ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.411.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 411/2023-935
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2023 o dovoláních obviněných J. S. a A. M. K. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 4 To 324/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 145/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. S. a A. M. K. odmítají.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, č. j. 7 T 145/2021-709 , byly obviněné J. S. a A. M. K. (dále „obviněné“ nebo „dovolatelky“) uznány vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, za který byly shodně odsouzeny podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněné přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku dopustily tím, že:
obviněná J. S.
v době od 21:30 hodin dne 23. 4. 2020 do 1:39 hodin dne 24. 4. 2020 v okrese České Budějovice, v obci XY, ulici XY, v místě jejího trvalého bydliště, za přítomnosti otce dítěte J. V., nar. XY, a duly A. M. K., v rozporu s ustanovením §2 900 zákona č. 89/2019 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění (Občanský zákoník), si jako rodička nepočínala tak, aby nedošlo k újmě na životě nebo zdraví novorozence, neboť věděla, že existuje riziko pro plod při vaginálním porodu koncem pánevním, který si vyžaduje nezbytnost odborného vedení porodu ve zdravotnickém zařízení a zdravotnickým pracovníkem, přesto zdravotnické zařízení před porodem ani v průběhu porodu nekontaktovala, přistoupila k domácímu porodu, ačkoli v případě porodu koncem pánevním u šestatřicetileté prvorodičky ve 41. týdnu těhotenství by byl indikován primárně císařský řez, přičemž v důsledku jejího jednání novorozenec AAAAA, utrpěl udušení při porodu a zemřel,
obviněná A. M. K.
v době od 21:30 hodin dne 23. 4. 2020 do 1:39 hodin dne 24. 4. 2020 v okrese České Budějovice, v obci XY, ulici XY, v místě bydliště rodičky J. S., za přítomnosti otce dítěte J. V., nar. XY, jako dula prvorodičky, bez gynekologicko-porodnického či jiného zdravotního vzdělání, překročila povinnosti duly, ke kterým se zavázala dohodou o poskytování služeb duly uzavřenou s obž. J. S. dne 27. 2. 2020, když u J. S. prováděla gynekologické předporodní vyšetření ke zjištění připravenosti rodičky k porodu, přičemž si byla vědoma nefyziologické polohy dítěte a existence rizika pro plod při vaginálním porodu koncem pánevním, následně nevhodně stanovila strategii, resp. způsob vedení porodu, a nezvládla techniku vaginálního porodu koncem pánevním novorozence AAAAA, který v důsledku jejího jednání utrpěl udušení při porodu a zemřel.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 7 T 145/2021, podaly obě obviněné odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2022, č. j. 4 To 324/2022-857, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podaly obě obviněné prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání, jež shodně opřely o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž podle obsahu dovolání lze uvedené námitky podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m).
5. Obviněná J. S. vytkla nesprávné právní posouzení skutku v otázce protiprávnosti, zavinění, objektu i objektivní stránky trestného činu, dále extrémní nesoulad skutkových zjištění a právního posouzení a porušení práva na spravedlivý proces v nepřipuštění důkazních návrhů, nevypořádání námitky podjatosti znalce a hodnocení důkazů bez jejich provedení odvolacím soudem. Rozhodnutí soudů nižších stupňů označila za nepřiměřená.
6. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že projednávaná věc je prvním případem, kdy je ve vztahu k úmrtí při porodu či po něm obžalovaná samotná rodička, a to pro nedbalostní jednání. Vyzdvihla, že pokud je volána k trestní odpovědnosti v roli rodičky, kdy je jí kladen za vinu průběh a výsledek porodu, vyvolává to řadu otázek, které v soudní praxi nebyly dosud řešeny. Soudy podle ní nevysvětlily, z jakých skutečností dovozují naplnění všech podmínek pro nástup prevenční povinnosti a všech podmínek pro naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou podjatosti znalce prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., ani jeden ze soudů se nevypořádal s mimořádně nízkou úrovní kvality zpracování jeho znaleckého posudku. Soudy nesprávně určily okamžik smrti AAAAA, a to na základě vlastní laické úvahy, která není kompatibilní se znaleckými závěry ani jednoho ze znalců, což zakládá extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů. Dovolatelka rovněž rozporovala skutkový děj, neboť podle ní nebyl prokázán úmysl rodit doma. Vymezila se proti zamítnutí řady jejích důkazních návrhů, které jsou pro skutkové posouzení věci nezbytné. Odvolací soud pochybil, pokud vyšel ze skutečnosti vyplývající z jejího důkazního návrhu, který však předtím zamítl. Nesouhlasila s hodnocením výpovědi svědkyně K. K. odvolacím soudem. Vytkla, že nemohla zaviněně způsobit smrt svého dítěte, neboť až do narození dítěte právně existuje jako subjekt práv pouze žena, která požívá osobnostních práv, včetně práva na soukromý život, zahrnujícího rovněž svobodu co do místa a způsobu porodu. Každému, tedy i těhotné a rodící ženě, svědčí právo na fyzickou integritu a nikdo nemá právní povinnost podrobit se zdravotní péči. Těhotenství a porod ženu tohoto práva na fyzickou integritu nezbavují, ani toto právo neomezují. Prolamování těchto ústavně garantovaných práv ex post poukazem na nedodržení prevenční povinnosti označila dovolatelka za nepřípustné. Podle ní absentuje v posuzované trestní věci znak protiprávnosti, stejně tak jako individuální objekt trestného činu a jeho předmět, tedy osoba „jiného“ ve smyslu §143 tr. zákoníku, neboť plod až do okamžiku narození není subjektem práv, přičemž není dána ani objektivní stránka trestného činu, stejně tak, jako není dána příčinná souvislost a právně relevantní jednání. Relevantní jednání nemůže představovat proces rození, který je biologické podstaty a je z povahy věci prost jak volní, tak ovladatelnostní složky. Nepřivolání zdravotnické péče pak není opominutím, které by představovalo porušení právní povinnosti. Stejně tak není dáno ani zavinění.
7. Dovolatelka se v dovolání podrobně zabývala znaleckým posudkem znalce prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., jako i osobou tohoto znalce, jehož označila za podjatého. Námitku podjatosti uplatnila v rámci odvolacího řízení s tím, že znalec bez jakýchkoliv podkladů dovodil její psychiatricko-psychologické poruchy. Navíc ji zesměšňoval v rámci odborné konference v Jihlavě, a to ještě před vydáním pravomocného rozhodnutí o odvolání, neboť na této konferenci postuloval svůj nesouhlasný postoj k porodům mimo zdravotnické zařízení a označil ženy, které takový porod zvolí, za nenormální. O podjatosti znalce mělo být soudem rozhodnuto, odvolací soud však námitku podjatosti nevypořádal a nevydal žádné procesní usnesení, přičemž tato vada je subsumovatelná pod vady extrémního rozporu. Podle dovolatelky znalecký posudek nesplňuje požadavky na něj kladené, jeho závěry jsou nepřezkoumatelné a objektivně neověřitelné, znalec posudek založil na nepřípustné selekci vstupních podkladů, neměl k dispozici zdravotnickou dokumentaci z místa porodu. Ve spojení s výslechem znalce vykazuje posudek významné logické rozpory.
8. Dovolatelka dále nesouhlasila s tím, že byl přesně určen okamžik úmrtí novorozence. Namítla, že soudy nahradily odborné znalecké závěry laickou úvahou. Vyšly totiž ze skutkového závěru, že okamžik smrti novorozeného AAAAA nastal až poté, co nejméně část jeho těla byla vypuzena z porodních cest obviněné. Oproti tomu oba ustanovení znalci, a to jak znalec se specializací gynekologie a porodnictví, tak znalec se specializací soudního lékařství, shodně uvedli, že k úmrtí došlo nejpravděpodobněji během druhé doby porodní, s tím, že ke smrti mozku novorozence v důsledku nedostatečné saturace kyslíkem dochází nejvýše do pěti minut. Skutkový závěr obou stupňů je tak v příkrém rozporu s obsahem znaleckých závěrů. Soudy přitom nejsou oprávněny samy nahrazovat odborné závěry znalce svými laickými závěry, jak vyplývá z konzistentní judikatury např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. z. III. ÚS 299/06. Na základě provedených důkazů měly za užití pravidla in dubio pro reo dospět k závěru, že s praktickou jistotou nelze určit přesný čas úmrtí AAAAA. Dovolatelka rovněž odmítla skutkový závěr soudů, že by plánovala domácí porod a podrobně rozvedla, jaká opatření učinila pro to, aby svého syna mohla porodit v Nemocnici Písek.
9. Dovolatelka rovněž namítla opomenutí důkazů. Na podporu své obhajoby navrhovala provést výslech S. F., lektorky předporodního kurzu a autorky inkriminovaného seznamu vybavení k porodu, a výslech B. H., poporodní asistentky a duly obeznámené s průběhem jejího těhotenství, a kterou dovolatelka uvažovala jako doprovod do písecké porodnice. Dále navrhovala provést odborné vyjádření Mgr. Markéty Pavlíkové z oboru biomedicínské statistiky k prokázání statistiky stran mortality a morbidity dětí u porodu, vaginálního porodu koncem pánevním a stran statistických kontraindikací ve vztahu k takovému porodu, jako navrhovala i provedení dalších listinných důkazů polemizujících se závěry znalce a přinášejících odborné poznatky stran překotného porodu. Soudy tyto důkazy neprovedly s odkazem na jejich údajnou nadbytečnost. Relevantní důvody, které je k takovému závěru vedly, nicméně nezmínily. Nadto poukaz na nadbytečnost nemůže obstát, poněvadž tento se uplatní pouze u skutkových okolností, které byly bez důvodných pochybností ověřeny nebo vyvráceny. Navíc rozhodnutí o odvolání se opírá o skutková zjištění, která soudy odmítly učinit součástí trestního spisu, pokud odvolací soud vyšel z neprovedeného odborného vyjádření Mgr. Markéty Pavlíkové a argumentoval-li 94% úspěšností vaginálního porodu koncem pánevním ve zdravotnickém zařízení. Dále, aniž by provedl výslech svědkyně K. K., na základě některých jí uváděných skutečností založil svou laickou úvahu o okamžiku smrti novorozence, a to v rozporu se znaleckými zjištěními i zásadou přímosti a bezprostřednosti.
10. Pokud jde o právní posouzení skutku, dovolatelka konstatovala, že skutek není trestným činem pro absenci objektivní, subjektivní stránky, objektu i protiprávnosti. Soudy své úvahy založily na tom, že dovolatelka měla ke splnění své prevenční povinnosti právní povinnost uskutečnit svůj porod ve zdravotnickém zařízení, že měla právní povinnost podrobit se příslušné zdravotní péči a že rodička může být odpovědná v průběhu porodu i za nedbalostní trestný čin. Takové závěry jsou ovšem neudržitelné, neboť v obecné rovině těhotná žena a rodička nenese podle českého práva odpovědnost, natožpak trestní, za své těhotenství ani porod, včetně jejich výsledku a způsobu ukončení, neboť až do okamžiku narození novorozence nakládá pouze s vlastním tělem s odpovědností a účinky pouze pro sebe. Navíc těhotné a rodící ženě svědčí ústavně garantovaná reprodukční práva, včetně práva na svobodnou volbu způsobu a místa porodu. Každý, včetně těhotné a rodící ženy, má nárok na ochranu své fyzické integrity, zahrnující svobodnou volbu, zda a jaké zdravotní péče využije či nikoliv. Dovolatelka uvedla, že těhotenství, porod a narození dítěte jsou medicínské pojmy, s nimiž musí právo pracovat pouze v intencích výsledků, k nimž dospěla lékařská věda a obsahy těchto pojmů rozvedla. Fáze lidské existence, kdy je lidský jedinec plodem, je časově identická s pojmem těhotenství a zahrnuje časové období od početí až do konce druhé doby porodní představované úplným vypuzením z porodních cest. Během celého tohoto období existuje jako subjekt práv pouze těhotná a rodící žena a plod požívá právní ochrany (v kvalitě „hodnosti ochrany“) výlučně zprostředkovaně skrze matku. Zasahuje-li pak těhotná či rodící žena do práv a zájmů plodu, činí tak ipso iure na svém vlastním těle, což zakládá její civilní i trestní nepostihnutelnost. Až do narození dítěte právně existuje pouze těhotná a rodící žena.
11. V souladu s čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je lidský život před narozením hoden ochrany. Tuto ochranu pak právní předpisy nemohou poskytovat plodu přímo, ale pouze zprostředkovaně, a to prostřednictvím těhotné a rodící ženy. Plod této zprostředkované ochrany pozbývá až okamžikem narození, aby současně nabyl právní osobnosti a přímou, nezprostředkovanou ochranu svých práv, včetně práva na život a zdraví. Až do okamžiku narození ale plod neexistuje jako subjekt práv, neboť s tělem matky tvoří jeden celek, o němž rozhoduje výlučně těhotná a rodící žena. Český právní řád poskytuje lidskému životu před narozením ochranu výlučně proti jednáním a útokům třetích osob, avšak nikoliv před jednáním samotné těhotné ženy, a to až do okamžiku narození, kdy se z plodu stává živý člověk a kdy nabývá právní osobnosti s plnou ochranou svých práv. Těhotná a rodící žena požívá stejných práv jako jakýkoliv jiný člověk, tedy i práva žít život podle svých představ (§81 odst. 1 občanského zákoníku), které jsou třetí osoby i stát povinny respektovat. Tato autonomie rovněž zahrnuje i právo jedince jednat způsobem, který je objektivně vzato pro něj nevhodným, nebezpečným či ohrožujícím, a zahrnuje rovněž oprávnění vystavit se vlastní smrti. Skutečnost, že je žena těhotná nebo že rodí, nezakládá žádné zákonné omezení autonomie až do okamžiku narození jejího dítěte, neboť až tímto okamžikem dochází k omezení autonomie ženy povinnostmi vyplývajícími z rodičovské odpovědnosti. Dovolatelka dále odkázala na právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále je „ESLP“). Uvedla, že v rámci tohoto práva jí svědčí právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu. Těhotná žena a rodička je tak především oprávněna si svobodně zvolit místo svého porodu, tedy zda porodí ve zdravotnickém zařízení, či mimo něj. Dále je oprávněna zvolit si způsob porodu, zahrnující rovněž volbu, zda využije či nevyužije služeb poskytovatele zdravotní péče, či zda porodí za nebo bez přítomnosti laických osob nebo odborné asistence. Pokud tedy těhotná žena realizuje své právo a zvolí si místo a způsob svého porodu, pak realizace tohoto práva bez dalšího vylučuje protiprávnost. Závěry soudů, že prevenční povinnost v sobě zahrnuje povinnost žen předcházet veškerým možným újmám při porodu, čehož je dosahováno pouze ve zdravotnickém zařízení, ve svém výsledku právo žen na svobodnou volbu místa porodu zcela eliminuje. Závěr o preferenci porodu ve zdravotnickém zařízení (a nota bene o právní povinnosti rodit právě tam) ostatně již odmítl Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/2012.
12. Dovolatelka upozornila, že právo na soukromý a rodinný život v sobě zahrnuje rovněž široce pojaté právo na fyzickou a psychickou integritu člověka a s tím související autonomii jedince. Právo na osobní integritu a autonomii se projevuje rovněž v oblasti zdravotnického práva, které je postaveno na principu autonomie člověka při rozhodování o svém těle, kdy bezezbytku platí, že vůle a přání člověka jsou na prvním místě a jsou nadřazeny zájmu společnosti a vědy. Pouze jedinci náleží právo rozhodnout se podstoupit lékařské vyšetření, léčbu, léčebný či ošetřovatelský postup, zdravotní zákrok či výkon a výše uvedené podstoupit. Stejně tak mu náleží nelimitované právo nic z výše uvedeného nepodstoupit, a to i ke škodě vlastního zdraví či smrti. Dovolatelce tak žádný právní předpis neukládal právní povinnost podrobovat se lékařské péči, zejména absolvovat zdravotní prohlídky a kontroly v těhotenství, či uskutečnit medicínský porod ve zdravotnickém zařízení. I přesto během těhotenství absolvovala veškerá doporučená vyšetření, záměr porodit v porodnici byl projevem její autonomie a volbou akceptace medicínských postupů v intencích jí vypracovaného a do porodnice zaslaného porodního plánu.
13. Dovolatelka vytkla, že soudy nevyložily ustanovení §2900 o. z. ve shodě s Listinou a ústavním pořádkem. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že prevenční povinnost podle §2900 o. z. stíhá rovněž rodičku i ve vztahu k počatému dítěti či novorozenci. Prevenční povinnost bylo třeba vyložit právě ve shodě s právem žen na volbu okolností svého porodu a ve shodě s jejich právem na osobnostní autonomii a integritu tak, aby tato ústavně garantovaná práva byla chráněna. Prevenční povinnost musí ústavně garantovaným právům aplikačně ustoupit, jelikož občanský zákoník požívá síly běžného zákona. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že těhotná a rodící žena nemůže být činěna odpovědnou za výsledek porodu, který i přes veškerý vědecko-medicínský pokrok není zajistitelný. Opačný přístup by objektivizoval následek a přičítal jej k tíži volby těhotné či rodící ženy, čímž by zásadním způsobem zasahoval do jejího práva na volbu okolností a místa porodu, respektive by je zcela potlačil. Skutečnost, zda se v konkrétním případě jednalo o fyziologický, komplikovaný či patologický porod, lze učinit vždy pouze až ex post podle znalosti o skutečném výsledku porodu. Realizace volby rodičky o místě a způsobu svého porodu však může být činěna toliko ex ante , tedy před začátkem vlastního porodu. Dovolatelka poznamenala, že pokud právní řád zaručuje těhotné ženě beztrestnost v případě, že v průběhu celého svého těhotenství, tedy od početí až do narození plodu, své doposud nenarozené dítě úmyslně usmrtí (§163 tr. zákoníku), pak nelze než dospět ke stejnému závěru o beztrestnosti i v případě, že v důsledku jednání těhotné ženy nastane identický následek.
14. Podle mínění dovolatelky nebylo na její jednání možné aplikovat §2900 o. z., neboť porod je biologický a nezvratný proces nezávislý na vůli těhotné ženy. Je typickou právní událostí ( dies certus an, incertus quando ), a nemůže tedy představovat aktivní konání ve smyslu §2900 o. z. Jakýkoliv porod bez ohledu na místo a způsob porodu je zatížen zdravotním rizikem, ať smrtí či poškozením zdraví, a to jak pro ženu, tak pro dítě. Úmrtí matky či novorozence u porodu (či poškození jejich zdraví) tak představuje odůvodněnou újmu ve smyslu §2900 o. z. I pokud by dovolatelka akceptovala skutkový závěr soudů, že v domácím prostředí porodila úmyslně, pak by i v takovém případě existovaly dvě na sebe navazující kategorie rizika úmrtí či poškození zdraví. První kategorií je zdravotní riziko, které je přítomné u každého domácího porodu. Pokud se toto riziko materializuje v újmu na zdraví nebo smrt, pak vzniklá újma je újmou odůvodněnou, v jejímž rámci nemůže dojít k porušení prevenční povinnosti. Druhou kategorií je pak dodatečné, zvýšené zdravotní riziko, které je přičitatelné specificky právě porodu koncem pánevním. Dovolatelka připustila, že porod koncem pánevním zvýšené riziko ve smyslu §2900 o. z. představovat může, k vyslovení a prokázání újmy by ale soudy musely učinit skutkový závěr, že smrt novorozence byla přičitatelná právě a jen zvýšenému riziku spojenému s porodem koncem pánevním. Tímto aspektem se ale soudy nezabývaly. AAAAA navíc není možné označit za „jiného“, tedy za osobu nadanou právní osobností, neboť po svém narození neprojevoval žádnou ze známek života. Oba znalci se totiž shodli na tom, že k úmrtí došlo nejpravděpodobněji v průběhu druhé doby porodní, tedy před úplným vypuzením z porodních cest. Z pohledu právních norem tak k okamžiku narození AAAAA nedošlo, v důsledku čehož jmenovaný nemůže představovat jiného ve smyslu §2900 o. z. Dovolatelka doplnila, že v rozhodnutích soudů nižších stupňů není obsažena argumentace stran existence rozporu s okolnostmi případu či zvyklostmi soukromého života, která je jedním ze zákonných předpokladů k nastoupení prevenční povinnosti.
15. Dovolatelka zdůraznila, že podle legislativy, soudní praxe i odborné veřejnosti je okamžik narození okamžikem oddělujícím v lidské existenci fázi plodu a fázi člověka nadaného právy a povinnostmi. Okamžikem narození je obecně přijímán okamžik, kdy je novorozenec zcela oddělen, tedy zcela vypuzen (či vyjmut) z těla matky. Před tímto okamžikem narození není nadán právní osobností, a nelze tak do jeho (neexistentního) práva na život zasáhnout, tím méně trestně relevantním způsobem. AAAAA tak před okamžikem svého narození nemůže být považován za jiného, a nemohl tak být předmětem trestně relevantního jednání dovolatelky; jeho život nemohl být trestně relevantním individuálním objektem.
16. Pokud jde o objektivní stránku trestného činu, „přistoupení“ k domácímu porodu právně relevantní jednání jako základní předpoklad objektivní stránky trestného činu nepředstavuje. Takové rozhodnutí totiž není jednáním, ale pouze pojetím záměru. Nekontaktování zdravotnického zařízení je opominutím, nikoliv konáním. V souladu s §112 tr. zákoníku přitom platí, že opominutí je trestně relevantní pouze tehdy, představuje-li právní porušení povinnosti konat. Žádná povinnost rodit ve zdravotnickém zařízení či si vyžádat pomoc zdravotnického zařízení během porodu (a tím méně před ním) těhotnou či rodící ženu nestíhá. Ani vytýkané nekontaktování zdravotnického zařízení, nezajištění transportu do něj a nevyužití zdravotní péče jím poskytovaným tak nemůže představovat právně relevantní jednání.
17. Dovolatelka dále vytkla i absenci příčinné souvislosti. Konstatovala, že příčina následku je přičitatelná biologické okolnosti, nikoliv právně relevantnímu jednání. Závěr, že dovolatelka způsobila svému synovi smrt, je vadný. Smrt AAAAA totiž nastala v důsledku biologického procesu, který se v určitém okamžiku změnil v patologii. Má-li příčina smrti novorozence biologickou podstatu a je-li důsledkem medicínské patologie, která nastává mimo půdorys vůle a ovladatelnosti dovolatelky, pak samotný fakt realizace porodu ani nevyžádání si zdravotnické péče není a nemůže být v příčinné souvislosti se smrtí jejího syna. Závěry soudů ohledně příčinné souvislosti přičitatelné dovolatelce jsou do značné míry rozporné. Dovolatelka namítla, že, aby soudy mohly dovodit existence příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem v podobě smrti jejího syna, musely by být schopny s praktickou jistotou a na základě provedeného dokazování dovodit, že rozdíl mezi riziky spojenými s porodem koncem pánevním v domácím prostředí a ve zdravotnickém zařízení je významný a dále že následek je přičitatelný právě takovému dodatečnému riziku. Specifikem jakéhokoliv porodu je skutečnost, že je zatížen významným rizikem úmrtí a poškození zdraví jak pro rodičku, tak pro dítě, a to i v podmínkách současného vědeckého a medicínského pokroku. Podle statistiky Ústavu zdravotnických informací a statistiky (dále jen „ÚZIS“) při porodu koncem pánevním v plně personálně, materiálně i technicky vybaveném zdravotnickém zařízení je míra novorozenecké mortality přes 6 %. Tomu odpovídá vyjádření znalce, který uvedl, že přežití vaginálně rozeného novorozence ve zdravotnickém zařízení je „velmi pravděpodobné“. Nezávislou otázkou, která je nezbytná k dovození existence příčinné souvislosti na pravděpodobnostním půdorysu (a která je rovněž významná pro posouzení zavinění), je míra zdravotního rizika přítomná při porodu koncem pánevním mimo zdravotnické zařízení. Této otázce se však soudy nevěnovaly a rezignovaly na aplikaci zásady in dubio pro reo . Při nevědomí/neprokázání obecné rizikovosti porodu koncem pánevním v domácím prostředí tak není možné učinit závěr, o jakou pravděpodobnost přežití dovolatelka svého syna připravila.
18. Závěr rozsudku soudu prvního stupně o vědomé nedbalosti dovolatelky, založené na skutkovém závěru, že porodila svého syna v domácím prostředí záměrně, kdy byla se všemi hrozícími riziky seznámena a spoléhala bez přiměřeného důvodu na to, že se tato rizika nezhmotní, neobstojí a představuje dovozování zavinění zpětnou myšlenkovou konstrukcí pouze z faktu, že nastal škodlivý následek a že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. V té souvislosti odkázala obviněná na nález Ústavního soudu ze dne 4.6.2020, sp. zn. IV. ÚS 362/19. Odvolací soud se k otázce zavinění, i přes četné námitky dovolatelky, vůbec nevyjádřil. Uvedené samo o sobě zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
19. Dovolatelka upozornila, že každý si je vědom, že u každého porodu, bez ohledu na to, jak fyziologickým se může zpočátku jevit, může kdykoliv dojít ke komplikacím, které mohou mít tragické následky. Považovat existenci těchto rizik a vědomí o nich a případných následcích a priori za nedbalost by znamenalo, že u každého porodu je naplněna subjektivní stránka, kterou lze již předem přičíst k tíži rodičky v případě tragického následku porodu. Takové apriorní ztrestňování každého porodu by bylo v příkrém rozporu se základními principy demokratického státu a v rozporu s běžnými standardy mezilidské slušnosti a dobrých mravů. Právě existence výše uvedeného zdravotního rizika, které lze zhodnotit až ex post , zatímco právo ženy rozhodovat o okolnostech svého porodu je žena logicky nucena činit ex ante , vedla Ústavní soud k postulaci principu, že existence tohoto rizika nemůže omezovat právo žen na svobodu a na volbu místa porodu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Podle mínění dovolatelky tedy v daném případě nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu.
20. Obviněná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 7 T 145/2021, a v plném rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 4 To 324/2022, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 7 T 145/2021, a zprostil dovolatelku viny, případně věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
21. I obviněná A. M. K. vytkla nesprávné právní posouzení skutku stran protiprávnosti, objektivní i subjektivní stránky trestného činu, dále jiného hmotněprávního posouzení dané extrémním nesouladem skutkových zjištění a právního posouzení a porušení práva na spravedlivý proces v nepřipuštění důkazních návrhů, nevypořádání námitky podjatosti znalce a hodnocení důkazů bez jejich provedení odvolacím soudem. Rozhodnutí soudů označila za neurčitá, arbitrární, nepřezkoumatelná a nepřiměřená.
22. Případ označila za specifický tím, že soudy dovodily nedbalostní odpovědnost třetí osoby, a to nezdravotníka, za rozhodování jiné osoby, v tomto případě těhotné a rodící ženy, což je v přímém rozporu s pozitivním právem, ústavními principy i judikaturou Ústavního soudu a ESLP. Zdůraznila, že vykonává profesy „duly“, není zdravotnicí a tato činnost (a odpovědnost) nepodléhá specifické úpravě obsažené v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, v zákoně č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotních pracovnících, ani v dalších předpisech upravujících práva a povinnosti zdravotníků; nejde o regulovanou profesi, což je reflektováno i skutečností, že výkon činnosti duly podřazuje zákonodárce pod volnou ohlašovací živnost (služby osobního charakteru) a ani v rámci tohoto vymezení ji blíže nespecifikuje. Podle dovolatelky se služba duly nemusí odvíjet ani od pravidel vědy, ani od uznávaných medicínských postupů, neboť obsahovou náplní činnosti dul je, že jsou důvěrnicemi, průvodkyněmi a pomocnicemi žen při porodu. Soudy obsahovou náplň činnosti dul a jejich postavení nereflektovaly a na obviněnou nahlížely, jako by byla zdravotnicí a nikoliv laikem. O její deliktní nedbalostní odpovědnosti na poli zdravotních služeb by přitom bylo možné uvažovat pouze v situaci, pokud by uvedla rodičku v omyl a vyvolávala u ní dojem, že je zdravotnicí, přičemž k ničemu takovému však nedošlo.
23. Dovolatelka připustila, že není univerzálně vyňata z odpovědnostního režimu, nicméně vznik (trestně) právní odpovědnosti jí může být přičitatelný pouze zákonným způsobem za konkrétní porušení konkrétní právní povinnosti. Samotná přítomnost a projevy laika u porodu jiné ženy takovým porušením nejsou, dokud nevstoupí do svobodné vůle rodící ženy. Soukromoprávní vztah mezi dulou a rodičkou je definován vůlí a potřebami rodičky. V projednávané věci svým jednáním neporušila žádnou konkrétní právní povinnost.
24. Za absentující označila dovolatelka i příčinnou souvislost, neboť nebylo objasněno, jak její konkrétní chování vyvolalo smrt dítěte. Vyzdvihla, že dula nenese odpovědnost za průběh porodu v případě, pokud se žena svobodně rozhodne k domácímu porodu. Rovněž ona soudům vytkla, že nesprávně určily okamžik smrti AAAAA, a to na základě vlastní laické úvahy. Konstatovala, že komplikace, na kterou chlapec zemřel, je statisticky relevantní příčinou úmrtnosti dětí i v porodnici a nesouvisí s místem porodu. V posuzované trestní věci tudíž podle ní není vyloučeno, a dokonce je to pravděpodobné, že by k úmrtí dítěte došlo i v porodnici. Zdůraznila, že nemohla překročit povinnosti duly, pokud neexistují žádná závazná ani nezávazná pravidla, jak má dula postupovat u domácího porodu. Nedefinované a žádným zákonem neupravené imaginární povinnosti nemohou založit zákonnou povinnost; jde pouze o hodnotící výrok soudu, nikoli o zákonem (ústavou) vyžadovaný parametr pro vznik trestní odpovědnosti. V jejím případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv, protože soud jednak postuloval ničím nedefinované a nespecifikované povinnosti jako právně závazné a jednak výklad těchto povinností přenesl na znalce, u něhož aproboval jeho ničím neodůvodněné právní hodnocení.
25. Jestliže soudy opírají protiprávnost o soukromoprávní vztah, a to o dohodu o poskytování služeb, porušení soukromoprávních ujednání není trestněprávně relevantní. Soudy právní rámec a právní argumentaci překlenuly objektivní odpovědností za následek, a to bez ohledu na zavinění. Fakticky tak činí trestnou přítomnost dul, resp. osob blízkých, u porodu, vnáší do společnosti nejistotu, a zasahují tak do práv žen. Dovolatelka namítla, že jako dula nemůže být činěna odpovědnou za výsledek porodu jiné ženy, které poskytovala pouze takovou péči, kterou si žena přála. Opačný přístup by retrospektivně objektivizoval (negativní) následek a přičítal jej k tíži doprovázejících osob za volby těhotných a rodících žen. Právo na přítomnost blízké osoby v průběhu těhotenství, porodu a šestinedělí vyplývá nejen z práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 Listiny, respektive čl. 8 Úmluvy, ale je provedeno i pozitivním právem, zejména občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách, a vyplývá i z judikatury. Na úrovni podústavního práva je právo na přítomnost u porodu zakotveno v §28 odst. 3 písm. e) bodu 3 zákona o zdravotních službách, podle něhož má pacient při poskytování zdravotních služeb právo na přítomnost osoby blízké nebo jiné jím určené osoby. Ustanovení §28 odst. 3 písm. e) bodu 3 rozšiřuje okruh osob s právem přítomnosti u porodu vedle otce, případně osoby blízké, i na jinou pacientem (rodičkou) určenou třetí osobu. Tou může být například i tzv. dula, která rodičku připravuje na porod, následně ji k němu doprovází a poskytuje jí asistenci i péči nad rámec péče ze strany zdravotnického zařízení. Obviněná kladla důraz na Evropským soudem pro lidská práva potvrzené právo ženy zvolit si osobu, která bude u porodu. V duchu zvláštní zprávy OSN z roku 2019 O porodnickém násilí by pak mělo dojít k respektování práv žen u porodu, zejména jejich svobodné volby způsobu a místa porodu, včetně zákazu kladení bariér přítomnosti osoby blízké u porodu. Zdůraznila, že se řídila právem rodičky, v omyl ji v žádném ohledu neuváděla a nejednala v rozporu s její vůlí a bez jejího souhlasu nezasahovala do její integrity. Spoluobviněná J. S. se tedy svobodně rozhodovala o svém těle a ona z jejích svobodně projevených přání vycházela. Dovolatelka připomněla, že ani zdravotníci nemohou vstupovat do autonomie vůle rodící ženy a matky. Její jednání a pozice u porodu byly výkonem práva, přičemž jednání právním řádem aprobované nemůže představovat jeho porušení. Pokud totiž těhotná žena realizuje svoje právo na způsob porodu, pak výkon těchto práv nezakládá protiprávnost.
26. Konstatovala, že v jejím případě není dáno jednání, následek ani příčinná souvislost. Ostatně ani existence následku bez dalšího nezakládá trestnost. Pokud jde o absenci příčinné souvislosti, akcentovala, že hypoxie jako porodní komplikace je nejčastější příčinou úmrtí donošených zdravých dětí během porodu v porodnici. Má původ v porodních procesech, které jsou často nezjistitelné a neodvratitelné i na plně vybaveném pracovišti. Žádné její jednání popsané v rozsudečném výroku rozsudku uvedený stav hypoxie nezpůsobilo. Pokud je jí soudy vytýkáno, že nevhodně určila strategii porodu, uvedla, že neexistuje žádný předpis, který by tuto určoval. Nesouhlasila s tím, že by smrt novorozence byla v příčinné souvislosti s údajným nezvládnutím techniky vaginálního porodu koncem pánevním. Neexistuje totiž žádná definice techniky porodu koncem pánevním. Podle názoru znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře zemřelo dítě pravděpodobně při vstupu do porodních cest, nikoli při výstupu z nich. Dovolatelka uvedla, že jakékoli jednání ostatních osob na tom již bohužel nemohlo nic změnit. Žádná její aktivita nemohla odvrátit úmrtí plodu, který již nežil. Následku nemohla zabránit – nemohou na ni být kladeny nároky jako na zdravotníka. Z výslechu znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře rovněž vyplynulo, že zranění, která utrpěl plod, přirozeně odpovídala natočení dítěte koncem pánevním, a nebyla tedy způsobena třetí osobou. Odvolací soud jí vyčetl, že na rodičku nečinila nátlak (nepřesvědčovala ji k vyhledání zdravotníka a neopustila ji). Nicméně trestní zákoník nezná trestný čin nepřesvědčování rodičky nebo trestný čin neopuštění rodičky stojící na právní povinnosti ponechat ji osamocenou nebo trestný čin přítomnosti u domácího porodu. Dovolatelka byla v identickém právním postavení jako svědci J. V. či K. K. Nebyla nadána žádnou vrchnostenskou pravomocí, aby mohla zvrátit rozhodnutí matky rodit v domácím prostředí. Příčinou, respektive důvodem udušení novorozence nebylo žádné v rozsudečném výroku jí připsané chování, neboť příčinou udušení nemohlo být vaginální vyšetření ani údajné určení strategie porodu. Pokud soudy připustily, že k úmrtí novorozence mohlo dojít i v nemocnici, měla být obžaloby zproštěna, a to v souladu s pravidlem in dubio pro reo . Jestliže se okamžik počátku hypoxie AAAAA ztotožňuje s největší pravděpodobností s počátkem druhé doby porodní, pak by ani přivolaná záchranná služba nemohla následek odvrátit. I kdyby porod probíhal v porodnici, pak až do okamžiku útisku pupečníku by nesignalizoval komplikaci, nebyl by tedy zdravotní důvod provést císařský řez s předstihem a následně by to již možné nebylo. Nelze tedy bez důvodných pochybností dospět k závěru, že v porodnici by tragický následek nenastal.
27. Právní kvalifikaci skutku považovala dovolatelka za vadnou jak pro absenci subjektivní stránky, tak objektu trestného čin. Plod před narozením nelze v právním smyslu označit za jiného. Dítě je totiž až do narození chráněno jako součást těla matky. Lidský plod před svým narozením tedy nemůže být předmětem trestných činů, jejichž objektem je lidský život. Tomu odpovídá i ustanovení §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Odkaz soudů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1030/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15, je argumentačně lichý. Dovolatelka nesouhlasila s tím, že by dítě před narozením mohlo být označeno za jiného v právním slova smyslu a nesouhlasila se závěrem soudu, že by o tom svědčilo právě ustanovení §142 tr. zákoníku, které připouští trestní odpovědnost za usmrcení novorozence ještě před jeho narozením. Podle dovolatelky je plod před narozením chráněn skutkovými podstatami podle §143, §147 ve spojení s §122 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.
28. Obviněná vznesla námitky proti znaleckému posudku znalce prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., a proti osobě znalce, vůči němuž v odvolacím řízení uplatnila námitku podjatosti. Znalec dovolatelku zesměšňoval v rámci odborné konference v Jihlavě, a to ještě předtím, než bylo ve věci vydáno pravomocné rozhodnutí o odvolání. Odvolací soud však její námitku procesně nevypořádal a nevydal žádné procesní usnesení. Podle dovolatelky nesplňuje znalecký posudek řadu zákonných požadavků a jeho závěry jsou nepřezkoumatelné (v tomto ohledu jsou její námitky totožné s námitkami spoluobviněné J. S.).
29. Obviněná dále nesouhlasila s tím, jakým způsobem soudy dospěly ke stanovení okamžiku úmrtí plodu. V rovině právního hodnocení na tomto určení podle ní zcela závisí zhodnocení, zda v posuzovaném případě bylo či nebylo právně možné zasáhnout do práv jiného k naplnění hypotézy podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy vyšly ze skutkového závěru, že okamžik smrti novorozeného AAAAA nastal až poté, co nejméně část jeho těla byla vypuzena z porodních cest rodičky. Oproti tomu oba znalci shodně uvedli, že k úmrtí došlo nejpravděpodobněji v průběhu druhé doby porodní s tím, že ke smrti mozku novorozence v důsledku nedostatečné saturace kyslíkem dochází nejvýše do pěti minut. Podle znalce MUDr. Zdeňka Šenkýře není možné konstatovat, zda novorozenec žil během třetí doby porodní. Znalec prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc., nebyl schopen potvrdit, zda se dítě narodilo živé nebo mrtvé, respektive uvedl, že se narodilo mrtvé. Skutkový závěr soudů je tedy v příkrém rozporu s obsahem znaleckých posudků obou znalců a jejich znaleckými výpověďmi. Orgány činné v trestním řízení však samy nemohou nahrazovat odborné závěry znalce závěry vlastními laickými úvahami. Dovolatelka vytkla, že soudy nevyšly z její obhajoby, přestože tato byla potvrzena dalšími na místě přítomnými osobami, které její výpověď potvrdily. Akcentovala, že domácí porod nebyl plánován.
30. I ona ve svém mimořádném opravném prostředku upozornila na opomenuté důkazy, za které označila odborné vyjádření Mgr. Markéty Pavlíkové a další listinné důkazy, které polemizují se závěry znalce a přinášejí odborné poznatky stran překotného porodu a kritérií pro doporučení odjezdu do nemocnice. Pokud soudy odmítly provést tyto důkazy pro nadbytečnost, pochybily a jejich rozhodnutí nemohou z důvodu absence relevantního odůvodnění obstát. Odvolací soud pak nepřípustně hodnotil důkazy, které neprovedl – viz výpověď svědkyně K. K. Právě na výpovědi jmenované svědkyně založil svou laickou úvahu o okamžiku smrti novorozence, a to v rozporu se znaleckými zjištěními.
31. Dovolatelka uzavřela, že během porodu došlo ke komplikaci, která se předem neprojevila a nebyla ani kompenzovatelná. Vyjádřila lítost nad následkem, uvedla však, že absentuje souvislost mezi její činností a následkem. Měla za to, že její vina je postavena na úvaze založené na rovnici mezi nevítanou rolí duly a objektivní odpovědností za jakýkoli následek bez ohledu na zavinění.
32. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 7 T 145/2021, a v plném rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 4 To 324/2022, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 7 T 145/2021, a zprostil dovolatelku viny, případně, pokud sám ve věci nerozhodne, aby vrátil věc Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
33. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovoláním shrnula dosavadní průběh řízení a uvedla, že obě dovolatelky sice uplatnily dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., z citace těchto zákonných ustanovení je zřejmé, že se neřídily aktuálním stavem trestního řádu, a proto je třeba jejich dovolací námitky subsumovat pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
34. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadila námitky obviněných vztahující se ke skutkovým zjištěním, neboť jsou podle nich ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále výhrady týkající se vad znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který vypracoval soudní znalec prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc. Jmenovaného znalce totiž obviněné označily za podjatého, čímž zpochybnily procesní použitelnost předmětného znaleckého posudku. Dále lze pod zvolený dovolací důvod vztáhnout námitky obviněných o nedůvodně neprovedených podstatných důkazech, přičemž státní zástupkyně připomněla zákonná východiska tohoto dovolacího důvodu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněné naplnily námitkami zpochybňujícími závěr soudů o trestnosti jejich jednání, včetně samotné právní kvalifikace.
35. Státní zástupkyně ve věci neshledala žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, která z provedených důkazů vyplývají a mají v nich potřebnou oporu. Bylo postaveno najisto, že obviněná J. S., rodička, za účasti obviněné A. M. K., duly, cíleně realizovaly domácí porod s vědomím, že 36letá matka je prvorodičkou a dítě má polohu podélnou koncem pánevním. To, že domácí porod byl plánovaný a nikoli nahodilý, vyplynulo z celé řady důkazů. Obviněná se do nemocnice nedostavila k předporodnímu vyšetření, nezajímala se o zvyklosti zdravotnického zařízení, v němž mělo k porodu dojít, a to i přesto, že dne 2. 4. 2020 jí bylo sděleno, že dítě zaujalo polohu zvyšující rizikovost porodu. Uvedené bylo potvrzeno záznamy v deníku J. S., jenž si začala retrospektivně sepisovat. Z údajů tam uvedených jednoznačně vyplynulo, že jako matka se chystala k domácímu porodu. Žádné výrazné pochybnosti nevznikly ani ohledně okamžiku úmrtí dítěte. Soud v rámci stanovení okamžiku úmrtí zvažoval závěry dvou znaleckých posudků, a to jednak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který vypracoval MUDr. Zdeněk Šenkýř, a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který vypracoval prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc. Ze znaleckého posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je stěžejní údaj, že dítě během porodu žilo a během porodu se muselo nadechnout. I znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, dospěl ke shodnému závěru, že k udušení dítěte došlo ve druhé fázi porodu, v době, kdy je plod vypuzován z matčina těla. Oba znalci se rovněž shodli na tom, že příčinou smrti byla akutní hypoxie, tedy udušení plodu v důsledku stlačení pupečníku. Znalci se pouze neshodli na tom, zda k úrazovým změnám zjištěným na těle dítěte došlo či nedošlo spontánním porodem koncem pánevním. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeněk Šenkýř, tuto otázku uzavřel tím, že k těmto změnám mohlo dojít při porodu koncem pánevním, a to při průchodu pánevních cest, kdežto soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, prof. MUDr. Aleš Roztočil, CSc., konstatoval, že ke zranění porodem dojít nemohlo, že k těmto úrazovým změnám došlo v průběhu porodu, neboť dítě bylo z těla matky taháno. Tato otázka byla uzavřena na základě údajů z deníku obviněné J. S., v němž byla popisována manipulace s dítětem v závěru porodu, kdy se dítě v porodních cestách zaseklo a porod hlavičky nepokračoval. Důkazně podložený je podle mínění státní zástupkyně i závěr o tom, že v žádném případě u rodičky nešlo o překotný porod. Soudy tedy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že rozené dítě bylo životaschopné a k jeho úmrtí udušením došlo v okamžiku, kdy opouštělo tělo matky. To, že dítě bylo v průběhu porodu živé, konečně vyplývá i z výpovědi přímé svědkyně K. K., která vypověděla, že u narozeného dítěte sice nezaregistrovala dech, ale pulzy v pupečníku. Dítě tedy bylo donošené, s odpovídající novorozeneckou hmotností a jinak životaschopné.
36. Ke znaleckému posudku prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., státní zástupkyně zdůraznila, že znalec byl policejním orgánem řádně přibrán a poučen, znalecký posudek hodnotila jako fundovaný a vnitřně logicky konzistentní, nadto podepřený odkazy na zdrojovou literaturu. Znalec měl dostatek materiálů k vypracování svého posudku a mohl zohlednit i skutečnosti namítané obviněnými. Soudy nepochybily, pokud z tohoto posudku vyšly a označily jej za jeden z důkazů ve věci. Státní zástupkyně připomněla, že znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, na který je třeba nahlížet obdobně jako na důkazy jiné a hodnotit jej podle obdobných kritérií. Specifický je pouze v aspektu zodpovídání otázek odborných, které vyžadují zvláštní znalosti a odbornost. Soudy připustily, že znalec v některých případech zaujal postoj i k otázkám právním, což mu nepřísluší, a správně v tomto ohledu k hodnocení znalce nepřihlížely a striktně se držely odpovědí na otázky odborné. Státní zástupkyně upozornila na §105 odst. 3 tr. ř. a §18 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Shrnula důvod pochybností obviněných o nestrannosti znalce a poukázala na odborné stanovisko České lékařské komory k plánovaným domácím porodům, které se stalo předmětem kritiky, na druhou stanu je každý lékař současně podle zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, povinen dodržovat závazná stanoviska příslušné komory. Podle státní zástupkyně pokud znalec demonstroval uvedený názor, respektoval závazné stanovisko lékařské komory, a bylo na soudu, jakým způsobem se s uvedenou otázkou vypořádá, neboť je zjevné, že každý další znalec z příslušného oboru by byl ovlivněn tímtéž stanoviskem lékařské komory. Navíc je každý znalec-lékař vázán Hippokratovou přísahou, která mu přímo ukládá ochraňovat životy a zdraví, z čehož je možné dovodit, že kritéria při podání znaleckého posudku jsou, resp. musí být, nesena v uvedeném duchu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že se stanoviskem znalce k domácím porodům ovlivnit nenechaly a jednání obou obviněných posuzovaly i ve světle práva ženy na určení místa porodu. Pokud jde o konkrétního znalce, prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., soudy správě poukázaly na vysokou odbornost a letitou praxi znalce, přičemž je možné vyloučit, že by zmíněný názor znalce mohl ovlivnit odpovědi na odborné otázky, neboť to by predikovalo protiprávní jednání na jeho straně. K dovolací argumentaci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 819/2015, zdůraznila, že bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I ÚS 2832/18, v němž Ústavní soud zaujal diametrálně odlišné stanovisko k případné podjatosti znalce. K absenci rozhodnutí o námitkách obviněných proti znalci odkázala na §105 odst. 3 tr. ř. Byly-li námitky uplatněny v rámci opravného prostředku, posoudí se v rámci rozhodnutí o tomto opravném prostředku a způsob vyřízení vznesených námitek se zpravidla uvede v odůvodnění příslušného rozhodnutí o opravném prostředku, jak se konečně stalo i v posuzované trestní věci. Státní zástupkyně uzavřela, že předmětný znalecký posudek je důkazem zákonným, takže jeho závěry mohly soudy pojmout do svých hodnotících úvah v procesu hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
37. K tzv. opomenutým důkazům státní zástupkyně připomněla závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III ÚS 1148/09 a odkázala na body 50. a 51. odůvodnění v rozhodnutí soudu prvního stupně, kde se s důkazy obhajoby řádně vypořádal. Navrhované důkazy vyjmenoval a náležitě vysvětlil, proč je označil za nadbytečné a neprovedl. V odvolání obhajoba návrhy na doplnění dokazování již nevznesla.
38. Státní zástupkyně dále uvedla, že soudy se důsledně zabývaly rozporem práva dítěte na život a práva matky na soukromý život a tělesnou integritu pod něj spadající. Poukázala na čl. 2 a 8 Evropské úmluvy, v nichž je garantováno právo na život z pohledu ještě nenarozeného dítěte a právo na respektování soukromého a rodinného života z pohledu těhotné rodící ženy. Pod toto právo spadá právo na svobodnou volbu místa porodu i právo na ochranu fyzické a psychické integrity jednotlivce. Dále zmínila sdělení č. 96/2001 Sb.m.s., Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Z článku 5 vyplývá, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodně informovaný souhlas. Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotčená osoba přitom může kdykoli svobodně svůj souhlas odvolat. Z pohledu dítěte je důležité sdělení č. 104/1991 Sb., Úmluva o právech dítěte, která stanovuje zvýšenou ochranu všech dětí, především pak jejich práva na život. Kromě toho, že přiznává dětem práva, uděluje současně státům povinnost přijmout opatření, která zajistí nebo zabezpečí dodržování těchto přiznaných práv. Jednou z povinností je zavedení opatření ke snížení dětské úmrtnosti, či umožnění přístupu k nejvyšší dosažitelné zdravotní péči. Státní zástupkyně zmínila rovněž vyhlášku č. 62/1987 Sb., Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, a její článek 12, který garantuje přístup žen ke zdravotnickým službám. Pokud jde o vnitrostátní normy, konstatovala, že nejdůležitějším lidskoprávním dokumentem je Listina základních práv a svobod. Právo těhotné ženy na volbu místa porodu je součástí práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života podle čl. 10 Listiny. Čl. 7 a 8 Listiny garantují právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a právo na osobní svobodu. Z pohledu dítěte je důležitý čl. 6, který přiznává každému právo na život. Důležitým je i čl. 31 Listiny, který obsahuje právo na ochranu zdraví. Dalším důležitým pramenem je občanský zákoník, konkrétně ustanovení §25, v němž je uvedeno, že na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé, nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.
39. Podle názoru státní zástupkyně byla v posuzované trestní věci kruciální otázka, kdy se plod stává dítětem, tedy kdy se stává nositelem vlastních subjektivních práv a od kdy požívá a jaké právní ochrany. Zásadní byla v této souvislosti otázka, zda smrt, která byla konstatována při porodu, lze interpretovat ve smyslu smrti samostatné lidské bytosti nebo nikoli. K uvedenému se vyslovil Evropský soud pro lidská práva ve věci Vo proti Francii ze dne 8. 7. 2004, v níž řešil otázku, zda smrt nenarozeného plodu, k níž došlo v děloze matky, lze interpretovat ve smyslu smrti samostatné lidské bytosti anebo nikoli. Evropský soud pro lidská práva zodpověděl uvedenou otázku v předmětném rozhodnutí v tom smyslu, že není vhodné ani možné v současnosti abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě osobou ve smyslu čl. 2 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva připustil, že se jedná o otázku natolik složitou, že přesahuje ve všech směrech právo a vychází spíše z etiky, náboženství, filozofie a dalších materiálních pramenů práva, a proto státům přiznal široký prostor pro volné uvážení, kdy státy mají možnost tento pojem vykládat podle vnitrostátního práva a upřednostnit tím hodnoty, které jsou danému státu vlastní. Definovat pojem „každý“, který je v čl. 2 Evropské úmluvy použit v rámci garance práva na život, si tedy Evropský soud pro lidská práva nedovolil a místo toho odkázal na stávající judikaturu, která právo na život podle čl. 2 Evropské úmluvy nenarozenému dítěti nepřiznává. Toto stanovisko potvrdil Evropský soud pro lidská práva i ve své následující judikatuře, tedy i v případě Evansová versus Spojené království. Státní zástupkyně však zdůraznila, že názory států i právních systémů se liší, neboť například common law určil jako základní rozlišovací prvek schopnost dítěte přežít mimo tělo matky.
40. Podle čl. 6 Listiny je lidský život hoden ochrany již před narozením. V české právní úpravě lze vysledovat, že forma ochrany roste v závislosti na stáří plodu, což se prezentuje právní úpravou interrupce, která se postupně omezuje. Interrupci je možno na žádost ženy provést do 12. týdne těhotenství, poté již na základě lékařského doporučení, svědčí-li tomu genetické důvody, nejpozději však do 24. týdne těhotenství. Při opravdu vážných komplikacích, kdy je ohrožen život ženy nebo se zjistí, že plod je těžce poškozen, či dokonce neschopen života, lze provést umělé přerušení těhotenství kdykoliv. Ochrana plodu je tedy nejintenzivnější při porodu, kdy novorozenec má již plně přiznáno právo na život. Okamžik narození definuje vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 297/2012 Sb., podle níž se za narození živého dítěte považuje vypuzení nebo vynětí plodu z těla matčina bez ohledu na délku trvání těhotenství, jestliže po narození dýchá nebo projevuje alespoň jednu ze známek života, tj. srdeční činnost, pulzaci pupečníku nebo nesporný pohyb kosterního svalstva, bez ohledu na to, zda byl pupečník přerušen nebo placenta připojena. Narozením se tedy rozumí úplné vynětí či vypuzení z těla matčina. Podle trestního práva je dítě hodno ochrany a stává se člověkem již na počátku porodu. Tomu svědčí §142 tr. zákoníku, kdy jde o privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou. Tento trestný čin může být spáchán již během porodu. Z trestně právního pohledu se tak plod stává dítětem a získává právo na ochranu života v okamžiku, kdy porod začne. Plod je hoden ochrany i podle rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14. Ústavní soud se v tomto případě i v souvislosti s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva přiklonil k tomu, že ač nenarozené dítě bezprostředně před porodem není ještě subjektem práv, a tudíž je to z formálního pohledu matka, která má právo o porodu rozhodovat, je z hlediska morálních hodnot a zásad právního řádu demokratického státu nutno chránit život a zdraví takového nenarozeného dítěte. Státní zástupkyně na základě shora uvedených zásad uzavřela, že nelze přisvědčit dovolacím námitkám obviněných, že by plod měl být ponechán úplně bez ochrany na úrovni pouhé věci, která je pouze součástí těla matky a jejího práva na soukromý život, neboť to nekoresponduje s vnímáním lidského života jako hodnoty v evropské kultuře, jelikož lidský život by měl být chráněn pro něj samotný. Již v době porodu není dítě pouhou součástí matčina těla a potažmo jejího práva na soukromý život. Získává tak nejen právo na zdraví, ale i právo na poskytování zdravotní péče. Byť je rodič zákonným zástupcem dítěte, z čehož vyplývá, že má právo dávat souhlas nebo nesouhlas se zdravotními zákroky, do rodičovského práva je možné zasáhnout v případě, že je třeba provést neodkladné a nezbytné zákroky nutné k ochraně života dítěte nebo odvrácení hrozící újmy na jeho zdraví. V takovém případě lze jednat i proti vůli rodiče.
41. Státní zástupkyně uvedla, že soudy případně dovodily, a to u obou dovolatelek, nedbalostní zavinění, neboť nedodržely ustanovení §2900 o. z. Nedbalostní zavinění lze v tomto případě dovozovat i bez konkrétně stanoveného pravidla chování, neboť každý je povinen počínat si natolik obezřetně, aby jeho jednáním ani opomenutím nevznikla škoda jiným, ani jemu samotnému. Aplikace předmětného ustanovení tedy přichází v úvahu v těch případech, pokud není konkrétní právní úprava, která se vztahuje k jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Podle této odpovědnosti je možné zvažovat odpovědnost jak matky, tak duly. Okolnosti případu totiž jednoznačně vyžadovaly, aby porod rodičky neproběhl v domácím prostředí. Právo na soukromý život, z něhož je odvozováno právo rodit podle své volby, je totiž limitováno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I ÚS 4457/2012, kterým obě dovolatelky argumentovaly. V tomto nálezu je výslovně uvedeno, že právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu z hlediska rodičů je limitováno jen zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, přičemž tento zájem nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodu ve zdravotnických zařízeních. Obviněná J. S. byla výslovně ve zdravotnickém zařízení upozorněna na to, že v jejím případě se bude jednat o porod rizikový, a to s ohledem na její věk a polohu plodu, neboť dítě zaujalo polohu podélnou koncem pánevním. Takový porod je vysoce rizikový a je kontraindikován k vedení do domácností, neboť nejde o fyziologický porod. V případě obviněné byl v lékařském zařízení indikován císařský řez, s jehož provedením však obviněná nesouhlasila. Tyto informace obviněná měla, a přesto upřednostnila své právo domácího porodu, které je spíše určeno pro zdravé ženy s nekomplikovaným těhotenstvím, což by mělo být základním předpokladem domácího porodu. Státní zástupkyně v této souvislosti upozornila, že každé právo, respektive jeho výkon, je limitován odpovědností, přičemž hranice odpovědnosti byly v posuzovaném případě dány zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte, neboť není možné přijmout tezi, že by dítě v době porodu nebylo chráněno a bylo by vystaveno libovůli neodpovědného rozhodnutí matky, které by je ohrozilo na životě.
42. Pokud jde o obviněnou A. M. K., ta byla u porodu přítomna jako tzv. dula. Dula přitom může být přítomna během porodu a především psychicky může pomáhat rodící ženě, případně jejímu doprovodu, pokud je to třeba. Pokud
jde o fyzickou pomoc, může pomáhat např. masáží. Svou přítomností se snaží navozovat pro ženu pocit bezpečí. Některé duly nabízejí i rady s kojením a další péčí o dítě. Oproti porodním asistentkám však nemusejí mít potřebné vzdělání a jsou pouze speciálně vyškoleny. Nemají tedy na rozdíl od porodních asistentek žádné kompetence k poskytování zdravotnických služeb a výkonů. Jestliže tedy A. M. K. poskytovala asistenci v průběhu porodu, o němž věděla, že dítě je v nepřirozené poloze, která je pro porod riziková, o čemž se již měla možnost v roce 2017 přesvědčit, neboť jako dula asistovala při vaginálním porodu dítěte koncem pánevním v domácím prostředí, kdy dítě se sice podařilo po resuscitaci záchrannou zdravotní službou zachránit, nicméně stejně na následky svého postižení v 9. měsíci zemřelo, pak je za úmrtí dítěte odpovědná i ona.
43. Státní zástupkyně nepřisvědčila dovolatelkám, že by nemohly být uznány vinnými za způsobení smrti poškozeného AAAAA. Pokud by totiž řádně zvážily rizika plynoucí z domácího porodu a tato porovnaly s právem na ochranu soukromého života, včetně práva volby místa porodu, pak by k úmrtí dítěte nemuselo dojít, případně pokud by k úmrtí dítěte došlo, bylo by to v jiných souvislostech. Novorozenci by se totiž v případě porodu v nemocnici dostalo komplexní lékařské péče s využitím všech dostupných prostředků, tedy dítěti by mohla být poskytnuta v rámci vaginálního porodu pomoc formou tzv. bipolárního obratu, případně by dítě bylo rozeno císařským řezem. Pokud by tedy při vědomí všech souvztahů obviněná J. S. zvolila porod v nemocnici, mohl by být plod lépe monitorován a poskytnutou zdravotní péčí by se zvýšily jednoznačně jeho šance na přežití. Tímto závěrem není nijak popřeno právo na soukromí a na ochranu soukromého života ve spojení s principem svobody, do jehož rámce patří i rozhodování ženy o tom, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, neboť toto právo bylo v posuzované věci limitováno ochranou hodnoty života dítěte, přičemž obě obviněné v zájmu výkonu práva rodičky na soukromí zasáhly do práv rodícího se životaschopného jedince, přičemž již v době porodu disponovaly takovými informacemi, z nichž bylo zřejmé, že porod v domácích podmínkách je vysoce rizikový. Podle státní zástupkyně proto soudy správně uzavřely, že obviněná J. S. zapříčinila smrt svého narozeného dítěte preferencí vlastních práv a podceněním jí známých rizik porodu dítěte koncem pánevním, který je hodnocen jako komplikovaný a vysoce rizikový, stejně tak, jako je odpovědná A. M. K., která porod nevhodně vedla bez příslušných zdravotnických zkušeností a oprávnění.
44. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265e odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265e odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
45. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
46. Dále Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
47. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
48. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
49. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ). K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., odvolání bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněné relevantně odkázaly na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
-
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
50. Pokud jde o první alternativu citovaného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Dovolatelky rozpor shledávaly prvně v tom, že soudy neuvěřily verzi o překotném porodu. Je však zřejmé, že toto jejich tvrzení bylo vyvráceno jak svědectvím V. V., tak listinnými důkazy, a to zejména částí deníku obviněné S., z něhož vyplývá, že se tato dovolatelka na domácí porod připravovala mj. zajišťováním potřeb použitelných právě a jedině při domácím porodu a tento způsob porodu za asistence duly, obviněné K., také nakonec zvolila. I Nejvyšší soud považuje část deníku prvé dovolatelky, který byl proveden jako listinný důkaz, za důkaz věrohodný, když se ztotožňuje s jeho hodnocením nižšími soudy (bod 58. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 65. odůvodnění odvolacího soudu). Překotný porod totiž rovněž prakticky vyloučil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, jak vzhledem k věku prvorodičky, přenošenému těhotenství i poloze plodu, tak s ohledem na průběh porodu vyplývající z částí deníku prvé obviněné. Současně je třeba akcentovat, že se nedostavila osobně do porodnice, kde byla k porodu registrována, ke konzultaci o způsobu vedení porodu, ačkoli dne 2. 4. 2020 byla informována o poloze dítěte zvyšující rizikovost porodu. Ostatně i svědectví posádky zdravotnické záchranné služby, svědků MUDr. Jaroslava Gutvirtha, K. E., M. L. a S. M. potvrzovalo jak nestandardní situaci na místě (hořící svíčky, zpěvy), tak skutečnost, že novorozenec, který nejevil známky života, byl v době jejich příjezdu omytý a nevypadal jako čerstvě narozené dítě. Svědek MUDr. Gutvirth současně logicky vysvětlil obsah zápisu „překotný porod“ do záznamu o výjezdu softwarovou technikálií (tedy podřazením důvodu výjezdu v evidenci) a nikoli lékařským posouzením uvedeného případu. Ohledně tohoto skutkového zjištění lze odkázat na podrobné zhodnocení soudem prvního stupně podané v bodu 53.-61. odůvodnění, které aproboval i soud odvolací (bod 73.-74. odůvodnění jeho rozhodnutí), a s nímž se zcela ztotožňuje rovněž Nejvyšší soud.
51. Ani výtce dovolatelek stran závěru soudů o určení okamžiku úmrtí novorozence nelze přiznat důvodnost. Jak podle závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tak podle závěrů znaleckého posudku z téhož oboru, odvětví gynekologie a porodnictví dítě během porodu žilo, během porodu se muselo nadechnout a k jeho udušení došlo nejspíše ve vypuzovací fázi v 2. době porodní (v době, kdy je plod vypuzován z matčina těla). Oba znalci se rovněž shodli na tom, že příčinou smrti byla akutní hypoxie, tedy udušení plodu v důsledku stlačení pupečníku. Znalci se pouze lišili v závěru, z jakého důvodu došlo k úrazovým změnám zjištěným na těle dítěte (krevní podkožní výron v oblasti levého kyčelního kloubu). Znalec z odvětví soudního lékařství uzavřel, že k těmto změnám mohlo dojít při porodu koncem pánevním, při vypuzování plodu průchodem pánevních cest, kdežto znalec z odvětví gynekologie a porodnictví konstatoval, že ke zranění porodem dojít nemohlo, ale nastala v průběhu porodu, neboť dítě bylo z těla matky taháno, k čemuž dospěl na základě údajů z deníku obviněné J. S., v němž byla popisována manipulace s dítětem v závěru porodu, kdy se dítě v porodních cestách zaseklo a porod hlavičky nepokračoval. Soudy tedy závěr, že rozené dítě bylo živé a životaschopné, bez vrozených vývojových vad a chorobných změn a k jeho úmrtí udušením došlo v okamžiku, kdy v 2. době porodní opouštělo koncem pánevním tělo matky a došlo k uskřinutí jeho hlavičky, rozhodně neučinily na základě laické úvahy, jak tvrdily dovolatelky, ale na základě shora uvedených důkazů. Uvedený úsudek je v souladu se závěry obou znaleckých posudků a potvrzuje jej i výpověď svědkyně K. K., která u narozeného dítěte registrovala pulzy v pupečníku, tudíž rozhodně nešlo o porod mrtvého dítěte.
52. Rovněž výhrady obviněných jednak k osobě znalce z odvětví gynekologie a porodnictví prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., který měl být negativně podjatý, a jednak ke kvalitě jím podaného znaleckého posudku, neshledal Nejvyšší soud důvodnými v míře odůvodňující kvalifikaci tohoto důkazu podle druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. [ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech].
53. Pokud jde o námitku podjatosti znalce, je třeba odkázat na §105 odst. 3 tr. ř., podle něhož lze proti osobě znalce vznést námitky z důvodu podjatosti, pro který je vyloučen z podání znaleckého posudku podle zvláštního zákona. Vedle toho lze vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci. V přípravném řízení důvodnost takových námitek posoudí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu soudu, před kterým se v době oznámení námitek vede řízení; jsou-li námitky uplatněny v rámci opravného prostředku, posoudí je orgán, kterému přísluší o opravném prostředku rozhodnout. Vyhoví-li tento orgán námitkám a důvody pro vyžádání znaleckého posudku trvají, učiní opatření k vyžádání znaleckého posudku buď jiným znalcem nebo podle jinak formulovaných otázek; v opačném případě oznámí osobě, která námitky vznesla, že neshledal k takovému postupu důvody. Stanovisko k námitkám uplatněným v rámci opravného prostředku zpravidla tvoří součást odůvodnění rozhodnutí o takovém opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud neshledal námitky dovolatelek opodstatněnými, ke změně osoby znalce nebyl důvod, jak uvedl ve svém rozhodnutí. O uvedeném stanovisku tedy není nutné vydávat žádné rozhodnutí, jak dovolatelky nesprávně namítají.
54. Stran kvality znaleckého posudku Nejvyšší soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, v němž uzavřel, že vysoká odbornost a specializace ani přesvědčení znalce o správnosti toho, že je určité jednání prohlášeno zákonem za trestné, není důvodem pro jeho vyloučení. Uvedené závěry lze plně vztáhnout na posuzovaný případ, pokud znalec prezentoval svůj názor na domácí porody na odborné konferenci. Lze současně ve shodě se stanoviskem státní zástupkyně doplnit, že znalec svým vyjádřením respektoval závazné stanovisko České lékařské komory, ačkoli toto stanovisko bylo následně předmětem kritiky. Byť ve znaleckém posudku se znalec vyjádřil i mimo svoji odbornost k otázkám právním, z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy si tohoto vybočení ze znaleckého zadání byly vědomy a vyjádření posudku v tomto smyslu důsledně selektovaly a vycházely pouze ze závěrů odborných. Ty lze pak nepochybně považovat za závěry fundované, logické a koherentní, když posudek obsahuje všechny požadované části ve smyslu §28 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a ústavech (titulní stranu, zadání, výčet podkladů, nález, posudek, odůvodnění, závěr, znaleckou doložku). Namítaný znalecký posudek byl proto důkazem zákonným, a tudíž i použitelným pro zjišťování skutkového stavu věci.
55. V postupu odvolacího soudu stran hodnocení výpovědi svědkyně K. K. neshledal Nejvyšší soud rovněž žádné pochybení a uvedený důkaz byl hodnocen správně. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tvrzení této svědkyně o registraci pulzu v pupečníku dítěte (což je další důkaz, že dítě během porodu žilo) nezmínil, ale konstatoval to soud odvolací, nelze tento postup hodnotit jako jiné hodnocení důkazu odvolacím soudem. Prvostupňový soud toliko výslovně nezmínil tvrzení, které odvolací soud akcentoval, nejedná se ovšem o změnu skutkových zjištění, jelikož odvolací soud zásah do skutku neučinil, ale nad rámec odůvodnění prvostupňového soudu (a v plné shodě s vyzněním jeho hodnotících úvah a skutkových zjištění) se také zabýval okamžikem úmrtí dítěte, který byl stanoven oběma soudy totožně.
56. Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že dokazování soudu prvního stupně bylo bezvadné a úplné a stejně taková jsou jeho skutková zjištění. Z hlediska jejich formování se soud vypořádal s obhajobou obviněných, které trestnou činnost rezolutně vylučovaly. Soud prvního stupně vycházel při utváření skutkových zjištění zejména z části deníku obviněné J. S., dále výpovědí shora uvedených svědků a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a gynekologie a porodnictví a rovněž dalších listinných důkazů, které doplnil i soud odvolací. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají provedeným důkazům, přičemž výlučně ona jsou podkladem pro navazující právní posouzení jednání dovolatelek.
57. Trestní řízení není zatíženo ani vadou ve smyslu třetí alternativy uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadou opomenutých důkazů, jak ve svém dovolání obě obviněné shodně namítají. K případnému opomenutí důkazů je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
58. Těmto povinnostem jakož i náležitostem vyžadovaným ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. o odůvodnění rozsudku či usnesení stran návrhů na doplnění dokazování nižší soudy zcela dostály. Především o důkazních návrzích v hlavním líčení či veřejném zasedání formálně rozhodly a toto rozhodnutí přiléhavě a důsledně odůvodnily.
59. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
60. Navíc již ze samotné formulace třetí alternativy dovolacího důvodu je zřejmé, že se musí jednat o důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a současně se vyžaduje, aby k neprovedení důkazu došlo nedůvodně . Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí k odůvodnění svého postupu vyjádřil a podrobně jednotlivé důkazní návrhy konkretizoval, včetně argumentace, z jakých důvodů návrhům nevyhověl, jak vyplývá z bodu 50.-51. Odvolací soud pak výklad soudu prvého stupně doplnil (viz bod 55. odůvodnění). Uzavřel-li, že doplňování dokazování je vzhledem k dostatečnému souhrnu již shromážděných důkazů nadbytečné, souhlasí s tímto závěrem i soud dovolací.
61. Na základě uvedeného je zřejmé, že dovolatelkami jmenované důkazy nelze považovat za nedůvodně neprovedené, a ani k naplnění třetí alternativy, stejně jako předchozích alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedošlo. Řízení předcházející napadenému rozhodnutí neshledal proto Nejvyšší soud zatížené vadami majícími podklad ve vadném či neúplném dokazování. Pro posouzení dalších námitek obviněných se tak stala základem stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně.
62. V návaznosti na tvrzení obviněných o porušení jejich práva na spravedlivý proces, což spojuje s nerespektováním zásady in dubio pro reo , pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení citované zásady uvést, že Listina základních práv a svobod (dále „Listina“) ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.
63. Současně je třeba upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Porušení práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo , kterými podle dovolatelek zmíněná rozhodnutí trpí, Nejvyšší soud neshledal.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
64. Pokud se týká výhrady obviněných stran definice počátku trestněprávní ochrany lidského plodu a okamžiku, kdy se plod stává člověkem a nabývá tak příslušných práv, s čímž souvisí otázka, od kdy lze lidský plod chápat jako předmět útoku posuzovaného jednání, Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které k této zásadní otázce zaujaly nižší soudy.
65. Na úvod je třeba uvést, že podle čl. 6 odst. 1 Listiny má každý právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.
66. Ačkoli neexistuje evropský konsensus týkající se právní definice počátku života, právo spojuje počátek lidské existence s momentem narození. Odkázat lze rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, podle něhož „... i kdyby dosud nenarozené dítě nebylo subjektem základních práv, přesto je ochrana života a zdraví dítěte v průběhu porodu ústavním pořádkem chráněným statkem.“ Okamžik počátku života je tedy bezesporu spojován s porodem, přičemž za východisko této teze lze považovat i formulaci užitou u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku ([M]atka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě… ). Porod se jako biologický proces dělí na tři doby porodní (otevírací, vypuzovací, porod placenty). Ani česká právní úprava není ucelená a lze vysledovat různé teorie, některé spojují počátek života již s 1. dobou porodní, tj. od počátku prvních kontrakcí a otevírání porodních cest (např. Dolenský, Adolf. Momentum partus. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 3, s.6), další teorie od okamžiku oddělení plodu od matky (přestřižení pupeční šnůry), resp. poté okamžik prvního vydechnutí plodu, tedy od 3. doby porodní (např. Císařová Dagmar. Iura novit curia. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 5, s.). Autoři komentářů trestního zákoníku pak stanovují okamžik počátku života od okamžiku prořezávání hlavičky či jiné části, tj. 2. doby porodní. Rozhodujícím časovým rozhraním je zde začátek porodu, tedy okamžik, kdy dítě začne opouštět tělo matky (při porodu se objeví hlavička nebo vedoucí část dítěte, při císařském řezu jde zřejmě o začátek operativního zákroku. Novorozené dítě musí být živé a musí být vyvinuté natolik, aby bylo schopné mimoděložního života, a to alespoň po určitou dobu (ŠÁMAL, Pavel. §142 [Vražda novorozeného dítěte matkou]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1911, marg. č. 5., dále např. Zdeněk Kűhn. K otázce vymezení pojmu lidského plodu z hlediska trestního práva. Trestní právo, 1998, roč. 3, č. 10. s. 19.). S posledně uvedeným koresponduje i rozhodnutí č. 26 publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu ve svazku 2/1986 (B 2/1986-26), podle kterého je živý člověk chráněn od okamžiku, kdy je plod vybavován z těla matky, kdy již alespoň částečně začal opouštět její tělo. Stanovení počátku života s 2. dobou porodní, tedy od okamžiku, kdy je proces porodu již nevratný, lze považovat za závěr objektivně vyvážený, jelikož ani nežádoucím způsobem nerozšiřuje dopad trestných činů proti životu a zdraví ani nedůvodně nerozšiřuje interval beztrestnosti matky při vraždě novorozeného dítěte.
67. Při vztažení výše uvedených závěrů ke konzistentnímu skutkovému zjištění o stanovení okamžiku úmrtí AAAAA je nepochybné, že ten nebyl v době své smrti pouhou věcí, součástí těla matky, ale člověkem, a tedy nositelem vlastních subjektivních práv, tedy i práva na ochranu života. Splňoval proto kritéria individuálního objektu jako obligatorního znaku dovozeného trestného činu. Nakonec toto pojetí konvenuje široké ustálené rozhodovací praxi stran trestní odpovědnosti za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se mohou dopustit zejména zdravotničtí pracovníci zanedbáním náležité medicínské péče vůči nenarozenému, resp. rozenému jedinci. Ani v této trestní věci nemá Nejvyšší soud důvodu se od dosavadní rozhodovací praxe své i Ústavního soudu odchylovat. Uvedené závěry pak znamenají, že oproti argumentaci dovolatelek rozený plod nejpozději ve 2. době porodní, v tomto konkrétním případě vyjma hlavičky již mimo tělo matky, je třeba považovat za samostatného jedince, tedy za „jiného“ ve smyslu §143 odst. 1 tr. zákoníku, vůči němuž takový trestný čin lze spáchat. Lze rovněž konstatovat, že trestněprávní ochrana nenarozeného dítěte se zvyšuje s jeho vzrůstajícím vývojovým stadiem. Zatímco podle §163 tr. zákoníku není těhotná žena, která sama své „těhotenství“ uměle přeruší nebo o to jiného požádá nebo mu to dovolí, pro takový čin trestná, podle §142 tr. zákoníku (viz výše k vraždě novorozeného dítěte matkou) již nastupuje trestní odpovědnost pro úmyslné usmrcení novorozeného dítěte v rozrušení způsobeném porodem i „při porodu“. Pakliže dítě již prokazatelně opouští tělo matky a je rozeno způsobem popsaným v této věci, nelze akceptovat představu dovolatelek, že ho nelze považovat za samostatného jedince a není možno se vůči němu dopustit násilné trestné činnosti pro absenci objektu trestného činu. Argumentace obviněné J. S. právě ustanovením §163 tr. zákoníku je tak lichá.
68. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Pro naplnění této skutkové podstaty je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti, a to buď nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, anebo nedbalosti nevědomé podle písm. b) téhož ustanovení, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti musí být dány současně povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž absence jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat, se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu a subjektivním možnostem pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti sestává z objektivního a subjektivního hlediska, rozsah náležité opatrnosti je třeba zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů, technických norem či zvláštních uznávaných pravidel, a pokud není upravena v žádném právním předpise, vychází se zpravidla z obecně uznávaných zásad rozumného člověka.
69. U obviněné J. S., matky poškozeného, vzhledem k výše uvedeným závěrům stran nutnosti posouzení existující samostatné lidské existence poškozeného nutno připustit i její trestní odpovědnost a věc tedy v jejím případě nemůže být nazírána jako dovolatelkou prezentovaný liberální způsob postupu toliko vůči vlastnímu tělu a organismu, který nemůže přivodit trestní odpovědnost obviněné za zdravotní následky na dítěti před jeho kompletním porodem a vypuzením z porodních cest zcela.
70. Pokud jde o obviněnou A. M. K., ta byla porodu přítomna formálně jako dula. Postavení duly není právně upraveno, je finančně honorovanou důvěrnicí a pomocnicí rodičky, nemá ovšem žádné kompetence k poskytování zdravotnických služeb a výkonů ani zdravotnické vzdělání. Poskytuje psychickou a fyzickou podporu ženě během těhotenství, porodu i v období poporodním. Duly se sdružují v některé z organizací (Česká asociace dul, České duly, AmmaDula), jsou vázány etickým kodexem. Přítomnost duly u porodu vyplývá z práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 Listiny, respektive čl. 8 Úmluvy (právo na přítomnost blízké osoby v průběhu těhotenství, porodu a šestinedělí), rovněž je zakotveno v §28 odst. 3 písm. e) bodu 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Ani dula, jako třetí osoba přítomná u porodu a současně nezdravotník, ovšem není univerzálně vyňata z odpovědnostního režimu.
71. Namítají-li dovolatelky absenci de facto všech znaků dovozeného trestného činu včetně zavinění s odkazem na obecně daná rizika jakéhokoli porodu, nelze se k tomuto závěru přiklonit. Bylo prokázáno, že dovolatelky nedodržely ustanovení §2900 o. z. To stanoví, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Uvedenou základní zásadu pro jednání právních subjektů, kterou je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob, lze zcela jistě vztáhnout na jednání obou obviněných, a proto je i podle dovolacího soudu možné zvažovat odpovědnost jak matky, tak duly. Prevenční povinnost se uplatní pouze při konání povinného subjektu a chrání pouze statky explicitně vyjmenované, tedy svobodu, život, zdraví anebo vlastnictví, a to vše za předpokladu, že jde o statky jiného, přičemž život je nepochybně hodnotou nejvyšší. Z výše uvedeného plyne, že podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení byly v plném rozsahu splněny a splnění uvedené prevenční povinnosti bylo nutno (a možno) po obviněných požadovat.
72. Prvá dovolatelka přistoupila k domácímu porodu, tj. aktivně se na takový, v jejím případě objektivně nedoporučeníhodný porod cíleně připravovala a v době reálných příznaků blížícího se porodu zvolila a systematicky zajistila prostřednictvím osob a věcí jeho provedení v domácí formě (tedy jednala), a to i při existenci jednoznačných rizik vyplývajících ze spojení souhrnu komplikací představovaných polohou dítěte uloženého koncem pánevním, přenášení dítěte a svého věku prvorodičky, na což byla zdravotnickým zařízením výslovně upozorněna. Toho však nedbala, nevyužila již objednaného příjmu ve zdravotnickém zařízení a plánovanému postupu predikovanému zdravotnickým zařízením (včetně adekvátního předpokladu císařského řezu) se úmyslně vyhnula. Nelze v těchto souvislostech akceptovat tvrzení dovolatelky, že nešlo o „jednání“, nýbrž o vůlí neovlivnitelný spontánní proces porodu. Částečně tato dovolací koncepce vychází z výše již odmítnutého skutkového tvrzení, že šlo o porod překotný. Každopádně popsaný postup obviněné je třeba za „jednání“ považovat. Druhá dovolatelka, přítomná porodu jako tzv. dula, tedy osoba bez jakékoli kompetence k poskytování zdravotnických služeb a výkonů, prvou obviněnou vaginálně vyšetřila a realizovala úkony při extrahování hlavičky dítěte z porodních cest matky, čímž aktivně vstoupila do procesu porodu, asistovala u něj, přímo se podílela na jednání první obviněné a prováděla tak úkony, k nimž je povolán toliko erudovaný zdravotnický personál, ačkoli již ze své praxe z totožného případu z minulosti (viz bod 75. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 98. usnesení soudu odvolacího) disponovala zkušeností o rizikovosti takového počínaní, a to dokonce rovněž se smrtelným následkem. Nelze proto než uzavřít, že obě obviněné z hlediska vědomostní složky zavinění věděly, že svým jednáním mohou porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, tj. zájmu na ochraně života AAAAA, způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhaly, že jej nezpůsobí. Skutková věta v posuzované věci zcela zjevně skutečnosti, ze kterých vyplývají skutkové závěry o psychickém vztahu obviněných k následku jejich trestné činnosti, i popis objektivních znaků trestného činu – jednání a jeho způsobu, jež směřovalo k usmrcení jiného, obsahuje, přičemž zde stručně vyjádřené rozhodné skutkové okolnosti byly rozvedeny v odůvodnění daného rozhodnutí.
73. Lze uzavřít, že v podstatném rozsahu byly věcně správné úvahy soudů nižších stupňů zakomponovány do odůvodnění jejich rozhodnutí v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.
74. Uvedené závěry nijak nekolidují s právem na soukromý život, z něhož je odvozováno právo ženy rodit podle své volby (čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Právo ženy na volbu okolností a místa porodu nelze totiž nadřadit právu na život rozeného dítěte, které disponuje právem se narodit (čl. 2 Úmluvy). Navíc právo na svobodnou volbu místa a způsobu porodu z hlediska rodičů je limitováno zájmem na bezpečném porodu a zdraví dítěte (přičemž tento zájem nelze vykládat jako jednoznačnou preferenci porodu ve zdravotnických zařízeních), jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/2012. Z okolností případu popsaných výše, v němž jednoznačně míra rizika pro zdraví dítěte dominovala, je zřejmé, že vyžadovaly, aby porod v domácím prostředí neproběhl, neboť jedním z hlavních kritérií takového porodu musí být jeho nízkorizikovost pro matku i dítě. V tomto ohledu je třeba plně souhlasit se závěrem okresního soudu, že obhajoba obviněné J. S. výrazně preferovala ochranu práv rodičky – matky, aniž se zabývala a přisvědčila též právům novorozence AAAAA, zejména pak natolik zásadnímu právu, jako je právo na samotný život.
75. Rovněž námitka o absenci kauzálního nexu mezi jednáním obviněných a vzniklým následkem nemůže obstát. Ve shodě se zásadou gradace příčinné souvislosti ji správně zjistily oba soudy nižších stupňů a lze odkázat na argumentaci nalézacího soudu uvedenou v bodě 79. odůvodnění jeho rozhodnutí a na body 95.-102. odůvodnění usnesení odvolacího osudu. Pokud by prvá obviněná nepřistoupila k domácímu porodu za situace pojímající souhrn výše popsaných rizik za aktivní účasti druhé obviněné, která ji vaginálně vyšetřovala a napomáhala s taháním trupu plodu po uskřinutí jeho hlavičky v porodních cestách, ke zmíněnému tragickému následku nemuselo dojít. Jakkoli obviněné poukazovaly na statistická data ÚZIS vázající se k postižení či úmrtí dětí rozených koncem pánevním i ve zdravotnickém zařízení, je třeba akcentovat, že v tomto zařízení by stav rodičky byl průběžně monitorován, mohl být zkušeným lékařem proveden pokus o obrat plodu odbornými zevními hmaty (tzv. bipolární obrat), který představuje efektivní a bezpečnou alternativu a vede k redukci počtu císařských řezů, současně pokud by se objevily okolnosti vynucující si provedení zákroku císařského řezu, mohlo by být k němu bez prodlení přistoupeno. I podle závěru znaleckého posudku z odvětví gynekologie a porodnictví bylo totiž velmi pravděpodobné, že v případě porodu v zdravotnickém zařízení by stav novorozence byl uspokojivý. Za daných okolností tedy soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním obou obviněných a následkem na životě AAAAA, neboť z hlediska způsobení následku bylo jejich jednání příčinou dostatečně významnou. Jednání obviněných, kterým nebyl biologický a nezvratný proces porodu jakožto právní události, ale souhrn aktivních kroků, kterými se prvá obviněná na domácí porod v součinnosti s druhou obviněnou připravovala a následně jej i realizovala, a druhá obviněná do tohoto domácího porodu aktivně vstupovala, je nutno současně posoudit jako jednání protiprávní s ohledem na porušení práva AAAAA na ochranu jeho života.
76. Soudy tudíž dospěly ke správnému závěru, že jednání obou obviněných naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti, jak vyplynulo z výroku o jejich vině.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
77. Tento dovolací důvod obviněné uplatnily v návaznosti na své tvrzení, že již v řízení předcházejícímu odvolání, tj. v rozsudku soudu prvního stupně, byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ovšem Nejvyšší soud k takovému závěru nedospěl. Z toho logicky plyne, že ani dovolací důvod podle písm. m) naplněn nebyl.
V. Způsob rozhodnutí
78. Z výše popsaných důvodů je zřejmé, že uplatněné námitky dovolatelek, podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná odmítl.
79. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
80. Pokud obviněné v dovolání požádaly o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, v němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odložení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu
Vypracovala:
Mgr. Zuzana Ursová