ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1038.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1038/2023-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 3 To 112/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 190/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 3. 2023, sp. zn. 1 T 190/2022, byl obviněný J. S. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod body 1)–2) jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému M. M. škodu ve výši 11 000 Kč.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu, a obviněný, který svůj opravný prostředek zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 3 To 112/2023, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného po dílčí úpravě tzv. právních vět výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nově uznal vinným pod body 1.–2. jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, za což jej podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §62 odst. 1, 3, §63 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému M. M. škodu ve výši 11 000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že
1. dne 13. 7. 2022 kolem 15:35 hodin v obci XY, okres XY, po poškození dřevěné branky vnikl na pozemek u rekreační chaty č. XY, rozbil skleněnou výplň okna ložnice, vnikl do chaty, po které se volně pohyboval, uvnitř poškodil i další zařízení, aniž by odtud něco odcizil, dále poškodil na pozemku i dveře dřevěné kůlny, aniž by z ní něco odcizil, a způsobil tak M. M. škodu v celkové výši nejméně 11 800 Kč,
2. dne 13. 7. 2022 kolem 15:45 hodin v obci XY, okres XY, přistoupil k rekreační chatě č. XY, snažil se vykopnout vstupní dveře, v úmyslu do chaty následně vniknout, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen R. H., který jej okřikl, a vzápětí obviněný z místa utekl, přičemž vyhnutím spodní části dveří způsobil V. V. škodu ve výši nejméně 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2023, sp. zn. 3 To 112/2023, podal obviněný J. S. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tato okolnost byla obviněným před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta, a že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konkrétně uvedl, že ve věci rozhodla soudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová, u níž lze mít pochybnosti, že pro poměr k obviněnému nemůže nestranně rozhodovat. Rozvedl, že obviněný se zná se synem soudkyně a jeho matka si se soudkyní tyká a jeho otec si tyká s manželem soudkyně. Protože syn soudkyně má záznamy v rejstříku trestů, mohla podle jeho názoru vědomost soudkyně o tom, že obviněný jejího syna zná a že na něj může mít negativní vliv, tuto negativně ovlivnit při jejím rozhodování nejen o vině obviněného, ale též při ukládání trestu, aby uložením nepodmíněného trestu obviněnému svého syna odradila od páchání trestné činnosti. Konstatoval, že jej překvapilo rozhodnutí soudkyně o tom, že není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené věci s odůvodněním, že se její syn zřejmě zná s obviněným a že soudkyně rodiče obviněného nezná a nikdy se s nimi nesetkala.
6. Zdůraznil, že soudkyně ví, že obviněný zná jejího syna a že její syn s ním hrával basket a společně lyžovali v místě, kam jej soudkyně vozila. Zná se také s jeho rodiči, když s matkou se bavila o osobních věcech, např. zdravotním stavu, zažité dopravní nehodě, poskytla matce obviněného telefonní kontakt a takto spolu i komunikovaly, a otec obviněného chodil s manželem soudkyně do sauny. Její vyjádření k námitce podjatosti je proto nepravdivé, což jen prohlubuje pochybnosti o její nepodjatosti, stejně jako způsob hodnocení důkazů a rozhodnutí o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud ve věci rozhodla soudkyně, u níž lze pochybovat o její nepodjatosti, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Dovolatel zdůraznil, že sice nezpochybňuje právní kvalifikaci učiněných skutkových zjištění, ale napadá správnost těchto zjištění a správnost dokazování, neboť ve věci existují extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Podle dovolatele v provedeném dokazování existují vady opomenutých důkazů, provedení důkazu získaného procesně nepřípustným způsobem a svévolného hodnocení důkazů. Nejprve poukázal na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru o jeho vině též na základě výslechu obviněného učiněného v postavení podezřelého a na jeho základě vytvořeného situačního plánku jeho pohybu, přičemž odvolací soud správně k těmto důkazům nepřihlédl a konstatoval, že listina vytvořená policejním orgánem na základě hodnocení podání vysvětlení obviněného učiněného před zahájením trestního stíhání není důkazem ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř.
8. Obviněný mínil, že jeho vinu neprokazují ani další v řízení provedené důkazy. Ty toliko potvrzují, že se skutek stal, nikoliv však, že se jej dopustil právě on. Pokud by na místě činu byl, jistě by tam zanechal stopy. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví traseologie, nevyplynula shoda na místě zajištěných stop se vzorkem podešve jeho obuvi. Argumentaci odvolacího soudu, že se nemuselo jednat o stopu pachatele a že nepřítomnost stopy obviněného neznamená, že na místě nebyl, když nelze vyloučit, že došlo k výměně obuvi, označil za nepodložené domněnky. Vytkl, že na místě činu nebyly zajištěny ani jeho otisky prstů, DNA ani pachové stopy. K rozhodnutí o jeho vině soudu stačila výpověď svědka R. H. a protokol o rekognici. Obviněný pak připomněl svou námitku proti nevěrohodnosti tohoto svědka a proti zákonnosti provedené rekognice. S námitkou nezákonnosti provedené rekognice se soud prvního stupně nikterak nevypořádal. Těmito námitkami se zabýval až odvolací soud, jeho rozhodnutí je však zatíženo vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními.
9. Připomněl, že nezákonnost provedené rekognice spatřoval v tom, že se v rozporu s §104b odst. 3 tr. ř. jako poznávaná osoba výrazně lišil od ostatních figurantů. Základním testem je, že na základě předchozí výpovědi poznávajícího by neměla být nezúčastněná osoba schopna mezi figuranty podezřelého identifikovat. Z pořízené fotodokumentace je zjevné, že nebyl splněn zákonný požadavek v §104b odst. 3 tr. ř., neboť obviněný nebyl svědkovi ukázán mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují, zejména barvou a délkou vlasů, jakož i oblečením. Všichni figuranti na sobě měli kraťasy, jediný obviněný byl oblečen v dlouhých kalhotách, což svědka mohlo podvědomě ovlivnit. Odlišoval se také jako jediný z figurantů svými vlasy, když všichni ostatní měli velice krátké a tmavší (nikoli však černé) vlasy. Zdůraznil, že svědek před soudem sdělil, že ani jeden z figurantů nemohl mít rozčepýřené vlasy, podle kterých obviněného identifikoval. Za této situace by na základě předchozí výpovědi poznávajícího byla nezúčastněná osoba schopna mezi figuranty identifikovat právě obviněného, neboť se v tomto znaku výrazně odlišil. Argumentace odvolacího soudu uvedená pod bodem 21. odůvodnění jeho rozhodnutí podle dovolatele nemůže obstát, a to ani s ohledem na výpověď svědka v hlavním líčení, který uvedl, že si na skutek, který se odehrál dne 13. 7. 2022, kdy bylo okolo 30 °C, pamatuje, byla zima a sníh. Podotkl, že tato část výpovědi není v protokolu o hlavním líčení uvedena. Konstatoval, že samosoudkyně se snažila sugestivními dotazy svědka navézt k opravě, tento ale stále uváděl, že si pamatuje na stopy sněhu. Odvolací soud pak obviněnému neumožnil doplnit dokazování přehráním zvukového záznamu či vyžádáním zprávy ČHMÚ, ale ani nevysvětlil, proč uvěřil výpovědi svědka, že skutečně poznal obviněného, když uvedl, že si pamatuje, že v době spáchání skutku byl sníh. Touto částí výpovědi byla věrohodnost svědka výrazně zpochybněna.
10. Za nezákonný považoval rovněž postup policejního orgánu v přípravném řízení, když obviněný se na základě telefonické žádosti své matky dostavil na místo činu, kde byl za přítomnosti policie zahlédnut poškozeným M. M., který jej ještě téhož dne ve večerních hodinách viděl na obvodním oddělení policie, kde si ho vyfotil na mobilní telefon. Podle obviněného je možné, že poškozený M. M. ukázal tuto fotografii R. H. před rekognicí, byť tuto skutečnost popírají. Podle dovolatele je nevěrohodné, že by se uvedení svědci neznali, když svědek R. H. dělá správce na chatě v těsné blízkosti svědkovy chaty. Dále vytkl, že policejní orgán při provádění rekognice neučinil ani opatření, která mohou přispět ke zvýšení důkazní síly rekognice, jak uvedl také Ústavní soud. Z těchto zmínil pořízení videozáznamu o rekognici, které by bylo vhodné s ohledem na stadium řízení a provedení úkonu bez obhájce, upozornění poznávající osoby, že pachatel se mezi předváděnými osobami nemusí nacházet, provedení rekognice osobou, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná, a provedení rekognice s větším počtem osob. Jelikož byla důkazní situace nejednoznačná, měl být kladen důraz na dodržení stanovených standardů, jako je pečlivé provedení výběru a úpravy vzhledu figurantů, kteří by se neměli výrazně lišit zejména vzrůstem, obličejem (vousy, barva), vlasy (barvou, množství a délkou), oblečením, věkem apod.
11. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2023, č. j. 3 To 112/2023-180, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozsudkem rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného zdůraznil, že obviněný ve svém dovolání opakoval obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Na námitky dovolatele proto již reagovaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na jejich argumentaci státní zástupce v podrobnostech odkázal, neboť se s ní plně ztotožnil.
13. Konstatoval, že odvolací soud se vypořádal s námitkami proti podjatosti samosoudkyně soudu prvního stupně v bodě 12. odůvodnění svého rozhodnutí tak, že odkázal na rozhodování předmětné soudkyně podle §30 odst. 1 tr. ř., z něhož je patrno, že kontakty mezi ní a rodinou dovolatele byly spíše nahodilé a nijak blízké. Zdůraznil také, že v předchozích svých trestních věcech dovolatel podjatost totožné soudkyně nenamítal. K uvedenému dodal, že tykání se stalo v současné době rozšířeným společenským chováním, z něhož nelze dovozovat žádný bližší vztah mezi osobami. I kdyby bylo tvrzení dovolatele o vztahu soudkyně k jeho rodičům pravdivé, jednalo by se o vztahy natolik povrchní, že by z nich jen stěží bylo možno usuzovat na možnou podjatost soudkyně. Taková podjatost by nadto musela směřovat spíše ve prospěch, a nikoliv v neprospěch dovolatele, neboť lze předpokládat, že člověk má snahu chovat se lépe k lidem, s jejichž rodinou se přátelí, než k lidem cizím. Připomněl, že podle judikatury nemůže být podjatost založena kupříkladu tím, že je soudce obviněným křivě obviněn (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/2019 Sb. rozh. tr.), ani tím, že soudcova manželka zastupuje protistranu obviněného v civilním řízení (rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/2017 Sb. rozh. tr.), ani soudcovou bývalou politickou příslušností (rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/2013 Sb. rozh. tr.). Požadován je jeho skutečný vztah k věci nebo k zúčastněným osobám, který může založit např. opakované posuzování výpovědi již soudcem posouzené v předchozím řízení (rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2016 Sb. rozh. tr) či jiná účast na předchozím rozhodování (rozhodnutí uveřejněné pod č. 76/2013 Sb. rozh. tr.). Takové okolnosti dovolatel neuvedl a jeho námitka obsahovala pouze vágní podezření, že soudkyně mohla znát jeho rodiče a přátelsky se s nimi stýkat. V tomto rozsahu proto považoval státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné.
14. Stran námitek dovolatele proti skutkovým zjištěním a provedenému dokazování státní zástupce zdůraznil, že ve věci nejsou žádná vadná zjištění podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění. V těchto souvislostech poukázal na bod 42. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16, týkající se připuštění možnosti použití „opětovného poznání“ jako důkazního prostředku. Nad rámec uvedeného poznamenal, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odpovídá pouze námitka dovolatele proti nevyhovění jeho důkazním návrhům. S touto námitkou se však věcně adekvátním způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 22. odůvodnění svého rozsudku a dovolání je v této části podle jeho názoru zjevně neopodstatněné. Dále konstatoval, že celkový obsah dovolatelových námitek směřuje spíše k porušení zásady in dubio pro reo . S odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu připomněl, že pro zrušení soudního rozhodnutí může být důvodem toliko extrémní porušení předmětné zásady. Z judikatury, kterou ve svém vyjádření citoval, dovodil, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněný podal dovolání dne 13. 10. 2023 a odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., specifikoval jejich obsah tím, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného plyne, že dovolatel formálně uplatnil jím označené důvody dovolání ve znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021. Z výslovné argumentace dovolatele obsažené v jeho podání se však podává, že nikterak nebrojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku ani jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a své námitky, které formálně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, vystavil toliko na námitkách zaměřených proti učiněným skutkovým zjištěním a provedenému dokazování. S ohledem na dovolací argumentaci obviněného, která byla založena na odlišných skutkových zjištěních, než jaká učinily soudy nižších stupňů, lze mít důvodně za to, že by dovolatel podle nového znění trestního řádu vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. mínil uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v aktuálním znění, který jako jediný dovolací důvod specifikuje konkrétní situace, za nichž je možno uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním.
18. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
19. Ze spisového materiálu i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu coby orgánu druhého stupně je zjevné, že obviněný před rozhodnutím odvolacího soudu vznesl námitku podjatosti samosoudkyně soudu prvního stupně, která v jeho věci rozhodla. Tento formální předpoklad pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tak lze v nyní projednávaném případě dovolatele považovat za splněný.
20. Další podmínka, s níž zákon spojuje možnost podání dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a která musí být s výše uvedenými formálními předpoklady naplněna současně, spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Musí tedy jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
21. S ohledem na argumentaci dovolatele a výhrady týkající se podjatosti samosoudkyně rozhodující v jeho věci v prvním stupni je podstatné ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Podle něj je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné osoby soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
22. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení. Pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce může vyvolat např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný; poměr k projednávané věci může záležet i v tom, že orgán uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Nutno dodat, že poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán zmíněný v §30 odst. 1 tr. ř., který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 374 až 376).
23. Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální rovněž ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
24. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) i Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 451/13). Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury těchto soudů identifikovat na základě hmotněprávního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. usnesení téhož soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 26/2000), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05).
25. Ústavní soud shodně s ESLP (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice, stížnost č. 64935/01, ze dne 7. 6. 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem; za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým – nikoliv nezaujatým – vztahem k věci či osobám. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby se obava z absence nestrannosti soudce zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. REPÍK, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).
26. Nejvyšší soud konstatuje, že v případě samosoudkyně JUDr. Vladimíry Kikerlové rozhodující v projednávané věci v prvním stupni na základě obsahu trestního spisu nelze shledat ani poměr k projednávané věci, ani poměr k osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Podle obviněného spočívala podjatost samosoudkyně JUDr. Vladimíry Kikerlové v tom, že se obviněný zná s jejím synem, jakož i v tom, že se jeho rodiče znají se samosoudkyní a jejím manželem. Je nutno poznamenat, že s námitkou podjatosti se vypořádala již samosoudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová v usnesení ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 1 T 190/20222, jímž podle §30 odst. 1 tr. ř. rozhodla, že není z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného vyloučena. Vypořádal se s ní také soud odvolací, který pod bodem 12. odůvodnění svého rozhodnutí v podrobnostech na citované usnesení odkázal. V usnesení, jímž JUDr. Vladimíra Kikerlová rozhodla, že není ve věci obviněného vyloučena, tato přiznala, že si je vědoma skutečnosti, že obviněný se s jejím synem zřejmě zná, neboť provozoval zimní sporty v Malé Morávce (stejně jako podle svých tvrzení obviněný), kam jej vozila, mohla se tam setkat také s rodiči obviněného. Soudkyně však zdůraznila, že k tomuto docházelo před více než deseti lety, není si vědoma ani toho, že by její syn, který se již odstěhoval mimo okres Bruntál, udržoval s obviněným jakékoliv vztahy. Je tedy zjevné, že pokud soudkyně znala rodiče obviněného, pak toliko vzdáleně jako rodiče jiných dětí, jež na stejném místě sportovaly. Za těchto okolností není vyloučeno, že si i tykali nebo se potkali v sauně, to však nijak neznamená, že jde o jakkoliv významné a nadále trvající vztahy. Z popisu soudkyně, kterému není důvodu nevěřit, a to i s ohledem na to, že možnost setkání s rodiči obviněného přiznala a připustila, že se obviněný v minulosti znal s jejím synem, vyplývá, že pokud nějaké povrchní či nahodilé vztahy s obviněným či jeho rodiči měla, respektive je poznala a někdy s nimi mluvila, pak si na ně již ani s ohledem na více než deset let starou a nevýznamnou záležitost nepamatuje. Takové skutečnosti tedy rozhodně nesvědčí o zaujatém poměru soudkyně k osobě obviněného; nelze proto uvažovat o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pokud jde o obviněným namítané nesprávné hodnocení důkazů, nevypořádání se s četnými námitkami zaměřenými proti provedení rekognice a také uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ačkoli bylo možno uložit trest s mírnějším zásahem, pak ani na základě takové námitky nelze shledat odůvodněnou pochybnost o nestrannosti a nezaujatosti soudkyně. Předně je nutno podotknout, že námitky ohledně správnosti rozhodnutí je třeba hodnotit v rámci přezkoumání věci samotné a i v případě, dopustí-li se jakýkoliv soudce chyby v rámci hodnocení důkazů či právní kvalifikace a jiného právního hodnocení, lze takové vady napravit v rámci opravných řízení (jako se ostatně stalo i v posuzovaném případě). Předmětná tvrzení dovolatele tudíž neopodstatňují zákonem předvídaný důvod pro vyloučení soudkyně JUDr. Vladimíry Kikerlové z vykonávání úkonů trestního řízení pro poměr k věci či k obviněnému, popř. k jiným jím zmiňovaným osobám.
27. Žádná z výtek uváděných dovolatelem vůči postupu soudkyně JUDr. Vladimíry Kikerlové nezakládá existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., dovolání obviněného je proto v této části zjevně neopodstatněné.
28. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky obviněného tvrdící existenci opomenutých důkazů, provedení procesně nepoužitelného důkazu a proti existenci extrémního rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
29. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.
30. K námitkám dovolatele stran existence opomenutých důkazů dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
31. Nutno zmínit, že dovolatel ve svém podání neuvedl konkrétní důkazní návrh, který měl být ve věci opomenut nebo neproveden bez řádného důvodu. Z textu dovolání i ze spisového materiálu se podává, že jedinými důkazními návrhy, které obhajoba vznesla a které nebyly provedeny (aniž by dovolatel specifikoval, že tak bylo učiněno bez řádného důvodu), bylo vyžádání zprávy z ČHMÚ ohledně povětrnostních podmínek a výskytu sněhu v oblasti Malá Morávka učiněné v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně a přehrání zvukového záznamu z hlavního líčení ve veřejném zasedání o odvolání před soudem druhého stupně, přičemž oba tyto návrhy byly soudy nižších stupňů zamítnuty. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 3. 2023 (č. l. 138–143 a verte ) se podává, že nalézací soud návrh na vyžádání zprávy z ČHMÚ zamítl jako nadbytečný. Na audio záznamu hlavního líčení (CD nosič na č. l. 144) je zaznamenáno rovněž odůvodnění zamítnutí tohoto navrženého důkazu. Samosoudkyně uvedla, že tento návrh „se zamítá jako návrh pro rozhodnutí soudu nadbytečný, protože soudu je zřejmé, že pan svědek se v tomto čase jakoby spletl, a to už uvedl nejen ve své výpovědi, … že vlastně na rekognici byl za 14 dní po tom, co došlo ke skutku, který tady popsal, čili my víme přesně, kdy byla provedena rekognice, čili i víme o tom, jestli mohl být sníh nebo nemohl, čili je pro rozhodnutí soudu nadbytečný“. Nejvyšší soud považuje takové odůvodnění za dostatečné, ostatně i sám dovolatel zdůraznil, že dne 13. 7. 2022 se v daném místě nemohl vyskytovat sníh, bylo tedy zjevné, že svědek R. H. se spletl. Z uvedeného důvodu by bylo nadbytečné vyžadovat zprávu ČHMÚ ke zjištění, zda byl v dané době sníh, když ani soud, ani obviněný neměli pochybnosti o tom, že sníh v té době v daném místě nebyl. Odůvodnění zamítnutí tohoto návrhu soudem prvního stupně tak zcela odpovídá výše vymezeným kritériím stanoveným judikaturou Ústavního soudu. Těmto kritériím odpovídá také odůvodnění zamítnutí navrženého přehrání zvukového záznamu hlavního líčení před soudem odvolacím v části obsahující tvrzení svědka, že inkriminovaného dne měl být sníh. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 22. k tomuto návrhu i tvrzení svědka vyjádřil a je zjevné, že si svědek uvedené nepřesnosti byl při svém rozhodování vědom, nevyvstala tak potřeba přehrávat zvukový záznam z hlavního líčení s obsahem výpovědi svědka. Odvolací soud pak zdůraznil, že tuto nepřesnost nelze s ohledem na jeho výslech s časovým odstupem přeceňovat, zejména když při rekognici, která proběhla dva týdny po spáchání skutků, svědek obviněného poznal a vypovídal v souladu s ostatními důkazy, proto tento důkazní návrh zamítl pro jeho nadbytečnost. Vadu spočívající v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů tak Nejvyšší soud neshledal.
32. K otázce případné procesní nepoužitelnosti rekognice, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Obviněný byl toho názoru, že jeho rekognice byla provedena v rozporu s §104b odst. 3 tr. ř. a tedy nezákonným způsobem. Vytkl, že byl poznávající osobě ukázán mezi třemi osobami, od nichž se vzhledově výrazně odlišoval. K tomu pak poukázal na doporučení v zákoně neuvedená, která přispívají důkazní hodnotě rekognice, např. její provedení mezi více osobami, vedení rekognice osobou, která nemá povědomí o tom, kdo je podezřelým, aj. Dovolací soud však názoru obviněného o nezákonnosti provedené rekognice nemůže přisvědčit, naopak shledal, že při rekognici žádná pravidla stanovená pro provedení tohoto úkonu nebyla porušena.
33. Podle §104b odst. 3 věty první tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS. 3709/16, při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných, ani ve specifických (popsaných) znacích. Podle komentářové literatury osoby, mezi něž je zařazena poznávaná osoba, se nesmí výrazně odlišovat zejména svým vzrůstem, obličejem a jeho úpravou (vousy, barva), vlasy (barvou, množstvím a délkou), oblečením apod.
34. Odvolací soud se k namítané procesní nepoužitelnosti rekognice z důvodu tvrzeného nesplnění požadavků kladených ustanovením §104b odst. 3 věty první tr. ř. dostatečně vyjádřil (str. 8, bod 21. jeho rozsudku). Uvedl, že síla rekognice je posílena tím, že byla provedena in natura , obviněný byl ukázán s dalšími třemi figuranty, kteří si byli s obviněným fyzicky podobní, zejména postavou, věkem, brýlemi, barvou vlasů i jejich střihem, přičemž skutečnost, že měl obviněný jediný dlouhé kalhoty, nebyla podstatná. Svědek R. H. totiž podle protokolu o rekognici poznal obviněného s naprostou jistotou podle celkového vzhledu a v hlavním líčení vysvětlil, že jej poznal podle obličeje; oblečení tak zjevně nevěnoval zvláštní pozornost. Odvolací soud nepřisvědčil ani výtkám obviněného týkajícím se vlasů figurantů a konstatoval, že všichni zúčastnění měli vlasy nakrátko střižené, byť ne úplně stejné délky, ale podobně upravené. K poukazu na vyjádření svědka k možnostem mít rozčepýřené vlasy u jednotlivých figurantů soud poznamenal, že svědek v hlavním líčení uvedl toto vyjádření toliko jako odpověď na cílený dotaz obhájce.
35. Dovolací soud se s argumentací soudu nižšího stupně ztotožňuje. Má za to, že v projednávané věci z protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř. a přiložené fotodokumentace (viz č. l. 52 a verte a 53) vyplývá, že předmětem poznávání byla jen jedna osoba (obviněný), která se od figurantů ani v obecných, ani ve specifických (popsaných) znacích výrazně neodlišovala. Všechny osoby si byly typově velmi podobné, a to ať už se jedná o jejich vzhled, tak i co se týče jejich věku, výšky, barvy vlasů a jiných svědkem popsaných detailů. Všichni měli brýle s tmavými obroučkami a na první pohled není patrný rozdíl mezi jednotlivými osobami. Pokud dovolatel vyzdvihoval skutečnost, že za situace, kdy svědek uvedl, že pachatel měl rozčepýřené vlasy, měli ostatní figuranti kratší vlasy, které rozčepýřené být nemohly, pak je nutno poznamenat, že z výpovědi svědka je zcela zjevné, že tento pachatele rozpoznal „celkově“, zejména podle jeho obličeje. Vlasy pachatele tak nebyly žádným záchytným bodem, který by svědka jakkoliv vedl k závěru o tom, že pachatelem byl právě obviněný a ne jiná osoba. Svědek, který od počátku šetření ve věci uváděl, že si pachatele dobře pamatuje a rozhodně by jej poznal, zdůraznil, že obviněného poznal podle obličeje, také konstatoval, že měl vlasy při rekognici upravené jiným způsobem než v době spáchání skutku, z čehož lze rovněž dovodit, že vlasy obviněného opravdu nebyly při poznávání pachatele pro svědka výrazným a významným prvkem. Nadto je nutno konstatovat, že z fotografií obviněného a figurantů při prováděné rekognici nevyplývá žádný výrazný rozdíl v podobě vlasů rozpoznávaných osob, nejedná se například o jinou barvu či výrazně jinou délku vlasů. Stejně bezvýznamná je skutečnost, že obviněný měl jako jediný mezi figuranty dlouhé kalhoty. Sám svědek při své výpovědi v hlavním líčení konstatoval, že každá z jemu ukázaných osob v rámci rekognice měla oblečené něco jiného. Opět i na základě fotografií pořízených z průběhu rekognice lze konstatovat, že všechny osoby, včetně obviněného, byly oblečeny v podobném ležérním stylu, kdy žádná z osob, a to ani obviněný, byť v dlouhých ale nijak charakteristických kalhotách, nijak výrazně nevybočovala. Pokud jde o dovolatelem vyzdvižená doporučení ke způsobu provedení rekognice, která ve svých rozhodnutích vyslovil i Ústavní soud a která nejsou uvedena v zákoně, pak je nutno ve shodě s odvolacím soudem zdůraznit, že se nejedná o závazné pokyny, jimiž se musí orgány činné v trestním řízení řídit. V daném případě s ohledem na jeho konkrétní okolnosti, zejména s ohledem na způsob, jakým svědek obviněného ztotožnil s pachatelem, kdy si byl jeho totožností zcela jistý, pachatele dobře viděl, a to za světla, a dostatečně konkrétně jej před učiněnou rekognicí popsal, nutno uzavřít, že způsobu provedení rekognice nelze ničeho vyčíst. Dovolací soud proto shrnuje, že orgány činné v trestním řízení pečlivým výběrem podobných figurantů podpořily důkazní sílu obviněným zpochybňované rekognice, která tak je důkazem, jenž může v trestním řízení bez problémů obstát. Z průběhu posuzovaného úkonu nevyplynulo nic, co by mělo inspirovat svědka k označení právě osoby obviněného, svědek naopak zcela jednoznačně a přesvědčivě označil obviněného na základě jeho vyjádření o dostatečném pozorování a zapamatování specifické tváře.
36. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil (zejména str. 2–4, body 1.–5. rozsudku soudu prvního stupně, str. 6–9, body 15.–24. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům beze zbytku odpovídá.
37. Dovolatel měl za to, že nebylo prokázáno, že se projednávaného skutku dopustil právě on, přičemž ty důkazy, na nichž závěry soudů o jeho vině stojí, zpochybnil. Zpochybnil je především tvrzením, že rekognice, při níž byl obviněný svědkem R. H. označen za pachatele, byla provedena nezákonným způsobem, a že výpověď tohoto svědka z hlavního líčení je nevěrohodná. V otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu však není podle Nejvyššího soudu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný zjevný rozpor. Zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v tom, že svědek, který pachatele přistihl při činu, jednoznačně a bez pochybností označil právě obviněného. Do doby, kdy se stal posuzovaný skutek, svědek obviněného neznal, nicméně si jej zapamatoval s dostatečnou přesností, která umožnila obviněného ztotožnit. Totožnost obviněného jako pachatele činu následně potvrdil při rekognici provedené za fyzické přítomnosti obviněného mezi jinými osobami, které, jak již bylo uvedeno, nelze ničeho vytknout.
38. Dovolací soud nepomíjí, že důkazní situace je charakterizována tím, že obviněný byl usvědčován jediným přímým důkazem, a to výpovědí opakovaně zmiňovaného svědka R. H. Za takových okolností je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10).
39. Postup soudů, které při činění závěru o vině dovolatele vycházely převážně z výpovědi tohoto svědka a rekognice tímto svědkem, nutno označit za korektní. V tomto ohledu je podstatné, že u svědka R. H. nevyvstaly žádné pochybnosti o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení a že obviněného před spácháním skutku ani neznal. Výpověď svědka byla konzistentní po celou dobu trestního řízení (zejména při srovnání jeho výpovědi zaznamenané v rámci protokolu o provedené rekognici na č. l. 47–51 a výpovědi podané svědkem v hlavním líčení). Svědek popsal všechny zásadní okolnosti zcela shodně jak v době svého výslechu provedeného krátce po skutku, tak i v hlavním líčení konaném o třičtvrtě roku později, shodně popsal i pachatele. Věrohodnost svědka pak za takových okolností nemůže zpochybnit toliko skutečnost, že v rámci hlavního líčení uvedl, že toho dne, kdy ke skutku došlo, byl sníh. Tato okolnost nejenže je zcela irelevantní ve vztahu k projednávanému skutku, ale s ohledem na shodu všech ostatních informací, které svědek vypověděl již krátce po skutku, je zjevné, že svědek se mýlil (pouze) ohledně této okolnosti z důvodu časového odstupu podání výpovědi od spáchání skutku. Svědek navíc konstatoval, že viděl někoho kopat do dveří pouze jedinkrát v životě, je tak nepochybné, že si událost, o níž vypovídal a při níž poznal dovolatele jako pachatele, nemohl zaměnit s jakoukoliv jinou událostí, která by se stala v období sněhu. Posouzení věrohodnosti tohoto svědka soudy nižších stupňů je proto akceptovatelné.
40. Soud prvního stupně se tak nedopustil žádného pochybení, pokud na základě výpovědi tohoto svědka ve spojení s jeho poznáním obviněného jako pachatele při provedené rekognici rozhodl o vině obviněného. Rekognice byla prováděna přibližně dva týdny poté, co k projednávanému skutku došlo, svědek jako poznávající osoba pachatele před předvedením obviněného a dalších figurantů ve své výpovědi dostatečně konkrétně popsal a uvedl, že by pachatele rozhodně poznal, neboť jej přistihl na místě činu, jak vykopává dveře, přičemž po jeho okřiknutí se pachatel ke svědku otočil čelem a následně utekl, k čemuž pak uvedl, že toho dne bylo slunečno a pachatele dobře viděl. Svědek po předvedení obviněného neměl žádné pochybnosti o tom, že on je pachatelem, kterého při skutku přistihl, naopak jej v rámci rekognice prováděné na počátku trestního řízení opakovaně s pachatelem ztotožnil, a to, jak svědek sám uvedl, aniž by obviněného kdykoliv předtím v souvislosti s probíhajícím trestním řízením potkal či mu byl kýmkoliv ukázán (navzdory dovolatelem předestřené možnosti, že byl svědkovi ukázán na fotografii pořízené poškozeným M. M., která byla zcela nepodložená a svědkem i poškozeným vyvrácená).
41. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
42. Pro úplnost je s ohledem na dovolatelem formálně uplatněné dovolací důvody nutno konstatovat, že ačkoliv obviněný deklaroval také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], neuvedl, v čem spatřoval nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, respektive sám výslovně uvedl, že nezpochybňuje právní kvalifikaci skutku, proto se Nejvyšší soud posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval.
43. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu