ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.550.2023.1
6 Tdo 550/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 9. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1) M. B. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, 2) R. P. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 8 To 85/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. B. a R. P. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2022 pod sp. zn. 63 T 1/2021, (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byli obvinění M. B. a R. P. uznáni vinnými pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že:
společně a po předchozí vzájemné dohodě s již odsouzeným B. H., narozeným XY ve XY v období nejméně od července 2017 do dubna 2019 včetně, v Praze, XY a na jiných místech, ve společném úmyslu získat vlastní majetkový prospěch nezákonným krácením daně z přidané hodnoty ve zdaňovacích obdobích červenec 2017 až březen 2019 včetně u daňových subjektů MESOPO, s. r. o., IČ 24706604, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 (dále jen MESOPO), STAVOTOM, s. r. o., IČ 24811599, sídlem Říční 456/10, Praha 1 (v současné době již vymazána z obchodního rejstříku; dále jen STAVOTOM) a 1.ANIGROUP, s. r. o., IČ 2527227, sídlem Na Hutích 581/1, Praha 6 (dále jen 1.ANIGROUP), a tím rovněž získání konkurenční výhody na trhu pro obžalovanými společně ovládané obchodní společnosti E. H., s. r. o., IČ XY, sídlem XY, XY (dále jen E. H.) z obchodu s motocykly a s nimi souvisejícími doplňky, a F. F. CZ, s. r. o., IČ XY, sídlem XY, XY (dále jen F. F.) z obchodu s živočišnými produkty, ponížením pořizovací ceny zboží o daň z přidané hodnoty,
vytvořili vnitřně strukturovanou skupinu, ve které měli obžalovaní a odsouzený B. H. jako její členové rozdělené funkce a činnosti, přičemž obžalovaný M. B. v postavení jednatele a menšinového (40%) společníka společnosti E. H., a obžalovaný R. P. v postavení jediného jednatele a společníka společnosti F. F., společně řídili podnikání obou těchto společností ve víceúčelovém objektu v XY, společně spravovali jejich finanční prostředky a rozhodovali o pořízení zboží od společností v jiných členských státech Evropské unie, avšak pro účely dosažení zkrácení daně z přidané hodnoty u obchodovaného zboží toto nakupovali nikoli přímo od zahraničních dodavatelů, ale zprostředkovaně přes účelově do obchodního řetězce včleněné společnosti MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP, které tak na pokyn obžalovaných předmětné zboží pořídily od dodavatele z jiného členského státu a následně toto obratem dodaly v tuzemsku společnostem E. H. či F. F.
čímž však společnostem MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP vznikla vysoká daňová povinnost, která byla cíleně ponížena fiktivními níže pod body a) až u) specifikovanými vstupy bez reálné ekonomické podstaty, neboť odsouzený B. H. do účetnictví a daňových přiznání těchto společností za účelem nezákonného snížení jejich daňové povinnosti zahrnoval fiktivní dodavatelské faktury na neexistující přijatá zdanitelná plnění od plátců daně z přidané hodnoty AZ – PeVeRo, s. r. o., IČ 3109399, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 (dále jen AZ-PeVeRo), Čakos trade, s. r. o., IČ 28496311, sídlem Dukelská 1621, Čelákovice – okres Praha-východ (dále jen Čakos trade) a MARISIS, s. r. o., IČ 24702927, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 (dále jen MARISIS), přičemž od října 2018 byly tyto společnosti v takto účelovém řetězci deklarovaných fiktivních plnění nahrazeny vzájemnými fakturačními plněními mezi společnostmi STAVOTOM, MESOPO a 1.ANIGROUP,
a takto pořízené zboží bylo následně společnostmi E. H. a F. F. dodáno v tuzemsku, čímž bylo dosaženo zamýšleného cíle, tedy že daň z přidané hodnoty z pořizovací ceny zboží, které nakoupily společnosti E. H. a F. F., nebyla žádným v řetězci zapojeným subjektem uhrazena, z čehož profitovaly společnosti E. H. a F. F., stejně jako přímo i oba obžalovaní, kteří společnosti E. H., F. F., MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP po obchodní a finanční stránce řídili, v souvislosti s čímž obžalovaný B. v hotovosti vybíral finanční prostředky z bankovních účtů a měl přístup do internetového bankovnictví nejméně společnosti STAVOTOM, neboť jednateli společností MESOPO, STAVOTOM a 1.ANIGROUP byly osoby, které na tyto pozice dosazoval odsouzený B. H. a které svou roli plnily ryze formálně a nevěděly nic o podnikání těchto společností, v některých případech byly statutáry těchto subjektů osoby neznámé totožnosti vystupující pod smyšlenou identitou a prokazující se padělanými doklady, v důsledku čehož tyto společnosti ve skutečnosti ovládali obžalovaní spolu s odsouzeným B. H., který veškerou tuto činnost cílenou na krácení daně z přidané hodnoty koordinoval a řídil, kontroloval oběh finančních prostředků na bankovních účtech v řetězci zapojených subjektů včetně organizace výběrů hotovostí, a následně rozděloval finanční hotovost krácením daně prostřednictvím tohoto účelového řetězce získanou, a to i mezi oba obžalované, a v přiznáních k dani z přidané hodnoty společností MESOPO v období od 1. 7. 2017 do 30. 8. 2018, STAVOTOM v období od 1. 2. 2018 do 31. 10. 2018 a od 1. 12. 2018 do 31. 1. 2019, a 1.ANIGROUP v období od 1. 11. 2018 do 30. 11. 2018 a od 1. 2. 2019 do 31. 3. 2019, podaných u místně příslušného správce daně, v řádku 40 jako nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, jakož i při výpočtu daně na řádcích 63 a 64, zahrnoval fiktivní dodavatelské faktury, dokládající simulovaná plnění v řetězci zapojených společností MESOPO, STAVOTOM, 1.ANIGROUP, AZ-PeVeRo, Čakos trade, MARISIS a dalších, čímž obžalovaní spolu s již odsouzeným B. H. ve společném úmyslu obohatit se na úkor České republiky zkrátili daň z přidané hodnoty u v tuzemsku dodaného zboží,
přičemž oba obžalovaní spolu s již odsouzeným B. H. popsaným jednáním úmyslně porušili ustanovení §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, a celkem tak za zdaňovací období červenec 2017 až březen 2019 zkrátili daň z přidané hodnoty o částku 24 354 648,37 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu,
2. Za to byli obvinění M. B. a R. P. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
3. Dále byl obviněnému B. uložen podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 520 denních sazeb, výší denní sazby 3 500 Kč, tedy celkem ve výměře 1 820 000 Kč. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci (specifikovaných v daném výroku) a podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty (též specifikován v daném výroku).
4. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výši 560 denních sazeb s výší denní sazby 3 500 Kč, tedy celkem ve výměře 1 960 000 Kč a dále podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty (konkretizován v uvedeném výroku).
5. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně s již odsouzeným H., nar. XY ve XY, trvale bytem v sídle Městského úřadu XY, XY, XY, toho času ve výkonu trestu odnětí svobody, zaplatit náhradu škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, ve výši 14 889 012 Kč.
6. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění B. a P. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 8 To 85/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
7. Je nutno podotknout, že v předmětné trestní věci bylo původně vedeno společné řízení proti obviněným a odsouzenému H. Soud prvního stupně vynesl první odsuzující rozsudek ve věci dne 5. 11. 2021 pod sp. zn. 63 T 1/2021, který byl částečně zrušen Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 8 To 1/2022, podle §258 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným B. a P., a to ve výrocích o vině, trestu a solidární povinnosti nahradit majetkovou škodu poškozené České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. odvolací soud v rozsahu zrušení věc vrátil soudu prvního stupně. Naproti tomu odvolání odsouzeného H. a zúčastněné osoby odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
8. Předmětné usnesení soudu druhého stupně napadli prostřednictvím svých obhájců jednotliví obvinění dovoláními.
9. Obviněný M. B. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že se soud prvního stupně výrazně odchýlil od podané obžaloby, čímž nebyla zachována totožnost skutku ve smyslu §220 tr. ř. Za vadný označil i přezkum odvolacího soudu, který nejen nenapravil předmětnou vadu, ale s ohledem na jeho předcházející zrušující usnesení ani nereflektoval, že soud prvního stupně se nevypořádal s uloženou povinností v potřebném rozsahu znovu vyhodnotit všechny důkazy vztahující se k obviněným B. a P. a posoudit míru jejich účasti na trestné činnosti. Dále ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. měla být rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jmenovitě se mělo jednat o výpověď obviněného, který logicky popsal skutkové okolnosti, včetně fungování společnosti E. H., s. r. o., proč byl u něj nalezen telefon společnosti STAVOTOM, s. r. o., a problému s tzv. „black listem“, což soud prvního stupně nikterak nevyvrátil a pouze se spokojil s vlastními úvahami o ekonomičtějším způsobu řešení. Rozpornými byly i skutkové závěry a na to navazující právní kvalifikace ve vztahu k provedeným výslechům svědků. Obviněný taktéž uvedl, že v rámci hlavního líčení měla být zkoumána zákonnost dokazování. Nedostatky trpěly i oba znalecké posudky z oboru kybernetika, přičemž posudek znalce RNDr. Klímy pracoval se stopami v nezapečetěných obalech, nebyl proveden kontrolní součet a byl přibrán nepoučený konzultant bez souhlasu policejního orgánu. V případě posudku znalce Ing. Kothánka obviněný taktéž vytkl nezapečetěné obaly a bez kontrolního součtu. Nadto namítl, že znalec nemohl vyloučit manipulaci se zkoumanými stopami, tedy jejich autentičnost, s čímž se soud prvního stupně nevypořádal. Obdobně neadekvátní posouzení se mělo týkat i zjištění plynoucí z obou posudků, že na zkoumanou IP adresu se mohl připojit v zásadě kdokoliv. Procesně nepoužitelnými jsou také důkazy videosekvencemi z bankomatů, které podle vyjádření státní zástupkyně musely být „doladěny“. Oproti tomu podle obviněného relevantní důkazní návrh znaleckým posudkem Ing. Bergera byl soudem prvního stupně nedůvodně zamítnut. Z tohoto důvodu pak nemohlo být spolehlivě prokázáno, že by obviněný přijímal SMS zprávy k přístupu do internetového bankovnictví předmětných společností. Obdobnou námitku vznesl obviněný i ke skutkovým závěrům ohledně existence fiktivních dodavatelských faktur a ovládání, či zasahování do plnění daňových společností u společností MESOPO, s. r. o., STAVOTOM, s. r. o., 1.ANIGROUP, s. r. o., AZ – PeVeRo, s. r. o., Čakos trade, s. r. o., a MARISIS, s. r. o. Stran právní kvalifikace se vymezil vůči posouzení subjektivní stránky jako úmyslného zavinění, jelikož jednal v dobré víře v přesvědčení, že jedná v souladu se zákonem. Tato argumentace přitom nebyla soudy nižší instance vyvrácena.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Obviněný R. P. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., přičemž v obecné rovině totožně s obviněným M. B. namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění soudu prvního stupně s obsahem provedených důkazů. Jelikož soud prvního stupně neprovedl doplnění dokazování o návrhy obviněného po vrácení věci k novému projednání, rozhodoval na základě totožného důkazního stavu, což vedlo k shodným výrokům o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody s předcházejícím rozsudkem. Úpravy de facto doznala jen formulace skutkové věty a vymezení role obviněného v trestné činnosti, čímž se však měl podle obviněného soud prvního stupně dopustit porušení zásady totožnosti skutku a namítaného rozporu, jelikož pro své závěry neměl oporu v provedených důkazech. Za nedostatečně prokázané označil skutkové závěry, že měl ovládat společnost E. H., s. r. o., či další společnosti vymezené skutkovou větou (společnosti MESOPO, s. r. o., STAVOTOM, s. r. o., atd.), že měl mít v návaznosti na to povědomost o zanášení fiktivních dodavatelských faktur do účetnictví jmenovaných společností, že by byl odpovědnou osobou za plnění daňových povinností těmito společnostmi a že cena pořízeného zboží společností F. F. CZ, s. r. o., byla ponížena o sazbu DPH, čímž daná společnost měla získat konkurenční výhodu. Ba právě naopak, obchodní model společnosti F. F. CZ, s. r. o., sloužil výhradně k získání možnosti většího odběru zboží od zahraničních dodavatelů prostřednictvím dalšího obchodního partnera. Shodně s obviněným B. taktéž rozporoval závěry soudu týkající se přístupu do internetového bankovnictví a datových schránek, neboť z vyjádření znalce vyplynulo, že ze zjištěné IP adresy se na internet mohl připojit kdokoliv. Soud prvního stupně dále měl pochybit ve svém závěru o neexistenci plnění, které mělo být zahrnuto do daňových přiznání a kontrolních hlášení společností MESOPO, s. r. o., STAVOTOM, s. r. o., a 1. ANIGROUP, s. r. o., neboť tyto daňové doklady neprovedl. V rámci zásady materiální pravdy měl vyslechnout osoby označené na daňových přiznáních uvedených společností (zejména svědka T. Č.) a v návaznosti na to provést dokazování i ohledně daňové povinnosti F. F. CZ, s. r. o., prostřednictvím jejích daňových dokladů. Není ani zřejmé, na základě jakých okolností soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný přijal od B. H. jakékoliv finanční prostředky, nebo o fiktivnosti daňových dokladů společností vymezených ve výrokové části. V tomto kontextu je pak zcela nelogický argument odvolacího soudu, podle kterého neexistence fiktivních faktur je důkazem sama o sobě, což ostatně odporuje zákonné úpravě, podle které platba samotná není podmínkou pro uplatnění odpočtu DPH. Obviněný se též vymezil i proti výroku o náhradě škody, když podle něj poškozený uplatnil svůj nárok na základě pouhých předpokladů, přičemž pozdější doplnění soud prvního stupně nepřezkoumal. Nad rámec uvedeného dále namítl, že s ohledem na ustálenou judikaturu uvedený výrok nemá zákonnou oporu, jelikož nárok není vymahatelný prostřednictvím občanskoprávního řízení, nehledě na pozdní doplnění původního návrhu. Z výše uvedených důvodů shledal, že soudy obou stupňů pouze dovodily zavinění ve formě úmyslu bez opory v dokazování, čímž byla porušena i zásada in dubio pro reo.
12. Soudu prvního stupně bylo doručeno včasné doplnění dovolání obviněného, v němž své námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozšířil o údajné nedostatky v dokazování stran zjištění, že se měl dopouštět trestné činnosti s dalšími obviněnými po předchozí vzájemné dohodě. Dále v obecné rovině namítl nedodržení presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a zopakoval své výhrady vůči zamítnutí důkazních návrhů. Nově také uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který navázal na již uplatněnou argumentaci v dovolání, přičemž v podstatě jen zopakoval, že právně odpovědným byl pouze za plnění daňových povinností společnosti F. F. CZ, s. r. o. V neposlední řadě ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nově vytkl, že vyměřený peněžitý trest neodpovídá jeho majetkovým poměrům a jako takový vycházel pouze ze svévolného a nepřezkoumatelného uvážení soudu prvního stupně. K uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty obviněný uvedl, že nebyly splněny zákonné podmínky, jelikož nebylo prokázáno, že by disponoval s bezprostředním výnosem trestné činnosti, nástrojem trestné činnosti, nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti.
13. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 8 To 85/2022, a tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svých písemných vyjádřeních k dovoláním nejprve zrekapituloval podstatné části řízení a obsah dovolacích námitek obviněných. K dovolání obviněného B. konstatoval, že obecná námitka nedodržení totožnosti skutku nespadá pod žádný z uvedených dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. nehledě na skutečnost, že totožnost skutku není narušena ani v případě změn, které individualizují skutek co do místa, doby a způsobu spáchání, když jinak totožnost jednání zůstává zachována. V předmětném případě ovšem k překročení takto vymezených pravidel nedošlo. Obdobně je nepodřaditelná i námitka o vadném opatřování důkazů v přípravném řízení. Pokud šlo o namítaný zjevný nesoulad podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný se pouze nesouhlasně vyjádřil k hodnocení důkazů a předestřel svou alternativní skutkovou verzi, což se míjí s podstatou uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce ani nepřisvědčil tvrzené procesní nepoužitelnosti znaleckých posudků a obrazových záznamů z bankomatů. Výhrady vůči znaleckému zkoumání stran přibrání konzultanta znalcem RNDr. Klímou s ohledem na účinnou právní úpravu a věrohodnost postupu znalce postrádají relevanci. Nebyl dán ani důvod pro závěr o manipulaci se stopami určenými ke znaleckému zkoumání. Soudy správně odmítly tyto námitky v souladu s volným hodnocením důkazů pro nedostatek okolností hovořících pro opak. Odvolací soud také dostatečně vysvětlil, proč nelze přisvědčit tvrzenému nezákonnému zásahu do zajištěných notebooků. Irelevantní je i námitka vztahující se k obrazovým záznamům z bankomatů pro absenci relevantních argumentů obviněného. Procesní nepoužitelnost důkazů nemůže být založena na subjektivním výkladu vyjádření účastníka řízení. Jde-li o námitku o opomenutí znaleckého posudku znalce Ing. Bergera v rámci dokazování, státní zástupce konstatoval, že tento konkrétní návrh byl řádně zamítnut soudem prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 8. 8. 2022, což bylo dále rozvedeno i v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Uvedené bylo ostatně přezkoumáno i odvolacím soudem, který postup soudu prvního stupně potvrdil. Stran hmotněprávní námitky o absenci úmyslného zavinění ze strany obviněného uplatněné ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uzavřel, že toliko napadá procesní stránku věci, resp. vychází z polemiky se skutkovými zjištěními. Jelikož alternativní skutková verze byla po pečlivém uvážení soudu odmítnuta, není dán důvod k pochybnostem o správnosti právní kvalifikace jednání obviněného.
15. Ve vyjádření k dovolání obviněného P., obdobně jako v případě obviněného B., státní zástupce nejprve odmítl, že by uplatněná procesní výhrada o nedodržení zásady zachování skutku byla podřaditelná pod některý ze zákonných dovolacích důvodů. Zopakoval přitom, že totožnost skutku není narušena změnami v jednotlivých okolností individualizující skutek, jak tomu bylo v projednávaném případě. Za námitku mimo rámec dovolacích důvodů označil i námitku ohledně okamžiku uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody. Jak rozvedl odvolací soud, výši požadované náhrady škody, která byla uplatněna včas, lze v průběhu hlavního líčení měnit až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. V této souvislosti také poukázal, že doplnění nároku na náhradu škody bylo řádně provedeno podle §213 tr. ř. a obviněný tak měl možnost se s tímto podáním seznámit a uplatnit námitky. Ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný formálně nenaplnil vytýkaný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Argumentace obviněného spočívala toliko v generálním nesouhlasu se skutkovými zjištěními vyjádřenými ve skutkové větě a popřením jednotlivých označených skutkových závěrů, přičemž tento nesouhlas pouze vychází z tvrzení o neexistenci důkazů. Za této situace odůvodnění odsuzujícího rozsudku splnilo veškeré požadavky upravené v §125 odst. 1 tr. ř., kdy úvahy soudu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů nevykazují nelogičnost či libovůli. Pokud jde o námitky navázané na předchozí zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (tedy nedoplnění dokazování v rámci nového projednání a nedostatečná opora pro nově přijaté skutkové závěry), státní zástupce konstatoval, že odvolací soud pouze uložil posoudit míru a rozsah prokázaného jednání obviněných. Soud prvního stupně se s touto výtkou vyrovnal a své jednotlivé úvahy rozvedl ve svém odůvodnění. S výhradou o IP adrese a možnosti připojení na Wi-Fi v areálu v XY, se dostatečně vypořádal soud prvního stupně, který správně dovodil, že je vyloučeno, aby se cizí osoba připojila do internetového bankovnictví a datových schránek předmětných společností. V otázce zákonných podmínek pro uplatnění odpočtu DPH se v obecné rovině státní zástupce ztotožnil s obviněným, že učinění platby není nezbytné. Avšak tuto skutečnost je nutno hodnotit s ohledem na další zjištění o charakteru zapojených společností. Ve vztahu k tvrzeným opomenutým důkazům státní zástupce zopakoval své závěry k dovolání obviněného B., tedy že se všemi návrhy pro doplnění dokazování se soud prvního stupně řádně vypořádal. Hmotněprávní výhrady o absenci úmyslného zavinění byly taktéž obdobné námitkám obviněného B., tudíž i v tomto případě státní zástupce toliko zrekapituloval své úvahy. Pokud jde o námitky obviněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. do výroku o uložení peněžitého trestu pro jeho nedobytnost, tak jsou taktéž neopodstatněné, jelikož jednak soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil své úvahy při jeho výměře, postupoval v mezích zákona a zvolený postup odhadu majetku obviněného podle §68 odst. 4 tr. zákoníku byl přiléhavý vzhledem ke skutečnosti, že i přes vyvinuté úsilí, nebylo možné zajistit nezbytné podklady ke zjištění majetkových poměrů obviněného. V případě trestu propadnutí náhradní hodnoty platí, že byť soud prvního soudu měl formulovat své odůvodnění pregnantněji vzhledem k tomu, že neukládal trest propadnutí věci, stále platí, že obviněný v době výměry trestu vlastnil majetek, který byl navýšen o finanční benefity pocházející z posuzované daňové trestné činnosti. V neposlední řadě soudy obou stupňů se řádně vypořádaly i s námitkami obviněného k výroku o náhradě škody. Jelikož vydaný platební výměr vůči jednotlivým právnickým osobám byl nevykonatelný a obviněný fakticky za jednotlivé společnosti jednal, ustálená rozhodovací praxe v těchto případech dovozuje, že je možné uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení.
16. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných B. a P. odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.
18. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 8 To 85/2022, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
23. Samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze bez dalšího v dovolání podřazovat pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k obsahu podaných dovolání lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a (v případě obviněného P.) též písm. i) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky důvodné, jež by mohly odůvodnit jimi požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
25. Oba obvinění svůj mimořádný opravný prostředek uplatnili především vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (jež byla potvrzena odvolacím soudem), která shledali jako zjevně nesouladná s provedeným dokazováním, s tím, že významné důkazy byly opomenuty ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich přesvědčení soudy obou stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo nepřihlédly k jejich výpovědím, jež obsahovaly logický alternativní výklad celého skutkového děje, ba ani k faktu, že nebyl proveden jediný důkaz, jež by je spojoval s ovlivňováním chodu společností vyjma těch, u kterých působili jako jednatelé. Svorně taktéž brojili proti zamítnutí jejich návrhů na doplnění dokazování a skutkovému závěru o jejich vstupu do internetového bankovnictví a datových schránek ostatních společností, což soudy dovodily pouze na základě podepsané smlouvy o poskytování IP adresy, byť se to rozchází s vyjádřením znalce. V neposlední řadě oba obvinění taktéž vyjádřili pochybnost nad dodržením totožnosti skutku, pro který byla podána obžaloba.
26. V návaznosti na to je možné (znovu) zmínit a konkretizovat, že část uvedených námitek formálně odpovídá (a obvinění je výslovně přiřadili k) první alternativě dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
27. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci není zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
28. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
30. Lze ještě dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
31. Též v souvislosti s námitkami do průběhu dokazování je nutno na tomto místě také uvést, že takto formálně vymezenému půdorysu odpovídá i třetí alternativa ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud má povinnost logicky a věcně odůvodnit svůj důkazní postup, aby naplnil požadavek transparentnosti a zamezil libovůli při rozhodování. Pochybení v podobě opomenutého důkazu, tedy nastává ať už zamítnutím důkazního návrhu, který má zásadní význam pro posouzení otázky viny bez adekvátního odůvodnění, nebo jen okrajovou zmínkou neodpovídající povaze a závažnosti věci (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 725/2017).
32. Výklad opomenutých důkazů vychází ze zásady materiální pravdy, neboť ne každé opomenutí má rozhodující vliv na posouzení projednávané věci (pro srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10). Základní hranice takovéhoto posouzení leží v přezkoumání správnosti výroků o vině a trestu. Jinými slovy, opomenutí důkazu musí výrazně zasahovat do hmotněprávní roviny a na to navazujících závěrů, aby byl dán důvod pro kasaci rozhodnutí.
33. Stran společných námitek obviněných k jejich podaným výpovědím je v prvé řadě třeba upozornit, že takto formulované dovolací námitky de facto rozporují dílčí skutkové závěry, které nahrazují vlastními verzemi skutkového děje. Tvrzení obviněných vychází z přesvědčení, že se soud prvního stupně dopustil zjevného rozporu, pokud neuvěřil jejich výpovědím, čímž se však mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu (či jakéhokoliv jiného důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.) dožadují přehodnocení provedeného dokazování. Pro úplnost je třeba uvést, že vznesené námitky postrádají důvodnost i co do obsahu. Samotná skutečnost, že soudy obou stupňů shledaly tvrzení obviněných jako nelogické ve světle ostatních skutkových zjištění, nezatěžuje výsledné rozhodnutí skutkovou vadou, neboť v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je v diskreci soudu posoudit věrohodnost konkrétního důkazu, a to na základě poznatků a souvislostí vyplývajících z doposud provedeného trestního řízení. Pokud obviněný B. argumentoval nutností přizpůsobit obchodní strategii společnosti E. H., s. r. o., skutečnosti, že je vedena na tzv. black listu, pak ovšem nevysvětlil (a na to poukázal i soud prvního stupně v bodě 300. svého rozhodnutí), jak zapojení dalších společností, jež ve spolupráci se spoluobviněnými P. a H. ovládali, do fakturačního řetězce vyřeší vzniklou situaci. Zvláště, když výrobce má možnost identifikovat jednotlivé motocykly bez ohledu na množství článků v řetězci, a tedy dovodit, že jsou obcházeni jím autorizovaní prodejci. Obdobnými nesrovnalostmi trpěla i výpověď obviněného P., který taktéž využíval pro své obchodní styky mezičlánku v podobě společností, jež postrádaly personální i majetkový kapitál pro takovou činnost, ale které podle skutkových zjištění soudu (body 301. a 302. rozsudku soudu prvního stupně) byly řízeny obviněnými spolu s již odsouzeným H. S ohledem na uvedené vymezení zjevného nesouladu a zjištění, že skutkový stav popsaný v napadených rozhodnutích vychází z postupu korespondujícího ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze přisvědčit obviněným, že se soudy obou stupňů dostatečně nevyjádřily k jejich alternativním skutkovým verzím.
34. Nedostatek opory v dokazování pro učiněný skutkový závěr o kontrole jednotlivých společností obviněnými je navazující námitkou, v čemž obvinění spatřují další zjevný rozpor. V obecné rovině i na tyto výhrady dopadá výše rozvedený judikaturní výklad, podle kterého samotná polemika se skutkovými závěry neobstojí v dovolacím řízení. Hlavní argument obviněných postrádá důvodnost i vzhledem k právní kvalifikaci skutku jako pokračujícího trestného činu spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, pro účely soudního rozhodnutí postačí, pokud spoluobvinění vedeni společným úmyslem svým jednáním působí ve vzájemné návaznosti, čímž postupně směřují k vykonání trestného činu (pro srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009). Uvedené dopadá i na projednávaný případ, kdy primární role odsouzeného H. spočívala v kontrole jednotlivých společností a jejich obchodních styků, zatímco funkcí obviněných mimo jiné bylo poptávat zboží ze zahraničí a pomáhat s řízením ovládaných společností. Takto rozdělené role tvořily články řetězu, které ve svém celku odpovídají popisu skutku. Pro správnost celkových skutkových závěrů soudu prvního stupně proto hrála zásadní roli zjištění propojující jednání obou obviněných s jednáním odsouzeného H., nikoli jejich vztah k jednotlivým společnostem. V tomto ohledu je možno odkázat na pečlivé zdůvodnění soudu prvního stupně v bodě 303. až 307. Jelikož skutková zjištění soudů obou stupňů korelují s obsahem důkazů a zvolenou právní kvalifikací a to způsobem, který nejeví znaky tendenčního hodnocení, či libovůle, nýbrž jednotlivé poznatky navzájem propojuje v souladu s požadavky podle §125 odst. 1 tr. ř., není jim z hlediska formální logiky co vytknout.
35. Obvinění taktéž zpochybnili, že by měli mít přístup do internetového bankovnictví a datových schránek společností nad rámec těch, ve kterých oficiálně působili jako jednatelé. Jejich verzi má svědčit skutečnost, že podle vyjádření znalců se přes IP adresu v areálu XY mohl na internet (a tedy i do příslušných aplikací) připojit kdokoliv. Vedle faktu, že takto formulovaná námitka nemá potenciál k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde v zásadě o prostou polemiku se závěry soudů nižších stupňů vycházející z tvrzení obviněných, lze doplnit, že neobstojí rovněž vzhledem k tomu, že internetové bankovnictví i datová schránka jsou chráněny heslem, jak správně poznamenal soud prvního stupně v bodě 283., a tedy byť kdokoliv se mohl připojit na internet z předmětné IP adresy, pouze osoby s příslušnými údaji mohly vstoupit do jednotlivých aplikací. I pro tuto námitku platí, že spolupráce obviněných byla prokázána bez rozumných pochybností, kdy z provedených důkazů vyplývá, že jejich součinnost zahrnovala nejen objednávky zboží, ale i jeho transport a uskladnění, a to ve jménu společností, u kterých nebyli jednateli. Skutečnost, že z IP adresy, na které sídlily společnosti obou obviněných (tedy E. H., s. r. o., a F. F. CZ, s. r. o.), došlo ve velké míře k přihlášení do internetového bankovnictví i datových schránek je pak pouze dalším článkem důkazního řetězce, ze kterého soudy vycházely. Nad to je nutno podotknout, že soudy ztotožnily obviněného B. také pomocí znaleckého šetření mobilního telefonu značky ALCATEL, který byl u něj nalezen při prohlídce a který obsahoval přes 70 potvrzujících SMS vygenerovanými jednorázovými přístupovými hesly pro autorizaci osoby oprávněné do internetového bankovnictví vstupovat a zadávat platby. Jinými slovy, soudy opřely svá skutková zjištění mimo jiné o nepřímý důkaz, jež plynule navazoval na ostatní poznatky. Postup soudů obou stupňů byl tedy ani v tomto případě nezakládá skutkovou, či právní deformaci učiněných závěrů.
36. Za významnou vadu obvinění označili i zamítnutí důkazních návrhů, které učinili po prvotním vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je prerogativem soudu vést hlavní líčení co nejúčinněji k objasnění projednávané věci ve smyslu §203 odst. 2 tr. ř. Argumentují-li proto obvinění, že jejich důkazní návrhy byly bezdůvodně zamítnuty, pouze tím napadají způsob vedení trestního řízení. V prvé řadě je ovšem třeba upozornit, že v rámci hlavního líčení konaného dne 8. 8. 2022 byly jednotlivé důkazní návrhy řádně zamítnuty, jak ostatně zmínil i státní zástupce. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně ve svém odůvodnění v bodě 327. nejen označil veškeré provedené návrhy, ale i důvod pro jejich zamítnutí, který spočíval v nadbytečnosti. Tvrzené opomenutí důkazů proto neobstojí. V opačném případě by Nejvyšší soud musel dospět k závěru, že každé řádně odůvodněné zamítnutí důkazního návrhu je důvodem ke kasaci, nehledě na skutečnost, že průběh skutkového děje byl v dostatečném rozsahu zjištěn. Ostatně i z odůvodnění původního zrušujícího usnesení odvolacího soudu vyplývá, že samotný rozsah dokazování je dostačující pro potřeby trestního řízení a v této souvislosti zmíněný soud toliko zadal soudu prvního stupně znovu zhodnotit důkazy co do míry účasti obviněných na trestné činnosti.
37. Poslední společná procesní námitka se vztahuje k popisu skutku ve skutkové větě soudu prvního stupně, která se podle mínění obviněných významově vzdaluje znění z podané obžaloby, čímž nebyla zachována totožnost skutku. Tato námitka nenaplňuje žádný z důvodů dovolání. Přes to považoval Nejvyšší soud za vhodné se alespoň stručně vyjádřit, že totožnost skutku není zachována jen při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu obžaloby a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, nýbrž postačí i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti zahrnuté do projednávaného skutku tedy mohou oproti obžalobě přibýt, jiné mohou odpadnout, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Podstatu skutku přitom tvoří jednání a následek, který jím byl způsoben. Následkem se rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu či právního statku), nikoli určitý typ následku (srov. rozhodnutí č. 45/1995 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je v trestním řízení zachována tehdy, je-li zachována alespoň (částečná) totožnost jednání nebo (částečná) totožnost následku. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času a místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v jednání či následku není dotčena. Nedotkne se jí ani přistoupení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 602 a 603.).
38. S ohledem na tato obecná východiska je třeba uvést, že byť je pravdou, že formulace skutku se v průběhu trestního řízení měnila, jedná se toliko o projev konkretizace skutkového děje s ohledem na proběhlé dokazování a z něj pramenící zjištění. Nutno také podotknout, že část změn byla výsledkem vrácení věci soudu prvního soudu k novému projednání kvůli výtkám odvolacího soudu o nedostatečném vymezení skutkového děje k osobě obviněných. Soud prvního stupně tedy postupoval v souladu s pravidly pro zachování totožnosti skutku a pokyny nadřízeného soudu.
39. Nad rámec společných námitek, obvinění separátně rozporovali i další dílčí zjištění a závěry odůvodnění soudů obou stupňů. Obviněný B. v obecné rovině vytkl nedodržení zásady vyšetřovací a zjevný rozpor mezi výpověďmi jednotlivých svědků a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Samostatně se také vymezil vůči znalecký posudkům, které podle jeho mínění jsou nedůvěryhodné a tendenční, protože pracovaly se stopami v nezapečetěných obalech. V případě znaleckého posudku od RNDr. Klímy měl být vyslovený závěr dále zatížen i skutečností, že na něm spolupracoval externí konzultant bez potřebného souhlasu. K provedeným videosekvencím z bankomatů namítl, že podle vyjádření státní zástupkyně v hlavním líčení, došlo k manipulaci. V neposlední řadě také zpochybnil, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty předmětného trestného činu ve formě úmyslného zavinění, neboť si nemohl být vědom, že jedná protizákonně.
40. Stran skutkové argumentace Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o pouhé doplnění námitek, které kromě překročení rámce dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., taktéž obviněný B. dostatečně nekonkretizoval, a není tedy zjevné, z čeho dovozuje zjevný rozpor týkající se výpovědí svědků, či na jakém základě shledal, že orgány činné v trestním řízení nedostály své úřední povinnosti zjistit všechny podstatné skutečnosti. Je vhodné dodat, že dovolací soud je ve své činnosti vázán dovolatelem zvoleným rozsahem a uvedenými důvody. „ Není-li proto z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace “ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
41. Namítá-li obviněný B. dále, že provedené znalecké posudky jsou procesně nepoužitelným důkazem, jedná se o zjevně neopodstatněnou argumentaci. Ve vztahu k námitkám o nedůvěryhodnosti posudků, lze shrnout, že skutečný a podstatný důvod pro jejich zpochybnění nebyl dán. Za takový totiž nelze považovat nedostatek v podobě neuzavřených obálek s předměty znaleckého přezkumu. Jelikož obviněný B. svými námitkami nenapadá osoby znalců, nýbrž průběh předání předmětů doličných, jeví se jako nereálné (jak ostatně upozornil prvoinstanční soud ve svém odůvodnění v bodě 187.), aby byl kdokoliv schopen v relativně krátkém časovém intervalu překonat zabezpečení jednotlivých elektronických zařízení, když i znalcům v oboru tato činnost zabrala podstatně déle. V případě zajištěného notebooku patřícího odsouzenému H. ostatně bylo zapotřebí až 500 milionů kombinací a druhého znaleckého posudku k prolomení zabezpečení, neboť prvnímu znalci se nepodařilo zpřístupnit data uchovaná na tomto přístroji. Toto jen podtrhuje časovou a technickou náročnost vytěžení konkrétních důkazů, jejichž případnou manipulaci proto nelze dovodit z významově drobného formálního pochybení. Pokud jde o výhrady k osobě konzultanta přibraného znalcem RNDr. Klímou je nutno předně zdůraznit, že §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, účinného do 31. 12. 2020 (tedy zákona účinného v době vypracování znaleckého posudku RNDr. Klímou), stanovil, že znalec je oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, jestliže to vyžaduje povaha věci. Z obsahu znaleckého posudku je také patrné, že znalec seznámil policejní orgán s přibráním konzultanta (lze i odkázat na odůvodnění odvolacího soudu v bodě 34.), který proti tomuto kroku nevznesl námitky. Jelikož neexistuje zákonná překážka pro spolupráci na přípravě znaleckého posudku a v projednávaném případě byly příslušné orgány informovány, není dán důvod pro shledání vady v uvedeném postupu. V neposlední řadě námitka o nevedení kontrolního součtu u znaleckého posudku od RNDr. Klímy nemá opodstatnění, jelikož z vyjádření znalce je zjevné, že neuspěl ve snaze zpřístupnit zajištěný notebook a z toho důvodu nemohl provést ani kontrolní součet.
42. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce o nepřípustnosti záznamů z bankomatů. Nutno konstatovat, že zde obvinění dezinterpretují vyjádření státní zástupkyně z hlavního líčení konaného dne 31. 8. 2021. Jak totiž vyplývá z kontextu celého jejího vyjádření, nešlo zde o žádnou nepřípustnou manipulaci s těmito důkazy, nýbrž pouze o objasnění nesouladu písemného sdělení příslušné banky o počtu předávaných nahrávek a počtem nahrávek skutečně orgánům činných v trestním řízení poskytnutých. Za účelem zachování správnosti a srozumitelnosti spisového materiálu byla kontaktována ČSOB, aby své prvotní vyjádření uvedla do souladu se skutečností, což také učinila.
43. Lze shrnout, že námitky obviněného brojí toliko proti skutečnostem, se kterými nelze spojovat procesní nezpůsobilost konkrétních důkazů.
44. Formálně uplatněné hmotněprávní argumentaci ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o nedostatku vědomostní složky obviněného a s tím související námitce vůči právní kvalifikaci skutku taktéž nelze přisvědčit. Obviněný B. staví naznačenou hmotněprávní polemiku na nesouhlasu se skutkovými závěry, které nahrazuje vlastní verzí událostí. Jak ovšem Nejvyšší soud konstatoval výše, neshledal v posuzované věci zjevný rozpor, či jinou skutkovou vadu, pro kterou by napadená rozhodnutí nemohla obstát.
45. Ve vztahu k samostatným námitkám obviněného P., je možno shrnout, že obdobně jako v případě obviněného B., se převážně jedná o rozšíření skutkových námitek. Konkrétně jde o fiktivnost dodavatelských faktur s ohledem na neprovedený výslech osob označených na daňových přiznáních společností MESOPO, s. r. o., STAVOTOM, s. r. o., a 1.ANIGROUP, s. r. o., a účetnictví společnosti F. F. CZ, s. r. o., ve které v rozhodné době působil jako jednatel a které netrpělo žádnými vadami. V této návaznosti dále rozvedl, že samotná absence plateb není nezbytnou podmínkou pro nárok na odečtení DPH, což odporuje právní kvalifikaci soudů obou stupňů. Dále podle jeho mínění soudy ani neodůvodnily svůj závěr, že si měl s odsouzeným H. přerozdělit finance získané krácením DPH, či dovození spolupachatelství s odsouzeným H. a obviněným B. Zbytek svých námitek zaměřil jednak na vady v právním hodnocení vycházející z dříve rozvedených skutkových vad rozhodnutí soudu prvního stupně a dále na výrok o náhradě škody a ve smyslu §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. i výroku o peněžitém trestu a propadnutí náhradní hodnoty.
46. I pro samostatně vznesené skutkové námitky obviněného P. platí, že jde především o prostou skutkovou polemiku nahrazující závěry soudu vlastními úvahami bez bližšího opodstatnění pro podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti argument bezvadným účetnictvím společnosti F. F. CZ, s. r. o., je zcela irelevantní pro zkoumaný skutkový děj, jelikož podstata trestné činnosti spočívá v nezákonném odečtu DPH společnostmi MESOPO, s. r. o., STAVOTOM, s. r. o., 1.ANIGROUP, s. r. o., nikoliv společností obviněného, která sloužila jako výchozí bod pro následné protiprávní jednání. Není náhodou, že zatímco chod základních společností E. H., s. r. o., a F. F. CZ, s. r. o., zůstával nezměněn, úloha prostřední článku pro nákup ze zahraničí se s postupem času předávala z MESOPO, s. r. o., na STAVOTOM, s. r. o., a následně na 1.ANIGROUP, s. r. o. Ba právě naopak, spolupráce obviněných s odsouzeným H. na kontrole nejen zmíněných společností a jejich obchodních vztahů vyústila ve vytvoření systému, kdy spoluobvinění na základě fiktivních faktur současně prováděli platby za jednu společnost, jen aby ji jménem jiné společnosti vybrali, jak dokládají provedené důkazy (bod 305. soudu prvního stupně). Právě takto těsná spolupráce vedla soud prvního stupně k závěru, že vybraná hotovost byla alespoň částečně přerozdělena mezi obviněnými. I tomuto zjištění svědčí zjevné logické a věcné odůvodnění důkazního postupu soudu, které naplňuje požadavek transparentnosti a vylučuje libovůli při rozhodování. Na stejném skutkovém základě pak soud prvního stupně dovodil i naplnění znaků spolupachatelství, čímž se vyvrací i vznesená námitka nedostatečného odůvodnění této části výroku o vině. Nehledě na uvedené, otázka způsobu naložení s výtěžkem z trestné činnosti není z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) [ani písm. h)] tr. ř., jak již výše naznačeno relevantní.
47. Pokud jde o výslech osob označených na daňových přiznáních, obecně platí, že cíle zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je dosaženo, pokud jsou zodpovězeny podstatné otázky nezbytné pro spravedlivé rozhodnutí. V projednávané věci soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Výtka obviněného P., že doplnění dokazování o předmětné výslechy by potenciálně poskytlo nové kruciální poznatky neobstojí, jelikož se zaměřuje na formální stránku podání daňového přiznání, zatímco projednávaný skutkový děj se týká převážně fiktivního obsahu jednotlivých plnění. Jinými slovy, jak výstižně poznamenal soud prvního stupně v bodě 310., daňová přiznání vycházela z fiktivního stavu, jenž byl předmětem trestního řízení. Není pak vadou, pokud soudy nižšího stupně neprovedly důkaz, který neměl význam pro jejich skutková zjištění. Nelze ani odhlédnout od faktu, že zmíněný svědek T. Č., na kterého obviněný výslovně odkázal, podle spisového materiálu sestavoval daňová přiznání pro společnost E. H., s. r. o., nikoliv pro společnosti kontrolované obviněnými společně s odsouzeným H. (např. srov. č. l. 242). Jedná se proto obdobně jako v předchozím odstavci o irelevantní důkaz vzhledem k podstatě projednávané věci.
48. Nad rámec uvedeného nutno dodat, že vytkl-li obviněný P. odvolacímu soudu, že porušil zásady trestního řízení, jestliže v bodě 82. napadeného usnesení uvedl, že: „Důkaz, který neexistuje, provést nelze, avšak právě neexistence důkazu je v tomto případě důkazem sama o sobě.“, je třeba nahlížet na toto jeho odůvodnění v celém kontextu zmiňovaného odstavce. Odvolací soud tím v reakci na odvolací námitku toliko vyjádřil, že dospěl-li soud prvního stupně na základě komplexního a vyváženého hodnocení provedených důkazů k závěru o fiktivnosti faktur v bankovnictví firem zapojených do fakturačního řetězce, absence jakýchkoliv důkazů k platbám za tyto faktury tento závěr v daném případě jenom potvrzuje.
49. K argumentaci obviněného P. o podmínkách odečtu DPH lze stručně poznamenat, že v obecnosti je možné se ztotožnit s názorem, podle něhož samotný akt platby za plnění není nezbytnou podmínkou pro uplatnění odečtu DPH ve smyslu §72 zákona č. 235/2004 Sb., zákon o dani z přidané hodnoty. Ovšem v posuzované věci je s ohledem na učiněné komplexní skutkové závěry tvrzení o zákonnosti zmíněného odečtu neudržitelné, jelikož podle správných skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě soudu prvního stupně bylo podstatou činnosti obviněných simulování plnění v rámci účelově vytvořeného řetězce obchodních společností.
50. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný P. podřadil v obecné rovině dvě námitky, a to vůči výroku o vině a výroku o náhradě škody. Na podobném principu jako obviněný B. uvedl, že nesprávné skutkové závěry vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. I v tomto případě je nutno odmítnout úvahu, že takto vymezené námitky konstituují uvedený dovolací důvod. Jak přitom Nejvyšší soud konstatoval výše, soudy nižších stupňů učinily na základě úplného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Tvrzené vady v právní kvalifikaci skutku tímto ztrácí na důvodnosti, neboť jejich základ tkví v polemice s odůvodněnými skutkovými závěry.
51. V neposlední řadě obviněný P. směřoval své hmotněprávní námitky ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. do výroku o náhradě škody, který označil za vadný pro neuplatitelnost v občanskoprávním řízení. Prvně je třeba zmínit, že s touto polemikou se již správně vypořádal odvolací soud, a to v bodě 68. napadeného usnesení. Obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikované pod č. 39/2014 Sb. rozh. tr., bylo již v uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu obšírně vyloženo, resp. zdůrazněno že část právní věty citovaného usnesení podstatná pro projednávaný případ spočívá v tom, že příslušný finanční orgán nemůže uplatňovat v trestním řízení nárok na náhradu škody vyplývající ze zkrácené daně proti subjektu povinnému k zaplacení daně. Tímto ovšem obviněný jako fyzická osoba v posuzovaném případě nebyl. Naopak není v rozhodovací praxi nijak zpochybňováno, že uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jak uvedl odvolací soud, z takových závěrů přitom vycházel soud prvního stupně, což vyplývá z bodů 346. a 347. jeho rozsudku. Je nutno také připomenout, že dotčený finanční úřad na uvedené právní závěry poukázal ve svém podání, v němž uplatnil nárok na náhradu škody.
52. Dále je třeba uvést, že pro možnost samotného uplatnění nároku na náhradu škody přitom není rozhodné, zda pachatel daňového trestného činu za právnickou osobu jednal z pozice statutárního orgánu či člena kolektivního statutárního orgánu, či za ni jednal jako osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu, jako faktický či stínový vedoucí (shadow director). Uplatnění nároku na náhradu škody zde přichází v úvahu i tehdy, jestliže je možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Samotná existence platebního výměru vydaného příslušným finančním úřadem proti povinnému k placení daně (právnické osobě využité pachateli trestného činu podle §240 tr. zákoníku) nebrání uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení.
53. Při posouzení nároku na náhradu škody v trestním řízení v obdobných případech je otázka, zda obviněnému vznikl či nevznikl ručitelský závazek člena statutárního orgánu rozhodná především v případě, je-li obviněný zvoleným členem statutárního orgánu (nikoli tedy v postavení, v jakém se nacházel obviněný). Neexistence tohoto oficiálního postavení ovšem nemůže bránit možnosti poškozeného domoci se v adhezním řízení náhrady škody po pachateli daňového trestného činu, který za právnickou osobu jednal coby osoba fakticky se nacházející v postavení člena statutárního orgánu, resp. osoby takovou společnost fakticky řídící mimo zákonem předpokládané společenstevní organizační struktury.
54. I s námitkou obviněného ohledně okamžiku uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody se odvolací soud adekvátně vypořádal (lze odkázat na bod 71. odůvodnění odvolacího soudu). Výši požadované náhrady škody, která byla uplatněna řádně a včas (§43 odst. 3, §206 odst. 2 tr. ř.), je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to v případě řízení před soudem prvního stupně až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení (§217, §218 tr. ř.). Je tedy přípustné, aby poškozený v průběhu trestního řízení rozšířil a důkazně doložil svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody, o kterém je možno poté rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. ř., a to za splnění podmínky, že je dána obviněnému nebo jeho obhájci možnost se k takovému rozšíření nároku konkrétně vyjádřit a uplatnit proti němu námitky. V posuzovaném případě byla tato podmínka nepochybně splněna. Návrh poškozeného spočívající v doplnění nároku na náhradu škody ze dne 6. 10. 2021 byl podle §213 tr. ř. včetně příloh proveden k důkazu při hlavním líčení dne 8. 10. 2021. Hned po jeho provedení se obviněný měl možnost k důkazu vyjádřit. Dokazování v řízení před soudem prvního stupně pak pokračovalo ještě v další dny, a i zde byla obviněnému poskytnuta možnost uplatňovat námitky vůči nároku na náhradu škody.
55. Poslední námitky obviněného směřovaly vůči výroku o trestu, přesněji vůči peněžitému trestu a trestu zabavení náhradní hodnoty, které podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ve vztahu k peněžitému trestu vytkl nedobytnost ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku, která byla zapříčiněna nedostatkem podkladů pro stanovení výměry trestu odpovídající jeho finančním možnostem. K tomu je třeba uvést, že takto formulovaná námitka odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Nedobytný bude peněžitý trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Pro neuložení peněžitého trestu přitom nestačí jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit.
56. Již odvolací soud přezkoumával obviněnému uložený peněžitý trest, přičemž uzavřel, že výše trestu v počtu 560 denních sazeb při stanovení denní sazby ve výši 3 500 Kč nelze ve světle úvah soudu prvního stupně rozhodně označit za nepřiměřeně přísný trest (viz bod 62. napadeného usnesení). Možno k tomu dodat, že trest v dané výši byl uložen v zákonném rozpětí z hlediska jak počtu denních sazeb, tak výše jedné sazby. Soud vycházel z toho, že obvinění páchali trestnou činnost s cílem získání majetkového prospěchu, přičemž u řady společností zapojených do fakturačního řetězce docházelo k velmi častým výběrům hotovosti z účtů společností v celkově velkém objemu.
57. Podle §68 odst. 4 tr. zákoníku příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.
58. Jde o subsidiární možnost, jak soud určí výši jedné denní sazby peněžitého trestu. Zároveň zde zákon stanoví, že se nevychází jen z čistého příjmu pachatele, jak uvádí §68 odst. 3 tr. zákoníku, ale též z majetku pachatele a z výnosů z něj a také z dalších podkladů. Dalšími podklady, z nichž může soud vycházet při stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu, budou všechny důkazy a údaje, které umožňují soudu učinit kvalifikovaný odhad pachatelových příjmů tak, aby výše denní sazby, pokud možno co nejvíce odpovídala skutečným osobním a majetkovým poměrům pachatele. Stanovení příjmů pachatele, jeho majetku a výnosů z něj, jakož i jiných podkladů pro určení výše jedné denní sazby peněžitého trestu odhadem soudu bude přicházet v úvahu za situace, kdy nebudou k dispozici žádné nebo dostatečné podklady ke zjištění pachatelova čistého příjmu a jeho majetkových poměrů, zejména neposkytne-li sám pachatel v tomto směru potřebnou součinnost. Odhad soudu pak bude vycházet zejména z těch důkazů, které jsou k dispozici, a z případného srovnání postavení, situace, vzdělání, pracovní kvalifikace a dalších charakteristik pachatele s jinými osobami, u nichž lze zjistit čistý příjem. Odhad soudu ovšem nesmí být projevem jeho libovůle, ale musí mít racionální podklad v úvahách a argumentech soudu, aby byl přesvědčivým a přezkoumatelným podkladem pro stanovení výše jedné denní sazby peněžitého trestu [PÚRY, František. §68 (Výměra peněžitého trestu). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1200, marg. č. 4.].
59. Nejvyšší soud přitom konstatuje, že soud prvního stupně svůj postup, jestliže při úvaze, zda uložit peněžitý trest a v kladném případě v jaké výši, vyšel z tzv. kvalifikovaného odhadu, také patřičně odůvodnil. Učinil tak zejména v bodech 341. a 342. svého rozsudku, na něž lze plně odkázat. Proto ani námitka ohledně uloženého peněžitého trestu neobstojí.
60. Argumentace obviněného směřující do výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty spočívající v nesplnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, taktéž postrádá opodstatnění. Z formálního hlediska sice platí, že i tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ovšem v projednávaném případě postrádá zákonnou oporu. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit propadnutí náhradní hodnoty, „ jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle §70 tr. zákoníku, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku “.
61. Věcí ve smyslu §70 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí bezprostřední výnos z trestné činnosti, přičemž podle §70 odst. 2 tr. zákoníku pak soud může uložit trest propadnutí věci, která je nástrojem trestné činnosti, nebo která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná. Výkladem podle §135b odst. 1 tr. zákoníku se výnosem z trestné činnosti rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu. Podle §135b odst. 2 tr. zákoníku se bezprostředním výnosem z trestné činnosti rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků. Podle §135b odst. 3 tr. zákoníku se zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků, a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.
62. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud tento druh trestu ukládal vzhledem k tomu, že obvinění se daňové trestné činnosti dopouštěli za účelem získání finančního prospěchu, resp. umožnění získání takového prospěchu jinému, což se jim též dlouhodobě dařilo. Pro obviněné představovala trestná činnost významný zdroj příjmu. Z výše uvedeného je patrné, že soud přijal na podkladě provedeného dokazování závěr o tom, že obviněný P. jednal zištně za účelem finančního prospěchu a takového osobního prospěchu trestnou činností také dosáhl.
63. Obviněnému byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 15 419,60 Kč nacházejících se na jeho bankovním účtu vedeném u Československé obchodní banky, a. s. Prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozhodnutí navázal, že peněžní prostředky v majetku obviněných, které se v přípravném řízení podařilo zajistit, soud s ohledem na generickou povahu peněz posoudil jako zprostředkovaný výnos z trestné činnosti ve smyslu §135b odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, byť v kontextu zjištěného rozsahu trestné činnosti obviněných je patrné, že tímto trestem je postihován pouze velmi malý zlomek hodnoty jejich reálných výnosů.
64. Byť si lze představit pregnantnější formulaci tohoto konkrétního výroku o trestu, jelikož z čistě formálního hlediska nerozlišuje mezi zprostředkovaným výnosem ve smyslu §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a náhradní hodnotou podle §71 odst. 1 tr. zákoníku, z kontextu odůvodnění, a především učiněných skutkových zjištění vztahujících se k finančním výhodám plynoucím z kontroly podnikatelské činnosti jednotlivých právnických osob, je zřejmé, že nebylo v možnostech soudu určit hmotněprávní podstatu zajištěných finančních prostředků. V době ukládání trestu tedy soud prvního stupně nemohl jednoznačně určit, zda se jedná o peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti, nebo zda ty již byly zcizeny, či jinak spotřebovány. Tento závěr je ostatně patrný i z odůvodnění soudu v bodě 340., ve kterém zdůrazňuje generickou povahu peněžních prostředků a jejich zaměnitelnost pro potřeby trestního řízení. Za této neprůkazné situace pak nelze považovat postup soudu za vadný, neboť veden vlastním uvážením za splnění zákonných podmínek přistoupil k uložení trestu, jež lépe sledoval dosažení účelu trestu.
65. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů vytýkanými vadami netrpí.
V.
Způsob rozhodnutí
66. Bylo tedy možno uzavřít, že námitky obviněných B. a P. dílem nerespektovaly věcné zaměření uplatněných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. a dílem postrádaly jakékoli věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
67. Obviněný P. v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu