘ), při vyšetřování byly vyloučeny zákonné postupy, odposlechy a sledování byly navrhovány a nařizovány na základě nepravdivých a nepodložených informací a bez příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu v souvislosti §10 tr. ř., k jejich pořizování docházelo bez zřejmého klíče a bylo s nimi účelově manipulováno, bylo rozhodováno místně nepříslušným soudem, k jeho zadržení došlo podle předem připraveného scénáře, protokol o zadržení obsahoval nepravdivé informace, byl činěn nátlak na obhajobu, docházelo k medializaci, jeho ostrakizaci a řízeným únikům informací z trestního spisu. 14. Důvody pro vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně R. P. ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. obviněný shledává v následujících skutečnostech. Trestní věc byla tomuto soudci přidělena v rozporu s rozvrhem práce a tento byl trvale přidělen ke Krajskému soudu v Praze ministryní M. B., která podporovala obžalobu. Soudce opakovaně porušil zásadu presumpce neviny v rámci nezákonného prodlužování jeho vazby a dehonestoval ho jeho veřejnou prezentací v poutech. Dále poukázal na řízení na ochranu osobnosti, jež bylo na základě jeho návrhu vedeno proti R. P., na nestandardní chování vůči jeho otci, R. R., a neumožnění poskytnutí jeho osobní péče o něj, na nucení obviněného k účasti na hlavním líčení po úrazu, na okolnosti převzetí a ukončení jeho obhajoby M. P., neposkytnutí obhájkyni M. O. možnosti seznámit se se spisem, zabavení důvěrných materiálů obhajoby při hlavním líčení, explicitní vyjádření o vině obviněného v rozsudku ve věci odděleně stíhaných obviněných před vydáním rozhodnutí v jeho věci, nerespektování judikatury Ústavního soudu ve vztahu k důsledkům stížnosti pro porušení zákona, nerespektování závazného právního názoru odvolacího soudu, porušení §219 odst. 3 tr. ř. o nutnosti opakovat hlavní líčení, odmítnutí provedení důkazů obhajoby, porušení zásady kontradiktornosti řízení a nezákonného zasahování do soukromého a rodinného života obviněného. Obviněný rovněž zmínil zveřejnění osobních údajů obviněných a následné řízení u Úřadu pro ochranu osobních údajů. 15. Vyloučení přísedícího J. O. obviněný namítl pro jeho nevhodné nonverbální reakce na jeho obhajobu. Důvody pro vyloučení přísedících soudu prvního stupně pak shledává v tom, že byli do své funkce jmenováni na časově omezené období zastupitelstvem XY, který má v řízení materiálně postavení poškozeného, a v průběhu hlavního líčení toto zastupitelstvo rozhodovalo o jejich opakované volbě. Přísedící dále nedisponují žádnými konkrétními zárukami nezávislosti a nestrannosti a jejich volba ani přidělení k rozhodování konkrétní věci nejsou transparentní a řádně přezkoumatelné. Rozhodnutím senátu nalézacího soudu byl konstatován vznik škody na straně XY ve výši cca 16 mil. Kč, přestože podle rozsudku soudu druhého stupně to bylo nejvýše cca 2 mil. Kč. Vyloučení soudců Krajského soudu v Praze vyplývá též z reakce vedení a mluvčí soudu na nezákonné zpřístupnění osobních údajů obviněného. Vyloučení všech členů senátu soudu prvního stupně i soudu odvolacího namítá dále z důvodu, že nezávislost a objektivní nestrannost soudu byla porušena zásahy orgánů výkonné moci M. B., prezidentem republiky a R. P., přičemž byly vydatně podpořeny spřízněnými sdělovacími prostředky. K tomu obviněný předložil podrobný výpis výroků, v nichž měly zásahy spočívat (body 55. až 72. dovolání). Smyslem tohoto nátlaku bylo podle jeho mínění jeho pravomocné odsouzení k exemplárnímu trestu. Pokud jde o soudce Vrchního soudu v Praze, důvody pro jejich vyloučení spočívají v porušení presumpce neviny při rozhodování o jeho vazbě, jejich dehonestaci představiteli výkonné moci, kauze soudce I. E., úzkých vazbách mezi nimi a státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, končícím funkčním obdobím současného předsedy soudu, plánovaném zrušení vrchních soudů a nátlaku policie na P. P., taktéž soudce tohoto soudu. 16. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledává zaprvé v porušení zákazu reformationis in peius . Oběma rozsudky soudu prvního stupně byl uznán vinným pokračujícím zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce podal odvolání výlučně do výroku o trestu. Co do výroku o vině tak bylo trestní řízení již od roku 2015 vedeno výlučně na základě opravných prostředků podaných obviněným, a bylo proto vyloučeno, aby odvolací soud jakkoli změnil výrok o vině v jeho neprospěch. Přesto však odvolací soud v napadeném rozsudku skutek kvalifikoval též jako trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku a nově také shledal naplnění přitěžující okolnosti podle §42 písm. n) tr. zákoníku, tedy že obviněný spáchal více trestných činů. 17. Zadruhé, podle skutkových zjištění odvolacího soudu měl předkládat materiály vztahující se k průběhu a zadání veřejných zakázek, včetně financování těchto investic, ke schválení Radě XY. Z provedeného dokazování však nevyplývá, že by to byl právě on, kdo materiály předkládal, neboť je předkládali členové rady Ch. a M. Rada XY navíc není orgánem, který je oprávněn rozhodovat o nakládání s finančními prostředky z rozpočtu Evropské unie (dále také „EU“), předložení dokladů Radě XY proto nemůže naplňovat znak „předložení“ dokladů ve smyslu §260 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný proto shledává porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Napadený rozsudek ani neobsahuje údaj o tom, v čem měly být tyto materiály nepravdivé. Výklad pojmu nepravdivý údaj ze strany odvolacího soudu, kdy „nepravdivost“ údajů obsažených v dokladech není spatřována v jejich nesouladu se skutečností, ale v jiných okolnostech provázejících zadání veřejné zakázky, byl zcela nepředvídatelný a zcela odporuje běžně přijímanému gramatickému významu slova „nepravdivý“. Tento extenzivní výklad zcela vybočuje z jednoznačně formulovaného znění zákona a porušuje zásadu nullum crimen sine lege (certa) , zakotvenou v čl. 39 Listiny. 18. Zatřetí, odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru ohledně výše potenciální škody na straně rozpočtu EU, a sice že v případě uzavření smlouvy o dotaci by škodu představovala celá částka poskytnuté dotace ve výši 150 111 929,50 Kč [a skutek proto nesprávně kvalifikoval podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku], přestože podle jeho skutkových zjištění mělo dojít k neoprávněnému použití veřejných prostředků nejvýše v částce 2 268 547 Kč odpovídající rozdílu mezi cenou obvyklou rekonstrukce a „úmyslně navýšenou cenou“. Namítl přitom, že ze skutkových zjištění soudu nevyplývá, že by došlo k jakémukoli nestandardnímu ovlivnění rozhodovacího procesu R. S. Č., že by žádost o poskytnutí dotace (nebo její přílohy) obsahovala věcně nesprávné údaje, nebo že by úmyslem kteréhokoli z obžalovaných bylo použití přidělené dotace k jinému než stanovenému účelu nebo nesplnění podmínek přidělení dotace. Soudy ani obžaloba navíc netvrdí, že nebýt jednání obžalovaných byly by finanční prostředky z rozpočtu EU použity namísto udělení dotace na r. z. B. k jinému účelu. Poskytovatel dotace tak mohl být jednáním obžalovaných nanejvýš potenciálně uveden v omyl výlučně co do výše obvyklé ceny rekonstrukce, přičemž při znalosti pravého stavu věci by dotaci v daném rozsahu na požadovaný účel neposkytl. Nesprávné použití finančních prostředků tak mohlo spočívat pouze ve zmíněném „předražení“. V dané souvislosti by bylo třeba se při stanovení ceny obvyklé rekonstrukce náležitě vypořádat se znaleckým posudkem znaleckého ústavu B. E. Zohlednit by bylo nezbytné i to, že z rozpočtu EU měla být předmětná rekonstrukce financována pouze z 85 %, kdy částka vynaložená z vlastního rozpočtu XY by řádově přesahovala odvolacím soudem zjištěnou výši tzv. „předražení“. 19. Dovolatel dále shledává vadu napadeného rozhodnutí v tom, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. Nikdy v průběhu řízení totiž nebyl upozorněn na možnost překvalifikování skutku na trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku. Uvedl k tomu související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a poukázal na to, že skutek byl vždy shodně kvalifikován výlučně jako trestný čin přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. Byl si zároveň vědom možnosti kvalifikace skutku jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku. Nikdy však nebyl upozorněn na možnost kvalifikace podle §260 tr. zákoníku, a byl tak zbaven možnosti řádně uplatnit své právo na obhajobu. Došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na účinnou obhajobu zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 20. V návaznosti na to obviněný uvedl, že podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu představuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces v důsledku vydání napadeného rozhodnutí, resp. v řízení mu předcházejícím, explicitně zákonem neupravený samostatný dovolací důvod. Citoval k tomu relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že došlo k několikerému porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stalo se tak tím, že odvolací soud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnul, resp. zcela opomenul důkazy navržené obhajobou, napadený rozsudek spočívá na nezákonných důkazech, mezi provedenými důkazy, které byly získány v souladu se zákonem, a skutkovými zjištěními Vrchního soudu v Praze je tzv. extrémní rozpor (důkazy získané v souladu se zákonem zjevně neprokazují skutek), napadené rozhodnutí je tzv. překvapivým rozhodnutím (viz výše), odvolací soud porušil princip právní jistoty, když nerespektoval svůj závazný právní názor a řádně se nezabýval okolnostmi zpochybňujícími věrohodnost, dobrovolnost a procesní použitelnost výpovědi spolupracující obviněné I. S. 21. Pokud jde o tzv. opomenuté důkazy, tyto měly předně podle obviněného prokazovat, že finanční prostředky nebyly určeny pro něj, ale pro Č. s. s. d. (dále jen „ČSSD“). Bylo-li by prokázáno, že nebyl konečným adresátem finančních prostředků, mělo by to vliv na právní kvalifikaci, tj. jestli jednal v úmyslu opatřit prospěch „sobě“ anebo „jinému“. Tato otázka je významná také z hlediska ukládání trestu (§39 odst. 2 anebo odst. 7 tr. zákoníku). Odvolací soud však jeho obhajobu a jím navržené důkazy v uvedeném směru zcela pominul a nijak se adekvátně nevypořádal s obsahem relevantních provedených či navržených důkazů. Obviněný následně podrobně rozebral obsah prostorových odposlechů, telefonních odposlechů a poznatků z domovních prohlídek, z čehož dovodil, že finanční prostředky byly určeny pro ČSSD v souvislosti s volbami. Dodal, že ve vztahu k němu nalézací ani odvolací soud neuvádí žádné důkazy, které by měly prokazovat jeho vědomost o údajné manipulaci s veřejnými zakázkami a způsobu této manipulace. Dále obviněný předložil podrobný seznam důkazů výslechy svědků a listinnými důkazy, jejichž provedení navrhoval a kterým nebylo vyhověno. Uzavřel přitom, že (i) v důsledku těchto tzv. opomenutých důkazů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. 22. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo podle mínění obviněného také v důsledku nezákonných důkazů. Napadený rozsudek spočívá na nezákonných důkazech – výsledcích domovních prohlídek, které byly povoleny nezákonným soudcem místně nepříslušného soudu, resp. důkazech nezákonně získaných při jeho osobní prohlídce (porušení jeho procesní imunity podle §10 odst. 1 tr. ř.), přičemž všechny tyto důkazní prostředky jsou současně tzv. „plody z otráveného stromu“ nezákonných odposlechů. Vzhledem k tomu, že jeho osobní prohlídka, ohledání věci u něj nalezené a použití operativně pátracích prostředků podle §158d tr. ř. a provedení odposlechu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., byly povoleny a provedeny orgány činnými v trestním řízení před vydáním souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny k jeho vydání soudu, je třeba považovat tyto úkony za absolutně neplatné a v dalším řízení za nepoužitelné. Obhajoba podala příslušný návrh podle §10 tr. ř. k Nejvyššímu soudu, ten se však ve svém rozhodnutí zcela vyhnul posouzení oprávněnosti orgánů činných v trestním řízení, jakožto součásti výkonné moci, sledovat a odposlouchávat členy zákonodárného sboru na základě pouhého podezření ze spáchání trestného činu. Sledováním a odposloucháváním zákonodárců je však popřen smysl ustanovení čl. 68 odst. 1, čl. 53 odst. 1 a čl. 28 Ústavy. Shromažďování informací o poslancích či senátorech přesouvá moc ze zákonodárného sboru do rukou těchto (nevolených) orgánů. 23. Obviněný dále namítl, že byť odvolací soud zcela správně vyloučil z okruhu procesně použitelných důkazů pořízené telefonické a prostorové odposlechy, své závěry o nezákonnosti těchto důkazů neaplikoval důsledně, a to zejména co se týče výsledků domovních prohlídek, které byly povoleny nezákonným soudcem místně nepříslušného soudu, resp. nezákonně získaných důkazech při jeho osobní prohlídce, kdy všechny tyto důkazní prostředky jsou jako tzv. „plody z otráveného stromu“ kauzálně odvozené od nezákonných telefonických a prostorových odposlechů. Vrchní soud v Praze byl především vázán svými právními názory. Jejich změnou však porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Vázán byl také nosnými důvody nálezu Ústavního soudu stran účinků rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného. 24. Skutková tvrzení státního zástupce, na jejichž základě byly soudem vydány příkazy a povolení, jsou zjevně částečně nepravdivá a zjevně nepodložená konkrétními důkazy či indiciemi, na jejichž konkrétní obsah by návrh či příkaz výslovně odkazovaly a které by byly obsaženy v trestním spise. Při posuzování zákonnosti odposlechů a skrytého sledování na základě soudního příkazu je třeba hodnotit nejen formální bezvadnost příkazu, ale zejména tzv. „materiální odůvodněnost“ nařízení odposlechu, tedy zda důkazy a poznatky shromážděné před vydáním soudního příkazu jeho vydání odůvodňují. Soudy rozhodující o povolení odposlechů a sledování byly policií a státním zastupitelstvím uvedeny v omyl ohledně existence okolností rozhodných pro vydání soudních příkazů, a to zejména předkládáním nepravdivých a nepodložených údajů, které neměly oporu v provedeném prověřování a byly pouhou fabulací ze strany policie. Materiální podmínky nařízení odposlechů a sledování v té době naplněny nebyly, a to zejména s ohledem na absenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu ze strany odposlouchávaných a sledovaných osob. 25. Z trestního spisu podle mínění obviněného vyplývá, že došlo k účelové manipulaci s místní příslušností soudu a státního zastupitelství. Podal k tomu podrobný rozbor počátku přípravného řízení, z něhož má vyplývat úmysl orgánů přípravného řízení založit a udržet nesprávnou místní příslušnost státního zastupitelství a Okresního soudu v Ústí nad Labem. Vycházely přitom ze zmínky o dosud neustanovené projekční kanceláři se sídlem v Ústí nad Labem a využily nepravdivých úředních záznamů. Podle mínění obviněného bylo již z trestního oznámení zjevné, že trestná činnost měla být páchána na území XY, resp. hlavního města Prahy. Jedinou souvislostí s Ústím nad Labem byla ona neustanovená projekční kancelář. Z trestního oznámení tedy nevyplývaly okolnosti svědčící pro závěr, že měla být trestná činnost páchána v územní působnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem. Ve spise není obsažen ani žádný důkaz, který by nasvědčoval provázanosti Krajského státního zastupitelství v Praze a kohokoli z obžalovaných, která by změnu v příslušnosti měla odůvodňovat. Vyvstala-li podle názoru státního zastupitelství ve věci potřeba provést neodkladné nebo neopakovatelné úkony, které je oprávněno provést nepříslušné státní zastupitelství, bylo namístě, aby tyto úkony provedlo samo Nejvyšší státní zastupitelství. 26. Všechny okolnosti včetně ustanovených podezřelých ukazovaly na místní příslušnost XY. Přesto došlo k postoupení věci místně příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Praze až dne 1. 6. 2012, tedy téměř sedm měsíců od zahájení úkonů trestního řízení. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud pominuly zabývat se tím, zda k manipulaci s místní příslušností soudu a státního zastupitelství v přípravném řízení nedocházelo účelově. Z usnesení Ústavního soudu ze 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, vyplývá povinnost soudů zabývat se tím, kdy měly již orgány činné v trestním řízení k dispozici dostatek informací k tomu, aby mohly vyloučit místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a postoupit věc věcně a místně příslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Účelově nesprávně zvolená místní příslušnost státního zastupitelství měla dopad na porušení jeho práva na zákonného soudce. Veškeré důkazy získané orgány činnými v trestním řízení v příčinné souvislosti s tímto nezákonným postupem policie a státního zastupitelství (tedy zejména výstupy z prostorových a telefonických odposlechů, domovních prohlídek i osobní prohlídky) je proto třeba považovat za nezákonné a procesně nepoužitelné. 27. Napadený výrok podle obviněného trpí vadou extrémního nesouladu, neboť jeho skutková zjištění zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, tedy postrádají obsahovou spojitost s důkazy. Obviněný má za to, že odposlechy a záznamy ze sledování osob a věcí, na něž odkazuje rozsudek soudu prvního stupně, ve vztahu k němu nedokládají, že by se měl dopustit jakékoli trestné činnosti. Zejména z nich bez důvodných pochybností nelze dovodit závěr, že by měl být informován o jakémkoli nezákonném ovlivňování veřejných zakázek. Pokud jde o výpověď obviněné I. S., ta s ním nikdy nebyla v přímém kontaktu a z povahy věci jí tak nemůže být nic známo. Pokud jde o krabice od vína, nebylo nezpochybnitelně prokázáno, že věděl, co je jejím obsahem. Nebylo ani prokázáno, že měl být konečným adresátem. Za tímto účelem obviněný provedl podrobnou analýzu důkazů (bod 254. dovolání). Dodal, že odvolací soud, stejně jako obžaloba, pracoval od počátku s jedinou vyšetřovací verzí, a to že obviněný při svém zadržení věděl, že v krabici se nacházejí finanční prostředky. Uzavřel pak, že žádný z důkazů, na nichž bylo založeno rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy sám o sobě, ani ve spojení s dalšími důkazy bez důvodných pochybností neprokazuje, že by se měl dopustit trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným. 28. Vrchní soud v Praze porušil jeho právo na spravedlivý proces i tím, že se v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů řádně nezabýval okolnostmi zpochybňujícími věrohodnost, dobrovolnost a procesní použitelnost stěžejního důkazu, na němž založil svůj závěr o jeho vině, tedy výpovědi spolupracující obviněné I. S. O komunikaci obviněné s orgány činnými v trestním řízení ani o obsahu uzavřené dohody není ve spise žádný úřední záznam. Jeho návrhy na provedení důkazů k okolnostem této dohody byly zamítnuty. Především poukázal, že obviněná svoji výpověď učinila až poté, kdy byla podrobně seznámena se zajištěným důkazním materiálem. Neuvedla přitom žádné nové skutečnosti, které by byly následně potvrzeny dalšími opatřenými důkazy. Poukázal na pochyby o její věrohodnosti a rozpory v jejích výpovědích. Obviněná čelila obžalobě i v jiné trestní věci a byla proto motivována co nejvíce vyjít vstříc požadavkům vyšetřujících orgánů ve snaze vyhnout se tak trestněprávním důsledkům svých dalších „podnikatelských“ aktivit. Za svoji výpověď obdržela za odměnu status spolupracující obviněné, propuštění z vazby a uložení mírného trestu. Rozhodnutí státního zástupce o přiznání statusu spolupracující obviněné bylo přitom vydáno neformálně, bez jakéhokoli zdůvodnění a zejména bez možnosti dodatečného přezkumu či zpochybnění ze strany nezávislého soudu. Bez důsledného objasnění okolností, za nichž se obviněná rozhodla s vyšetřujícími orgány spolupracovat, nelze ani dospět k závěru, zda její výpověď z přípravného řízení i veškeré výpovědi navazující byly skutečně svobodné [§178a odst. 1 písm. b) tr. ř.], nebo se jednalo o důkaz získaný nezákonným donucením (§89 odst. 3 tr. ř.). Obviněná pociťovala vazbu značně úkorně a v důsledku svého zdravotního stavu byla pod vlivem několika léků. 29. Dovolatel následně uvedl okolnosti, jimiž byl podle jeho přesvědčení založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepřiměřeně přísný trest obviněný shledává v kombinaci uloženého trestu odnětí svobody s dalšími uloženými tresty. Poukázal též na své osobní a rodinné poměry (body 305. až 310.), které podle jeho mínění odvolací soud řádně nezkoumal. Dále rozvedl své výhrady k uloženému peněžitému trestu. Ten byl podle jeho mínění uložen v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius , neboť takový trest nebyl uložen soudem prvního stupně a státní zástupce ho v odvolání nenavrhoval. Státní zástupce nepožadoval vyšší trest odnětí svobody, odvolací soud však obviněnému uložil trest odnětí svobody v délce sedmi let, a navíc náhradní trest odnětí svobody. Uložil tak trest přísnější než soud prvního stupně. Nesprávně také stanovil výměru peněžitého trestu, když nedostál jednoznačně formulovaným zákonným zásadám rozvinutým judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho uložení odůvodnil velmi stroze a vůbec není zřejmé, že by postupoval ve dvou oddělených krocích. Nevycházel ani z jeho čistého měsíčního příjmu. Obviněný dále uvedl, že trestní řízení trvá již od října 2011, přičemž obžaloba byla podána v dubnu 2013 a soudní řízení tak trvá již více než šest let. Standardní trestní řízení v obdobných věcech přitom trvá obvykle cca tři roky. Zásadní příčinou nepřiměřené délky řízení byl postup orgánů činných v trestním řízení a on sám se na průtazích žádným významným způsobem nepodílel. Vrchní soud však nepřiměřenou délku řízení v rámci ukládaného trestu nezohlednil, naopak k ní výslovně odmítl přihlédnout, aniž by tento svůj závěr jasně, srozumitelně a přiléhavě zdůvodnil. I z tohoto důvodu považuje výrok o trestu nezákonný a uložený trest nepřiměřeně přísný. 30. Závěrem obviněný D. R. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadenou část výroku II. rozsudku zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán. 31. Obvinění P. K. a K. K. dovolání opřeli o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a z důvodu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry co se týče skutků pod bodem 1) a pod bodem 2). 32. Nesprávné hmotněprávní posouzení shledávají v opomenutí aplikace §39 odst. 3 a §58 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od spáchání skutku, a rovněž nepřiměřené délky trestního řízení. Odvolací soud nezohlednil dobu více než sedmi let, která uplynula od vytýkaného jednání, a délku trestního řízení, která je podle judikatury ESLP a Ústavního soudu nepřiměřená. Sami nijak nepřispěli k celkové délce řízení a k průtahům, které byly naopak do značné míry způsobeny státními orgány. Poukázali na čl. 14 odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy s tím, že doba trestního řízení přesahující šest let již toto ustanovení porušuje. Připomněli, že podle judikatury Ústavního soudu musí soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvést, jak konkrétně nepřiměřenou délku řízení zohlednil. Zmínili pak rozdíly mezi projednávanou trestní věcí a tzv. kauzou S. a spol. (vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 10/2014), která byla mnohem závažnější, přesto však byly ukládané tresty diametrálně odlišné. Trestní řízení oba ničilo nejen společensky, ale i zdravotně. Významně byli potrestáni již více než sedmiletým mediálním lynčem a životní nejistotou. 33. Dále namítli neplatnost, neúčinnost, a tudíž i hmotněprávní neaplikovatelnost §256 tr. zákoníku v rozhodném období. Byli odsouzeni v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege a čl. 39 Listiny. Jelikož toto ustanovení nebylo řádně vyhlášeno, nebylo nikdy ani platné, ani účinné. Při jeho vyhlašování totiž došlo k pochybení, když ve Sbírce zákonů vyhlášený text zákona nebyl v souladu se zněním schváleným v Parlamentu České republiky a podepsaným prezidentem. Verze tohoto ustanovení schválená Parlamentem zněla „Zjednání výhody …“, zatímco verze uveřejněná ve sbírce zněla „Sjednání výhody …“. Byli tak odsouzeni za zločin, který nikdy nebyl součástí právního řádu České republiky. K vyhlášení opravy ve Sbírce zákonů došlo až ex post se značným časovým zpožděním a dlouho po období, za které byli stíháni. 34. V případě obou skutků obvinění namítají absenci zákonného znaku „úkor jiných soutěžitelů“ podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněli předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu a zde uvedený právní názor s tím, že se jím podle jejich mínění soud prvního stupně neřídil, když opomněl vyjádřit, kterým jiným soutěžitelům byl způsoben úkor. Skutková věta neobsahuje vyjádření všech zákonných znaků trestného činu podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Poukázali na to, že žádný ze soutěžitelů nepodal proti zadávací dokumentaci námitky podle §110 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále též jen „zákon o veřejných zakázkách“). Jinak řečeno, žádná společnost, která by měla jako soutěžitel zájem kteroukoliv veřejnou zakázku řešenou v obžalobě realizovat, nevyhodnotila zadávací podmínky jako diskriminační a nezákonné. 35. Obvinění dále namítli ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nenaplnění zákonných znaků trestného činu podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku. P. K. byl odsouzen za to, že ex post po skončení zadávacího řízení měl údajně převzít provizi. Toto je však pro učinění hmotněprávního závěru o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu zjevně nedostačující. I kdyby provizi skutečně převzal, zvolená právní kvalifikace není přiléhavá. P. K. neměl k předmětné veřejné zakázce žádný vztah a ani případné jeho „vědomí“ a „souhlas“ by nebyly způsobilé naplnit skutkovou podstatu vytýkaného trestného činu. V případě K. K. soud nebyl schopen uvést žádné konkrétní skutečnosti, které by zakládaly její pachatelství na vytýkaném trestném činu, když žádné konkrétní jednání, které by naplňovalo všechny zákonné znaky vytýkaného trestného činu, ve výrokové části rozsudku nijak nekonkretizoval. K. K. o žádném zmanipulovaném losování nevěděla, zmanipulování losování ostatně ani nebylo prokázáno, s čímž plně koresponduje fakt, že ani losovatel, ani vylosovaní soutěžitelé, kteří měli údajně dělat „křoví“, nejsou a nikdy nebyli stíháni. Základním problémem napadeného rozsudku je skutečnost, že údajnou trestnou činnost administrátora veřejné zakázky soud účelově rozšiřuje i na ně. V rozsudku není jasně a srozumitelně popsáno, jakým konkrétním jednáním měli danou skutkovou podstatu trestného činu a jeho jednotlivé zákonné znaky naplnit. Nebyli totiž ani zadavatelem, ani administrátorem, nemohli zjednat žádnou výhodu a nemohli výsledek zadávacího řízení ovlivnit. 36. Absenci naplnění zákonných znaků trestného činu podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku namítají také ve vztahu ke skutku pod bodem 2). Skutková věta výroku napadeného rozsudku totiž podle nich neobsahuje konkrétní skutečnosti, které by tyto znaky zakládaly. Není z ní vůbec jasné, v čem měla spočívat nezákonnost konkrétních technických či kvalifikačních podmínek daného zadávacího řízení. Tomuto se soudy vůbec nevěnovaly. Součástí výroku musí být popis konkrétních zadávacích podmínek či úkonů zadavatele, které odporovaly zákonu o veřejných zakázkách s tím, že musí být rovněž osvětleno, jak se taková nezákonnost projevila nebo mohla projevit v rámci procesu zadávání konkrétních veřejných zakázek, a kdo byl za specifikaci takových podmínek či provedení takových kroků v rámci přípravy či realizace zadávacího řízení odpovědný. V případě tohoto skutku navíc neproběhlo žádné losování a omezení počtu uchazečů losem. Obvinění nebyli ani zadavatelem, ani administrátorem, nemohli zjednat žádnou výhodu a nemohli výsledek zadávacího řízení ovlivnit. 37. Obvinění namítli rovněž nesprávnost hmotněprávní kvalifikace podle §260 tr. zákoníku [v případě skutku pod bodem 2)], a to z hlediska nonsubjektu Evropských společenství (dále také „ES“). K tomu uvedli, že v období do 31. 12. 2011 existoval trestný čin poškození finančních zájmů Evropských společenství. Uvedené ustanovení chránilo zájmy ES, tedy právního subjektu, který však již v roce 2011 a 2012 neexistoval, a který není možné zaměňovat s Evropskou unií, neboť se nejedná o totožné subjekty. ES zanikla přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2009. Jedná se o legislativní chybu, která nemůže být korigována nepřípustnou analogií v neprospěch obviněných a nelze ji korigovat ani cestou Beckova komentáře. 38. Krom toho ani nebyly zákonné znaky tohoto trestného činu naplněny. Skutková věta a popis jednání se podle nich naprosto míjí s realitou, jedná se o kompilát zjevně nepravdivých údajů, které navíc byly plně vyvráceny provedeným dokazováním. Absentuje jasná specifikace toho, v jakých konkrétních skutečnostech a v jakém konkrétním jednání obviněných soud shledává naplnění těchto zákonných znaků. Přípravu a předložení žádosti o dotaci a záležitosti s tím související měli na starosti zaměstnanci XY. Dodatečné projektování vybavení interiéru zámku přitom není žádným účelovým navýšením rozpočtu projektu. Výkaz výměr a položkový rozpočet odevzdaný společností A., nebyl správný a neodpovídal projektové dokumentaci. Oni žádný účelově navýšený rozpočet XY nepředložili, žádné nepravdivé doklady nevyhotovili, ani se na ničem takovém nepodíleli. Ze skutkové věty navíc není zřejmé, čím konkrétně měl být účelově navýšen výkaz výměr. Neměli nic společného s přípravou žádosti o dotaci, neznali podmínky poskytnutí dotace a dokumentaci, která byla spolu s žádostí o dotaci předkládána. Absentuje tak naplnění subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. 39. Ve vztahu k tomuto skutku také namítli, že byl zjevně nesprávně aplikován §260 odst. 5 tr. zákoníku, tedy že jejich jednání mělo směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu. Předmětný investiční záměr byl totiž způsobilý k tomu, aby byl spolufinancován z rozpočtu EU, a nelze dovodit jakoukoli trestněprávní relevanci v samotné přípravě tohoto projektu. Škodou by v žádném případě nemohla být úplná hodnota spolufinancování rekonstrukce (150 111 919,50 Kč), neboť se jedná o projekt, který sám o sobě byl způsobilý k získání finanční podpory. Pokud by byly závěry soudu o trestnosti jednání obviněných správné, za škodu by bylo možné považovat pouze částku, o kterou měla být zakázka nadhodnocena, tedy 2 268 547 Kč. Závěry soudu se v tomto směru vymykají dosavadní soudní praxi, když výše škody bývá standardně stanovena jako rozdíl mezi (vyšší) vítěznou nabídkou a (nižší) nabídkou uchazeče, který by v případě řádného postupu zadavatele zakázku získal. Lze sice připustit i jiné mechanismy výpočtu vzniklé škody, vždy se však jedná o stanovení rozdílu. 40. Obvinění pak ještě vytkli orgánům činným v trestním řízení, že se účelově nikterak nezabývaly otázkou hmotněprávního posouzení podle §333 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění neměli na starosti žádné zvýhodňování soutěžitelů (nebyli v postavení ani zadavatele, ani administrátora), ani vyřizování žádostí o dotace z fondů EU. 41. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obvinění shledávají v tom, že v prvním stupni ve věci rozhodl vyloučený orgán, konkrétně vyloučený senát ve složení předseda senátu P., přísedící M. a přísedící O. Tito v průběhu hlavního líčení postupovali v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. v rozporu s ústavní zásadou nezávislosti a nestrannosti soudu, a porušili zásadu zákonnosti řízení zakotvenou v §2 odst. 1 tr. ř. V hrubém rozporu se zákonem také nerespektovali pokyny odvolacího soudu. Přestože obvinění senát upozornili na konkrétní judikaturu k §219 odst. 3 tr. ř., zcela ji ignoroval. V takovém případě se již nejedná o prosté procesní pochybení, nýbrž o úmyslné porušení zákona. Podle jejich přesvědčení byl postoj senátu, který deklaroval, že se nehodlá řídit trestním řádem a rozhodnutím odvolacího soudu, ovlivněn mediální a politickou kampaní představitelů státní moci namířenou na nezávislost a nestrannost justice. Poukázali přitom na názorové rozpory předsedy senátu, pokud jde o zákonnost odposlechů ve dvou souběžně běžících kauzách, a to v projednávané věci a ve věci obviněného F. B. vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 4 T 46/2012. Z toho vyvozují, že rozhodoval pod vlivem politického a mediálního tlaku, a nikoliv na základě svého skutečného právního názoru. 42. Obvinění mají za to, že senát soudu prvního stupně naplnil zákonné předpoklady podle §30 odst. 1 tr. ř. k vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť vyvstaly pochybnosti, že jeho soudci nemohou nestranně rozhodovat, a to pro svůj poměr k věci a negativní poměr k obviněnému D. R. a jeho obhájcům, který se plně promítl i do negativního poměru k obviněným P. K. a K. K. Soud postupoval nikoliv jako nezávislý a nestranný arbitr, nýbrž jako pouhý pomocník obžaloby. Upozornili také na kauzu M. P. a na skutečnost, že J. P. je podle informací z médií trestně stíhán. V souvislosti s námitkou podjatosti bylo obviněnému D. R. znemožněno odprezentovat informace, kterými ji odůvodňoval, což je v rozporu se zásadou veřejnosti a ústnosti. V neprospěch obviněných došlo na straně soudu prvního stupně ke zmanipulování protokolu z hlavního líčení ze dne 24. 4. 2014 coby veřejné listiny, přičemž protokol musel být následně na podnět obhajoby opraven a pasáže svědčící obhajobě musely být do protokolu doplněny. Podjatost přísedícího T. M. shledávají v tom, že je zapsán na seznamu soudních znalců a vykonává znaleckou činnost pro orgány činné v trestním řízení a je tak ekonomicky závislý na orgánech činných v trestním řízení. Podjatost senátu nalézacího soudu je podle nich důsledkem politického zadání a tlaku veřejnosti na odsouzení obviněných, kterému tento senát podlehl. V důsledku zastrašování a nátlaku ze strany představitelů státní moci došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy. 43. Vyslovili také podezření, že P. mohl být do kauzy dosazen účelově a že jeho senát neměl vůbec rozhodovat. Z rozvrhu práce je patrné, že došlo k prodloužení jeho dočasného přidělení ke Krajskému soudu v Praze do 31. 12. 2013. Z rozvrhu práce také plyne pochybnost, zda P. byl v této věci zákonným soudcem, přičemž mají za to, že trestní věc měl jako zákonný soudce řešit řádný předseda senátu 4 T I. Z. Podivili se nad skutečností, že v rozvrhu práce byli v tomto senátu uvedeni dva předsedové senátu. Uzavřeli tedy, že jim bylo odňato právo na zákonného soudce garantované článkem 38 odst. 1 Listiny, došlo také k porušení pravidel určení zákonného soudce vyplývajících z čl. 38 odst. 1 Listiny a z judikatury Ústavního soudu. 44. Obvinění dále namítli existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry u skutku pod bodem 1). Předně upozornili, že paradoxně není stíhán a ani odsouzen žádný zástupce XY coby zadavatele, ani pracovník administrátorské společnosti E., kteří zajišťovali průběh zadávacího řízení, ani žádný z ostatních soutěžitelů. Následně zopakovali námitky již uvedené v části V. jejich dovolání. Poté se věnovali tvrzení, že neovlivnili a ani nemohli ovlivnit uvedené zadávací řízení a opak nikdy nebyl prokázán. O omezení počtu zájemců losováním rozhodlo oddělení veřejných zakázek XY. Žádná jejich ingerence do tvorby zadávací dokumentace a zadávacích podmínek nebyla u této veřejné zakázky dána, natož prokázána. Za správnost a úplnost zadávací dokumentace odpovídá podle §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, v tehdy účinném znění, zadavatel. V této souvislosti uvedli, že schůzka obviněné I. S., L. N. a V. K. se uskutečnila v září 2011, již 1. 9. 2011 však byla zadávací dokumentace na veřejnou zakázku zcela hotová a zaslána administrátorem zadavateli, přičemž již 5. 9. 2011 byla veřejná zakázka schválena Radou XY. Dodali, že příprava a realizace předmětné veřejné zakázky byla v kompetenci XY, vše šlo mimo ně a oni tak nemohou být pachateli trestného činu podle §256 tr. zákoníku. Tvrzení, že losování neproběhlo správně, je pouhou spekulací. Pokud k nějakým pletichám došlo, je to věcí jednotlivých uchazečů. Každopádně považují za absurdní, že orgány činné v trestním řízení dodnes nestíhají ani losovatele, ani jednotlivé zástupce stavebních společností. 45. Podle přesvědčení obviněných jsou části skutkové věty v rozporu s důkazy provedenými v hlavním líčení. Nerozumí tomu, co má soud na mysli pod pojmem „podoba“ zadávací dokumentace. Nikomu nemohli umožnit podílet se na obsahu zadávací dokumentace a zadávacích podmínkách, když zadávací dokumentaci připravovali pracovníci XY a administrátorské společnosti. Nebylo ani prokazováno, že se obviněná I. S. a V. K. vůbec podíleli na tvorbě zadávací dokumentace. Soud ostatně nebyl schopen za dobu mnoha let vedení tohoto řízení obhajobě sdělit, čím konkrétně byla zadávací dokumentace diskriminačně upravena. Neměli žádný vliv na oddělení veřejných zakázek XY, na osobu administrátora veřejné zakázky společnost E., a ani na losovatele, ba dokonce je ani neznali. Za nelogické považují, že by mělo dojít k oslovení I. S. z jejich strany s nabídkou sjednání výhody pro společnost P., když to byla právě ona, kdo se účastnil již první etapy rekonstrukce a kdo měl dlouhodobé vztahy s touto společností. Popírají, že by I. S. předala P. K. finanční prostředky. Požadavky na kvalifikaci vymezené zadavatelem v zadávacích podmínkách plně odpovídaly druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. Požadavky byly zcela obvyklé a stanoveny v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Společnost P. dokonce musela ke splnění kvalifikačních předpokladů využít subdodavatele, těžko tedy mohly být stanoveny „na míru“. 46. Soud se nijak nevypořádal s jejich obhajobou. Poukázali na výpověď svědka M., pracovníka administrátorské společnosti E., který vyloučil jakýkoliv vliv obviněných na obsah zadávacích podmínek. Namítli klíčové rozpory ve výpovědích obviněné I. S., jež pokaždé vypovídala zcela jinak. Losování se konkrétně zúčastnilo celkem 16 společností, které splnily kvalifikační předpoklady, k diskriminaci prostřednictvím předem dohodnutých kvalifikačních předpokladů tedy očividně dojít nemohlo. Podle závěrů znalců měl být údajný úplatek mnohem vyšší než prospěch, který společnost P. c., z veřejné zakázky realizovala. Dodali, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §256 tr. zákoníku i z důvodu chybějící subjektivní stránky. Nebylo nikterak prokázáno, že by v reálném čase (v průběhu zadávacího řízení) věděli o všech relevantních okolnostech. Soud se otázkou jejich zavinění – u každého z nich jednotlivě – blíže nezabýval. 47. Obvinění namítli existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry také u skutku pod bodem 2). Uvedli, že žádné výhodnější podmínky v zadávacím řízení společnosti K. B., nezajistili a nic takového nebylo prokázáno. Jediný, kdo mohl zjednat výhodnější podmínky v zadávacím řízení, byl zadavatel nebo administrátor veřejné zakázky. Žádný uchazeč navíc nevznesl námitky podle zákona o veřejných zakázkách. Obvinění nedali obviněné L. N. žádný pokyn. Pokyny mohl administrátorovi ukládat pouze zadavatel. Co se týče projektové dokumentace, tuto měla vyhotovit společnost A. Jediným, kdo mohl umožnit přístup k této připravované dokumentaci, tak byla právě ona. Rozsudek nikterak nekonkretizuje, jaké informace měli společnosti K. B., poskytnout. Kvalifikační předpoklady jsou v zadávacích řízeních zcela standardní a opak nebyl prokázán. Nalézací soud navíc zcela rezignoval na vysvětlení, v čem konkrétně jsou zadávací podmínky nestandardní. Podmínky k účasti v zadávacím řízení stanovil zadavatel a zadávací dokumentaci včetně kvalifikačních předpokladů projednávala a připomínkovala celá řada úředníků. Teprve poté, co Rada XY zadávací dokumentaci schválila, mohl administrátor zahájit zadávací řízení. Žádná konkrétní informace o tom, co konkrétně v zadávacích podmínkách bylo nezákonné, není ve skutkové větě rozsudku uvedena. Ta ani neuvádí, které konkrétní kvalifikační předpoklady měly být „ušity na míru“ společnosti K. B., v čem konkrétně měly být rozporné se zákonem. Žádný z potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku proti zadávacím podmínkám nepodal námitky. Soud dokonce zjevně opomíjí, že podle znaleckého posudku společnosti E. S. A., byly zadávací podmínky zcela standardní a nediskriminační. 48. Obvinění neznali N., a nemohli tak P. D. a T. M. zprostředkovat kontakt. Z výslechu N. vyplývá, že spolupráci se společností K. B., měl N. nařídit P. Úmysl získat pro K. B., prospěch nebyl v řízení nikterak prokázán a závěru o tomto úmyslu nesvědčí ani zjištění soudu, že údajný úplatek měl činit 24 000 000 Kč, když údajný zisk z realizace zakázky měl činit pouze 9 410 758 Kč. Podle posudku znaleckého ústavu B. E., znalecký ústav cena díla odpovídá ceně obvyklé. Obvinění nebyli v žádném formálním vztahu ke XY jako zadavateli veřejné zakázky a nebyli ani administrátorem veřejné zakázky, ani projektantem. Neměli vliv ani na druh zadávacího řízení, ani na obsah zadávací dokumentace. Pokud P. (jednatel A.) spolupracoval se společností K. B., a spojil svého subdodavatele N. s T. M., tak to je jeho iniciativa a odpovědnost a zjednání výhody by se logicky musela dopustit společnost A., nikoliv obvinění. 49. Svědek N., který pro společnost A., projektovou dokumentaci, výkaz výměr a rozpočet zpracovával, ve svých výpovědích opakovaně potvrdil, že na něj nebylo nikým tlačeno a že obviněné vůbec nezná. Společnost A., již v době před tím, než se o r. z. B. začal zajímat XY, ocenila rekonstrukci zámku (bez interiérů a řady dalších významných položek) na cca 218 mil. Kč. Následně oproti svým původním odhadům předala kraji nakonec rozpočet na částku 161 mil. Kč. Kraj toto akceptoval, ovšem s ohledem na alokované finanční prostředky ve výši 218 mil. Kč, se kterým se pro tento projekt počítalo, rozhodl doplnit projektovou dokumentaci a rozpočet o interiéry, které nepochybně byly pro daný účel potřebné a s ohledem na nedostatky v projektové dokumentaci, výkazu výměr a rozpočtu a řadu tam chybějících položek (jak bylo prokázáno řadou důkazů včetně posudku znaleckého ústavu B. E.) došlo k doplnění projektové dokumentace i ve stavební části. 50. Ohledně obviněného P. K. skutková věta neuvádí nic kromě toho, že mělo být jednáno s jeho vědomím, což však nepochybně nenaplňuje znaky trestného činu. Ohledně obviněné K. K. skutková věta ve smyslu výše zmiňované soudní judikatury taktéž neuvádí ničeho, přičemž pouhé tvrzení, že obvinění P. D. a T. M. něco konali „po předchozí dohodě s obž. K.“ nemůže založit trestní odpovědnost podle §260 tr. zákoníku. Ani P. K., ani K. K. nebyli členy žádného orgánu XY, ani zaměstnanci Krajského úřadu XY, ani administrátorem, ani projektantem, nelze je tedy činit odpovědné ani za omisivní jednání. Obvinění ani samostatně, ani společně s nikým dalším žádné nepravdivé doklady nikam nepředložili, ani se na předložení nepodíleli. Nikterak se nepodíleli na přípravě a podání žádosti o dotaci a neznali ani její obsah. Pokud je tvrzeno, že došlo k účelovému navýšení předpokládané ceny veřejné zakázky, tak toto zjevně neodpovídá realitě, neboť od počátku bylo na daný projekt počítáno s částkou až 218 mil. Kč. Navýšení rozpočtu nemohlo být účelové, když doprojektování interiéru bylo pro účely rekonstrukce zámku potřebné a taktéž doplnění chybějících položek ve stavební části bylo taktéž potřebné. Dochází navíc k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, když ve skutkové větě výroku rozsudku není konkretizováno, které konkrétní položky a kterého konkrétního rozpočtu mají být účelově navýšené. Je-li tvrzeno, že ke spáchání daného trestného činu mělo dojít předložením nepravdivých dokladů, pak musí být uvedeno, v čem konkrétně spočívá jeho nepravdivost a jaká konkrétní informace v dokladu uváděná je nepravdivá. 51. Co se týče položek rozpočtu ve stavební části, které byly do rozpočtu doplněny na základě dodatečných dotazů uchazečů, resp. dodatečných informací zadavatele (§49 zákona o veřejných zakázkách), tak k těmto soud prvního stupně tvrdil, že byly účelové a nepravdivé. Žádosti jednotlivých uchazečů o poskytnutí dodatečných informací jsou navíc založeny ve spise. O doplnění projektové dokumentace předané společností A. interiérovým vybavením a o doplnění výkazu výměr na základě dodatečných dotazů uchazečů nemohl rozhodnout nikdo jiný než zadavatel. Skutková věta týkající se bodu 2) nemá absolutně žádnou oporu v provedeném dokazování a hodnocení důkazů provedené nalézacím a odvolacím soudem je zcela excesivní a rozporné s §2 odst. 6 tr. ř. 52. Obvinění dále poukázali na výslechy svědků M. Š., M. B., J. N., L. M., O. V., D. P., P., M. K., T. N., P. N., V. P., R. B., M. S., M. T. a F., které podle jejich mínění prokazují jejich závěry zvláště stran toho, že se zakázkou nebylo manipulováno, rozpočet nebyl navyšován a projektová dokumentace předložená společností A., byla nedostatečná. Pokud jde o výpověď obviněné I. S., uvedli, že soud prvního stupně její výpovědi zcela nekriticky přejímal, aniž by blíže zohlednil skutečnost, že byla ochotna orgánům činným v trestním řízení odsvědčit téměř vše, jen aby si udržela status spolupracující obviněné. Její věrohodnosti podle nich nesvědčí ani fakt, že záhy po svém propuštění z vazby porušila slib, coby jednu ze záruk nahrazující vazbu. 53. Nalézacímu soudu rovněž vytkli, že jím nebyl řádně zhodnocen posudek znaleckého ústavu E. S. A., který potvrdil odborný závěr, že zadané ekonomické a finanční kvalifikační předpoklady u veřejné zakázky na r. z. B. jsou nastaveny jako nediskriminační. Dalším klíčovým důkazem, který nebyl v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. řádně zhodnocen, je posudek znaleckého ústavu B. E. Tento potvrdil kvalitativní nedostatky projektové dokumentace vypracované společností A., rozpory mezi skutečným stavem zámku a stavem ve výkresové dokumentaci a rozpory mezi výkazem výměr a projektovou dokumentací. Posudek potvrzuje, že předmětné tři verze rozpočtu, jak postupně vznikaly, se lišily nejen v ceně, ale i v rozsahu oceňovaných prací a dodávek, v některých položkách a ve výměrách. Správná přitom byla třetí verze rozpočtu. Ze závěrů a zjištění vyplývajících z posudku znaleckého ústavu B. E., a z výslechu zpracovatelů posudku je zřejmé, že skutkové závěry nalézacího soudu prezentované ve skutkové větě napadeného rozsudku nemohou obstát. Stejně tak glorifikace rozpočtu a projektové dokumentace společnosti A., je zjevně v extrémním rozporu s důkazy provedenými v hlavním líčení. 54. Co se týče znaleckého posudku Ú. P., tak z tohoto posudku a z výslechu zpracovatelů posudku vyplynula řada skutečností, které soudy nikterak nezohlednily, a naopak je v odůvodnění svých rozsudků účelově přehlíží. Zpracovatelé v něm vůbec nesplnili znalecký úkol, který jim byl zadán. Navíc projektovou dokumentaci vůbec nestudovali, ani ji neřešili a domnívali se, že ve výkazu výměr, který jim byl předán, je vše, co tam má být. Nadto své ocenění výkazu výměr prováděli podle metodiky a ceníků URS, zatímco společnost A., své rozpočty připravovala podle odlišné metodiky RTS. Věrohodnost posudku značně zpochybňuje i skutečnost, že zpracovatelé posudku při hlavním líčení soudu dokonce evidentně lhali a nebyli schopni odpovědět na řadu dotazů obhajoby. Soud prvního stupně bezprostředně po jejich výslechu konstatoval, že znalecký posudek se bude muset minimálně dopracovat, žádné doplnění však nezajistil a v odůvodnění rozsudku o tom není uvedena žádná zmínka. V daných souvislostech obvinění odkázali na obsah svého podání ze dne 11. 12. 2018, z něhož vyplývá, jaké podstatné vady znalecký posudek Ú. P., včetně činnosti jeho zpracovatelů, obsahoval. Považují proto za zřejmé, že tento posudek vykazuje vady podle §109 tr. ř., které nebyly nikdy odstraněny. 55. V případě skutku pod bodem 2) uzavřeli, že je nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry prezentovanými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku mimořádně extrémní. Skutková věta se zcela míjí s veškerou realitou dokazování provedeného v hlavním líčení. 56. Závěrem obvinění P. K. a K. K. navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsahu výroku II. o jejich vině a trestu a zprostil je obžaloby v celém rozsahu podle §226 písm. a) tr. ř. 57. Obviněná L. N. své dovolání opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pro nesprávné hmotněprávní posouzení věci, nesprávné dovození naplnění kvalifikovaných skutkových podstat žalovaných trestných činů, nesprávné posouzení jednání v případě trestného činu poškození zájmů Evropské unie jako pokusu, porušení jejích základních práv, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry v případě obou skutků, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněný extrémním nesouladem mezi zjištěními významnými z hlediska úvahy o druhu a výši trestu a učiněnými závěry ohledně uloženého trestu, v důsledku čehož došlo k uložení nezákonného trestu. 58. Obviněná namítla, že výroky napadeného rozsudku co do věcného rozsahu i užívané terminologie neodpovídají v předmětné době platným právním předpisům upravujícím zadávání veřejných zakázek. Má za to, že jsou v jejím případě bezdůvodně kriminalizovány standardní postupy. Pokud jí je kladeno za vinu, že měla specifikovat obsah zadávací dokumentace, jedná se o zákonem aprobovaný způsob, jak omezit možnost účasti v zadávacím řízení. Z napadeného rozsudku ani provedeného dokazování především není zřejmé, v čem měla nezákonnost konkrétních podmínek daného zadávacího řízení spočívat. Popis konkrétních podmínek, které odporovaly zákonu o veřejných zakázkách, měl být součástí výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž musí být osvětleno, jak se taková nezákonnost projevila nebo mohla projevit. Soudy se však uvedeným nezabývaly a nijak nespecifikovaly, jaké podmínky měly způsobovat omezení soutěžitelů či v čem mělo toto omezení spočívat. Zdůraznila, že organizátor veřejné zakázky nutně musí specifikovat zadávací podmínky a provádět jednotlivé kroky v zadávacím řízení podle pokynů zadavatele, a to samo o sobě tedy nemůže být chápáno jako účast na jakémkoliv trestném jednání. Ze strany zadavatele, reprezentovaného D. R., potažmo jím pověřenými osobami jako P. K. či K. K., měly být udíleny pokyny organizátorovi zadávacího řízení v tom směru, jak mají být specifikovány zadávací podmínky. Takové jednání je však běžnou součástí zadávacího procesu, neboť to není organizátor zadávacího řízení, ale právě zadavatel, kdo zpravidla specifikuje jak technické, tak další podmínky zadávacího řízení. 59. Pokud jde o navýšení rozsahu veřejné zakázky, nemůže mít vliv na zákonnost zadávacího řízení, protože má vliv pouze na určení druhu zadávacího řízení a nikoli na výslednou cenu veřejné zakázky. Nadto režim zadávacího procesu se tím jen zpřísňoval. Stejně tak, pokud je za protiprávní považována její komunikace s projektantem veřejné zakázky za účelem specifikace odpovědí na dotazy uchazečů v rámci průběhu zadávacího řízení, je tento postup zákonem nejen předvídán, ale přímo vyžadován. Pokud se ukáže, že se konkrétní dodavatel podílel na tvorbě zadávací dokumentace, je třeba zkoumat, jak se to projevilo na otevřenosti a transparentnosti zadávacího řízení, na to však soud zcela rezignoval. I pokud by ze strany manželů K. či D. R. existoval záměr zadávací řízení ovlivnit, postrádá výrok i odůvodnění napadeného rozsudku konkrétní okolnosti, které by odůvodňovaly domněnku, že obviněná přijímala jejich pokyny s vědomím takového záměru či dokonce ovlivnění měla učinit z vlastní vůle. Obviněná má za to, že soudy chybně vyhodnotily roli organizátora zadávacího řízení, neboť ten není tvůrcem zadávacích podmínek. 60. Dále namítla, že došlo k nesprávnému dovození naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie ve stadiu pokusu, aniž by uvedené jednání dosahovalo požadované intenzity. Její jednání mělo spočívat v tom, že v zadávacím řízení měla zajistit výhodnější podmínky společnosti K. B. K realizaci veřejné zakázky, a tedy ani k podání žádosti o její spolufinancování z prostředků EU, natož k uskutečnění spolufinancování, nedošlo. K naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu je nutné kumulativní naplnění dvou skutkových premis – manipulace s dokumentací a zásah do finančních zájmů EU. Obviněná však nenaplnila ani jednu z nich. Její jednání může být považováno nanejvýš za zkreslení dokumentace, která by v budoucnu mohla sloužit jako podkladový materiál pro žádost o spolufinancování. To je však daleko vzdálené dokonání trestného činu a mohlo by být posouzeno nanejvýš jako příprava, ta však v projednávané věci není trestná. 61. V případě trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie došlo také k nesprávnému posouzení naplnění kvalifikované skutkové podstaty (odst. 5), kdy její jednání mělo směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu. Konkrétně jí bylo kladeno za vinu, že hodlala způsobit škodu ve výši 150 111 919,50 Kč. Předmětný investiční záměr však byl způsobilý k tomu, aby byl spolufinancován z rozpočtu EU. Nelze dovodit jakoukoli trestněprávní relevanci v samotné přípravě tohoto projektu, kdy finanční prostředky EU by byly v každém případě vynaloženy na záměr, který byl ke spolufinancování způsobilý. Škodou tak v žádném případě nemůže být úplná hodnota spolufinancování rekonstrukce, neboť se jedná o projekt, který sám o sobě je způsobilý k získání finanční podpory. Pokud by byly závěry soudu o trestnosti jednání obžalovaných správné, za škodu by v takovém případě bylo možné považovat pouze částku, o kterou měla být zakázka dle závěru soudu nadhodnocena (2 268 547 Kč), čemuž však neodpovídá právní kvalifikace [kvalifikovaná skutková podstata podle odst. 5) dovozená soudem]. Soudem zaujaté uvedené závěry se dokonce vymykají dosavadní soudní praxi, kdy výše škody bývá standardně stanovena jako rozdíl mezi (vyšší) vítěznou nabídkou a (nižší) nabídkou uchazeče, který by v případě řádného postupu zadavatele zakázku získal (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014). Stejně tak bylo nesprávně dovozeno naplnění kvalifikované skutkové podstaty v případě trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Uvedeného trestného činu se měla dopustit jako pořadatel veřejné soutěže, tím však byla společnost M. C., a obviněná byla pracovnicí společnosti E. 62. Ve věci došlo také k porušení jejích základních práv. Napadený rozsudek nemůže v žádném případě obstát z hlediska zákonných požadavků na přesvědčivost závěru o vině obviněného (vina musí být prokázána nade vši rozumnou pochybnost), resp. z hlediska zdůvodnění takovéhoto závěru. Ze strany odvolacího soudu je dovozovaná trestná činnost odůvodňována do značné míry povšechně, a to bez individuálního a konkrétního posouzení viny jednotlivých obviněných. Z napadeného rozsudku relevantním způsobem nevyplývá, v jakém konkrétním jednání měla spočívat její trestná činnost. 63. Obviněná dále namítá, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. V případě skutku pod bodem 1) měl charakter výhody, kterou měla obviněná zjednat, spočívat ve zmanipulování losování. Takový záměr je však v rozporu s jakoukoli elementární logikou. Pokud by došlo k manipulaci losování, nedává žádný smysl, aby následně bylo ještě manipulováno se zadávací dokumentací. V případě skutku pod bodem 2) měl charakter výhody, kterou měla obviněná zjednat, spočívat ve zprostředkování kontaktu s prostředníkem, jehož prostřednictvím měla projekční kancelář nadhodnotit cenu zakázky. Ze strany soudu však bylo současně zjištěno, že projekční kancelář měla nacenit zakázku na nízkou cenu, kdy následně mělo dojít (již mimo rámec obviněné) k navýšení ceny jinou projekční kanceláří. Obviněná tak měla zajistit výhodu v podobě zprostředkování kontaktu, které však vůbec nevedlo k výsledku, který měl být tímto zprostředkováním sledován. 64. Dále má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi zjištěními významnými z hlediska úvahy o druhu a výši trestu a učiněnými závěry ohledně uloženého trestu, v důsledku čehož dochází k uložení nezákonného trestu. Namítá, že jí byl uložen stejný trest jako původními rozsudky soudu I. stupně, a to přesto, že byla nově shledána vinnou pouze dvěma body obžaloby a z pěti bodů obžaloby byla zproštěna. V případě dalších obžalovaných byly tresty výrazným způsobem zmírněny. Tím je zesilován nepoměr mezi zapojením jednotlivých osob do předmětné věci, když obviněné byl uložen jen nepatrně mírnější trest oproti hlavním aktérům kauzy. Nebylo zohledněno ani hledisko plynutí času. Uložený trest je vzhledem ke všem okolnostem nespravedlivý, neboť nezohledňuje konkrétní okolnosti projednávané věci, a v konečném důsledku nezákonný, když konkrétní okolnosti projednávané věci odůvodňují uložení trestu pod dolní hranici sazby. 65. Závěrem obviněná L. N. navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, zrušil a přikázal uvedenému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Požádala též, aby jí byl podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon trestu. 66. Obviněný P. D. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán. 67. Obviněný namítl, že Vrchní soud v Praze automaticky aplikoval ustanovení §256 a §260 tr. zákoníku, aniž by se vypořádal s možností či nemožností jejich jednočinného souběhu. Nelze souhlasit s tím, že ustanovení §256 trestního zákoníku poskytuje ochranu jen finančním zájmům České republiky. Jedná se o skutkovou podstatu, která je určena k postihu případného zmanipulování veřejné zakázky v celém rozsahu, a to bez ohledu na její další určení. Objektem tohoto trestného činu tak je ochrana zájmu na řádném a zákonném provedení jakékoliv veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky, nebo jakékoliv veřejné dražby. Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku je nepochybně ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku ustanovením primárním, a proto je jejich jednočinný souběh podle názoru obviněného vyloučen pro poměr subsidiarity. Navíc k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku došlo jaksi automaticky, ale formálně nikoliv. Jednoznačně bylo totiž prokázáno, že se obviněný, ale ani další obvinění, nijak nepodíleli na vypracování žádosti o finanční prostředky z fondů ES, resp. EU. 68. Rozhodnutí soudů obou stupňů podle obviněného nesplňují náležitosti podle §120 odst. 3 tr. ř., když ve výrokové části rozsudku chybí konkrétní způsob spáchání – není uvedeno, jaké nepravdivé podklady měly být předloženy při žádosti o schválení dotace, a to zvlášť za situace, kdy nikdo z obviněných o žádnou dotaci nežádal a ani nepřipravoval podklady. Soudy obou stupňů nedostály své povinnosti a v popisu skutku nevyjádřily veškeré znaky skutkové podstaty poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Absence konkrétního popisu skutku v rozsudku, ale i v obžalobě, má za následek porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces, neboť obviněný se mohl pouze domýšlet, co mu bylo obžalobou vlastně kladeno přesně za vinu, čímž byly možnosti pro jeho obhajobu zkráceny. 69. Dále obviněný namítl, že byl obviněn ze spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, tedy subjektu, který v rozhodné době již neexistoval. ES zanikla přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2009. Jedná se tak o rozšiřování podmínek trestnosti a zavedení nepřípustné analogie v trestním právu hmotném v jeho neprospěch. Jedná se o legislativní chybu. Účelová argumentace o právním nástupnictví EU ve vztahu k Evropským společenstvím nemůže obstát, neboť v době přijetí trestního zákoníku existovaly oba subjekty. Ustanovení §260 reagovalo na rozdílnost ES a EU novelou účinnou k 1. 1. 2012. Vzniklá situace znamená, že do 1. 1. 2012 neexistovala trestněprávní ochrana finančních prostředků EU a od 1. 1. 2012 neexistuje ochrana finančních prostředků ES, kdy i přes neexistenci ES (vyjma EUROATOMU) strukturální fondy ES stále existují a jsou z nich čerpány finanční prostředky. 70. Obviněný nesouhlasí ani s nepoužitím §39 odst. 3 a §58 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od spáchání skutku a nepřiměřené délky trestního řízení. Odvolací soud při stanovení druhu a výměry trestu nikterak nezohlednil dobu více než sedmi let, která uplynula od vytýkaného jednání, která je podle judikatury ESLP a Ústavního soudu zjevně nepřiměřená. Dodal, že obvinění nijak nepřispěli k celkové délce řízení, nezneužívali svých procesních práv a nečinili žádné obstrukce, když průtahy v řízení byly způsobeny do značné míry státními orgány. Poukázal přitom na čl. 14 odst. 3 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je soud povinen v odůvodnění rozsudku výslovně uvést, jak konkrétně výše uvedené aspekty zohlednil (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/09, I. ÚS 603/06, I. ÚS 554/04, II. ÚS 535/03). Dodal, že v jiné trestní věci obviněné I. S., která byla mnohem závažnější, byly ukládány tresty diametrálně nižší. 71. Obviněný rovněž namítl, že z počátku přípravného řízení vykonávalo dozor místně nepříslušné Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem a potažmo Okresní soud v Ústí nad Labem. Má proto za to, že došlo k jeho odnětí zákonnému soudci a soudu. Zrekapituloval k tomu počátek trestní věci a uvedl, že přestože skutečnosti popisované v trestním oznámení jednoznačně zakládaly místní příslušnost státního zastupitelství v rámci XY, případně hlavního města Prahy, upřednostnilo Nejvyšší státní zastupitelství nekonkrétní, vágní a zcela obecnou informaci o existenci jakési „firmy“ z Ústí nad Labem a velmi spekulativním způsobem dovodilo místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Poukázal na další vývoj kauzy, kdy byla následně tato společnost identifikována jako společnost A., se sídlem v K. Tato skutečnost byla podle jeho mínění zjevně zamlčena při následném podání návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V důsledku nezákonné manipulace s místní příslušností byl tedy odňat svému zákonnému soudu. Dodal, že k postoupení věci na Krajské státní zastupitelství v Praze došlo až ex post po vzetí obviněných do vazby místně nepříslušným Okresním soudem v Ústí nad Labem. Rozhodovaly zde navíc soudkyně mimo stanovený rozvrh práce. Zejména v přípravném řízení byla zásadním způsobem neustále porušována jeho základní práva vyplývající z Listiny a Úmluvy. 72. Dovolatel uvedl, že místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla založena účelově v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny. Upozornil přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, z něhož vyplývá, že krajská a státní zastupitelství se musejí při podávání procesních návrhů okresním soudům řídit striktně ustanovením o místní příslušnosti v §18 tr. ř. Uvedený nález se vztahuje také na projednávanou věc, neboť se jedná o stále pravomocně neskončenou věc. Uvedl dále argumentaci, proč je vyloučeno použití §71 zákona o Ústavním soudu, který by aplikaci neumožňoval. Poukázal dále, že ve vztahu k časovým účinkům judikatury byla v rámci odborné veřejnosti vyslovena teorie tzv. incidentní retrospektivity, ke které se opakovaně hlásí i vyšší soudy. Totožný názor byl vysloven Ústavním soudem také v jeho usnesení sp. zn. I. ÚS 2632/12 v této trestní věci. Nejedná se nadto o náhlou změnu judikatury, ale o kontinuální proces, na jehož počátku stála odborná veřejnost. Zopakoval proto, že s ohledem na vyvrácenou možnost aplikace §71 zákona o Ústavním soudu ve věci obviněných neexistuje žádný logický argument, proč by se nález Pl. ÚS 4/14 neměl v souladu se zásadou incidentní retrospektivity vztahovat i na řízení již zahájená, avšak doposud pravomocně neskončená, tedy i na tuto trestní věc. Poukázal přitom na názory Nejvyššího soudu USA a australského Nejvyššího soudu. Dodal, že je třeba odmítnout i jakékoliv pokusy o „vydělení“ zajišťovacích úkonů z trestního řízení jako celku. Uvedené závěry dopadají i na rozhodování o vazbě, kde byla obhajobou vznesena otázka místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jakož i Okresního soudu v Ústí nad Labem. Z toho důvodu je jednoznačné, že i vazba obviněných byla nezákonná. Z toho mimo jiné vyplývá, že důkazy, které byly takto získány, byly opatřeny nezákonně a orgány činné v trestním řízení by k nim neměly přihlížet. 73. Namítl dále, že obhajoba od samého počátku namítala vyloučení předsedy senátu Krajského soudu v Praze R. P. po převzetí obhajoby ze strany M. P., advokáta a strýce dotyčného předsedy senátu. Plná moc byla D. R. založena do spisu a na tom nemění nic skutečnost, že si advokát věc rozmyslel a soudu zaslal její výpověď. Z protokolu o jednání je zřejmé, že došlo k založení plné moci a teprve poté byla čtena její výpověď. Dodal, že tato výpověď nebyla nikdy doručena D. R. v souladu s §20 zákona o advokacii. V souvislosti s touto věcí byl uvedený advokát kárně potrestán a D. R. byla na něj podána žaloba na ochranu osobnosti. Lze proto mít za prokázané, že předseda senátu byl z projednávané věci vyloučen ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Namítl dále, že ve věci neměl podle rozvrhu práce rozhodovat předseda senátu R. P. a došlo ke změně přísedících. 74. Podle mínění obviněného je ve věci dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Napadený rozsudek ve své podstatě stojí na výpovědi obviněné I. S. Ta ale několikrát účelově měnila svoji výpověď a v jejích výpovědích jsou zásadní rozpory. Nebyla ani schopná popsat konkrétní způsoby páchání trestné činnosti. Při hodnocení důkazů obecné soudy zasáhly do jeho osobní svobody garantované čl. 8 odst. 1 Listiny. Došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny, s nímž koresponduje, resp. jej rozvádí čl. 9 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a jemuž odpovídá i čl. 5 odst. 1 Úmluvy a presumpce nevinny. Součástí práva na fair proces je požadavek na spolehlivé zjištění skutkového stavu. Ani znalecký posudek znaleckého ústavu Ú. P., nemůže sloužit ani pro částečné uznání viny obviněných. Znalecký ústav Ú. P., zpracoval posudek s řadou formálních i faktických chyb, ke kterým se obhajoba obsáhle vyjadřovala. Znalci se nedrželi znaleckého úkolu, znalecký úkol v části překročili a ve velké části ho vůbec nesplnili. Měnili také výkaz výměr a nabídku oceňovali v režimu URS a nikoli RTS a měnili i jednotlivé položky. Znalci do dnešního dne nedodali dopracovaný posudek a neodpověděli na otázky obhajoby. Za správný v tomto směru nepovažuje postup nalézacího soudu, který otázky obhajoby nepřipustil. Nebylo ani zřejmé, z čeho znalci vycházeli, ze kterých výkazů výměr, a to zvláště za situace, kdy nebyly k dispozici originální projekty. 75. Závěrem proto obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, zrušil v rozsahu výroku II. o jeho vině a trestu a rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby v celém rozsahu podle §226 písm. a) tr. ř. 76. Obviněný T. M. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a došlo k určitým závažným procesním pochybením a porušení některých základních zásad trestního řízení. 77. Obviněný předně nesouhlasí s právní kvalifikací odvolacího soudu, neboť ze skutkových vět obou napadených rozhodnutí není zřejmé, že by svým jednáním naplnil všechny nezbytné znaky těchto skutkových podstat. Především pokud jde o subjektivní stránku, nebylo žádným z důkazů prokázáno jeho zavinění a ve skutečnosti bylo pouze předpokládáno. Z popisu skutku není zřejmé, že by se jednání skutečně dopustil úmyslně. Především on nebyl tím, kdo komunikoval s K. K., P. K. a L. N., ale byl to jeho nadřízený P. D. Ten ho měl údajně informovat o tom, že veřejná zakázka má být neoprávněně ovlivněna ve prospěch jejich společnosti. Jedná se však pouze o hypotetická tvrzení obou soudů, pro něž neexistuje jediný důkaz. Za tzv. extrémní rozpor považuje skutečnost, že ze skutkové věty nepochybně vyplývá, že to nebyl on, kdo vyslovil souhlas s poskytnutím majetkového prospěchu daným osobám výměnou za zajištění zvýhodnění jejich společnosti. Skutková věta ani odůvodnění rozhodnutí totiž ve skutečnosti neobsahují vůbec popis jeho údajného trestněprávně relevantního jednání, natož jeho úmysl spáchat trestný čin. 78. Zopakoval, že to nebyl on, ale pouze P. D., kdo měl být spoluobviněnými kontaktován a komunikoval s nimi. Závěry o tom, že mu měl předat nějaké obecné informace, jsou pouze hypotézou a nevyplývají z žádného důkazního prostředku. Nemohl mít naprosto žádné povědomí o tom, že předmětná zakázka měla být v jejich prospěch ovlivněna. Neměl žádné tušení o tom, že by měla být od samého počátku zmanipulována a nemohl tak ani vědět, že svojí běžnou pracovní činností hypoteticky umožní nesprávné využití finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu EU. Neměl a ani nemohl mít informace o tom, že vítěz veřejné zakázky byl údajně domluven předem a že doklady předkládané za účelem čerpání finančních prostředků z rozpočtu EU jsou tzv. hrubě zkreslené. Není zřejmé, že by chtěl kohokoli poškodit či sebe nebo jiného obohatit. Zavinění se totiž musí vztahovat na veškeré rozhodné okolnosti. On však vůbec nevěděl, že projekt bude dotován z prostředků EU a už vůbec nevěděl o finančních tocích a jejich výši. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie je výlučně úmyslným trestným činem a vyžaduje dokonce tzv. obmysl. V jeho případě však nebyla přítomna ani intelektuální ani volní složka zavinění. Došlo tak k porušení jedné ze základních zásad trestního práva hmotného, a to zásady odpovědnosti za zavinění. 79. Nejzásadnějším důkazem v celé věci je výpověď I. S., sám odvolací soud však poukázal, že on byl jediným, koho svojí výpovědí vůbec neusvědčovala. Soudy obou stupňů uvádí, že měl být P. D. informován, k tomu však neexistuje jediný důkaz. Nanejvýše možno dospět k závěru, že jednal ve skutkovém omylu. Pokud se účastnil na tvorbě dokumentace, nečinil tak s vědomím, že páchá trestnou činnost. Z jeho pohledu byly veškeré jím uskutečněné postupy ohledně dané zakázky naprosto v souladu se zákonem i příslušnými podzákonnými předpisy. V inkriminované době neznal a ani nemohl předpokládat skutkovou okolnost, která je znakem projednávané trestné činnosti. Z uvedeného je zřejmé, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 80. Napadená rozhodnutí trpí též nedostatky v právním posouzení objektivní stránky, a to především pokud jde o kauzální nexus. Při jeho údajném a zřejmě nezaviněném jednání působila celá řada dalších trestněprávně relevantních příčin ve vztahu ke škodlivému následku. Zejména se jednalo o činnost P. D. Namístě proto bylo přistoupit k aplikaci zásady umělé izolace jevů. Soudy obou stupňů nevycházely z objektivně zjištěných okolností a nezabývaly se hlavní a rozhodující příčinou vzniku škodlivého následku. Jeho údajné jednání bylo vedle jednání ostatních obviněných prakticky zcela bez významu. Kauzální nexus je v daném případě natolik narušený konáním jiných osob, že jeho jednání je ve vztahu ke způsobení trestněprávně relevantního následku prakticky bez významu. Považuje za zcela neproporcionální a v rozporu se zásadou individualizace trestu, že výše jemu uloženého trestu byla stejná jako v případě trestu uloženého obviněnému P. D. Ten měl totiž na spáchání trestné činnosti výrazně větší vliv a podíl. 81. Dále namítl, že fakticky nevyhotovil, nepoužil a ani nepředložil nesprávné, neúplné či hrubě zkreslené údaje za účelem čerpání finančních prostředků ze souhrnného rozpočtu EU. Působil pouze jako jakýsi konzultant a vůbec nemohl ovlivnit, jaké dokumenty či údaje budou nakonec předloženy. Nebyl v takovém postavení, aby fakticky vůbec mohl zjednat nějakou přednost nebo výhodnější podmínky. Nikdy nebyl ani osobou, která by měla v zadávacím řízení jakékoli povinnosti. Zdůraznil, že svým jednáním nenaplnil, a to ani částečně jednání popsané ve skutkových podstatách projednávaných trestných činů. Vůbec nejednal a ani nemohl jednat v trestněprávním smyslu, a to ani jako účastník na zločinecké skupině. Nevěděl, že by jednal v součinnosti s dalšími osobami. Neměl povědomí o tom, že P. D. je s kýmkoli domluven na zvýhodnění společnosti. Tyto osoby do zahájení řízení vůbec neznal a nejsou o tom ani žádné důkazy. 82. Za nejzávažnější pochybení považuje, že rozhodná skutková zjištění v některých případech de facto vůbec nemají podklad v provedeném dokazování. Soudy svým výkladem některé důkazy zdeformovaly a vyvozovaly z nich skutková zjištění, která v žádném smyslu z provedeného dokazování nevyplývají. Skutkový stav pak doplnily o vlastní hypotetické domněnky a úvahy. Poukázal na výpověď P., z níž vyplynulo, že se projektová dokumentace a rozpočet společně s výkazem výměr volně šířily stavebním trhem, již více než 10 až 15 měsíců před vyhlášením veřejné soutěže. Ty informace, ve kterých soudy spatřují onu výhodu ve prospěch společnosti tak byly v inkriminované době již dávno přístupné. Již ve čtvrtém čtvrtletí roku 2010 existovala projektová dokumentace ve stupni, podle kterého bylo bez problému možné vytvořit rozpočet. Neměl proto žádný logický důvod přislíbit či dokonce skutečně poskytnout spoluobviněným jakékoli protiplnění či úplatu. Pokud jde o schůzku na ROP Střední Čechy, které se měl účastnit dne 14. 11. 2011, již dne 25. 10. 2011 poslal P. e-mail ohledně problémů s rozpočtem. To znamená, že rozpočet, který měl uměle navýšit, byl v inkriminované době již vytvořen a předběžně připraven zcela jinou osobou. Pokud měl na této schůzce navýšenou verzi rozpočtu předat, poukázal na to, že jeho zpracovatelem byla společnost R. G., a pan D. S. Z jakéhosi předání šanonu na videozáznamu nelze cokoliv dovodit. A to ani z hovorů či mobilní komunikace. Skutkový stav věci byl soudy měněn či doplňován, aniž by došlo k provedení odpovídajících důkazů. 83. Soudy bez adekvátního zdůvodnění nepřipustily některé důkazy navržené obhajobou. Evidentně se přitom nejednalo o důkazy nadbytečné. Poukázal na výslech znalce cenové soustavy URS, přičemž obžaloba i soudy pracovaly s cenovou soustavou RTS. Soudy jednoznačně zaměřily své dokazování výhradně k prokázání jeho viny. Postupovaly tak v rozporu se zásadou oficiality, materiální pravdy a vyhledávací. Došlo k závažnému porušení §2 odst. 4, 5 tr. ř., zásady volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a zásady zákazu deformace důkazu a kontradiktornosti vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudy se dostatečným způsobem nevypořádaly s námitkami obhajoby. 84. Shrnul, že není důkaz jak objektivní, tak subjektivní stránky projednávaných trestných činů, čímž došlo k porušení hmotného práva. Odvolací soud se de facto nezabýval námitkami obhajoby ohledně trestu. Soudy konstatují existenci důkazních pramenů či důkazních prostředků, aniž by bylo seznatelné, jaké přesně informace z těchto důkazů mají vyplývat. Ani jeden ze soudů neuvedl, o jaké konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřel. Z odůvodnění není zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry nalézacího soudu na straně druhé. Určité důkazy byly vykládány výhradně v jeho neprospěch. Poznamenal, že sám nalézací soud uvedl, že některé osoby měly být v trestním řízení nikoli v postavení svědků, ale obžalovaných. Pokud by tyto osoby byly vyslýchány v odlišném procesním postavení, tedy jako obvinění, došlo by k zásadním odchylkám a změnám v průběhu a konečném výsledku důkazního řízení. Pro některé svědky tak bylo nepochybně pohodlnější a bezpečnější vypovídat v neprospěch dovolatele a ochránit se tak před trestním stíháním. 85. Závěrem obviněný T. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Praze a rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výrocích o vině a trestu, případně aby výrok o trestu změnil v jeho prospěch, tedy aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle §265 l odst. 1 tr ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 86. Obviněný V. K. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení, navíc jsou skutková zjištění Vrchního soudu v Praze v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nesprávné hmotněprávní posouzení vrchního soudu spočívá především v nesprávné aplikaci ustanovení §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), §332 odst. 1 alinea 1, §13 odst. 1 a §14 odst. 1 tr. zákoníku, a dále v nesprávné aplikaci, resp. opomenutí řádně aplikovat §39 odst. 3 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od tvrzeného spáchání trestného činu a nepřiměřené délky řízení. 87. Předně obviněný namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení §13 tr. zákoníku, neboť skutek se nikdy nestal. Veškeré skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu, vyplývají pouze a jedině z tvrzení obviněné I. S., které soud přiznal status spolupracující obviněné. Obviněný trvá na tom, že jí toto postavení v žádném případě být přiznáno nemělo. Její výpověď považuje za neúplnou a nepravdivou. Obviněná ve svých výpovědích tvrdí pokaždé něco jiného a její výpovědi jsou tak zjevně nekonzistentní, vzájemně rozporné a odporují také množství důkazů. Její výpověď je vedena výhradně motivem získat a udržet si status spolupracující obviněné, přičemž bylo za tímto účelem třeba obvinit někoho dalšího. V průběhu řízení navíc opakovaně odmítla vypovídat a sdělila pouze to, co sama považovala za vhodné, resp. co očekávala, že chtějí orgány činné v trestním řízení slyšet. Pokud byl proveden důkaz, který její výpověď vyvracel, účelově svoji výpověď měnila. 88. Obviněný nesouhlasí s tím, že podmínky měly být „šité na míru společnosti P. c.“. Obviněná I. S. tvrdila, že jí bylo sděleno, že společnost F., se nemůže zadávacího řízení účastnit, přesto se zcela prokazatelně přihlásila. Vyvrací také, že se měl v obviněnou setkat. Její tvrzení je v tomto směru zcela smyšlené a během sledování nebyl pořízen žádný záznam prokazující, že se s ní sešel. Losování se u zakázky zúčastnilo celkem 16 společností, které splnily kvalifikační předpoklady (včetně společnosti F.), takže k diskriminaci prostřednictvím předem dohodnutých kvalifikačních předpokladů dojít očividně nemohlo. O existenci jakékoli dohody nikdy nebyl předložen jakýkoli důkaz a nebylo ani nikdy prokázáno, že byly vylosované společnosti jakkoli určeny a že jejich vylosování nebylo náhodné. Z toho je zřejmé, že zadávací řízení nikdy nebylo a ani nemohlo být obviněným ovlivněno. 89. Obviněný se ohradil také vůči existenci tzv. provize ve výši 1 500 000 Kč, kterou měl obviněné I. S. předat. Předně zisk z předmětné veřejné zakázky činil pouhých 296 302 Kč. Ve spise je založeno účetnictví společnosti, kde jsou plně zdokumentovány veškeré transakce. Peníze k uplácení tak nemohly plynout ze společnosti P. c. Navíc měl údajně peníze předávat v prosinci 2011, kdy ještě nebylo známo, jestli společnost zakázku získala. Poukázal také na údajné tzv. čisté nebo vyprané peníze, které měla obviněná získat od společnosti P. a v. s., resp. pana V. K. prostřednictvím tzv. fiktivních faktur. Neexistuje jediný důkaz o tom, že obviněné peníze předal, naopak bylo plně prokázáno, že ta je získala z vlastních zdrojů. Sama přiznala, že společnost F., proplácela tyto fiktivní faktury. V rámci realizace rekonstrukce toto však možné nebylo, neboť proběhl audit, z něhož vyplynulo, že všechny fakturované práce byly provedeny. 90. Zopakoval k tomu, že nebyl proveden jediný důkaz, který by se jej týkal a na základě provedených důkazů nelze dospět ke skutkovému závěru, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud jde o důkazy údajně potvrzující výpověď obviněné I. S., tyto se nijak netýkají jeho údajné participace na trestné činnosti. Její výpověď tak zůstala osamocena. V souvislosti s tím obviněný namítl, že se orgány činné v trestním řízení neřídily judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného a ani se nesnažily v rámci výslechu obviněné objasnit rozpory týkající se doby údajného ovlivnění zadávací dokumentace nebo ji konfrontovat s tím, že byť byla obviněná L. N. dlouhodobě sledována, žádná schůzka s ním nebyla zaznamenána, či s nesrovnalostmi ohledně toho, jakým způsobem získala peníze na předání úplatku. Žádné důkazy podporující její výpověď neexistují, a přesto ji soud zcela slepě upřednostňoval před ostatními důkazy. 91. K nesprávnému právnímu posouzení obviněný uvedl, že popis skutkové věty je z hlediska naplnění všech zákonných znaků vytýkaných trestných činů zcela nedostatečný. Poukázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, podle níž musí být z usnesení o zahájení trestního stíhání (a logicky i z obžaloby a rozsudku) zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech a jakém konkrétním jednání pachatele je spatřováno naplnění všech znaků trestného činu. V celém napadeném rozsudku však není de facto popsáno, jakým jednáním měl naplnit skutkovou podstatu vytýkaných trestných činů. V rámci odůvodnění nejsou uvedeny zhola žádné důkazy prokazující jeho údajnou trestnou činnost. Poukázal na to, že skutková věta, resp. děj, který je v ní popsán, je vysoce nepravděpodobný a nesmyslný. Podle jeho mínění je nesmyslné, aby obžalovaní K. využívali obviněnou I. S. jako prostředníka, když se na něj mohli obrátit přímo. V řízení nebylo podle něj prokázáno, že by naplnil všechny znaky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. 92. Pokud jde o zjednání výhody při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, poukázal, že podle judikatury Nejvyššího soudu musí být ve skutkové větě specifikováni a konkretizováni jednotliví soutěžitelé, na jejichž úkor došlo ke spáchání trestného činu, což v napadeném rozsudku absentuje. Nikde není ani uvedeno, že by obviněný chtěl opatřit prospěch „sobě“. Tvrzené ovlivnění losování k omezení počtu uchazečů losem nenaplňuje zákonný znak „zjednání výhodnějších podmínek“ ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž zákonný znak „zjednání přednosti“, pro který však dle právní věty napadeného rozsudku odsouzen nebyl. Skutková podstata podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může být naplněna pouze speciálními subjekty. Jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že došlo ke zjednání přednosti či výhodnějších podmínek, ani nebyla prokázána existence organizované skupiny, resp. že by byl jejím členem. Nebylo dále prokázáno, že mohl v přípravné fázi ovlivnit zadávací podmínky zakázky, protože nebyl s jejím zadavatelem v této době ve styku. Neměl ani přístup k zadávací dokumentaci, kde by mohl případně uplatnit svůj vliv. 93. Ve skutkové větě ostatně zcela absentuje, jakým způsobem měly být zadávací podmínky upraveny. Zadání mělo být provedeno 31. 8. 2011 a již 1. 9. 2011 byl zaslán návrh smlouvy o dílo a finální návrh dokumentace byl dne 2. 9. 2011 zaslán panu P. Dne 5. 9. 2011 byla dokumentace schválena Radou XY, dne 6. 9. 2011 bylo odesláno ke zveřejnění oznámení o zakázce do Věstníku veřejných zakázek a dne 9. 9. 2011 došlo k jeho uveřejnění. Je tak zřejmé, že s ohledem na rychlost schvalovacího procesu ani nebylo fakticky možné do procesu stanovování kvalifikačních předpokladů jakkoli vstoupit. Zadávací podmínky navíc podle odborného vyjádření J. S., které soud odmítl provést jako důkaz, odpovídají druhu, rozsahu a složitosti předmětu plnění veřejné zakázky. Z výslechu žádného ze zástupců společnosti, které měly být určeny pro výběr losem, nevyplynulo, že by se spolu s ním vzájemně domluvili na společný postup v řízení. Jakékoli jejich zapojení do manipulace zakázky pak nebylo podloženo žádným konkrétním důkazem. Z těchto výslechů vyplynulo, že žádost o účast i pak nabídku připravovali sami a s nikým se na jejím obsahu nedomlouvali, resp. že jeho vůbec neznají. 94. Ani v případě trestného činu podplácení nesplňuje skutková a právní věta náležitosti vyplývající ze zákona a judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Podle skutkové věty měl být tento trestný čin spáchán jeho společným jednáním s obviněnou I. S., tedy ve spolupachatelství, což je však popřeno v právní větě, z níž je zřejmé, že §23 tr. zákoníku aplikován nebyl. Navíc ve skutkové větě vůbec není popsáno jeho jednání, kterým měl skutkovou podstatu trestného činu naplnit. K žádnému poskytnutí úplatku z jeho strany nikdy nedošlo, a naopak bylo prokázáno, že peníze na tvrzený úplatek si obviněná vygenerovala ve své společnosti. Ze skutkové věty nadto není zřejmé, zda měl úplatek poskytnout sám nebo prostřednictvím obviněné I. S. Z žádných důkazů nevyplývá, že by měl být úplatek poskytnut v souvislosti s obstaráním věcí veřejného zájmu. Obžaloba sice tvrdí, že vše bylo zaštiťováno hejtmanem, ale D. R. v souvislosti s touto zakázkou vůbec nebyl obviněn. Nemohl se ani dopustit podplácení, protože by musel být úplatek poskytnut přímo úřední osobě či osobě, která věci obecného zájmu obstarává. Ani jedna z osob, které měly být údajně součástí organizované skupiny, však neměla žádným způsobem vliv na zadávání veřejných zakázek ani nespadá do definice úřední osoby. Taková osoba nebyla v souvislosti s touto zakázkou obviněna. Maximálně by se mohlo jednat o trestný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku. Ve skutkové větě je však uvedeno, že P. K. a K. K. byli „bez oficiální vazby na XY“. Zakázka byla schvalována Radou XY a pouhá osobní vazba na hejtmana by jistě nemohla postačovat. Krom toho se Vrchní soud v Praze dopustil nepřesnosti, neboť v rozporu s ustanovením §14 odst. 2 tr. zákoníku trestný čin podle §332 odst. 1 al. 1 tr. zákoníku kvalifikoval jako zločin, když trestní zákoník za spáchání tohoto trestného činu stanoví horní hranici trestní sazby ve výši dvou let. 95. Obviněný vyjádřil výhrady také k posouzení jednání jako spáchaného organizovanou skupinou. Z provedeného dokazování nebylo prokázáno, že by došlo k rozdělení úkolů či jak mělo dojít ke spolupráci mezi jím a obviněnými P. K., K. K., I. S., L. N. Neexistuje důkaz, že by se potkal s někým vyjma obviněné I. S. v rámci realizace společných stavebních projektů, a okolnosti jejich setkání ve vztahu k zamýšlenému sjednání výhody či poskytnutí úplatku jsou postavené pouze na její výpovědi. Z toho vyplývá, že nikdy nebyl členem organizované skupiny. 96. Namítl dále hmotněprávní neaplikovatelnost §256 tr. zákoníku. Vyplývá to z neplatnosti a neúčinnosti tohoto ustanovení z důvodu pochybení při vyhlašování tohoto zákona. Verze tohoto ustanovení schválená Poslaneckou sněmovnou a Senátem zněla „Sjednání výhody …“ zatímco ve sbírce zákonů bylo vyhlášeno znění „Zjednání výhody …“. Došlo tak k zásadnímu rozdílu mezi schváleným a vyhlášeným zněním zákona. K opravě tiskové chyby došlo až dne 17. 9. 2015 jejím uveřejněním ve sbírce zákonů. Ode dne vyhlášení tohoto ustanovení (1. 1. 2010) do uveřejnění opravy proto bylo neplatné. V souladu se zásadou nullum crimen sine lege proto nebylo uvedený trestný čin možné spáchat a nelze za jeho spáchání obžalovaného odsoudit. K uvedenému obviněný připojil článek s názvem „Tisková chyba v trestním zákoníku aneb nullum crimen sine lege v praxi“. 97. Obviněný také namítl nerespektování základních zásad trestního řízení. Napadený rozsudek podle něho nesplňuje zákonné náležitosti §125 odst. 1 tr. ř. a hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., když soud bez dalšího upřednostnil výpověď obviněné I. S. Došlo také k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, když nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval jeho vinu, a jediným důkazem tak zůstala výpověď obviněné I. S., která je nepravdivá, smyšlená a vzájemně si odporující. Zásada zákonnosti byla porušena, neboť v dané věci rozhodoval soudce, u něhož byly naplněny objektivní podmínky pro to, aby bylo možné pochybovat o jeho nestrannosti, a sice existence soudního sporu na ochranu dobré pověsti mezi jedním z obviněných D. R. a předsedou rozhodujícího senátu. 98. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení došlo také v důsledku opomenutí aplikovat §39 odst. 3 tr. zákoníku z hlediska doby, která uplynula od tvrzeného spáchání trestného činu a z hlediska nepřiměřené délky řízení. Obviněný uvedl, že trestní řízení trvá od roku 2012 a uplynulo tak více než sedm let od údajného spáchání, po které vedl řádný život. K tomuto mělo být podle §39 odst. 3 tr. zákoníku přihlédnuto. Poukázal na judikaturu ESL, Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které vyplývá, že délka trestního stíhání překračující šest let je zcela výjimečná a překročení této hranice nelze tolerovat. 99. Závěrem obviněný V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34 994, v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v rozsahu výroku o jeho vině a trestu a zprostil ho obžaloby v celém rozsahu podle ustanovení §226 písm. a), resp. c) tr. ř. 100. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., I. S., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H., jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl jednak nesprávné právní posouzení jednání obviněného D. R. vymezené pod bodem 2) výroku o vině a jednak nesprávné právní posouzení skutku v důsledku závažného procesního pochybení odvolacího soudu, který z procesu hodnocení důkazů svévolně vyloučil zásadní, v souladu se zákonem opatřené a před prvoinstančním soudem řádně provedené a procesně účinné důkazy. 101. Nesprávné právní posouzení jednání obviněného D. R. vymezené pod bodem 2) výroku o vině shledává nejvyšší státní zástupce v nesprávném posouzení otázky jednočinného souběhu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku s trestným činem přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. Odvolací soud ve prospěch obviněného nedůvodně vypustil právní kvalifikaci stíhaného trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, když dospěl k závěru o vzájemném vztahu speciality trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, a tedy o nemožnosti jejich jednočinného souběhu. Tento závěr však nejvyšší státní zástupce nepovažuje za správný a má za to, že v předmětné věci měla být zachována právní kvalifikace, kterou užil Krajský soud v Praze. 102. Následně předložil posouzení vzájemného vztahu uvedených trestných činů. Skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku chrání obecně zájem na řádném výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při obstarávání věcí obecného zájmu. Právní úprava podle §256 tr. zákoníku pak primárně chrání zájem na ochraně přirozeného soutěžního prostředí, zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro všechny účastníky (zájemce, soutěžitele), včetně procesu veřejného zadávání. Z pohledu ochrany společenských zájmů by se tedy ustanovení §256 tr. zákoníku mohlo skutečně zdát užším či speciálním. Z hlediska objektivní stránky předmětných trestných činů však je třeba mít na zřeteli, že trestný čin podle §256 tr. zákoníku obecně spojuje trestní odpovědnost s jednáním pachatelů, které směřuje ke způsobení prospěchu. Naproti tomu skutková podstata trestného činu podle §331 tr. zákoníku trestní odpovědnost spojuje výlučně s existencí úplatku. Pojem úplatek je přitom zjevně užší než obecný pojem prospěch, který je širší kategorií získané výhody. Zatímco úplatkem je ve smyslu §334 odst. 1 tr. zákoníku pouze ta neoprávněná výhoda, na kterou není nárok, získáním prospěchu ve smyslu §256 tr. zákoníku může být jakékoliv plnění, ať oprávněné či neoprávněné, resp. protiprávní. Z tohoto pohledu se tedy naopak jako užší a speciální jeví skutková podstata trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, neboť dopadá pouze na ta jednání, společensky nepochybně škodlivější, jejichž cílem je získání úplatku jako neoprávněné výhody bez právního nároku. Oproti tomu §256 tr. zákoníku podmínky trestněprávní odpovědnosti spojuje obecně se vznikem jakéhokoliv prospěchu, včetně výhody mající legální oporu v právních vztazích a nárocích příjemce takové výhody. 103. Nutno vzít v úvahu i ustanovení §334 odst. 2 tr. zákoníku, jež vymezuje další kategorie speciálních subjektů spadajících pod pojem úřední osoby pro účely trestných činů úplatkářství. Zatímco tedy v případě trestného činu podle §256 tr. zákoníku je odpovědnost u kvalifikovaných skutkových podstat spojena s obecnou kategorií úředních osob definovanou v §127 tr. zákoníku, v případě korupčních trestných činů je tento výčet doplněn o další speciální subjekty. Z pohledu zvláštního postavení subjektů naplňujících znaky kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů lze považovat §256 tr. zákoníku za ustanovení obecné, zatímco §331 tr. zákoníku s odkazem na §334 odst. 2 tr. zákoníku za ustanovení speciální. Nelze přehlížet ani existenci kvalifikované skutkové podstaty podle §331 odst. 4 tr. zákoníku, která vyjadřuje vyšší míru závažnosti jednání oproti §256 tr. zákoníku výrazně přísnější trestní sazbou. Z hlediska její existence se jako užší (speciální) rovněž jeví trestný čin přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. 104. Ze shora uvedeného podle nejvyššího státního zástupce vyplývá, že nejde o typický vztah ustanovení ryze užšího a širšího, tedy o případ tzv. vnořených kruhů, kdy jeden skutek při naplnění jedné skutkové podstaty (užší) vždy současně nutně naplňuje i znaky jiné skutkové podstaty (širší). Naopak z teoretického hlediska je třeba tento vztah vnímat jako případ tzv. prolínajících se kruhů, neboť mohou nastat situace, kdy jsou naplněny obě skutkové podstaty, stejně tak mohou nastat i situace, kdy jsou naplněny znaky jen jednoho z trestných činů. Nemůže tak jít o klasický případ speciality, kdy užití obecné normy je vyloučeno v případě užití normy zvláštní. Odkázal přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013. Uplatnění vztahu speciality a vyloučení jednočinného souběhu předpokládá, že dotčená ustanovení trestního zákoníku jsou určena k ochraně týchž zájmů. U skutkové podstaty trestného činu podle §256 tr. zákoníku je to především ochrana trhu financovaného z veřejných prostředků, soutěžního prostředí a oblasti veřejného zadávání, v případě trestného činu podle §331 tr. zákoníku je to především ochrana řádného výkonu veřejné moci a rozhodovacích procesů při správě veřejných věcí. Rozdílný objekt ochrany těchto skutkových podstat je jednoznačně patrný i ze systematického zařazení obou ustanovení v rámci zvláštní části trestního zákoníku. V této souvislosti zmínil usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 7. 1986, sp. zn. 11 Tz 19/86, a zdůraznil, že by se měla uplatnit obecná zásada, že skutek je třeba zásadně posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, jejichž znaky byly naplněny. 105. Nejvyšší státní zástupce má za to, že privilegování pachatele upřednostněním §256 tr. zákoníku proto není v posuzovaném případě vůbec důvodné. Akceptace názoru Vrchního soudu v Praze by zcela nelogicky z pohledu možných trestních sankcí u nejzávažnějších forem jednání favorizovalo, resp. zvýhodňovalo pachatele, který přijme úplatek v souvislosti s veřejnou zakázkou, veřejnou soutěží či veřejnou dražbou, oproti pachateli, který taktéž přijme úplatek za okolností nesouvisejících s uvedenými právními instituty. K této problematice odkázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 666/09. Přijetí hmotné či nehmotné výhody v souvislosti s průběhem veřejné zakázky při uskutečňování úkonů obecného zájmu jako tatáž okolnost tedy může naplňovat zákonné znaky několika sbíhajících se trestných činů (tedy současně §256 i §331 tr. zákoníku), aniž by se jednalo o rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti platí jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Neuplatňuje se při úvahách o možnosti jednočinného souběhu trestných činů v tom směru, že okolnost, která je znakem jednoho ze souběhových trestných činů, by nemohla současně podmiňovat použití vyšší trestní sazby u jiného souběhového trestného činu. Uznal, že některá komentářová literatura zastává názor, jaký nyní zaujal Vrchní soud v Praze. Nicméně z důvodů podrobně popsaných výše s tímto závěrem pro účely posuzovaného případu nelze zcela souhlasit, přičemž lze mít za to, že se jedná o otázku natolik významnou, že je třeba, aby ji autoritativně vyřešil Nejvyšší soud. 106. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejvyšší státní zástupce dále shledává v závažném procesním pochybení odvolacího soudu, který z procesu hodnocení důkazů svévolně vyloučil zásadní, v souladu se zákonem opatřené a před prvoinstančním soudem řádně provedené a procesně účinné důkazy. Vrchní soud v Praze tak ve svém rozhodnutí vědomě a nezákonně zcela pominul pro věc podstatná skutková zjištění, přičemž postupoval navzdory Nejvyšším soudem přijatému závěru k otázce zákonnosti a použitelnosti těchto důkazů. V konečném důsledku tak jím přijatá skutková zjištění postrádají obsahovou vazbu na všechny ve věci provedené důkazy, v důsledku čehož nelze považovat za správné ani přijaté právní posouzení skutků týkajících se všech obviněných, v jejichž prospěch bylo takto ze strany odvolacího soudu nezákonně postupováno. 107. Předně nejvyšší státní zástupce připomenul usnesení, které Vrchní soud v Praze vydal v projednávané věci dne 17. 10. 2016 pod sp. zn. 6 To 106/2015 a v němž mimo jiné konstatoval, že v předcházejícím řízení shledává zásadní procesní vadu spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. a sledování osob a věcí podle §158d tr. ř., a to s ohledem na nedostatečné odůvodnění příkazů podle §88 odst. 2 tr. ř. a písemných žádostí podle §158d odst. 4 tr. ř., pročež poznatky jimi získané nelze v tomto řízení použít jako důkaz. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze byla následně ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněných, o níž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 Tz 3/2017-I.-693, v němž konstatoval, že uvedeným usnesením byl porušen zákon ve prospěch obviněných. 108. Krajský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 6. 2018 vypořádal krom jiného i s předchozím průběhem řízení, včetně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, jímž byly zrušeny předchozí odsuzující rozsudky nalézacího soudu, jakož i se závěry vyplývajícími ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Ve světle těchto závěrů je tak podle názoru soudu prvého stupně třeba nahlížet na tyto důkazy jako procesně použitelné. Takovýto postup není v žádném rozporu se skutečností, že akademický výrok Nejvyššího soudu není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního řízení) žádné právní následky. Rozsudek Nejvyššího soudu, jak mimo jiné konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1284/17, v daném případě působí pouze prospektivně a může představovat do budoucna vodítko pro výklad podústavního práva obecnými soudy. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že skutečně nelze předchozí výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako za dané situace nejvyšší soudní autority v rámci výkladu podústavního práva) v této věci pro další řízení pominout. Těmito závěry se Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, neřídil a setrval ve svém přesvědčení, že v řízení došlo k zásadní procesní vadě a poznatky získané na podkladě těchto úkonů nelze v řízení použít k důkazu. S takovým postupem Vrchního soudu v Praze se nejvyšší státní zástupce neztotožnil. 109. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu připomenul rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, publikované pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr., stejně jako i aktuální nalézací praxi Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18). Přesto však má za to, že je namístě projednat dovolání poukazující na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které je v tomto směru podáno v neprospěch všech obviněných. Poukázal na skutečnost, že v mezidobí od vyhlášení výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu došlo k zásadnímu zpřesnění a konsolidaci výkladu čl. 4 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě ze strany ESLP, a to v rozhodnutí velkého senátu ve věci Mihalache proti Rumunsku, č. 54012/10 ze dne 8. 7. 2019. V citovaném rozhodnutí velký senát uzavřel, že pojem „konečné“ rozhodnutí, a tedy i s ním spojený pojem „řádný“ a „mimořádný“ opravný prostředek, jsou pojmy, které je nutno pro potřeby Úmluvy vykládat autonomně a pouze ve světle konkrétní právní úpravy toho kterého opravného prostředku v národním právu. Při autonomním výkladu pojmu „konečný rozsudek“, lze dospět k závěru, že rozhodnutí, proti kterému lze podat (mj.) dovolání, ještě nelze označit za „konečný rozsudek“ ve smyslu Protokolu č. 7, zatímco rozhodnutí, proti kterému lze podat (již jen) stížnost pro porušení zákona, takovým „konečným rozsudkem“ je. S ohledem na uvedený posun, resp. zpřesnění judikatury ESLP je nadále již obtížně udržitelná argumentace Ústavního soudu, že by akceptací předmětného dovolacího důvodu ve prospěch nejvyššího státního zástupce došlo k popření judikatury týkající se stížnosti pro porušení zákona (srov. bod 37. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2832/18). V obecné rovině s tím padá i argumentace porušením zásady ne bis in idem vyjádřené v citovaném čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Přitom možnost napadnout druhoinstanční rozsudek dalším opravným prostředkem je v zahraničních právních řádech běžná. 110. S ohledem na vše uvedené, je dovolání zaměřeno v neprospěch všech obviněných, přičemž se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, které bylo zapříčiněno tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Zde je třeba zdůraznit, že nyní uplatňované námitky výslovně směřují k zachování objektivního práva ve smyslu spravedlivého soudního rozhodování, přičemž ochrana této ústavní hodnoty je podle čl. 90 Ústavy svěřena soudům, v dovolacím řízení tedy Nejvyššímu soudu. V daném případě lze totiž rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze považovat za zcela zřetelně vybočující z mezí spravedlivého procesu a extrémně svévolně nepřihlížející ke zcela jednoznačným důkazům. V důsledku toho jde o rozhodnutí objektivně nespravedlivé a příčící se ústavnímu vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a to v jeho materiálním chápání. 111. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nepochopitelně a svévolně zcela popírá jednoznačné závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, přičemž použil přesně tu argumentaci, která předtím byla Nejvyšším soudem jednoznačně označena za nezákonnou a která nadto obsahuje i nepravdivá tvrzení. Vrchní soud v Praze bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění doslovně setrvá na své nezákonné a nepravdivé argumentaci a opsanou pasáží znovu zdůvodnil svůj nesprávný závěr o procesní nepoužitelnosti důkazů opatřených na základě příkazů k odposlechům, resp. důkazů získaných sledováním osob a věcí. Jeví se přitom zcela nadbytečným v řízení před nejvyšší soudní instancí České republiky, znovu opakovat celou argumentaci, které již jednou Nejvyšší soud přisvědčil. Vrchní soud v Praze nejenže zcela ignoroval tento rozsudek Nejvyššího soudu, ale bez jakéhokoli vysvětlení ho přímo popřel. Takový postup je nutno hodnotit jako zcela svévolný a bezprecedentně popírající činnost Nejvyššího soudu. Jak vyslovil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05, bezdůvodné ignorování judikatury Nejvyššího soudu může nést dokonce rysy jurisdikční libovůle. Další část právní argumentace, týkající se otázky vázanosti nalézacího Krajského soudu v Praze závěry Nejvyššího soudu stran použitelnosti důkazů získaných na základě odposlechů a sledování osob (body 157. až 163.) je uvedena toliko nad rámec, ani s touto právní argumentací, byť je uváděna pouze nad rámec, však nelze zásadně souhlasit. 112. Nejvyšší soud svým rozsudkem nikterak nevybočil ze své dosavadní rozhodovací praxe. Obdobně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tz 49/2016, přičemž ústavní stížnost, jíž byl napaden, byla Ústavním soudem odmítnuta. V odůvodnění svého usnesení ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1284/17, Ústavní soud mimo jiné uvedl, že rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to ani v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu však působí prospektivně a může představovat do budoucna vodítko pro výklad podústavního práva obecnými soudy. Obě tyto premisy Nejvyšší soud bedlivě ctil i v nyní posuzované věci. Je zjevné, že ve věci skutečně trvá následek v rovině formální i formální. To, že prvoinstanční soud obviněné za daného důkazního stavu znovu uznal vinnými, nelze rozhodně vykládat jako porušení shora uvedené materiální roviny účinků odvolacího usnesení. V neposlední řadě nejvyšší státní zástupce poukázal na poslední rozhodnutí Ústavního soudu v této věci. Ten usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 2285/17, jako zjevně neopodstatněnou odmítl ústavní stížnost, kterou právě proti předmětnému rozsudku Nejvyššího soudu podali někteří z obviněných. 113. Pokud tedy Vrchní soud v Praze nyní dospěl opět k závěru, že důkazy opatřené na základě odposlechů a sledování osob a věcí jsou i nadále nepoužitelné, pak se jedná o závěr nesprávný a neudržitelný. Lze pouze znovu připomenout, že Nejvyšší soud již jednoznačně v této věci uvedl, že důkazy použitelné jsou a platnost závěrů jeho rozsudku nelze pro futuro pomíjet, a naopak je nutno dovodit, že tyto závěry měly a mají svůj význam pro všechna další rozhodnutí, která byla a budou po jeho vydání vynesena, tedy i pro nové rozhodnutí nalézacího Krajského soudu v Praze, stejně jako pro nové rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze. Vrchním soudem v Praze zaujatý právní názor, kterým se řídil již ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015, byl v jasném rozporu s již tehdejší konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, stejně jako i odbornou literaturou. Byl dokonce v rozporu jak s tehdejší rozhodovací praxí ostatních senátů Vrchního soudu v Praze, tak odporoval i předchozí rozhodovací praxi téhož senátu 6 To. Napadené rozhodnutí trpí enormní jurisdikční libovůlí a zakládá tak mimořádně extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním nalézacího soudu a odvolacího soudu v důsledku evidentně nezákonného vyloučení významné části důkazů z úvahy pro řádné zjištění skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. 114. Jako obiter dictum se nejvyšší státní zástupce dále vyjádřil k poslednímu vývoji judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018) ohledně svého oprávnění podat dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného v případech extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedl, že k podání dovolání přistupuje v některých případech na ochranu práv poškozených, popřípadě i zúčastněných osob a z hlediska zastávané teze procesní síly stran by bylo nutno tyto osoby považovat za ještě výrazně slabší stranu trestního řízení, než je obviněný. Tyto další strany přitom dovolání, ale ani jiný mimořádný opravný prostředek samy podat nemohou. 115. Z relevantních ústavních norem pak nelze dovodit, že by námitka existence tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů a obsahu provedených důkazů byla pouze výlučným právem obviněného (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, bod 34. odůvodnění, kde není mezi nimi činěn žádný rozdíl). v konkrétním případě může taková námitka směřovat k zachování objektivního práva na spravedlivé soudní rozhodování, přičemž ochrana této ústavní hodnoty je podle čl. 90 Ústavy svěřena soudům, v dovolacím řízení tedy Nejvyššímu soudu. Smyslem tohoto závěru pak není konstituovat nad rámec úpravy zákonných dovolacích důvodů nějaké další, zvláštní oprávnění nejvyššího státního zástupce, ale pouze umožnit nápravu takových rozhodnutí, která jsou zatížena těmi nejtěžšími, extrémními vadami skutkových zjištění, v jejichž důsledku jde o rozhodnutí objektivně nespravedlivá, svévolná a příčící se ústavnímu vymezení České republiky jakožto demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Na zřeteli je třeba mít i obecný ústavní příkaz k takovému výkladu právních norem, který nekoliduje s principy právního státu, jak je stanoveno v čl. 9 odst. 3 Ústavy, podle kterého „výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu“. Z toho lze usuzovat, že nelze považovat za ústavně konformní takový výklad citovaného dovolacího důvodu, v jehož důsledku by nebylo možno procesně odstranit objektivně nespravedlivá soudní rozhodnutí. Takový postup, jehož důsledkem by bylo ponechání nespravedlivého soudního rozhodnutí v platnosti, by v přímém rozporu s ustanovením čl. 9 odst. 3 Ústavy představoval ohrožení samotných základů demokratického právního státu. Nezákonná, svévolná rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, která jsou výsledkem trestněprávního jednání samosoudce, členů senátu soudu, nemohou požívat záruk právní ochrany v neprospěch obviněných, poněvadž takový přístup vyšších soudů by nebyl ve prospěch skutečné ochrany základních práv a svobod a byl by v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy. 116. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá jeden z dovolacích důvodů, který je zcela shodně stanoven pro obě osoby oprávněné k podání mimořádného opravného prostředku dovolání, tedy pro obviněného i pro nejvyššího státního zástupce, a je tudíž zjevně proti smyslu jakékoli akceptovatelné interpretace zákona dovozovat, že totéž ustanovení (tentýž dovolací důvod) skrývá jiný obsah podle toho, která oprávněná osoba se jeho naplnění domáhá. Citovaná judikatura vymezující se proti právu nejvyššího státního zástupce podat dovolání v neprospěch obviněného s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku, jež má svůj původ v tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněných, stojí rovněž na argumentaci o obviněném jakožto tzv. slabší straně. Argumentace obviněným jakožto „slabší“ stranou je akceptovatelná v případě řízení přípravného, v němž státní zastupitelství, resp. jím dozorovaný policejní orgán vystupují fakticky ve vrchnostenské pozici. Tato argumentace je však zcela nepřiléhavá v rámci řízení před soudem, v rámci kterého se státní zástupce stává jednou ze stran řízení (§12 odst. 6 tr. ř.) a je vůči straně obviněné v postavení rovném. 117. Stejně tak lze jen obtížně akceptovat argument, že „právo na spravedlivé řízení“ ve smyslu práva na zákonný průběh řízení a zákonného rozhodnutí přísluší jen obviněnému. Uvedený argument platí jen z formálního hlediska v tom smyslu, že jen strana obviněná se může domáhat ochrany tohoto práva na „spravedlivé řízení“ mimo rámec trestního řízení, a to např. v pozici stěžovatele před Ústavním soudem nebo stěžovatele před ESLP. Možnost takto uplatňovat právo na spravedlivý proces straně obžaloby (jakožto reprezentantu státu) skutečně nenáleží. To ovšem nelze vykládat tak, že strana obžaloby se nemůže domáhat práva na řádně vedené a zákonné řízení v samotném řízení trestním. Argumentací, že §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je nutno vykládat podle toho, která strana se jeho aplikace dovolává, dochází k negaci skutečného obsahu principu rovnosti stran. 118. V této souvislosti je zjevně nesprávný již sám pojem „slabší procesní strana“, který koliduje se základním ústavněprávním postulátem podle čl. 96 odst. 1 Ústavy, že „všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva“. Princip rovnosti zbraní nelze chápat úzce jako pouze jednostrannou výhodu na straně obviněného. Nelze ani dovodit, že by se jednalo o jednostranné právo obviněného proti státu, ale jde o obecný procesní princip. Státní zastupitelství v rámci zastupování veřejné žaloby zastupuje nejen veřejný zájem (zájem společnosti jako celku) na potrestání pachatele, ale zároveň i zájmy konkrétních soukromých subjektů (především poškozených). Přitom ESLP v rámci testu proporcionality při zvažování ospravedlnitelnosti zásahu do práv obviněného dospěl k závěru o existenci zájmu na účinném stíhání. 119. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 120. K dovoláním podaným obviněnými D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M. a V. K. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který navrhl po jím provedeném rozboru dovolací argumentace, aby Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. 121. Souhlasil přitom, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 122. Rovněž k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem se vyjádřili jednotliví obvinění zpravidla prostřednictvím svých obhájců. 123. Obviněný D. R. ve svém vyjádření odmítl argumentaci předestřenou nejvyšším státním zástupcem ke vztahu trestných činů podle §256 a §331 tr. zákoníku s tím, že právní závěry odvolacího soudu jsou logické a nachází oporu i v doktrinálním výkladu těchto ustanovení. Pokud by záměrem zákonodárce bylo stíhat korupční jednání úředních osob v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby i nadále podle §331 tr. zákoníku, postrádalo by přijetí novely tr. zákoníku (zákon č. 330/2011 Sb.) význam. Uvedl, že jestliže pro zjišťování skutkového stavu platí zásada in dubio pro reo , pak pro právní závěry platí zásada in dubio pro libertate . Podle uvedené zásady je třeba odmítnout aplikaci skutkové podstaty (její výklad) podle trestní sazby , která v případě kolize dvou trestných činů přichází v úvahu, jak to činí nejvyšší státní zástupce. Dovolací námitka nejvyššího státního zástupce, podle níž by měl být skutek, z jehož spáchání byl obviněný uznán vinným, právně kvalifikován (též) jako trestný čin podle §331 tr. zákoníku, není důvodná. 124. Dále obviněný D. R. uvedl, že nejvyšší státní zástupce může námitku extrémního rozporu uplatnit pouze ve prospěch obviněného, nikoli v jeho neprospěch. Odmítl přitom argumentaci nejvyššího státního zástupce, že má v řízení stejná procesní práva jako obviněný, a tudíž nelze na obviněného hledět jako na slabší procesní stranu. Za lichý označil poukaz nejvyššího státního zástupce na ochranu poškozených a zúčastněných osob. Poškození a zúčastněné osoby mají vždy přístup k civilnímu soudu, v němž jsou vždy zachována rovná procesní práva účastníků řízení. Argument nejvyššího státního zástupce, podle něhož sama existence potenciálně nespravedlivého rozhodnutí ve prospěch obžalovaného představuje ohrožení základů demokratického státu je nadnesený. Obviněný poukázal na nedostatečné, resp. žádné prověření trestního oznámení ze dne 3. 12. 2012 a požádal Nejvyšší soud o posouzení férovosti přípravného řízení v této věci. Závěrem uvedl, že námitky nejvyššího státního zástupce proti skutkovým zjištěním jsou v dovolacím řízení nepřípustné a nedůvodné. S ohledem na výše uvedené obviněný D. R., navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné. 125. Obviněná I. S. ve svém vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce zejména uvedla, že necítí potřebu se meritorně vyjadřovat k jeho argumentaci. Upozorňuje, že ačkoliv dovolatel výslovně podává dovolání v její neprospěch, nevznáší žádné konkrétní námitky proti těm výrokům napadeného rozsudku, které se jí týkají. K dovolací argumentaci procesního charakteru uvedla, že se jí zprošťující výrok odvolacího soudu, k němuž se dovolací námitky vztahují (tzv. zdravotnická linie případu), vůbec netýkal. I kdyby byl napadený rozsudek dovolacím soudem rušen, nemělo by se to dotýkat výroku, který byl vydán ve vztahu k ní. Navrhla proto, aby dovolací soud ve vztahu k ní dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 126. Obviněný T. M. ve svém vyjádření předeslal, že významná část argumentace se týká pouze obviněného D. R. Zdůraznil, že když odvolací soud vyloučil některé důkazy, nejednalo se o svévolné vyloučení, nýbrž o vyloučení důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem. Důvod uvedený nejvyšším státním zástupcem pod bodem II. dovolání není dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Věc se jeví tak, že se jedná pouze o odlišný právní názor nejvyššího státního zástupce, který je přesvědčen, že důkazy, které odvolací soud označil za neúčinné, měly být provedeny a hodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Zdůraznil, že nejvyšším státním zástupcem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu o porušení zákona ve prospěch obviněných má charakter akademického výroku a nezavazuje soudy nižších stupňů v předmětné věci. Argumentace nejvyššího státního zástupce je v rozporu s principem právní jistoty. Nelze odhlédnout od judikatury Ústavního soudu, ze které vyplývá, že námitka extrémního rozporu se nejvyššímu státnímu zástupci nepřiznává. Nejvyšší státní zástupce neuvádí konkrétní důkazy, ze kterých by měl extrémní nesoulad vyplývat. Pouze povšechně konstatuje, že některé důkazy (odposlechy a záznamy o sledování osob) měly být v řízení použity. Tzv. extrémní nesoulad nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu v případech, kdy dovolatel neuvede konkrétní argumenty, o které jeho existenci opírá. Obviněný T. M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. odmítl. 127. Obviněný V. K. uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch za situace, kdy vrchní soud ve vztahu k němu de facto rozsudek krajského soudu potvrdil, je nepřípustné. Veškeré dovolací námitky jsou vznášeny buď ve vztahu k jiným obviněným, nebo jsou formulovány obecně. Výtka nejvyššího státního zástupce k postupu Vrchního soudu v Praze (vyloučení odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu) je lichá. Ačkoli Nejvyšší soud konstatoval porušení zákona, soud první instance ani soud odvolací nejsou jeho rozsudkem vázány. Nejvyšším soudem byl přijat pouze akademický výrok, který nemůže prolomit právní moc dřívějších rozhodnutí a zhoršit tak situaci dovolatele. Setrvání vrchního soudu v přesvědčení, že došlo k procesní vadě spočívající v nezákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob je naprosto správné. Již z tohoto důvodu by dovolání mělo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K tomu obviněný dodal, že nejvyšší státní zástupce se nemůže dovolávat tzv. extrémního nesouladu v neprospěch obviněného. 128. Obviněný V. K. podal také repliku k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání. Uvedl, že ve věci je extrémní rozpor dán, protože fakticky jediným usvědčujícím důkazem je výpověď spolupracující obviněné I. S., jež je nepodložená a nepravdivá. Ohradil se proti tvrzení státního zástupce, že se v případě jeho dovolání jedná o polemiku s hodnocením důkazů. Postup orgánů činných v trestním řízení označil za rozporný se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo . Podle jeho přesvědčení není v celém rozsudku de facto popsáno, jakým konkrétním jednáním měl naplnit skutkové podstaty vytýkaných trestných činů. Závěrem obviněný V. K. navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen v rozsahu výroku o vině a trestu u jeho osoby a on byl zproštěn obžaloby. 129. Obviněný M. J. ve svém vyjádření k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem konstatoval, že na nezákonnosti prostorových a telefonických odposlechů a na ně navazujících důkazních prostředků nemění ničeho ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, neboť nemá s ohledem na jeho akademickou povahu žádné formální ani materiální účinky. Nemůže zhoršit postavení obviněných v tomto řízení. Dovolání nejvyššího státního zástupce je však postaveno na zpochybňování účinků předmětného akademického výroku. Neexistuje extrémní rozpor, na který poukazuje nejvyšší státní zástupce. Upozornil, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože již byl znám nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18. Závěrem jmenovaný obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vůči němu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyslovil též svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, pokud však Nejvyšší soud nerozhodne o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř. 130. Obviněný J. Ř. ve svém vyjádření uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce je podáno výlučně z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv mu musí být znám nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, z něhož plyne, že námitka tzv. extrémního nesouladu se týká porušení základních práv ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tato práva chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu. Nejvyšší státní zástupce v tomto případě není oprávněn namítat extrémní nesoulad k tíži obviněného J. Ř. jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jiný dovolací důvod se na tyto námitky nevztahuje. Nejvyšší státní zástupce se dovoláním snaží ve vztahu k obviněnému J. Ř. domoci nového posouzení věci a nového rozhodnutí, což je v příkrém rozporu s postuláty spravedlivého procesu. Argumentaci nejvyššího státního zástupce označil obviněný J. Ř. za pokus o prolomení ustálené judikatury. Navrhl pak, aby Nejvyšší soud dovolání vůči němu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vyjádřil svůj nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, pokud Nejvyšší soud nerozhodne o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř. 131. Obviněná L. N. podala sama bez obhájce sdělení, v němž vylíčila, že jí uložené tresty jsou nepřiměřeně přísné. Poukázala mimo jiné na to, že ona se nacházela v podřízené roli a přitom jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, a přitom D. R. byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a manželům K. v trvání šesti let, a dále, že tito obvinění zaplatili peněžité tresty jim uložené a ona si musela na zaplacení svého peněžitého trestu vypůjčit. Požádala proto o přezkoumání jí uložených trestů. III. Přípustnost dovolání 132. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), c)], v případě všech obviněných prostřednictvím jejich obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). 133. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda dovolateli vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody. 134. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán . Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. 135. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 136. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. 137. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě. 138. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a trestu zákazu držení a chovu zvířat. 139. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. 140. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných. IV. Důvodnost dovolání a) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 141. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnili v rámci svých dovolání obvinění D. R., K. K., P. K. a P. D., přičemž podstata jejich námitek je shrnuta již výše v tomto rozhodnutí. 142. Úvodem je třeba předeslat, že oba soudy nižších stupňů o námitkách podjatosti v řízení rozhodovaly opakovaně takřka v průběhu celého řízení před soudem, zabýval se jimi i Nejvyšší soud. Návrhy na vyloučení směřovaly jak vůči jednomu ze členů senátů soudu prvního i druhého stupně, tak vůči všem členům senátu. U žádného ze členů senátů soudů nižších stupňů, jež vynesly shora citovaná meritorní rozhodnutí, nebyly shledány důvody zakládající jejich podjatost ve smyslu §30 tr. ř. Příkladmo lze zmínit ohledně členů senátu soudu prvního stupně usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 12 To 56/2013, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 1 To 95/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 1 To 70/2015, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 To 72/2018. Ve vztahu k členům senátu soudu Vrchního soudu v Praze se jedná o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 5 To 69/2015, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 11 Tvo 34/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10 2019, sp. zn. 11 Tvo 18/2019, či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 6 To 64/2018, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 11 Tvo 17/2019. 143. Rozhodováno bylo rovněž o odnětí věci Krajskému soudu v Praze a jejímu přikázání Krajskému soudu v Brně ve smyslu §25 tr. ř. z důvodu nedůvěry obviněného D. R. v nestranné a nezávislé rozhodování celého Krajského soudu v Praze v jeho trestní věci, a to tak, že věc Krajskému soudu v Praze odejmuta nebyla (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 Td 32/2018-II.). Shodně bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o návrhu obviněného D. R. a E. R. na odnětí věci Vrchnímu soudu v Praze a jejímu přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Td 66/2019). 144. Stejně tak se v průběhu řízení zabývaly příslušné orgány činné v trestním řízení, zejména soudy, včetně Ústavního soudu, i dalšími námitkami, jež byly dovolateli formálně podřazeny pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoliv, jak odůvodněno níže, pod tento dovolací důvod nespadají. 145. Nutno zdůraznit, že na skutečnostech a závěrech rozvedených v těchto rozhodnutích, týkajících se předmětných námitek uplatněných i v nyní podaných dovoláních, Nejvyšší soud neshledal důvod cokoliv měnit. Příslušné orgány činné v trestním řízení, především soudy (resp. další senáty Nejvyššího soudu), se v nich s řešenými otázkami a námitkami náležitě vypořádaly, což dokládají řádná odůvodnění jejich rozhodnutí, jejichž obsah bude případně částečně konstatován či na ně bude odkazováno níže v rámci vypořádání se s námitkami uplatněnými v podaných dovoláních. 146. Na tomto místě se jeví vhodným poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, č. T 408, a další). 147. Nejvyšší soud se nejprve zabýval těmi námitkami obviněných, jež pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. formálně podřadit lze. 148. V daných souvislostech v obecnosti uvádí, že nestrannost soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Ústavní soud do své judikatury k čl. 36 odst. 1 Listiny přejal kritéria plynoucí z judikatury ESLP, na jejichž základě lze posoudit, zda je soudce v konkrétní věci nestranný (viz např. nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn . I. ÚS 371/04 ). Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, §73-78 a tam uvedené odkazy na další judikaturu). 149. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz Morice proti Francii, cit. výše, §74). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173). 150. Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného (viz Morice proti Francii, cit. výše, §75-76, či rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, §119). Podle judikatury ESLP zde také platí opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (viz rozsudky ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Salov proti Ukrajině, stížnost č. 65518/01, §80-59; a ze dne 16. 1. 2007 ve věci Farhi proti Francii, stížnost č. 17070/05, §27-32). 151. Pro posouzení námitky podjatosti má klíčový význam ustanovení §30 tr. ř. ve spojení s výše specifikovanými kautelami ústavního práva a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodující prvek představuje, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 3. 2001 ve věci D. N. v. Švýcarsko, stížnost č. 27154/95). 152. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Pro úplnost lze dodat, že podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. 153. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). 154. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). 155. Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Příkladmo lze uvést, že pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.). 156. Nejvyšší soud považuje za vhodné také zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. 157. Je třeba také připomenout, že důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Důvodem vyslovení podjatosti soudce tedy není ani jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016). 158. Neobstojí proto námitka obviněných K. K. a P. K., že předseda senátu soudu prvního stupně stran zákonnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu zaujal ve dvou souběžně běžících věcech odlišný názor (k tomu srov. s. 5 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013). 159. Ze stejného důvodu neobstojí ani námitka obviněného D. R., že je předseda senátu soudu prvního stupně vyloučen, protože odmítl provést obhajobou navržené důkazy (s čímž mělo souviset i porušení zásady kontradiktornosti řízení), že došlo k nezákonnému zásahu do jeho soukromého a rodinného života tím, že byly přehrány a v řízení použity nezákonně získané prostorové a telefonické odposlechy, že nebyly ustanovené obhájkyni M. O. poskytnuty dostatečné možnosti pro seznámení se se spisem. Podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně nelze spatřovat ani v tom, že měl, slovy obviněného D. R., tohoto nutit k účasti na hlavním líčení po úrazu a že mu nebylo umožněno poskytnout osobní péči jeho otci. Tyto námitky je nutno hodnotit jako projev nespokojenosti dovolatele s tím, jak předseda senátu vedl řízení. Proti způsobu vedení hlavního líčení směřovala i námitka stran „zabavení důvěrných materiálů obhajoby při hlavním líčení“ . Podrobná a přesvědčivá argumentace týkající se i této námitky a okolnostem nastalé situace je obsažena opět v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, na niž Nejvyšší soud odkazuje. 160. Totéž platí i ve vztahu k námitce, kterou uplatnili obvinění D. R., K. K. a P. K., a to, že soud prvního stupně ve svém druhém odsuzujícím rozsudku nerespektoval závazný právní názor Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího a že nepostupoval podle ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. 161. K otázce povinnosti soudu prvního stupně postupovat ve smyslu ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. je úvodem vhodné připomenout, že podle něj, jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. 162. Již z názvu rubriky tohoto ustanovení „Odročení hlavního líčení“ je zřejmé, že výslovně upravuje postup soudu při odročení hlavního líčení. Analogicky je však třeba použít toto ustanovení též v případě, jedná-li soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem v jiném sestavení senátu nebo uplynula-li od předchozího hlavního líčení delší doba anebo je-li toho třeba z jiného důvodu (viz rozhodnutí č. 22/1972 Sb. rozh. tr.). Obdobně se postupuje při opětovném projednání věci po rozhodnutí o dovolání, o stížnosti pro porušení zákona, po rozhodnutí o povolení obnovy řízení a po kasačním nálezu Ústavního soudu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2715.). 163. Ze zákonné dikce přitom plyne, že není povinností soudu prvního stupně vždy opakovat celé hlavní líčení nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku, nýbrž je tak třeba učinit s ohledem na zásady bezprostřednosti a ústnosti jen tehdy, když soud prvního stupně projednává věc znovu po zrušení původního rozsudku v jiném sestavení senátu, dále jestliže od provedení hlavního líčení uplynula delší doba, takže soud ani při stejném sestavení senátu není schopen rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z předchozího hlavního líčení, příp. z jiného důležitého důvodu. 164. V nyní posuzovaném případě se však o žádnou z těchto situací nejedná. K tvrzené povinnosti postupovat podle tohoto ustanovení (znovu provést hlavní líčení) se ostatně vyjádřil již soud prvního stupně a v návaznosti na námitku vznesenou v této souvislosti pak i soud odvolací. Bylo přitom konstatováno, že mezi vyhlášením prvého odsuzujícího rozsudku Krajským soudem v Praze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, a nařízením a konáním hlavního líčení dne 23. 10. 2017 po vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí sice uplynula doba dvou let a tří měsíců, s přihlédnutím ke značnému rozsahu a složitosti této trestní věci se však nejedná o dobu natolik dlouhou, jež by v rozporu se zásadou bezprostřednosti stírala paměťovou stopu jak členů senátu soudu prvního stupně, tak účastníků řízení ve vztahu k provedeným důkazům s tím, že současně soud prvního stupně rozhodoval ve shodném složení senátu. S tímto závěrem se přitom Nejvyšší soud ztotožňuje. To platí tím spíše, že procesním stranám byly poskytovány zejména kopie zvukových nahrávek jednotlivých hlavních líčení a bylo jim umožněno nahlížet do spisu a pořizovat si kopie, takže měly dostatečnou možnost si v případě nutnosti potřebné skutečnosti na tomto základě připomenout. Na místě je současně dodat a zdůraznit, že opakovat znovu hlavní líčení, které by s sebou neslo opět velmi rozsáhlé dokazování, by navíc jen podstatně prodlužovalo celé trestní řízení, což by ani nemohlo být v zájmu samotných obviněných, kteří ostatně v rámci svých dovolání vznesli mj. námitku stran neúměrné délky řízení (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3257/20). 165. Jelikož většina dovolacích námitek podjatosti směřovala vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně, Nejvyšší soud nad rámec již výše jednou uvedeného rekapituluje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně R. P. ze způsobu, jakým postupoval v řízení, včetně způsobu vedení hlavního líčení, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by založila důvod pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Činnost R. P. nelze chápat jinak než jako projev jeho snahy a úsilí důsledně, nestranně a soustředěně postupovat k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému D. R. ani dalším obviněným. 166. Nejvyšší soud dále uvádí, že podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. nelze spatřovat ani v tom, že podle rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů byly Českou republikou, resp. Krajským soudem v Praze porušeny povinnosti vyplývající ze zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Nelze přisvědčit ani další námitce obviněného D. R., a to že byl předsedou senátu soudu prvního stupně dehonestován jeho veřejnou prezentací v poutech před objektivy médií, neboť ani v tomto případě se nejedná o důvod, pro nějž by mohl být předseda senátu považován za podjatého ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. K tomu lze pro úplnost doplnit, že o užití donucovacích prostředků mimo jednací síň nerozhoduje předseda senátu, nýbrž toto je v kompetenci příslušníků Vězeňské služby, resp. justiční stráže (srov. §17 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České republiky). Předseda senátu (samosoudce) může rozhodnout pouze o tom, že po dobu přítomnosti v jednací síni budou pouta, předváděcí řetízky či další donucovací prostředky předváděné osobě ponechány, jinak totiž platí, že jsou tyto snímány (§12 vyhlášky č. 32/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy). 167. Opodstatněnou není ani námitka obviněných D. R., K. K., P. K. a P. D. stran okolností převzetí obhajoby obviněného D. R. advokátem M. P., který je v příbuzenském vztahu s předsedou senátu R. P. Rovněž touto námitkou se soudy nižších stupňů zabývaly a Nejvyšší soud na jejich velmi podrobná a přesvědčivá rozhodnutí odkazuje (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013). 168. Konečně, podjatost předsedy senátu R. P. nemůže být založena ani z důvodu civilněprávního sporu na ochranu osobnosti, který byl veden u Městského soudu v Praze se jmenovaným předsedou senátu jako žalovaným ze strany obviněného D. R. Tuto námitku uplatnil též obviněný V. K., byť své dovolání neopřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. 169. Skutečnost, že obviněný podal na soudce, který rozhoduje jeho trestní věc, k příslušnému soudu žalobu na ochranu osobnosti sama o sobě nezakládá podjatost tohoto soudce podle §30 tr. ř., tedy bez dalšího nesvědčí o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně zakládá jeho vyloučení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 751/2014). Krajský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 4 T 21/2013, stran této námitky podjatosti přiléhavě uvedl, že „předmětná civilní žaloba podaná na předsedu senátu ze strany obžalovaného, která nadto byla již pravomocně soudem posouzena jako nedůvodná, nemůže bez dalšího zakládat důvody pro vyloučení předsedy senátu. V opačném případě by totiž již samotné nedůvodné podání civilní žaloby na kteréhokoliv člena senátu projednávajícího danou věc vedlo k závěru o jeho vyloučení, čímž by ve svém důsledku bylo možné zcela účelově a v rozporu se zásadou zákonného soudce takto ze senátu „odstranit“ kdykoliv a kteréhokoliv jeho člena“. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 75/16). Na podporu uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na závěr Ústavního soudu, podle nějž ani skutečnost, že předseda senátu podá na obviněného trestní oznámení, nelze z hlediska nestrannosti soudce považovat za problematickou (nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). 170. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněných, jež se týkaly přísedících senátu soudu prvního stupně. V rámci nich obviněný D. R. shledával důvody vyloučení přísedících v tom, že byli do své funkce jmenováni zastupitelstvem Středočeského kraje, který má v posuzované věci postavení poškozeného, a jejich volba ani přidělení k rozhodování konkrétní věci není transparentní. Přísedícího J. O. pak shledal podjatým i pro jeho nevhodné nonverbální reakce na jeho obhajobu. Obvinění K. K. a P. K. považovali přísedící za podjaté z důvodu postupu rozporného s ústavní zásadou nezávislosti a nestrannosti soudu, pro jejich poměr k věci i k obviněnému D. R., a přísedícího T. M., též z důvodu jeho ekonomické závislosti na orgánech činných v trestním řízení na základě toho, že je zapsán na seznamu soudních znalců a vykonává znaleckou činnost pro orgány činné v trestním řízení. 171. Pokud jde o uvedené námitky, jež vznesl obviněný D. R., nutno podotknout, že se dílem – stran otázky přidělení přísedících k rozhodování konkrétní věci – ocitly vně obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jedná se totiž vlastně o výtku zpochybňující obsazení rozhodujícího senátu (soudu), na což dopadá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Přesto se k této výtce Nejvyšší soud již na tomto místě vyjádří. 172. Zařazení přísedících k rozhodování v dané věci nebylo aktem libovůle ani účelovým obsazením jednajícího soudu ad hoc a nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce. Především je nutno upozornit na skutečnost, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze účinného v době nápadu obžaloby, tj. 5. 4. 2013, mělo každé soudní oddělení (tedy i senát 4 T) jasně vymezené a omezené portfolio přísedících, což již samo limituje možnost libovolného či účelového obsazení senátu rozhodujícího konkrétní věc. Nadto je třeba při zařazení přísedících do senátu zohlednit nejen potřeby soudu, ale musí být vyváženy i zájmy přísedícího, který není zaměstnanec soudu a vykonává občanské zaměstnání, jeho osobní život i zákonné požadavky podle §65 odst. 1 věta druhá zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Při volbě přísedících tak musí být větší míra flexibility než u soudců z povolání. Je proto třeba za situace, kdy přísedící, kteří se podíleli na rozhodování věci, byli rozvrhem práce v rozhodné době určeni pro působení v senátu 4 T, uzavřít, že právo obviněných na zákonného soudce nebylo v tomto směru porušeno (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1018/2014, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 471/15; nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). 173. Obviněný však brojil spíše proti volbě přísedících jako takové. Namítal-li, že přísedící byli do své funkce zvoleni zastupitelstvem XY, a to opakovaně vždy na čtyřleté funkční období, pak je k tomu třeba poznamenat, že tento postup je zcela v souladu se zákonem (§61, §64 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb.). Přisvědčit nelze ani související námitce založené na skutečnosti, že Středočeský kraj má v daném řízení postavení poškozeného. Ani tato skutečnost totiž nezavdává důvod podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. 174. Podle §79 zákona č. 6/2002 Sb. jsou soudci a přísedící při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Nezávislost a nestrannost soudců a přísedících nesmí nikdo narušovat nebo ohrožovat. 175. Z tohoto ustanovení vyplývá, že poté, kdy byl přísedící zákonným způsobem a postupem do své funkce zvolen, není ze své funkce nikterak odpovědný orgánu, který jej zvolil, tento ani nemá žádnou zákonnou možnost do výkonu jeho funkce jakkoliv zasahovat či jej ovlivňovat. Ostatně nemá ani možnost bez návrhu předsedy příslušného soudu a za splnění dalších zákonných podmínek podle §97 zákona č. 6/2002 Sb. přísedícího z funkce odvolat. Ani ve způsobu odměňování přísedících nelze shledávat narušení nezávislosti přísedících. Přísedícím je náhrada za vykonávání dané funkce poskytována státem (§93 zákona č. 6/2002 Sb.), a není tedy dána žádná přímá vazba a ekonomická závislost přísedícího na orgánu, který jej do funkce zvolil. Jestliže byla namítnuta podjatost přísedícího T. M., z důvodu tvrzené ekonomické závislosti na orgánech činných v trestním řízení na základě toho, že je zapsán na seznamu soudních znalců a vykonává znaleckou činnost pro tyto orgány, pak z tohoto faktu není možno bez dalšího vyvodit takový jeho poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení, který by ve smyslu shora rozvedených teoretických východisek znamenal jeho podjatost a tím důvod pro vyloučení z posuzované věci. Opětovně nutno připomenout, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje na ta rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve spojení s rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, která se obdobnými námitkami opakovaně zabývala (viz např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 4 T 21/2013, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 12 To 56/2013). 176. K námitce obviněných manželů K. stran postupu všech členů senátu soudu prvního stupně v dané věci Nejvyšší soud pouze opakuje, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nemohou založit výhrady proti způsobu vedení řízení a rozhodnutí. 177. Poslední námitka stran přísedících senátu soudu prvního stupně uplatněná D. R. směřovala výlučně proti přísedícímu J. O. Obviněný v ní namítal, že jmenovaný přísedící projevoval v průběhu hlavního líčení nevhodné nonverbální reakce na jeho obhajobu. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemůže přiznat opodstatnění. Rovněž o ní bylo již rozhodováno Krajským soudem v Praze a také Vrchním soudem v Praze, který usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 1 To 95/2014, potvrdil závěr Krajského soudu v Praze vyjádřený v usnesení ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 4 T 21/2013, že přísedící J. O. není z projednávání a rozhodování předmětné trestní věci vyloučen podle §30 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přitom na příslušné pasáže těchto rozhodnutí jako na správné odkazuje. 178. Námitky podjatosti obviněného D. R. směřovaly také vůči členům senátu Vrchního soudu v Praze. Tyto námitky dílem nevykazovaly žádnou konkrétní spojitost mezi touto trestní věcí a členy senátu, kteří v ní byli činní v rámci odvolacího řízení (porušení presumpce neviny při rozhodování o vazbě obviněného, odkaz na případ soudce I. E., tvrzení o úzkých vazbách mezi soudci Vrchního soudu v Praze a státními zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, končící funkční období předsedy soudu, plánované zrušení vrchních soudů, nátlak policie na soudce P. P.) a zejména nebyly formulovány tak, že by svědčily o takovém poměru členů senátu Vrchního soudu v Praze, kteří v dané věci meritorně rozhodovali, k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení, jenž by měl zcela konkrétní podobu a osobní charakter, a byl tak dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o jejich schopnosti přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně. 179. V souvislosti s námitkami podjatosti bylo obviněným D. R. poukazováno rovněž na tlak, který měl být na členy senátů soudů nižšího stupně činěn ze strany některých představitelů státní moci a médií. Obdobně bylo namítáno i obviněnými P. K. a K. K., že členové senátu soudu prvního stupně byli podjatí, neboť podlehli politickému zadání a tlaku veřejnosti na odsouzení obviněných. 180. Nejvyšší soud proto opakuje jím již vyjádřenou argumentaci, kterou za přiléhavou označil i Ústavní soud, a to, že součástí nezávislosti a profesionality soudce je mimo jiné i schopnost a povinnost odolávat vnějším tlakům v podobě různých vyjádření mediálních či politických subjektů, prezidenta republiky nevyjímaje. Ústavní soud např. v usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 2282/18, vyhodnotil i závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kinský proti České republice, z nějž vyplývá, že „aktivity politiků mohou za určitých okolností vyústit v porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces, nicméně nikde se v něm neuvádí, že by tyto aktivity měly samy o sobě být důvodem k vyloučení ve věci rozhodujících soudců. Naopak, v citovaném rozsudku je uvedeno, že neprokáže-li se příčinná souvislost mezi zmíněnými aktivitami a rozhodnutím ve věci, vede takovéto porušení toliko k povinnosti státu nahradit účastníkovi řízení nemajetkovou újmu za utrpěné duševní nepohodlí a nikoliv k revizi výsledku řízení“. 181. Ústavní soud přitom již zaujal názor, že ačkoliv (nyní posuzovaná) trestní věc obviněného D. R. a dalších skutečně čelila extrémní medializaci a výroky prezidenta republiky se nezřídka pohybovaly na samé hraně přiměřenosti působení na soudní moc, nebyly vznesené námitky jmenovaného obviněného důvodné, neboť se zaměřovaly výhradně na vnější působení prezidenta republiky (usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17). 182. Ústavním i Nejvyšším soudem byl rovněž vyjádřen názor, že pokud by bylo připuštěno, že soudci jsou v důsledku aktivit prezidenta republiky a ministra spravedlnosti vyloučeni z projednávání věci, vedlo by to ad absurdum k takovým důsledkům, že by byli z projednávání této trestní věci vyloučeni všichni soudci v České republice, což by znamenalo, že ve věci by vůbec nebylo možno (jakýmkoli způsobem) rozhodnout. Nejen politický, ale ani mediální tlak proto nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující nezávislost a nestrannost konkrétních soudců, resp. přísedících, neboť nelze akceptovat, aby vyloučení zákonného soudce z rozhodování bylo závislé výlučně na informacích šířených médii (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 3164/07). 183. Nejvyšší soud v souvislosti s uplatněnými dovolacími námitkami konstatuje, že ve vztahu k vyjádřením politických představitelů v dovolání citovaných nelze dovozovat přímou návaznost či jakoukoliv spojitost, která by svědčila o ovlivnění členů senátů obou soudů nižších stupňů. Žádný konkrétní vliv prokázán nebyl. Ostatně sami členové senátů obou soudů nižších stupňů se ve svých rozhodnutích tímto způsobem vyjádřili, tj. že se necítí být podjatí z důvodu „mediální či společenské poptávky“. 184. Vyjádření prezidenta republiky citovaná v dovolání D. R. je přitom možno označit za politické proklamace sui generis , jež ve skutečnosti nemohou mít vliv na výkon soudní moci. Jak bylo již výše konstatováno, jednou ze záruk nezávislosti a nestrannosti soudů (soudců) je i schopnost odolávat vnějším, a to i politickým vlivům. Chybějící nestrannost soudců nemůže plynout jen z toho, jaké má prezident republiky kompetence vůči soudnictví v rámci dělby moci. 185. Obviněný D. R. sice namítal v této souvislosti vyloučení všech členů senátů obou soudů nižších stupňů, bližší argumentaci však rozvedl jen ve vztahu k předsedovi senátu P. Z. Nutno ovšem podotknout, že nelze spatřovat příčinnou souvislost mezi citovanými vyjádřeními prezidenta republiky a meritorními rozhodnutími Vrchního soudu v Praze, neboť opačný názor by ani nebyl logický, když Vrchní soud v Praze vyslovil závěr o nezákonnosti a nepoužitelnosti důkazů získaných v přípravném řízení (usnesení ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015), na němž setrval i v napadeném rozsudku, což v konečném důsledku vedlo k částečnému zproštění obžaloby (nejen) obviněného D. R. Touto otázkou se přitom (byť nepřímo) zabýval již Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 2395/17, na základě ústavní stížnosti obviněného D. R. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že členové senátu č. 6 Nejvyššího soudu nebyli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tz 3/2017 , tj. stížnosti pro porušení zákona proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 6 To 106/2015. Závěry Ústavního soudu přitom byly vyjádřeny již výše, námitky obviněného, resp. stěžovatele D. R. označil Ústavní soud jako nedůvodné. 186. Pokud bylo dále namítáno, že tehdejší ministr spravedlnosti R. P., zasáhl do činnosti soudů prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona, k tomu je nutno uvést, že tento pouze využil opravný prostředek, který mu trestní řád přiznává. V uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněnou osobou, byť představitelem moci výkonné, v žádném případě nelze shledávat jakýkoliv neoprávněný zásah do výkonu soudní moci. Pokud by jeho samotné podání ministrem spravedlnosti takový zásah neslučitelný s dělbou mocí skutečně představoval, lze důvodně usuzovat, že by se takové zjištění nalezlo výrazu v kasačním rozhodnutí Ústavního soudu při jeho dřívějším rozhodování týkajícím se tohoto mimořádného opravného prostředku (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01). Následné vyjádření ministra spravedlnosti k výsledku řízení o podané stížnosti pro porušení zákona korelovalo s obsahem jím podané stížnosti. Je poměrně očekávatelné, že účastník řízení, jenž se svým opravným prostředkem uspěje, vyjádří kladné stanovisko k rozhodnutí na jeho podkladě vydanému. Není důvod očekávat jinou reakci od ministra spravedlnosti a spojovat s jeho vyjádřením, že je s výsledkem řízení o podané stížnosti, jíž bylo vyhověno, „spokojen“, závěr o nepřípustném ovlivňování soudní moci (resp. soudů činných ve věci dovolatele) v jejím rozhodování. 187. Nejvyšší soud shrnuje, že v této věci neexistovaly takové okolnosti, jež by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce(-ci) měl(-i) k věci určitý zaujatý vztah podmíněný vyjádřeními některých představitelů státní moci, především prezidenta republiky. Z argumentace obviněného D. R. je zjevná snaha dosáhnout vyloučení všech soudců, kteří se na rozhodování v jeho věci podílejí. Ve své argumentaci proto využil vyjádření ze strany představitelů výkonné moci ve vztahu k v pořadí prvnímu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Obviněný uváděl, co bylo z jeho pohledu smyslem nátlaku těchto představitelů. Ovlivnění Vrchního soudu v Praze a spojitost s předmětnými vyjádřeními však nelze dovozovat fakticky jen skrze to, jaký trest mu byl Vrchním soudem v Praze vyměřen (tento trest byl navíc v napadeném rozsudku dostatečně zdůvodněn). Pro běžného a rozumného pozorovatele v rámci provedení objektivního testu by se naopak rozhodnutí Vrchního soudu v Praze mohlo jevit jako odporující požadavkům představitelů výkonné moci, neboť jak již bylo opakovaně zmiňováno, některé významné důkazy opatřené v přípravném řízení byly Vrchním soudem v Praze označeny za nezákonné, což ve svém důsledku vedlo k částečnému zproštění obžaloby (nejen) obviněného D. R. 188. Nejvyšší soud proto vzhledem ke všemu shora uvedenému uzavírá, že jednání soudce P. Z., resp. dalších členů senátu Vrchního soudu v Praze nesvědčí o žádném zaujatém a osobním přesvědčení, nevedlo (stejně jako v případě členů senátu soudu prvního stupně) k vyvrácení domněnky nestrannosti v rámci subjektivního testu a ani z hlediska objektivního testu nevyvstaly takové pochybnosti, jež by vypovídaly o podjatosti soudce, resp. soudců. Nestrannost členů senátů obou soudů nižších stupňů tak nebyla zpochybněna, a námitkám obviněného proto nelze přisvědčit ani v této rovině. 189. Pouze na okraj Nejvyšší soud k tvrzenému porušení zásady presumpce neviny ze strany představitelů moci výkonné a médií namítanému v úvodu dovolání obviněného D. R. odkazuje na výše rozvedené s tím, že jejich vyjádření neměla a nemají vliv na soudní rozhodování a nelze v nich spatřovat takové skutečnosti, jež by zapříčinily vyloučení soudců rozhodujících v posuzované věci. 190. Tytéž závěry platí i ve vztahu k námitce obviněných K. K. a P. K., že členové senátu soudu prvního stupně byli podjatí, neboť podlehli politickému zadání a tlaku veřejnosti na odsouzení obviněných. 191. V uvedeném směru lze poukázat na to, že zejména z dovoláními napadeného rozhodnutí soudu (viz část zprošťující a odůvodnění rozsudku) je zřejmé, že mediální tlak a výroky státních činitelů v souvislosti s trestním stíháním obviněných pronesené, které směřovaly zejména vůči odvolacímu soudu a jeho prvnímu rozhodnutí v meritu věci, neměly vliv na posouzení věci tímto soudem. Samotný zvýšený mediální zájem o konkrétní trestní věc ještě nevede k závěru, že došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. V tomto duchu ostatně vyznívá i rozhodování ESLP, jak lze demonstrovat např. na jeho rozsudku ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paulikas proti Litvě (stížnost č. 57435/09) a rozsudku ze dne 15. 9. 2020 ve věci Civinskaite proti Litvě (stížnost č. 21218/12), v němž Soud vyložil, že i přes silnou a nepříznivou publicitu případu lze obecně vést spravedlivé řízení. V demokracii je běžné, že významné případy nevyhnutelně přilákají mediální pozornost, ale to neznamená, že musí dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces. K opačnému závěru lze dojít jen v případě existence přesvědčivých důkazů, které by naznačovaly, že soudci ve věci rozhodující byli médii skutečně ovlivněni. Ve věci posuzované k takovému závěru Nevyšší soud nedospěl. 192. Další námitka obviněného D. R. spočívala v porušení zásady presumpce neviny ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně R. P., který se měl dopustit explicitního vyjádření o jeho vině v rozsudku ve věci odděleně stíhaných obviněných před vydáním rozhodnutí v jeho věci. Jmenovaný předseda senátu měl podle obviněného D. R. opakovaně porušovat tuto zásadu rovněž v rámci „nezákonného prodlužování jeho vazby“ , přičemž stejné pochybení bylo vytýkáno i soudcům Vrchního soudu v Praze, kteří rozhodovali o vazbě. 193. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že dne 5. 2. 2015 došlo k vyloučení věci obviněného D. R. a obviněné L. N. k samostatnému projednání a rozhodnutí (pod sp. zn. 4 T 5/2015). O zbylých obviněných rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 4 T 21/2013. Obviněný D. R. v dovolání neuvedl, ve kterých konkrétních pasážích spatřuje porušení presumpce neviny, Nejvyšší soud však k tomu uvádí, že výroková část, především tzv. skutková věta, nebyla formulována způsobem, že by z ní vyplýval závěr o vině jmenovaných obviněných. Totéž platí i ve vztahu k odůvodnění tohoto rozsudku. Krajský soud v Praze si totiž byl vědom toho, že o vině těchto dvou obviněných nerozhoduje, a tudíž tomu musí přizpůsobit i formulaci těch skutkových zjištění, která na základě do té doby provedeného dokazování ve společném řízení učinil, aby tím zásadu presumpce neviny neporušil. To plyne i z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 4 T 5/2015, v němž se krajský soud obdobnou námitkou již zabýval. Konstatoval, že v předmětném rozsudku zmiňoval zbylé dva obviněné pouze na těch místech, kde to považoval za nezbytné z důvodu vyjádření skutkového základu věci potřebného pro právní kvalifikaci (a tudíž otázku viny) ve vztahu k těm spoluobviněným, o nichž bylo rozhodováno. Nutno zdůraznit, že vzhledem k charakteru projednávaných skutků a vzájemné provázanosti jednotlivých osob, kdy navíc k vyloučení věci došlo až téměř na samém konci první fáze řízení před soudem prvního stupně, nebylo možné při popisu a odůvodnění jednání dalších obviněných zcela vyloučit i obviněné D. R. a L. N. Nejednalo se přitom o takové formulace, které by nebyly podloženy provedenými důkazy v řízení vedeném původně i ve vztahu k obviněným D. R. a L. N. Jinak řečeno, pokud měl soud prvního stupně náležitě a úplně vyjádřit svá skutková zjištění, a to z hlediska jím uvažované a přijaté právní kvalifikace jednání ostatních obviněných, nemohl se vyhnout zmínce o obviněných D. R. a L. N., dospěl-li po zhodnocení provedených důkazů k závěru, že i jejich jednání mělo být nedílnou a podstatnou součástí posuzovaných skutků. Podstatné přitom je, že jejich vina nebyla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 4 T 21/2013, konstatována. 194. Na posuzovanou věc plně dopadá závěr vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3427/20, podle něhož: „Popsal-li krajský soud v jiném rozsudku, v němž bylo rozhodováno o vině a trestu ostatních spoluobviněných, kteří se na shora popsané trestné činnosti podíleli, úlohu stěžovatele na páchání této trestné činnosti, nelze z toho dovodit, že by si již na základě této okolnosti v obou případech rozhodující soudkyně učinila konečný (a předpojatý) závěr o stěžovatelově vině. V tomto předcházejícím rozsudku krajského soudu jsou jen zmiňovány podstatné skutkové okolnosti případu a je realitou, že stěžovatel v nich hraje významnou řídící roli. Stěžovatelem v ústavní stížnosti prezentovaný závěr by podle Ústavního soudu vedl k neudržitelnému stavu, že jakýkoliv soudce rozhodující část téže věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí, by byl z rozhodovávání o ostatních částech na témže stupni v soustavě obecných soudů automaticky vyloučen. K takovému postupu není důvod. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1965/15 je v této souvislosti nepřípadný a jím citovaná pasáž odůvodnění tohoto nálezu (srov. odst. 46) je vytržená z kontextu. Stěžovatelem jmenovaná soudkyně v jiných rozhodnutích nepředjímala, zda je stěžovatel v doposud nerozhodnutých trestních věcech vinen či nevinen, bez ohledu na to, že na odsouzení stěžovatele neměla žádný osobní zájem (což je ve srovnání se skutkovými okolnostmi nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15 významný rozdíl)“. 195. Pokud jde o další námitku obviněného D. R. stran porušení zásady presumpce neviny, k té jen v krátkosti Nejvyšší soud uvádí, že předseda senátu soudu prvního stupně, resp. celý senát 4 T, tuto zásadu v rámci rozhodování o prodloužení jeho vazby neporušil. Tak se stalo u členů senátu č. 7 Vrchního soudu v Praze, kteří usnesením ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 7 To 52/2013, zamítli podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost jmenovaného obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 T 21/2013, jímž byl dotyčný obviněný ponechán ve vazbě podle §72 odst. 3 tr. ř. z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. a jeho žádost o propuštění z vazby podle §71a tr. ř. byla zamítnuta. Ústavní soud totiž následně rozhodl nálezem ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, o zrušení citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, jelikož jím byla porušena základní práva obviněného zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny i s ohledem na to, že Vrchní soud v Praze nectil zásadu presumpce neviny. Dlužno současně dodat, že se jednalo o odlišný senát Vrchního soudu v Praze, než ten, v jehož složení byla činěna meritorní rozhodnutí. Pochybení členů senátu č. 7 proto nelze vytýkat ani senátu Vrchního soudu v Praze č. 6 s předsedou P. Z. 196. Nejvyšší soud považuje za vhodné závěrem k uplatněným námitkám podjatosti zopakovat, že k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. V daném případě však žádné takové skutečnosti zjištěny nebyly. 197. Nejvyšší soud se následně zabýval námitkami, jež byly sice formálně uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak obsahově jej nenaplňují. 198. V obecnosti je na místě znovu připomenout a zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé. Jedná se tedy o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. K uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla úkony v rámci trestního řízení. Nepostačuje rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce, zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tento dovolací důvod není tedy možno uplatnit ani v souvislosti s případným vyloučením policejního orgánu činného ve fázi přípravného řízení, neboť tento se nepodílel na vlastním rozhodnutí ve věci samé, tj. na vydání rozhodnutí, jímž se v konkrétním trestním řízení konečným způsobem meritorně rozhoduje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005). 199. Obviněný D. R. spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (vyjma již výše zmíněných skutečností) dále v tom, že - stěžejní důkazy ve věci realizoval vyloučený policejní orgán pod dozorem vyloučených státních zástupců, - obžalobu zastupoval v řízení před soudem prvního i druhého stupně vyloučený státní zástupce, přičemž důvody vyloučení shledal především v nesprávně určené místní příslušnosti státního zastupitelství, jakož i v okolnostech na straně dozorujícího státního zástupce či vrchní státní zástupkyně, tehdejší náměstkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, - v prvním stupni rozhodoval předseda senátu, jemuž byla věc přidělena v rozporu s rozvrhem práce. 200. S ohledem na výše uvedené je nutno konstatovat, že tyto námitky nemohou citovaný dovolací důvod založit. Ve vztahu k prvním dvěma proto, že rozhodnutí napadené dovoláním totiž učinil odvolací soud, a proto také jen případná podjatost člena či členů senátu tohoto soudu, případně členů senátu soudu prvního stupně, a nikoli jiných orgánů činných v trestním řízení, může naplnit zmíněný dovolací důvod. V případě třetí námitky tomu je tak proto, že její opodstatněnost by bylo nutno posoudit jako naplňující jiný dovolací důvod (viz níže). 201. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1180/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017, jsou podle obviněného D. R. však takovéto námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. podřaditelné rovněž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojitosti se zachováním jeho práva na spravedlivý proces. 202. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle judikatury Ústavního soudu, pokud by prováděly úkony přípravného řízení orgány, které skutečně měly být vyloučeny, jednalo by se o závažnou procesní vadu přípravného řízení. V krajním případě by mohla tato procesní vada vést k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení a v konečné fázi též k meritornímu rozhodnutí ve prospěch obviněného (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/06). Šlo by o situaci, kdy by ve věci vyloučený orgán z přípravného řízení realizoval stěžejní důkaz ve věci, který by představoval jeden z rozhodujících důkazů, na kterém by byl založen výrok o vině, takže by následně vznikly pochybnosti o zákonnosti tohoto důkazu a jeho použitelnosti v dalších fázích řízení při formulování skutkových závěru, a zbývající důkazy by zjevně již neprokazovaly skutek v té verzi, jakou zjistily soudy, čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces z pohledu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 315/2017). 203. V návaznosti na tyto závěry je proto možno konstatovat, že argumentace obviněného D. R. stran vyloučení orgánů činných v přípravném řízení by tak mohla být za jistých okolností relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve světle záruk práva na spravedlivý proces z pohledu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je však třeba mít stále na paměti, že i v takovém případě nutno vycházet z ustanovení upravujících podjatost orgánů činných v trestním řízení (§30 odst. 1 tr. ř.) a že jen procesní vada spočívající v nevyloučení (skutečně podjatého) orgánu činného v přípravném řízení ve smyslu tohoto ustanovení by mohla mít vliv na použitelnost výsledků úkonů, jež byly vyloučenou osobou učiněny. 204. Prvně je vhodné uvést, že některé námitky, a to například tvrzení obviněného, že - úřední záznam policejního orgánu obsahuje nepravdivé a nepodložené údaje, z něhož je patrné, že již na samém počátku trestního řízení bylo pracováno výlučně s jedinou vyšetřovací verzí, - k jeho zadržení došlo podle předem připraveného scénáře,- průběh prověřování, zejména příslušné dokumenty nebyly zakládány do elektronického trestního spisu, čímž byla umožněna manipulace s dokumentací o průběhu prověřování, - byl činěn nátlak na obhajobu při výslechu obhájce A. Č., na Vrchním státním zastupitelství v Praze v souvislosti s obhajobou v této trestní věci, - a další, jež ani nebyly blíže konkretizovány a rozvedeny a v zásadě představovaly pouze projev nesouhlasu obviněného s tím, jak orgány činné v přípravném řízení postupovaly a jakým způsobem přípravné řízení vedly, nemohou být důvodem, pro nějž by měla být dána podjatost těchto orgánů, a tím založen důvod pro jejich vyloučení z vykonávání úkonů v daném řízení. 205. Podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. totiž nemůže být obecně dovozována na základě procesního postupu policejního orgánu nebo osoby v něm činné, státního zástupce, soudce nebo přísedícího, a to dokonce ani v případě, že takový postup vykazuje určité nedostatky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014). 206. Uvedené je třeba vztáhnout i na námitky téhož dovolatele a obviněného P. D. týkající se místní příslušnosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Podle obviněného D. R. uvedené státní zastupitelství včas věc nepostoupilo Krajskému státnímu zastupitelství v Praze k dalšímu výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení, s čímž souvisí i nařizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, prohlídek domovních a jiných prostor a pozemků místně nepříslušným soudem. Takové námitky samy o sobě nesvědčí o podjatosti státního zastupitelství. Mimoto se s touto námitkou velmi podrobně vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 6. až 9. rozsudku soudu prvního stupně). Této námitce nepřisvědčil, a to ani tehdy, když ji posuzoval z hlediska závěrů, jež učinil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12. 207. V tomto usnesení Ústavní soud konstatoval, že nenalezl důvod protiústavnosti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem, jenž přezkoumával rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem o vzetí obviněného D. R. do vazby, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přestože již tehdy bylo tímto obviněným v rámci podané ústavní stížnosti namítáno, že byl odňat svému zákonnému soudci v důsledku nedostatku v místní příslušnosti státního zastupitelství. Usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1885/12, v němž se zabýval příkazy k domovním prohlídkám a k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaných Okresním soudem v Ústí nad Labem a jejich souladností s ústavně zaručenými právy, odmítl Ústavní soud námitku D. R. o odnětí jeho zákonnému soudci mimo jiné s argumentací, že „návrh na vydání předmětných příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků (jakož i návrh na vzetí stěžovatele do vazby) nebyl ve věci návrhem prvním, tudíž bylo povinností státního zástupce, který v té době vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v trestním řízení, podat návrh na vydání předmětných příkazů u soudu, jehož příslušnost byla již založena dle §26 odst. 2 tr. řádu pro celé přípravné řízení.“ Ústavní soud přitom konstatoval, že se námitkou místní nepříslušnosti státního zástupce nezabýval, neboť ta nepředstavuje bez dalšího zásah do práva na zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny. Podstatným také zůstává, že z hledisek ústavněprávního přezkumu Ústavní soud ničeho napadeným příkazům nevytkl. 208. Nejvyšší soud závěry obsažené v citovaných rozhodnutích zmiňuje proto, že v dovolání D. R. je v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesena námitka stran nesprávně určené místní příslušnosti krajského státního zastupitelství se záměrem zpochybnit a vyloučit „veškeré důkazy získané orgány činnými v trestním řízení v příčinné souvislosti s tímto nezákonným postupem policie a státního zastupitelství (tedy zejména výstupy z prostorových a telefonických odposlechů, domovních prohlídek a i osobní prohlídky)“ , a to právě i v souvislosti s tvrzeným porušením jeho práva na zákonného soudce. Odnětí svému zákonnému soudci z tohoto důvodu namítal i obviněný P. D. 209. Nejvyšší soud však s poukazem na výše uvedená usnesení Ústavního soudu opakuje, že k zásahu do práva obviněných na zákonného soudce nedošlo, s místní příslušností soudu v přípravném řízení nebylo nijak účelově manipulováno, jak namítali v dovolání obvinění, naopak místní příslušnost založená podle §26 odst. 2 tr. ř. byla zachována. 210. Pokud jde pak o samotnou místní příslušnost státního zastupitelství, bylo již zmiňováno, že se touto otázkou důkladně zabýval Krajský soud v Praze. Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že „po podání trestního oznámení bylo ve věci činné státní zastupitelství, jehož příslušnost odpovídala prvotním informacím oznamovatele trestné činnosti a teprve po skončení prověřování byl shromážděn dostatek podkladů pro závěry o tom, kde a kým měly být jednotlivé skutky spáchány, přičemž v důsledku toho došlo k postoupení dalšího výkonu dozoru pro další fáze daného řízení. Rozhodující pro určení místní příslušnosti je v daném případě místo spáchání skutku, přičemž k části předmětného skutkového děje mělo dle v tu dobu aktuálních informací dojít také v obvodu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.“ Tato informace se přitom posléze ukázala jako podložená, neboť jak z dokazování vyplynulo, projektovou dokumentaci na r. z. B. zpracovávala projekční kancelář P. N. R. G., se sídlem v Ústí nad Labem jako subdodávku pro společnost A. (viz s. 38 rozsudku soudu prvního stupně). Jak přiléhavě poukázal soud prvního stupně, návrhy státního zastupitelství a na to navazující příkazy týkající se odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu byly vydány krátce poté, kdy došlo k zahájení úkonů trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení tedy musely nejprve provést určité úkony, aby mohly prvotně získané informace konkrétněji verifikovat a zpřesnit, a podle toho následně věc případně postoupit (jinému) místně příslušnému státnímu zastupitelství k dalšímu výkonu dozoru. 211. V této souvislosti je také vhodné poznamenat, že to bylo Nejvyšší státní zastupitelství, které protokol o podání vysvětlení L. G., u tohoto orgánu sepsaný, postoupilo Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem, jež následně přistoupilo k postoupení trestního oznámení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování. Tento útvar Policie České republiky s celostátní působností na základě toho zahájil úkony trestního řízení. 212. Lze tedy shrnout, že místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla založena na prvotních informacích, které byly v rámci potřebných šetření a opatření teprve ověřovány. Nelze mu proto vytýkat, že ihned nepostoupilo věc Krajskému státnímu zastupitelství v Praze (jemuž byla nakonec věc postoupena), byť přicházela v úvahu i jeho příslušnost. Pouze na okraj je možno podotknout, že pokud by docházelo v průběhu prověřování k opakovanému postupování věci mezi jednotlivými složkami státního zastupitelství právě podle aktuálních, blíže neprověřených, okolností, pak takový postup by ani s ohledem na rozsah a složitost věci neodpovídal zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení, což ostatně již také konstatoval soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. 213. V neposlední řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i kdyby snad měl dospět k závěru opačnému, tedy že došlo k prvotnímu pochybení při určování místní příslušnosti státního zastupitelství, nejednalo by se o vadu, jež by mohla mít vliv na použitelnost výsledků přípravného řízení. V každé konkrétní věci má totiž být vždy vyhodnoceno, zda takové pochybení skutečně mělo podstatný význam pro konečné rozhodnutí, potažmo [z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] pro hmotněprávní posouzení zjištěného skutku. Z pohledu principů spravedlivého procesu je totiž třeba řízení posuzovat v jeho celistvosti. Ostatně tento závěr plyne i z konstantní judikatury Ústavního soudu. 214. V daných souvislostech pak je zapotřebí vzhledem k výše uvedenému konstatovat, že i pokud by snad byl připuštěn závěr, že k postoupení věci Krajskému státnímu zastupitelství v Praze mělo dojít v dřívější fázi trestního řízení po jeho zahájení, nejednalo by se o vadu, která by měla vliv na zákonnost úkonů, jež byly Okresním soudem v Ústí nad Labem na návrh Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem učiněny. Vždyť ani Ústavní soud příkazům k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků ničeho z ústavněprávního hlediska nevytknul, přičemž neshledal pochybení ani v místní příslušnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem s již citovaným odůvodněním, že „návrh na vydání předmětných příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků (jakož i návrh na vzetí stěžovatele do vazby) nebyl ve věci návrhem prvním, tudíž bylo povinností státního zástupce, který v té době vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v trestním řízení, podat návrh na vydání předmětných příkazů u soudu, jehož příslušnost byla již založena dle §26 odst. 2 tr. řádu pro celé přípravné řízení“ , pročež námitku obviněného D. R. o odnětí zákonnému soudci (pro činění úkonů v přípravném řízení) odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1885/12). Jinými slovy vyjádřeno, pokud byl učiněn závěr, že předmětné příkazy k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků byly vydány v souladu se zákonem, příslušným zákonným soudem, resp. soudcem, nelze ve vztahu k úkonům provedeným v přípravném řízení, jakož i výsledkům z nich získaným, z hlediska namítané nepříslušnosti státního zastupitelství vykonávajícího dozor nad počáteční fází trestního řízení dovodit, že došlo k závažné procesní vadě důkazního řízení mající za následek procesní nepoužitelnost v tomto stadiu řízení opatřených důkazů. Nebylo by proto možné činit závěr, že by se v daném případě jednalo o takovou podstatnou vadu, jež by mohla ovlivnit hmotněprávní posouzení skutku či jiné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku níž by dané řízení pozbylo rysů spravedlivého procesu. 215. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou obviněného D. R., že „odposlech a sledování“ byly orgány činnými v trestním řízení realizovány podle trestního řádu bez příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §10 odst. 2 tr. ř., v čemž jmenovaný spatřoval „dramatické porušení ustanovení o ochraně osoby požívající imunitu na základě Ústavy.“ 216. Nejvyšší soud konstatuje, že ani této námitce nelze přisvědčit. Nejenže tato není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (jedná se opět o námitku, která svým způsobem směřovala proti postupu orgánů činných v trestním řízení, a jako taková nemůže obstát, neboť z tohoto důvodu nelze vyvozovat podjatost orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., a to tím spíše, když obviněný v této souvislosti ani neuvedl konkrétní osoby, které považoval za vyloučené). Tato námitka zásadně není relevantní ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je z ní zřejmé, že se jí obviněný D. R. pokouší zasáhnout do oblasti důkazního řízení a učiněných skutkových zjištění. Dodat lze, že neobstojí ani ve světle výše uvedených obecných východisek, podle nichž pouze v případě, že by realizoval ve věci stěžejní důkazy vyloučený orgán ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., jednalo by se o závažnou procesní vadu, jež by mohla mít v krajním případě vliv na použitelnost důkazů. 217. Nejvyšší soud stran zákonnosti důkazů opatřených před zahájením trestního stíhání obviněného z hlediska dostatku či nedostatku pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle podmínek uvedených v §10 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s udělením souhlasu s trestním stíháním obviněného D. R. jako poslance ve smyslu čl. 27 odst. 4, 5 Ústavy uvádí, že se touto problematikou zabýval již Ústavní soud rovněž v usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12. Jeho závěr promítl do svého rozsudku Krajský soud v Praze (bod 9.) a také Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 3 Tcu 82/2013, rozhodoval o návrhu obviněného D. R. podle §10 odst. 2 tr. ř. V něm Nejvyšší soud vyslovil, že obviněný D. R. nebyl vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení za dobu od 3. 11. 2011 do 6. 6. 2012 ohledně jednání, pro nějž na základě souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 14. 5. 2012 bylo policejním orgánem Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, odbor závažné hospodářské trestné činnosti, na základě usnesení ze dne 15. 5. 2012, č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a o jehož přípustnosti následně dne 5. 6. 2012 usnesením č. 1163 rozhodla Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. K provedení úkonů trestního řízení v dané věci nebyl přede dnem 6. 6. 2012 třeba předchozí souhlas Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k trestnímu stíhání obviněného ve smyslu čl. 27 odst. 4 zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky. Pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje v podrobnostech na obě citovaná rozhodnutí jak Ústavního, tak především Nejvyššího soudu. 218. Za důvodnou nemohl Nejvyšší soud považovat ani námitku, že v řízení před soudem prvního i druhého stupně obžalobu zastupoval vyloučený státní zástupce a stěžejní důkazy ve věci realizoval vyloučený policejní orgán. Předně je třeba uvést, že obviněný D. R. ani neuvedl takové skutečnosti ve vztahu k policejnímu orgánu, které by mohly založit podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., neboť jak bylo uvedeno již výše, většina výhrad představovala jeho nesouhlas s procesním postupem orgánů činných v přípravném řízení. 219. Podjatost státního zástupce P. J. dovozoval obviněný D. R. jednak skrze jím tvrzenou podjatost tehdejší náměstkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, L. B., a jednak z důvodů mediálních výstupů jmenovaného státního zástupce stran této trestní věci a vedeného civilního řízení na ochranu osobnosti, v němž byl obviněný D. R. v postavení žalobce. K tomu Nejvyšší soud zaprvé uvádí, že podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nelze dovozovat na základě toho, že by byly shledány důvody pro vyloučení u jiné osoby, neboť takové důvody samy o sobě nesvědčí o poměru osoby, vůči níž námitka podjatosti směřuje, k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který by měl zcela konkrétní podobu a osobní charakter, a byl tak dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti této osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně. Jinými slovy řečeno nelze dovozovat podjatost jednoho (v tomto případě) státního zástupce jen na základě toho, že by byla vyloučena ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. jiná osoba. Nehledě na to L. B., ani nebyla z důvodů, v nichž obviněný D. R. spatřoval její podjatost, vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř., o čemž bylo také již rozhodováno (viz např. usnesení vrchní státní zástupkyně v Praze ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 1 VZT 267/2012), přičemž na odůvodnění těchto rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje. 220. Rovněž o (ne)podjatosti státního zástupce P. J. bylo již v řízení rozhodováno s výsledkem, že tento podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen nebyl. Spatřoval-li obviněný D. R. důvod vyloučení také v tom, že bylo vedeno civilní řízení na ochranu osobnosti vůči jmenovanému státnímu zástupci, je k tomu možno poznamenat, že ani tato skutečnost sama o sobě nezakládá podjatost podle §30 odst. 1 tr. ř. (viz výše). Pouze na okraj pak možno zmínit, že tato žaloba byla pravomocně zamítnuta rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 22 Co 5/2018. 221. Vzhledem k výše uvedenému není důvodem podjatosti ani obviněným tvrzená skutečnost, že státní zástupci, kteří vykonávali dozor nad vedením přípravného řízení u Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, byli pod faktickým vedením L. B., tehdejší náměstkyně tohoto státního zastupitelství. Nadto nutno zdůraznit, že nebyla dozorujícím státním zástupcem. 222. Nejvyšší soud proto v této souvislosti ve smyslu shora uvedených obecných východisek uzavírá, že stěžejní důkazy ve věci nerealizovaly vyloučené orgány činné v přípravném řízení, a tudíž argumentace obviněného D. R. neobstojí ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 223. Nejvyšší soud se následně zabýval námitkou obviněných D. R., K. K., P. K. i P. D. stran přidělení posuzované trestní věci R. P. Ačkoliv ani tato námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., Nejvyšší soud se k ní vyjádří, neboť formálně spadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně . 224. Obvinění v podaných dovoláních sice výslovně neuvedli, že uplatňují (též) zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nejde však o podstatný nedostatek (z obsahu dovolání je patrno, jaké vady podřaditelné pod uvedený dovolací důvod jsou konkrétně vytýkány), a proto je možno uvedenou námitku vnímat jako formálně právně relevantní (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05, publikovaný pod č. 95/2006 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13-1, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). 225. Citovaný dovolací důvod obsahuje dvě alternativy. Vedle rozhodnutí vydaného věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s tou výjimkou, že tato vada není založena tím, že místo samosoudce rozhodoval senát). Tato alternativa nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). 226. V praxi Nejvyššího soudu je ovšem předmětný zákonný znak interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 6/2002 Sb.“). 227. V této souvislosti je vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc . 228. Obvinění svoji dovolací námitku vztáhli podle její dikce ke druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť jí brojili proti přidělení věci v rozporu s rozvrhem práce. 229. Nejvyšší soud však dané námitce nemůže přisvědčit, neboť v přidělení věci předsedovi senátu soudu prvního stupně R. P. nelze spatřovat libovůli či jakoukoliv účelovost. Obvinění tudíž nebyli odňati svému zákonnému soudci z důvodu, že by ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud z následujících důvodů. 230. Soudce R. P. byl ke Krajskému soudu v Praze nejprve dočasně přidělen od 1. 4. 2012 do 31. 12. 2012, poté bylo opakovaně rozhodnuto o prodloužení tohoto dočasného přidělení do 31. 12. 2013, a následně byl k tomuto soudu trvale přeložen s účinností od 1. 1. 2014. Podle příslušných znění rozvrhu práce jmenovaného soudu byl zařazen do senátu 4 T. V tomto postupu nelze shledávat jakoukoliv účelovost či záměrnou manipulaci, neboť pokud posuzovaná věc napadla do tohoto senátu Krajského soudu v Praze dne 5. 4. 2013, byl R. P. již řadu měsíců jeho předsedou. 231. Na tomto místě lze rovněž poukázat na další mezníky postupu orgánů činných v trestním řízení v této věci, konkrétně například na zahájení trestního stíhání obviněného D. R., k němuž došlo dne 15. 5. 2012, jakož i na skutečnost, že věc byla Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem k dalšímu výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti postoupena Krajskému státnímu zastupitelství v Praze dne 1. 6. 2012. Z uvedeného je patrné, že R. P. byl dočasně přidělen ke Krajskému soudu v Praze ještě předtím, než bylo vůbec zahájeno trestní stíhání jmenovaného obviněného (a dalších obviněných) a než se předmětná trestní věc dostala do obvodu působnosti Krajského soudu v Praze. 232. Vyjádřil-li obviněný D. R. výhrady vůči rozhodnutí ministryně spravedlnosti M. B., jímž byl R. P. přeložen ke Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že tak bylo učiněno s přihlédnutím k jeho odborným znalostem, zkušenostem a osobním předpokladům, je k tomu třeba uvést následující. 233. Přeložit soudce k výkonu funkce k určitému soudu lze s jeho souhlasem nebo na jeho žádost. Při překládání soudce k soudu vyššího stupně se přihlíží k dosažené odborné úrovni překládaného soudce (§71 odst. 1, 4 zákona č. 6/2002 Sb.). O přeložení soudce rozhodne ministr spravedlnosti po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce překládán, popřípadě s předsedou příslušného krajského soudu, jde-li o přeložení soudce k okresnímu soudu v jeho obvodu, a po projednání s předsedou soudu, z něhož je soudce překládán, popřípadě s předsedou příslušného krajského soudu, jde-li o přeložení soudce okresního soudu v jeho obvodu (§73 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.). Je přitom běžnou praxí, že pokud se dočasně přidělený soudce k výkonu funkce u jiného soudu osvědčí a souhlasí se svým přeložením, je za splnění dalších podmínek k určitému soudu přeložen. 234. V návaznosti na uvedené je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud neshledává vadným přeložení soudce R. P. ke Krajskému soudu v Praze, jestliže při tomto přeložení tehdejší ministryně spravedlnosti přihlédla při splnění dalších zákonných podmínek mj. k jeho odborným znalostem. Nejvyššímu soudu tedy není zřejmé, jak by měly obviněným uváděné okolnosti a citované výroky ministryně spravedlnosti M. B. či prezidenta republiky M. Z., ovlivnit přeložení soudce R. P. ke Krajskému soudu v Praze a jak by toto mělo souviset s přidělením posuzované věci jmenovanému soudci. Ostatně ani sám obviněný tyto údajné souvislosti nikterak blíže nespecifikuje a ani neuvádí, z jakých důvodů by měla být věc účelově přidělena právě jmenovanému soudci. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v procesu dočasného přidělení a následného přeložení soudce R. P. neshledal žádné vady, jež by svědčily o záměrné manipulaci související s přidělením věci tomuto soudci. 235. Nelze přisvědčit ani námitce, že měla být trestní věc obviněných přidělena předsedovi senátu I. Z. Touto námitkou se podrobně zabýval již Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku (bod 165.), v němž je dostatečně objasněno, jakým způsobem a z jakých důvodů došlo k přidělení věci právě předsedovi senátu R. P. Nejvyšší soud opakuje pouze tolik, že v přidělení věci R. P. nelze shledávat jakýkoliv projev účelovosti či libovůle, a tak nedošlo k porušení práva na zákonného soudce, jehož smyslem je zabránit právě účelovému či libovolnému přidělování věcí. b) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 236. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili všichni obvinění a také nejvyšší státní zástupce. 237. Ke shora uvedeným obecným východiskům Nejvyšší soud dodává, že již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání zásadně otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví), nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak zásadně povinen vycházet a zásadně pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkových zjištění, hodnocení důkazů nebo takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost či vadnost provedeného dokazování. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 238. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“ 239. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21). 240. Vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). 241. V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných a nejvyššího státního zástupce směřovaly z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž zejména soudům nižších stupňů vytýkali neúplné a vadné důkazní řízení (resp. použití procesně neúčinných důkazů), nesprávné hodnocení provedených důkazů a s tím spojená vadná skutková zjištění, která nemají podklad v provedeném dokazování, na základě čehož polemizovali se závěrem, že spáchali trestné činy, pro něž byli odsouzeni. Nejvyšší státní zástupce pak odvolacímu soudu vytknul porušení pravidel spravedlivého procesu a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. 242. Ačkoliv dovolatelé v části dovolací argumentace nenamítali, jak výše uvedeno, rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, nýbrž soudům nižších stupňů vytýkali, že nedodržely zásady zakotvené zejména v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., z hlediska výše uvedených ústavněprávních východisek se jimi Nejvyšší soud bude zabývat, neboť všichni obvinění učinili tzv. extrémní nesoulad předmětem svých dovolání. 243. Jelikož o námitku extrémního nesouladu, resp. porušení pravidel spravedlivého procesu opřel své dovolání také nejvyšší státní zástupce, Nejvyšší soud považoval za nezbytné nejprve vyřešit otázku, zda je i tento dovolatel takovou námitku vůbec oprávněn uplatnit. 244. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu je patrno, že existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými je zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného, především pak do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud současně jde o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je podle Ústavního soudu třeba takové rozhodnutí posuzovat jako rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02). V takovém případě má zásah dovolacího soudu podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010 ). Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017 ). Ústavní soud tak ve svých rozhodnutích námitku extrémního rozporu přiznává toliko obviněnému a z odůvodnění jeho závěrů vyplývá, že tuto námitku nelze přiznat státnímu zástupci, neboť mu nesvědčí ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy chránící práva jednotlivců. Podle Ústavního soudu tak nelze rozšiřovat dovolací důvody v neprospěch obviněného (viz odst. 33., 37. a 41. nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18). 245. V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že z uvedených východisek Ústavního soudu vycházel velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu a promítl je do svého rozhodnutí ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, publikovaného pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr. Konstatoval, že podle zákonné úpravy dovolání není Nejvyšší soud obecnou třetí instancí, která by byla v zásadě zaměřena také na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání vymezeno. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.). Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle shora uvedené judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017). Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí nejvyššímu státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy (resp. vad procesního charakteru) v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. 246. Pro úplnost se však Nejvyšší soud vyjádří v rámci této námitky k dovolací argumentaci, v níž nejvyšší státní zástupce označil závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, z nichž vycházel velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (viz výše), za neudržitelné a překonané s odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Mihalache proti Rumunsku č. 54012/10. 247. Ústavní soud v citovaném nálezu v prvé řadě řešil otázku „konečnosti“ rozhodnutí z důvodu posouzení přípustnosti podané ústavní stížnosti, tj. zda byla podána předčasně či nikoliv, a zda tak byly splněny předpoklady pro její projednání. Byla-li následně řešena v předmětném nálezu konečná povaha rozhodnutí v souvislosti s otázkou právní jistoty a zásadou ne bis in idem , je třeba při interpretaci učiněných závěrů zohlednit okolnosti daného případu. Ve věci přezkoumávané Ústavním soudem došlo soudem prvního stupně k vydání zprošťujícího rozsudku, který byl „potvrzen“ soudem druhého stupně, resp. odvolání podané státním zástupcem v neprospěch obviněných bylo jako nedůvodné zamítnuto. Z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněných byla následně Nejvyšším soudem obě rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření, tj. do stadia přípravného řízení. V této souvislosti obvinění, resp. stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že takovýto postup je v rozporu s překážkou rei iudicatae . Nejvyšší soud je proto toho názoru, že předmětné otázky byly v nálezu řešeny v jiné rovině s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a nastalé procesní situaci daného případu. Se závěry, že právo na spravedlivé (trestní) řízení nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného to však přímo nesouvisí, neboť to je otázka výkladu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho rozšířeném pojetí (akceptace konkrétních vad důkazního řízení), jež bylo utvořeno na základě ustálené judikatury Ústavního soudu, v jejímž duchu Nejvyšší soud tento dovolací důvod a přípustnost dovolacích námitek vykládá. 248. Ničeho na tomto závěru nemůže změnit ani nejvyšším státním zástupce citované rozhodnutí ESLP. I v této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že v předmětném rozhodnutí ESLP byla povaha rozhodnutí a s tím spojené rozlišení mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky řešena ve spojitosti s výkladem čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, tedy taktéž v souvislosti s uplatněním zásady ne bis in idem . ESLP konstatoval, že rozhodnutí je „konečné“ tehdy, pokud byly vyčerpány všechny řádné opravné prostředky nebo marně uplynuly lhůty pro jejich využití. Řádný opravný prostředek musí přitom fungovat v praxi tak, aby bylo v souladu s požadavkem právní jistoty zřejmé, od kterého okamžiku se rozhodnutí považuje za pravomocné. Je třeba podotknout, že při určení, zda jde o řádný nebo mimořádný opravný prostředek, vychází ESLP v prvé řadě z vnitrostátních právních úprav, byť tak nečiní bezvýhradně. Nutno však zdůraznit, že ESLP tento výklad učinil pro účely použitelnosti čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to s ohledem na zajištění ochrany práv obviněných (zachování právní jistoty). V souladu s tím se proto nejeví správným aplikovat závěry v tomto rozhodnutí učiněné na problematiku dovolacích důvodů, jejichž výklad náleží vnitrostátním soudům. Úprava dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je v českém právním řádu jednoznačná, co se týče jeho uplatnění, když směřuje proti pravomocným a vykonatelným rozhodnutím (§265a tr. ř.), které je možné napadnout jen z přesně vymezených důvodů (§265b tr. ř.), ve stanovené lhůtě, přičemž je omezen okruh osob oprávněných tento mimořádný opravný prostředek podat. Je tomu tak právě proto, aby bylo do pravomocných soudních rozhodnutí zasahováno jen zcela výjimečně, a to s ohledem na zachování co největší míry právní jistoty, jejich stability a nezměnitelnosti. Přistupovat k dovolání fakticky jako k řádnému opravnému prostředku s tím, že by rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo „konečným“ rozhodnutím, by naopak znamenalo zasahovat do právní jistoty, a proto vykládat právní úpravu dovolání takovým rozšiřujícím způsobem, a to ke všemu v neprospěch obviněného, není přípustné, neboť právě tak by byla popřena zaručená práva na ochranu jednotlivců (obviněných), jak jsou vykládána judikaturou ESLP i Ústavního soudu. 249. Vzhledem ke všemu shora uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že nejvyššímu státnímu zástupci nepřísluší namítat tzv. extrémní nesoulad (včetně otázky použitelnosti opatřených důkazů) v neprospěch obviněného (obviněných). 250. V nyní přezkoumávané věci však nejvyšší státní zástupce uplatnil v neprospěch obviněného D. R. vedle námitky tzv. extrémního nesouladu, kterou uplatnil v neprospěch všech v této věci původně obviněných (D. R., K. K., P. K., L. N., I. S., V. K., P. D., T. M., M. J., J. Ř. a J. H.), také námitku stran nesprávného právního posouzení skutku, tedy námitku pod uplatněný dovolací důvod podřaditelnou. Nejvyšší soud se jí bude zabývat níže v rámci všech uplatněných hmotněprávních námitek. 251. V případě obviněných (dovolatelů) ovšem Nejvyšší soud musel reagovat na námitky, jež měly vazbu na otázku spravedlivého procesu (námitky procesního, resp. skutkového charakteru). V daných souvislostech je totiž na místě znovu připomenout, že zásadu, že ve vztahu ke skutkovým námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů, nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. 252. Někteří obvinění namítli, že soudy nižších stupňů neprovedly jimi navržené důkazy a zatížily tak dané řízení vadou v podobě opomenutých důkazů. 253. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 254. Stručně shrnuto, vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování tedy nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). 255. V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Procesně náležitě však na tyto důkazní návrhy reagovaly. Již soud prvního stupně, který ve věci provedl mimořádně obsáhlé dokazování, se v odůvodnění svého rozhodnutí postupně vyjádřil k neprovedeným důkazům (viz např. s. 62 bod 81. v návaznosti na předcházející pasáže, s. 81 bod 150., a poté souhrnně počínaje s. 141 bodem 303.) a konkretizoval důvody tohoto svého postupu (převážně shledal navržené důkazy nadbytečnými). Následně pak i odvolací soud, jenž dokazování dílem zopakoval, dílem doplnil, a jenž v důsledku závěru o nepoužitelnosti části důkazní materie zúžil důkazní základnu pro skutková zjištění, jež vyjádřil v odsuzující části svého rozsudku, vyložil, které důkazní návrhy zamítl, a to s tím, že jejich provedení považoval za nadbytečné s ohledem na to, že jejich obsah již nemůže zvrátit skutkové závěry, o nichž nejsou důvodné pochybnosti a které z provedených a krajským soudem řádně hodnocených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvstávají (viz jeho rozsudek s. 66 a n. bod 141.). V daných souvislostech je na místě konstatovat, že zamítnutí důkazních návrhů obhajoby bylo (především se zřetelem k závěrům plynoucím z hodnocení již provedených důkazů) adekvátní. Nejedná se proto o opomenuté důkazy. V odmítnutí navržených důkazů tak nelze spatřovat porušení práva obviněných na spravedlivý proces. 256. Některými z obviněných byla namítána procesní pochybení v podobě nezákonnosti důkazů opatřených v přípravném řízení z důvodu vadně určené místní příslušnosti státního zastupitelství, resp. soudu (k tomu viz výše). Obviněný D. R. nadto namítl, že odvolací soud sice zcela správně vyloučil z okruhu procesně použitelných důkazů výsledky telefonických a prostorových odposlechů, své závěry však neaplikoval důsledně, neboť výsledky z domovních prohlídek vyloučeny nebyly. Všechny tyto důkazy jsou přitom jako tzv. plody z otráveného stromu odvozené od nezákonných telefonických a prostorových odposlechů. 257. Nejvyšší soud se již výše k tvrzenému vadnému určení místní příslušnosti státního zastupitelství i soudu vyjádřil, na tomto místě však přesto považuje za vhodné zmínit následující skutečnosti. Jak již bylo řečeno, procesní pochybení sice do jisté míry mohou založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vždy však je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného skutku. Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že i v případě tvrzeného nedostatku v podobě vadně určené místní příslušnosti státního zastupitelství vykonávající dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení, by se nejednalo o takovou vadu, která by mohla mít vliv na výsledky důkazů opatřených v přípravném řízení na základě telefonických a prostorových odposlechů či domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků. V této souvislosti je třeba připomenout a zdůraznit, že policejním orgánem, který činil úkony v přípravném řízení, byl Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, tedy útvar s celostátní působností. Místní příslušnost státního zastupitelství tak nebyla natolik zásadní z pohledu provádění jednotlivých úkonů. 258. Zejména ovšem je třeba znovu připomenout, že Ústavní soud ve vztahu k přezkoumávaným příkazům k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor a pozemků vydaných před zahájením trestního stíhání obviněného D. R. ničeho nevytkl a nevyhověl ani námitce v této souvislosti uplatněné stran odnětí zákonnému soudci (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 1885/12). Nelze tedy dospět k závěru, že by byly výsledky úkonů na základě těchto příkazů provedené v rozporu se zákonem. 259. Pokud jde o příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu a povolením ke sledování osob a věcí, Nejvyšší soud si je vědom toho, že Vrchní soud v Praze zaujal ve svých rozhodnutích názor o jejich nezákonnosti, a tudíž i procesní nepoužitelnosti výsledků na jejich základě opatřených. Nejvyšší soud však nemá žádný důvod přehlížet a negovat svůj závěr, k němuž došel a vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II., a to ten, že všechny jím přezkoumávané příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané podle §88 tr. ř. i žádosti o povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaná povolení ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 3 tr. ř., jež byly soudem druhého stupně označeny za nezákonné z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, byly vydány v souladu se zákonem. Znovu tedy konstatuje, že ačkoliv nelze již předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a výsledky sledování osob a věcí zohlednit v rámci utváření skutkových zjištění odlišných od těch, která vyjádřilo dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ve smyslu námitek nejvyššího státního zástupce), ve vztahu k dovolacím námitkám obviněných zůstává relevantní závěr o zákonnosti předmětných příkazů a povolení. Tím odpadá předpoklad otráveného stromu, resp. nenastávají obviněnými dovozované procesní důsledky. 260. K tomu pak dále (nejprve v obecné rovině) uvádí (a v podstatě opakuje skutečnosti, jež rozvedl ve zmíněném rozsudku ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017-II.), že judikatura Evropského soudu pro lidská práva v oblasti přípustnosti důkazů v trestním řízení, při jejichž opatřování došlo k porušení procesních předpisů, je založena na kombinaci čl. 6 Úmluvy, v němž je zakotveno právo na spravedlivý proces, se zásahem do jiného práva chráněného Úmluvou v rámci opatřování důkazů (nejčastěji právo na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy). Primárně je zkoumáno, zda došlo k zásahu do tohoto jiného práva a v případě, že je shledáno jeho porušení, zkoumá se porušení práva na spravedlivý proces. Článek 6 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje však přípustnost důkazů jako takových, neboť to v prvé řadě spadá do působnosti vnitrostátního práva. ESLP se tak nezabývá tím, zda určitý důkaz měl nebo neměl být připuštěn, nýbrž zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek, což znamená, že má posoudit tvrzenou „nezákonnost“ a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení. Při posouzení, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je třeba vyhodnotit, zda byla dodržena práva obhajoby, tedy zda měla obhajoba efektivní možnost důkaz a jeho použití napadat, třebaže soudy námitky neakceptovaly a lze přihlédnout také k váze veřejného zájmu na postihu za konkrétní trestný čin a na uložení sankce jeho pachateli a tuto porovnat se zájmem jednotlivce, aby důkazy v jeho neprospěch byly opatřovány zákonnou cestou (srov. Heglas proti České republice, 5935/02). Při posouzení porušení práva na spravedlivý proces je irelevantní, zda je zpochybňovaný důkaz důkazem jediným či existují i další důkazy, na nichž je odsouzení pachatele postaveno, podstatné je, že samotný důkaz je nezpochybnitelný a průkazný. 261. Ve věci Khan proti Spojenému Království (35394/97) ESLP shledal, že utajené použití odposlouchávacích zařízení bylo v rozporu s čl. 8 Úmluvy, protože jejich užití nemělo podklad ve vnitrostátním právu a že zásah do výkonu práva na respektování soukromí dotyčných stěžovatelů nebyl v souladu se zákonem. Nicméně připuštění takto získaného důkazu nebylo za okolností případu v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, přestože důkaz získaný postupem v rozporu s Úmluvou byl jediným rozhodujícím důkazem. Tuto praxi stran primárních důkazů (otráveného stromu) potvrdil ESLP i v dalších rozhodnutích (např. Bykov proti Rusku, 4378/02). 262. Jelikož ESLP v zásadě připouští použitelnost primárních důkazů, které byly opatřeny v rozporu se zákonem, logickou argumentací i ve vztahu k důkazům sekundárním (plodům z otráveného stromu) a jejich přípustnosti je třeba učinit závěr, že i když je primární důkaz nezákonný, neznamená to automaticky nepoužitelnost (sekundárního) důkazu na základě primárního důkazu získaného. Tento závěr je promítnut do rozhodnutí ve věci Prade proti Německu (7215/10), v němž ESLP vyslovil, že ačkoliv byl příkaz k domovní prohlídce po jejím provedení zrušen pro nezákonnost, důkazy, jež byly na základě této domovní prohlídky získány, mohly být využity a mohly vést k odsouzení pachatele. Svůj závěr ESLP odůvodnil mimo jiné tím, že soudy měly dostatečný prostor pro to, aby v rámci principu proporcionality zvážily (ne)použitelnost důkazů, obhajoba měla možnost zákonnost příkazu napadat či že v době domovní prohlídky existoval platný příkaz a nic nenaznačovalo tomu, že by orgány konající prohlídku jednaly ve zlé víře nebo snad úmyslně porušovaly formální pravidla. 263. Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že ESLP nedospěl ve své judikatuře k převzetí doktríny plodů z otráveného stromu, a to nejen ve vztahu k důkazům sekundárním, nýbrž toleruje v zásadě i využití primárních důkazů, které byly získány v rozporu se zákonem, a to tehdy, zůstane-li právo na spravedlivý proces zachováno. Právo na spravedlivý proces je právem relativním a vždy musí být v souladu s principem proporcionality zváženo, zda právo obviněného na spravedlivý proces převáží nad ostatními chráněnými zájmy. ESLP při posuzování toho, zda bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces či nikoliv porovnává na jedné straně zájem na vyšetření a potrestání trestných činů a na straně druhé zájem chráněný porušeným předpisem, přičemž čím závažnější čin, tím větší zásah, resp. porušení procesních předpisů v neprospěch obviněného je možno tolerovat. 264. ESLP však připustil aplikaci doktríny při zásahu do absolutních práv podle čl. 3 Úmluvy, tedy v případě důkazů získaných nelidským zacházením ve smyslu tohoto článku, neboť vzhledem k povaze tohoto práva nepřichází v úvahu žádné zvažování jiných zájmů, tj. ani závažnost vyšetřovaného činu nebo veřejný zájem na účinném trestním stíhání (vyloučení principu proporcionality), oproti zásahu do práv relativních (čl. 8 Úmluvy). ESLP však i přesto v některých případech porušení práva na spravedlivý proces neshledal, neboť důkazy vynucené pohrůžkou mučení nebyly pro odsouzení rozhodující (Gäfgen proti Německu, 54810/00). 265. K aplikovatelnosti doktríny plodů z otráveného stromu v českém trestněprávním prostředí existuje rovněž poměrně obsáhlá judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10 , publikovaný pod č. 50 ve sv. č. 64 Sb. nál. a usn.; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09 ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015 atd.), z níž je patrné převzetí závěrů vyjádřených v judikatuře ESLP. Výslovně lze připomenout závěry Ústavního soudu z jeho nálezu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 (publikovaného pod č. 195 ve sv. 75 Sb. nál. a usn.), kde v návaznosti na svou předchozí judikaturu potvrdil svůj zdrženlivý přístup k doktríně plodů z otráveného stromu, přičemž vysvětlil, že kontinentální trestní řízení vychází (naproti formálním důkazním pravidlům uplatňujícím se v prostředí common law ) z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, vedou k neúčinnosti či nepřípustnosti důkazu. Vzhledem k těmto teoretických východiskům pak Ústavní soud akcentoval, že pokud v průběhu řízení došlo k provedení rekognice v rozporu s trestním řádem, a tato rekognice je tak důkazně nepoužitelná, nelze dospět k závěru, že je důkazně nepoužitelná rovněž celá další výpověď poškozeného, který byl poznávající osobou při procesně nesprávně provedené rekognici, nýbrž jsou nepoužitelné pouze ty pasáže jeho výpovědi, které jsou zcela jednoznačně kauzálně spjaty s procesně nepoužitelnou rekognicí (jednalo se o ty pasáže výpovědi poškozeného, v nichž identifikoval obviněného prostřednictvím čísel fotografií z rekognice, která proběhla nezákonným způsobem). 266. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že česká trestní teorie ani praxe doposud nepřevzala angloamerickou doktrínu plodů z otráveného stromu (srov. např. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 372; Nett, A. Plody z otráveného stromu. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 44-45; příslušní autoři sice s odmítáním této doktríny polemizují, zároveň však jednoznačně konstatují, že česká trestní teorie ani praxe tuto doktrínu nepřevzala). Nelze ovšem vyloučit, že v některých případech se může na základě „kontinentálního“ formálně-materiálního přístupu k hodnocení zákonnosti důkazů dojít ke stejným závěrům jako na podkladě této angloamerické doktríny. Podstatné nicméně je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád . Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196]. 267. V návaznosti na takto provedený výklad Nejvyšší soud konstatuje, že ani námitky obviněných ohledně procesní nepoužitelnosti jimi označených důkazů, opírající se o uvedenou teorii nemohou obstát. 268. Pokud jde o vlastní skutková zjištění vyjádřená ve výroku odvolacího soudu, pak všichni obvinění – dovolatelé namítli, že se nedopustili skutku (skutků), kladeného (kladených) jim za vinu. Obvinění P. K. a K. K. přitom namítli, že nebyli v pozici osob formálně jednajících za zadavatele v daných řízeních o veřejných zakázkách (veřejné zakázce). Obvinění samostatně, ani společně s nikým dalším žádné nepravdivé doklady nikam nepředložili, ani se na jejich předložení nepodíleli. Nikterak se nepodíleli na přípravě a podání žádosti o dotaci a neznali ani její obsah. Neovlivnili (ani nemohli ovlivnit) výběrová řízení, když zadávací dokumentaci připravovali pracovníci XY. P. K. a K. K. rovněž namítli, že neměli vliv na losování ve věci rekonstrukce G. H. Neovlivňovali ani zadávací dokumentaci na rekonstrukci zámku Buštěhrad, přičemž dodatečné projektování interiérů nebylo účelovým navýšením rozpočtu projektu, výkaz výměr a položkový rozpočet předaný společností A., podle nich nebyl správný. Žádné výhodnější podmínky nikomu nezajistili a nic takového nebylo prokázáno. Nebyla prokázána žádná jejich ingerence do tvorby zadávací dokumentace a zadávacích podmínek. Obviněný D. R. zejména namítal, že nepředkládal žádné materiály vztahující se k průběhu a zadání veřejných zakázek, včetně financování těchto investic. Z provedeného dokazování také nevyplývá, že by byl informován o jakémkoliv ovlivňování veřejných zakázek. Obviněná L. N. měla za to, že u ní byly bezdůvodně kriminalizovány standardní postupy a že není zřejmé, v čem měla spočívat nezákonnost konkrétních podmínek daných zadávacích řízení. Popis konkrétních podmínek, které odporovaly zákonu o veřejných zakázkách, měl být součástí výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obviněný P. D. namítl, že napadený rozsudek ve své podstatě stojí na výpovědi obviněné I. S. Ta ale několikrát svoji výpověď účelově měnila a v jejích jednotlivých vyjádřeních jsou zásadní rozpory. Nebylo podle něj prokázáno, že by se podílel na vypracování žádosti o finanční prostředky z Evropské unie. Obviněný T. M. měl především za to, že žádným z důkazů nebylo prokázáno jeho zavinění. Obviněný V. K. namítl, že veškeré skutečnosti, které jsou mu kladeny za vinu, vyplývají pouze a jedině z tvrzení obviněné I. S., které soud přiznal status spolupracující obviněné, ač jí přiznán být neměl, a jejíž výpověď považuje za neúplnou a nepravdivou. 269. Společné těmto výhradám je to, že zásadně nerespektují celý komplex soudy nižších stupňů (především soudem prvního stupně) provedených důkazů, z nichž akcentují pouze některé důkazy. Obvinění tak činí především s důrazem na vlastní výpovědi prosazující jejich verzi skutkového děje (stručně shrnuto, nedopustili se žádného protiprávního jednání), případně některé další důkazy, jež podle jejich mínění svědčí o jejich nevině či jejich vinu zásadním způsobem zpochybňují, přičemž opomíjejí či zpochybňují důkazy prokazující skutkový děj v jeho celistvosti, a zaměřují se na jisté fragmenty, které presentují izolovaně a na tomto základě se snaží argumentovat, že určité důkazy či určité skutkové okolnosti z důkazů plynoucí měly být hodnoceny jinak, než jak se stalo ze strany soudů nižších stupňů. Především zpochybňují výpověď spolupracující obviněné I. S., kterou označují za nevěrohodnou a soudům nižších stupňů vytýkají, že tuto její výpověď „upřednostnily“ a postavily na ní jejich vinu, ačkoliv se jednalo o důkaz osamocený, vnitřně rozporný, případně rozporný s dalšími provedenými důkazy (zejména svědeckými výpověďmi). Dále soudům vytýkají nesprávné hodnocení znaleckých posudků, jež byly v řízení opatřeny a jako důkazy provedeny. 270. K tomu je nejprve na místě připomenout, že Nejvyšší soud je z hlediska tzv. extrémního nesouladu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). Přitom v posuzované věci není podle jeho přesvědčení mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů extrémní nesoulad (tak, jak byl již obecně vymezen) dán. 271. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy [v dosavadním řízení bylo, jak již shora naznačeno, provedeno ve vztahu ke skutkům popsaným v bodech 1) a 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř.] a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními. Soud prvního stupně pečlivě zhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a své závěry náležitě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud, jenž sice setrval na svých právních závěrech, které vyjádřil ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2016, č. j. 6 To 106/2015-31976, podle nichž v dané věci pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou nezákonné, považoval skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně bodů 1) a 2) jeho rozhodnutí zásadně za správné, přičemž patřičně rozvedl, na základě jakých skutečností a úvah svůj hodnotící závěr (včetně jistého zpřesnění skutkových zjištění, mj. stran výše škody bezprostředně hrozící Středočeskému kraji a rozpočtu Evropské unie) učinil. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely především z výpovědi spolupracující obviněné I. S., jako přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného dalšími důkazy (zejména výpověďmi dalších osob zmíněnými na s. 81 a 82 rozsudku soudu druhého stupně), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). 272. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Za tohoto stavu lze co do podrobností a konkrét odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud proto jen stručně uvádí následující skutečnosti. 273. Obě předmětná řízení, tj. jak veřejná zakázka týkající se rekonstrukce G. H., tak i veřejná zakázka týkající se r. z. B., se měla řídit zákonem o veřejných zakázkách. 274. Z provedeného dokazování však vyplynulo (a je to vymezeno ve skutkové větě a dále rozvedeno v odůvodnění rozsudku), že – v krátkosti řečeno – část obviněných [K. K., P. K. a L. N. a v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 2) i D. R.], bez ohledu na jejich formální pozici, se dohodla, že zvýhodní ve veřejných zakázkách předem vybrané dodavatele. Zejména prostřednictvím spolupracující obviněné I. S. tito obvinění jednali s dodavateli, kteří byli dopředu určeni jako subjekty, jejichž nabídka bude vybrána jako nejvýhodnější („vítězná“). Těmto dodavatelům vytvořili výhodnější podmínky tím, že jim umožnili se podílet na tvorbě zadávací dokumentace, zajistili ovlivnění losování k omezení počtu zájemců [dílčí skutek popsaný pod bodem 1)], stanovili podmínky k účasti v zadávacím řízení tak, aby vyhovovaly zejména jim, a poskytli jim další potřebné informace k podání nejvýhodnější nabídky. Za to žádali a přijali finanční prostředky jako úplatek. Obvinění vystupující jménem takto zvýhodněných dodavatelů (V. K., T. M. a P. D.) předmětné vytvoření výhodnějších podmínek přijali, v tomto duchu také jednali. Obvinění V. K., I. S. a P. D. za vytvoření výhodnějších podmínek poskytli finanční plnění. 275. Dovolacímu soudu předložili obvinění řadu námitek, jimiž rozporovali tento skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, opomíjeli však při svých námitkách právě pravidla zadávání veřejných zakázek stanovená zejména zákonem o veřejných zakázkách. Proto Nejvyšší soud v reakci na tyto námitky poukazuje na zásady zákona o veřejných zakázkách stanovené v jeho §6, přičemž má za to, že je nadbytečné dané zákonné ustanovení u každé jednotlivé výtky znovu připomínat. 276. Trestná činnost spáchaná obviněnými byla činností sofistikovanou, kdy se navenek průběh obou veřejných zakázek jevil jako souladný se zákonem o veřejných zakázkách. O tom svědčí znalecký posudek znaleckého ústavu E. S. A., a výpovědi jak úředníků z Krajského úřadu Středočeského kraje, tak úředníků z R., kteří při úkonech, které jim náležely, podle svých výpovědí postupovali řádně, resp. nenacházeli žádné formální chyby v zadávacích řízeních. Tito úředníci však nevěděli a nemohli vědět o skutečnostech, které se skrývaly pod navenek bezvadným formálním stavem. K tomu lze odkázat např. na výpovědi svědků M. B., referenta odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu XY, jehož náplní práce byla komunikace s projektanty veřejných zakázek a následná účast na kontrolních dnech, který si nebyl vědom žádného nezákonného ovlivnění zakázky na r. z. B., M. Š., referenta téhož odboru, jehož náplní práce bylo připravovat žádosti o dotaci z operačních programů a následně také koordinace a vedení projektů, který popsal genezi realizace projektu r. z. B. a popřel, že by mu bylo cokoliv známo o manipulaci veřejné zakázky či uplácení v souvislosti s ní. Rovněž pracovníci z oddělení veřejných zakázek krajského úřadu XY J. N. a D. P. v daném směru nezaregistrovali jakékoliv nestandardnosti. Co se týče kontrolní a další činnosti R., k tomu vypovídal mimo jiné svědek J. P., projektový manažer oddělení realizace projektu a plateb. Z jeho výpovědi vyplynulo, že kontroly R. fakticky pokrývaly spíše formální náležitosti předložených materiálů a pozdějších aktivit zadavatele (nediskriminačnost kvalifikačních předpokladů, přiměřenost cen, skutečné pozdější provedení předmětného díla dle projektu apod.). V žádném případě však R. nebyl schopen svojí kontrolou garantovat, že kontrolované řízení nebylo ve skutečnosti ve prospěch některého soutěžitele zmanipulované. Další svědek J. G., pracovník právního oddělení R. potvrdil, že schopnost zjistit z předložené zadávací dokumentace, zdali již v době jejího předložení není zákulisně vybrán vítězný uchazeč, přesahuje možnosti kontroly R. 277. Za dané situace byla zásadním důkazem výpověď spolupracující obviněné I. S., kterou obvinění rozsáhle napadali s cílem zpochybnit její věrohodnost. Dovolací soud však přes jejich výhrady a námitky neshledal vadným hodnotící závěr soudů nižších stupňů, podle něhož se jedná o výpověď věrohodnou (a současně, že jmenované obviněné byl důvodně přiznán status spolupracující obviněné). Nepomíjí, že se jako spolupracující obviněná při podání výpovědi dopustila jistých nepřesností, popř. že některé okolnosti neznala. Nejedná se však o skutečnosti, které by její výpověď devalvovaly a činily ji nevěrohodnou. Obviněná sama uvedla, že v přípravném řízení nejprve některé okolnosti vynechávala, a v souvislosti s přiznáním statusu spolupracující obviněné, tak uvedla i vynechané okolnosti. Nemohla popsat všechny podrobnosti, protože sama nebyla přítomna všemu jednání a některé okolnosti neznala. Fakt, že některé skutečnosti neuvedla (připustila, že je neví), svědčí o pravdivosti její výpovědi. Podstatným je přitom zjištění, že stran klíčových skutkových okolností byla její výpověď vnitřně nerozporná, přičemž k jejímu popisu celkového skutkového stavu přiléhají jako dílky do mozaiky další důkazy, především výpovědi řady svědků, obvykle ve vztahu k určité části skutkového stavu. Informace čerpané z výpovědí těchto svědků dokreslují spolupracující obviněnou popsaný skutkový děj a jednoznačně jej tak v souhrnu potvrzují. Podrobně a jednotlivě je v odůvodnění svého rozsudku uvedl již soud prvního stupně a poté i soud odvolací. Oba jmenovitě a konkrétně rozebraly, které části výpovědí označených svědků takto s výpovědí obviněné I. S. korespondují, a tím ji potvrzují. Dovolací soud v tomto směru na uvedené zcela odkazuje s tím, že shledává hodnotící postup soudů nižších stupňů (a to nejen v naznačeném směru, ale i co do komplexního způsobu hodnocení provedených důkazů) za logický a vyvážený, tedy plně korespondující ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (jak ostatně již výše konstatoval). Poznamenává pak, že jestliže je výpověď spolupracující obviněné I. S. věrohodná v případě veřejné zakázky r. z. B. (zde byla zásadním způsobem podpořena celou řadou – podstatně větší sumou – důkazů), není důvodu činit rozdíl a považovat ji za nevěrohodnou ohledně veřejné zakázky rekonstrukce G. H. Není zde přitom od věci připomenout výpověď svědka V. K., který popsal, jak pro spolupracující obviněnou I. S. fakturoval v řádu desítek milionů korun práce, které nebyly nikdy provedeny, což objasňuje mechanismus generování finančních prostředků na úplatky a přiléhavě podporuje výpověď obviněné I. S. 278. Aniž by Nejvyšší soud podrobně reprodukoval celý komplex důkazů potvrzujících skutkový děj, jenž je popsán v rozhodnutích soudů nižších stupňů, zaměří se v následujícím zdůvodnění (s ohledem na obsah skutkových námitek obviněných) na některé významné skutečnosti. 279. Primární je již to, že v dané věci neprobíhala řádná soutěž podle zákona o veřejných zakázkách. Ta byla naopak jednáním obviněných vyloučena, jak již nastíněno výše a podrobně popsáno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí. 280. V případě obou veřejných zakázek vystupovali obvinění P. K. a K. K. jako osoby organizátorů (koordinátorů), a to bez ohledu na jejich formální postavení, kdy tito nebyli přímo osobami konajícími jednotlivé úkony jménem zadavatele. Takovou okolnost ve vztahu k obviněným P. K. a K. K. ostatně netvrdí ani skutková věta v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Takovými osobami byly primárně jednotlivé osoby pracující pro zadavatele či pověřené zadavatelem, tj. XY. Jak ovšem plyne z výpovědi svědka V. P., obviněný P. K. se o výběrové řízení na r. z. B. zajímal ještě v době, kdy nedošlo k převodu vlastnického práva na XY a tento obviněný byl svědkovi „přidělen“ obviněným. R. jako osoba, s níž má spolupracovat ve věci r. z. B. Dovolatel D. R. namítl, že nebyl předkladatelem materiálů vztahujících se k veřejné zakázce k projednání Radě XY. Vynechal však to, že osobně v daných veřejných zakázkách figuroval a jakožto hejtman spolurozhodoval. Potvrzují to listiny z průběhu zadávacího řízení obsažené ve svazku č. 61 spisu. Na č. l. 14310 je obsažena výzva k podání nabídky a zadávací dokumentace podle §28 odst. 5 a §44 zákona o veřejných zakázkách r. z. B., přičemž jako osoby oprávněné jednat jménem zadavatele XY jsou uvedeni D. R., hejtman, a M. H., náměstek hejtmana. Na č. l. 14326 se nachází ustanovení hodnotící komise podle §74 zákona o veřejných zakázkách, přičemž osobou jednající jménem zadavatele a podepisující danou listinu je osobně D. R., hejtman XY. Markantní listinou je dále rozhodnutí o výběru nejvýhodnější nabídky uchazeče K. B., ve veřejné zakázce r. z. B. na č. l. 14363 spisu, které tento dovolatel osobně podepsal. Obviněný D. R. přitom nemusel být vždy předkladatelem veškerých konkrétních materiálů vztahujících se k průběhu a zadání veřejné zakázky, předkladateli mohli být jiní členové Rady XY. Podstatné je, že věděl o tom, že proces zadávání veřejné zakázky probíhá v rozporu se zákonem, že dané materiály nebyly vytvořeny zákonným postupem a že nakládání s nimi má za cíl (vedle vytvoření výhodnějších podmínek pro předem vybraného dodavatele dané veřejné zakázky) nezákonné získání finančních prostředků a je spojeno mimo jiné i s nesprávným použitím finančních prostředků buď z rozpočtu Evropské unie či z rozpočtů Evropskou unií spravovaných. I kdyby určitý konkrétní materiál jmenovitě překládal některý z jeho podřízených, např. některý z členů Rady XY, již z titulu své funkce neměl připustit to, že dané materiály nebyly v souladu se zákonem a jako takové neměly být vůbec v Radě XY předkládány. Namísto toho, aby z pozice úřední osoby – hejtmana kraje – a svojí pravomocí zabránil manipulaci s předmětnou veřejnou zakázkou, tak naopak se na této protiprávní činnosti společně s dalšími osobami podílel, využil přitom osob formálně příslušných k jednotlivým úkonům jménem zadavatele, kteří ovšem neměli vědomost o skutečném stavu věci. Pokud tento obviněný tvrdil, že nebyla prokázána jeho vědomost o manipulaci s veřejnou zakázkou, lze vedle výpovědi obviněné I. S. poukázat na výpověď svědka V. P. Ten rovněž vypověděl, že vedl ve věci r. z. B. s obviněným D. R. jednání, v němž ho upozorňoval na to, že rozpočet (na jehož vytvoření se podílel T. M.), neodpovídá projektové dokumentaci. Z jeho výpovědi plyne také další významná okolnost, a to že obviněný P. K. požadoval při předložení levnějšího rozpočtu jeho navýšení na původně plánovanou částku ve výši kolem 200 mil. Kč s tím, že o „mimorozpočtových výdajích“ budou rozhodovat on a D. R. Konečně nezpochybnitelnou skutečností je, že obviněný D. R. byl zadržen policií ČR před domem obývaným spoluobviněnými P. K. a K. K. s krabicí od vína obsahující 7 milionů Kč. 281. Pokud obvinění P. K. a K. K. namítali, že nebyli v postavení zadavatele ani administrátora veřejné zakázky, nutno říci, že nemuseli být ve formálním postavení osob jednajících jménem zadavatele ani administrátora, nemuseli mít v kompetenci vyřizování žádosti o dotace z fondů Evropské unie. Při svém jednání využili úzké vazby a vlivu na obviněného D. R. coby hejtmana XY a jednali z pozice svého faktického postavení. Z hlediska jejich jednání, které tvořilo jeden nedělitelný celek společně s jednáním dalších obviněných, je podstatné, že „... se předem dohodli, kterému soutěžiteli v souvislosti se zadáním konkrétních veřejných zakázek sjednají výhodu spočívající v tom, že jeho zástupci umožní podílet se na stanovení rozsahu veřejné zakázky, případně též technické specifikaci požadovaných dodávek v rámci veřejné zakázky, zprostředkovali mu kontakt na zástupce pořadatele zadávacího řízení...“ . Toto zjištění plyne především z výpovědi obviněné I. S. v kontextu dalších důkazů. Opět lze připomenout výpověď svědka V. P., který nejprve komunikoval s obviněným P. K. a následně s K. K., která podle něj veřejnou zakázku „spoluřídila“. Tato obviněná byla „pravou rukou hejtmana“, který se vedle obviněných manželů K. taktéž účastnil jednání se jmenovaným svědkem a na jehož pokyn dostával obviněný P. K. „všechny informace“ týkající se veřejné zakázky r. z. B. Bez významu není skutečnost, že P. K., ačkoli sám namítal, že nebyl ani v postavení zadavatele ani administrátora, přesto se o veřejnou zakázku r. z. B. zajímal již dlouhodobě – měl ve svém diáři zapsány poznámky, které tomu odpovídají. V poznámce ze dne 7. 3. 2011 měl uvedena slova „L.– zámek“, a v poznámce ze dne 11. 3. 2011 slova „schůzka zámek u mne“. Tyto poznámky se vztahují k době, kdy tato veřejná zakázka nebyla ještě zveřejněna v informačním systému veřejných zakázek. 282. Významnou a klíčovou protiprávní okolností (rozpornou mj. s §6 zákona o veřejných zakázkách) v daném případě bylo, že zástupci uchazečů v obou předmětných veřejných zakázkách měli přístup k informacím o připravovaných veřejných zakázkách v době, kdy dosud nebyly zveřejněny zákonným postupem, a že se podíleli na tvorbě zadávacích dokumentací. Opět je třeba poukázat na výpověď obviněné I. S., s níž je v souladu obsah diáře obviněného P. D., který v něm měl z doby, kdy veřejná zakázka na r. z. B. nebyla zveřejněna v informačním systému veřejných zakázek, záznamy k ní se vztahující a k osobám na ní participujících. Ke dni 25. 2. 2011 měl zapsáno „S.“, ke dni 1. 4. 2011 „P. konzultace B. – statika, stav. Povolení“, ke dni 8. 4. „P.“, ke dni 25. 4. 2011 prohlídka B. – volat P.“, ke dni 4. 5. 2011 „S.“ a ke dni 15. 6. 2011 „volat P.– PD“. 283. Markantním v této souvislosti je rovněž to, že se T. M., zaměstnanec uchazeče, společnosti K. B., podílel na tvorbě části dokumentace (položkový rozpočet) k výběrovému řízení, a dokonce byl účasten i na jednání R. S. Č. jako osoba vystupující za krajský úřad. V tomto směru lze odkázat především na výpověď svědka P. N. ze společnosti R. G., který potvrdil, že tvůrcem rozpočtu „9/2011“ byl obviněný T. M. a že s tímto obviněným byl na R. S. Č., kde se dotyčný představil jako člověk doporučený krajským úřadem. Posledně uvedené potvrzuje výpověď svědka M. K., pracovníka R. S. Č., podle něhož zde byli obviněný T. M. a svědek P. N. jako zmocněnci žadatele (tj. Krajského úřadu XY). Bez významu není ani výpověď svědka M. S. ze společnosti AV., který uvedl, že tato společnost byla oslovena několika společnostmi o poskytnutí kvalifikace, přičemž cenová nabídka pro společnost K. B., byla nejvýhodnější (tuto společnost se rozhodli preferovat), a připustil, že obviněný T. M. mohl být „nějak nápomocen při tvorbě ceny pro ty ostatní“ . Tyto skutečnosti svědčí minimálně o tom, že společnost K. B., měla protiprávní přístup k informacím o veřejné zakázce a podílela se na tvorbě zadávací dokumentace, a tím využívala výhodu jí vzniklou oproti jiným dodavatelům. 284. Uvedené potvrzuje také výpověď svědka J. K. zastupujícího společnost A. – E. Č., z níž plyne, že společnost K. B., oslovila tuto společnost s nabídkou spolupráce na vzduchotechnice k zámku B. dříve, než byla veřejná zakázka zveřejněna. Totéž platí pro výpověď svědka J. F., z níž se podává, že již v březnu roku 2011 (veřejná zakázka zveřejněna v infomačním systému veřejných zakázek dne 22. 7. 2011) si u něj obviněný T. M. zadal zpracování studie pro r. z. B. Následně byl svědek ve styku s p. B. ze společnosti K. B., s nímž zámek navštívil, aby si udělal „představu“. Byly mu poskytnuty podklady, a to fotografie a část nějakého projektu, který byl v minulosti vypracován. Poté vyhotovil studii. Podruhé byl svědek kontaktován někdy koncem června s informací, že jmenovaná společnost bude usilovat o danou zakázku, a zda by byl ochoten vypracovat projekt. Svědek souhlasil a obdržel stavební průzkum zámku, výkresovou dokumentaci. Koncem srpna předal dokumentaci. Pravdivost výpovědi svědka potvrzuje expertní zpráva obsažená ve svazku č. 33, na č. l. 7096, v níž je uvedeno, že prohlídka zámku byla provedena dne 30. 3. 2011 za přítomnosti p. B. ze společnosti K. B. 285. Nastíněné skutečnosti ve spojení s dalšími, rozvedenými v rozhodnutích soudů nižších stupňů tak prokazují i aktivní, vědomou (se znalostí všech rozhodných skutkových okolností, mj. i stran otázky financování dané veřejné zakázky) a se zřejmým cílem vedenou účast obviněného T. M. na posuzované trestné činnosti. Neobstojí tedy jeho námitka, že nebylo v daném řízení prokázáno jeho úmyslné zavinění, resp. že jednal ve skutkovém omylu. Není od věci na tomto místě rovněž poukázat na tu část výpovědi svědka P. N., z níž se podává, že když jednal ve společnosti K. B., s T. M. o výše zmíněném rozpočtu, došlo ke kontaktu také s obviněným P. D., který se T. M. ptal, „jak to dílo pokračuje, jestli to je v pořádku.“ 286. Důkazem svědčícím soudy nižších stupňů zjištěnému závěru, že výběrové řízení bylo ovlivněno ve prospěch společnosti K. B., je i ta okolnost, že společnost G. A. G., která mohla nabídnout subdodavatelsky potřebnou kvalifikaci, ji poskytla právě společnosti K. B., a dalším společnostem, nikoli však již společnosti H. C. Ve vztahu k této společnosti, osvědčenému obchodnímu partneru, tak učinila s odůvodněním, že ji není schopna poskytnout (jak vyplývá z výpovědi jejího zaměstnance M. T.), ačkoliv u ostatních ji zjevně schopna poskytnout byla. Předseda představenstva G. A. G., Z. F. vypověděl, že v rámci r. z. B. jeho společnost poskytovala kvalifikaci více subjektům, společnosti H. C., ji však poskytnout odmítli. Nevysvětlil, proč ji neposkytli této společnosti. Společnost H. C., se poté veřejné zakázky nezúčastnila. 287. Zvýhodnění určitého soutěžitele v případě veřejné zakázky na rekonstrukci G. H. spočívalo i v ovlivnění losování, což bylo prokázáno výpovědí spolupracující obviněné I. S. V návaznosti na tuto výpověď si nelze nepovšimnout výpovědi svědka O. Č. (srov. jeho tvrzení o tom, že mu byla obě dvě losovací zařízení, která měl, odcizena neznámými pachateli a že to nenahlásil policii). Svědecká výpověď spolupracující obviněné rovněž potvrzuje, že se obviněný V. K. podílel na vyhotovení zadávací dokumentace k předmětné veřejné zakázce. 288. Všechny zjištěné (a v napadeném rozhodnutí popsané) kroky obviněných (včetně losování) tvořily komplexní soubor protiprávních jednání v rámci zadávání veřejné zakázky a vedly k tomu, aby konkrétní veřejnou zakázku získal předem vybraný uchazeč (a to za úplatu). 289. U veřejné zakázky na rekonstrukci G. H. byl již soudem prvního stupně zohledněn znalecký posudek vypracovaný znaleckou společností Česká znalecká. Na základě tohoto posudku jmenovaný soud uvedl, že čistý zisk společnosti P. c. realizace této veřejné zakázky činil po zohlednění daně z příjmů nejméně 296 302 Kč. K tomu v reakci na námitku nelogické výše úplatku ve výši několika milionů Kč s ohledem na uváděný čistý zisk nutno připomenout, že tuto okolnost spolupracující obviněná I. S. dostatečně přesvědčivě ozřejmila svou výpovědí. Uvedla, že společně se spoluobviněným V. K. zisk ze zakázky dopředu kalkulovali a každý z nich si polovinu z úplatku, který byl posléze předán, již dopředu zahrnul do fakturace a výsledné ceny. Bez povšimnutí nelze v daných souvislostech ponechat ani vyjádření znalce P. S. ze znaleckého ústavu P. –T., že při realizaci takové zakázky bylo možno jít i pod tzv. „ursové“ ceny (cenová soustava Ú. P.), resp. vyjádření svědků M. K. a V. B., že firmy jsou schopny realizovat zakázky za ceny nižší než ceny „ursové“. Jak již vyslovil soud prvního stupně, nelze zde (a rovněž tak v případě skutku vztahujícího se k veřejné zakázce na r. z. B.) akceptovat jako relevantní poukaz obhajoby na nepoměr mezi ziskem z veřejné zakázky podle znaleckých posudků a výší úplatku, který byl, popř. měl být předán. 290. Další markantou podporující výpověď obviněné I. S. a potvrzující správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů je vývoj rozpočtu rekonstrukce zámku B. v čase. 291. Podle prvého celkového rozpočtu (označen 9/2011) činila cena rekonstrukce zámku B. cca 181 mil. Kč bez DPH. Znalecká společnost Ú. P., vypočetla cenu cca 153 mil. Kč bez DPH. Společnost B. E., znalecký ústav dospěla oproti tomu k ceně toliko ve výši cca 143 mil. Kč bez DPH. Učinila závěr, že celkový součet ohodnocení prací a materiálů v prvém rozpočtu není v souladu se standardem, a tedy i obvyklými cenami. Společnost Ú. P., se vyslovila podobně, když uvedla (sv. 42, č. l. 9185), že rozpočty 9/2011 a 1/2012 jsou vyšší než rozpočet znalce v úrovni jednotkových cen. Na zpracování prvého rozpočtu (označen 9/2011) se podílel T. M. a je zde patrno, že jeho cena je velmi výrazně nadsazena (sv. 56, č. l. 12951). Z uvedeného je zřejmé, že cena zakázky byla navýšena tak, aby odpovídala částce plánované investorem XY, tedy aby byla vyčerpána maximální možná finanční částka odpovídající přibližně 218 milionům Kč včetně DPH. Mj. z výpovědi svědka V. P. se podává, že daný prvý rozpočet (9/2011), podrobila revizi svědkyně D. Š., která byla sjednána P. N. a která při porovnání s projektovou dokumentací a s přihlédnutím k cenám obvyklým dospěla k celkové ceně rekonstrukce podstatně nižší, tj. k částce 161 milionů Kč včetně DPH (tj. cca 139 milionů Kč bez DPH). V těchto souvislostech je třeba poznamenat, že následně byla zadavatelem přibrána společnost A. (R. B.), která doprojektovala další části rekonstrukce zámku (interiéry), čímž v konečném výsledku opětně došlo ke zvýšení celkové ceny díla. 292. Třetím celkovým rozpočtem byl rozpočet po doplnění podle dotazů uchazečů (označený 1/2012), u nějž je patrno, že se celková cena rekonstrukce (tj. s připočtením částí doprojektovaných společností A.) vrátila zpět na hodnotu přibližně odpovídající prvému rozpočtu označenému 9/2011. 293. Podle tohoto (posledního) rozpočtu představovala po doplnění podle dotazů uchazečů celková cena rekonstrukce (včetně částí doprojektovaných společností A.) po odpočtu duplicitních položek v interiéru částku 181 666 602 Kč bez DPH. Společnost B. E., znalecký ústav oproti tomu nejprve určila cenu rekonstrukce na částku 165 611 022,- Kč bez DPH (sv. 56, č. l. 12952) a po korekci objevených neshod v projektové dokumentaci a výkazu výměr stanovila celkovou obvyklou cenu rekonstrukce na částku 166 237 522,- Kč bez DPH (sv. 56, č. l. 12953). 294. V kontextu výše uvedeného nutno zdůraznit, že tento závěr koresponduje závěru učiněnému znaleckou společností Ú. P., která určila cenu rekonstrukce středního a východního křídla, nádvoří zámku a dodávky interiérů podle projektové dokumentace pro výběr zhotovitele z rozpočtu ke smlouvě o dílo z 28. 3. 2012 na částku 165 397 546,- Kč bez DPH. Pokud tedy cena rekonstrukce podle smlouvy o dílo uzavřené mezi zadavatelem a zhotovitelem společností K. B., činila 178 932 973,- Kč bez DPH, jedná se cenu překračující podle znalecké společnosti Ú. P. cenu obvyklou o více než 13,5 milionu Kč. 295. Z daných posudků je přitom patrno, že pokud jde – ve vztahu k rekonstrukci uvedeného objektu –­­ o cenu obvyklou, se znalecké závěry téměř shodují. Nelze proto soudům nižších stupňů činit výtek, jestliže ve svých skutkových závěrech (mj. i ve vztahu k výši škody hrozící z jednání obviněných na majetku Středočeského kraje) vycházely z posudku Ú. P. 296. To platí tím spíše proto, že odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba korigovat znalecké závěry ve prospěch obviněných a vzít v potaz nejvyšší možnou míru optimálního zisku dosahovanou ve stavebnictví v inkriminované době, a stanovil tak předražení veřejné zakázky na částku 2 268 547,- Kč bez DPH (viz s. 84 odůvodnění jeho rozsudku). 297. Pokud obvinění uvedli, že dodatečné projektování vybavení interiéru zámku nebylo žádným účelovým navýšením rozpočtu projektu, výkaz výměr a položkový rozpočet odevzdaný společností A. nebyl správný a neodpovídal projektové dokumentaci, žádný účelově navýšený rozpočet XY nepředložili, žádné nepravdivé doklady nevyhotovili, ani se na ničem takovém nepodíleli, nelze tomu se zřetelem ke skutečnostem uvedeným výše a zejména v rozsudcích soudů nižších stupňů přisvědčit. Ve skutečnosti totiž bylo, jak logicky soudy nižších stupňů vyvodily, dodatečné projektování provedené společností A. jednající prostřednictvím R. B. reakcí na to, že obvinění P. K., K. K. a D. R. chtěli vyčerpat finanční částku plánovanou investorem na r. z. B. v maximální výši, neboť bez jejího dosažení nebylo možné dosáhnout jimi předpokládané výše úplatku ze strany vybraného soutěžitele. Na opravený (druhý) rozpočet ze strany společnosti A., ve kterém byla snížena cena oproti prvému rozpočtu (a který v podstatě odpovídal realitě), reagovali obvinění tak, že rozhodli, že společnost A. dodatečně zpracuje projekt interiérů zámku B. To, že společnost A. sama přepracovala rozpočet, aby odpovídal skutečnosti, bylo okolností, kterou se nepodařilo obviněným ovlivnit. 298. Namítla-li obviněná L. N., že v jejím případě byly bezdůvodně kriminalizovány standardní postupy, pak zcela odhlíží od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, vycházejících, jak již opakovaně řečeno, především z výpovědi obviněné I. S. Z nich mj. plyne, že i na základě jejího jednání došlo k tomu, že se na tvorbě zadávacích dokumentací v případě obou veřejných zakázek podíleli zástupci soutěžitelů, což je v příkrém rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Opomíjí rovněž, že se podle těchto zjištění řídila pokyny ze strany dalších obviněných, zejména P. K. a K. K., podle nichž bylo určeno, kdo má být vítězem veřejné zakázky, což není běžnou součástí zadávacího procesu, nýbrž jednáním protiprávním. V případě dílčího skutku pod bodem 1) mělo charakter neoprávněné výhody ještě zmanipulované losování. Všechny zjištěné kroky obviněných tvořily soubor protiprávních jednání v rámci zadávání veřejné zakázky. Všechny vedly k tomu, aby veřejnou zakázku získal předem vybraný uchazeč. Nadto je třeba připomenout, že za svoji protiprávní činnost obviněná L. N. požadovala majetkový prospěch v podobě finanční hotovosti. 299. Celkově pak lze shrnout, že námitky obviněných ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek procesní (skutkové) povahy, jimiž zpochybňovali pouze způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah, resp. procesní použitelnost, soudy provedeného dokazování a jimi učiněné skutkové závěry. Těmito námitkami se jim nepodařilo extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí osvědčit. Zejména však Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že extrémní nesoulad v posuzované věci nebyl dán. 300. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. 301. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 302. Obvinění D. R., P. K., K. K., L. N., P. D. , T. M. a V. K. a nejvyšší státní zástupce však uplatnili též námitky svojí podstatou hmotněprávní (s výjimkou námitek procesního charakteru uplatněných obviněným D. R. v souvislosti s překvalifikací jeho jednání odvolacím soudem), jež, formálně vzato, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídaly. 303. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání namítal, že odvolací soud ve prospěch obviněného D. R. nedůvodně vypustil právní kvalifikaci stíhaného trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, přičemž podle něj měla být zachována tato právní kvalifikace, kterou užil Krajský soud v Praze. Hodlal-li Vrchní soud v Praze jednání obviněného D. R. právně kvalifikovat jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku, nemohl opomenout původní právní kvalifikaci trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. 304. Nejvyšší soud však nemohl dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce přisvědčit, ztotožnil se s názorem Vrchního soudu v Praze, a to z následujících důvodů. 305. Trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. 306. Přísněji bude pachatel postižen, jestliže výše popsaný čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny, způsobí takovým činem značnou škodu, nebo získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch [§256 odst. 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku]. Podle třetího odstavce, resp. čtvrtého odstavce ustanovení §256 tr. zákoníku bude posouzeno jednání toho, kdo za okolností uvedených v odstavci 1 žádá, přijme nebo si dá slíbit majetkový nebo jiný prospěch, resp. kdo spáchá takový čin jako úřední osoba. 307. Podle §331 odst. 1 tr. zákoníku se trestného činu přijetí úplatku dopustí ten, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek. Žádá-li pachatel úplatek za okolností uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení, bude jeho jednání posouzeno podle odstavce druhého tohoto ustanovení. 308. Trestného činu podle §331 odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo spáchá čin uvedený v odstavci prvním nebo druhém v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch [písm. a)], nebo ho spáchá jako úřední osoba [písm. b)]. Přísněji je pak postižitelné jednání toho, kdo spáchá čin uvedený v odstavci prvním nebo druhém v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu [§331 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], nebo ho spáchá jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch [331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku]. 309. Jak již shora uvedeno, obviněný D. R. byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestným činem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací jeho jednání popsané pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku překvalifikoval (za současného zproštění obžaloby v dalších dílčích útocích) na trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, a to ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud tak učinil s odůvodněním, že trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku je speciální vůči trestnému činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, „kdy korupční jednání úřední osoby v rámci řízení o zadání veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby je vyjádřeno přímo v její nejpřísnější kvalifikaci (§256 odst. 4 tr. zákoníku), což vylučuje právní kvalifikaci skutku podle §331 tr. zákoníku, jež postihuje korupci obecně.“ 310. V daných souvislostech je nutno uvést, že trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2620). Předmětem ochrany (objektem) trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 3160). Neznamená to však, že by objektem trestného činu podle §256 tr. zákoníku nebyla ochrana před korupčním jednáním, neboť ta byla trestním zákoníkem poskytována od samého počátku v ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku. K původnímu ustanovení §256 odst. 3 tr. zákoníku pak přibylo ustanovení §256 odst. 4 tr. zákoníku, které bylo do trestního zákoníku zavedeno za účelem naplnění programového prohlášení vlády v bodě boje proti korupci. Vláda se zavázala, že prostřednictvím novely trestního zákoníku zpřísní tresty za korupční jednání, zejména u úředních osob. [srov. Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 330/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, č. 330/2011 Dz]. 311. Základním smyslem institutu jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a závažnost jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr. ). Škodlivost činu pro společnost bude zpravidla nejlépe vystižena tím, že každý skutek bude zásadně posuzován podle všech zákonných ustanovení, jež na něj dopadají. Z tohoto pravidla však existují výjimky vyplývající z poměru jednotlivých skutkových podstat nebo z faktického průběhu trestné činnosti (zejména poměr speciality, subsidiarity a faktická konzumpce), a proto je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více trestných činů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014). 312. V poměru speciality (o ten v posuzované věci jde) jsou ustanovení trestního zákoníku, jež jsou určena k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecné skutkové podstatě. Zákonné znaky obecnějšího trestného činu jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. 313. Uplatnění vztahu speciality přitom nevylučuje rozdílný druhový objekt ochrany odvozovaný od zařazení předmětných trestných činů do různých hlav zvláštní části trestního zákoníku. Obě skutkové podstaty těchto trestných činů totiž chrání určité statky charakterizované jako veřejné. Jestliže objektem trestného činu podle §331 tr. zákoníku je řádné, nestranné a zákonné obstarávání věcí obecného zájmu, tedy „ochrana čistoty veřejného života“ , jedná se o širší pojetí aspektu „veřejnosti“ , čímž je vyjádřen obecný charakter této skutkové podstaty, oproti pojetí užšímu, vyjádřenému ve skutkové podstatě trestného činu podle §256 odst. 1, 3, resp. 4 tr. zákoníku, jejíž úprava slouží na ochranu stanoveného postupu za rovných podmínek pro účastníky (soutěžitele) při zadávání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. I z výše uvedeného je zřejmé, že účelem úpravy obou skutkových podstat je ochrana před korupcí při obstarávání veřejných záležitostí, přičemž jejich vzájemný vztah a znaky těchto skutkových podstat odpovídají (v předchozím odstavci uvedeným) teoretickým základům o vyloučení jednočinného souběhu z důvodu poměru speciality. Obě skutkové podstaty daný trestných činů slouží k ochraně téhož zájmu, přičemž úprava trestného činu podle §256 odst. 1, 3 a 4 tr. zákoníku je zaměřena na určitá, specifická protiprávní jednání, tj. fakticky úplatkářství v oblasti veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb, čímž je vyjádřena zvláštní povaha a škodlivost takových útoků pro společnost, a z čehož je tak patrný zúžený rozsah této skutkové podstaty. 314. Je přitom možno dodat, že i podle komentářové literatury je jednočinný souběh těchto dvou trestných činů vyloučen, neboť vůči trestnému činu podle §331 tr. zákoníku je trestný čin podle §256 tr. zákoníku speciální (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2627.; Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015. Dostupné v informačním systému ASPI k §256.). 315. Zaujetí opačného závěru neodůvodňuje podle Nejvyššího soudu argumentace nejvyššího státního zástupce budovaná na tvrzeném rozdílném pojmosloví užitém v předmětných skutkových podstatách, tj. prospěchu (u trestného činu podle §256 tr. zákoníku), jenž je podle jeho názoru pojmem širším, obecnějším, a úplatku (u trestného činu podle §331 tr. zákoníku), jenž shledal pojmem užším, speciálním. Její podstatou je tvrzení, že zatímco úplatkem se podle §334 odst. 1 tr. zákoníku rozumí neoprávněná výhoda, na kterou není nárok, získáním prospěchu ve smyslu §256 tr. zákoníku může být obdržení jakéhokoliv plnění, ať už oprávněného či neoprávněného, resp. protiprávního, z čehož plyne, že trestněprávní odpovědnost pachatele za tento trestný čin je spojena se získáním jakéhokoliv prospěchu, včetně výhody mající legální oporu. Na základě toho nejvyšší státní zástupce dovozuje naopak vztah speciality skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku ke skutkové podstatě trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku. 316. Pod pojmem majetkový nebo jiný prospěch podle §256 odst. 3, 4 tr. zákoníku se zde rozumí jakákoli výhoda. Výhoda zpravidla spočívá v přímém majetkovém prospěchu (např. v penězích nebo naturálním plnění), avšak může jít také o výhody jiného druhu (vzájemná protislužba, pohlavní styk, získání vhodného a dobře placeného zaměstnání apod.) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2626.). 317. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok (§334 odst. 1 tr. zákoníku). Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 3161.). 318. Podle Nejvyššího soudu nemůže být sporu o tom, že i v případě kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 3, resp. 4 tr. zákoníku se jedná z povahy věci (ve smyslu jejího obsahového provázání se základní skutkovou podstatou podle §256 odst. 1 tr. zákoníku) o prospěch výlučně neoprávněný, neboť dopustí-li se pachatel protiprávního jednání, resp. trestného činu, pak ani jím získaný prospěch nemůže být oprávněný. Opačně řečeno, postrádalo by jakoukoliv logiku, aby získání prospěchu (výhody) mající legální oporu bylo dokonce trestně sankcionováno. 319. Byť tedy zmiňovaná zákonná ustanovení používají odlišné pojmy, tyto pojmy se z hlediska svého obsahového vymezení (chápání) a tím podstaty věci prakticky nijak neliší. Ostatně, co je smyslem posuzovaných skutkových podstat? Tím je přece, jak již shora řečeno, postih korupčního jednání. Takové jednání a jakýkoli prospěch s ním spojený je vždy nelegální. 320. Pro vymezení vztahu předmětných trestných činů neshledává Nejvyšší soud přiléhavým odkaz nejvyššího státního zástupce na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017, v němž je řešen vztah trestných činů dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku, ve vztahu k nimž bylo judikováno, že jednočinný souběh je možný. 321. Nelze mít samozřejmě pochybnosti o zásadě vyjádřené v citovaném stanovisku, že skutek je třeba zásadně posoudit podle všech v úvahu přicházejících ustanovení zvláštní části trestního zákoníku , jejichž znaky byly naplněny, jsou-li zasaženy i jiné zájmy, než které chrání ustanovení, u něhož by bylo možno uvažovat o tom, že je speciálním či primárním, z hlediska posouzení souběhu trestných činů podle §331 tr. zákoníku a §256 tr. zákoníku. Tato zásada však nemůže najít svůj odraz v řešení právě posuzované problematiky. Je tomu tak proto, že předmětná ustanovení chrání týž právní statek v oblasti obstarávání veřejných záležitostí, byť ochrana §256 odst. 3, 4 tr. zákoníku je užší v tom smyslu, že poskytuje ochranu před korupcí při zadávání veřejných zakázek, veřejných soutěží a veřejných dražeb. Jinak vyjádřeno, dopustí-li se pachatel korupční trestné činnosti související se zjednáním výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 3, 4 tr. zákoníku, je touto skutkovou podstatou poskytnuta ochrana před úplatkářstvím popsaným v ustanovení §331 tr. zákoníku a zároveň zákonnému a řádnému provedení veřejných zakázek, veřejných soutěží či veřejných dražeb. V tomto směru je proto možno konstatovat, že je-li chráněn oběma ustanoveními fakticky týž právní statek (ochrana veřejných zájmů před korupcí), není na místě takový skutek posoudit podle obou skutkových podstat, nýbrž je třeba aplikovat tu, která je pro daný případ přiléhavější. Tím je opět vyjádřen vztah speciality trestného činu podle §256 odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu obecnému podle §331 tr. zákoníku. 322. Stran závěru o jednočinném souběhu předmětných trestných činů neobstojí ani další argumentace založená na závěrech z citovaného stanoviska, aplikovaná nejvyšším státním zástupcem na dané trestné činy, a to stran ustanovení §334 odst. 2 tr. zákoníku, v němž jsou vymezeny další kategorie speciálních subjektů spadajících pod pojem úřední osoby významné z hlediska trestných činů podle §331 až §333 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu spatřuje nejvyšší státní zástupce i v tomto případě obecným trestný čin podle §256 tr. zákoníku, zatímco trestný čin podle §331 tr. zákoníku činem speciálním. 323. Nejvyšší soud připouští, že právní úprava není z hlediska speciálních subjektů v tomto směru konzistentní. Pro nyní posuzovaný případ to nicméně není významné, jelikož obviněný D. R. jednal jakožto úřední osoba ve smyslu §127 tr. zákoníku, a není proto třeba řešit možnost aplikace ustanovení §334 odst. 2 tr. zákoníku. Nelze však vyloučit vznik situace, kdy se pachatel – úřední osoba ve smyslu §334 odst. 2 tr. zákoníku dopustí korupční trestné činnosti související se zjednáním výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, může nastat. V takovém případě by bylo třeba vyřešit, zda se dané jednání s ohledem na další okolnosti posoudí podle příslušných ustanovení §331 tr. zákoníku, či podle §256 odst. 4 tr. zákoníku. S tím se pak pojí i rozdílná výše trestních sazeb, která činí u §331 odst. 4 tr. zákoníku pět až dvanáct let, zatímco pro nejpřísněji postižitelné jednání podle §256 odst. 4 tr. zákoníku je stanovena sazba tři až deset let, a tedy i možné privilegování jednoho pachatele před druhým za spáchání téhož jednání jen v pozici odlišného subjektu. 324. Nejvyšší soud však s ohledem na vše výše uvedené trvá i za takové situace na specialitě trestného činu podle §256 odst. 4 tr. zákoníku, přestože, jak již řečeno, právní úprava je v tomto ohledu nejednotná. Touto skutečností totiž nelze popřít východiska a závěry vyplývající z teorie o vyloučení jednočinného souběhu, v tomto případě z důvodu poměru speciality. 325. Ačkoliv je věcí zákonodárce, aby tento stav napravil, v teoretické rovině se při dosud účinné právní úpravě nabízí řešení pomocí analogie. Analogie je v trestním právu hmotném nepřípustná, je-li v neprospěch pachatele ( in malam partem ), ve prospěch pachatele ( in bonam partem ) je naopak zásadně přípustná. Nejvyšší soud je přitom toho názoru, že v případě užití §334 odst. 2 tr. zákoníku per analogiam ve vztahu k trestnému činu podle §256 odst. 1, 4 zákoníku, připadala-li by jinak v úvahu právní kvalifikace podle §331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, v rámci níž by byl pachatel ohrožen vyšší trestní sazbou odnětí svobody, by se nejednalo o nepřípustné rozšíření trestní odpovědnosti. Právě z důvodu nižší trestní sazby v ustanovení §256 odst. 4 zákoníku by totiž šlo o analogii ve prospěch pachatele. 326. Nejvyšší soud shrnuje a uzavírá, že je-li v dovolání nejvyššího státního zástupce uvedeno, že se v případě těchto dvou skutkových podstat nejedná o případ tzv. vnořených kruhů, nýbrž o případ tzv. prolínajících kruhů, nelze s tím souhlasit, neboť je tomu právě naopak. Trestný čin úplatkářství ve smyslu §331 tr. zákoníku představuje čin obecný, kdežto je-li žádán, přijat nebo nechá-li si slíbit pachatel, resp. úřední osoba neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch v intencích §256 tr. zákoníku, jedná se o čin speciální [při naplnění jedné skutkové podstaty (užší, tj. §256 odst. 3, resp. 4 tr. zákoníku) se vždy současně nutně naplňují i znaky jiné skutkové podstaty (širší, tj. 331 tr. zákoníku)]. Byl-li nejvyšším státním zástupcem učiněn odkaz na právní větu z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, je třeba konstatovat, že tento řešil souběh úplatkářských trestných činů podle §331 a 332 tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu podle §226 odst. 3 tr. zákoníku. Na část právní věty, že „Korupční jednání, ať již ve formě aktivního poskytnutí, nabídnutí nebo slibu úplatku, nebo ve formě pasivního přijetí úplatku či jeho slibu nebo nabídky, je třeba ve veřejné i v soukromé sféře postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle §331 a §332 tr. zákoníku .“ , je třeba nahlížet, byť může prima facie vyznívat jako obecně platná, v kontextu tohoto daného rozhodnutí ve vztahu k trestnému činu podle §226 odst. 3 tr. zákoníku. Nadto lze poznamenat, že názor vyjádřený v této právní větě nevylučuje pro všechny možné situace, aby byla použita konkurující, speciální skutková podstata, dopadá-li na konkrétní případ, resp. aby bylo korupční jednání v souvislosti se zadáním veřejných zakázek, veřejných soutěží či veřejných dražeb posouzeno podle §256 odst. 3, resp. 4 tr. zákoníku, a nikoliv podle §331 tr. zákoníku. 327. Pro úplnost Nejvyšší soud závěrem podotýká, že odkazoval-li nejvyšší státní zástupce na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014, toto se týká taktéž souběhu jiných skutkových podstat. Vyjádřil-li velký senát Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí obdobně jako ve shora citovaném stanovisku názor, že základním smyslem institutu jednočinného souběhu trestných činů je vystihnout povahu a závažnost jednání pachatele (srov. č. 25/1964 Sb. rozh. tr. ), přičemž škodlivost činu pro společnost je zpravidla nejlépe vystižena tím, že každý skutek je zásadně posuzován podle všech zákonných ustanovení, jež na něj dopadají, je třeba tento názor zasadit do kontextu celého rozhodnutí, a sice že z tohoto pravidla existují výjimky vyplývající z poměru jednotlivých skutkových podstat nebo z faktického průběhu trestné činnosti (zejména poměr speciality, subsidiarity a faktická konzumpce), a proto je jednočinný souběh vyloučen, ač skutek formálně vykazuje znaky dvou nebo více trestných činů. Tak je tomu přitom u trestných činů podle §331 tr. zákoníku a §256 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku. 328. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odvolací soud nepochybil, pokud na jednání obviněného D. R. aplikoval [vedle ustanovení §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku] ustanovení o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), a nikoliv ustanovení o trestném činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. 329. Nejvyšší soud se dále zabýval možností jednočinného souběhu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku s trestným činem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku, neboť tato hmotněprávní námitka byla vznesena obviněným P. D. 330. Učinil-li výše Nejvyšší soud závěr o vyloučení jednočinného souběhu trestných činů podle §331 tr. zákoníku a §256 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, konstatuje naproti tomu, že jednočinný souběh trestných činů podle §256 tr. zákoníku a §260 tr. zákoníku možný je, a to s ohledem na zásady plynoucí mj. z výše citované judikatury Nejvyššího soudu k problematice jednočinného souběhu trestných činů (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 15 Tdo 190/2014, stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017). 331. Nejvyšší soud na tomto místě pro přehlednost opakuje, že trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku chrání zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Podle odstavce třetího, resp. čtvrtého má být posouzeno korupční jednání, jehož se pachatel dopustí v souvislosti se zjednáním výhody při zadání veřejné soutěže, veřejné zakázky nebo veřejné dražby. Trestný čin podle §260 tr. zákoníku naproti tomu chrání finanční zájmy Evropské unie. 332. Konstatoval-li Nejvyšší soud v rámci posouzení vztahu trestných činů podle §256 tr. zákoníku a §331 tr. zákoníku, že se jedná o případ tzv. vnořených kruhů, kdy jeden skutek při naplnění jedné skutkové podstaty (užší) vždy současně nutně naplňuje i znaky jiné skutkové podstaty (širší), u trestných činů podle §256 tr. zákoníku a §260 tr. zákoníku jde naopak z teoretického hlediska o případ tzv. křížících se kruhů, neboť mohou nastat situace, kdy jsou naplněny obě skutkové podstaty [jako je tomu v nyní posuzovaném případě u dílčího útoku popsaného pod bodem 2)], stejně tak mohou nastat i situace, kdy jsou naplněny znaky jen prvního anebo jen druhého trestného činu [zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, veřejné soutěže nebo veřejné dražby, aniž by byly dotčeny finanční zájmy Evropské unie ( §256 tr. zákoníku ), nebo se pachatel dopustí některé z variant jednání na úkor finančních zájmů Evropské unie ( §260 tr. zákoníku ), aniž by tak učinil v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, veřejné soutěže či veřejné dražby ve smyslu §256 tr. zákoníku]. Nelze tedy dovodit, že by mezi uvedenými trestnými činy byl vztah speciality. 333. V poměru subsidiarity (podpůrnosti) jsou ty skutkové podstaty trestných činů určené k ochraně týchž společenských vztahů, je-li účelem jednoho z těchto ustanovení (subsidiárního) pouze podpůrně doplnit ochranu, kterou poskytuje ustanovení primární. Zpravidla je ustanovení postihující jednání méně závažné subsidiární k tomu postihujícímu závažnější jednání, směřují-li obě k ochraně týchž zájmů, typicky ustanovení o trestných činech ohrožovacích ve vztahu k poruchovým, dále ustanovení postihující vzdálenější vývojová stadia ve vztahu k bližším dokonání, ustanovení o méně závažných formách účastenství ve vztahu k závažnějším (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. Tpjn 300/2017). 334. Z těchto hledisek nepřichází v úvahu závěr, že by trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku měl být pouze podpůrným ustanovením ve vztahu k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku. Především totiž není možno dovozovat, že by tato ustanovení poskytovala ochranu zcela totožným společenským vztahům (viz bod 332.) a že by ustanovení §260 tr. zákoníku pouze podpůrně doplňovalo ochranu zajišťovanou ustanovením §256 tr. zákoníku. Nadto nelze konstatovat, že by ustanovením §260 tr. zákoníku bylo postihováno jednání méně závažné, méně škodlivé. K tomu postačí stručně připomenout, že podle §260 odst. 5 tr. zákoníku je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let, zatímco podle 256 odst. 4 tr. zákoníku sazba tohoto druhu trestu činí tři až deset let. 335. Nejvyšší soud neshledává jediný důvod, pro který by se měla pro vztah těchto dvou trestných činů uplatnit výjimka z pravidla, že by každé jednání mělo být posuzováno zásadně podle všech zákonných ustanovení, jež na něj dopadají, aby tak byla náležitě vystižena jeho povaha a závažnost (srov. rozhodnutí č. 25/1964 Sb. rozh. tr. ). Vyloučením jednočinného souběhu těchto dvou trestných činů ve prospěch upřednostnění pouze trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku by nebyla náležitě postižena taková jednání, která se při spáchání trestného činu podle §256 tr. zákoníku dotýkají také finančních zájmů Evropské unie ve smyslu §260 tr. zákoníku. 336. Ačkoliv z výše uvedeného pravidla existují výjimky, při posouzení vztahu předmětných trestných činů se neuplatní. Jednočinný souběh těchto dvou trestných činů totiž není vyloučen z důvodu poměru subsidiarity (a ani z jiného důvodu). 337. Pro doplnění lze poznamenat, že jednočinný souběh těchto dvou trestných činů připouští i komentářová literatura (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2015. Dostupné v informačním systému ASPI k §260.). 338. Obviněným P. D. a obviněnými K. K. a P. K. byla stran trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku vznesena také námitka z hlediska „nonsubjektu Evropských společenství“ , resp. že Evropská společenství v roce 2011 a 2012 již neexistovala, přičemž uvedené ustanovení chránilo finanční zájmy pouze Evropských společenství, nikoliv Evropské unie. 339. V této souvislosti je možno ve stručnosti uvést, že Maastrichtskou smlouvou z roku 1992, která zavedla Smlouvu o Evropské unii, byla vytvořena Evropská unie, která měla třípilířovou strukturu. Dosavadní Evropská společenství (Evropské společenství, EUROATOM a Evropské společenství uhlí a oceli) byla nadále pojata jako tzv. první pilíř, který se vyznačoval zejména kvalitou právní subjektivity, kterou Evropská unie jako celek neměla. Lisabonská smlouva, jež vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009, zejména zrušila pilířovou strukturu a ponechala jediný subjekt nadaný vnitřní i vnější právní subjektivitou, a to Evropskou unii. Byla tak rozšířena subjektivita současných Evropských společenství na subjektivitu Evropské unie jako celku. Zrušením pilířové struktury bylo současně zrušeno Evropské společenství, které bylo nahrazeno Evropskou unií. 340. Česká republika se ve smlouvě o přistoupení k Evropské unii ze dne 16. 4. 2003 zavázala přistoupit k Úmluvě o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, která byla vytvořena na základě Smlouvy o Evropské unii. Z důvodu umožnění její ratifikace byla již do zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, vnesena nová skutková podstata poškozování finančních zájmů Evropských společenství, kterou byla zajištěna implementace článků 1 a 2 této úmluvy do našeho právního řádu (srov. Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 122/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, č. 122/2008 Dz). Skutková podstata tohoto trestného činu pak byla převzata do zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, do ustanovení §260. Přestože samotný název skutkové podstaty tohoto trestného činu výslovně hovořil (ve znění účinném do 31. 12. 2011) jen o „Evropských společenstvích“ , tímto ustanovením poskytovaná trestněprávní ochrana se týkala samozřejmě finančních zájmů Evropské unie, když se Evropská unie stala nástupkyní Evropských společenství s přiznanou právní subjektivitou. Nutno dodat, že ani Úmluva o ochraně Evropských společenství nebyla v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy přejmenována, nýbrž byla nahrazena až v roce 2017 směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1371 ze dne 5. července 2017 o boji vedeném trestněprávní cestou proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Unie. 341. Vzhledem k uvedenému je patrné, že terminologie použitá v §260 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2011 neznamenala, že by nebyla poskytována ochrana finančním zájmům Evropské unie, nýbrž naopak. Takto vznesené námitce proto nemůže Nejvyšší soud přisvědčit, neboť se v tomto směru jednalo pouze o jistou jazykovou nesrovnalost, nicméně podstata a dosah tohoto ustanovení zůstaly nedotčeny. Nadto lze k tomu poznamenat, že shora jmenovaní obvinění byli od počátku trestně stíháni pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2012 [usnesením o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1, 5 tr. ř. ze dne 15. 5. 2012, č. j. OKFK-268-95/TČ-2011-200231, bylo policejním orgánem zahájeno trestní stíhání obviněných K. K., P. K., P. D. a dalších shora jmenovaných (s výjimkou D. R.) pro spáchání skutku (ve vztahu k veřejné zakázce „R. z. B.“ ) kvalifikovaného mj. jako pokus trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku], tedy ve znění, které bylo účinné v době dokončení jejich jednání a které po jazykové stránce odpovídalo proběhlé změně v nástupnictví Evropské unie. 342. Nejvyšší soud se následně souhrnně vyjádří k námitkám obviněného D. R., jež spolu souvisejí, neboť se obě vztahují k odvolacím soudem změněné právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 2) napadeného rozsudku, a to jeho posouzení jako zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný namítl jednak porušení zásady zákazu reformationis in peius , neboť podle jeho názoru nebylo možné v jeho neprospěch překvalifikovat spáchaný skutek a uznat ho vinným dvěma trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu [namísto jednoho trestného činu, a to přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], když odvolání v jeho neprospěch (i dalších obviněných) bylo státním zástupcem podáno pouze do výroku o trestu a nikoliv do výroku o vině, a jednak nebyl na změnu právní kvalifikace, pokud jde o posouzení jeho jednání jako trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku, odvolacím soudem upozorněn. Skutek byl vždy kvalifikován výlučně jako trestný čin přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku. Možnosti kvalifikace skutku jako trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku si vědom byl, na možnost kvalifikace podle §260 tr. zákoníku však nikdy nebyl upozorněn. V tom spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. 343. Tyto námitky sice mají jistý vztah k právní kvalifikaci skutku, z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nelze za právně relevantní označit. Ve skutečnosti se totiž týkají typicky procesní problematiky (zákaz změny k horšímu jako institutu práva procesního upravuje pro odvolací řízení §259 odst. 4, 5 tr. ř., otázku upozornění na změnu právní kvalifikace pak opět jako ryze procesní institut řeší pro soudní stadium řízení §190 odst. 2, resp. §225 odst. 2 tr. ř.). Přesto Nejvyšší soud považoval za potřebné k nim v rámci posouzení zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/2004, uveřejněn pod č. 117, ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, či nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/2004, uveřejněn pod č. 114, ve sv. 34 Sb. nál. a usn. ÚS ČR) zaujmout hodnotící stanovisko. 344. Zákaz reformationis in peius , tj. „změny k horšímu“, změny v neprospěch obviněného, je upraven pro odvolací řízení především v §259 odst. 4 tr. ř. tak, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Na to navazuje §264 odst. 2 tr. ř., který stanoví, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. 345. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v jakémkoliv výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení, přičemž takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného. 346. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013 ). 347. Pokud jde o změnu ve skutkových zjištěních, možno poznamenat, že není vyloučeno jejich doplnění nebo upřesnění, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení a povinnosti obviněného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení apod. Jde o případy, kdy popis skutkových okolností, které odůvodňují určitou právní kvalifikaci, není dostatečně výstižný a přesný a nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. O takový případ však v posuzované věci nejde a jít ani nemůže, jelikož napadeným rozsudkem byl obviněný D. R. pro část žalovaných skutků zproštěn obžaloby a popis skutku, jímž byl uznán vinným, odvolací soud co do výše škody, k níž zaviněné jednání obviněných bezprostředně směřovalo, upravil výrazně v jejich prospěch (a tedy i ve prospěch D. R.). Ostatně je třeba zmínit, že D. R. ani neshledává porušení zákazu změny k horšímu v rovině skutkové. Bylo tudíž zapotřebí zvážit, zda nedošlo k vytýkané vadě v rovině změny právní kvalifikace. 348. V nyní posuzované věci byl obviněný D. R. napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní sazby u těchto trestných činů činí tři až deset let (§256 odst. 4 tr. zákoníku), resp. pět až deset let (§260 odst. 5 tr. zákoníku). Pachatel trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 4 tr. zákoníku, jímž byl obviněný D. R. uznán vinným soudem prvního stupně, je ohrožen sazbou pět až dvanáct let. Z tohoto porovnání je patrné, že byť byl jmenovaný obviněný uznán vinným dvěma trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu, byl ohrožen nižší trestní sazbou než v případě právní kvalifikace použité soudem prvního stupně, tedy posouzením jeho jednání jako pokračujícího trestného činu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. To zřetelně implikuje závěr, že byl uznán vinným méně závažnou trestnou činností. Nadto je možno opětovně poznamenat, že byl odvolacím soudem uznán vinným ze spáchání jen jednoho dílčího skutku [bod 2) skutkové věty výroku o vině], který byl kvalifikován „pouze“ jako pokus trestných činů podle §256 a §260 tr. zákoníku, na rozdíl od právního posouzení jako dokonaného trestného činu podle §331 tr. zákoníku. Pro další dílčí útoky byl odvolacím soudem zproštěn obžaloby. 349. Pro úplnost lze připomenout, že obviněnému D. R. odvolací soud nově uložil zřetelně nižší (o 18 měsíců) trest odnětí svobody, neuložil trest propadnutí majetku, a ačkoliv mu uložil peněžitý trest, učinil tak celkově v nižší výměře, než v jaké byl soudem prvního stupně uložen trest propadnutí majetku (celkově o cca 4 500 000 Kč). Trest propadnutí věci ponechal odvolací soud beze změny. Nově uložil jmenovanému obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce a zaměstnání ve výkonných orgánech veřejné správy a územní samosprávy včetně funkcí a zaměstnání v Regionálních radách Regionálních operačních programů, a to na dobu 7 let. Celkově tak šlo o trest mírnější, než byl uložen soudem prvního stupně. Nutno však znovu připomenout, že proti výroku o trestu bylo státním zástupcem v neprospěch obviněného D. R. (a dalších obviněných) podáno odvolání. Mj. uložení trestu zákazu činnosti bylo přitom právě státním zástupcem navrhováno. V tomto směru proto co do nově uloženého trestu ani nebyl odvolací soud předmětnou zásadou vázán (ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. nebylo třeba zohlednit) a ke změně trestu, třeba i v neprospěch obviněného D. R. (a dalších obviněných, v jejichž neprospěch bylo odvolání do výroků o trestech státním zástupcem podáno), mohl přistoupit. 350. Na základě provedeného porovnání a zvážení celkového výsledku řízení Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byla odvolacím soudem v případě obviněného D. R. porušena zásada zákazu reformationis in peius . Jelikož je vždy při posouzení toho, zda byla předmětná zásada porušena či nikoliv třeba zohlednit až výsledné postavení obviněného, které je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku, v daném případě je třeba uzavřít, že odvolací soud nezměnil výrok o vině v neprospěch obviněného D. R., bylo tomu právě naopak. Je třeba zdůraznit, že ten byl s výjimkou jednoho dílčího útoku zproštěn obžaloby, a ačkoliv byl uznán dvěma trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu, byl ohrožen mírnější trestní sazbou. Pokud jde o uložený trest, rovněž tato změna byla pro obviněného D. R. nepochybně příznivější, byť při ukládání trestu nebyl, jak již řečeno, odvolací soud ani povinen se touto zásadou řídit, tudíž trest mohl obviněnému naopak i zpřísnit (k čemuž ze strany odvolacího soudu logicky nedošlo, pokud rozhodl výrazně ve prospěch obviněného v otázce viny). 351. Tím se Nejvyšší soud dostává k druhé z výše naznačených námitek týkající se tzv. překvapivého rozhodnutí v souvislosti s absentujícím upozorněním na provedenou změnu právní kvalifikace ze strany odvolacího soudu. 352. Nejprve Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že podle ustanovení §259 odst. 5 písm. b) tr. ř. nemůže odvolací soud sám uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§225 odst. 2). Podle ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. pak může soud uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. 353. Odvolacímu soudu je třeba dát za pravdu v tom, že podle citovaných zákonných ustanovení nebylo zapotřebí obviněného D. R. o změně právní kvalifikace poučovat, jelikož jeho jednání bylo posouzeno podle mírnějších ustanovení trestního zákoníku, než jak se stalo soudem prvního stupně. Jmenovaný obviněný si zároveň možnosti změny v právním posouzení jeho jednání byl vědom, pokud se jedná o trestný čin podle §256 tr. zákoníku, neboť sám o tuto změnu usiloval. 354. Nejvyšší soud však přesto musí konstatovat, že odvolací soud nepostupoval zcela důsledně, jelikož pominul související judikaturu Ústavního soudu, podle níž je v některých případech s ohledem na principy spravedlivého procesu nezbytné poučit obviněného o změně právní kvalifikace i v případě, že nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03 , publikovaný pod č. 102 ve sv. 34 Sb. nál. a usn.). 355. Na druhou stranu ani poučovací povinnost soudů v trestním řízení překračující rámec §190 odst. 2 tr. ř., popř. §225 odst. 2 tr. ř. není bezbřehá. Z judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017). 356. Jak bylo již výše uvedeno, odvolací soud vycházel při změně právní kvalifikace skutku zásadně ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně. Ten přitom tato zjištění subsumoval pod ustanovení §256 tr. zákoníku a §260 tr. zákoníku (případně též pod ustanoveni §332 tr. zákoníku). Ve vztahu k obviněnému D. R. tak neučinil, to ovšem zjevně z toho důvodu, že dospěl k závěru, že v jeho případě je nejpřiléhavější a dostatečně výstižná právní kvalifikace podle §331 tr. zákoníku, mj. na základě závěru, že trestný čin podle §256 tr. zákoníku není speciálním k trestnému činu podle §331 tr. zákoníku. Vedle faktu, že sám obviněný D. R. požadoval změnu právní kvalifikace jeho jednání na trestný čin podle §256 tr. zákoníku, tedy nelze přehlížet tu skutečnost, že další spoluobvinění byli již soudem prvního stupně na základě jím učiněných skutkových zjištění uznáni vinnými trestnými činy podle §256 tr. zákoníku a §260 tr. zákoníku. V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu se tedy nejedná o takové rozhodnutí, jehož skutkové a na to navazující právní závěry by byly natolik odlišné, že by je jmenovaný obviněný vůbec nemohl vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení předjímat a že by tak šlo o tzv. rozhodnutí překvapivé. 357. Současně je třeba zdůraznit, že obhajoba obviněného D. R. je primárně založena na setrvalém zpochybňování skutkových zjištění soudů nižších stupňů (prvně skutkových tvrzení obžaloby). Brojil-li obviněný D. R. proti změněné právní kvalifikaci podle §260 tr. zákoníku námitkami zasahujícími do skutkových zjištění, pak je k tomu třeba konstatovat, že v dovolání není ani uvedeno, jaké nové důkazy by k vyvrácení změněné právní kvalifikace navrhoval provést. Naopak jeho námitky jsou koncipovány tak, že z dosud provedených důkazů vyplývají celkově jiné skutkové závěry, než jak byly soudy nižších stupňů učiněny. Ostatně ve svém dovolání učinil závěrečný návrh, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. 358. Jestliže následně stran právní kvalifikace skutku podle §260 tr. zákoníku vznesl v dovolání hmotněprávní námitky, reagující na změnu v právním posouzení odvolacím soudem (a jsou jím tudíž poprvé uplatněny až v dovolání), nejedná se o takové námitky, které by bývaly měly (při jejich uplatnění již v odvolání) vést odvolací soud k doplnění dokazování. Obviněný D. R. jimi zpochybňoval právní závěry odvolacího soudu, když např. vyjádřil svůj nesouhlas s naplněním zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §260 tr. zákoníku, konkrétně znaku jeho objektivní stránky „nepravdivé doklady“ tak, jak ho vyložil odvolací soud, či s tím, jak odvolací soud určil výši škody, která by byla v případě dokonání trestného činu způsobena. Jedná se přitom o zpochybňování toho, co odvolací soud ve svém rozsudku zdůvodnil, nikoliv o takové námitky, k nimž by v odůvodnění napadeného rozsudku argumentace odvolacího soudu chyběla. 359. Nejvyšší soud i v návaznosti na uvedené konstatuje, že ačkoliv nebyly jmenovaným obviněným uplatněny tyto jeho námitky dříve, nelze v tom (tj. výsledku procesního postupu odvolacího soudu) spatřovat tzv. překvapivost jeho rozhodnutí, a to i proto, že se těmito námitkami Nejvyšší soud zabýval nyní v rámci dovolacího řízení na základě (byť mimořádného) opravného prostředku, takže je zjevné, že se obviněný domohl přezkoumání i jím zpochybňované právní kvalifikace v rámci řízení před obecnými soudy, a tudíž jeho právo na spravedlivý proces ani v tomto směru dotčeno nebylo. 360. Nejvyšší soud dále nejprve v obecné rovině konstatuje, že námitky obviněných vůči užité právní kvalifikaci neshledal opodstatněnými a ztotožňuje se s dostatečně odůvodněnými závěry odvolacího soudu. K tomu připojuje následující odůvodnění. 361. V prvé řadě ovšem považuje za potřebné vyložit pojem „organizovaná skupina“, který není v trestním zákoníku definován a je dovozován judikaturou. Podle ní se jí rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Závěr o spáchání činu organizovanou skupinou není podmíněn tím, že spolu komunikují a spolupracují vzájemně všichni její členové (tzn. každý s každým). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Dostačuje zjištění, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité vyšší součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník stricto sensu (v užším slova smyslu) na trestném činu a dva pachatelé. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle §23 tr. zákoníku. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle §24 odst. 1 tr. zákoníku, případně též další osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak přímo neztotožněné, a to za splnění předpokladu, že trestně stíhané osoby jsou si vědomy takové okolnosti (srov. č. 22/2011 Sb. rozh. tr.). 362. Znak spáchání trestného činu „jako člen organizované skupiny“ je kvalifikační okolností u obou skutkových podstat, jimiž byli obvinění uznáni vinnými [§256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku], s výjimkou obviněného V. K., který nebyl odsouzen za spáchání trestného činu podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se na spáchání dílčího útoku popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině nepodílel. 363. Všichni obvinění v rámci konkrétních souzených dílčích útoků byli články celého řetězce, kdy jednotlivá jednání každého z nich působila současně či postupně ve vzájemné návaznosti, aby dohromady směřovala ke spáchání dané trestné činnosti tak, jak je popsána ve skutkové větě pod body 1) a 2). Ze skutkových zjištění je zřejmá i plánovitost a koordinovanost jejich postupu, jakož i jasné rozdělení jejich rolí. Ačkoliv se někteří obvinění ve svých dovoláních pokouší zlehčovat svá jednání s tím, že jimi nenaplnili všechny znaky předmětných skutkových podstat, s ohledem na uvedená východiska je třeba u všech vyvodit trestní odpovědnost za spáchanou trestnou činnost, neboť nelze z celého řetězce jejich společného jednání vytrhávat dílčí části každého jednoho z nich. Byli tedy členy organizované skupiny (jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku). 364. V daných souvislostech je dále zapotřebí připomenout obecná východiska výkladu příčinného vztahu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 – 167). Příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinný vztah ( nexus causalis ) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Příčinný vztah však musí být dán nejen mezi jednáním a následkem, ale i mezi jednáním a účinkem (např. způsobením ublížení na zdraví u trestných činů podle §146, 148 tr. zákoníku). Příčinný vztah musí pak být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností) nebo obecnou přitěžující okolností. V těchto směrech kauzální nexus trestní odpovědnost podmiňuje. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky ( conditio sine qua non ), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. 365. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. 366. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). 367. Jsou-li skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě napadeného rozsudku posouzena z těchto teoretických hledisek, pak nelze pochybovat o tom, že jednání každého z obviněných v nyní posuzované věci mělo kauzální význam pro spáchání popsaných skutků, a tím naplnění skutkových podstat trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Jednalo se přitom o kauzální význam zcela podstatný. Opět je přitom nutno konstatovat (aniž by bylo nutno v podrobnostech opakovat shora popsaná skutková zjištění), že jejich jednání tvořilo komplexní celek, v němž každý z nich měl zásadní roli pro dosažení jimi předsevzatého cíle. Pouze na okraj lze poznamenat, že pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě mohou jevit jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. To, že jednání některého z členů takové skupiny se jeví jako jednání méně závažné (posuzováno jak z hlediska jeho povahy, tak i příčinného významu pro způsobení následku), nemůže mít samo o sobě vliv na závěr, že jde o čin spáchaný organizovanou skupinou. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, s nímž se ztotožnil Ústavní soud usnesením ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 75/16). 368. Na tomto místě Nejvyšší soud také vzhledem k námitkám některých obviněných, že nebyli v takovém postavení, aby mohli zjednat nějakou přednost nebo výhodnější podmínky, konstatuje, že ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele, tudíž se tohoto trestného činu jako pachatel, resp. spolupachatel může dopustit i tzv. extraneus , který není zadavatelem veřejné zakázky či vyhlašovatelem veřejné soutěže, resp. žádným jiným způsobem (např. jako člen hodnotící komise) se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku či soutěžitele, ani na následném zadání veřejné zakázky. Proto i zjednání výhody v součinnosti se zadavatelem veřejné zakázky je třeba považovat za spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) na daném trestném činu, neboť takový spolupachatel svým jednáním přímo naplňuje znaky uvedeného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016). Totéž platí pro trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto, jak shora uvedeno, jednali všichni obvinění jako organizovaná skupina. 369. Dále (nejprve v obecnosti) Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání trestné činnosti obviněnými) se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. 370. Pokud jde o naplnění jedné z alternativ protiprávního jednání, které trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 tr. zákoníku postihuje, znaku „předložení“, jedná se ze strany obviněného D. R. o námitky do skutkových zjištění (viz k nim výše). Nejvyšší soud však na tomto místě doplňuje, že pro naplnění předmětného znaku není důležité, že „nepravdivé doklady“ nebyly předloženy přímo obviněnými, nýbrž tak bylo učiněno formálně jinými (k tomu povolanými) osobami jednajícími jménem zadavatele této zakázky. Tyto další osoby nevěděly o zmanipulování veřejné zakázky, a jednaly tak v pozici „živého“ nástroje. Jinak řečeno obvinění využili těchto osob (tj. byli pachateli ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku), čímž měla být manipulace s veřejnou zakázkou „R. z. B.“ zakryta, aby vše navenek působilo dojmem naprosté správnosti a zákonnosti. Nejvyšší soud dodává, že je bezpředmětná námitka obviněného D. R., že Rada XY ani není orgánem, který je oprávněn rozhodovat o nakládání s finančními prostředky z rozpočtu Evropské unie. Jednak není zcela přesné tvrzení tohoto obviněného, že „podle skutkových zjištění odvolacího soudu měl předkládat materiály vztahující se k průběhu a zadání veřejných zakázek, včetně financování těchto investic, ke schválení Radě XY.“ Jednak Rada XY ani o nakládání s finančními prostředky z rozpočtu Evropské unie nerozhodovala. Ani jedno z těchto tvrzení ze skutkové věty popsané pod bodem 2) nevyplývá. Ve skutkové větě se neuvádí, že doklady byly předkládány Radě XY, nýbrž že doklady byly předloženy zadavatelem (XY) ke „schválení financování v rámci R. o. p. N. S. Č. …“ 371. Je třeba uvést, že pro naplnění znaku „předložení“ je rozhodující, že pachatelem této trestné činnosti dochází k úmyslné manipulaci s doklady (vyhotovení, použití či předložení nepravdivých dokladů), která vede ke vzniku škodlivého následku v podobě umožnění nesprávného použití finančních prostředků. Podstatné tedy je, že z provedeného dokazování (výpověď svědka V. P.) vyplynulo, že to byl obviněný D. R. („tady tomu velím já“) , kdo stál „v zákulisí“ a bez jehož vědomí by k tomu nemohlo dojít, samozřejmě za přičinění dalších obviněných, když všichni dohromady jednali jako organizovaná skupina, v níž měl každý podle svého postavení jistou roli, jíž se na páchání trestné činnosti podílel. 372. S tím souvisí i vyložení znaků „nepravdivý doklad“ a „nesprávné použití“. Dokladem se ve smyslu ustanovení §260 tr. zákoníku rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může se jednat např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního či trestního rejstříku. 373. Nutno poznamenat, že oba soudy nižších stupňů k naplnění i těchto znaků zaujaly svá stanoviska a že argumentaci obviněných, kterou se snaží tento výklad zpochybnit, nelze přisvědčit. Jestliže totiž nepravdivým dokladem je takový doklad, který svým obsahem neodpovídá skutečnosti, pak nelze za pravdivé doklady označit ty, jež jsou vytvořeny na základě zmanipulovaného zakázkového řízení takovým způsobem, aby v něm uspěl konkrétní předem vybraný uchazeč (v daném případě obchodní společnost K. B.). Takové řízení neproběhlo řádným a zákonným postupem, a je tedy jednoduše nepravdivé, takže veškeré doklady s tím spojené nemají pravdivý základ. Není proto třeba pak ani rozlišovat a konkretizovat, který přesný údaj obsažený v takovýchto dokladech je nepravdivý. Vzhledem k tomu ani neobstojí námitka obviněného P. D., že není ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku uvedeno, jaké nepravdivé doklady měly být předloženy. Na to pak navazuje samozřejmě ta skutečnost, že jestliže bylo řízení o veřejné zakázce od počátku zmanipulované – nepravdivé, odporující zásadám, jimiž se má řídit, nelze hovořit ani o správném užití finančních prostředků Evropské unie. Jak totiž důvodně uváděly soudy nižších stupňů, není pochyb o tom, že „pokud by byla tato skutečnosti odpovídající informace příslušným orgánům sdělena, těžko by mohlo k proplacení dotací z rozpočtu Evropské unie dojít, jelikož takové proplacení by bylo v příkrém rozporu s pravidly financování zakázek z dotačních prostředků Evropské unie.“ (bod 325. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené lze podpořit i výpovědí J. G., zaměstnance R., který mj. vypověděl, že „dotaci nelze proplatit bez toho, aby příjemce dotace ten výdaj doložil a aby doložil soulad toho výdaje s českým a celoevropským právem, a soulad zadávacího postupu se zákonem o veřejných zakázkách je dost podstatnou součástí toho prokazování způsobilosti.“ (viz č. l. 25 505). Ostatně i samotný obviněný D. R. si je toho vědom, neboť v dovolání konstatoval (byť tak učinil v souvislosti s námitkou stran tzv. předražení – viz dále), že poskytovatel dotace by „při znalosti pravého stavu věci dotaci v daném rozsahu na požadovaný účel neposkytl.“ 374. Ze zmíněných důvodů však nelze přisvědčit ani argumentaci o tzv. předražení, resp. že za škodu ve formě nesprávně použitých finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie lze považovat jen tu část poskytnuté dotace, k jejímuž poskytnutí nebyly splněny podmínky, resp. (by) byla použita k jinému než stanovenému účelu. Obviněný D. R. tuto argumentaci spojil s námitkou vztahující se k výši potenciální škody na straně rozpočtu Evropské unie, tedy že v případě uzavření smlouvy o dotaci na r. z. B. by celá částka poskytnuté dotace ve výši 150 111 929,50 Kč představovala škodu na straně rozpočtu Evropské unie, přestože podle skutkových zjištění odvolacího soudu mělo dojít k neoprávněnému použití veřejných prostředků nejvýše v částce 2 268 547 Kč. Tímto namítal nesprávnou kvalifikaci skutku podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku. Námitku co do právní kvalifikace jednání obviněných, jež mělo směřovat ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu §260 odst. 5 tr. zákoníku vznesli s obdobnou argumentací taktéž obvinění manželé K. a obviněná L. N. 375. Opět lze v obecné rovině zdůraznit, že pokud by bylo zjištěno protiprávní jednání, které mělo počátek ve zmanipulovaném řízení o veřejné zakázce, k čerpání finančních prostředků z finančních prostředků vázaných na rozpočet Evropské unie by nedošlo, neboť podmínky pro poskytnutí dotace by v takovém případě splněny nebyly, třebaže by v jistém rozsahu byly skutečně použity za daným účelem. Za škodu je proto třeba považovat částku v celé výši, v jaké výši měla být dotace poskytnuta, nikoliv jen v rozsahu pouhého „předražení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1010/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1139/2018). V posuzované věci, kde bylo zjištěno protiprávní jednání v podobě zmanipulovaného řízení, byla proto za potenciální škodu správně určena částka 150 111 929,50 Kč, jež představovala 85% část rozpočtu na r. z. B. financovanou z prostředků Evropské unie. 376. Pouze na okraj lze poznamenat, že s výše uvedeným koresponduje i fakt, že po zadržení obviněných nebylo v procesu dosažení financování projektu „R. z. B.“ z finančních prostředků Evropské unie pokračováno. 377. Na tomto místě se Nejvyšší soud vyjádří k další námitce, která byla v souvislosti s aplikací ustanovení §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku uplatněna. Jedná se o námitku obviněné L. N., že byl nesprávně právně posouzen skutek popsaný pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině jako pokus trestného činu podle §260 tr. zákoníku, neboť k podání žádosti o spolufinancování veřejné zakázky z prostředků Evropské unie a k její realizaci nedošlo. Nejvyšší soud však nemůže dát v této námitce jmenované obviněné za pravdu. 378. Trestný čin podle §260 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již v okamžiku, kdy jeho pachatel v tomto ustanovení popsaným jednáním přinejmenším vytvoří (tj. umožní), aby posléze nastal poruchový následek (tj. nesprávné použití atd.), aniž by k takové poruše došlo. Jedná se tedy ve své podstatě o ohrožovací delikt. 379. Pokusem trestného činu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je blízký dokonání trestného činu a dochází k němu, když pachatel začne vykonávat jednání popsané v příslušné skutkové podstatě, ale nenaplní ji pro absenci následku, ač to měl v úmyslu. Oproti dokonanému trestnému činu u stadia pokusu absentuje zejména následek, případně účinek předpokládaný pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu. Jako pokus lze posoudit i jednání pachatele bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, tedy takové, které sice ještě není uskutečňováním jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě, ale má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Přípravné jednání je přitom vzdálenější formou dokonání trestného činu a spočívá v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Naplňování zákonných znaků příslušné skutkové podstaty přitom značí, že stadium přípravy již přerostlo do stadia pokusu. 380. V případě dílčího útoku popsaného pod bodem 2) skutkové věty výroku o vině přitom obvinění společným jednáním naplnili jak znaky základní skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, neboť kompletní dokumentace stran této zmanipulované veřejné zakázky byla předložena zadavatelem, tj. XY ke schválení financování v rámci R. o. p. N. S. Č. s názvem projektu R. z. B. (viz shora), tak kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 4 písm. a) vzhledem k vyšší míře sofistikovanosti a koordinovanosti jejich jednání, která svědčí o jeho důvodném podřazení pod znak spáchání činu organizovanou skupinou. K naplnění znaků skutkové podstaty podle §260 odst. 1, resp. i §260 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku tedy došlo. Jako pokus tohoto trestného činu bylo jednání obviněných posouzeno z toho důvodu, že jimi nebyla způsobena škoda předpokládaná v odstavci 5 §260 tr. zákoníku, neboť trestná činnost obviněných byla odhalena orgány činnými v trestním řízení. V této souvislosti ještě Nejvyšší soud dodává, že obviněná svým jednáním na trestné činnosti skupiny participovala tak, že se jako osoba zastupující společnost E., která byla XY pověřená k pořádání zadávacího řízení, podílela na ovlivnění výběru uchazečů v zadávacím řízení. Skutečnost, že se tato obviněná fakticky neúčastnila na všech dílčích krocích celého společného jednání všech obviněných, neznamená, že by mělo být její jednání selektováno a vytrženo z tohoto řetězce vzájemné součinnosti obviněných, jak to obviněná v dovolání činila, a že tedy svým jednáním znaky skutkové podstaty podle §260 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnila. Přehlíží totiž, že se této trestné činnosti dopustila jako člen organizované skupiny, čehož si byla vědoma, ač to popírá. 381. K další námitce obviněné L. N. o údajně nesprávném právním posouzení skutku podle §256 tr. zákoníku spočívajícím v závěru soudu, že se tohoto trestného činu dopustila jako pořadatel, jímž však podle dovolatelky byla společnost M. C., přičemž ona byla pracovnicí společnosti E., lze uvést následující. Ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nabízí několik alternativ, v jakém postavení se může pachatel tohoto trestného činu dopustit. Pokud jde o tuto obviněnou, dopustila se tohoto trestného činu jako pořadatel veřejné soutěže a také jako člen organizované skupiny. Nutno přitom konstatovat, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů byla pořadatelem zadávacího řízení veřejných zakázek jak rekonstrukce G. H., tak zámku B. společnost E. (nehledě na to je možno zmínit, že podle provedeného dokazování řídila jmenovaná obviněná i činnost společnosti M. C.). 382. Nejvyšší soud se dále zabýval hmotněprávní námitkou, jež byla vznesena V. K. a týkala se právního posouzení jeho jednání v souvislosti s veřejnou zakázkou „G. H.– R. g.“ mj. podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. 383. Trestného činu podplácení podle §332 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. 384. Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb – srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr. Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 3159.). Je přitom nepochybné, že obstaráváním věcí obecného zájmu je taková činnost, při níž je nakládáno s veřejnými finančními prostředky v souvislosti s veřejnými zakázkami (§256 tr. zákoníku). Nutno přitom podotknout, že se v daném případě jednalo o veřejnou zakázku na rekonstrukci školského zařízení – g. H. Jak bylo uvedeno již výše v souvislosti s trestným činem přijetí úplatku podle §331 tr. zákoníku, objektem i tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy ochrana čistoty veřejného života, a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí. 385. Nejvyšší soud odmítá tvrzení obviněného V. K., že se tohoto trestného činu nemohl dopustit, neboť by musel být úplatek poskytnut úřední osobě, přičemž D. R. nebyl v souvislosti s touto veřejnou zakázkou obviněn a ani jedna z osob, která měla být součástí organizované skupiny, neměla žádným způsobem vliv na zadávání veřejných zakázek a neodpovídá definici úřední osoby. Tento názor je mylný proto, že pro naplnění zákonného znaku „obstarávání věcí obecného zájmu“ není třeba, aby se pachatel jednání popsaného v §332 odst. 1 tr. zákoníku dopustil vůči úřední osobě, což je patrné již z toho, že takové jednání je zvlášť obsaženo v kvalifikované skutkové podstatě v §332 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podstatné je, že byl úplatek poskytnut, resp. nabídnut nebo slíben jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Tvrdil-li jmenovaný obviněný, že žádná z osob zapojených do trestné činnosti popsané pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině neměla vliv na obstarávání věcí obecného zájmu, resp. na předmětnou veřejnou zakázku, je nutno konstatovat, že jde o takové výhrady, které jsou v rozporu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě pod bodem 1). 386. Pokud obviněný V. K. namítl, že mohlo jít nanejvýš o trestný čin nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zdůraznit, že touto námitkou se zabýval již Vrchní soud v Praze v bodě 191. odůvodnění napadeného rozsudku, v němž dostatečně zdůvodnil, proč nebyla tato právní kvalifikace přiléhavá, a proto postačí odkázat na tuto pasáž daného rozhodnutí. 387. Byla-li součástí argumentace tohoto obviněného výhrada, že v právní větě není vyjádřeno, že jednal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnou I. S., pak k tomu Nejvyšší soud konstatuje, že není vyžadováno, aby byla tato skutečnost výslovně v právní větě uvedena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013). 388. Obviněnému V. K. lze přisvědčit jen v tom, že nejen Vrchní soud v Praze, nýbrž také již Krajský soud v Praze v právních větách svých rozhodnutí uvedly, že se tento obviněný dopustil zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, ačkoliv je tento trestný čin „pouhým“ přečinem. Nutno však poznamenat, že tato námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu vymezenému v §265b tr. ř., přičemž se nejedná ani o žádné pochybení takové intenzity, které by jakýmkoliv způsobem mělo vliv na postavení obviněného či na zachování jeho práva na spravedlivý proces. 389. Rovněž obvinění manželé K. vznesli výhradu stran právní kvalifikace v tom směru, že pokud by měla být správná skutková zjištění soudů nižších stupňů, pak měla být posouzena podle jednoho z tzv. úplatkářských trestných činů, konkrétně podle §333 odst. 1 tr. zákoníku upravujícím skutkovou podstatu trestného činu nepřímého úplatkařství. Nejvyšší soud k tomu jen ve stručnosti uvádí, že bylo-li v případě veřejné zakázky „R. z. B.“ (obvinění tuto námitku vznesli ve vztahu k této veřejné zakázce) v jejich jednání důvodně spatřováno naplnění zákonných znaků trestného činu podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, jakož i znaků trestného činu podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku spáchaných ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pak nebylo možné přistoupit k právnímu posouzení podle §333 odst. 1 tr. zákoníku. Nejednalo se totiž z jejich strany toliko o žádání úplatku za to, že by svým vlivem (či prostřednictvím jiného) působili na výkon pravomoci úřední osoby ve smyslu §333 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatné je totiž především zjištění, že se jako členové organizované skupiny dopustili jednání, jež bezprostředně směřovalo k „sjednání výhodnější podmínky některému soutěžiteli na úkor jiných soutěžitelů“ , za což žádali majetkový prospěch. Tvrdí-li obvinění něco jiného, stejně jako výše Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o takové výhrady, které jsou v rozporu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě pod bodem 2). 390. Obvinění manželé K. a V. K. uplatnili svou výhradu co do nesprávného právního posouzení skutku také z důvodu tvrzeného nenaplnění zákonného znaku trestného činu podle §256 tr. zákoníku „na úkor jiných soutěžitelů“ . Nejvyšší soud uvádí, že naplnění tohoto znaku je z popisu obou dílčích skutků dostatečně seznatelné a že i s touto námitkou se odvolací soud vypořádal (viz bod 181. napadeného rozsudku). Namítli-li současně, že daný znak nemohl být naplněn proto, že nikdo z ostatních soutěžitelů nepodal námitky proti průběhu o daných řízení o veřejných zakázkách, pak je třeba zdůraznit, že toto není pro jeho naplnění relevantní. Uvedené je možno podpořit tím, že tento trestný čin lze spáchat i v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky, u níž se nemusí konat zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016). Z hlediska vyvození trestní odpovědnosti za tento trestný čin je tudíž podstatné, zda byly pro konkrétního soutěžitele vytvořeny výhodnější podmínky nebo přednost, což v daném případě bylo (ve vztahu k prvně jmenovanému znaku) prokázáno. 391. Nutno k v této souvislosti uplatněné námitce obviněného V. K. uvést, že předností je ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Může se jednat o časový předstih v tom smyslu, že některým dodavatelům, soutěžitelům nebo účastníkům je termín zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby oznámen dříve, ještě předtím než jsou veřejně vyhlášeny, což jim umožní se na ně lépe připravit (např. u zadávacího řízení se připravit k jednání v jednacím řízení nebo k podání nabídek, u veřejné soutěže mají lepší možnost zpracovat svůj návrh smlouvy či svůj projekt navrhovaný ve veřejné soutěži nebo u veřejné dražby si mohou již zajistit vyšší úvěry zpracováním podnikatelských záměrů apod.). Tento časový předstih může být ještě zvýrazněn pozdním oznámením zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Časový předstih však může být i při vlastním průběhu zadávacího řízení, dražby nebo soutěže, např. veřejná dražba může začít dříve, než bylo stanoveno, když nejsou ještě přítomni všichni účastníci, kteří se jí chtěli zúčastnit. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují některého či některé dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před ostatními. Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů. Dále u veřejné soutěže to pak může být stanovení výhodnějšího způsobu podávání návrhu, sdělení bližších podrobností o předpokládaném investičním celku nebo o přírodních podmínkách, ve kterých bude stavba realizována apod., jen některým účastníkům soutěže, ale i sdělení údajů o návrzích smluv (zejména nabízené ceny) jiných uchazečů atd. U veřejné dražby může jít jak o zvýhodnění při přípravě dražby např. nepřipuštěním některého z účastníků dražby, ač splnil všechny podmínky stanovené příslušným právním předpisem, tak i v jejím průběhu, např. rychlejším provedením licitace a závěrečným úhozem ze strany licitátora ve prospěch jednoho z účastníků dražby nebo tím, že licitátor nevezme v potaz další nabídku (tzv. příhoz) jiného účastníka dražby, přestože byla učiněna řádně a včas (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2618). 392. Nutno tedy podotknout, že odvolací soud dovodil správně naplnění znaku trestného činu podle §256 tr. zákoníku, a to „zjedná výhodnější podmínky“ , neboť v daném případě došlo k jejich vytvoření nejen ovlivněním losování, nýbrž také možností podílet se na podobě zadávací dokumentace. 393. Obvinění P. K. a K. K. v rámci právní kvalifikace podle §256 tr. zákoníku také uváděli, že součástí výroku musí být popis konkrétních zadávacích podmínek či úkonů zadavatele, které odporovaly zákonu o veřejných zakázkách s tím, že musí být rovněž osvětleno, jak se taková nezákonnost projevila nebo mohla projevit v rámci procesu zadávání konkrétních veřejných zakázek. Jimi namítané skutečnosti však ve výroku rozhodnutí popsány jsou. Obvinění podle skutkové věty společným jednáním s dalšími obviněnými sjednali (zjednali) výhodu určitému soutěžiteli, čímž zároveň poškodili ostatní soutěžitele. V rozporu se zákonem o veřejných zakázkách (zejména §6 tohoto zákona) umožnili předem vybranému soutěžiteli se podílet na tvorbě zadávací dokumentace, tak aby vyhovovala zejména tomuto soutěžiteli na úkor ostatních soutěžitelů s úmyslem opatřit tomuto soutěžiteli prospěch spočívající v získání veřejné zakázky a v návaznosti na to chtěli získat (a z části i získali) pro sebe a pro třetí osoby majetkový prospěch od vybraného soutěžitele. Obdobné platí i k dovolací argumentaci obviněných L. N. a V. K. Pokud tento obviněný dále odvolacímu soudu vytkl, že při právním posouzení dovodil naplnění znaku „opatřit prospěch sobě“ , pak je skutečností, že primárně byl prospěch opatřen společnosti P., členem jejíhož představenstva byl. To ovšem nic nemění na správnosti užité právní kvalifikace, neboť došlo k naplnění alternativy tohoto znaku, tj. „opatřit prospěch jinému“ , což odvolací soud rovněž dovodil. K tomu je navíc možno poznamenat, že podle judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017), získá-li vítězný uchazeč kromě výhodnějších podmínek v zadávacím řízení smlouvu ke zhotovení díla, jež bylo předmětem veřejné zakázky, pak samotná realizace zadaných prací či služeb s sebou nutně vždy přináší i majetkový prospěch, a totiž podnikatelský zisk zahrnutý v ceně za plnění ze smlouvy (k okolnosti, že veřejná zakázka je vždy úplatná, za předmět zakázky dodavatel obdrží platbu, v níž je obsažen i nezbytný podnikatelský zisk, a proto „prospěch“ ve smyslu tzv. druhého úmyslu musí nutně mít v takových případech i majetkový rozměr, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, bod 71. odůvodnění). 394. V souvislosti s trestným činem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle §256 tr. zákoníku byla obviněnými K. K., P. K. a V. K. vznesena námitka, že byli odsouzeni v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege a čl. 39 Listiny, neboť ustanovení §256 tr. zákoníku nebylo řádně vyhlášeno, resp. text zákona vyhlášený ve Sbírce zákonů nebyl v souladu se zněním schváleným Parlamentem České republiky a podepsaným prezidentem České republiky. Zatímco verze schválená Parlamentem České republiky zněla „Zjednání výhody“ , verze vyhlášená ve Sbírce zákonů zněla „Sjednání výhody“ (obviněným V. K. chybně tvrzeno opačně). Obvinění proto namítali, že nebylo možné spáchat uvedený trestný čin a nebylo možné je za jeho spáchání odsoudit, resp. toto ustanovení bylo neplatné. K vyhlášení opravy ve Sbírce zákonů došlo až ex post se značným časovým zpožděním (dne 17. 9. 2015) a dlouho po období, za které byli stíháni. 395. Nejvyšší soud uvádí, že s touto námitkou se náležitě vypořádal již odvolací soud v bodě 180. napadeného rozsudku, a proto nepovažuje za nezbytné opakovat obsah této argumentace, kterou považuje za správnou a dostačující. Ostatně, tato argumentace zcela koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015). 396. Nejvyšší soud shrnuje, že v právním posouzení správně zjištěného skutkového stavu věci neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek vady, pro které by mělo dojít ke kasaci napadeného rozsudku. Naplnění zákonných znaků skutkových podstat trestných činů zjednání (sjednání) výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejně dražbě podle §256 tr. zákoníku, poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku a podplácení podle §332 tr. zákoníku v té konkrétní podobě, jak ve vztahu k jednotlivým obviněným dovodil odvolací soud, je ve skutkových větách výroku napadeného rozsudku dostatečně vyjádřeno, a to včetně úmyslného zavinění všech obviněných. c) k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 397. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn obviněnými D. R. a L. N. Obviněný D. R. v rámci tohoto dovolacího důvodu namítal nepřiměřenost trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen ve výměře 7 let, porušení zásady zákazu reformationis in peius při uložení peněžitého trestu, který mu byl navíc uložen v rozporu se zákonem, neboť v napadeném rozsudku absentovalo odůvodnění stran výše denní sazby, přičemž navíc tato ani neodpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům, a nebyla zohledněna ani délka trestního řízení. Obviněná L. N. namítala nezákonnost uloženého trestu z toho důvodu, že ačkoliv byla částečně zproštěna obžaloby, její trest odvolací soud ponechal beze změny. Uložený trest shledala nespravedlivým a nezákonným z toho důvodu, že nebyly zohledněny konkrétní okolnosti projednávané věci, které navíc odůvodňovaly uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby. Stejně jako obviněný D. R. namítala taktéž délku řízení, která při vyměření trestu nebyla vzata v potaz. 398. Ostatní obvinění ve svých dovoláních rovněž vznesli své výhrady vůči uloženým trestům, nikoliv však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž své námitky zahrnuli pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak také obvinění manželé K. namítali opomenutí odvolacího soudu zohlednit dobu, která od spáchání skutku uplynula, a nepřiměřenou délku trestního řízení. V tom spatřovali nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť nebyla aplikována ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobnou námitku vznesl rovněž obviněný P. D. a obviněný V. K. 399. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Tento názor sdílí i Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07). 400. V případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně je však zásah Nejvyššího soudu výjimečně možný, a to tehdy, je-li napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. 401. Ústavní soud v rámci svých rozhodnutí opakovaně Nejvyššímu soudu vytkl, že nevzal dostatečně při ukládání trestu v úvahu délku řízení, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným. Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 , vyslovil názor, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného ( čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. kompenzace jeho porušení, může být přitom dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ústavní soud zde zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Úvahy obecných soudů o trestu, případně přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou, která uplynula od spáchání trestných činů, s ohledem na délku trestního řízení, musí být podle Ústavního soudu strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy o mezinárodněprávní odpovědnosti). 402. Z rozsudku soudu prvního stupně a také z rozsudku soudu odvolacího, který po zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval znovu rovněž o trestech, je v nyní posuzované věci zjevné, že při ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody (resp. i při ukládání podmíněných trestů obviněným V. K. a I. S.) zvažovaly mj. právě i délku řízení a dobu, která od spáchání trestného činu uplynula. Z odůvodnění je patrné, že tyto skutečnosti byly hodnoceny s přihlédnutím ke složitosti a rozsahu věci, což s sebou neslo nutnost obsáhlého dokazování, a také s ohledem na způsob vedení obhajoby, zejména pak obviněného D. R., kdy byly v plné míře využívány veškeré dostupné prostředky, které mají obvinění k dispozici. Byť je toto nepochybně právem obviněných a nemůže jím být upřeno, je třeba to při konečné délce řízení zohlednit. Samotná délka trestního stíhání obviněných okolo sedmi let nebyla podle soudů nižších stupňů vyhodnocena jako nepřiměřeně dlouhá, resp. nejednalo se o nepřiměřeně dlouho trvající trestní řízení, čímž nedošlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato doba se nejeví nepřiměřenou ani Nejvyššímu soudu, přičemž odmítá tvrzení obsažené v dovolání obviněného D. R. či obviněného P. D., že by zcela zásadní příčinou délky řízení byl postup orgánů činných v trestním řízení s tím, že sami obvinění se na, podle nich, nepřiměřené délce trestního řízení nepodíleli. Pokud jde o postup orgánů činných v trestním řízení v této věci, resp. obecných soudů, je třeba k délce řízení před těmito soudy poznamenat, že jakékoli závěry o průtazích majících původ v jejich „(ne)činnosti“ je nutné přijímat se zřetelem na počet obviněných, charakter a rozsah stíhané trestné činnosti či sofistikovanost jejího páchání, což s sebou také neslo nutnost provádět obsáhlé dokazování, ve spojitosti s právě již zmiňovaným způsobem vedení obhajoby obviněných. Rovněž mimořádný rozsah spisového materiálu vyžadoval delší studium po nápadu věci na soud. Je proto logické, že také tyto okolnosti se promítly do celkové doby vedení trestního řízení, avšak přesto Nejvyšší soud nemůže učinit závěr, že by byla postupem orgánů činných v trestním řízení nepřiměřenou měrou tato doba prodloužena. 403. Všechny tresty, které byly obviněným napadeným rozsudkem odvolacího soudu uloženy, se pohybují v rámci sazeb, které pro ně předpokládá trestní zákoník. Nutno podotknout, že tresty odnětí svobody byly obviněným vyměřeny v dolní polovině zákonných trestních sazeb. Tyto byly uloženy s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti za současného zohlednění kritérií zakotvených v ustanovení §39 a násl. tr. zákoníku (viz bod 194. napadeného rozsudku). Bylo konstatováno, že se jedná o závažnou trestnou činnost a že je obviněným ukládán trest „za předem připravené, dohodnuté, organizované, ziskuchtivé jednání spočívající ve spáchání více trestných činů, sahající do nejvyšších pater územní samosprávy“ , čímž došlo nejen k narušení důvěry občanů ve vztahu k reprezentantům územní samosprávy, potažmo státu, ale „prohloubila nedůvěru v zákonný průběh výběrových řízení podle zákona o veřejných zakázkách.“ Na druhé straně však bylo ve prospěch obviněných přihlédnuto k jejich bezúhonnosti před i po spáchání předmětné trestné činnosti, a to i přesto, že od jejího spáchání uplynula delší doba. Odvolací soud ve svém rozsudku dostatečně odůvodnil, proč při menším rozsahu ponechal některým obviněným uložené tresty soudem prvního stupně beze změny a naopak, z jakých důvodů u dalších obviněných přistoupil k jejich zmírnění a proč by jinak původně uložené tresty považoval za nepřiměřeně přísné. Uvedeným úvahám odvolacího soudu nelze ničeho vytknout. 404. Pokud jde o tresty odnětí svobody, není možno výši uložených nepodmíněných trestů odnětí svobody posoudit jako nepřiměřenou. Jelikož byly vyměřeny v rámci zákonných trestních sazeb, přičemž se nejednalo o „druh trestu, který zákon nepřipouští“ , takové námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadají. Současně je třeba konstatovat, že se nejednalo o tresty v takové výši, že by představovaly již neproporcionální zásah do osobní svobody obviněných, a jednalo se tak o tresty extrémně přísné a nespravedlivé. Zároveň na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že námitka obviněného V. K. stran nezohlednění délky řízení je zcela nepřiléhává vzhledem k tomu, že mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Z výše uvedených východisek je totiž zřejmé, že test proporcionality je třeba provést především při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, aby bylo vyhodnoceno, zda „zásah do osobní svobody stěžovatele ( čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.“ (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 ). Stěžejní je v tomto směru právo na osobní svobodu, k jehož odejmutí při uložení podmíněného trestu odnětí svobody bezprostředně nedochází. 405. Vzhledem k námitkám obviněných manželů K., obviněné L. N. a obviněného P. D. Nejvyšší soud dodává, že nesprávné použití ustanovení umožňujících mimořádné snížení či zvýšení trestu, tj. §58, §59 tr. zákoníku, a rovněž §40 odst. 2 tr. zákoníku, lze úspěšně namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pouze za situace, kdy soudy nižších stupňů některé z těchto ustanovení při ukládání trestu aplikovaly, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. V takovém případě by se totiž jednalo o trest ve výměře mimo trestní sazbu. Vyjádřeno opačně, aplikace těchto ustanovení se nelze v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu domáhat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 4 Tdo 947/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020). 406. Jelikož námitky jmenovaných obviněných byly v tomto směru uplatněny tak, že jimi bylo vytýkáno nepoužití ustanovení stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody v souvislosti s jimi tvrzeným nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto jejich námitky nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. podřadit, nejedná-li se o případy, kdy je uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí obligatorní. V takovém případě (jde-li například o uložení trestu spolupracujícímu obviněnému) lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat vadu spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl podle příslušného ustanovení zákona (zde §58 odst. 4 tr. zákoníku, resp. v současné době §58 odst. 5 tr. zákoníku) uložen pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. V ostatních případech, kdy k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody může soud přistoupit po vlastním uvážení a kdy se nejedná se o obligatorní postup, a tudíž ani na něj nevzniká nárok, nelze proti trestu uloženému v rámci zákonné trestní sazby brojit za použití žádného ze zákonem upravených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020). To také současně znamená, že soud v takových případech ani není povinen bez dalšího odůvodňovat, proč k postupu podle §58 tr. zákoníku nepřistoupil. Pokud oba soudy nižších stupňů k uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby přistoupily, a takový trest uložily I. S., postupovaly při jeho ukládání právě podle §58 odst. 4 tr. zákoníku, neboť pro aplikaci tohoto ustanovení shledaly naplnění zákonných podmínek. 407. Jestliže obecné soudy učinily závěr, že nebylo porušeno právo obviněných na projednání věci v přiměřené lhůtě, pak za takového stavu nenastala potřeba kompenzovat nepřiměřeně dlouhou délku řízení v rámci ukládaného trestu a nedošlo k porušení jejich práv ani v ústavněprávní rovině. 408. K trestům nově uloženým odvolacím soudem je nutno zopakovat, že tento zdůvodnil, k jakým okolnostem při stanovení výměry trestu odnětí svobody u jednotlivých obviněných přihlédl a jakými úvahami se při tom řídil. Jestliže tresty odnětí svobody vyměřil v dolní polovině zákonných trestních sazeb (v případě obviněné L. N. na samé dolní hranici zákonné trestní sazby), přičemž výši těchto trestů odůvodnil, pak z toho logicky vyplývá, že důvody pro uplatnění institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody neshledal. Kritériím zakotveným v §39, §41 a §42 tr. zákoníku se nepříčí ani další tresty, k jejichž uložení odvolací soud přistoupil. 409. K těmto vznesli své námitky obvinění L. N. a D. R. 410. Bylo-li obviněnou L. N. namítáno, že její trest byl jen nepatrně snížen, a to stran peněžitého trestu, přestože byla zproštěna obžaloby ve třech dílčích útocích z původních pěti, pak je třeba konstatovat, že peněžitý trest jí byl uložen v zákonem stanoveném rozsahu a v poloviční výměře oproti peněžitému trestu uloženému soudem prvního stupně. Tím bylo odvolacím soudem reflektováno snížení rozsahu prokázané trestné činnosti (taktéž viz bod 194. napadeného rozsudku). V daném případě se rozhodně nejednalo o trest přemrštěný, excesivní, a to již se zřetelem k tomu, jakou výši úplatku pro sebe požadovala a z části i přijala. Nutno přitom připomenout, že odvolání státního zástupce bylo podáno do výroku o trestu v neprospěch i této obviněné, čímž byla odvolacímu soudu dána možnost tresty obviněným případně i zpřísnit (při současném respektování podmínek daných v ustanovení §39 a násl. tr. zákoníku), byť došlo k částečnému zproštění obžaloby. 411. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem znovu či dokonce jinak hodnotit rozhodné okolnosti v mezích kritérií zakotvených v ustanovení §39 a násl. tr. zákoníku, jestliže tyto byly soudy nižších stupňů vzaty v potaz, čemuž odpovídá odůvodnění konkrétního rozhodnutí. Nejedná-li se o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý, není Nejvyšší soud povolán k tomu zasahovat do činnosti soudů nižších stupňů tím, že by podle svého uvážení přehodnocoval výši uložených trestů. Ostatně, jak bylo uvedeno již výše, pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, zásadně nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. 412. Obviněná L. N. přitom svou námitkou brojila proti nepřiměřenosti trestu, která, jak uvedeno výše, nemůže být předmětem žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud nepovažuje ani jí uložený trest (jako celek) za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý. 413. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by mohla odpovídat námitka obviněného D. R., že mu byl peněžitý trest uložen v rozporu se zákonem, neboť výše denní sazby neodpovídá ani jeho osobním a majetkovým poměrům. Touto námitkou je totiž fakticky zpochybňována dobytnost tohoto trestu ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku. Bylo-li však současně namítáno, že výše denní sazby není v rozhodnutí nikterak odůvodněna, k tomu je třeba konstatovat, že taková námitka směřující do odůvodnění napadeného rozsudku není v dovolacím řízení přípustná vzhledem k ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. 414. Nejvyšší soud přesto konstatuje, že byť si lze představit detailnější odůvodnění výroku o peněžitém trestu, je v rámci odůvodnění rozsudku odvolacího soudu výrok o tomto trestu, byť stručně, odůvodněn (bod 194.). Je seznatelné, že odvolací soud při stanovení počtu denních sazeb přihlédl k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti a výši denní sazby stanovil se zřetelem k majetkovým poměrům obviněného D. R., jimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a se zřetelem k nimž dovodil dobytnost tohoto trestu. Majetkové poměry obviněného D. R. byly ostatně předmětem zkoumání a objasňování již v řízení před soudem prvního stupně, jehož závěry korigoval právě odvolací soud, který právě na základě toho nepřistoupil ke státním zástupcem navrhovanému uložení trestu propadnutí celého majetku podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nýbrž pouze k uložení trestu peněžitého. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani námitce, že by (mj.) výše denní sazby neodpovídala majetkovým poměrům jmenovaného obviněného, což by jinak svědčilo o nedobytnosti tohoto trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku. 415. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani samotný výrok o peněžitém trestu žádnou vadou netrpí, neboť jsou v něm výslovně uvedeny jak počet denních sazeb, tak výše jedné denní sazby, tedy oba prvky, na jejichž základě se určuje celková výměra trestu. Z hlediska rozhodování o mimořádném opravném prostředku je důležité právě toto zjištění (tj. zohlednění §68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku uvedením počtu a výše denních sazeb), neboť důsledné lpění na explicitním vyjádření zákonem předvídaného postupu ve výrokové části rozsudku (příslušném výroku o tomto druhu trestu), kdy by měl být nejprve v tomto výroku uveden počet denních sazeb a výše jedné sazby a až následně součinem těchto hodnot stanovená výměra peněžitého trestu, by bylo příliš formalistické a pro postavení obviněného zcela bezvýznamné. Kasaci takového výroku, neodůvodněnou jinou faktickou (resp. materiální) vadou, by bylo nutno vnímat jako projev ryzího formalismu. 416. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však neodpovídá další námitka obviněného D. R. stran peněžitého trestu, a to že mu byl odvolacím soudem uložen peněžitý trest v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius. Nejvyšší soud se k ní přesto vyjádří, a to v reakci na namítané nerespektování pravidel spravedlivého procesu. Poznamenává, že se k tvrzenému porušení této zásady u obviněného D. R. vyjadřoval již výše. V tomto směru je třeba akcentovat, že státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného D. R. navrhoval vedle a) nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně a b) trestu propadnutí věci uložit také c) trest propadnutí celého jeho majetku podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když trest propadnutí majetku (v rozsahu celkem cca 14 500 000 Kč) uložený soudem prvního stupně nepovažoval za dostačující, a d) trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. 417. K tomu je třeba prvně konstatovat, že mylné je přesvědčení obviněného D. R., že uložením jiného druhu trestu, tj. peněžitého trestu, který státní zástupce nepožadoval, došlo k porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. Takový názor není správný. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 6 Tdo 74/2020, uvedl, že v uvedeném směru zákonná úprava odvolacího řízení nic nezapovídá. Rozhodně z ní nelze dovodit, že by odvolací soud byl při rozhodování o právním následku trestní odpovědnosti pachatele, tj. při ukládání trestních sankcí podle §36 tr. zákoníku, vázán návrhem uplatněným státním zástupcem v jím podaném odvolání, resp. jeho návrhem učiněným při veřejném zasedání o odvolání. Při tomto rozhodování je odvolací soud zcela nezávislým orgánem, což plyne mimo jiné z čl. 40 odst. 1 Listiny, podle něhož [j]en soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Volbu adekvátního trestu činí soud (nejen prvního stupně, ale i soud odvolací, není-li svázán zákonným omezením, např. právě uplatňujícím se zákazem reformationis in peius ), respektujíc zákonnou úpravou (viz čl. 39 Listiny, podle něhož [j]en zákon stanoví … jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze … uložit ) účinnou v době jeho rozhodování (§3 odst. 1 tr. zákoníku), s přihlédnutím k vyhodnocením konkrétních okolností posuzovaného činu a jeho pachatele podle požadavků §39 tr. zákoníku a ustanovení následujících, aniž by byl vázán návrhem odvolatele co do druhů či výměry ukládaných trestů. Samostatně je oprávněn vyhodnotit otázku povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrů pachatele a dospět k závěru o potřebě jeho jiného trestního postihu. Znamená to, že odvolací soud sice může akceptovat návrh státního zástupce jako odvolatele, jehož řádný opravný prostředek projednává, a uložit obviněnému trest, resp. druh trestu jím navržený, může však rovněž uložit jiný druh trestu či postih pachatele navýšit o další druh trestu, případně ochranné opatření, jejichž uložení se odvolatel vůbec nedomáhal. 418. Podání odvolání státním zástupcem proti výroku o trestu v neprospěch obviněného realizaci všech těchto alternativ umožňuje, neboť na posouzení odvolacího soudu je, aby rozhodl, jaký druh sankce (příp. jejich kombinace) nejlépe vystihne potřebu adekvátního postihu obviněného. Jak plyne z již uvedeného, omezení, jimiž je odvolací soud při svém rozhodování vázán, se vztahují k otázce jeho oprávnění přezkoumat jen ty výroky rozsudku soudu prvního stupně, které odvolatel svým řádným opravným prostředkem napadal (jen v tomto rozsahu je projevem vůle odvolatele vázán). Byl-li opravným prostředkem napaden v neprospěch obviněného výrok o trestu, mohl odvolací soud k jeho změně přistoupit způsobem, který nastal v nyní posuzované věci. Odvolací soud samostatně vyhodnotil otázku adekvátního trestního postihu obviněného D. R. způsobem, který namítané porušení procesního ustanovení nezakládá. Zjištění, která dovolací soud učinil, vedou k závěru, že uložením peněžitého trestu namísto navrhovaného trestu propadnutí celého majetku nedošlo ze strany soudu druhého stupně k namítanému porušení zásady zákazu reformationis in peius . 419. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že není přiléhavý odkaz obviněného D. R. na judikaturu Ústavního soudu v tom směru, že nedostatečně odůvodněné a ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu představuje porušení povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce, neboť v daném případě k uložení přísnější trestní sankce nedošlo. 420. Peněžitý trest v daném případě není přísnějším trestem oproti trestu propadnutí majetku, byť je v daných souvislostech možno zmínit, že Nejvyšší soud již zaujal názor, že peněžitý trest může být v konkrétním případě trestem přísnějším, jestliže je pro obviněného zjevně citelnější s ohledem na omezený či minimální rozsah jeho majetku oproti výši uloženého peněžitého trestu. Jde tu o srovnání, v jaké míře bude majetek obviněného postihnut a jak citelně sankci pocítí. Jestliže by byl uložen trest propadnutí části majetku obviněného, je nutno porovnat jeho rozsah s výší ukládaného peněžitého trestu. Pokud je uložen trest propadnutí celého majetku, může nastat situace, že obviněný nemá vůbec žádný majetek, anebo jeho majetek nepřesahuje rámec prostředků nebo věcí, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb obviněného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je obviněný podle zákona povinen pečovat (§66 odst. 3 tr. zákoníku). Peněžitý trest je pak trestem zjevně přísnějším, a to bez ohledu na případné povolení jeho splátek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1016/2020). 421. Trest propadnutí majetku i peněžitý trest jsou druhy trestů, jimiž je zasahováno do majetkové sféry obviněného. V daném případě, byl-li soudem prvního stupně obviněnému uložen trest propadnutí části majetku v rozsahu cca 14 500 000 Kč, přičemž státní zástupce požadoval ještě zpřísnění tohoto trestu, je třeba dospět k závěru, že uložením peněžitého trestu v celkové výměře 10 000 000 Kč, byť tento druh trestu nebyl navrhován, nedošlo k uložení přísnějšího druhu trestu, a nedošlo tak ani ke zhoršení postavení obviněného D. R., nýbrž naopak. 422. Vzhledem k výše uvedenému je proto třeba uzavřít, že uložení peněžitého trestu (vedle dalších trestů) namísto navrhovaného trestu propadnutí celého majetku nezaložilo porušení ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. 423. Zásada zákazu reformationis in peius nebyla porušena ani tím, že výše uloženého nepodmíněného trestu odvolacím soudem spolu s náhradním trestem odnětí svobody v případě nevykonání peněžitého trestu převyšuje výši nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně, ačkoliv státní zástupce nenavrhoval zpřísnění nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tímto způsobem totiž nelze na náhradní trest odnětí svobody nahlížet a sčítat ho s uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody. Na jednu stranu obviněný argumentuje judikaturou, podle níž je třeba na jednotlivé uložené druhy trestu nahlížet jako na samostatné, oddělitelné výroky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 267/2019), na straně druhé, v podstatě v rozporu s touto judikaturou, argumentuje tak, že se mají jednotlivé druhy trestu pro účely uplatnění zásady zákazu reformationis in peius prolínat a jejich výše sčítat. 424. Dodržení či naopak porušení zmíněné zásady je třeba hodnotit podle toho, jaké bezprostřední důsledky pro pachatele, jemuž je trest jako právní následek jeho trestní odpovědnosti ukládán, přináší, a to i z hlediska účelu ukládání jednotlivých druhů trestů. Nepodmíněný trest odnětí svobody postihuje pachatele nejcitelněji. Je nejpřísnějším trestem, neboť představuje nejzávažnější zásah do nejširšího okruhu základních práv a svobod jedince (znamená nejen zbavení osobní svobody spojené s povinností podrobit se určitému režimu výkonu trestu, ale omezuje též řadu jiných práv a svobod, např. právo sdružovat se, právo podnikat, vykonávat volené funkce apod.). Z tohoto hlediska represivní povaha tohoto trestu (trestu univerzálního) je značná. Naproti tomu trest peněžitý je tradičně řazen mezi tzv. tresty alternativní, tj. tresty nespojené s odnětím svobody. Jeho účelem je postihnout pachatele majetkově (zvláště v případech, kdy jím spáchaná trestná činnost sledovala majetkové zájmy). Z povahy věci je trestem mírnějším než nepodmíněný trest odnětí svobody. Představuje (míněna úprava v době rozhodování soudů nižších stupňů) trest s náhradou, a to vzhledem k tomu, že při jeho ukládání se obligatorně stanoví náhradní trest, který plní funkci pojistky jeho výkonu. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je nezbytné učinit následující závěr. 425. Jestliže na základě rozsudku soudu prvního stupně stíhala dovolatele povinnost podrobit se výkonu trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let (v případě potvrzení trestu odvolacím soudem) a na podkladě rozsudku soudu odvolacího v trvání sedmi let, pak je nezbytné učinit závěr, že k porušení zákazu reformationis in peius v jeho věci nedošlo. Z hlediska bezprostředních dopadů totiž nelze přihlížet k náhradnímu trestu (odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců) plnícího funkci pojistky ve vykonávacím řízení, neboť povinnost jeho výkonu z vydaného rozhodnutí pro dovolatele bezprostředně neplyne. Případná povinnost výkonu tohoto trestu (včetně určení toho, zda se vztahuje k výměře stanovené v rozsudku či toliko její části, s ohledem na částečné uhrazení peněžitého trestu) totiž nastupuje až na základě dalšího rozhodování soudu v průběhu řízení vykonávacího, a to jen za situace, že nebyla vykonána sankce původně uložená (tj. majetkové povahy). 426. K odlišnému závěru by snad bylo možno dospět jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že peněžitý trest byl uložen zcela v rozporu se zákonem, tedy za situace, že v době rozhodování o něm bylo zřejmé, že je nedobytný (§68 odst. 6 tr. ř.) a že jeho současné uložení (vedle trestu odnětí svobody) tak ve skutečnosti představuje skryté navýšení tohoto druhu trestu (tj. trestu odnětí svobody). Takový závěr však – s ohledem na to, co bylo stran majetkových poměrů D. R. zjištěno – učinit nelze. 427. Zbývá dodat, že trest dovolateli uložený rozsudkem odvolacího soudu není v rozporu se zákonem ani z hlediska požadavku, který v době rozhodování soudů stanovil §69 odst. 1 věta druhá tr. zákoníku, tj. že za situace, je-li ukládán peněžitý trest spolu s nepodmíněným trestem odnětí svobody, nesmí součet výměry za náhradní trest odnětí svobody s výměrou nepodmíněného trestu odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby odnětí svobody stanovenou za spáchaný trestný čin. Toto bylo u obviněného D. R. dodrženo (nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 7 let, náhradní trest odnětí svobody ve výměře 2 roky a 6 měsíců), když horní hranice trestní sazby za trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 5 tr. zákoníku činí 10 let. 428. Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že ani námitky obviněného D. R. k peněžitému trestu nemohou obstát. V. Způsob rozhodnutí 429. Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, a to ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání, jimiž se zabývaly již soudy nižších stupňů, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných, se zabýval nejen Nejvyšší soud, ale také Ústavní soud a ESLP. 430. Na tomto místě se jeví vhodným zopakovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, č. T 408, a další), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 431. V této souvislosti lze zmínit, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. připomněl, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 369/2019). 432. Nejvyšší soud s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., P. D., T. M. a V. K. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných D. R., P. K., K. K., L. N., I. S., P. D., T. M., V. K., M. J., J. Ř. a J. H. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 433. Pokud v dovolání obviněná L. N. požádala o přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně a ten tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o žádosti obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 2. 3. 2021 JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu