ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1180.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1180/2018-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného S. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 7 To 113/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 29 T 185/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. 29 T 185/2017, byl obviněný S. V. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného zločinu vydírání dopustil tím, že dne 2. 7. 2017 kolem 18.00 hodin ve Š., okr. D., v R. ulici v domě č. … v bytě ve 4. patře, napadl poškozeného J. S., kdy jej chytil za oděv pod krkem, dal mu facku a požadoval na něm zaplacení dluhu ve výši 30 000 Kč, následně jej zatlačil do obývacího pokoje, kde jej povalil na gauč, klekl si na něj, opakovaně na něm požadoval zaplacení dluhu, vzal plynovou pistoli, kterou mu namířil na hlavu a poté přiložil k hrudi, následně mu přikázal, aby se svlékl do naha a prohledal jeho oděv, zda u sebe nemá peníze, poté jej propustil z bytu s tím, že mu musí dlužnou částku vyplatit, následujícího dne 3. 7. 2017 mu a jeho rodině přes facebook vyhrožoval, pokud nedostane požadované peníze, a kolem 19.00 hodin ve Š. před domem č. p. … jej opět napadl, chytil pod krkem za oděv, dal mu facku, přetahoval se s ním, opakovaně požadoval zaplacení dlužné částky, svým jednáním u poškozeného S. vyvolal obavu, že své výhružky naplní, a proto se s rodinou dočasně přestěhoval k rodičům manželky.
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 7 To 113/2018, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 7 To 113/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku pro existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry a že došlo k porušení pravidla in dubio pro reo .
5. Za vyloučený orgán označil příslušníky Policie České republiky v R., tedy příslušníky policejního orgánu, který předmětnou věc v přípravném řízení zpracovával, a to z toho důvodu, že příslušníci Policie České republiky (dále „Policie“) v R. jsou osobami blízkými poškozenému J. S. Byl proto přesvědčen, že ve věci jednaly osoby, které byly z takové činnosti vyloučeny pro poměr k osobě poškozeného, neboť odsouzení je postaveno výlučně na jeho výpovědi. V důsledku toho měl za to, že odpovídajícím způsobem nebyly zjišťovány skutečnosti svědčící v jeho prospěch, a to např. konkrétně okolnost, zda vstupní dveře od předmětného bytu bylo nutné vždy zamknout, aby se neotevíraly. Zdůraznil, že policejní orgán v této souvislosti neprovedl žádnou dokumentaci místa činu, což podle jeho přesvědčení je motivováno právě příbuzenským vztahem mezi příslušníky Policie v R. a poškozeným J. S. Uvedl rovněž, že skutečnosti ohledně příbuzenského vztahu policistů působících na Policii v R. s poškozeným J. S. se dověděl až po skončení vyšetřování. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu měl za to, že formální podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou naplněny i tehdy, pokud obecná námitka o vyloučení orgánu činného v trestním řízení postrádá konkrétní jména osob vykonávajících ve věci procesní úkony. Vyslovil rovněž domněnku, že o námitce podjatosti měl policejní orgán rozhodnout ze své iniciativy. S námitkou podjatosti pak podle jeho hodnocení úzce souvisí i otázka zajištění stop orgány činnými v trestním řízení na předmětné zbrani; mělo být zkoumáno, zda na této zbrani nejsou přítomny biologické stopy poškozeného (zbraň měla být přikládána poškozenému na holé tělo). Policejní orgán tedy podle obviněného rezignoval na řádné zajištění stop z důvodu podjatosti.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl především extrémní rozpor mezi obsahem spisového materiálu a právním posouzením skutku, jímž byl uznán vinným. Hodnotil, že ze žádného důkazního prostředku nevyplynulo, že by jakoukoliv zbraň inkriminovaného dne použil. Žádný důkazní prostředek obsažený ve spisovém materiálu totiž nesvědčí o tom, že by se zbraň měla nacházet v předsíni, a tedy že by proto měl mít poškozený zvýšenou obavu o svou osobu, v důsledku čehož by měl být skutek posouzen jako vydírání se zbraní. Dále obviněný vytkl soudu, že existenci předmětné zbraně svázaly s incidentem, který nastal po nyní posuzovaném jednání, který však předmětem tohoto trestního řízení nebyl.
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v reakci na dovolání obviněného k námitce uplatněné podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, že námitkou podjatosti policejního orgánu se již zabývaly soudy obou stupňů v rámci obhajoby obviněného. Připomněla, že nalézací soud uvedl, že v průběhu hlavního líčení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by rodina poškozeného do průběhu vyšetřování jakkoliv zasahovala, přičemž ani v průběhu hlavního líčení soud u poškozeného neshledal žádné známky zášti vůči obviněnému, o čemž vypovídá i skutečnost, že po obviněném nepožaduje náhradu škody. Odvolací soud se pak obviněným namítanou podjatostí policejního orgánu, případně jednotlivých policistů zpracovávajících danou trestní věc, zabýval velmi podrobně. Zdůraznil, že obviněný nenamítal blízký poměr policistů k poškozenému a jejich podjatost dovodil pouze z odlišného náhledu na rozsah obstaraných důkazů a konkrétní způsob jejich provedení. Odvolací soud však v dané trestní věci neshledal žádný nestandardní postup policejního orgánu a vyhodnotil, že podjatost nelze chápat tak volně, jak ji namítal poškozený, tedy že by podjatost celého policejního orgánu měla navozovat situace, kdy by některý z jednotlivých policistů nepodílejících se na zpracování věci byl v příbuzenském vztahu s poškozeným, že tedy nelze automaticky dovozovat podjatost kolegů rodinných příslušníků poškozeného, kteří v dané věci nebyli činní. Státní zástupkyně zdůraznila, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pokrývá pouze ty případy, kdy ve věci vyloučený orgán rozhodl, tedy podílel se na vzniku rozhodnutí, a nevztahuje se na orgán, který ve věci prováděl konkrétní procesní úkony v přípravném řízení. Připomněla, že ačkoliv případný závěr soudu o podjatosti policejních orgánů konajících úkony v přípravném řízení v krajním případě může vést k závěru o nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení, soudy dospěly k závěru, že provedené vyšetřování nebudí žádné pochybnosti, a to ani co do rozsahu a způsobu provedení důkazů, přičemž státní zástupkyně se s tímto závěrem ztotožnila.
9. K námitkám obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že soudy měly pro výrok o vině dostatečný podklad ve skutkových zjištěních, a nesouhlasila s tvrzením obviněného, že by jeho vina vycházela výlučně a pouze z výpovědi poškozeného. Pro posuzovanou trestní věc bylo podle státní zástupkyně směrodatné, že u obviněného byla posléze zajištěna zbraň, kterou užil v průběhu vydírání poškozeného, stejně tak jako svědectví O. N., který poškozeného dovezl na místo činu a z místa činu jej posléze odvážel, který vypověděl o stavu poškozeného, v jakém místo činu opouštěl. O tom, že byl poškozený vyděšený z jednání obviněného, svědčí i to, že se odstěhoval i s rodinnou ze svého bydliště, a snažil se tak před obviněným skrýt, aby nemohl pokračovat ve svém jednání. Jeho chování tedy odpovídá tomu, že měl z obviněného nelíčenou obavu, která odpovídá razantnímu vydírání. Přisvědčila i závěru odvolacího soudu, který posoudil, že pro posuzovaný skutek je irelevantní skutečnost ohledně poškozeného zámku vstupních dveří bytu, neboť o uvedené okolnosti se popis skutku vůbec nezmiňuje. Odvolací soud se podrobně vypořádal s veškerými námitkami obviněného vznesenými v jeho odvolání, přičemž státní zástupkyně souhlasila se všemi argumenty, které sloužily jako podklad pro jeho rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněného. Přisvědčila i závěru odvolacího soudu o tom, že útok obviněného nemusel na těle poškozeného zanechat žádné stopy, stejně tak jako tomu, že nebylo třeba v rámci dané důkazní situace zkoumat zbraň použitou k útoku, zdali jsou na ní biologické stopy poškozeného, neboť zbraň nebyla zajištěna bezprostředně po incidentu a obviněný, stejně tak jako jiné osoby, s ní následně manipulovali.
10. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich je dána tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).
14. Pokud jde tedy o námitku obviněného, že v přípravném řízení byl ve věci činný vyloučený blíže nekonkretizovaný policejní orgán, poněvadž osoby blízké poškozeného jsou příslušníky Policie v R. a toto oddělení jako jediné v R. věc v přípravném řízení zpracovávalo, nelze ji akceptovat. Dovolatel vznesl zmíněnou dovolací námitku vůči policejnímu orgánu, tedy orgánu přípravného řízení, na který se tento dovolací důvod nevztahuje. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán pouze v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. Jak již bylo uvedeno, k uplatnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje, že byla vyloučena kterákoli z osob podílejících se na řízení, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí nebo prováděla jiné úkony v rámci trestního řízení. Orgány přípravného řízení neučinily v projednávané trestní věci takové rozhodnutí, které by bylo možno považovat za rozhodnutí ve věci (samé), jež bylo následně napadeno dovoláním (takové rozhodnutí učinily pouze soudy prvního a druhého stupně); proto je nelze označit za vyloučené orgány, které ve věci rozhodly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 985/2010, ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1142/2008, aj.).
15. Třebaže námitky obviněného stojí mimo důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze nechat stranou pozornosti, že případný závěr soudu o podjatosti policejních orgánů v přípravném řízení může vést v krajním případě k závěru o nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení a v konečné fázi též k meritornímu rozhodnutí ve prospěch obviněného (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. II. ÚS 134/06). Argumentace obviněného by tak mohla být za jistých okolností relevantní z hlediska důvodu dovolání podle §25b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve světle záruk práva na spravedlivý proces z pohledu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010, či ze dne 26. 10. 2017, 3 Tdo 315/2017). O takovou situaci se ale v tomto případě nejednalo.
16. Obviněný označil za vyloučený orgán blíže neurčeného pracovníka policejního orgánu, který se podílel na vyšetřování, přičemž důvodem tohoto úsudku bylo zjištění, že osoby blízké poškozeného J. S. jsou příslušníky Policie v R. Podle jeho mínění tak v přípravném řízení jednaly osoby, které byly z provádění úkonů vyloučeny, přičemž taková okolnost musela mít také vliv na správnost a úplnost provedeného dokazování. Poškozený uvedl, že jeho otec pracuje u psovodů, teta na „kriminálce“ v R. a strýc u pohraniční policie. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud se touto okolností zabývaly, ale neshledaly ji z hlediska posouzení použitelnosti důkazů z přípravného řízení nijak relevantní. Soud prvního stupně uzavřel, že v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by rodina poškozeného do průběhu vyšetřování jakkoliv zasahovala, nakonec ani u poškozeného nebyly zjištěny žádné známky vypovídat v neprospěch obviněného (str. 8 rozsudku). Odvolací soud se námitkou podjatosti policejního orgánu podrobně zabýval a nezjistil žádné okolnosti, pro něž by byli konkrétní policisté vyloučeni z vykonávání úkonů v přípravném řízení. Blízký poměr těchto policistů k osobě obviněného přímo dán není, žádné osobní zaujetí policistů ať již ve prospěch, nebo neprospěch obviněného ze spisového materiálu neplyne. Poukazuje-li obviněný na odlišný pohled na rozsah obstaraných důkazů a konkrétní způsob jejich provedení, ani tato okolnost nezavdává pochybnosti o nestrannosti policejního orgánu jako celku či konkrétních policistů podílejících se na zpracování věci. Rodinní příslušníci poškozeného ve věci činní nebyli a nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, jež by umožňovaly učinit závěr o podjatosti případných kolegů rodinných příslušníků obviněného (str. 2, bod 4. usnesení). Soudy obou stupňů se s námitkou obviněného pečlivě vypořádaly a přesvědčivě vyložily, že provedené vyšetřování nebudí žádné důvodné pochybnosti ani co do rozsahu, ani co do způsobu provedení důkazů. Z hlediska záruk spravedlivého procesu (v jeho celkovém vyznění) je pak důležité, že v hlavním líčení soud provedl všechny významné dostupné důkazy a obviněný měl možnost se k nim vyjádřit.
17. Obviněný explicitně uplatnil i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Pokud obviněný namítal, že se předmětného jednání tak, jak bylo popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil, konkrétně že se předmětného jednání nedopustil se zbraní, pak je nutno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (především str. 6 až 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že konkrétně soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ničeho mu nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
21. Jednání obviněného popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu bylo bez důvodných pochybností prokázáno zejména přesvědčivou, vnitřně konzistentní výpovědí poškozeného J. S., korespondující s výpovědí svědka Ondřeje Nerudy, dále listinnými důkazy, a to přepisem facebookové komunikace obviněného s poškozeným (č. l. 76 až 79) a úředním záznamem o výjezdu hlídky ze dne 2. 7. 2017 (č. l. 94). Obviněný spáchání činu zásadně nepopíral, jeho výhrady směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním o použití plynové pistole a z nich plynoucím právním závěrům v podobě použití zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se s obhajobou obviněného v tomto ohledu pečlivě zabýval a srozumitelně a logicky vysvětlil, proč jí neuvěřil a jakými úvahami byl veden, vzal-li za podklad svých skutkových zjištění ohledně použití plynové pistole právě výpověď poškozeného, jejíž přesvědčivost a věrohodnost byla podporována i ostatními provedenými důkazy Nikoliv nevýznamná je v tomto ohledu výpověď svědka O. N., který poškozeného dovezl na místo činu a posléze jej odvážel, o psychickém stavu poškozeného a o obavách poškozeného výmluvně vypovídá i jeho další chování, odstěhování i s rodinou z místa bydliště. Jako podpůrný důkaz pak sloužil rovněž úřední záznam o výjezdu hlídky ze dne 2. 7. 2017, z něhož se podává, že obviněný skutečně měl v dispozici plynovou pistoli, s níž krátce po nyní posuzovaném jednání nebezpečně manipuloval v restauraci B., z čehož je zřejmý i přístup obviněného k používání či manipulaci se zbraněmi. Výhradu obviněného týkající se závěrů obsažených v usnesení odvolacího soudu (na str. 3, bod 11.), podle nichž se obviněný měl přibližně po 45 až 50 minutách po nyní posuzovaném jednání dopustit dalšího incidentu, spočívajícího v tom, že obviněný v blízké restauraci nebezpečně manipuloval se zbraní, nelze označit za relevantní. Obviněný vytkl, že žádné jeho jednání z téhož dne (2. 7. 2017) nebylo předmětem řízení a nebylo k němu provedeno žádné dokazování, nelze z něj jakkoliv vyvozovat skutkové a právní závěry v nyní posuzované věci. Jak již bylo uvedeno, skutečnost, že obviněný krátce po nyní posuzovaném jednání manipuloval v restauraci Bohemia s plynovou pistolí, vyplývá z úředního záznamu Policie České republiky o výjezdu hlídky do této restaurace ze dne 2. 7. 2017, který byl podle §213 odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení dne 26. 2. 2018 proveden. S ohledem na námitky obviněného je třeba podotknout, že provedení tohoto důkazu, tedy listinného důkazu úředním záznamem o výjezdu hlídky, neodporuje žádnému ustanovení trestního řádu. Z obsahu tohoto úředního záznamu lze vyvodit toliko poznatek o tom, že obviněný krátce po inkriminovaném jednání manipuloval s plynovou pistolí, což je zjištění relevantní v tom smyslu, že nepřímo potvrzuje výpověď poškozeného o tom, že obviněný měl plynovou zbraň ve své dispozici; jakékoliv další úvahy jsou pro skutkové a právní závěry v nyní projednávaném případě nadbytečné a nevěcné. Obviněný též vytkl, že soudy nižších stupňů neučinily jednoznačný závěr o tom, kde se měla plynová pistole v bytě, ve kterém došlo k části předmětného skutku, nacházet. O skutečnosti, kde se plynová pistole v bytě v čase předmětného jednání obviněného nacházela, vypovídali obviněný a svědek J. M., přičemž jejich výpovědi se v tomto ohledu lišily natolik, že jim nalézací soud a posléze ani soud odvolací neuvěřily. Nalézací soud však s ohledem na všechny provedené důkazy neměl důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozeného, a proto právě z jeho výpovědi dovodil, že obviněný zbraň užil k jeho zastrašení, když mu ji namířil na hlavu a následně mu ji přiložil k hrudi. Jak již uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, kde se před tímto užitím zbraně tato zbraň v bytě nacházela, není v dané věci určující. Vytýkal-li obviněný nedostatečné zajištění důkazů v rámci přípravného řízení, a to konkrétně nedostatečné zjištění, zda byl poškozen vstupní zámek dveří do bytu obviněného, a nedostatečné zajištění biologických stop poškozeného na zbrani (z čehož vyvozoval i podjatost policejního orgánu provádějícího přípravné řízení), pak je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečnost, zda byl zámek do bytu poškozen, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, a proto nebylo třeba dokazování v tomto smyslu doplňovat. Tato skutečnost nebyla významná pro právní kvalifikaci jednání obviněného a není obsažena ani v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. K zajišťování biologických stop poškozeného z plynové pistole obviněného se rovněž vyjadřoval odvolací soud, který uzavřel, že použití zbraně obviněným bylo v předmětné věci dostatečně prokázáno provedenými důkazy. Opodstatněně také poznamenal, že o přítomnosti případných biologických stop poškozeného na této zbrani lze důvodně pochybovat s ohledem na pozdější neobratnou manipulaci se zbraní dalšími osobami (str. 4, bod 14. usnesení). Nejvyšší soud se s těmito názory odvolacího soudu ztotožňuje a vady v provedeném dokazování a ani v hodnocení důkazů neshledal.
22. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil ve skutečnosti takové námitky skutkové, příp. procesní, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu.
24. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu