ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1163.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1163/2022-3602
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. C. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 9 To 33/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí na Labem pod sp. zn. 51 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný L. C. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. až 8. citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud v Ústí nad Labem dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 9 To 33/2022, rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 51 T 5/2020-3455, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1. až 8. uvedeného rozsudku) obviněného podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a o nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání [ dovolání bylo následně doplněno podáním ze dne 30. 11. 2022 ], ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Své námitky dovolatel zaměřil proti bodům 1. a) a 3., resp. dále i bodům 1. b) a 2. rozsudku odvolacího soudu. V této souvislosti namítl, že odvolací soud dospěl k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, které mělo být posouzeno jako zpronevěra podle §206 tr. zákoníku, přičemž odvolacímu soudu vytkl, že neodůvodnil skutková zjištění, proč jeho jednání posoudil jako trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Dovolatel vyjádřil názor, že pokud soud vzal za prokázané, že mu J. J. svěřil, resp. odevzdal peníze do dispozice s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem a on s nimi naložil v rozporu se svěřeným účelem, mělo být jeho jednání posouzeno jako zpronevěra nikoli jako podvod. Dále uvedl, že soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že peníze vkládané na účet jeho manželky představují prostředky, které měl od poškozeného J. J. podvodně vylákat, přitom se však jednalo o vrácení půjček. V této souvislosti předestřel své závěry týkající se smluv o půjčce ze dne 25. 2. 2008 a dne 30. 4. 2008 s tím, že soud dospěl ke svým závěrům na základě zcela nelogického a nepřesvědčivého vysvětlení poškozeného J. J., čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Soudy podle dovolatele rovněž porušily zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu in dubio pro reo . Rovněž namítl, že v inkriminované době, kdy si měl J. J. od S. půjčovat peníze se s S. vůbec neznal a je tak vyloučené, že by se vůči S. mohl dopustit jakéhokoliv protiprávního jednání. Závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry nalézacího soudu ohledně poškozených J. J. a V. M. s ohledem na rozpory v jejich výpovědích nemohou podle dovolatele obstát, neboť soudy nižších stupňů se s těmito rozpory v jejích výpovědích přesvědčivým způsobem nevypořádaly. Další námitky dovolatel uplatnil vůči adhéznímu výroku ve vztahu k poškozeným J. J. a V. M., kteří podle jeho názoru své nároky v rozporu s §43 odst. 3 tr. ř. nedoložili. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchní soud v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 9 To 33/2022, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru představují uplatněné námitky prostou polemiku se skutkovými zjištěními, která se týká především pochybností o stanovení okamžiku, kdy obviněný pojal úmysl finanční prostředky získané od poškozeného J. J. ke smluvenému účelu nepoužít. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že dovolatel finanční prostředky přijímal již s vědomím, že je ke smluvenému účelu nepoužije, což potvrzuje správnost právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, neboť pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku by bylo nezbytné, aby obviněný pojal úmysl svěřené prostředky nepoužít k jejich účelu až po jejich přijetí. Stejně tak podle státního zástupce nemohou obstát námitky týkající se části 3. skutkové věty, neboť nelze přehlédnout, že obviněnému je vytýkáno zejména jednání následující až po jeho seznámení s S. prostřednictvím J. J. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
9. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v dovoláním napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 8). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud, který posuzoval důvodnost odvolací argumentace obviněného k provedenému dokazování, uvedl, že „ Krajský soud provedl dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tedy v rozsahu, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry (bod 20. rozsudku odvolacího soudu).
11. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V této souvislosti musí Nejvyšší soud po prostudování spisu dále konstatovat, že v proběhlém řízení nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Řízení proběhlo v souladu se zákonnými podmínkami s tím, že obviněnému bylo umožněno hájit svá práva. To, že dovolatel využil svého práva nevypovídat (bod 2. rozsudku soudu prvního stupně), bylo jeho svobodným rozhodnutím plně v souladu se zákonem a nepochybně součástí strategie jeho obhajoby. K uvedenému lze snad pouze dodat, že obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován, což však na druhou stranu neznamená, že pokud se obviněný rozhodne nevypovídat a takticky vyčkávat, jak se bude vyvíjet důkazní situace, že jeho pozice bude pro něj výhodnější . Na tomto místě je vhodné uvést, že z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny [Listina základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.] mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě a tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svoji obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhou stranu je však třeba se ptát, zdali je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8. 2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000), kdy Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí vypovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však také Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy [viz – rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 457/05].
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou v převážné míře obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, na nesprávnost výroku o náhradě škody aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že „ důkazy byly ze strany soudu prvního stupně provedeny v zákonem předepsané formě, přičemž tyto důkazy soud prvního stupně hodnotil jednotlivě, ve vzájemných souvislostech, a i v celém souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností, a to logicky a přesvědčivě zdůvodněným způsobem “ (bod 20. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitkám obviněného, že v případě finančních prostředků poskytnutých J. J. obviněnému se jednalo o úhradu dluhu. Touto otázkou se velmi pečlivě zabýval již soud prvního stupně, když detailně vysvětlil, jak ke svým závěrům dospěl (bod 196. a násl. rozsudku soudu prvního stupně). V této souvislosti je z rozsudku soudu prvního stupně patrné, že velmi důkladně a s velkou opatrností hodnotil výpovědi poškozených, které shledal věrohodnými a přesvědčivými (bod 197. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž dospěl k závěru, že finanční prostředky poskytnuté dovolateli ze strany poškozeného J. J. byly spojeny primárně s jejich dohodou na společném podnikání, případně s dohodou o založení nové korporace a účastí na jejím fungování (bod 196. rozsudku soudu prvního stupně). Základním zjištěním jak nalézacího, tak i odvolacího soudu je skutečnost, kterou obviněný v dovolání opomíjí a která vylučuje posoudit jeho jednání jako trestný čin zpronevěry, a to zjištění, že obviněný „pod příslibem, že jako prostředník zajistí úhradu závazku poškozené společnosti vylákal finanční prostředky, přičemž závazek neuhradil a převzaté finanční prostředky nikdy nepředal a tyto použil pro svoji potřebu“. Za takto zjištěného skutkového stavu lze stěží takové jednání posoudit podle §206 tr. zákoníku jako zpronevěru, když ze skutkového zjištění jednoznačně vyplývá, že tento zištný a podvodný úmysl měl obviněný již v počátcích uvedeného jednání (viz blíže bod 17.). Obdobná je pak situace v případě jednání, které spočívalo „ve vylákání finančních prostředků pod příslibem společného podnikání, či pod smyšlenou záminkou uhrazení poplatků spojených s odblokováním finančních prostředků, blokovaných obviněnému na účtu u České národní banky“, když bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že u České národní banky žádný účet neměl stejně jako nemohl a neměl blokované žádné finanční prostředky. V tomto směru je potřebné hodnotit skutečnosti obviněným presentované – zpochybňované v průběhu trestního stíhání, vždy také v kontextu s časově prokazovanými skutečnostmi, kterými byla postupně vyvracena obhajoba obviněného v průběhu trestního řízení uplatňovaná. Primární snahou dovolatele je prostřednictvím jím poskytnutých informací docílit znevěrohodnění skutkových zjištění, která učinily soudy nižších stupňů a od jím navozeného skutkového stavu pak docílit zpochybnění právní kvalifikace jednání, kterou byl uznán vinným. Je tedy nepochybné, že primárně námitky obviněného směřují ke zpochybnění aplikace ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. soudy nižších stupňů, když Nejvyšší soud musí konstatovat, že takové pochybení neshledal. V reakci na argumentaci obviněného, kterou zmínil v doplnění dovolání, kde odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 31 T 65/2013, ze dne 26. 6. 2018, zejména pak body 53. a 54. rozsudku, kde zmíněný soud hovoří o tom, že „skutečně půjčil obviněnému“, tehdy obviněnému (dnes v předmětné trestní věci svědkovi) J. J. finanční prostředky, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedený odkaz obviněného na pouze tyto dva body z výše uvedeného rozsudku nelze vytrhávat z kontextu dalších, v odůvodnění rozsudku zmíněných skutečností, když např. v bodě 51. soud konstatuje, že obviněný (tehdy svědek) L. C. „vymámil podvodným způsobem příslibem rozvoje podnikatelských aktivit a úhrady směnky společnosti H.“ peněžní prostředky ze svědka (tehdy obviněného) J. J. V bodech 55. a 56. odůvodnění svého rozsudku soud dále rozvedl, jaké okolnosti se podílely na platební neschopnosti tehdy obviněného J. J. [např. trestná činnost odsouzeného J. G. - §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku – Krajského soudu Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 54 T 4/2010 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 71/2011 (bod 56.)]. S ohledem na odkaz obviněného na výpověď svědka R. H. považuje Nejvyšší soud za vhodné (shodně jako shora) zmínit vedle skutečností uváděných dovolatelem, které jemu vyhovují, také skutečnosti pro obviněného méně příznivé, a to v rámci objektivity pro hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a to např., že uvedený svědek ve své výpovědi měl varovat J. J., že obviněný je „typický lhář“ (č. l. 3389). J. J. tehdy představil obviněného L. C. (tehdy svědka) jako investora budoucího obchodu s hutním materiálem, který tvrdil, že zaplatí závazky J. J., že má na účtu 50. 000 000 Kč, ale peníze od obviněného nikdy nepřišly atd. (toto svědek dokladoval rozsáhlou korespondencí s obviněným L. C. (č. l. 3383–3395) či č. l. 2439 spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem 31 T 65/2013.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné s jistou mírou tolerance podřadit námitky obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace jeho jednání (byly však primárně odůvodněny nesouhlasem se skutkovými zjištěními) a náhrady škody. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
17. Trestného činu podvodu se podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku cizím majetku značnou škodu. Trestného činu zpronevěry se podle §206 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (podobně jako v případě trestného činu podvodu se právní kvalifikace mimo jiné odvíjí od výše způsobené škody). Podstatným rozdílem mezi těmito trestnými činy je, že na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1025/2020). V posuzovaném případě ze skutkových zjištění [nejen k bodu 1.a, b) rozsudku] však vyplývá, že obviněný vůči poškozenému J. jednal v úmyslu získat od něj pro svoji potřebu finanční prostředky, které zamýšlel nikdy nevrátit. Za tímto účelem učinil vůči tomuto poškozenému příslib, že zajistí úhradu závazku společnosti J. vůči společnosti H., přičemž poskytnuté finanční prostředky této společnosti nikdy nepředal a použil je pro svoji potřebu a dále příslib společného podnikání a s tím spojených finančních nákladů, avšak žádné kroky ke společnému podnikání neučinil. Je tak zřejmé, že obviněný uvedl poškozeného v omyl s cílem získat jeho prostředky. Takto popsaná jednání tudíž jednoznačně naplňují znaky trestného činu podvodu a soudy zvolená právní kvalifikace je správná. Obdobné jednání soudy shledaly u obviněného také ve vztahu k poškozené V. M. (bod 2. výroku rozsudku) a poškozenému R. S. (bod 3. výroku rozsudku). Stěží mohou obstát námitky dovolatele, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně velmi obezřetně přistupoval k hodnocení důkazů a z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že v případech pochybností postupoval vždy ve prospěch obviněného, kdy v případě poškozené V. M. obžaloba vycházela z výše způsobené škody ve výši 260 000 Kč, avšak již soud prvního stupně dospěl k nižší výši škody, a to v částce 209 000 Kč a logicky odůvodnil své závěry na základě důkazů provedených (viz např. bod 218. rozsudku nalézacího soudu). Obdobně velmi podrobně se zabýval také výší škody v případě poškozeného J. J. (např. body 198., 209-217), či R. S. (bod 208.). V souvislosti s tímto poškozeným však odvolací soud na základě doplněného dokazování opět ve prospěch obviněného u poškozeného R. S. korigoval výši poškozenému způsobené škody a logicky reagoval na námitky obviněného totožné s námitkami uplatněnými v dovolání, a to v bodech 33.-35. svého rozsudku, přičemž Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožňuje a na ně odkazuje.
18. Pokud jde o námitky týkající se adhezního výroku rozhodnutí ve vztahu k poškozeným V. M. a J. J. ani těm nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že se soud touto otázkou detailně zabýval, přičemž jasně uvedl, jakou výši poskytnutých finančních prostředků ze strany poškozených má za prokázanou (zejména body 200. až 207., bod 218). Stejně tak řešil, zda se uvedení poškození se svým nárokem připojili řádně a včas (body 252. a 256. rozsudku soudu prvního stupně). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 5. 2021 (č. l. 3036) přitom Nejvyšší soud zjistil, že před zahájením dokazování se poškození se svými nároky na náhradu škody připojili k trestnímu stíhání obviněného, přičemž bylo soudem poukázáno mj. také na jimi uplatněné nároky na náhradu škody učiněné v přípravném řízení. Závěry soudu prvního stupně týkající se výroku ohledně náhrady škody přezkoumal také odvolací soud, který rovněž žádné zásadní pochybení ve smyslu namítaném obviněným ve vztahu ke zmíněným poškozeným neshledal (bod 39. rozsudku odvolacího soudu). Pokud došlo k úpravě ve skutkovém zjištění, stalo se tak k bodu 3. výroku, což mělo jednak dopad na právní kvalifikaci jednání obviněného (pro něj příznivější) a dále se promítlo ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. opět ve prospěch obviněného.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu