ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1177.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1177/2022-634
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 dovolání obviněné L. P., roz. Z., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 14/2022, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 52 T 14/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 52 T 14/2022, byla obviněná L. P. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výši 1 000 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku jí bylo umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci. Výhoda úhrady peněžitého trestu ve splátkách odpadá, jestliže obviněná, byť jedinou měsíční splátku, neuhradí řádně a včas. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozené H. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, náhradu způsobené škody ve výši 800 000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Z jeho podnětu byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Podle §259 odst. 1 (správně odst. 3) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná L. P. byla uznána vinnou přečinem lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle §218 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby v průběhu stanovené zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen také peněžitý trest ve výši 1 000 Kč denní sazby v počtu 100 denních sazeb, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku jí bylo umožněno zaplatit uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 10 000 Kč, splatných ke každému 15. dni v kalendářním měsíci, a to počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž toto rozhodnutí nabude právní moci. Výhoda úhrady peněžitého trestu ve splátkách odpadá, jestliže obviněná, byť jedinou měsíční splátku, neuhradí řádně a včas. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit poškozené H. H. způsobenou škodu ve výši 800 000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná dopustila přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku tím, že zneužívajíc rozumové slabosti poškozené H. H., nar. XY, vyplývající z jejího špatného zdravotního a psychického stavu, která se podle znaleckého posudku z odvětví gerontopsychiatrie v období od října 2019 nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby, kdy její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku s tím, že tento stav je zřetelný i pro laika, tak nejprve dne 4. 5. 2020 odvedla poškozenou H. H. do pobočky České spořitelny, a. s., XY, XY, kde poškozená vybrala finanční částku ve výši 500 000 Kč v hotovosti ze svého účtu vedeného u České spořitelny, a. s., u přepážky a následně uvedenou hotovost předala obviněné, dále dne 7. 5. 2020 opětovně odvedla poškozenou H. H. do pobočky České spořitelny, a. s., XY, XY, kde poškozená vybrala finanční částku ve výši 300 000 Kč v hotovosti ze svého účtu vedeného u České spořitelny, a. s., u přepážky a následně hotovost předala obviněné, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod, kdy peníze obviněná použila pro vlastní potřebu, částečně pak ke splacení svého úvěru, a poškozené H. H. tak způsobila uvedeným jednáním škodu ve výši 800 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatelka v úvodu svého podání namítla, že odvolací soud ji uznal vinnou jiným trestným činem než soud prvního stupně, aniž by jí dal možnost se k nové právní kvalifikaci skutku vyjádřit a hájit se odlišným způsobem, čímž zkrátil její právo na obhajobu, neboť jí odpovídající procesní obhajobu neumožnil.
6. Obviněná dále vytkla, že odsuzující rozsudek nevychází z dostatečně zjištěných skutečností a rozhodnutí soudu nemá reálný základ. Vyjádřila nesouhlas s ničím nepodloženým závěrem znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, že poškozenou H. H. k jejímu jednání donutila. Soud na základě tohoto znaleckého posudku dospěl k závěru, že dovolatelka zneužila rozumové slabosti poškozené, když si jejího špatného zdravotního stavu musela být vědoma. Nezohlednil však, že poškozená se chovala přiměřeně svému věku, svědci, kteří se s ní pravidelně setkávali, neshledali, že by se chovala nezodpovědně nebo zmateně, poškozená nepůsobila tak, že by nebyla schopna spravovat své záležitosti. Svědci naopak uvedli, že ona i její manžel J. H. dlouhodobě plánovali rozdělení svého majetku, při němž počítali i s obviněnou, kterou brali jako svoji dceru, jelikož za nimi jezdila a starala se o ně nejčastěji ze všech ostatních příbuzných. Svědky proto nijak nepřekvapilo, když se dozvěděli, že jí poškozená předala vyšší finanční částku.
7. Dále dovolatelka připomenula, že poškozená dva měsíce před daným skutkem, tedy v době, kdy podle znalkyně nebyla schopna provádět finanční a smluvní operace, nebyla schopna projevit vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, uzavřela dne 10. 3. 2020 darovací smlouvu, kterou převedla spolu se svým manželem vlastnické právo k nemovitým věcem na D. M. To soud označil za „zcela jinou situaci“. Obviněná však spatřovala jedinou odlišnost obou situací toliko v tom, že obdarovaná D. M. získala majetek v hodnotě násobně vyšší, než je částka, kterou obdržela od poškozené ona. Na základě argumentů per analogiam nebo a maiori ad minus vyvodila, že pokud darování nemovitostí ze dne 10. 3. 2020 nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu lichvy podle §218 tr. zákoníku, nemohlo ji naplnit ani následné darování částky 800 000 Kč z května roku 2020. Nad rámec výše uvedeného dovolatelka vytkla, že soud zamítl její návrh na provedení důkazu výslechem notářky L. V. a notářské koncipientky M. S., které ověřovaly podpis poškozené na darovací smlouvě. Toto soud odůvodnil tím, že ověřování podpisů je pro notáře zcela rutinní úkon, u kterého se neprověřuje psychický stav účastníků, a to za situace, kdy soud zároveň tvrdil, že stav poškozené, která od října 2019 nebyla schopna správně vnímat, nebyla schopna provádět finanční a smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, byl zřetelný i pro laika. Tímto měl odvolací soud porušit základní zásadu nestrannosti soudu.
8. Obviněná dále citovala zákonné znění §218 odst. 1 tr. zákoníku, aby následně zpochybnila naplnění znaku „hrubého nepoměru vzájemného plnění“. Soud podle jejího názoru rezignoval právě na zjištění poměru vzájemného plnění. Poukázala na skutečnost, že reálnou hodnotu plnění, které poskytovala poškozené, nelze zúžit na bagatelní konstatování soudu o „dělání společnosti“ a „drobném vypomáhání“, když ona hodnota má pro každého jedince zcela odlišnou úroveň. Pokud soud dospěl k přesvědčení, že obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu přečinu lichvy, musel nejdříve prokázat, že vzájemná plnění byla v hrubém nepoměru, což však bez velmi podrobného dokazování zaměřeného tímto směrem prokázat nemohl a neprokázal. V daném směru dovolatelka odkázala i na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16-2, načež konstatovala, že soud nedostál povinnosti rozsáhlého zhodnocení posuzované věci. Ve světle darování velmi hodnotných nemovitostí ve prospěch D. M., která s poškozenou v zásadě neudržovala žádný vztah, kde však soud zjevně žádný hrubý nepoměr neshledal, je v dané věci nemožné, aby vyslovil existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění poškozené a obviněné. Nebyl rovněž proveden jediný důkaz podporující závěr soudu, že by dovolatelka odvedla poškozenou do pobočky České spořitelny. Ta od počátku konstantně uváděla, že tam poškozenou následovala na základě její prosby, když obdrženou finanční hotovost považovala za dar, o kterém se poškozená společně se svým manželem v souvislosti s ní několik let vyjadřovali, a to i veřejně před třetími osobami.
9. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 52 T 14/2022 (návrh na další procesní postup neučinila).
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve uvedl, že námitky obviněné jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Usoudil však, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
11. K výhradě překvapivosti rozhodnutí poznamenal, že zákonná poučovací povinnost podle §190 odst. 2 a §225 odst. 2 tr. ř. se týká pouze trestného činu, jenž je přísněji trestný. Obdobná povinnost vyplývající z judikatury Ústavního soudu vztahující se k méně přísné právní kvalifikaci není podle jeho názoru zcela bezbřehá, což podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020. Poukázal na fakt, že dovolatelka se i v daném ohledu zaměřila především na zpochybňování skutkových zjištění. Nicméně detailní dokazování vzájemného poměru jednotlivých plnění ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku nepovažoval za potřebné, neboť tato skutečnost byla již provedeným dokazováním osvětlena, přičemž vlastní posouzení hrubého nepoměru mezi vzájemnými plněními je otázkou ryze právní. Dále státní zástupce zdůraznil, že obviněná má nyní možnost zpochybňovat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnění objektivní stránky skutkové podstaty souzeného přečinu. Proto vyjádřil přesvědčení, že ačkoli tyto námitky nemohla dovolatelka uplatnit dříve, je jí umožněn přezkum, byť na základě mimořádného opravného prostředku, což vylučuje porušení jejího práva na spravedlivý proces.
12. K výhradám směřujícím proti naplnění skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce vyzdvihl, že pokud obviněná zneužila zjištěné rozumové slabosti poškozené a na její úkor přijala plnění ve výši 800 000 Kč bez jakéhokoli relevantního protiplnění, naplnilo její jednání objektivní stránku skutkové podstaty aplikovaného přečinu. V této souvislosti poukázal na čtyři konkrétní trestní věci posuzované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 603/2020, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1761/2016, ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1250/2019, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1416/2014, v nichž byla jednání obviněných za obdobných skutkových okolností právně posouzena jako trestný čin lichvy ve smyslu §218 tr. zákoníku; tři poškození v těchto trestních věcech nadto trpěli právě Alzheimerovou chorobou, stejně jako poškozená v projednávané trestní věci. Následně se státní zástupce v podrobnostech zabýval skutkovými okolnostmi odkazovaných případů. Přijaté závěry pak zobecnil do závěru, že jednání pachatele, jenž ke svému obohacení zneužije rozumové slabosti poškozeného, trpícího vážnou duševní nemocí, v jejímž důsledku není schopen posoudit následky svého jednání (zejména majetkových dispozic), naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. K takovému závěru přitom není ani nutné, aby ze strany pachatele bylo jakékoli relevantní vzájemné plnění nabízeno či poskytováno. Pokud tedy dovolatelka prokazatelně zneužila rozumové slabosti poškozené trpící Alzheimerovou chorobou a nechala si poskytnout plnění ve výši 800 000 Kč bez jakéhokoli relevantního protiplnění (má-li takovým plněním být míněno pravidelné navštěvování, drobné výpomoci, dovoz jídla apod.), potom odvolacím soudem zvolená právní kvalifikace obstojí.
13. K výtce ohledně naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu lichvy spočívajícím v hrubém nepoměru vzájemných plnění státní zástupce (s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16) připustil, že soud má při posuzování nepřiměřenosti vzájemného plnění poměrně široký prostor, do něhož promítá své ekvitní úvahy. Jedná-li se o hrubý nepoměr vzájemných plnění v této trestní věci, považoval státní zástupce úvahy odvolacího soudu za naprosto udržitelné. Co se týče případného zkrácení práva na obhajobu v důsledku nové právní kvalifikace, odkázal i na průběh veřejného zasedání, při němž dovolatelka poukazovala na to, jakým způsobem se dále o poškozenou starala (srov. str. 2 protokolu o veřejném zasedání ze dne 31. 8. 2022). V této linii argumentace spatřoval obhajobu materiálně směřující proti případnému naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přečinu lichvy podle §218 tr. zákoníku, a to do určité míry zpochybňováním disproporce toho, jakým způsobem o poškozenou pečovala, a tím, co od poškozené obdržela. Již z toho je patrné, že materiálně do práva obviněné na obhajobu postupem odvolacího soudu zasaženo nebylo.
14. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu. Soudy řízení nezatížily vadou opomenutého důkazu, jelikož navrhované výslechy dvou svědkyň (notářky a notářské koncipientky) se týkaly okolností převodu nemovitostí ze strany poškozené a jejího manžela na D. M., které leží zcela mimo předmět tohoto trestního řízení. Jak navíc vysvětlil nalézací soud, jednalo se o naprosto odlišný případ, v němž hrál roli i v předmětné době stále žijící manžel poškozené. Z tohoto důvodu státní zástupce odmítl i dovolatelčinu logickou konstrukci dovozující, že pokud by se trestní soud nedomníval, že jeden převod majetku nepředstavoval lichvu (což však vůbec nebylo předmětem tohoto trestního řízení, a soud jej tedy z povahy věci nemůže z trestně procesního pohledu posuzovat již s ohledem na zásadu obžalovací), tak lichvou nebyl ani další převod majetku.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
16. K vyjádření státního zástupce zaslala obviněná prostřednictvím obhájce repliku datovanou dnem 30. 12. 2022. Poznamenala, že úvaze státního zástupce ve vztahu k namítané překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nerozumí. Pokud sám jinými slovy uvedl, že dovolatelka se v odvolacím řízení nemohla zcela účinně a komplexně obhajovat s ohledem na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který ji nepoučil o možnosti posouzení skutku podle jiného ustanovení zákona, avšak dále jedním dechem dodal, že je přesvědčen, že nebyla zkrácena na svých právech, protože ačkoli nemohly být její námitky uplatněny dříve, je jí umožněn přezkum, byť na základě mimořádného opravného prostředku, v rámci soustavy obecných soudů, je taková argumentace matoucí.
17. Dovolatelka dále rozporovala názor státního zástupce, že prokazatelně zneužila rozumové slabosti poškozené. S tím totiž zcela kolidují provedené důkazy, zejména pak výslech svědkyně J. Z. Již ve svém odvolání obviněná připomínala, že vycházela ze standardního, dlouhodobého a neměnného vzorce jednání poškozené spočívajícího v úmyslu ji obdarovat, který byl popsán taktéž vyslechnutými svědky. Proto neměla žádný důvod pochybovat o tom, že poškozená chce naplnit svá dřívější vyjádření. Svědecky (zejména výpověďmi J. P. a J. Z.) byla prokázána skutečnost, že minimálně po dobu 8 let plánovali poškozená a J. H. rozdělení majetku. Podle svědkyně J. Z. jezdila dovolatelka za manželi H. nejčastěji ze všech příbuzných, ti se na ni vždy těšili, brali ji jako jejich dceru. Z tohoto důvodu nebyla svědkyně překvapená, že obviněná obdržela od poškozené statisícovou částku. Dovolatelka současně opětovně vyzdvihla skutečnost, že pokud by spáchala trestný čin lichvy, nesvěřovala by se s tím třetím osobám (tj. ani shora jmenované svědkyni) a nevkládala si předmětnou částku na svůj bankovní účet, nýbrž by o celé věci zarytě mlčela a s finanční hotovostí by naložila tak, aby nebyla dohledatelná.
18. Obviněná nepřisvědčila ani názoru státního zástupce, že soudy nezatížily trestní řízení vadou opomenutých důkazů. Taktéž nesouhlasila s jeho tvrzením, že darování nemovitostí D. M. byl naprosto odlišný případ, v němž hrál roli v předmětné době stále žijící manžel poškozené. Podle názoru dovolatelky spolu vše úzce souvisí. Soudy navíc roli manžela poškozené (včetně jeho zdravotního a duševního stavu) v celé věci vůbec nepřezkoumávaly, pročež je nepřípadné jeho osobou argumentovat. Rovněž odmítnutí logické konstrukce obviněné je ze strany státního zástupce stejně účelové jako jeho argumentace zásadou obžalovací. Pokud by totiž některý ze soudů pojal podezření o možném protiprávním jednání některého z účastníků smluvního vztahu, v rámci kterého došlo k darování nemovitostí, mohl kdykoli vydat pokyn k prověření této věci. To ovšem ani jeden z nich neučinil, když jeden jako druhý uzavřel, že v této záležitosti neshledaly nic problematického. Pak ale ona logická úvaha dovolatelky je zcela trefná a bylo nutné se s ní v průběhu hlavního líčení, resp. veřejného zasedání, vypořádat, což se však nestalo.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
22. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila vesměs námitky, které se pohybovaly na pomezí zákonem vymezeného rozsahu obou shora citovaných dovolacích důvodů, když většina z nich plynule přecházela od polemiky s přijatými skutkovými zjištěními až po zpochybnění zvolené právní kvalifikace skutku jako přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku. Jmenovitě napadala závěry o zdravotním stavu poškozené (tj. o její rozumové slabosti) a v daném směru především rozporovala otázku, nakolik si byla této skutečnosti vědoma a nakolik (resp. zda vůbec) ji cíleně zneužila ve svůj prospěch. Namítala, že částku ve výši 800 000 Kč jí poškozená H. H věnovala dobrovolně a z vlastní iniciativy s tím, že manželé H. plánovali rozdělení svého majetku mezi své příbuzné a v tomto ohledu počítali i s ní. Dovolatelka poukazovala na dlouhodobé blízké vztahy, které s oběma manželi udržovala, na péči, kterou jim poskytovala, porovnávala obdržení finanční hotovosti ve výši 800 000 Kč s darováním podstatně hodnotnějších nemovitostí svědkyni D. M. Odvolacímu soudu vytkla, že neprovedl žádné dokazování k poměru vzájemných plnění, čímž zpochybnila naplnění znaku „hrubého nepoměru vzájemného plnění“ ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku. Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů vznesla výhradu překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jenž jí neupozornil na změnu právního posouzení skutku, čímž ji měl zkrátit na právu na obhajobu a na spravedlivý proces.
24. Posledně uvedenou námitku, nesplňující zákonná kritéria žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., mohl Nejvyšší soud hodnotit toliko z hlediska dodržení práva obviněné na obhajobu a spravedlivý proces. V této souvislosti lze odkázat např. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, podle kterého jsou závaznými kompetenčními normami i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“). Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud odmítnout zabývat se předmětnou výhradou obviněné, jelikož vydání překvapivého rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, či ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13) a s tím související zkrácení práva na obhajobu zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny má bezpochyby ústavněprávní rozměr.
25. Podle §190 odst. 1 tr. ř., má-li soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření …, je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit. Podle §190 odst. 2 tr. ř., není-li třeba došetření, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby. Citovaná zákonná úprava je součástí hlavy dvanácté trestního řádu upravující předběžné projednání obžaloby, tedy úkony, které mohou být učiněny ještě před konáním hlavního líčení. Nicméně v této fázi předmětného trestního řízení soud prvního stupně evidentně neuvažoval o změně obžalobou zvolené právní kvalifikace, na čemž setrval až do konce hlavního líčení, když obviněnou uznal v souladu s žalobním návrhem vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V průběhu hlavního líčení navíc nepadla jediná zmínka o možném posouzení skutku jako přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ze strany soudu, státního zástupce či zmocněnkyně poškozené, kteří shodně zastávali názor, že se jedná o trestný čin podvodu, ani obhajoby, která naopak prosazovala, že dovolatelka se žádného protiprávního jednání nedopustila.
26. Odvolání obviněné směřovalo ve vztahu k použité právní kvalifikaci výlučně k tématu naplnění zákonných znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Státní zástupce se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, včetně původního právního posouzení skutku, a navrhoval podané odvolání zamítnout podle §256 tr. ř. Stejný návrh učinila i zmocněnkyně poškozené H. H. Ani v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu dne 31. 8. 2022 soud nezmínil, že by měl v úmyslu skutek překvalifikovat na přečin lichvy (srov. protokol o veřejném zasedání, č. l. 546–549), tato skutečnost vešla ve známost až vyhlášením jeho odsuzujícího rozsudku. Odvolací soud přitom patrně neshledal nutnost postupu podle §225 odst. 2 tr. ř., podle kterého platí, že uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. Trestní sazba u přečinu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku činí jeden rok až pět let, a je tedy přísnější než trestní sazba přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku, za jehož spáchání pachateli hrozí potrestání odnětím svobody až na dvě léta. Z toho je zřejmé, že trestní řád v dané situaci nevyžadoval, aby byla obviněná na změnu právní kvalifikace upozorněna a aby jí byl poskytnut čas k přípravě obhajoby. K porušení §225 odst. 2 tr. ř. tudíž nedošlo.
27. Přes výše uvedené skutečnosti je však nutno na věc nahlížet také z hlediska ústavněprávního, a to ve smyslu dodržení práva na obhajobu. Již bylo zmíněno (srov. bod 24. tohoto usnesení), že Ústavní soud ve své judikatuře konstantně hodnotí jako nesouladná s ústavním pořádkem tzv. překvapivá rozhodnutí, jimiž je porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí a také právo obviněného (resp. procesní strany sporu) efektivně uplatňovat svou obhajobu (argumentaci). Taková situace může nastat i v případě nečekané změny právní kvalifikace skutku, na kterou nebyl obviněný upozorněn na základě §225 odst. 2 tr. ř., neboť nově aplikovaná trestní sazba byla stejně přísná či mírnější, avšak obviněný neměl možnost zaměřit tímto směrem svou obhajobu, vznášet konkrétní námitky, např. proti naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, a navrhovat za tímto účelem důkazy. Na tyto případy dopadá nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I ÚS 639/03, podle něhož mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, „doplňoval“ dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení. Rovněž podle nálezu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, přináší změna právní kvalifikace vždy potenciální nutnost doplnit dokazování, a pokud soud stojí na stanovisku, že dalších důkazů není třeba, musí svůj závěr odůvodnit. Právní kvalifikace stíhaného skutku ovlivňuje směr dokazování a nezpochybnitelný význam má i pro zajištění plného uplatnění práva na obhajobu. V nálezu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, Ústavní soud shrnul, že „současná judikatura Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04) považuje při změně kvalifikace trestného činu učiněné v rámci dovolacího řízení za nezbytné, aby bylo dáno právo obhajobě vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci včetně práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek a včetně ověření subjektivní stránky jednání tak, aby bylo možné spolehlivě posoudit, že nebyla porušena ústavní zásada nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny)“.
28. V posuzované trestní věci tedy vyvstala otázka, zda měla dovolatelka alespoň faktickou možnost uplatnit svou obhajobu proti naplnění všech zákonných znaků přečinu lichvy, případně do jaké míry tak reálně učinila. Lze připomenout, že přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Odvolací soud v právní větě výroku o vině konstatoval, že obviněná zneužívajíc něčí rozumové slabosti si dala poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Je zřejmé, že takto definovaná skutková podstata se odlišuje od skutkové podstaty trestného činu podvodu, ohledně které bylo trestní řízení v podstatě celou dobu vedeno a která spočívá v tom, že pachatel sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Jde tedy o to, zda byla v řízení (ze strany soudu, obžaloby i obhajoby) věnována pozornost též okolnostem svědčícím pro naplnění znaků §218 odst. 1 tr. zákoníku, které následně zvolil soud druhého stupně pro novou právní kvalifikaci skutku.
29. Pokud jde o znak „zneužití něčí rozumové slabosti“, ten byl jedním z hlavních pilířů dokazování od samého počátku řízení. Rozumovou slabostí se v těchto souvislostech rozumí neschopnost poškozeného rozpoznat a myšlenkově zpracovat hodnotu svého plnění (nebo slibu) ve vztahu k hodnotě vzájemného plnění pachatele; intelektové schopnosti poškozeného v jiných směrech nehrají roli. Na duševní stav poškozené H. H. byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie, u hlavního líčení byla vyslechnuta jeho zpracovatelka MUDr. Ilona Divácká, MBA, k důkazu byly též provedeny lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozené. Na jejich základě bylo zjištěno, že poškozená v době činu trpěla středně těžkou demencí u Alzheimerovy choroby, její rozpoznávací i ovládací schopnosti byly podstatně zmenšené až vymizelé, byla osobou snadno manipulovatelnou, snadno podléhala psychickému nátlaku, nebyla schopna žádných právních úkonů, provádění smluvních či finančních operací ani projevu své vůle. Tento stav musel být přitom zřetelný i laikovi. Proto podle závěru znalkyně, který akceptoval i soud prvního stupně, musely být tyto skutečnosti týkající se duševního stavu poškozené obviněné velmi dobře známy (srov. body 27., 28. rozsudku). Na duševní stav poškozené byli u hlavního líčení dotazováni všichni slyšení svědci a především sama dovolatelka v tomto směru odpovídala na celou řadu otázek samosoudce i svého obhájce (zda znala psychický stav poškozené, zda jí připadala kompetentní k poskytnutí dané finanční částky, zda jí připadala svéprávná atd., srov. str. 12 až 14 protokolu o hl. líčení ze dne 2. 5. 2022, č. l. 472 a násl.). Je tedy zřejmé, že již v hlavním líčení měla obviněná dostatečný prostor k tomu, aby uplatnila svou obhajobu proti nařčení, že zneužila rozumové slabosti poškozené. To také v plném rozsahu využila a ve stejném duchu pokračovala i následně v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Je tedy zcela zřejmé, že právo na obhajobu jí v tomto směru nikterak omezeno nebylo.
30. Nejvyšší soud k posledně uvedené problematice poznamenává, aniž by jakkoliv předurčoval výsledek řízení, že za situace, kdy poškozená již nebyla schopna zhodnotit důsledky svého jednání, kvalifikovaně rozhodnout o poskytnutí finančního daru ani např. vyhodnotit přiměřenost poskytované částky, nic dovolatelku neopravňovalo přijmout od ní takto vysokou finanční částku, která navíc náležela do společného jmění poškozené a jejího manžela J. H., který byl v předmětnou dobu v nemocnici a nemohl toto dění jakkoliv ovlivnit. Ani dlouholeté blízké vztahy, péče o oba manžele a jejich příslib finančního daru, ani předchozí darování jejich hodnotných nemovitostí svědkyni D. M., jí – v abstraktní rovině posuzováno – nedávaly právo přisvojit si cca tři čtvrtiny finančních prostředků ze společného účtu manželů H. Na žádný dar neměla právní nárok. Předání částky 800 000 Kč poškozenou je proto třeba hodnotit nejméně jako neplatné právní jednání s tím, že obviněná je povinna nahradit vzniklou újmu, tedy danou finanční částku vrátit.
31. Se zřetelem k předmětu dokazování v této trestní věci (s akcentem na obžalovací zásadu vyjádřenou v §2 odst. 8 tr. ř. nelze v tomto řízení zkoumat právní relevanci darovacích smluv uzavřených mezi J. H. a H. H. na straně jedné a D. M. na straně druhé) již nebylo třeba (resp. bylo nadbytečné) provádět další důkazy k otázce psychické kondice, případně rozumové slabosti poškozené, konkrétně výslech notářky L. V. a notářské koncipientky M. S. Jejich výpovědní hodnota by navíc ani nemohla dosáhnout důkazní síly znaleckého posudku, lékařských zpráv či svědeckých výpovědí některých osob, které byly v blízkém vztahu a v pravidelném styku s poškozenou v posuzovaném období, neboť obhajobou navrhované svědkyně měly vypovídat o jediném, krátkém kontaktu s poškozenou při úkonu, jenž byl pro obě dvě zcela rutinní. Jejich výpovědi, pokud by vůbec přinesly nějaké informace k předmětu řízení, potažmo k tématu duševního stavu poškozené, již nemohly jakkoliv zvrátit tento velmi pevně důkazně podložený závěr. Nelze tudíž spatřovat žádné pochybení v tom, že soudy nižších instancí provedení obou výslechů zamítly, zejména když v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč návrhům obhajoby nevyhověly (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
32. Je vhodné doplnit, že uvedený postup soudů je zcela konformní s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jak již bylo vysvětleno, druhý i třetí z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu jsou zcela přiléhavé na požadavek obviněné k provedení výslechu shora jmenovaných svědkyň. Proto lze vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.
33. Dalším zákonným znakem přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku je v projednávané trestní věci „poskytnutí plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru“. Zde je situace poněkud komplikovanější, a to již z prvního zkoumaného hlediska – dodržení práva dovolatelky na obhajobu. Celé hlavní líčení před soudem prvního stupně bylo vedeno pro trestný čin podvodu, u něhož žádný „hrubý nepoměr vzájemných plnění“ není třeba objasňovat. Z protokolů o hlavních líčeních ze dne 2. 5. a 1. 6. 2022 je zřejmé, že dokazování ani obhajoba obviněné nebyly tímto způsobem vůbec vedeny. Obhajoba nemohla vědět, co bude následně odvolací soud považovat za ono plnění ze strany obviněné, které bude v hrubém nepoměru k částce 800 000 Kč. Dvojnásob pak za situace, kdy tato suma peněz měla být darem, jenž na žádné protiplnění vázán nebyl, a obhajoba tak mohla vcelku relevantně namítat, že znak hrubého nepoměru vzájemných plnění zcela absentoval. Pokud by protiplněním měla být péče dovolatelky o poškozenou a jejího manžela, k této otázce se vyjadřovala u hlavního líčení pouze ona sama, nikterak podrobně a hlavně v úplně jiném kontextu (tj. že poskytnutí daru odpovídalo poměrům mezi příbuznými i dalším okolnostem), avšak její obhajoba nebyla k tématu poměru vzájemných plnění přímo zaměřena. V daném směru ani nebylo prováděno žádné další dokazování, neboť soud prvního stupně o uvedené právní kvalifikaci vůbec neuvažoval a také ji nepoužil.
34. Odvolací soud následně dokazování nedoplnil, veřejné zasedání dne 31. 8. 2022 (č. l. 546–549) započal přednesem odvolání, reakcemi stran na něj, důkazními návrhy a předložením nových důkazů obhajobou (které se sice týkaly toho, že obviněná se o poškozenou starala a byla jí oporou, nicméně opět ve světle jí tvrzeného darování), poté byl dán prostor k závěrečným návrhům, zamítnuty návrhy na doplnění dokazování a nakonec vyhlášen rozsudek, v němž byl skutek (bez předchozího upozornění na možnou změnu) právně kvalifikován jako přečin lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve po vyhlášení tohoto rozsudku se obhajoba mohla dozvědět, že byl soudem druhého stupně shledán znak hrubého nepoměru vzájemných plnění a v čem byl konkrétně spatřován. Přestože tedy dovolatelka uvedla určité informace, které by se z hlediska (následného) rozhodnutí soudu druhého stupně mohly dotýkat naplnění předmětného obligatorního zákonného znaku, obhajobě nebyl v řízení před soudy obou instancí poskytnut prostor vznášet proti takovému právnímu posouzení výhrady, předkládat odborné argumenty týkající se teoretického vymezení znaků aplikované skutkové podstaty, poukazovat na další významné skutečnosti a uplatňovat případné návrhy na doplnění dokazování k této zásadní otázce. Nejvyšší soud je přesvědčen, že takový postup se již vymyká čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny, který dává obviněnému právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a v neposlední řadě též čl. 40 odst. 3 Listiny zajišťujícímu obviněnému právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Již z tohoto důvodu tedy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát a bylo nezbytné je podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit. Protože ale dosud nebyly objasněny a zohledněny všechny potřebné okolnosti, bylo dále nezbytné zrušit i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu následně přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
35. Z uvedeného rovněž vyplývá, že Nejvyšší soud nepokládá odkaz státního zástupce na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, v konkrétním případě za přiléhavý. V označeném usnesení (viz bod 355.) Nejvyšší soud skutečně zmínil, že poučovací povinnost soudů v trestním řízení překračující rámec §190 odst. 2 tr. ř., popř. §225 odst. 2 tr. ř., není bezbřehá, současně ale také připomněl, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost upozornit obviněného na možnost mírnější právní kvalifikace skutku za předpokladu, že takové poučení má praktický význam pro jeho obhajobu, resp. pokud by mohla být jeho obhajoba v důsledku neupozornění na změnu právní kvalifikace skutečně krácena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 110/2017). Právě o takovou situaci se ale jednalo v posuzovaném případě. Odvolací soud vycházel při změně právní kvalifikace skutku z částečně modifikovaných skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, aniž by dal obviněné příležitost navrhnout důkazy či vyjádřit se k důkazům již provedeným, ale i dalším rozhodným skutečnostem ve věci právě v reakci na odlišné právní posouzení skutku.
36. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku v bodě 19. správně upozornil, že ani v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, jakým způsobem se měla obviněná vůči poškozené dopustit tzv. podvodného jednání. Přiléhavě také zmínil, že ohledně okolností předání finančních prostředků nelze reálně očekávat dohledání dalších důkazů, poškozená není schopna k této záležitosti podrobně vypovídat a nic si nepamatuje, není ani schopna plnohodnotné účasti na soudním jednání, jak vysvětlila v hlavním líčení dne 1. 6. 2022 znalkyně MUDr. Ilona Divácká, MBA (viz zejména č. l. 493–495). U předání peněz nikdo nebyl, co přesně proběhlo mezi obviněnou a poškozenou zjistit nelze, i s ohledem na „utajený režim“ údajného darování. Odvolací soud následně v důsledku toho upravil skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, protože nebylo prokázáno, že by obviněná poškozenou uvedla v omyl a přiměla ji k výběru finančních prostředků. Podle závěrů odvolacího soudu obviněná ale prokazatelně zneužila rozumové slabosti poškozené, neboť byla velice dobře obeznámena s tím, že trpí pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby (správně: stav středně těžké demence u Alzheimerovy choroby), a přesto si nechala poskytnout vysoké finanční částky, které měla poškozená se svým manželem naspořeny a uloženy na bankovním účtu. Podle odvolacího soudu toto plnění bylo v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, které poskytovala poškozené obviněná a které spočívalo v tom, že ji pravidelně navštěvovala, dělala jí společnost a trávila s ní volný čas, případně jí drobně vypomáhala např. s dovozem jídla apod. Bylo tak podle něj prokázáno, že obviněná odvedla poškozenou do pobočky České spořitelny, a. s., kde tato vybrala své úspory a předala je obviněné, aniž by pro tento postup byl jakýkoliv důvod, neboť protiplnění poskytované obviněnou poškozené lze charakterizovat jako běžnou příbuzenskou výpomoc, a je zřejmé, že obviněná využila snadné manipulovatelnosti poškozené k vlastnímu obohacení.
37. Odvolací soud vcelku výstižně připomněl, že s trestným činem lichvy se typicky setkáváme v závazkových vztazích. Podle něj to však není podmínkou a „uvedené ustanovení lze aplikovat na neformální vztah, který existoval mezi obviněnou a poškozenou, kdy obviněná poškozené poskytovala drobnou pomoc a za to přijala od poškozené, trpící pokročilou demencí, tomu absolutně neadekvátní finanční odměnu“. Třebaže lze v obecné rovině závěry odvolacího soudu akceptovat, nelze s nimi v konkrétním případě beze zbytku souhlasit.
38. Jak již bylo připomenuto dříve, přečinu lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, dá sobě nebo jinému poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. K naplnění zákonných znaků tohoto přečinu a k vyvození trestněprávní odpovědnosti za něj je nezbytné, aby byly naplněny všechny jeho zákonem požadované znaky, tedy i nepoměr vzájemných plnění. Odvolací soud ve svých úvahách s odkazem na komentářovou literaturu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2068, 2169) nepominul, že plněním ve smyslu §218 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí určité lidské chování zpravidla v závazkových právních vztazích, které může být věcné nebo peněžité. Pro posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění záleží jen na hodnotě obou plnění a na jejich vzájemném srovnání, nikoliv na výši výsledné škody, protože toto hledisko zákon neuvádí jako znak trestného činu lichvy. Přesto bude třeba dolní hranici trestní odpovědnosti hledat zhruba při stejné škodě, jaká je rozhodná pro podvodné jednání, jež je svou povahou lichvě nejbližší, i když nelze pominout, že kromě hodnoty plnění zde mohou sehrát roli též další okolnosti. Zbývá rovněž dodat, že hranice mezi trestným činem podvodu a trestným činem lichvy může být jen velmi křehká, stejně tak jako hranice mezi těmito trestnými činy na straně jedné a jednáním sice amorálním, u něhož by však vyvozování trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených bylo v kolizi se zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícím principem ultima ratio (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. Státní zástupce ve svém vyjádření odkázal na 4 usnesení Nejvyššího soudu, v nichž tento soud podle jeho mínění řešil situaci obdobou té, jež je nyní předmětem posouzení. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že jde o případy podobné, nelze tento závěr generalizovat, a to pro nedostatek objektivních možností srovnávat úroveň rozumové slabosti poškozených v jednotlivých posuzovaných případech, jež byla v příčinné souvislosti s provedenou majetkovou dispozicí.
40. V odkazované věci sp. zn. 7 Tdo 1761/2016 obvinění v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, společně po předchozí vzájemné domluvě, zorganizovali a zařídili sepsání darovací smlouvy, kterou poškozená darovala svůj rodinný dům včetně zařízení a přilehlého pozemku v celkové hodnotě 438 930 Kč jednomu z obviněných, za což jí měli slíbit, že jí do předmětné nemovitosti budou brát z domova S. na návštěvy, přestože oba věděli, že poškozená je umístěna v zařízení sociální péče, je osobou vysokého věku, jež s ohledem na její zdravotní a duševní stav není schopna porozumět textu darovací smlouvy a nerozumí ani smyslu tohoto právního úkonu, a způsobili tak poškozené škodu ve výši 438 390 Kč.
41. Ve věci sp. zn. 7 Tdo 1250/2019 bylo jako přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku posouzeno jednání obviněného, který, vědom si špatného zdravotního stavu poškozené, která trpěla Alzheimerovou chorobou, nebyla reálně schopna uvažovat o svém jednání, uvědomit si a posoudit případné důsledky svého jednání, rozpoznat nebezpečnost svého jednání vůči své osobě a vnímat svoji majetkovou újmu, sepsal s touto darovací smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem a smlouvu o zřízení služebnosti bytu spočívající v doživotním a bezplatném užívání bytu, na základě které poškozená darovala obviněnému bytovou jednotku a odpovídající spoluvlastnický podíl, přičemž následně učinil obviněný návrh na vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí, který byl proveden, přičemž tímto jednáním nabyl obviněný výše uvedené nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, a způsobil tak poškozené škodu ve výši 3 313 080 Kč.
42. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1416/2014, se týkalo případu, kdy obviněný uzavřel s poškozenou, ačkoliv si byl vědom, že tato trpí demencí Alzheimerova typu, v důsledku čehož již nebyla schopna adekvátně a správně vnímat, rozpoznávat a vyhodnocovat prožité události a zvažovat všechny podstatné důsledky svého jednání, smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti v minimální hodnotě 1 200 000 Kč, uvedenou nemovitost měl podle smlouvy odkoupit od poškozené za částku 750 000 Kč uhrazenou při podpisu smlouvy, přičemž kupní cenu po předchozí dohodě s poškozenou nikdy neuhradil, a učinil tak v úmyslu využít uvedené duševní choroby poškozené k získání nemovitosti, aniž by jí za to poskytl odpovídající plnění, čímž se obviněný ke škodě poškozené, resp. případných oprávněných dědiců, obohatil o 1 200 000 Kč. Obdobná situace byla řešena i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 693/2021.
43. Konečně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 603/2020, bylo jako přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku kvalifikováno jednání obviněných spočívající v tom, že společně uzavřeli se svou tetou písemnou smlouvu o bezplatném zániku věcného břemene spočívajícího v jejím právu doživotního bydlení v bytové jednotce včetně práva užívat společné části domu a stavební pozemek, aniž jí za to poskytli jakékoli naturální či finanční protiplnění, přičemž oba obvinění byli v uvedené době spoluvlastníky citované bytové jednotky, a smlouvu své tetě předložili k podpisu, ačkoli byli obeznámeni s tím, že trpěla duševním onemocněním v podobě středně těžké mentální retardace, byla zcela nesamostatná, neuměla číst, psát, počítat, svedla pouze podpis formou nakreslení, neznala cenu a funkci peněz, nebyla schopna pochopit smysl a význam právního jednání, a tímto jednáním zneužili snížené mentální výkonnosti poškozené za účelem zvýšení prodejní ceny bytové jednotky v jejich spoluvlastnictví, protože popsané věcné břemeno snižovalo kupní cenu bytové jednotky nejméně o částku 1 200 000 Kč.
44. Státní zástupce vyvodil, že trestného činu lichvy se lze (na základě argumentu a maiori ad minus) dopustit nejen tak, že pachatel poskytne protiplnění hrubě nepoměrné, ale tím spíše i tím, že neposkytne ani nenabídne žádné vzájemné relevantní plnění; postačí tak obohacení pachatele za využití některé z alternativ uvedených v §218 odst. 1 tr. zákoníku, tzv. zneužití rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti či rozrušení. Na základě takto citované judikatury pak státní zástupce učinil závěr, že jednání pachatele, jenž ke svému obohacení zneužije rozumové slabosti poškozeného, trpícího vážnou duševní nemocí, v jejímž důsledku není schopen posoudit následky svého jednání (zejména majetkových dispozic), naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku.
45. Podstata nyní posuzovaného případu spočívá podle skutkových zjištění modifikovaných odvolacím soudem v tom, že obviněná, zneužívajíc rozumové slabosti poškozené H. H., vyplývající z jejího špatného zdravotního a psychického stavu, která se v předmětné době nacházela ve stavu středně těžké demence u Alzheimerovy choroby, kdy její schopnost správně vnímat byla výrazně snížená až vymizelá, nebyla schopna provádět finanční či smluvní operace, nebyla schopna projevit svobodnou vůli a byla osobou snadno manipulovatelnou, podléhající snadno psychickému nátlaku s tím, že tento stav je zřetelný i pro laika, tak postupně ve dnech 4. 5. a 7. 5. 2020 odvedla poškozenou H. H. do pobočky České spořitelny, a. s., kde poškozená vybrala finanční částku nejdříve ve výši 500 000 Kč a poté 300 000 Kč v hotovosti u přepážky, následně uvedenou hotovost předala obviněné, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod, čímž obviněná uvedeným jednáním způsobila poškozené H. H. škodu ve výši 800 000 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, jak již bylo dříve uvedeno, vyložil, co jej vedlo ke změně skutkových zjištění ve prospěch obviněné (viz bod 36. tohoto usnesení Nejvyššího soudu) a proč vyvodil, že obviněná zneužila rozumové slabosti poškozené a nechala si poskytnout plnění, které bylo v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, které poskytovala poškozené obviněná a které podle něj spočívalo v tom, že ji pravidelně navštěvovala, dělala jí společnost, trávila s ní volný čas, případně jí drobně vypomáhala, např. s dovozem jídla, což soud charakterizoval jako běžnou příbuzenskou výpomoc.
46. Nejvyšší soud již vysvětlil, že úvaha o povaze „běžné příbuzenské výpomoci“ není podložena relevantním důkazem, zde především výpovědí obviněné zaměřené právě k této otázce, kterýžto nedostatek bude nezbytné v dalším řízení doplněním její výpovědi odstranit. Současně ale nelze pustit ze zřetele ani další významné okolnosti. Není sporu o tom, že obviněná byla příbuzenskými pouty, byť vzdálenými, spjata s manželi H., které jezdívala navštěvovat, ale také pomáhat jim s vyřizováním potřebných záležitostí jak na jejich chalupu, tak i do bytu v XY. Dovolací soud nemá obhajobu obviněné, že jí poškozená slibovala obdarovat penězi, za „zcela účelovou“, jak na to nahlížel soud prvního stupně. Svědkyně J. Z. hovořila o tom, že manžele H. právě obviněná jezdila navštěvovat na chalupu v XY nejčastěji, zmiňovala frekvenci jednou za 3 týdny, podle jejího mínění ji brali jako jejich dceru. O řešení finančních záležitostí manželů H. nebyla informovaná, dozvěděla se ale, že měli v plánu veškeré svoje nemovitosti prodat a získané peníze rovnoměrně rozdělit mezi rodiny obou manželů. Zpráva o tom, že obviněná měla od poškozené převzít větší finanční obnos, ji nepřekvapila, neshledávala na tom nic divného (č. l. 102). Obdobně svědkyně J. P. potvrdila, že manželé H. hovořili o obviněné hezky, vypomáhala jim, ona sama se s ní nesetkala. Poškozená ji informovala o společném záměru s manželem majetek prodat a peníze rozdělit rovnoměrně mezi příbuzné a známé z obou jejich stran (č. l. 423, 424). Podle svědkyně poškozená mluvila souvisle, rozumně, ale zapomínala. Stejně tak svědkyně J. S. potvrdila, že obviněná za poškozenou a jejím manželem jezdila, hovořila o tom, že to bylo 2x za měsíc, možná častěji. Manželé H. se v minulosti zmiňovali (před 8 lety) o tom, že nemovitosti prodají (odkoupit je měla neteř V. H.) a utržené peníze rozdělí rovnoměrně na obě strany (č. l. 416, 497).
47. Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že obviněná přiměla poškozenou k výběru finančních částky v celkové výši 800 000 Kč. Za této situace jde tedy o to, zda v konkrétní situaci a za konkrétních okolností (při vědomí zdravotního a psychického stavu poškozené) převzetí hotovosti předané jí poškozenou naplňuje zákonné znaky trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. Přečin lichvy podle §218 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (§15 tr. zákoníku). Zavinění pachatele v této formě musí zahrnovat zejména i okolnosti, za nichž dochází k tzv. lichvářskému jednání.
48. Nejvyšší soud v souvislosti s respektováním práva na obhajobu obviněné již uvedl, že obviněná uplatnila svoji obhajobu proti nařčení, že zneužila rozumové slabosti poškozené. V obecné rovině připustila, že poškozená měla problémy s pamětí, trvala však na tom, že je svéprávná a byla si vědoma toho, co dělá (č. l. 60). Protichůdně s výpovědí obviněné vyznívají závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Ilony Divácké, MBA, v hlavním líčení, podle nichž obviněná musela vědět, že poškozená je osobou zranitelnou, zneužitelnou a manipulovatelnou a že kdyby tam byl její manžel J. H., nikdy by k takové situaci nedošlo (č. l. 496). K těmto závěrům znalkyně lze poznamenat, že je možné vážně pochybovat o podloženosti jejích úvah o důsledcích přítomnosti J. H., jehož osobnost nebyla předmětem zkoumání, navíc znalkyně v témže hlavním líčení zmínila, že k tehdejšímu duševnímu stavu manžela poškozené není schopna se jako znalec vyjádřit (č. l. 493). K dalším jejím úvahám nutno podotknout, že nelze nechat stranou pozornosti jí stanovenou a pečlivě odůvodněnou gerontopsychiatrickou diagnózu poškozené, což však samo o sobě není z hlediska zavinění obviněné rozhodující. Rozhodující je, zda obviněná jednala zaviněně ve formě úmyslu k okolnostem, za nichž přijímala peníze od poškozené, zda si byla vědoma skutečnosti, že poškozená v předmětné době nebyla schopna nakládat s financemi a s majetkem. Znalkyně tuto otázku nemohla relevantně zodpovědět, neboť stejně jako J. H. nezkoumala ani osobu obviněné, a nemohla tudíž učinit závěr, zda byla či nebyla schopna rozpoznat, v jakém duševním stavu se poškozená v kritické době nacházela a zda byla způsobilá posoudit, že poškozená není schopna nakládat s financemi a majetkem. V rozporu s kategorickým závěrem znalkyně o tom, že i laikovi musel být stav poškozené zřejmý, jsou do jisté míry i výpovědi svědkyň V. H. a D. M. Obě potvrzují problémy poškozené s pamětí, její léčbu s Alzheimerovou chorobou, jinak ji ale nepopisují jako osobu neschopnou starat se o své věci. Jistě není bez zajímavosti ani to, že poškozená s manželem J. H. krátce před inkriminovanou dobou ve dnech 9. 3. a 10. 3. 2020 uzavřeli darovací smlouvy na chalupu a byt ve prospěch D. M. (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí 12. 3. 2020 a 13. 3. 2020). Okolnost, že účastníkem této smlouvy byl i manžel poškozené, ještě sama o sobě nedává odpovědi na otázky způsobilosti poškozené na takové smlouvě participovat.
49. Bude proto nezbytné, aby se k otázce schopnosti obviněné rozpoznat stav poškozené, ve kterém není způsobilá nakládat s financemi a majetkem, a to i přes její nespornou vědomost o paměťové insuficienci poškozené, vyjádřil znalec z oboru psychologie, jehož bude třeba za tímto účelem jako znalce přibrat. Bude nanejvýš vhodné, aby se znalec vyjádřil též obecně k osobnostním rysům obviněné, motivaci jejího jednání.
50. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby v řízení po přikázání věci znovu vyslechl obviněnou k okolnostem, za nichž od poškozené přijala ve dvou případech peněžní částky, a to se zaměřením na projevy chování poškozené v rozhodné době. Srozumitelněji než dosud se jeví vhodným také objasnit, kdy obviněná nabyla vědomost o tom, že manželé H. darovali nemovitosti D. M. Dosavadní výpověď obviněné v hlavním líčení nedává na tuto otázku jasnou odpověď. Současně, jak již bylo uvedeno, nemůže být opomenuta ani otázka „hrubého nepoměru vzájemného plnění“ a tedy hodnoty protiplnění obviněné, jak to vytýkala v dovolání. Z hlediska dokazování je pak významné také jeho doplnění o znalecký posudek z oboru psychologie. Po doplnění dokazování a vyvození odpovídajících skutkových zjištění bude na soudu, aby učinil odpovídající úvahu o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §218 tr. zákoníku. Stranou jeho pozornosti by neměla zůstat ani otázka aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy posouzení nezbytnosti vyvození trestní odpovědnosti obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených.
51. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 5 To 191/2022, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 52 T 14/2022, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby dokazování doplnil o výslech obviněné a znalecký posudek v intencích tohoto rozhodnutí, aby s přihlédnutím ke korekcím a závěrům Nejvyššího soudu znovu provedené důkazy vyhodnotil a o vině obviněné rozhodl. Netřeba připomínat, že vyvstane-li možnost provést relevantní důkaz další, bude na soudu prvního stupně, aby tak učinil a všechny provedené důkazy vyváženě hodnotil a vyvodil odpovídající závěry. Lze připomenout, že Obvodní soud pro Prahu 4, jakož i Městský soud v Praze jsou v dalším řízení vázány právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a soud prvního stupně je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu