ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1067.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1067/2022-6997
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného V. Č., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 To 32/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 1 T 5/2018, byl obviněný V. Č. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině). Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přípravu zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2018, 9. 1. 2018, 11. 1. 2018 a 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce revizního technika elektrických zařízení na dobu 8 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2018, 9. 1. 2018, 11. 1. 2018 a 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, IČ 47609109, se svým nárokem na náhradu majetkové škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných J. B. a A. K.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění V. Č., J. B. i A. K a poškozená Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Obvinění svá odvolání zaměřili proti všem výrokům napadeného rozsudku, poškozený svým odvoláním napadl výrok, jímž byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 To 32/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných V. Č. a A. K. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obviněného A. K. v celém rozsahu a ohledně obviněného V. Č. ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině, trestu a náhradě škody u obviněného A. K. (výrok I.). U obviněného V. Č. podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016 (výrok II.). Odvolání obviněného J. B. a poškozené České republiky – Ministerstva průmyslu a obchodu podle §256 tr. ř. zamítl (výrok III.). V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok IV.).
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přípravy zvlášť závažného zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
1. fotovoltaická elektrárna na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY v katastru obce XY o výkonu 2,360 MW (dále jen „FVE XY“)
obviněný V. Č. jako revizní technik elektrických zařízení a hromosvodů vypracoval dne 24. 10. 2010 zprávu č. 142/2010 o revizi elektrické instalace kabelové přípojky mezi rozvodnou 1 (R1) a rozvodnou 2 (R2) FVE XY, v níž uvedl úmyslně nepravdivé údaje, že elektrická instalace je z hlediska bezpečnosti v rozsahu revize schopna bezpečného provozu, ačkoli věděl, že v době vypracování této zprávy nebyly předmětné rozvodny v areálu FVE XY ještě instalovány, když tyto byly dodány a od výrobce převzaty až dne 1. 12. 2010 (R2) a 13. 12. 2010 (R1) a jejich faktickou revizi jako funkčního celku tedy ve skutečnosti ani nemohl provést,
obviněný J. B. jako revizní technik elektrických zařízení a hromosvodů vypracoval dne 19. 11. 2010 zprávu č. 008-10-V/B o výchozí revizi kabelového vedení 900 V DC do rozvodny A2/R1 z jednotlivých DC string boxů a připojení stringů do DC string boxů FVE XY, v níž uvedl úmyslně nepravdivé údaje, že byla provedena kompletní elektroinstalace 9 440 ks fotovoltaických panelů, jejich zapojení do string boxů a propojení s rozvodnou a že revidované zařízení je provedeno v souladu s bezpečnostními požadavky příslušných norem a je schopno bezpečného provozu, ačkoli věděl, že v době vypracování této zprávy nebyly předmětné fotovoltaické panely v areálu FVE XY nainstalovány a propojeny kabely v deklarovaném počtu 9 440 ks a jejich faktickou revizi jako funkčního celku tedy ve skutečnosti ani nemohl provést,
obviněný A. K. jako předseda představenstva společnosti A. S., IČ XY, která byla zhotovitelem výstavby FVE XY, podepsal dne 24. 11. 2010 za tuto společnost předávací protokol o předání hmotného majetku do vlastnictví společnosti F. A., IČ XY, ačkoli věděl, že k tomuto dni nebyly v areálu FVE XY nainstalovány fotovoltaické panely v deklarovaném počtu 9 440 ks a rovněž nebyla řádně dokončena kabeláž a nebyly instalovány dvě kompaktní rozvodny, jak vědomě nepravdivě předmětný předávací protokol předstíral,
a takto obvinění konali přesto, že si byli vědomi toho, že uvedené revizní zprávy a předávací protokol budou použity před orgány státní správy jako podklad k provedení připojení FVE XY k distribuční soustavě ve věci vydání rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010, a tedy s garantovanou výhodnější výkupní cenou oproti roku 2011, a popsaným jednáním tak vytvořili podmínky pro neoprávněné udělení licence č. XY pro společnost F. A., IČ XY, vydané Energetickým regulačním úřadem se sídlem v XY, XY (dále jen „ERÚ“),
čímž obvinění V. Č., J. B. a A. K. uvedli v omyl odpovědné pracovníky ERÚ, kteří následně udělování licence č. XY schvalovali na základě žádosti o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby, podané tehdejším jednatelem společnosti F. A. , V. J., dne 26. 11. 2010 u ERÚ, přičemž výše popsané revizní zprávy a předávací protokol byly nedílnou součástí této žádosti, když jejich předání společnosti F. A. zajistil obviněný A. K., přičemž v důsledku této žádosti vydal ERÚ dne 6. 12. 2010 pro společnost F. A. licenci na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů č. XY, když tato nabyla právní moci dne 9. 12. 2010, čímž vznikl společnosti F. A. neoprávněně akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let, čímž by se společnost F. A., se sídlem XY, XY, IČ XY, v průběhu následujících 20 let neoprávněně obohatila nejméně o částku 579 825 451,88 Kč, a to na úkor společností A., XY, XY, IČ XY, a O., XY, XY, IČ XY, kterým by následně vyplacenou garantovanou cenu zpětně refinancovaly jednak od spotřebitelů elektrické energie ve formě poplatků za distribuci, jednak vyrovnávacími platbami od ostatních distribučních společností a dále z dotací ze státního rozpočtu České republiky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 To 32/2021, podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že ve věci existuje zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a že došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
5 . Odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí postrádá argumenty ve vztahu k jeho odvolacím námitkám, s nimiž se vypořádal zcela nedostatečně a neadekvátně, když uvedl, že soud prvního stupně splnil veškeré zákonné požadavky, důkazy správně hodnotil a jeho závěry jsou rovněž správné (viz bod 36. rozsudku). Podle názoru dovolatele absentuje jakékoliv skutkové zjištění o jeho konkrétním jednání, které by bylo právně interpretovatelné jako trestné. Za vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení považoval extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, vytkl, že soud nepřihlédl k důkazům obhajoby a hodnotil jen důkazy v neprospěch dovolatele a že byl odsouzen v rozporu s pravidlem in dubio pro reo.
6. Obviněný dále v podrobnostech argumentoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav spatřoval zejména ve vztahu k pravdivosti revizní zprávy č. XY a k existenci zprávy č. XY. Předmětem revizní zprávy č. XY byla revize elektrické instalace – přívodní kabel pro FVE XY na stanoviště R1, předmětem revizní zprávy č. XY byla revize elektrické instalace – kabelu mezi R1 a R2. V žádném případě se revize netýkala elektrického zařízení FVE, jak dovozovaly soudy, jednalo se výhradně o revizi dvou kabelů, jak je zřejmé i z textu revizní zprávy, v níž je uvedeno, že elektrická instalace je z hlediska bezpečnosti v rozsahu revize schopna bezpečného provozu. Konstatoval, že základem pro jeho vinu je podle soudu skutečnost, že revizní zpráva č. XY nemohla být provedena bez přítomnosti rozvoden R1 a R2. Soud prvního stupně měl za to, že revizní zpráva obviněného sahala mnohem dál a nepravdivě ověřovala schopnost bezpečného provozu zařízení, což předmětem revize vlastně nebylo, a potvrzovala představu, že přívodní kabel 400 V funkčně propojuje rozvodny R1 a R2. Takový závěr soudu však obviněný označil za nesprávný. Elektrické zařízení předmětem revize nebylo, navíc rozvodny R1 a R2 nejsou předmětem žádné revize elektrické instalace a revizní technik revidující elektrickou instalaci neosvědčuje jejich bezpečnost. Bezpečnost rozvoden je ověřena a dokládána v souladu s požadavky zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, výrobcem v rámci posuzování shody. Závěr revizní zprávy, že revidovaná elektrická instalace je schopna bezpečného provozu, je tedy podle jeho názoru pravdivý.
7. Revizní zpráva, která má dokládat, že FVE XY má zajištěného distributora, je revizní zpráva č. XY. Ta uvádí, že distributor má zajištěn přívodní kabel pro FVE XY, teprve na základě této revizní zprávy by měl ERÚ vydat licenci, stejně jako tomu bylo na ostatních FVE v XY. Pro potřeby licenčního řízení je pak revizní zpráva č. XY zbytečná, neboť se týká jen kabelového propojení mezi dvěma „spotřebiči“. Obviněný k uvedené problematice navrhoval vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení jeho postupu vyhotovení revizních zpráv, a to s ohledem na skutečnost, že podobná situace zatím nebyla soudy rozhodována, když judikatura se týká převážně absence FVE panelů. Tento důkaz však nalézací soud shledal nadbytečným, proto obviněný nechal zpracovat znalecký posudek, který předložil soudu druhého stupně. Ze závěrů tohoto znaleckého posudku vyplynulo, že zprávy o výchozí revizi elektrické instalace č. XY a č. XY jsou v souladu s příslušnými a v dané době platnými předpisy, přičemž obviněný technicky dostatečně vymezil rozsah revidované elektrické instalace. Ani u jedné ze zpráv se nejednalo o výchozí revizní zprávu elektrotechnického zařízení, které by osvědčovalo novou výrobnu fotovoltaické elektrárny. Jednalo se o revize dílčí elektroinstalace, kde ani jedna, ani obě společně nebyly svým obsahem určeny k žádosti o licenci na výrobu elektrické energie. Z posudku rovněž vyplývá, že obviněný mohl tuto revizi provést bez příslušných rozvoden R1 a R2, ke změření impedance smyčky použil náhradní zdroj tak, jak mu to umožňoval postup podle příslušné technické normy. Obviněný tedy mohl provést revizi bez příslušných rozvoden R1 a R2.
8. Odvolací soud provedení znaleckého posudku jako důkazu zamítl s tím, že tento není způsobilý vyvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně, neboť je zřejmé, že znalec uzavírá dvě skutečnosti, z nichž ani jedna nesouvisí s trestní odpovědností obviněného. Odvolací soud závěry znalce nerozporoval, souhlasil s tím, že jde o revize dílčí elektroinstalace a že obviněný mohl provést revizi bez rozvoden R1 a R2. Pro obviněného je pak otázkou, na základě čeho soudy dovodily jeho trestní odpovědnost, když se závěry znalce o možnosti vypracování pouze dílčí revizní zprávy souhlasí a když i odvolací soud v bodě 46. svého rozsudku vytkl, že nalézací soud nezohlednil výrazně nižší míru účasti dovolatele a od toho se odvíjející stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, neboť vytýkaného jednání se dopustil pouze v jednom případě a vypracoval pouze dílčí revizní zprávu. Dovolatel měl za to, že jeho jednání nemůže být s ohledem na uvedené trestné.
9. Podle názoru obviněného soudy rovněž pochybily, když nevzaly v úvahu nejasnou právní úpravu pro vypracování revizní zprávy. Podle §249 zákoníku práce jsou podkladem pro zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci i technické normy. Předmětné revize probíhaly právě na základě příslušné technické normy, a to ČSN 33 2000-6, na jejímž základě byla provedena revize elektrické instalace. Podle bodu 61.1.1 této normy každá instalace musí být revidována před jejím uvedením do provozu, a to během své výstavby nebo po dokončení. O to méně pak lze vyvozovat, že postup, který není v souladu s technickou normou, může vést k trestní odpovědnosti. Takovou úvahu označil za rozpornou s ústavním pořádkem České republiky, neboť pokud právní norma nestanoví, že postup podle normy je závazný, je možné postupovat jakýmkoliv jiným způsobem v jakékoliv fázi v jakémkoliv okamžiku a s využitím jakýchkoliv prostředků a dojít k jakýmkoliv závěrům, hodnocením či doporučením. Absence rozvoden R1 a R2 tak neměla žádný význam pro vyhotovení jeho revizní zprávy č. XY. Poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 2 As 313/2015, podle jehož závěrů „nedůslednost při tvorbě legislativy, jakož i technických norem a při výkonu veřejné správy musí jít v tomto případě k tíži státu“. Měl za to, že na revizní zprávě se projevily důsledky nedostatečného a nejednoznačného normativního rámce stanovícího postup pro výkon revizní činnosti, ať již šlo o závazné právní předpisy či doporučující české technické normy. V citovaném rozhodnutí bylo také konstatováno, že revizní zpráva neosvědčuje dokončenost FVE, ale pouze bezpečnost provozu. Dovolatel poznamenal, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno jen v důsledku toho, že při vyhotovení revizní zprávy č. XY nebyly na místě rozvodny R1 a R2, přestože tyto revizi nepodléhají, a i kdyby na místě byly, revize kabelu by probíhala bez jeho připojení k těmto rozvodnám. Znovu zopakoval, že jeho zpráva dokládá, že mezi dvěma body vede kabel, navíc zpráva č. XY nebyla určena pro licenční řízení.
10. Obviněný tvrdil, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Měl za to, že je potřeba vyhodnotit, zda uvedení pracovníků ERÚ v omyl se týkalo natolik závažných skutečností, aby to mohlo mít za následek jeho trestní postih. K tomu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 53 T 8/2019, z něhož se podává, že pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je třeba, aby uvedení někoho v omyl a zamlčení podstatných skutečností se týkalo opravdu zásadních skutečností majících vztah k projednávané věci. Aplikuje-li dovolatel tuto judikaturu na svůj případ, dospívá k závěru, že skutečnost, že rozvodny R1 a R2 nebyly při vyhotovení jeho zprávy na místě, nelze považovat za natolik závažný nedostatek, aby to mohlo mít za následek jeho trestní odpovědnost za trestný čin podvodu, a to tím spíše, když tyto rozvodny nebyly k provedení revize potřeba.
11. Soudům nižších stupňů dovolatel rovněž vytkl, že neprokázaly jeho úmysl uvést ERÚ v omyl. Nikdy nepředpokládal, že by předmětná revizní zpráva měla být předložena ERÚ, to měla být revizní zpráva č. XY, navíc tato zpráva byla vypracována v dobré víře ve správnost postupu. Uvedl, že nechtěl způsobit nezákonné vydání licence, neměl na tom ani žádný zájem a revizi vypracovával v rámci pracovního poměru. Z uvedených důvodů nebyl a ani nemohl být srozuměn se záměrem, který je mu kladen za vinu. K nemožnosti pouhé presumpce úmyslného zavinění poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Namítl, že nebyly splněny podmínky pro kvalifikaci jeho jednání jako přípravy zvlášť závažného zločinu podvodu, když příprava je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky konkrétního způsobu přípravy, současně musí být v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu.
12. Dále obviněný vyjádřil názor, že soudy nižších stupňů porušily základní zásady soudního řízení, a to volného hodnocení důkazů a materiální pravdy. Měl za to, že celé řízení bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se principem presumpce neviny, zásadou rovnosti stran (nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04) a pravidlem in dubio pro reo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 4 Tz 5/2009, nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08).
13. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 2 To 32/2021, a současně též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 1 T 5/2018, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
14 . Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně poznamenal, že dovolací argumentace obviněného je svým obsahem a podstatou totožná s námitkami, kterými se již musely zabývat soudy nižších stupňů, aniž by obhajoba něčeho doplnila. Konstatoval, že tyto argumenty byly vesměs posouzeny a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo také vysvětleno, proč jim nebylo ze strany tohoto soudu možno přisvědčit. Totéž vyplývá i z rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož se podává, že odvolací soud argumenty uplatněné v odvolání obviněného nepřehlédl a reagoval na ně. Připomněl judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), podle níž v případě, kdy obviněný v dovolání toliko opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se již soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Státní zástupce dodal, že obviněný dovolacímu soudu předložil k posouzení otázky, které již byly k problematice podvodného jednání souvisejícího s výstavbou a zprovozněním fotovoltaických elektráren s cílem dosažení na dotované výkupní ceny v poměrně obsáhlé judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu řešeny, a to i k postavení a roli revizních techniků zpracovávajících na stavbách fotovoltaických elektráren revizní zprávy, byť by tyto měly být jen revizemi dílčími.
15. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že obviněný fakticky za jediné zjevně rozporné skutkové zjištění označil to, které soudy zaujaly k nepravdivosti revizní zprávy, a to v rozporu s jejím skutečným obsahem. V tomto ohledu však oba soudy podrobně vyložily, na podkladě jakých konkrétních skutečností uvedených v předmětné revizní zprávě dospěly k závěru o její nepravdivosti (viz bod 59. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Za podstatné považoval, že revizní zpráva svým obsahem a použitými formulacemi jednoznačně vyvolávala dojem, že se na místě FVE XY v době provádění revize nacházely součásti elektrického zařízení, které zde ještě vůbec nebyly. Soudy tak podle jeho názoru založily svá skutková zjištění na poměrně snadném a především od jakýchkoliv důvodných pochybností oproštěném logickém výkladu, nelze proto uvažovat o existenci jakéhokoliv, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
16. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce, že soudy nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy, a to znalecký posudek č. 02-53-2002 vypracovaný Ing. Pavlem Střelečkou. Státnímu zástupci není zřejmé, jak mohl dovolatel učinit závěr o tom, že nalézací soud neporozuměl okolnostem vypracování revizních zpráv na základě odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu (body 58.–62.). Nalézací soud měl další dokazování stran náležitostí revizních zpráv a podmínek pro jejich vypracování s ohledem na již provedené důkazy za nadbytečné, což také blíže ozřejmil. Odvolací soud pak zaujal podobný postoj k návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem předloženým obviněným, když jej pro nadbytečnost zamítl, aniž by rozporoval v posudku přijatý závěr o možnosti provedení dílčí revize, a to bez příslušných rozvoden, a závěr, že i předmětné revizní zprávy nejsou výchozími revizními zprávami na elektrotechnické zařízení, kdy tyto závěry bylo možno přijmout i bez konstatování obsahu znaleckého posudku. Za podstatné však odvolací soud považoval to, že revizní zpráva v rozporu s realitou tvrdila, že v době revize se na místě nacházely rozvody R1 a R2. Státní zástupce dále vyložil účel dokazování v trestním řízení a obecně zásadu spravedlivého procesu, jakož i možnost nevyhovění důkaznímu návrhu při současném vysvětlení důvodů pro jejich neprovedení. Uzavřel, že v projednávané trestní věci se odvolací soud řídil postuláty obsaženými v judikatuře Ústavního soudu, určujícími možné důvody pro neprovedení navrženého důkazu, a ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné znalecký posudek provést. Konstatoval, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal i s dalšími námitkami, otázkou možnosti vyhotovení dílčí revize, tvrzenou nejasností právní úpravy či vypracováním revizní zprávy toliko v zaměstnaneckém poměru.
17. K námitce údajně nižší závažnosti jednání obviněného uvedl, že rozhodně nelze přihlížet k závěrům ze soudního rozhodnutí vydaného nalézacím soudem ve zcela jiné věci a s odlišným skutkovým základem, neboť nejde o žádnou specifickou okolnost posuzovaného případu. V tomto ohledu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020), v níž se Nejvyšší soud obdobnou námitkou již zabýval a upozornil, že ke zproštění obžaloby revizního technika ve věci rozhodované Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 53 T 8/2019 došlo z důvodu, že dokazováním nebylo prokázáno, že revizní zpráva byla nepravdivá. Naopak v nyní projednávané věci bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v pozici revizního technika uvedl ve své revizní zprávě informace, které prokazatelně nepravdivé byly.
18. Nesouhlasil ani s výhradou dovolatele směřující proti posouzení úmyslného zavinění. Uvedl, že i s ohledem na hektický vývoj úpravy výše podpory pro výrobu elektřiny pocházející z obnovitelných zdrojů a konkrétně ze slunečního záření, což bylo i ve veřejných sdělovacích prostředcích, natož pak v odborných zdrojích hojně probíráno a diskutováno, muselo být v odborných kruzích, kam lze zařadit také obviněného, ke konci roku 2010 všem velice dobře známo, že k udělení licence ERÚ pro energetická zařízení bylo vyžadováno, aby byly v licenčním řízení prokázány technické předpoklady, a to v prvé řadě předložením revizních zpráv ke všem podstatným částem elektrického zařízení fotovoltaické elektrárny. Revizní zpráva č. XY byla vzhledem k použitým formulacím a zjištěným souvislostem jednoznačně zpracována tak, aby mohla být podkladem pro vydání licence. Vzhledem k odborným znalostem obviněného pak nelze podle státního zástupce pochybovat o tom, že si byl vědom, z jakého důvodu je revizní zpráva vyžadována, stejně jako toho, že nárok na zákonem garantované výhodné výkupní ceny v určité výši mohl provozovatelům fotovoltaických elektráren vzniknout v závislosti na tom, v jakém období byla fotovoltaická elektrárna uvedena do provozu. Za nutné považoval zohlednit, že obviněný vypracovával revizní zprávu s nepravdivými údaji koncem října roku 2010 a současně za situace, kdy výstavba fotovoltaické elektrárny sotva započala. V jeho úvahách proto musela být dostatečně silně zastoupena i individualizovaná představa o tom, že jím vypracovaná zpráva o revizi bude jako opatřený prostředek využit v řízení o licenci před ERÚ i za situace, kdy FVE XY nebude dokončena a především nebude ověřena bezpečnost této elektrárny jako celku ještě před vydáním rozhodnutí o udělení licence, o jehož vydání do konce roku 2010 musely osoby zainteresované na dosažení výhodnějších výkupních cen usilovat. Obviněný byl při revizní činnosti na místě, kde měla FVE XY v budoucnu stát, osobně přítomen, mohl si tedy učinit představu o velikosti elektrárny, stejně tak mu musely být známy i technické parametry výrobny. Byl tedy alespoň v hrubých rysech obeznámen s výrobními možnostmi elektrárny po jejím dokončení a při zohlednění rozdílu mezi výkupními cenami pro elektrárny uvedené do provozu do konce roku 2010 a pro elektrárny uvedené do provozu až v následujícím roce si musel učinit představu i o výši hrozící škody.
19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
20 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
23. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal, neshledal tedy ani dovolatelem akcentovaný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 13, 14–17, 20–25, body 34., 37.–46., 55., 57.–62., 65., 67.–68. rozsudku soudu prvního stupně, str. 20, body 36.–37. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Předně je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost, či přesněji nedostatek opodstatněnosti, opakovaně v jednotlivostech podrobně rozebírat. Ani v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat pochybení, pokud nereagoval jednotlivě na každou námitku vznesenou obviněným v jeho odvolání. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a provedl důkazy v rozsahu, který mu umožnil bez pochybností ve věci rozhodnout, na jeho argumentaci soud odvolací odkazoval. K tomu je potřeba poznamenat, že takový přístup odvolacího soudu (a zejména pak dovolacího soudu) k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (bod 28. na str. 16–17, body 36.,37. na str. 20) je evidentní, že tento napadený rozsudek soudu prvního stupně skutečně přezkoumal, a to i ve světle námitek obviněného, žádné pochybení však neshledal a s argumentací nalézacího soudu se zcela ztotožnil, což v odůvodnění svého rozhodnutí stručně, avšak s ohledem na opakující se argumentaci obviněného dostatečně odůvodnil. Rozsah odůvodnění odvolacího soudu tak zcela odpovídá okolnostem případu obviněného.
24 . S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly a řádně se s nimi vypořádaly. Pouze ve stručnosti lze k námitkám dovolatele uvést, že jeho obhajoba stran nedostatečných skutkových zjištění a existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je zcela lichá, neboť, jak již podrobně rozvedly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí, obviněnému není kladeno za vinu, že by snad do zprávy uvedl, že provedl revizi rozvoden R1 a R2, nebo že nemohl provést revizi kabelu, který má vést mezi těmito rozvodnami, aniž by tyto rozvodny byly přítomny, za vinu mu nebylo kladeno ani to, že by revizní zpráva neobsahovala nějaké náležitosti, které by podle norem obsahovat měla či že by za daných okolností nebylo možno prohlásit bezpečnost elektrické instalace v rozsahu revize, kdy tyto otázky mohly být v době vypracování revizní zprávy nejasné, jak rozváděl dovolatel. Za vinu je mu kladeno to, že přestože tyto rozvodny R1 a R2 přítomny nebyly, v revizní zprávě č. XY formuloval své závěry tak, že z ní vyplývá, že se na místě rozvodny R1 a R2 již v době revize přívodního kabelu mezi těmito rozvodnami nacházely (zejména bod 5 revizní zprávy č. XY na č. l. 655–658, kde např. uvedl, že v rozvodně R1 je umístěn jistič, který jistí revidovaný kabel). Revizní zpráva svým obsahem a použitými formulacemi jednoznačně vyvolávala dojem, že se na místě FVE XY v době provádění revize nacházely součásti elektrického zařízení (především rozvodny), které zde ještě vůbec nebyly. Oba soudy podrobně vyložily, na podkladě jakých konkrétních skutečností uvedených v předmětné revizní zprávě č. XY dospěly k závěru o její nepravdivosti; soud prvního stupně tak učinil pod bodem 59. odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud správnost jeho úvah potvrdil pod bodem 36. rozsudku.
25. Za pochybení podřaditelné svou povahou pod deklarovaný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze označit ani procesní postup, na jehož základě odvolací soud neprovedl k důkazu obviněným předložený znalecký posudek vypracovaný Ing. Pavlem Střelečkou, znalcem z oboru a odvětví elektrotechniky, specializace obnovitelné zdroje energie-fotovoltaika, oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, specializace elektrotechnika průmyslová, zdravotní a laboratorní, obnovitelné zdroje, který byl vypracován k okruhu otázek týkajících se provádění revizí v souvislosti s výstavbou fotovoltaických elektráren v roce 2010 (č. l. 6 838–6 856). Jeho podstatou mělo být potvrzení skutečnosti, že revizi předmětného kabelu bylo možno v době provedení revize učinit bez přítomnosti rozvoden R1 a R2 a že revizní zprávy č. XY a XY nejsou výchozími revizními zprávami elektrotechnického zařízení, nýbrž toliko revizemi dílčí elektroinstalace. Odvolací soud v této souvislosti správně v bodě 39. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tyto otázky nesouvisejí s trestní odpovědností obviněného, nadto znalec ve svém posudku dospěl k závěrům shodným s těmi, k nimž dospěly i soudy nižších stupňů, tento důkaz tak neměl potenciál vyvrátit či jakkoliv změnit již učiněná skutková zjištění, což jsou důvody zamítnutí provedení důkazního návrhu odpovídající kritériím pro odůvodnění neakceptování důkazního návrhu obviněného vymezeným judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další). S ohledem na výše uvedené tak neprovedení předmětného důkazu odvolacím soudem lze považovat za opodstatněné.
26. Dovolatel po rozvedení zestručněných závěrů znaleckého posudku a po konstatování odmítavého postoje soudů nižších stupňů k takovému důkazu vyzdvihl otázku, na základě čeho soudy dovodily jeho trestní odpovědnost, dospěly-li se znalcem ke shodným závěrům o tom, že v revizní zprávě č. XY obviněný dostatečně vymezil rozsah revidované elektrické instalace a že se nejednalo o výchozí revizní zprávu elektrotechnického zařízení, ale o revizi dílčí elektroinstalace. K uvedenému lze toliko zopakovat, že obviněný se provinil právě tím, že v revizní zprávě č. XY úmyslně (jak bude rozvedeno níže) uvedl nepravdivé a zavádějící údaje. Ze zprávy se totiž podává, že rozvodny R1 a R2 se na místě nacházely, přestože tomu tak nebylo, přičemž taková zpráva o dílčí revizi byla využita jako jeden z podkladů pro vydání licence pro podnikání v energetických odvětvích. Ačkoliv revizní zpráva č. XY zejména osvědčovala bezpečnost elektrické instalace v rozsahu revize a přestože rozvodny R1 a R2 nebyly předmětem této ani jiné revize, tato revizní zpráva svým obsahem stvrzovala také to, že se rozvodny R1 a R2 na místě již nacházejí. Nepravdivě tak vypovídala o technickém stavu a stavu dokončenosti elektrárny. Ve shodě s názorem odvolacího soudu nutno rovněž konstatovat, že soudům nižších stupňů nelze vytýkat, že se blíže nezabývaly revizní zprávou č. XY, neboť tato nebyla předmětem obžaloby a nebyla, na rozdíl od zprávy č. XY, použita ve správním řízení jako podklad pro získání licence pro podnikání v energetických odvětvích.
27. Jak poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření, odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal i s dalšími námitkami, otázkou možnosti vyhotovení dílčí revize, tvrzenou nejasností právní úpravy či vypracováním revizní zprávy toliko v zaměstnaneckém poměru. Jako zásadní překážku nelze vnímat, že dílčím způsobem tak učinil k argumentaci spoluobviněného J. B. (viz body 34., 35. rozsudku odvolacího soudu).
28. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadená rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině pod bodem 1. naplnil z hlediska objektivní a subjektivní stránky znaky přípravy k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný vytkl, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tvrdil, že jeho jednáním nebyli pracovníci ERÚ uvedeni v omyl ohledně natolik závažných skutečností, aby to mohlo mít za následek jeho trestní postih, a že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit nezákonné vydání licence, když věřil ve správnost svého postupu při vypracování dané revizní zprávy, která podle jeho tvrzení odpovídala skutečnému stavu revidované elektrické instalace. Naznačil také možnost použít zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
31. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se pro účely tohoto zákona rozumí škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 10 000 000 Kč. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek; objektivní stránku tohoto trestného činu v alternativě, jíž byl obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci.
32. Přípravou podle §20 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§14 odst. 3 tr. zákoníku), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu. Příprava tedy musí směřovat ke spáchání zvlášť závažného zločinu, a to buď v obecné podobě vytvářením podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, anebo v §20 odst. 1 tr. zákoníku příkladmo vypočtenými jednotlivými typickými způsoby přípravného jednání. Příprava nevykazuje ještě povahu jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu uvedeného konkrétního zvlášť závažného zločinu, jen vytváří úmyslně podmínky pro spáchání takového zvlášť závažného činu. Příprava vyvolává zatím jen vzdálené nebezpečí, že nastane následek, který je znakem skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Tím se liší na straně jedné od projevu úmyslu takový zvlášť závažný zločin spáchat, který uvedenou povahu ještě nemá, a na druhé straně od pokusu zvlášť závažného zločinu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava a již bezprostředně směřuje k jeho dokonání.
33. Příprava zvlášť závažného zločinu je jednáním úmyslným, při němž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky toho konkrétního způsobu přípravy, o nějž se jedná, současně však je v úmyslu zahrnuto i zaměření přípravy k spáchání individuálně určitého zvlášť závažného zločinu. V případě přípravy k spáchání zvlášť závažného zločinu vytvářením podmínek pro jeho spáchání formou pomoci je nutno prokázat úmysl směřující k účasti ve formě pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn). Nevyžaduje se však detailní promyšlenost a konkretizace připravovaného útoku na zájem chráněný trestním zákoníkem, neboť postačí, aby se čin jevil pachateli dostatečně určitým (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 281, 282).
34. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
35 . Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zprávy Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 62/1973, č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
36. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný V. Č. se podle závěrů tohoto soudu, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, dopustil přípravy k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku výstižně shrnul, že v posuzovaném případě obvinění V. Č. a J. B. jakožto revizní technici ukončili svůj faktický podíl na trestné činnosti k datu 24. 10. 2010 obviněný V. Č., k datu 16. 11. a 19. 11. 2010 obviněný J. B. tím, že vypracovali revizní zprávy potřebné pro další postup ve věci. Obviněný A. K. tak učinil k datu 8. 11., 11. 11. a 24. 11. 2010, kdy podepsal předmětné předávací protokoly o předání hmotného majetku, a krátce poté ještě zajistil, aby předmětné doklady dostaly do rukou mimo jiné i jednatelé společnosti F. A. Soud prvního stupně, mimo jiné i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, také akcentoval, že revizní zpráva měla v předmětném licenčním řízení nezastupitelný význam a bylo podstatné, zda údaje v ní uvedené odpovídají skutečnosti a zda skutečně osvědčují bezpečnost fotovoltaické elektrárny (bod 62. rozsudku). Vědomí všech jmenovaných obviněných a jejich aktivní účast na dalších fázích trestné činnosti již neměl soud za prokázanou. Bez aktivní účasti obviněných se tak podle jeho závěrů minimálně obešly další kroky, jako je první paralelní připojení, podání žádostí i licence a jejich získání, dodávky elektřiny do sítě apod. Obsah jednání obviněných tedy vyhodnotil jako jednání nikoli bezprostředně směřující k dokonání trestného činu podvodu, ale jako jednání, které záleželo pouze v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání takového zvlášť závažného zločinu, které se konkrétně u obviněného V. Č. (obdobně i obviněného J. B.) projevilo pomocí k takovému zvlášť závažnému zločinu (vyhotovením nepravdivých revizních zpráv), přičemž v důsledku jejich jednání k pokusu ani k dokonání zvlášť závažného zločinu podvodu nedošlo (bod 71. rozsudku soudu prvního stupně).
37. Ke konkrétní výtce obviněného V. Č., který napříč celým trestním řízením, ale i v dovolání opakoval, že přítomnost rozvoden R1 a R2 nebyla s ohledem na předmět jeho revize k samotné revizi potřebná, proto je jejich absence a zavádějící informace o jejich přítomnosti v jeho revizní zprávě zcela nepodstatná, pak nelze než podotknout, že obviněnému ničeho nebránilo v tom, aby ve zprávě konstatoval revizi samotné kabeláže, aniž by poukazoval na propojení rozvoden, které se na místě však ve skutečnosti nenacházely, a aby tak jeho zpráva odrážela skutečný stav revize a technického stavu elektrárny, případně aby v ní výslovně uvedl, že kabeláž má až v budoucnu propojovat předmětné rozvodny, které se však v době revize na místě nenacházely. V daném ohledu je zcela nepodstatné, zda/že přítomnost rozvoden R1 a R2 nebyla k revizi samotné kabeláže, která je měla propojovat, potřebná. Podstatné je, jak již bylo opakovaně zdůrazněno, že dovolatel skutečnosti v předmětné revizní zprávě formuloval tak, že z ní vyplývají také nepravdivé a zavádějící informace. Revizní zpráva ve znění, v jakém ji dovolatel vypracoval, vytvářela mylnou představu o technickém stavu a dokončenosti elektrárny a nesvědčila o stavu, který existoval v okamžiku vypracování zprávy. S ohledem na skutečnost, že pro rozhodnutí o vydání předmětné licence byl mimo jiné podstatný technický stav fotovoltaické elektrárny, je třeba považovat mylné informace ohledně jejího technického stavu, zejména dokončenosti a instalace rozvoden, za omyl ohledně skutečností podstatných a tedy v daném ohledu relevantních (k tomu obdobně také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, bod 32., ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013).
38. V tomto kontextu nutno proto odmítnout tvrzení obviněného, že jeho jednání není trestné, poněvadž pracovníci ERÚ nebyly uvedeni v omyl ohledně skutečností natolik závažných, aby to mělo za následek jeho trestní postih. Odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 53 T 8/2019, není případný. Na obdobnou námitku reagoval Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 3 Tdo 664/2020, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 2/2016. Nejvyšší soud ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v již citovaném usnesení pod bodem 137. a po seznámení s obsahem pravomocných rozsudků Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 T 1/2019 (zde byl obviněný revizní technik zproštěn obžaloby) a sp. zn. 53 T 8/2019 (zde byl obžaloby zproštěn i zmocněnec investorské společnosti), jež se týkaly FVE XY, konstatuje, že závěry z těchto rozhodnutí nelze s ohledem na zásadní skutkové odlišnosti obou trestních věcí v nyní projednávané věci aplikovat. Je zejména nutno upozornit, že ke zproštění obžaloby revizních technika ve věci FVE XY došlo z toho důvodu, že dokazováním nebylo prokázáno, že FVE XY nebyla po stránce elektrického propojení dokončena, tj. že revizní zpráva byla nepravdivá. V posuzovaném případě týkajícím se FVE XY lze nalézt základní rozdíl v tom, že zde soudy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný v pozici revizního technika uvedl ve své revizní zprávě informace, které prokazatelně pravdivé nebyly (jednalo se zejména o údaj o instalovaných a připojených rozvaděčích mezi revidovanou kabeláží, tedy v návaznosti na způsob vymezení předmětu revize).
39. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani v závěru soudů nižších stupňů o úmyslu dovolatele pomoci při přípravě zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, že obviněný úmyslně pomohl vytvořit podmínky pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu, když ve své revizní zprávě uvedl nepravdivé informace při vědomí, že tento nepravdivý dokument bude použit k žádosti o licenci pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby. Jako aktivně činná osoba v profesi úzce související s problematikou fotovoltaických elektráren musel velmi dobře vnímat problematiku závěru roku 2010, kdy dodržení termínu výstavby a s těmito termíny nezbytně spjaté výhodnější výkupní ceny solární energie v roce 2010 byly zásadním tématem a z povahy vzdělání a profese obviněného tedy podle nalézacího soudu nepřichází v úvahu, že by tyto souvislosti nevnímal (bod 65. rozsudku). Odvolací soud soudu prvního stupně v tomto závěru přisvědčil a uvedl, že obhajoba obviněného, že nevěděl, že jím vyhotovená revizní zpráva bude použita pro licenční řízení, je nevěrohodná. Obviněný, revizní technik, z titulu svého postavení a předchozích znalostí a zkušeností věděl, z jakého důvodu a za jakým účelem listiny vyhotovuje, tedy že jimi bude žadatel prokazovat mimo jiné i technickou způsobilost energetického zařízení v licenčním řízení o udělení licencí pro podnikání v energetických odvětvích v roce 2010 (bod 37. rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy uzavřely, že úmyslným zaviněním obviněného byly pokryty všechny znaky objektivní stránky projednávaného trestného činu, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
40. Nejvyšší soud se s názorem soudů nižších stupňů ohledně úmyslného zavinění dovolatele ztotožnil. Opodstatněně nelze polemizovat s tím, že si dovolatel jako revizní technik s mnohaletou zkušeností musel být vědom, jaká je v oblasti energetického odvětví situace ke konci roku 2010 a že existují snahy o dokončení (případně i předstírané dokončení) elektráren do konce roku 2010, aby bylo možno získat výhodnější výkupní cenu energií. Soudy přesvědčivě vyvodily, že v situaci, kdy vědomě vypracoval revizní zprávu takovým způsobem, aby z ní vyplývaly nepravdivé informace, musel být minimálně srozuměn s tím, že jeho zpráva, neodrážející skutečný stav, bude použita jako podklad pro uvedení pracovníků ERÚ v omyl při podání žádosti o vydání předmětné licence, tedy že ERÚ bude v rámci předmětného řízení o vydání licence uveden v omyl ohledně důležitých, podstatných skutečností, a že takovým jednáním může dojít k obohacení jiného, jakož i způsobení škody velkého rozsahu na cizím majetku (k tomu obdobně také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19, bod 37., ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013). Nelze si ani představit situaci opačnou, tedy proč by dovolatel jako revizní technik údajně bez zájmu na výsledku rozhodnutí o vydání licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby revizní zprávu formuloval tak, aby z ní vyznělo, že se skutečně rozvodny R1 a R2 na místě již nacházejí, tedy tak, aby vytvářela mylnou představu o technickém stavu elektrárny, nebyl-li by k tomu někým veden a nebyl-li by srozuměn s tím, že taková zpráva bude použita pro uvedení ERÚ v omyl za účelem získání neoprávněné licence a neoprávněně akceptovaného nároku na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010.
41. Nejvyšší soud sdílí názor státního zástupce, že revizní zpráva č. XY byla vzhledem k použitým formulacím a zjištěným souvislostem jednoznačně zpracována tak, aby mohla být podkladem pro vydání licence. Vzhledem k odborným znalostem obviněného nelze pochybovat o tom, že si byl vědom, z jakého důvodu je revizní zpráva vyžadována, stejně jako toho, že nárok na zákonem garantované výhodné výkupní ceny v určité výši mohl provozovatelům fotovoltaických elektráren vzniknout v závislosti na tom, v jakém období byla fotovoltaická elektrárna uvedena do provozu, tzn. kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Nelze ani pustit ze zřetele, jak uvádí státní zástupce, že „obviněný vypracovával revizní zprávu s nepravdivými údaji koncem října roku 2010 a současně za situace, kdy výstavba fotovoltaické elektrárny sotva započala. V jeho úvahách proto musela být dostatečně silně zastoupena i individualizovaná představa o tom, že jím vypracovaná zpráva o revizi bude jako opatřený prostředek využit v řízení o licenci před ERÚ i za situace, kdy FVE XY nebude dokončena a především nebude ověřena bezpečnost této elektrárny jako celku ještě před vydáním rozhodnutí o udělení licence, o jehož vydání do konce roku 2010 musely osoby zainteresované na dosažení výhodnějších výkupních cen usilovat. Obviněný byl při revizní činnosti na místě, kde měla FVE XY v budoucnu stát, osobně přítomen, mohl si tedy učinit představu o velikosti elektrárny. Stejně tak mu musely být známy díky charakteru jeho revizní činnosti i technické parametry výrobny. Byl tedy alespoň v hrubých rysech obeznámen s výrobními možnostmi elektrárny po jejím dokončení a při zohlednění rozdílu mezi výkupními cenami pro elektrárny uvedené do provozu do konce roku 2010 a pro elektrárny uvedené do provozu až v následujícím roce si musel učinit představu i o výši hrozící škody“ (tj. škody velkého rozsahu).
42. Jednání obviněného popsané pod bodem 1. výroku o vině bylo správně kvalifikováno jako příprava zvlášť závažného zločinu podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť ze všech prokázaných okolností je patrné, že se obviněný dopustil jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu spočívajícího v uvedení někoho v omyl, obohacení jiného a způsobení na cizím majetku škody velkého rozsahu, a to pomocí k takovému zločinu, když k pokusu ani k dokonání uvedeného zvlášť závažného zločinu nedošlo.
43. Dovolatel patrně mínil uplatnit i námitku týkající se absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů, když ve svém dovolání uvedl, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako trestné, a to s ohledem na tvrzení odvolacího soudu v bodě 46. odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž poukázal na nižší míru účasti dovolatele a od toho se odvíjející stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, když se vytýkaného jednání dopustil pouze v jednom případě a vypracoval pouze dílčí revizní zprávu.
44. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).
45 . V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
46. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů a popsaným skutkem naplnil všechny znaky přípravy zločinu podvodu podle §20 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že v roce 2010 byla situace pro investory v sektoru fotovoltaických elektráren značně komplikovaná, v žádném případě však nelze akceptovat stav, že by licenci na provoz mohly získat i nedokončené elektrárny, a to mimo jiné právě z toho důvodu, že před vydáním licence bylo nutné ověřit bezpečnost celého elektrického zařízení. Význam revizní zprávy vypracované dovolatelem v konkrétním případě na straně jedné jistě nelze přeceňovat, ale její význam nelze ani bagatelizovat, neboť bez jejího předložení by k vydání licence nedošlo. V této návaznosti je třeba zdůraznit, že stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného, respektive míra jeho zapojení do projednávané trestné činnosti, zmiňovaná odvolacím soudem v bodě 46. odůvodnění jeho rozhodnutí, je sice nižší oproti stupni společenské škodlivosti jednání spoluobviněných, rozhodně však s ohledem na všechny výše uvedené okolnosti nevylučuje uplatnění jeho trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených. Nižší míra společenské škodlivosti jednání dovolatele byla přiléhavě zohledněna v rámci úvah o trestu (viz bod 46. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), který odvolací soud oproti souhrnnému trestu uloženému nalézacím soudem modifikoval tak, že podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 5 To 56/2016. Za daných okolností tedy o aplikaci subsidiarity trestní represe nelze reálně uvažovat.
47. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu