ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.228.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 228/2023-1114
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání obviněného M. U. , nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 7 To 41/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 12/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. U. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 47 T 12/2021, byl obviněný M. U. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě III. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 43 T 8/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 To 49/2021, byl podle §205 odst. 4 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl pode §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 43 T 8/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 To 49/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. Z., IČ XY, XY, insolvenční správce U.– Z., IČ XY, XY, j. i., XY, insolvenční správce C. S., IČ XY, XY, S., IČ XY, XY, A. I., IČ XY, XY, a P. P., nar. XY, XY, odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jednak státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného, jednak obviněný. Odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu, obviněný napadl výrok o vině v celém rozsahu a tím i všechny další výroky, které ve výroku o vině mají svůj podklad. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 7 To 41/2022, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených A. Z., a J. (v rozsudku soudu prvního stupně „j.“) i. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl v bodě I. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §206 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku byl za tento zločin, za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z napadeného rozsudku a za sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 43 T 8/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 To 49/2021, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2021, sp. zn. 43 T 8/2020, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 5 To 49/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. Z., IČ XY, XY, a J. I., XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího i odvolacího soudu se obviněný dopustil shora označených trestných činů tím, že
I.
jako jediný odpovědný člen statutárního orgánu vystupujícího a jednajícího za společnosti U., IČ XY, se sídlem XY, a C. S., IČ XY, se sídlem XY, mající z tohoto titulu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů, odpovědnost za správu jemu svěřeného majetku těchto společností, v nichž řídil veškeré hlavní obchodní aktivity, včetně zajišťování vedení účetnictví, měl rozhodující právo ohledně nakládání s majetkem obou společností, včetně hospodaření s finančními prostředky, a to jak na bankovních účtech, tak v hotovosti, si s cílem získat majetkový prospěch neoprávněně přisvojil finanční hotovost obou společností v celkové výši nejméně 107 602 328,16 Kč, když konkrétně
a) v XY v období od 10. 2. 2017 do 21. 12. 2018 vybral či nechal vybrat svým synovcem L. U. finanční prostředky v celkové výši nejméně 70 315 860 Kč, náležející společnosti U., IČ: XY, se sídlem XY, z pokladny společnosti a z jejích bankovních účtů č. XY u ČSOB a č. XY u UniCreditBank, nepoužil je ani na nákup materiálu, ani na úhradu závazků a ani na provoz společnosti, nýbrž s nimi naložil neznámým způsobem, čímž na majetku společnosti U., způsobil škodu ve výši nejméně 70 315 860 Kč,
b) v XY v období nejméně od 1. 1. 2017 do 31. 8. 2018 vybral či nechal vybrat svým synovcem L. U. finanční prostředky v celkové výši 37 286 468,16 Kč, náležející společnosti C. S., IČ: XY, se sídlem XY, z pokladny společnosti a z jejích bankovních účtů č. XY u ČSOB a č. XY u UniCreditBank, nepoužil je ani na nákup materiálu, ani na úhradu závazků a ani na provoz společnosti, nýbrž s nimi naložil neznámým způsobem, čímž na majetku společnosti C. S., způsobil škodu ve výši 37 286 468,16 Kč,
II.
jako jediný odpovědný statutární orgán vystupující a jednající za společnosti
U., IČ: XY, se sídlem XY, a C. S., s. r. o., IČ: XY, se sídlem XY, s cílem získat majetkový prospěch, ačkoliv si byl vědom ekonomické situace obou společností a věděl, že svým závazkům nedostojí, v měsíci září 2018 při uzavírání kupních smluv na dodání zboží se svými dlouholetými obchodními partnery využil jejich dosavadní důvěry ve zdárný průběh obchodu a převzal od nich finanční hotovost určenou na obstarání zboží, avšak dohodnuté plnění z uzavřených smluv nedodal, naopak dne 11. 9. 2018 zmizel ze scény dosavadního obchodu, aniž by předem o svých úmyslech někoho informoval, přičemž jej až na základě vyhlášeného celostátního pátrání vypátrala Policie České republiky, ani poté s níže poškozenými klienty nevešel v žádné jednání, uhrazené peníze za nedodané zboží jim nevrátil, a způsobil jim tak škodu v celkové výši 382 073 Kč, konkrétně:
a) dne 6. 9. 2018 v XY přijal od společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, objednávku na nákup 400 gramů ryzího zlata v hodnotě 333 592 Kč a vystavil na uvedenou částku zálohovou fakturu číslo F/0393/905/18 se splatností 6. 9. 2018, na základě které společnost S., po vzájemném zápočtu svých pohledávek a závazků číslo 15/2018 ze dne 6. 9. 2018 ve výši 31 146 Kč, převedla bezhotovostním převodem na bankovní účet číslo XY, patřící společnosti U., částku ve výši 302 446 Kč, avšak žádné zlato nedodal, čímž společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY, způsobil škodu ve výši 302 446 Kč,
b) dne 10. 9. 2018 v XY přijal od společnosti A. I., IČ: XY, se sídlem XY, objednávku na dodávku 93,3 g investičního zlata o celkové hodnotě 79 627 Kč, na kterou vystavil fakturu číslo 039592018, kterou poškozená společnost A. I., téhož dne uhradila vkladem na účet společnosti U., avšak žádné zlato nedodal, čímž společnosti A. I., IČ: XY, se sídlem XY způsobil škodu ve výši 79 627 Kč,
III.
1) jako jednatel společnosti C. S., IČ: XY, se sídlem XY, nejprve dne 27. 5. 2015 v XY uzavřel Smlouvu o zápůjčce a následně ve dnech 1. 7. 2015, 2. 9. 2015 a 21. 12. 2015 dodatky k ní se společností E., IČ: XY, sídlem XY, ze dne 27. 5. 2015, zastoupenou jednatelem P. P., kdy jako zástavu měl předat P. P., postupně celkem 6 kg ryzího granulovaného zlata, avšak ve skutečnosti mu ve dnech 27. 5. 2015, 2. 9. 2015 a 21. 12. 2015 předal ve 3 balíčcích po 2 kg celkem 6 kg granulátu pozlaceného stříbra, jež vydával za ryzí zlato, následně vyrovnal závazek z této smlouvy a dne 18. 4. 2016 v XY uzavřel novou Smlouvu o zápůjčce s fyzickou osobou P. P., nar. XY, bytem XY, coby zapůjčitelem, když předmětem Smlouvy o zápůjčce bylo zapůjčení finanční částky ve výši 5 600 000 Kč zaslaných na bankovní účet číslo XY poté, co bude společností C. S., poskytnuta zástava v podobě 6 kg ryzího granulovaného zlata, která však byla jako zástava pouze převedena z předchozí smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 27. 5. 2015, na fyzickou osobu P. P., aniž by došlo znovu k fyzickému předávání zástavy, následně v září 2018 Smlouvu o zápůjčce porušil tím, že přestal zápůjčku splácet a P. P., proto přistoupil k výkonu zástavního práva na poskytnuté zástavě a dne 27. 11. 2018 nechal provést odbornou zkoušku u 3 vzorků zástavy ze 4 celkových a zjistil, že se nejedná o granulát ryzího zlata, nýbrž o granulát pozlaceného stříbra, kdy cenový rozdíl v hodnotě 1 g ryzího zlata a 1 g stříbra je značný, čímž uvedl P. P., v omyl stran složení a hodnoty poskytnuté zástavy, a způsobil tak P. P., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši nejméně 5 343 000 Kč,
2) jako jednatel společnosti C. S., IČ: XY, se sídlem XY, dne 23. 1. 2017 v XY uzavřel dodatek č. 1 ke Smlouvě o zápůjčce ze dne 18. 4. 2016 s fyzickou osobou P. P., nar. XY, bytem XY, coby zapůjčitelem, kdy předmětem dodatku bylo zapůjčení finanční částky ve výši 1 000 000 Kč zaslaných na bankovní účet číslo XY poté, co bude společností C. S., poskytnuta zástava v podobě 1 kg ryzího granulovaného zlata, na základě této smlouvy předal obviněný dne 23. 1. 2017 P. P., 1 kg granulátu pozlaceného stříbra, jež vydával za granulát ryzího zlata, následně v září 2018 Smlouvu o zápůjčce porušil tím, že přestal zápůjčku splácet, a P. P., proto přistoupil k výkonu zástavního práva na poskytnuté zástavě a dne 27. 11. 2018 nechal provést odbornou zkoušku u 3 vzorků zástavy ze 4 celkových a zjistil, že se nejedná o granulát ryzího zlata, nýbrž o granulát pozlaceného stříbra, kdy cenový rozdíl v hodnotě 1g ryzího zlata a 1 g stříbra je značný, čímž uvedl P. P., v omyl stran složení a hodnoty poskytnuté zástavy, a způsobil tak P. P., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši nejméně 890 500 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 7 To 41/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Obviněný nejprve v obecné rovině prohlásil, že důkazní řízení nebylo provedeno dostatečně a v předpokládaném rozsahu. Nebyl respektován princip presumpce neviny ani in dubio pro reo , rozhodnutí soudů jsou založena na libovolném právním názoru plynoucím z jejich subjektivního přesvědčení o vině dovolatele. Nebyla dodržena ani elementární ustanovení trestního řádu upravující základní zásady trestního řízení, uvedená zejména v §2 odst. 1, 4, 5 a 6 tr. ř., čímž došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
6. Za tristní označil dovolatel zamítnutí některých jeho důkazních návrhů prvoinstančním soudem, konkrétně výslechů svědků E. Č. a M. V., a to s odůvodněním, že soudu neposkytl ani jejich osobní údaje. K tomu zdůraznil, že soud mu neposkytl přiměřenou lhůtu k obstarání takových údajů, navíc když nutnost vyslechnout uvedené svědky vyplynula až v samotném závěru dokazování po výsleších svědků J. T. a V. D., kteří uvedli, že účetnictví pro obviněného nezpracovávali. Připomenul, že soud je vázán zásadou oficiality, a je proto povinen i bez návrhu vhodným způsobem doplnit dokazování tak, aby ve věci bylo možno spravedlivě rozhodnout. Navrhovaní svědci by se nepochybně byli schopni vyjádřit k mnoha nesrovnalostem vyvstalým v rámci dokazování, stejně jako k absenci některých účetních dokumentů, a mohli by tak potvrdit, že účetnictví, s nímž pracovala znalkyně Ing. Soňa Nováková, nebylo kompletní. Nezřídka se totiž stávalo, že dovolatel účetní doklady dodával až se značným zpožděním, obvykle až poté, co byl na jejich absenci ze strany účetních (tj. obou navrhovaných svědků) upozorněn. Proto se právě oni mohli relevantně vyjádřit ke kvalitě a rozsahu zajištěné účetní dokumentace.
7. Ani přes opakované návrhy obhajoby nebyly k důkazu provedeny výslechy svědků L. U. a L. U. (tj. bratra a synovce dovolatele). Výslech svého bratra obviněný navrhoval proto, že z vyjádření svědkyň I. Š. a A.T. vyplynulo, že obsah trezoru společnosti byl předán právě jemu. Jeho synovec byl zase osobou, která taktéž vybírala hotovost z bankovních účtů dotčených společností. Oba jmenované svědky považoval dovolatel za neopomenutelné, jejich výslechy za stěžejní, přesto nebyly žádným ze soudů jakkoliv reflektovány. Podle názoru obviněného však při absenci takto klíčových důkazů nemohou být skutková zjištění v předmětné trestní věci úplná. Jedná se tak o zásadní opomenuté důkazy, které byly způsobilé prokázat rozhodující skutečnosti z hlediska uplatněné obhajoby. Pokud je soudy vyhodnotily jako nadbytečné, dostaly se do rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, na niž dovolatel odkázal, případně ji v podrobnostech citoval. V tomto kontextu pak namítl porušení principu kontradiktornosti řízení a rovnosti stran. Tím bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť obviněnému byla odepřena možnost verifikovat hodnotu provedených důkazů. Oba soudy se uchýlily k hodnocení pouze těch důkazů, které byly navrženy obžalobou a svědčily v jeho neprospěch, s jeho důkazními návrhy naopak nebylo vůbec pracováno, a proto k nim nebylo ani přihlédnuto.
8. S výše uvedeným úzce souvisí, že skutková zjištění v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování. Soudy taktéž nijak nereflektovaly obchodní a účetní specifika obchodování s drahými kovy, ani specifika výměny materiálu. Ve zlatnické oblasti se provádí obchodní styk převážně v rovině hotovostních plateb a z tohoto důvodu dovolatel provedl některé výběry, na něž poukazovala obžaloba i nalézací soud. Peněžní prostředky či materiál z jednotlivých transakcí buď vracel na bankovní a materiálové účty, do pokladen společností, nebo je obratem využíval k dalšímu obchodování. To ostatně potvrdila i svědkyně I. Š. Nicméně výpovědi těch svědků, které vyzněly ve prospěch obviněného, soudy zcela pominuly a obsah dalších důkazů deformovaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05). Jejich závěry jsou proto v extrémním rozporu s fakticky provedeným dokazováním.
9. Dovolatel rovněž vytkl vady znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovaného Ing. Soňou Novákovou. Oba soudy jej považovaly za stěžejní důkaz, nicméně znalkyně nemohla nikdy dospět k odpovídajícím, objektivním, správným a spolehlivým závěrům, jelikož nedisponovala kompletní účetní dokumentací a nezohlednila ani specifika obchodování se zlatem a tzv. výměny materiálu. Ona sama při svém výslechu vyjádřila výhrady k podkladům, které obdržela od policejního orgánu. K dané otázce se přitom mohli (jako jediní) relevantně vyjádřit svědci E. Č. a M. V., kteří zpracovávali účetnictví posuzovaných společností. Jejich nevyslechnutí mělo za následek chybné zpracování znaleckého posudku, jelikož pokud by znalkyně disponovala kompletní účetní dokumentací, musela by dospět k odlišným znaleckým závěrům. V daném směru obviněný zdůraznil, že obě obchodní společnosti nakládaly s významným kapitálem, a to nejen v podobě materiálu, ale též peněžními prostředky v pokladnách. Dále konstatoval, že závěry znaleckého zkoumání jsou naprosto zásadní pro přesné určení výše škody, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu i zpronevěry, což podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002. Nad rámec uvedeného poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/09, podle něhož znalecký posudek nepožívá vyšší důkazní síly než jiné provedené důkazy a soudy jsou povinny kriticky jej hodnotit v celé řadě jeho aspektů, včetně otázky jeho věcné správnosti. Dovolatel pak zopakoval, že navrhované výslechy E. Č. a M. V. mohly vést nejen ke zpochybnění výsledků znalkyně Ing Soni Novákové, nýbrž i k objasnění a zjištění přesné výše škody. Uzavřel, že rozhodnutí soudů ohledně výše škody se nejen vymyká ze zásad uvedených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., ale postrádá i náležité odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
10. Za kruciální považoval obviněný závěr soudů o naplnění subjektivní stránky tvrzených trestných činů. Ten nebyl podle jeho názoru podložen relevantními důkazy, nýbrž vyvozen na základě účelové selekce důkazních prostředků a jejich nekorektní interpretace. Zaujatost proti jeho osobě spatřoval dovolatel i v tom, že nalézací soud v souvislosti se závěrem o jeho vině nepřípustně poukazoval též na jeho trestní minulost, což odporuje judikatuře Ústavního soudu (srov. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry uvedl, že pro posouzení trestní odpovědnosti je podstatné pouze to, že pachatel naplnil všechny znaky jeho skutkové podstaty, pročež nelze přihlížet k jeho osobním motivům ani jiným okolnostem doprovázejícím jeho jednání, které nijak nesouvisejí s podmínkami trestnosti. Odvolací soud, jenž překvalifikoval skutek pod bodem I. právě na zmiňovaný trestný čin, však tyto své závěry nijak neodůvodnil, vycházel pouze z odůvodnění předestřeného soudem prvního stupně, který své hodnocení opřel o zhoršení ekonomické situace dotčených společností, přestože z důkazního řízení naopak vyplynulo, že disponovaly prostředky, resp. materiálem, v takovém množství, aby mohly svým závazkům v budoucnu dostát. Rovněž je zde významná a dosud neobjasněná okolnost, a sice co se stalo s majetkem společností v období po zmizení obviněného. Naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry není seznatelné ani z výroku napadeného rozhodnutí, v němž nejsou uvedeny okolnosti determinující vnitřní psychický stav dovolatele k dané trestné činnosti. Tato otázka nebyla ani předmětem dokazování, a proto lze v tomto ohledu považovat rozhodnutí odvolacího soudu za neakceptovatelné a nepřezkoumatelné.
11. Ohledně trestného činu podvodu obviněný v obecné rovině zdůraznil, že podle ustálené judikatury by musel již v době uzavření smlouvy prokazatelně jednat v podvodném úmyslu, tedy ponechat si finanční prostředky pro svou potřebu a nic za ně neopatřit. Pokud by teprve po uzavření smluv vznikly překážky, které by mu bránily smlouvy plnit a které v době uzavření smlouvy nemohl předvídat, nejednalo by se o trestný čin podvodu. Ani ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny okolnosti jakkoliv determinující vnitřní psychický stav dovolatele k dané trestné činnosti. Ze skutečnosti, že nedostál svým závazkům, nelze bez dalšího usuzovat, že již od počátku uváděl poškozené v omyl s úmyslem se nezákonně obohatit. K tomuto tématu odkázal též na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV ÚS 541/21, nebo ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01. Ve vztahu ke skutku pod bodem III. obviněný uvedl, že nevěděl o tom, že poskytnutá zástava není ryzí zlato. Předmět zástavy předal tak, jak jej obdržel od dodavatele, tedy mateřské společnosti C. S. Je tudíž zřejmé, že on sám byl uveden v omyl a pravděpodobně se stal obětí trestného činu. Ani jeden ze soudů totiž nereflektoval skutečnost, že mateřská společnost dlouhodobě a systematicky odčerpávala finanční prostředky ze své dceřiné společnosti, o čemž je v současnosti veden civilní spor. Z geneze závazku je patrné, že předmět zástavy byl poskytnut v roce 2015. V roce 2016 došlo k vyrovnání závazku v plné výši a následnému uzavření nové smlouvy. Po celou dobu byla zástava v dispozici poškozeného a dovolatel hradil smluvní úroky prakticky se rovnající hodnotě jistiny. Je proto zcela nelogické, aby poškozenému uhradil bezmála 5 milionů korun, pokud by od počátku jednal v úmyslu poškozenému finanční prostředky nevrátit.
12. V závěrečné pasáži svého podání obviněný citoval vybranou judikaturu Ústavního soudu k principu presumpce neviny, in dubio pro reo a povinnosti soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit. Zopakoval své stanovisko o porušení celé řady základních zásad trestního řízení a ve svém důsledku i práva na spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 7 To 41/2022, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popřípadě podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve se detailně zaobíral zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho třemi alternativami, načež konstatoval, že žádná ze zde předvídaných situací ve věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výrocích o vině rozsudků soudů obou stupňů. Nadto si státní zástupce povšiml, že obviněný zpochybnil způsob hodnocení důkazů, aniž by své výhrady blíže vysvětlil anebo označil nějaký konkrétní důkaz, který měly soudy hodnotit v rozporu s jeho skutečným obsahem. Toliko k argumentu nesprávných výsledků znaleckého posudku státní zástupce připomenul, že údaje ke stavu pokladny (které byly v dané věci zásadní) nevykazovaly znaky neúplnosti účetních dokladů a že významným důkazním podkladem byly především výpisy z bankovních účtů společností dovolatele. Zopakoval, že zjevný rozpor ve smyslu první alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spíše v obecné rovině spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
14. Státní zástupce ve věci neshledal ani vadu opomenutých důkazů. K tomu zdůraznil, že soud není povinen provést všechny navržené či v úvahu přicházející důkazy, musí se však důkazními návrhy zabývat, ať už jim vyhoví či nikoliv, nemůže je bez dalšího ignorovat. V případě zamítnutí důkazního návrhu je povinen vyložit, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl. V projednávané trestní věci soudy z uvedených zásad nikterak nevybočily. Státní zástupce zdůraznil, že soud prvního stupně přistoupil k výslechu svědka L. U., a to u hlavního líčení dne 26. 4. 2022, nicméně svědek využil svého zákonného práva a odmítl z důvodu příbuzenského vztahu k dovolateli vypovídat. Poté státní zástupce popsal důvody, proč nalézací soud nevyslechl svědka L. U., také připomenul, že odvolací soud se pokusil nedůslednost soudu prvního stupně napravit, avšak ani jemu se jmenovaného svědka vyslechnout nepodařilo. Za rozhodující považoval státní zástupce skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně důkazní situace, jelikož obviněný v doplnění svého výslechu potvrdil, že to byl on, kdo vybíral prostředky jeho společností, resp. pokud již tyto prostředky vybral k jeho pokynu jeho synovec, vybranou hotovost mu vždy předal. Za tohoto skutkového zjištění již lze akceptovat zdůvodnění odvolacího soudu, pokud ani on již nepovažoval výpověď svědka L. U. za podstatnou pro své rozhodnutí.
15. Státní zástupce rovněž polemizoval s tvrzením dovolatele, že potřeba výslechu svědků E. Č. a M. V. vyvstala až ke konci hlavního líčení s ohledem na výpovědi svědků J. T. a V. D. Podle jeho názoru si obviněný musel dobře uvědomovat, kdo účetnictví jeho společností zpracovává a s kým z účetních společností on osobně komunikuje. Pokud již trval na výsleších těchto osob, mohl je nepochybně navrhnout mnohem dříve s náležitým odůvodněním, k čemu mají vypovídat. Měla-li být takto zodpovězena otázka, kdo předával účetní doklady mezi společnostmi dovolatele a příslušnými účetními společnostmi, tato byla zcela uspokojivě ozřejměna již z výpovědí svědků J. T. a V. D. Neodpovídá přitom skutečnosti, že by svědek V. D. prohlásil, že osobně nezpracovával účetnictví společnosti U. Závěr soudů o nadbytečnosti výslechu E. Č. a M. V. tak plně obstojí.
16. Posléze se státní zástupce zabýval zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jemu odpovídající výhradě obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Připustil, že odvolací soud ponechal otázku zavinění ve vztahu ke skutku pod bodem I. poněkud stranou. Přesto vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k prokázaným objektivním skutečnostem vyjádřeným v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, lze dovodit jednoznačně zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti vyzdvihl, že v odvolacím řízení bylo prokázáno, že dovolatel si přisvojil veškeré finanční prostředky ve výši 107 602 328,16 Kč a současně že s nimi naložil v rozporu s účelem jejich svěření, tedy nakládal s nimi v úmyslu užívat je setrvale pro svou potřebu, nikoli pro potřebu jejich majitele. Tímto naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry i po subjektivní stránce.
17. Relevantní připomínky neměl státní zástupce ani k úvahám zejména prvoinstančního soudu stran naplnění subjektivní stránky trestných činů podvodu. Dovolateli nepřisvědčil, že by jeho úmyslné zavinění bylo soudy dovozováno toliko z pouhé skutečnosti, že nakonec nebyl své jinak řádně sjednané smluvní závazky schopen splnit z objektivních důvodů. V případě skutku pod bodem II. dospěl soud k závěru o počátečním podvodném úmyslu po komplexním vyhodnocení jednak zjištění o ekonomické situaci společnosti U., jednak skutkových zjištění o počínání obviněného v měsíci září 2018, jak při uzavírání obchodních případů, ale i dále, především v průběhu dne 11. 9. 2018. Tvrzení dovolatele, že v případě skutku vymezeného pod bodem III. nevěděl o materiálovém složení poskytnuté zástavy (sám byl uveden v omyl) nekoresponduje s logickými skutkovými zjištěními soudů, jež vycházejí především z jeho chování v roce 2015 při prvotním poskytnutí zástavy, a dále z fyzikálních vlastností obou drahých kovů (objemu a hustotě) společně se zvážením jeho zkušeností v oboru.
18. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
21. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Obviněný výslovně uplatnil posledně uvedenou alternativu, když namítl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
23. Obviněný v této části svého podání brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Povětšinou však jeho argumentace neopustila obecnou rovinu, když vyjadřoval toliko nesouhlas s jednotlivými zjištěními nebo skutkovým stavem jako celkem, aniž by blíže osvětlil, jaká konkrétní pochybení soudů v uvedených souvislostech spatřoval a jaké konkrétní nedostatky ten který skutkový závěr vykazoval a proč. To bylo patrné například z výhrady, že soudy nereflektovaly specifika obchodu s drahými kovy a tzv. výměny materiálu, kterou ovšem dovolatel nepodpořil žádným detailnějším popisem jím zmiňovaných specifik ani toho, jak se měly promítnout do rozhodování soudů. Pokud v daném ohledu uváděl konkrétněji pouze to, že vybrané peněžní prostředky vracel na bankovní nebo materiálové účty, případně používal k dalšímu obchodování, dostal se tím – alespoň ve vztahu k částce uvedené v bodě I. výroku o vině – do rozporu s výsledky provedeného dokazování, především závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, či výpisy z bankovních účtů jím zastupovaných společností. Nejinak tomu bylo u námitek směřujících právě proti výsledkům zmiňovaného znaleckého zkoumání, kdy sice vytýkal chybějící podklady pro jeho vypracování, nicméně již neuvedl, o jaké účetní doklady se mělo jednat a jak by mohly závěry přijaté znalkyní Ing. Soňou Novákovou ovlivnit. To je v konkrétním případě poněkud zarážející, poněvadž to byl on sám, kdo byl jediným společníkem a jednatelem v obou dotčených společnostech a ke všem dokumentům týkajícím se jejich fungování měl přístup v prvé řadě právě on. Další výhrada spočívající v tom, že nalézací soud měl hodnotit toliko důkazy svědčící v jeho neprospěch a přehlížet důkazy vyznívající v jeho prospěch, je již zcela nekonkrétní.
24. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem v dovolacím řízení domýšlet argumentaci, kterou obviněný mínil ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnit. Zároveň je potřeba připomenout, že těžištěm dokazování je řízení před soudem prvního stupně, kde jsou jednotlivé důkazy prováděny na základě zásad bezprostřednosti a ústnosti (§2 odst. 11, 12 tr. ř.). Proto je také právem primárně prvoinstančního soudu příslušné důkazy hodnotit. Do uvedeného procesu mohou soudy vyšších instancí zasahovat jen ve velmi omezeném rozsahu, a to zejména za situace, kdy odvolací soud sám doplní dokazování (§263 odst. 7 tr. ř.) anebo jsou-li závěry nalézacího soudu přijaty v rozporu se základními principy trestního procesu (§2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.), výsledkem čehož je extrémní (zjevný) nesoulad skutkových zjištění rozhodujících pro naplnění skutkové podstaty trestného činu s obsahem provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádnou takovou vadu neshledal. Naopak dospěl k závěru, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy zcela racionálně, v souladu s jejich skutečným obsahem, a nikterak se neodchýlil od zákonných požadavků na něj kladených. Za této situace není dovolací soud jakkoliv oprávněn do přijatých skutkových závěrů zasahovat, navíc když se s nimi v plném rozsahu ztotožnil.
25. Z důvodů shora uvedených postačuje v podrobnostech odkázat na hodnotící úvahy nalézacího, případně i odvolacího soudu, neboť již ony se vypořádaly se všemi okolnostmi podstatnými pro přijetí jejich rozhodnutí i obhajobou obviněného, kterou uplatňoval prakticky od samého počátku tohoto řízení. Soudy (zejména prvoinstanční) se detailně zabývaly otázkami ekonomické situace obou společností zastupovaných dovolatelem, nakládání s finančními prostředky vybíranými z bankovních účtů, rozsahu dokumentů, s nimiž pracovala znalkyně Ing. Soňa Nováková i hodnověrností jí vypracovaného znaleckého posudku (srov. str. 12–13, bod 14. rozsudku soudu prvního stupně a str. 6–7, body 23.–27. rozsudku soudu druhého stupně). K tomu je možno doplnit, že dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud se s námitkami obviněného vypořádal poměrně stručně. Jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí v konkrétní věci však s ohledem na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v dovolacím řízení.
26. Nejvyšší soud rovněž nemá žádných výhrad k rozsahu provedeného dokazování, a to přesto, že obviněný vytkl opomenutí celé řady jím navrhovaných důkazů. Konkrétně se jednalo o výpovědi svědků E. Č., M. V., L. U. a L. U. V této souvislosti lze poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
27. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů se výše označenými důkazními návrhy řádně zabývaly a odpovídajícím způsobem vysvětlily, proč příslušné důkazy neprovedly. Pokud jde o výslech E. Č. a M. V., nalézací soud v bodě 13. svého rozsudku zcela správně podotkl, že k otázce, k níž se měli oba navrhovaní svědci vyjádřit, již byla zajištěna svědectví J. T. a V. D. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že oba vyslechnutí svědci měli dostatečné informace k rozsahu a kompletnosti dokumentace, kterou obviněný účetním společnostem předával, a o této záležitosti s ním dokonce opakovaně jednali. Svědek V. D. navíc účetnictví společnosti U., osobně zpracovával. Nebylo tedy potřeba, aby se k týmž záležitostem vyjadřovali další dva svědci z těch samých společností, kteří by jen stěží vnesli do věci nějaké nové zásadní informace, které by nebyly známy jejich kolegům. Velmi přiléhavě reagoval na námitku neprovedení těchto důkazů také státní zástupce v bodě 21. svého vyjádření. Nelze proto než souhlasit s tím, že uvedené návrhy byly zcela správně hodnoceny jako nadbytečné a v důsledku toho (a především v plném souladu se shora citovanými požadavky Ústavního soudu) zamítnuty. Důvodům, pro něž nebyl proveden výslech svědka L. U., se soudy věnovaly velmi svědomitě. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že potřeba vyslechnout jmenovaného svědka pozbyla své aktuálnosti doplněním výpovědi dovolatele ve veřejném zasedání, jelikož okolnost, k níž se měl vyjádřit svědek L. U. (tj. kdo nakládal s finančními prostředky vybíranými z účtů obou společností), byla tímto bez důvodných pochybností vyřešena (srov. dále body 28.–29. rozsudku soudu druhého stupně). Výslech svědka L. U. byl nalézacím soudem proveden u hlavního líčení dne 26. 4. 2022, nicméně svědek, jenž je bratrem obviněného, využil svého práva odepřít výpověď (§100 odst. 1 tr. ř.) a nevypovídal. V posuzované trestní věci proto nelze zaznamenat vadu opomenutého důkazu.
28. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Porušena nebyla ani obviněným zmiňovaná zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo . Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětných skutků, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jejich spáchání dovolatele, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Postup a hodnotící úvahy soudů nebyly v kolizi s požadavky ESLP (srov. rozsudky ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, §125 až 126; ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, §49), zmiňovanými rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 (bod 23.), podle něhož zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. V zákonném rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný vznesl výhrady proti závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky u všech tří trestných činů, jimiž byl v předmětné trestní věci uznán vinným. I v daném směru si ovšem nelze nepovšimnout, že určitá část námitek měla charakter toliko obecného pojednání o povinnosti soudů zavinění pachatele (a jeho formu) bez důvodných pochybností prokázat. Obdobně vyzněla taktéž argumentace, že příslušné závěry soudů nebyly podpořeny konkrétními důkazy a byly dovozeny na základě účelové selekce důkazních prostředků a jejich nekorektní interpretace. K tomu může Nejvyšší soud pouze sdělit, že dovolatelem zmiňované nepřístojnosti v procesním postupu nižších soudů neodhalil, což rozebral v předcházejících pasážích tohoto svého usnesení. Konkrétnější námitky obviněného spočívající v tom, že jeho zavinění nevyplývá ani z popisu jednotlivých skutků, že soudy v této souvislosti nepřípustně poukázaly na jeho trestní minulost, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry odvolací soud dostatečně neodůvodnil, že nebyl prokázán podvodný úmysl v okamžiku uzavírání smluv s poškozenými a že dovolatel nevěděl, že zástava poskytnutá poškozenému P. P., není z ryzího zlata, hodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
31. V obecné rovině není od věci připomenout, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). Soudy dovodily, že trestných činů pod body I. a II. se obviněný dopustil v úmyslu přímém, zatímco zločin pod bodem III. spáchal přinejmenším v úmyslu nepřímém. V této souvislosti je vhodné připomenout, že podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
32. U přímého úmyslu ( dolus directus ) pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem (trestním zákoníkem – srov. §110 tr. zákoníku), nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. U nepřímého či eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 221 a násl.).
33. Nejvyšší soud se neztotožnil s výhradou, že naplnění subjektivní stránky nevyplývá ani z popisu jednotlivých skutků. Naopak shledal, že z tzv. skutkové věty vztahující se ke všem třem posuzovaným trestným činům lze zavinění dovolatele zcela jednoznačně dovodit. Ve skutkových zjištěních pod bodem I. je konstatováno, že obviněný jako jediný odpovědný člen statutárního orgánu vystupujícího a jednajícího za označené společnosti vybral nebo nechal vybrat finanční prostředky v celkové výši 107 602 328,16 Kč z účtů jím zastupovaných společností, tyto však nepoužil na jejich provoz, úhradu jejich závazků ani nákup materiálu, nýbrž s nimi naložil neznámým způsobem (a to nikoliv v zájmu těchto subjektů). Z uvedených informací lze spolehlivě dospět k závěru také o jeho úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry, jenž spočívá v záměru přisvojit si cizí věc, která byla pachateli svěřena, a tuto využít v rozporu s účelem svěření (pro vlastní potřebu). Je přitom evidentní, že jak výběry peněz z bankovních účtů, tak způsob, jakým budou dané finanční prostředky využity (spotřebovány), jsou z povahy věci zcela vědomá rozhodnutí, následovaná naprosto vědomými a beze zbytku záměrnými úkony. Takto zjištěné chování obviněného proto již ze samotné logiky věci vylučuje jakýkoliv jiný závěr o zavinění a jeho formě než závěr o úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu také nelze spatřovat zásadní pochybení odvolacího soudu v tom, že v odůvodnění rozsudku své úvahy o subjektivní stránce ve vztahu ke skutku pod bodem I. detailněji nerozebíral, zejména když nalézací soud již danou otázku fakticky vyřešil v bodě 16. jeho rozsudku. Stalo se tak sice v kontextu odlišné právní kvalifikace, nicméně jeho úvahy bylo možno v základní rovině aplikovat i na nové právní posouzení skutku jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že závěr soudu prvního stupně o právním posouzení skutku jako zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl založen na jeho úvaze, že to nebyl jen obviněný, kdo měl faktický přístup k hotovostním výběrům a kdo tedy nikoliv výlučně výběry realizoval, přičemž měl-li by být skutek právně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, který v něm spatřovala obžaloba, muselo by být podle jeho názoru „neochvějným způsobem“ prokázáno, jak konkrétně a se kterými prostředky osobně naložil (bod 14. jeho rozsudku). Jak ale správně tomuto názoru a právní kvalifikaci aplikované soudem prvního stupně oponoval odvolací soud po doplnění dokazování ve veřejném zasedání mimo jiné právě o výslech obviněného, z něhož vyplynulo, že peněžní prostředky vybíral buď on sám, nebo na jeho pokyn jeho synovec L. U., který mu také vybranou hotovost předával, nebylo důvodných pochybností o tom, že obviněný si veškeré finanční prostředky ve výši 107 602 328,16 Kč přisvojil. Přisvojil si tak cizí věci, které mu byly svěřeny, přičemž není důležité, jak s nimi konkrétně naložil (body 32., 33. rozsudku odvolacího soudu) Lze tedy uzavřít, že v případě skutku pod bodem I. nelze shledat ani pochybení v jeho právním hodnocení ani vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
34. Pokud jde o trestné činy podvodu v bodech II. a III. výroku o vině, také jejich popis ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jasným způsobem vyjadřuje subjektivní vztah dovolatele k jeho protiprávnímu jednání. Pokračujícího přečinu v bodě II. se dopustil tak, že při vědomí ekonomické situace obou svých společností a skutečnosti, že svým závazkům nedostojí, uzavřel smlouvy se dvěma dlouholetými obchodními partnery na dodání sjednaného množství zlata. V obou případech obdržel platbu za předmětné zboží, které ovšem poškozeným nedodal. V takto vymezeném jednání lze identifikovat také počáteční úmysl obviněného obohatit se na úkor poškozených subjektů, jejichž zástupce zcela záměrně uvedl v omyl ohledně možnosti dodání jimi požadovaného a řádně zaplaceného zboží. V této souvislosti Nejvyšší soud opakuje, že soudy obou stupňů věnovaly více než dostatečnou pozornost zjišťování ekonomické situace obou obchodních společností a na základě důkladného hodnocení důkazů dospěly ke správnému závěru, že tato již v dané době neumožňovala řádné plnění jejich závazků. Dovolateli byly dané okolnosti pochopitelně dobře známy, ještě k tomu také věděl, že oba jím vedené obchodní subjekty sám připravil o majetek v řádu desítek milionů korun. Proto zjištění soudů, že již od samého počátku, tj. v okamžiku přijetí objednávek, věděl, že zlaté zboží nedodá, plně odpovídá důkaznímu stavu věci a v takovém případě je zcela namístě i závěr o podvodném úmyslu obviněného ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv pouze o (následné) neschopnosti jeho společností dostát jejich smluvním závazkům. V této souvislosti nelze přehlédnout ani prokázané chování samotného dovolatele, který dne 11. 9. 2018 de facto „uprchl“ a dva měsíce se skrýval, dokud nebyl vypátrán policií.
35. Skutek pod bodem III. spočíval zjednodušeně řečeno v tom, že obviněný uzavřel smlouvu o zápůjčce s poškozeným P. P., jejímž předmětem bylo zapůjčení finanční částky ve výši 5 600 000 Kč, jež byla kryta zástavou v podobě 6 kg granulátu ryzího zlata (při uzavření dodatku č. 1 byl poskytnut další 1 kg téhož materiálu). Poté, co dovolatel přestal půjčku splácet, přistoupil poškozený k výkonu zástavního práva, přičemž na základě odborné zkoušky bylo zjištěno, že se jedná o granulát pozlaceného ryzího stříbra, jehož hodnota je mnohonásobně nižší. Soud prvního stupně v bodě 20. na str. 16.–17. svého rozhodnutí (na které Nejvyšší soud odkazuje) suverénně vyvrátil obhajobu obviněného, že nevěděl, že jím poskytnutý granulát se ve skutečnosti neskládá z ryzího zlata, nýbrž jde toliko o pozlacené stříbro. Za takto zjištěného stavu sice nebylo možno konstatovat existenci počátečního úmyslu poskytnuté finanční prostředky nevrátit, je zde ovšem jednoznačné uvedení v omyl ohledně tak podstatné záležitosti, jakou je charakter poskytnuté zástavy a její ekonomická hodnota. Jinak řečeno dovolatel uvedl poškozeného v omyl ohledně podmínek, za nichž byla smlouva uzavřena, které měly zcela zásadní vliv na faktickou možnost poškozeného uspokojit svou pohledávku. Obviněný věděl, že v případě jeho neschopnosti půjčku i s úroky uhradit, nebude pohledávka poškozeného realizována v rozsahu dojednaném ve smlouvě o zápůjčce. Byl tedy přinejmenším srozuměn s tím, že se může na úkor poškozeného nezákonně obohatit o částku představující rozdíl mezi hodnotou sjednané (zlaté) a skutečně poskytnuté (stříbrné) zástavy, která by jinak automaticky připadla poškozenému. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu podvodu ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku je tudíž zcela odpovídající.
36. Lze tedy shrnout, že zavinění i jeho konkrétní formy byly v případě všech tří projednávaných trestných činů vyvozeny zcela správně a přijaté hmotněprávní závěry nevyvolávají žádné důvodné pochybnosti. Nadto je potřeba zmínit, že ke svým rozhodnutím soudy dospěly na základě jimi ustálených zjištění o průběhu skutkového děje a nikoliv pouze odkazem na trestní minulost, resp. další trestnou činnost obviněného, která sice do určité míry dokreslovala situaci, v níž se v době páchání posuzovaných skutků nacházel, v žádném případě však nebyla tou skutečností, na jejímž základě by soudy vystavěly své rozhodnutí o vině dovolatele.
37. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu