ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.329.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 329/2023-1496
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovoláních obviněných 1) „AAAAA“ (použit pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, a 2) M. F. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 67 Tmo 4/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 70 Tm 6/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných „AAAAA“ a M. F. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 70 Tm 6/2020, byli pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými: obviněný mladistvý „AAAAA“, nar. XY, jednak proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný M. F., nar. XY, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem (správně mělo být „zločinem“) ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Skutkem pod bodem I. byl uznán vinným rovněž obviněný M. F., nar. XY, a to přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný V. F., nar. XY, byl shledán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Pod bodem II. výroku o vině rozsudku byly obviněné H. F. (rozená K.), nar. XY, a M. K., nar. XY, uznány vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za uvedená provinění byl obviněný mladistvý „AAAAA“ podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, §31 odst. 1 a §32 zákona č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §33 odst. 1 a §18 odst. 1 písm. e) z. s. m. mu byla uložena výchovná povinnost nahradit podle svých sil proviněním způsobenou škodu. Obviněný M. F., nar. XY, byl podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestnými činy. Obviněný M. F., nar. XY, byl podle §358 odst. 2, §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb, když denní sazba činí 1 300 Kč, tedy celkem 39 000 Kč. Obviněný V. F. byl podle §358 odst. 1 (zřejmě nesprávně uvedeno §358 odst. 2), §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb, když denní sazba činí 1 300 Kč, tedy celkem 52 000 Kč. Obviněná H. F. byla podle §173 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Obviněná M. K. byla podle §173 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněným mladistvému „AAAAA“a M. F., nar. XY, uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody částku 80 936 Kč a poškozenému J. S., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 90 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 27 734 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému mladistvému „AAAAA“ uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti P.H., IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě škody částku 7 800 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost P.H., odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni jmenovaní obvinění, v neprospěch obviněného „AAAAA“ proti výroku o trestním opatření státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a poškozený J. S. proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy v penězích. Rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 67 Tmo 4/2022, byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného „AAAAA“ toliko ve výroku o trestním opatření a dále ohledně obviněných „AAAAA“ a M. F., nar. XY, toliko ve výroku o náhradě škody poškozenému J. S. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému mladistvému „AAAAA“ při nezměněném výroku o vině jednak proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jednak proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, bylo podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, §31 odst. 1 z. s. m. a §43 odst. 1 tr. zákoníku uloženo úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců. Podle §33 odst. 1 a §18 odst. 1 písm. e) z. s. m. mu byla uložena výchovná povinnost nahradit podle svých sil proviněním způsobenou škodu. Podle §228 odst. l tr. ř. byla obviněným mladistvému „AAAAA“ a M. F., nar. XY, uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému J. S. na náhradě škody částku 90 Kč, na náhradě nemajetkové újmy (bolestného) částku 27 734 Kč a na náhradě další nemajetkové újmy částku 70 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. S. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání všech obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění mladistvý „AAAAA“ a M. F., nar. XY, společně s obviněnými M. F., nar. XY, a V.F. dopustili skutku pod bodem I. výrokové části rozsudku tím, že dne 6. 1. 2019 v přesně nezjištěné době okolo 22:00 až 24:00 hodin v XY, ve společenských prostorách H. H. J., kde měly své akce dvě skupiny osob, za současné přítomnosti nejméně 12 osob, nejprve obviněný V. F. po předchozím napomenutí kvůli kouření cigaret v prostoru jídelny provozním hotelu poškozeným P. V., nar. XY, tohoto nejprve slovně napadal slovy „já tě zabiju“ a že mu rozbije hubu a u toho se k němu přibližoval, poškozený P.V. před ním ustupoval a takto byl zatlačen až do prostoru před barem ve vedlejší místnosti, u toho obviněnému V. F. přicházely na pomoc další osoby, mezi nimi mladistvý „AAAAA“, který se bil do prsou a křičel, jestli ví, kdo oni jsou, a že oni „jsou světský“, a když tato skupina P. V. obklopila před barem, poškozený R.S., nar. XY, přistoupil k obviněnému M. F., nar. XY, který stál dosud nečinně opodál, a zeptal se ho, jestli by to nešlo nějak uklidnit, a v reakci na to byl obviněným M. F., nar. XY, udeřen pěstí do tváře, poté obviněný V. F. udeřil poškozeného P. V. nejméně dvakrát pěstí do obličeje, kdy zvuky probíhajícího konfliktu upoutaly pozornost V. K., nar. XY, který řekl obviněnému M. F., nar. XY, že „tady na tom světě jsme stejní, jsme z masa a kostí, jsme si rovní“, načež k V. K. přistoupila nezjištěná osoba a udeřila ho do hlavy, v důsledku čehož V. K. upadl na zem a při pádu se udeřil hlavou o posuvné dveře do salonku, následně poškozený J. S., nar. XY, se zeptal co dělají, jestli si nemohou radši dát panáka u baru, čímž na sebe strhl pozornost, mladistvý „AAAAA“ se napřáhl, aby po poškozeném J. S. hodil kulečníkové tágo, načež J. K. zatáhl posuvné dveře od salonku a tágo dopadlo na ně, kdy v průběhu situace mladistvý „AAAAA“ kopal do posuvných dveří od salonku a tím je poškodil, následně vyrazil J. K. do místnosti s barem v úmyslu pomoci svému synovi V. K. a přitom byl od nezjištěné osoby udeřen pěstí do hlavy, načež se J. K. vrátil zpět do salonku, kde po něm nezjištěná osoba hodila lahev od piva, mezitím do místnosti s barem vstoupil M. O., nar. XY, a šel k ležícímu V. K. a přitom byl úderem do zátylku od nezjištěné osoby sražen na zem vedle V. K., následně v prostoru salonku mladistvý „AAAAA“ s obviněným M. F., nar. XY, napadli poškozeného J. S., poškozený R.S. vzal „AAAAA“ pod krkem tzv. do kravaty a chtěl ho odtáhnout pryč, u toho dostal poškozený R. S. od nezjištěné osoby ránu pěstí do boku hlavy a upadl na zem, mezitím se poškozený J. S. pral s obviněným M. F., nar. XY, u toho oba spadli na konferenční stolek, následně k nim přistoupil mladistvý „AAAAA“ a poškozeného J. S. udeřil skleněnou lahví od rumu zn. Božkov do hlavy a láhev tím rozbil, a když se poškozený J. S. vytrhl obviněnému M. F., nar. XY, a začal utíkat, obviněný V. F. po něm hodil skleněnou lahev od piva, která se rozbila o zeď, a obviněný M. F., nar. XY, s mladistvým „AAAAA“poškozeného J. S. pronásledovali a bili jej pěstmi zezadu, čímž poškozenému J. S. způsobili zranění – tržně zhmožděnou ránu kůže týlní krajiny v délce 2 cm zasahující do podkoží, otok měkkých tkání a krevní výron v podkoží horní plochy levého ramene, trhlinu rotátorové manžety levého ramenního kloubu, otok měkkých tkání a krevní výron v podkoží pravostranných partií hrudníku a zlomeninu 10. žebra vpravo, tedy poškození zdraví vyžadující odborné lékařské ošetření a následnou zdravotnickou péči, omezující poškozeného na obvyklém způsobu života místní bolestivostí a omezenou hybností v období do 4. 9. 2019, kdy se podrobil operačnímu zákroku ve V. n., následně po dobu rekonvalescence po operačním zákroku v délce 3 až 4 týdnů a po dobu rehabilitační péče trvající do 4. 11. 2019, kdy poškozený v důsledku místní bolestivosti a omezené hybnosti nemohl v uvedeném období osobně vykonávat svoji běžnou profesní činnost spočívající v údržbě zeleně a rizikovém kácení stromů a řídit motorové vozidlo, a zároveň v období dobu dvou až tří měsíců následujících po utrpění zranění zdravotní stav poškozeného vyžadoval pomoc při oblékání, osobní hygieně a při pohybu, přičemž mladistvý „AAAAA“ kopy do salónkových dveří způsobil poškozené společnosti P.H., IČ: XY, neopravitelné poškození dveří ve výši 7 800 Kč, a v souvislosti s léčbou poškozeného J. S. vznikla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, škoda ve výši 80 936 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 67 Tmo 4/2022, podali obvinění mladistvý „AAAAA“ a M. F., nar. XY, prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Obviněný mladistvý „AAAAA“ odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Obviněný M. F., nar. XY, uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), h), m) tr. ř.
5. Obviněný mladistvý „AAAAA“ (dále též „mladistvý“, popř. „dovolatel“) namítl zásah do svého práva na spravedlivý proces. Nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování ani se způsobem, jakým byly důkazy hodnoceny, a to především ve vztahu k mechanismu vzniku zranění poškozeného J. S. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚSS 182/04, vyjádřil názor, že popis skutku nemá oporu v provedeném dokazování. Soud se přiklonil k verzi poškozených a svědků, kteří vypovídali s poškozenými ve shodě, pomíjel ovšem zjevné rozpory, které nejsou vysvětlitelné pouhým časovým odstupem. Konkrétněji mladistvý zmínil, že spoluobvinění a další svědci s nimi spříznění se sice rozcházeli v detailech svých výpovědí, všichni se nicméně shodli, že on byl v okamžiku potyčky ve vířivce a potom se odebral na pokoj. Neprokázalo se, že by na místě byl jen personál a dvě skupiny hostů, naopak do hotelu mohl vstoupit i kdokoliv další. Za pochybný označil dovolatel závěr o osobě pachatele, jelikož v dané době se v hotelu nacházeli nejméně dva další mladí muži, na které jeho popis sedí. Pachatele navíc svědci označovali za harmonikáře, avšak on na daný hudební nástroj nehraje. V kontrastu s názorem soudu uvedl, že ke zranění poškozeného (spočívajícím v poranění rotoárové manžety levého ramenního kloubu) mohlo dojít i později, a to v souvislosti s výkonem jeho povolání.
6. Následně se mladistvý zabýval věrohodností výpovědí poškozených a svědků, kteří popisovali skutek obdobně. K namítaným rozporům soud vysvětlil, že je fakticky nemožné, aby všichni vnímali a vypovídali totéž, a zdůraznil, že neměli motivaci vypovídat nepravdivě. Dovolatel však předestřel tři vysvětlení, pro něž tomu mohlo být jinak. V prvé řadě se všichni z prožitého stresu vzpamatovávali společně a zážitky společně reflektovali a zpracovávali. Dále poškozený J. S. do konfliktu vstoupil nikoliv na obranu jiných poškozených, nýbrž ve snaze ukázat se jako alfa samec, který problém vyřeší. Posléze mohl být veden zištnými důvody. Mladistvý vytkl rovněž procení vady přípravného řízení, které se odrazily ve vadném rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že se přípravné řízení opakovalo, dala podle jeho názoru možnost některým svědkům rozvzpomenout se na to, co předtím vůbec neuvedli. Pochybnosti vyjádřil také nad tím, že není k dispozici videozáznam, který byl v hotelu pořizován. V neposlední řadě vyzdvihl, že policie zapřela existenci fotografií těl obviněných, byť o nich hovořili všichni, kdo byli fotografováni. Dovolatel též namítl opomenuté důkazy, v daném směru však přednesl spíše teoretické poznatky k tomuto tématu. Konkrétněji jen poznamenal, že soudy se nezabývaly důkazy svědčícími o průběhu skutku tak, jak jej on sám vylíčil. Jím popisovaný děj však nebyl vyloučen, přičemž znalecký posudek z oboru biomechaniky jej mohl potvrdit či vyloučit bez pochybností.
7. Mladistvý považoval za nesprávný i právní závěr o úmyslu. Citoval právní názor soudu prvního stupně, který však z jeho pohledu postrádal přesvědčivost. Z popsaného průběhu je zřejmé, že by snad mohlo jít o výtržnost, ale úmysl ublížit poškozenému z něj nevyplývá, proto není možné dovozovat ani zavinění ve formě nedbalosti k těžšímu následku. Ohledně zranění rotoárové manžety navíc není automaticky předvídatelné, že k němu může dojít, když ani znalcům není jasný mechanismus jeho vzniku. Ve vztahu k útoku lahví nebyl prokázán úmysl použít ji jako nástroj útoku. Závěrem dovolatel zpochybnil také výrok o náhradě škody s poukazem na nedostatečná zjištění toho, kdo je škůdcem.
8. Z výše uvedených důvodů proto obviněný mladistvý „AAAAA“ navrhl, aby Nejvyšší soud oba napadené rozsudky zrušil (návrh na další procesní postup neučinil).
9. Obviněný M. F., nar. XY (dále též „obviněný“ nebo „obviněný M. F. ml.“, popř. „dovolatel“) úvodem shrnul dosavadní průběh řízení. Připomenul, že dne 16. 4. 2019 bylo zahájeno jeho trestní stíhání, a to pro přečiny poškození cizí věci a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však pro přečin výtržnictví, za který byl nakonec odsouzen. Odůvodnění usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. neobsahuje jediný důkaz o tom, že se měl podílet na fyzickém napadení poškozeného J. S. Vyslovil domněnku, že došlo k záměně jeho osoby se svědky A. N., případně A. Z. Dne 5. 2. 2020 byla podána obžaloba k Okresnímu soudu v Trutnově, ač si státní zástupce musel být vědom porušení zásadních ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Dne 22. 4. 2020 byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9, soudu pro mládež. Dne 13. 5. 2020 vrátil soud prvního stupně věc státnímu zástupci k došetření s odůvodněním, že nedošlo k objasnění základních skutkových okolností, nebyl obstarán žádný procesně použitelný důkaz, který by usvědčoval ze spáchání skutků obviněné a dále že byla porušena celá řada ustanovení z. s. m. Stížnost státní zástupkyně proti právě uvedenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze s tím, že ve věci absentuje jakýkoliv důkaz, který by usvědčoval konkrétní osoby. Rovněž způsob identifikace útočníků považoval soud za nezákonný. Dne 30. 8. 2020 byla podána „nová“ obžaloba, do níž byl oproti původní obžalobě vložen jeden odstavec (pod bodem 42.), jinak zůstal její text zcela nezměněn. Nadále tak byly přítomny všechny vady, pro které byla věc vrácena státnímu zástupci. Nedošlo tudíž k žádnému posunu ve zjištění rozhodných skutečností, přičemž rekognice provedené podle zákona žádnou změnu v důkazní situaci nepřinesly (dovolatel nebyl nikým označen jako útočník na poškozeného J. S. ani při doplněných procesních úkonech).
10. Přes uvedené skutečnosti nařídil Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci hlavní líčení a dne 31. 1 2022 vynesl odsuzující rozsudek. V něm uvěřil zcela změněné výpovědi výše jmenovaného poškozeného, kterou nekonfrontoval s výslechy ostatních slyšených svědků, nedoplnil dokazování o navržené důkazy, jejichž odmítnutí řádně neodůvodnil. Obhajoba se domáhala výslechu zpracovatele usnesení o zahájení trestního stíhání. Tento svědek (M. F.) měl vysvětlit, na základě jakého důkazu usoudil, že se měl právě dovolatel zúčastnit potyčky s poškozeným, a zároveň objasnit, kam zmizely fotografie těl osob, pořízené policií krátce po incidentu. K tomu obviněný připomenul, že byl fotografován krátce po příjezdu policie do hotelu J., na jeho těle však nebyly žádné známky zápasu. Nalézací soud se spokojil s přípisem policie, že fotodokumentace obviněných nebyla pořizována. Takové tvrzení je však v rozporu se samotným odůvodněním rozsudku, ve kterém se hovoří o prohlídce těla svědka A. Z., na němž jsou patrné známky fyzického napadení. Dovolatel se proto pozastavil nad tím, že svědek ve věci nefiguroval jako obviněný a ani poškozený a zdůraznil, že mu je svědek nápadně podobný. Městský soud v Praze dne 28. 6. 2022 zamítl odvolání všech obviněných. Odůvodnění tohoto rozhodnutí označil dovolatel za nepřezkoumatelné, jelikož neobsahuje žádný konkrétní důkaz nebo odkaz na důkaz, o který senát soudu druhého stupně svůj názor opřel. Namísto toho se uchýlil k neurčitým a nicneříkajícím tvrzením (která jsou v další pasáži podaného dovolání pro příklad citována).
11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že byl odňat zákonné soudkyni Mgr. Ing. Kateřině Hayes. Senát pod jejím vedením rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Po podání nové obžaloby však již ve věci nerozhodovala ona, ale JUDr. Václav Kvapil, jenž projevil značnou benevolenci vůči nedostatkům ve spise, které nebyly v průběhu došetření odstraněny. Prvně jmenovaná soudkyně přitom byla v rozhodné době soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 9, nebyl tedy žádný logický důvod k výměně za jiného, nezákonného, soudce. Za další pochybení zakládající uplatněný dovolací důvod obviněný považoval nerespektování §38 odst. 2 z. s. m., neboť zásadně se nemá konat společné řízení proti mladistvému a dospělému. Okresní soud v Trutnově ovšem dané pravidlo nerespektoval a odňal dovolatele jeho zákonnému soudci. Nepochybně měl být on s ostatními dospělými souzen v XY a pouze obviněný mladistvý „AAAAA“, jeho bratr, v XY. Žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly společné řízení, nebyly ani jedním ze soudů vysloveny.
12. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl opomenutí důležitého důkazu, jímž měl být shora zmiňovaný výslech zpracovatele usnesení o zahájení trestního stíhání, které trpí zásadním rozporem mezi jeho znělkou a odůvodněním. V této souvislosti citoval výpovědi jednotlivých svědků, kteří sice hovořili o určité jeho aktivitě v rámci incidentu, nikdo jej ovšem neoznačil za osobu, která měla konflikt s poškozeným J. S. Poukázal taktéž na fakt, že jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupce zamítl s odůvodněním, že napadení poškozeného z jeho strany mělo být prokazováno výpovědí svědkyně M. G. To ovšem není pravda, neboť svědkyně hovořila pouze o mohutném zrzavém muži, nicméně takový popis by se hodil na více lidí přítomných posuzovanému konfliktu. Dále dovolatel připomněl výpovědi J. S. v přípravném řízení, z nichž vyplývá, že poškozený si nevybavoval, kdo jej napadl, přičemž po seznámení se s fotografií obviněného v rámci fotorekognice jej jako útočníka dokonce vyloučil. Obviněný se podivil také nad skutečností, že svědkům nebyla předložena fotografie A. Z., ačkoli na jeho těle policisté zaznamenali stopy fyzické potyčky.
13. V hlavním líčení dne 20. 10. 2020 poškozený ihned na začátku výslechu označil dovolatele jako muže, který jej napadl, nevyčkal dokonce ani na pokyn soudce, aby obvinění povstali a sundali si respirátory (které museli mít v důsledku proticovidových opatření nasazeny). Neviděl tedy ani jeho tvář ani postavu, přesto jej okamžitě identifikoval jako pachatele. Obviněný vyjádřil podezření, že poškozeného na výslech u hlavního líčení pečlivě připravil jeho zmocněnec během polední pauzy. Vysvětlení, že si na podobu dovolatele vzpomněl při čtení obžaloby, dovolatel neuvěřil. Uvažoval o zájmu poškozeného na rozšíření okruhu osob uznaných povinnými k náhradě jemu způsobené škody. S odkazem na vybrané nálezy Ústavního soudu (např. ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16) zdůraznil povinnost soudu důkladně posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí (zejména za situace „tvrzení proti tvrzení“), a to i z hlediska možné zainteresovanosti svědka na výsledku řízení. Též vyzdvihl nutnost konfrontovat svědka s jeho tvrzeními z přípravného řízení postupem podle §211 odst. 3 tr. ř., jsou-li zcela odlišná. Obviněný se neztotožnil ani s názorem soudu, že by některý ze svědků slyšených v hlavním líčení podpořil zcela změněnou výpověď poškozeného. V uvedeném směru opět citoval příslušné pasáže z výpovědí svědků „ze skupiny poškozeného“. Dále namítl, že z rozhodnutí soudů zmizela jedna zcela zásadní okolnost, a to, že právě poškozený byl tím, kdo celý konflikt vygradoval až do fyzické potyčky, což opět podpořil citací vybraných částí svědeckých výpovědí. Rozporoval taktéž zjištění soudu, podle něhož měl být poškozený R. S. napaden ještě před zapojením poškozeného J. S. Soud podle jeho názoru rovněž dezinterpretoval výpověď svědkyně A. K., z níž ve skutečnosti nelze jeho účast na napadení poškozeného dovodit.
14. Dovolatel kritizoval i způsob hodnocení obou znaleckých posudků a výpovědí znalců před soudem. Oba totiž v zásadě zpochybnili souvislost mezi poškozením rotoárové manžety levého ramenního kloubu J. S., které bylo zjištěno až dne 5. 2. 2019, a konfliktem ze dne 7. 1. 2019. Ani jeden ze znalců nevyloučil možnost, že dané poškození vzniklo za zcela jiných okolností, jindy a jinde. Oba rovněž odmítli, že by bylo možné uvažovat o době konfliktu až do operace ramene jako o době významné z hlediska omezení poškozeného při plnění základních životních funkcí. Obviněný se podrobněji věnoval znaleckému posudku MUDr. Miroslava Šafra, vypracovanému ještě před zahájením trestního stíhání obviněných. V něm znalec hodnotil poranění poškozeného jako prostou újmu na zdraví s tím, že zlomení 10. žebra jej v rámci běžného způsobu života neomezovalo, zatímco ve vztahu k poranění ramene, včetně trhliny rotoárové manžety, uvažoval o omezení v trvání jednoho až dvou týdnů. Podle jeho vyjádření u hlavního líčení poškozený neutrpěl žádné takové poranění, které by mu bránilo v pohybu či pohyblivosti levé horní končetiny. Doplnil, že pokud by docházelo k větším subjektivním obtížím, byla by trhlina operativně řešena bezprostředně a promptně. Z toho dovolatel usoudil, že poškozený i jeho partnerka S. G. údajné potíže v zájmu požadavku na náhradu škody dramatizovali. Poukázal také na slova znalce MUDr. Jana Anderleho, podle nichž poškozený bolest ramenního kloubu při prvních dvou ošetřeních nepopsal. Soudy v rozporu se shodnými tvrzeními znalců uzavřely, že k poranění rotoárové manžety došlo během posuzovaného jednání dne 7. 1. 2019, a to přesto, že oba znalci připustili, že ke zranění mohlo dojít i jindy a za jiných okolností, a to v době mezi 7. 1. 2019 a 5. 2. 2019, např. v souvislosti s povoláním poškozeného.
15. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl, že nebyly dány zákonné důvody pro právní kvalifikaci skutku podle §146 odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti opětovně vyzdvihl shora zmiňovaná vyjádření znalců, jednak že ke zranění mohlo dojít jindy a jinde, jednak že omezení poškozeného ve výkonu jeho zaměstnání i v obvyklém způsobu života nebylo až tak významné, aby bylo možno shledat delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví. Důrazně připomenul, že závěry o povaze ublížení na zdraví může soud učinit pouze na základě lékařského nálezu nebo posudku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.) a nikoliv na základě proměnlivých subjektivních stesků poškozeného, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Za nesprávnou označil dovolatel také právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Konstatoval, že za trestný čin výtržnictví nelze považovat každé fyzické napadení jiného spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Vždy je nutno hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. Nic takového ovšem soud nezkoumal, naopak zcela pominul, že poškozený J. S. sám vyprovokoval své napadení, když jako bývalý boxer rozdal několik ran a poté již konflikt nešel uklidnit. Přitom právě vyprovokování potyčky je jednou z okolností, která by měla být při kvalifikaci jednání jakožto trestného činu výtržnictví zohledněna. Obviněný ještě odkázal na výpovědi svědků D. P. a T. M., z nichž dovodil, že ani odezva veřejnosti na projednávaný incident nebyla nijak výrazná. Vyjádřil také nespokojenost s odůvodněním předmětné právní kvalifikace, které soudy nevěnovaly žádnou pozornost a v rozporu se svými povinnostmi ji jaksi předpokládaly.
16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vznesl dovolatel výhradu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Ten zamítl podané odvolání, přestože rozhodnutí nalézacího soudu obsahovalo závažné vady a odporovalo zásadám spravedlivého procesu. Pochybení však odvolací soud nenapravil ani k nim nezaujal žádné přezkoumatelné stanovisko, uplatněné odvolací námitky ignoroval.
17. S ohledem na výše uvedené obviněný M. F. ml. žádal, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, senátu pod vedením Mgr. Ing. Kateřiny Hayes, případně Okresnímu soudu v Trutnově, k novému projednání a rozhodnutí.
18. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k oběma podaným dovoláním písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve se věnovala zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a námitkám obviněného M. F. ml. uplatněným v daném rámci. Připomněla, že v době vydání rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření byla předsedkyní senátu Mgr. Ing. Kateřina Hayes. Opětovně byla podána obžaloba dne 31. 8. 2021. Z rozvrhu práce na rok 2021, ve znění účinném od 23. 8. 2021, je patrno, že sice věci, které byly vráceny k došetření, jsou projednány ve stejném senátu, v němž bylo rozhodováno v původním řízení, avšak změnou č. 9 byl soudce JUDr. Václav Kvapil pověřen rozhodováním v senátu 70 Tm. Státní zástupkyně připustila, že změnu ve složení senátu, který byl v době nápadu věci určen rozvrhem práce k projednání věci, by neodůvodňovalo ani přeřazení soudce do jiného senátu, zejména pokud již ve věci začal příslušný soudce nebo senát v určeném složení vykonávat úkony směřující k vyřízení věci. Poukázala na §42 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., podle nějž je změna rozvrhu práce účinná ode dne jejího vydání, nebyla-li stanovena její pozdější účinnost. Z toho je zřejmé, že změny rozvrhu práce nemohou působit zpětně, tedy na věci již přidělené jednotlivým soudcům, s výjimkou případů, kdy zákon takovou změnu připouští, přičemž v tomto směru odkázala na §42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., které stanoví, že rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jeho účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení, provedené před jejich účinností. V předmětné trestní věci došlo k situaci, kdy věc byla soudem v původním složení senátu pouze vrácena státnímu zástupci k došetření, přičemž jde sice o úkon soudu, nikoli však bezprostřední úkon směřující k rozhodnutí věci. Byla-li tedy obžaloba znovu podána dne 31. 8. 2021, stalo se tak již za účinnosti rozvrhu práce účinného od 23. 8. 2021, v němž byl JUDr. Václav Kvapil pověřen rozhodováním v senátu 70 Tm. Soud tedy postupoval zcela v souladu s rozvrhem práce, jakož i se zákonem č. 6/2002 Sb. a jeho postupem rozhodně nedošlo k porušení práva obviněného na zákonného soudce.
19. Námitce dovolatele M. F. ml., že v jeho věci rozhodl soud pro mládež, ač tak měl učinit soud obecný, státní zástupkyně taktéž nepřisvědčila. Podotkla, že společné řízení proti mladistvému a dospělému lze na základě §38 odst. 2 z. s. m. konat jen výjimečně, jestliže je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není-li to na újmu mladistvého. Při posuzování, zda jsou splněny uvedené podmínky, však nelze přihlížet k tomu, jaký dopad bude mít společné řízení na dospělého obviněného, protože jeho zájmy zde zákon nijak nezohledňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež, ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015). V této věci trestná činnost mladistvého a dospělých pachatelů byla společnou vzájemně podmíněnou trestnou činností, z níž je zřejmé, že role jednotlivých obviněných nebyly izolované a všechny měly význam pro nastalý následek. Proto bylo nezbytné, objasňovat veškeré okolnosti v rámci společného řízení. Státní zástupkyně tedy uzavřela, že společné řízení mladistvého a dospělých bylo třeba konat pro všestranné a objektivní objasnění všech skutečností posuzované trestní věci.
20. K výhradám obou dovolatelů spadajícím pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně akcentovala, že Obvodní soud pro Prahu 9 provedl komplexní a bezvadné dokazování a Městský soud v Praze podaná odvolání řádně přezkoumal a se všemi námitkami stran se přesvědčivě vypořádal. Přitom odkázala na úvahy nalézacího soudu v bodech 74.–126. a odvolacího soudu v bodech 12.–17. jejich rozsudků. Oba soudy se zabývaly důkazním návrhem na výslech zpracovatele usnesení o zahájení trestního stíhání a pečlivě odůvodnily, z jakého důvodu nepřistoupily k jeho provedení. Posudek z oboru biomechaniky zmiňovaný v dovolání mladistvého oproti tomu dříve navrhován nebyl, a soudy jej tak nemohly provést ani se k němu vyjádřit. Ani v jednom z uvedených případů tudíž nelze shledat vadu opomenutého důkazu. Pokud oba obvinění rozporovali výpovědi některých svědků, tak i s takto vedenou argumentací se nalézací soud již vypořádal. Podle názoru státní zástupkyně soud hodnotil svědecké výpovědi velmi precizně a dospěl k přesvědčivým skutkovým závěrům. Připomněla, že výpovědi svědků (na rozdíl od výpovědí obviněných a jejich rodinných příslušníků) spolu vzájemně korespondovaly, byly podpořeny i dalšími důkazy a zároveň u svědků nebyla shledána motivace vypovídat v neprospěch obviněných. Státní zástupkyně neměla pochybnosti ani o věrohodnosti poškozeného J. S., jehož výpověď rozhodně nebyla osamocena. Nalézací soud ji pečlivě posoudil a odůvodnil, proč jí uvěřil, a to i za situace, kdy v průběhu řízení došlo k jejímu zpřesnění. Nepřisvědčila ani námitkám, že obvinění nebyli svědky ztotožněni, poté v podrobnostech uvedla, kterými svědky a při jakém procesním úkonu byl každý z nich identifikován a v dalším odkázala na bod 98. rozhodnutí nalézacího soudu.
21. Ani námitkám obviněných směřujícím proti znaleckému zkoumání nedala státní zástupkyně za pravdu. Rovněž ony byly hodnoceny nejen samostatně, ale i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Znalec MUDr. Miroslav Šafr sice výslovně nevyloučil, že by hypoteticky k obdobnému poranění mohlo dojít i v rámci výkonu profese dřevorubce, nicméně ze znaleckého zkoumání, jakož i z ostatních provedených důkazů vyplynulo beze všech pochybností, že soudem uvedená zranění utrpěl poškozený právě nyní posuzovaným jednáním obou dovolatelů a že k poranění nemohlo dojít později (viz zejm. body 101.–102. rozsudku nalézacího soudu). Nejen na základě znaleckého posudku, ale i na základě dalších důkazů soud zjistil, jaká zranění poškozený utrpěl, jaká byla jejich závažnost a po jak dlouhou dobu trvala porucha zdraví (zejm. bod 103. rozsudku). Státní zástupkyně uzavřela, že nalézací soud provedl úplné a bezvadné dokazování a jím přijaté skutkové závěry nejsou zatíženy žádným, natož extrémním rozporem s obsahem provedených důkazů. Za dané situace tedy nepřicházela v úvahu aplikace procesní zásady „ in dubio pro reo “, neboť o rozhodném skutkovém stavu věci nebylo důvodných pochyb.
22. Státní zástupkyně odmítla také námitky obviněných vtělené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soudem bylo zjištěno, že oba dovolatelé mimo jiné jednali při fyzickém útoku na poškozeného společně a ve společném úmyslu a poškozený následkem tohoto útoku utrpěl zranění s intenzitou dosahující těžké újmy na zdraví. Trhlina rotátorové manžety levého ramenního kloubu si vyžádala přes 6 týdnů omezení obvyklého způsobu života a lze ji bezpochyby označit jako déle trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Dané závěry pak vyplynuly nejen ze znaleckého zkoumání, ale i z výpovědi poškozeného a svědkyně M. G. Cílem útoku dovolatelů a ostatních obviněných se poškozený stal poté, co verbálně vyjádřil svůj nesouhlas s dosavadními projevy fyzické a verbální agrese v prostorách baru. Soudem nalézacím bylo správně uzavřeno, že obviněný mladistvý „AAAAA“ musel vědět, že rozbitím skleněné lahve o týlní partie hlavy poškozeného mu pravděpodobně způsobí tržnou ránu, přesto tak učinil. Také si musel být vědom, že napadením poškozeného za přispění obviněného M. F. ml. může poškozenému způsobit pohmožděniny na různých částech těla i zlomené žebro, a přesto jej napadl. Soud prvního stupně precizně odůvodnil, proč přičítal zavinění za těžší následek oběma dovolatelům (v bodech 149.–152.), ač nebylo přesně zjištěno, který z nich konkrétně nejzávažnější zranění způsobil. Soud konstatoval, že si oba museli přinejmenším představovat, že jejich úmyslné společné jednání může vést k tomu, aby údery pěstí v rámci fyzické potyčky směřovanými na horní polovinu těla, včetně ramene, úchopy, vyvracením končetin, přetahováním se v zápalu zápasu nebo zaklíněním se horními končetinami a vyvolaným následným pádem na tvrdou podložku mohli způsobit následek poranění ramene (např. natržení různých úponů či svalů). Podle stávající judikatury pak není podstatné, kdo z obou spolu útočících jednajících ve společném úmyslu konkrétně způsobil předmětné zranění.
23. Státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněné ani výhrady obviněného M. F. ml., že se nedopustil přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. K danému tématu nejdříve nastínila základní teoretická východiska, poté popsala i průběh konfliktu vyvolaného obviněným V. F., k němuž se postupně přidávaly další osoby ze skupiny obviněných. Zopakovala, že obviněný M. F. ml. se dopustil napadení poškozeného J. S. a rvačky s ním a podílel se na „živelném odporu“ směřujícímu proti prvotnímu upozornění, aby se v prostorách jídelny nekouřilo. Nelze tedy dát za pravdu tomu, že by sám poškozený J. S. celou situaci nějakým způsobem vyprovokoval, naopak se snažil o její zklidnění. Dané jednání naopak spíš svědčí o jisté aroganci ze strany skupiny rodiny F., jejíž někteří příslušníci se rozhodli nerespektovat zákaz kouření a velmi neadekvátně na něj reagovali a taktéž velmi excesivním způsobem odpovídali i na postupně přicházející snahy poškozených zklidnit situaci. Jednání dovolatele rozhodně bylo takového charakteru, že hrubě ostatní uráželo, vzbuzovalo obavy o bezpečnost zdraví, majetku a lze v něm bezpochyby shledat znak výtržnosti.
24. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. státní zástupkyně ve stručnosti vysvětlila, že mohl být uplatněn toliko v jeho druhé alternativě a nikoliv v první, jak učinil obviněný M. F. ml., jelikož soud druhého stupně napadené rozhodnutí nalézacího soudu z podnětu podaných odvolání řádně přezkoumal. Zvolený dovolací důvod však nebyl naplněn ani v jeho druhé alternativě, protože nebyla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně.
25. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
26. Ke shora popsanému stanovisku státní zástupkyně se prostřednictvím obhájce vyjádřil obviněný M. F. ml. Konstatoval, že její argumentace odporuje obsahu spisu, není správná ani pravdivá. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. obviněný trval na tom, že byl odňat zákonné soudkyni a že bylo porušeno ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Nepochyboval o tom, že ve věci byl Mgr. Ing. Kateřinou Hayes učiněn úkon, a to vydání usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 70 Tm 6/2020, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Dovolatel se neztotožnil s výkladem státní zástupkyně, že „úkonem ve věci“ ve smyslu §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. se rozumí pouze úkon směřující k rozhodnutí věci. Její výklad jde nad rámec zákona, nadto v daném případě se jednalo o rozhodnutí ve věci. Taktéž nesouhlasil s jejím náhledem na konání společného řízení proti mladistvému a dospělým obviněným, který označil toliko za její subjektivní názor. Poznamenal, že soudy se otázkou důvodnosti společného řízení nezabývaly a ve svých rozhodnutích toto nijak neodůvodnily. Obviněný setrval na svém názoru stran porušení §38 odst. 2, 3 z. s. m. Zdůraznil, že společné řízení proti mladistvému a dospělému lze konat pouze výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní posouzení věci a zároveň není-li to na újmu mladistvého. Druhé hledisko, konkrétně další rozumový a mravní vývoj mladistvého, považoval obviněný za důležitější, avšak v posuzovaném případě nebylo dodrženo. Podle jeho názoru byla jeho bratrovi mladistvému „AAAAA“způsobena újma tím, že v řízení byly projednávány skutky obviněných H. F. a M. K., které se jej nijak netýkaly.
27. Dovolatel byl i nadále přesvědčen o neúplnosti provedeného dokazování, jmenovitě o opomenutí výslechu M. F. – zpracovatele usnesení o zahájení trestního stíhání. Jeho znělka je v zásadním rozporu s odůvodněním, podle něhož byl svědkem T. M. označen za pachatele útoku na poškozeného J. S. svědek A. N. Soudy nereflektovaly ani změnu výpovědi poškozeného, nekonfrontovaly ji s výslechy dalších svědků, ani nedoplnily dokazování o řádně navržené důkazy. Vůbec se nevypořádaly s faktem, že poškozený při rekognici dovolatele vyloučil jako pachatele svého napadení. Tak jej přitom neoznačil ani žádný ze svědků. Soudy rovněž ignorovaly zcela zásadní okolnost, a to že právě poškozený incident vygradoval až do fyzického konfliktu. S ohledem na výše uvedené obviněný M. F. ml. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v intencích návrhu uvedeného v jím podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) coby soud dovolací zjistil, že obě podaná dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění odkázali na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Sám obviněný M. F. ml. uplatnil ještě dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), m) tr. ř.
30. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (první alternativa), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
31. Obviněný M. F. ml. uplatnil předmětný dovolací důvod námitkami, v jejichž rámci jednak vytkl nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, jednak brojil proti řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí, především rozsudku soudu prvního stupně, a to prostřednictvím dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. Podstatné je připomenout, že soud druhého stupně po řádném věcném přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího postupem podle §254 odst. 1, 2 tr. ř. ve věci nově rozhodl rozsudkem jednak o trestním opatření ohledně mladistvého, jednak o náhradě nemajetkové újmy poškozenému J. S., zatímco všechna obviněnými podaná odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná. S ohledem na tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že obviněným zvolený dovolací důvod mohl být uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s dalšími dovolacími důvody, na něž on také odkázal. Naproti tomu první alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. využitelná nebyla, poněvadž (jak již bylo vysvětleno výše) ta se vztahuje výlučně na případy, kdy soud druhého stupně rozhodne bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení, k čemuž ovšem v posuzované trestní věci nedošlo.
32. Z právě zmíněného plyne, že námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu druhého stupně nemůže naplnit ani jednu ze dvou variant dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Vedle toho ovšem nezakládá ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto může danou otázku posoudit pouze z hlediska dodržení základních pravidel spravedlivého procesu. Platí totiž, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
33. V posuzované trestní věci Městský soud v Praze zcela jednoznačně deklaroval, že se v plném rozsahu ztotožnil jak se skutkovými závěry Obvodního soudu pro Prahu 9, tak s jeho hmotněprávním posouzením jednání všech obviněných. Taktéž připomenul, že nalézací soud se již bezchybně vypořádal s veškerými námitkami, které obvinění zopakovali v jimi podaných odvoláních. Ve všech těchto ohledech proto odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož názory přejal za své, a sám se k věci vyjádřil pouze obecně a v základních bodech. Z jeho úvah tedy lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, jaký náhled na věc i jednotlivé její dílčí aspekty odvolací soud zaujal a jaké skutečnosti jej k tomu vedly, přičemž není rozhodné, že tak učinil pouze odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by konkrétní témata znovu dopodrobna rozebíral. Za takové situace nelze hovořit o vadě nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ale spíš o zcela nezávadné procesní ekonomii, která je namístě zejména v oblasti hodnocení důkazů a přijímání skutkových zjištění, v níž hraje dominantní roli soud prvního stupně a soud druhého stupně je v případě absence závažných vad povinen jeho závěry respektovat a při přezkoumávání věci z nich bezvýjimečně vycházet.
34. Je potřeba ještě doplnit, že přístup odvolacího soudu k odůvodnění jeho rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. Na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
35. Obviněný M. F. ml. dále odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán, rozhodl-li ve věci věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod dovolání reflektuje jeden ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů, a to právo na zákonného soudce. Není od věci připomenout, že podle č. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. V rámci tohoto důvodu dovolání obviněný vznesl dvě výhrady. V prvé řadě vytkl, že nebyly splněny podmínky pro to, aby ve věci ve společném řízení dospělých a mladistvého rozhodoval soud pro mládež, a vyslovil přesvědčení, že ohledně všech dospělých obviněných (tedy včetně jeho osoby) mělo být vedeno řízení před soudem obecným. Zároveň namítl, že byl odňat zákonné soudkyni Mgr. Ing. Kateřině Hayes. Oba zmíněné argumenty nepochybně zapadají do zákonného vymezení uplatněného dovolacího důvodu, ani jednomu z nich ovšem nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
36. Námitka dospělého obviněného, že v jeho věci rozhodl soud pro mládež, ač tak měl učinit soud obecný [§2 odst. 2 písm. e) z. s. m.], je námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož její podstatou je zpochybnění, že ve věci rozhodl věcně příslušný soud. Výkon soudnictví ve věcech mládeže je svěřen podle §2 odst. 2 písm. d) a §4 z. s. m. soudu pro mládež. Z těchto, ale i dalších ustanovení z. s. m. vyplývá i zvláštní povaha soudu pro mládež určeného k projednávání protiprávních činů mládeže, a proto je lze chápat jako vyjádření specifické věcné příslušnosti soudu (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 8 To 14/2005, uveřejněné pod č. 16/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015, uveřejněné pod č. 42/2016-I. Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení, zda ve věci všech šesti obviněných rozhodoval jako věcně příslušný Obvodní soud pro Prahu 9, soud pro mládež, namísto toho, aby ohledně pěti dospělých obviněných rozhodoval Okresní soud v Trutnově, je tedy potřeba nejprve poukázat na §4 z. s. m., podle něhož soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají soudy pro mládež. Podle §2 odst. 2 písm. d) z. s. m. se soudem pro mládež rozumí zvláštní senát anebo v zákonem stanovených případech předseda takového senátu nebo samosoudce příslušného okresního, krajského, vrchního a Nejvyššího soudu. Platí přitom, že řízení v trestních věcech mladistvých je oprávněn vykonávat výlučně soud pro mládež, a to z důvodu, aby bylo ve smyslu §3 odst. 8 z. s. m. zajištěno, že na rozhodujících postech budou působit osoby mající zvláštní průpravu pro zacházení s mládeží. Pokud by ve věci mladistvého obviněného rozhodl soud obecný, jednalo by se o podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., kterou nelze napravit v řízení před odvolacím soudem (§259 odst. 1 tr. ř.). V takovém případě by šlo o vadu stejného významu, jako když by věc spadající do věcné příslušnosti krajského soudu projednal v prvním stupni soud okresní (srov. již zmiňované rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/2016 Sb. rozh. tr.).
37. Je tedy zřejmé, že ve věcech mladistvých mají soudy pro mládež prioritní postavení, a to i za situace, kdy mezi dalšími obviněnými, jejichž čin je projednáván v rámci téhož řízení, figurují také dospělí. Tomu odpovídá i zákonná dikce ustanovení §38 odst. 2 z. s. m., na jehož základě lze pouze výjimečně konat společné řízení proti mladistvému a dospělému, jestliže je to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci a není to na újmu mladistvého. Takové společné řízení koná soud pro mládež, a pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto zákona. Jedinou otázkou tedy zůstává, zda byly splněny podmínky pro konání společného řízení ohledně „AAAAA“ a jeho dospělých spoluobviněných. Dovolatel v daném směru namítal, že tomu tak nebylo, argumentoval tím, že vedením společného řízení byla mladistvému „AAAAA“, jeho mladšímu bratrovi, způsobena újma a požadoval, aby jeho trestní věc byla projednána Okresním soudem v Trutnově.
38. Pokud jde o újmu, která měla být mladistvému způsobena, je nutno podotknout, že tuto výhradu měl ve svém mimořádném opravném prostředku vznést mladistvý „AAAAA“ sám, což se ovšem nestalo. Pokud tak učinil obviněný M. F. ml., jeho starší, již zletilý bratr, nelze než poukázat na ustanovení §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož může obviněný dovolání podat pro nesprávnost výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká. V tomto případě však dovolatel svými argumenty fakticky mířil proti výroku o vině ohledně mladistvého, a to zákon nepřipouští. Nad rámec právě uvedeného lze jen v teoretické rovině doplnit, že Nejvyšší soud by s nejvyšší pravděpodobností žádnou újmu (z hlediska jeho rozumového a mravního vývoje, o což v daných souvislostech jde) na straně mladistvého ani neshledal, poněvadž právě on vystupoval během posuzovaného jednání jako jeden z největších agresorů, jeho chování by mohlo být dokonce považováno za nejzávažnější ze všech obviněných, a není tedy zřejmé, jakou újmu by mu způsobilo společné projednávání dílčích útoků jeho příbuzných, které ve valné většině nedosáhly závažnosti jeho vlastního počínání.
39. Na druhou stranu je zcela jednoznačné, že oddělené projednání skutku mladistvého na straně jedné a ostatních dospělých spoluobviněných na straně druhé by mělo velmi negativní vliv na všestranné a objektivní objasnění věci. Skutek byl jedním živelným celkem, jehož dílčí akty se vzájemně ovlivňovaly, těsně spolu souvisely, jeden útok jednoho obviněného byl často spouštěčem navazujícího ataku dalšího z nich, výbuch agrese u jednoho obviněného bezpochyby vedl k rozvolnění zábran u druhého, společné jednání více obviněných působilo na vznik jednoho škodlivého následku apod. Bylo by proto takřka nemožné objektivně zhodnotit skutek samostatného účastníka verbálního a fyzického konfliktu, pokud by byl vytržen z kontextu celkové aktivity útočící skupiny, a to i po stránce společenské škodlivosti činu. Vysoce problematické by bylo rovněž prokazování konkrétního jednání jediné osoby, neboť v řízení byl slyšen velký počet svědků, kteří si pamatovali již jen útržky dané události, často nebyli schopni přiřadit určité chování k nějakému konkrétnímu obviněnému. Nadto je téměř jisté, že pokud by měli podávat svá svědectví ve dvou oddělených řízeních, jejich verze by se musely lišit, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby si v určitý moment vybavil přesně to samé jako v jiný okamžik, zejména pokud měl hovořit o několik let staré a vysoce chaotické události. Oddělené řízení proti mladistvému a dospělým by tak bezpochyby bylo na újmu všestrannému a objektivnímu objasnění věci a kromě toho by se jednalo o postup zjevně neefektivní a neekonomický. Společné projednání věci soudem pro mládež bylo tudíž zcela namístě a z tohoto důvodu nebylo možno uvažovat o tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Závěrem lze jen dodat, že při posuzování, zda jsou splněny podmínky §38 odst. 2 z. s. m., nelze přihlížet k tomu, jaký dopad bude mít společné řízení na dospělého obviněného, protože jeho zájmy zde zákon nijak nezohledňuje (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1515/2015, uveřejněné pod č. 42/2016-II. Sb. rozh. tr.).
40. V konkrétním případě je poměrně jednoznačná situace ve vztahu k druhému argumentu dovolatele, tj. že byl odňat zákonné soudkyni. Lze připomenout, že ve svém podání tento obviněný brojil proti faktu, že po podání druhé obžaloby byla trestní věc obviněných přidělena JUDr. Václavu Kvapilovi jakožto předsedovi senátu, a to přesto, že původně (po podání první obžaloby) měla věc rozhodovat Mgr. Ing. Kateřina Hayes (viz usnesení ze dne 13. 5. 2020, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření). V obecné rovině platí, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
41. Shora popsaná pravidla byla v posuzované trestní věci beze zbytku dodržena. Nejvyšší soud se seznámil s rozvrhem práce Obvodního soudu pro Prahu 9 na rok 2021 ve znění dodatku č. 9, účinným od 23. 8. 2021, tedy i v momentu podání druhé obžaloby dne 31. 8. 2021. Zjistil přitom zcela zásadní skutečnost, a to že Mgr. Ing. Kateřina Hayes v dané době na trestním úseku nalézacího soudu vůbec nepůsobila. Naopak zde bylo evidováno pět jiných soudců, jmenovitě Mgr. Lucie Průšová, JUDr. Václav Kvapil, Mgr. et Mgr. Markéta Ivičičová, Mgr. Ing. Tereza Staňková a Mgr. Jan Sklenář. Bylo tedy zcela jisté, že soudkyně, jíž byla věc původně přidělena, ji nebude moci po opětovném podání obžaloby projednat a věc bude nutno přidělit novému soudci. Toto se odehrálo v plném souladu s tehdy účinným rozvrhem práce. Shora již bylo probráno, že věc, v níž figuruje mladistvý, musí být projednána soudem pro mládež. To předmětný rozvrh práce reflektoval pravidlem (str. 18), podle něhož „rozhodování ve věcech trestních podle zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, v platném znění, vyjma řízení ve věcech dětí mladších 15 let podle hlavy III tohoto zákona – budou vždy přiděleny do senátu 70 Tm.“ Změnou č. 9 rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 9 pro rok 2021 s účinností od 23. 8. 2021 byl soudce JUDr. Václav Kvapil pověřen rozhodováním v senátu 70 Tm (a vyřazen ze zástupu soudce v senátu 70 Tm). Předsedou senátu v projednávané věci byl proto v souladu s pravidly stanovenými v rozvrhu práce právě JUDr. Václav Kvapil (zástupkyní pak Mgr. et Mgr. Markéta Ivičičová). To znamená, že JUDr. Václav Kvapil byl v posuzovaném případě zákonným soudcem soudu prvního stupně. Pokud byla trestní věc všech obviněných přidělena JUDr. Václavu Kvapilovi, jakožto předsedovi senátu 70 Tm, jednalo se o transparentní postup odpovídající všem požadavkům zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, jakož i citovaného rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 9. Námitky obviněného M. F. ml., jimiž odkazoval na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., proto nemohou obstát.
42. Oba dovolatelé uplatnili námitky, jimiž dokládali existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze podat dovolání, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
43. Oba obvinění v rámci právě citovaného dovolacího důvodu vznesli argument nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného hodnocení provedených důkazů. Konkrétně zpochybňovali svou účast na posuzovaném konfliktu jako takovém, případně na napadení poškozeného J. S., namítali, že mohli být zaměněni s jinými muži, kteří se v dané době v hotelu nacházeli. Taktéž nesouhlasili s hodnocením věrohodnosti svědeckých výpovědí, obviněný M. F. ml. vyzdvihl zejména posun ve výpovědi shora zmíněného poškozeného. Oba dva vytkli, že k jeho zranění ramene mohlo dojít i později v souvislosti s výkonem povolání dřevorubce. Shodně taktéž poukazovali na rozličné vady v přípravném řízení (zejména ztrátu fotografií těl obviněných pořízených bezprostředně po skutku) a v neposlední řadě opomenutí jimi navrhovaných důkazů. Z takto vystavěné argumentace je patrné, že obvinění uplatnili první a třetí alternativu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani jedné z jejich dovolacích výhrad ovšem Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
44. Pokud jde o námitky dovolatelů vztahující se k jejich aktivní účasti na potyčce jako celku, popřípadě zapojení do konkrétních dílčích útoků, je situace jednodušší u mladistvého. Jeho osobu totiž velké množství svědků od samého počátku řízení až po hlavní líčení před soudem prvního stupně opakovaně označovalo jako jednoho z hlavních agresorů v rámci předmětné události, a to hned vedle iniciátora celého konfliktu – obviněného V. F. Nejeden svědek v hlavním líčení popsal dovolatelův úder lahví rumu do hlavy poškozeného J. S., kopání do dveří od salonku, křik, že oni „jsou světští“, apod. Veškeré tyto poznatky nalézací soud přehledně shrnul do bodů 88.–95. a 99.–101. odůvodnění jeho rozsudku, na které postačuje v podrobnostech odkázat. Ani Nejvyšší soud proto nepochybuje, že mladistvý byl jedním z hlavních pachatelů projednávaného skutku a že se dopustil veškerého jednání, kterým byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným.
45. Nelze souhlasit ani s jeho poznámkou, že by mohlo dojít k záměně s jiným mladým mužem přítomným v hotelu v době činu. V tomto ohledu má nesporný význam fakt, že policejní orgán v hotelu pořídil fotografie 33 osob (na č. l. 413–445 spisu), přičemž většina z nich zachycovala členy skupiny obviněných (tj. osoby z rodiny F., K. či Z.), ale v menší míře též další osoby. Na počátku přípravného řízení bylo příslušné fotoalbum ukázáno poškozeným a svědkům s nimi spřízněným a ti v hojném počtu a v tu dobu ještě s dostatečnou mírou jistoty identifikovali právě mladistvého jako jednoho z hlavních agresorů rvačky. Dále byli opakovaně rozpoznáváni ostatní spoluobvinění, zatímco další osoby, jejichž trestní stíhání nakonec zahájeno nebylo, byly označovány jen zcela sporadicky, obvykle jediným osamoceným svědkem. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že na základě těchto informací nemíní nijak dokládat učiněná skutková zjištění, nicméně v jejich světle hodlá pouze naznačit, že s ohledem na široký výběr fotografií možných pachatelů se záměna dovolatele za jiného mladého muže jeví jako vysoce nepravděpodobná až prakticky vyloučená. Bez významu je pak okolnost, zda mladistvý ovládá hru na harmoniku či nikoliv, podstatné je, že právě on byl poškozenými a dalšími svědky mnohokrát (procesně použitelným způsobem) označen za pachatele činu. Z tohoto důvodu soud prvního stupně správně odmítl jeho obhajobu založenou na tom, že v průběhu večera se nacházel nejprve ve vířivce, v jídelně se zastavil toliko na malý moment (popř. dokonce vůbec) a poté se odebral do svého pokoje. Nevěrohodnost uvedených tvrzení nalézací soud pečlivě odůvodnil v bodech 75.–81. jeho rozhodnutí.
46. Poněkud komplikovanější je situace ve vztahu ke druhému dovolateli a jeho účasti na konfliktu s poškozeným J. S. Taktéž obviněný M. F. ml. namítal, že mohlo dojít k jeho záměně s jinou, podobně vypadající osobou. Vytýkal dokonce, že v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje jakýkoliv důkaz, že by se účastnil fyzického konfliktu s poškozeným, vyzdvihoval, že jej nikdo ze svědků takto neoznačil. Proto vyjádřil přesvědčení, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno omylem, a dodal, že důkazní situace se ani v dalších fázích trestního řízení nijak nezměnila. Nejvyšší soud se zmíněnými dovolacími námitkami detailně zabýval a ve výsledku je nucen konstatovat, že mnohá z tvrzení obviněného se jednoduše nezakládají na pravdě. To lze demonstrovat již na poznámce v úvodu jeho mimořádného opravného prostředku, že nebylo zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin výtržnictví, což lze bez problémů vyvrátit poukazem na předmětné usnesení (str. 1–2, č. l. 1 spisu), jímž bylo zahájeno trestní stíhání dovolatele pro přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, všechny spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
47. Dovolateli nelze přisvědčit ani ve výtce, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno omylem a že policejní orgán v době vydání usnesení podle §160 odst. 1 tr. zákoníku nedisponoval žádným důkazem, který by jej usvědčoval z napadení poškozeného J. S. Nejvyšší soud se za účelem vypořádání se s takto vznesenou námitkou seznámil jak s usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 4. 2019, tak se všemi výpověďmi poškozených a svědků, které se staly základem vydání předmětného usnesení. Shledal, že tvrzení obviněného o neexistenci usvědčujících důkazů vůči němu je velmi vzdáleno od skutečného stavu věci. Právě naopak jej jako jednoho z hlavních agresorů označilo deset svědků z celkových patnácti, a to hned po obviněném V. F. a mladistvém „AAAAA“. Ostatní muži z jejich skupiny byli naproti tomu označováni jen zřídka. Účast na napadení J. S. vyplynula přímo z výpovědi tohoto poškozeného ze dne 1. 2. 2019, kdy hovořil o svém napadení skupinou 6–7 agresorů a poté při zhlédnutí fotografií identifikoval právě dovolatele jako jednoho ze skupiny agresorů. Přitom k fotografiím ostatních osob (s výjimkou mladistvého a obviněného V.F.) uvedl maximálně to, že osoba je mu povědomá, ale nedokáže ji zařadit. Informace o účasti obviněného na napadení poškozeného bylo možno dovodit ještě z výpovědí svědkyň M. G., J. K. a A. K. Je proto zřejmé, že policejní orgán měl více než dost důkazů k zahájení trestního stíhání dovolatele, stejně tak lze spolehlivě dohledat, z jakých konkrétních podkladů vycházel M. F. při vypracovávání usnesení o zahájení trestního stíhání.
48. Reálně nepůsobí ani obviněným naznačovaná možnost záměny s jinou osobou, poněvadž to byl právě on, kdo byl (vedle svého mladšího bratra a strýce) opakovaně označován poškozenými i svědky jako agresor. V kontrastu s tím, téměř, případně vůbec, nikdo z nich nepoukázal na osoby A. N. nebo A. Z. To pochopitelně nemusí znamenat, že by se tito dva potyčky neúčastnili, mohli být dokonce součástí skupiny útočící na poškozeného J. S., nicméně není zde přítomen důkaz, resp. dostatečné množství důkazů, k tomu, aby jim mohlo být přičteno jednání, za které byla vyvozena trestní odpovědnost obviněného M. F. ml. Záměna za některého ze shora jmenovaných mužů by byla stěží možná také vzhledem k jejich fyzickému vzhledu. Poškození a svědci totiž zmiňovali základní charakteristiky dovolatele jakožto mladého, mohutného (tlustého), zrzavého muže, čemuž ani jeden ze zbylých dvou neodpovídá. A. Z. lze popsat jako muže staršího a plešatého (z fotografie na č. l. 433 se nezdá být ani obézním), A. N. je naproti tomu štíhlý, tmavovlasý mladík, jenž není dovolateli ani v nejmenším podobný (foto na č. l. 424). Lze ještě doplnit, že skutečnost, že v této věci nebylo zahájeno trestní stíhání dalších osob, není předmětem posouzení v tomto dovolacím řízení.
49. Je potřeba opětovně zdůraznit, že trestní odpovědnost všech obviněných nebyla vyvozena na základě výše popisovaných důkazů, které měly formu úředních záznamů o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., a nebyly tudíž procesně použitelné. To byl ostatně jeden z hlavních důvodů, proč byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, jelikož v tu dobu spis neobsahoval (s výjimkou protokolu o výslechu poškozeného J. S.) žádnou další procesně použitelnou svědeckou výpověď. Posléze v rámci došetření a především hlavního líčení před soudem prvního stupně byl obstarán důkazní materiál zcela dostačující ke spolehlivému usvědčení všech obviněných ze spáchání posuzované trestné činnosti. Je sice pravdou, že po tak dlouhé době od dané události byly výpovědi svědků před soudem i v rámci fotorekognice obecnější, prostší detailů, přesto však obsahovaly dostatek informací pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Skutečnost, že bylo striktně vycházeno toliko z procesně využitelných důkazů, se odrazila na změně formulace skutkové věty oproti znělce obžaloby, z níž byly vyřazeny některé další fyzické i slovní útoky vůči jiným poškozeným (zejména ze strany obou dovolatelů), na které si vyslýchané osoby již nevzpomněly, případně již nebyly schopny identifikovat jejich pachatele.
50. Ke svědectvím poškozených a dalších osob vypovídajících v neprospěch obviněných je nutno předeslat, že soudy nižších instancí správně neshledaly nic, co by je činilo nevěrohodnými. Nelze tudíž akceptovat výhradu mladistvého, že všichni se společně vzpamatovávali z prožitého stresu, společně také vzpomínky reflektovali a vzhledem k opakování přípravného řízení měli možnost rozvzpomenout se na to, co předtím vůbec nezmínili. K tomu lze uvést, že v daném ohledu není možno shledat žádné známky naučených a úmyslně koordinovaných výpovědí a v převážné většině ani doplňování nových, dříve neuvedených skutečností. Poškození i svědci autenticky sdělili své vzpomínky na událost, kterou před skoro třemi lety osobně prožili. Přestože vzhledem k nesmírné chaotičnosti a vypjatosti popisované situace i přirozenému vytrácení paměťové stopy byl každý z nich schopen reprodukovat jen útržky z celého děje, byly všechny jejich výpovědi zcela logické a vzájemně do sebe zapadaly. Rovněž u nich nebyl odhalen žádný motiv k nepravdivé výpovědi či snaha uškodit obviněným. Již soud prvního stupně připomenul, že se na rozdíl od skupiny obviněných nejednalo o tak úzce propojené seskupení, navíc poškození P. a S. V. či další zaměstnanci hotelu do žádné z těchto skupin nepatřili, avšak i oni usvědčovali obviněné v plném souladu s ostatními. Soudu prvního stupně tak nic nebránilo vystavit na předmětných výpovědích svá skutková zjištění.
51. Totéž je možno konstatovat i o výpovědi J.S. v hlavním líčení, a to i přesto, že poškozený nově a přesněji popsal aktivitu obviněného M. F. ml. během napadení své osoby. Je pravdou, že ostatní svědci či poškození sice dovolatele v hlavním líčení (nebo během fotorekognice) označili za agresora, vzhledem k časovému odstupu si však již nebyli schopni vybavit jeho konkrétní útoky. Proto tato pasáž výpovědi poškozeného, která navíc doznala změn, nebyla podpořena jiným důkazem. Ani to ovšem neznamená, že jeho tvrzení je třeba hodnotit jako nevěrohodná a že z nich nelze vycházet při přijímání rozhodných skutkových závěrů. Výše bylo naznačeno, že nebylo v silách kohokoliv ze svědků zaznamenat veškeré dění, které se v kritický lednový večer odehrálo, a poté je s tříletým časovým odstupem v plné šíři reprodukovat. Podstatné ale je, že svědectví poškozeného v dalších jeho částech plně zapadá do obsahu dalších svědeckých výpovědí, proto jedno osamocené tvrzení jistě nezakládá jeho nevěrohodnost. Navíc to byl právě poškozený, který jednání vnímal jako jediný z bezprostřední blízkosti, zatímco ostatní svědci a poškození mohli uprostřed extrémně chaotické, stresující a nepřehledné situace zaregistrovat toto konkrétní dění jen z určitého odstupu. Nevěrohodnost předmětné části výpovědi poškozeného soudy neshledaly ani ve světle změny, resp. upřesnění jím popisovaného děje. Je potřeba vyzdvihnout, že v dalších aspektech bylo jeho svědectví po celou dobu řízení konstantní. Nebylo tudíž důvodu postupovat podle §211 odst. 3 tr. ř., postačovalo, že byl na modifikaci své výpovědi u hlavního líčení dotázán. On přitom podrobně vysvětlil, že opakovaně četl obžalobu, snažil se vzpomenout si, vše si v hlavě přehrával stále dokola, až se rozvzpomněl na okamžik, kdy hovořil s policisty, kteří se jej ptali na útočníky, obviněný M. F. ml. šel zrovna kolem, on na něj ukázal, načež dovolatel začal tvrdit, že tam nebyl (č. l. 1113–1114). Takové vysvětlení působí i na zdejší soud zcela realisticky a věrohodně. Nadto platí, že rozvzpomenutí se na dávno zapomenutou událost je i v běžném životě naprosto obvyklou záležitostí. Soudy tudíž neměly žádný důvod poškozenému nevěřit, že byl atakován právě dovolatelem, zejména když ten byl prokazatelně jedním z největších agresorů celého posuzovaného protiprávního jednání.
52. Ve stručnosti je možno doplnit, že jednání „AAAAA“ popsané ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího prvoinstančního rozsudku bylo prokázáno bez jakýchkoliv pochybností, poněvadž jeho agresivní počínání, včetně útoku na poškozeného J. S., bylo natolik výrazné, že si je větší množství věrohodných svědků pamatovalo i v době konání hlavního líčení. Dovolatelům nelze přisvědčit ani v tvrzení, že to byl právě tento poškozený, vystupující jako tzv. „alfasamec“, jenž konflikt vygradoval až do fyzické potyčky. Dané tvrzení je totiž v příkrém rozporu s výpověďmi úplně všech svědků, podle nichž celý konflikt (v rovině verbální i fyzické) vyprovokovala výlučně mužská část ze skupiny obviněných. Poukazoval-li obviněný M. F. ml. na slova poškozeného R. S., že po zapojení poškozeného J. S. již situace uklidnit nešla, jde o zjevnou dezinterpretaci jeho výpovědi za pomoci vytržení jedné věty z kontextu. Sám poškozený R.S. totiž své tvrzení k dotazu obhájce vysvětlil, že příchod poškozeného J. S. „to rozpoutal tak, že ho zaregistrovali ve dveřích s takovým postojem ‚co se tady děje‘ a už po něm někdo vystartoval“ (č. l. 1118).
53. Lze tedy uzavřít, že jednání všech obviněných, včetně obou dovolatelů, bylo v řízení před soudem bez důvodných pochybností prokázáno, a to plně v intencích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V daném směru proto nebylo potřeba provádět další dokazování, jako např. pátrat, zda přeci jen neexistují obviněnými opakovaně vyzdvihované fotografie údajně pořízené policejním orgánem bezprostředně po skutku, zejména když z jeho sdělení ze dne 1. 11. 2021 plyne, že žádná fotodokumentace obviněných za účelem zdokumentování známek zápasu nebyla prováděna, učiněna byla pouze prohlídka těla poškozeného J. S. a svědka A. Z., což je založeno i ve spisu. Nereálný je blíže nespecifikovaný požadavek mladistvého na získání pořizovaného videozáznamu, neboť z provedeného dokazování bylo zjištěno, že jediný záznam posuzovaného jednání, který na služební mobil natáčela poškozená S. V., byl nenávratně zničen obviněnou H. F. Soudy obou stupňů také důvodně zamítly návrh na výslech M. F., poněvadž zdroje informací pro zpracování usnesení o zahájení trestního stíhání lze velmi jednoduše zjistit studiem spisu (srov. výše), zatímco na osud fotografií těl obviněných se nalézací soud policejního orgánu dotazoval (srov. výše) a lze jen stěží předpokládat, že by jeden ze zde působících policistů sdělil soudu cokoliv jiného, než bylo uvedeno v přípisu ze dne 1. 11. 2021.
54. Tento postup je přitom zcela konformní s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle níž není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Třetí z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je přitom zcela přiléhavý na požadavek obviněného M. F. ml. k provedení shora zmíněného výslechu M. F. Za opomenutý důkaz nelze považovat ani znalecký posudek z oboru biomechaniky zmiňovaný mladistvým „AAAAA“, a to z důvodu, že takový důkazní návrh nebyl v průběhu řízení vůbec vznesen. Lze proto vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.
55. Prokázáno bylo nejen jednání obou dovolatelů, ale též jeho následek v podobě zranění poškozeného J. S. mající charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. K danému tématu vznesl detailnější výhrady toliko obviněný M. F. ml. Konkrétně namítl, že „oba znalci v zásadě zpochybnili souvislost mezi poškozením rotoárové manžety, které bylo zjištěno dne 5. 2. 2019, a konfliktem ze 7. 1. 2019“. To se ovšem nezakládá na pravdě, poněvadž oba znalci pouze v teoretické rovině připustili, že poranění tohoto typu by mohlo vzniknout i jinak, nicméně poškozeným popisovaný průběh jeho napadení jako možný mechanismus vzniku trhliny rotoárové manžety levého ramenního kloubu v žádném případě nezpochybnili. Nic takového nelze dohledat ve výpovědi znalce MUDr. Miloslava Šafra (č. l. 1125 a násl.) a MUDr. Jan Anderle v této souvislosti přímo uvedl, že neměl důvod poškozenému nevěřit (č. l. 1184).
56. Následující tvrzení dovolatele, že „znalci odmítli, že by bylo možné uvažovat o době od konfliktu až do operace ramene jako o době významné z hlediska omezení poškozeného při plnění základních životních funkcí“, již vůbec neodpovídá skutečnosti. Znalec MUDr. Miloslav Šafr při svém výslechu dne 21. 10. 2021 uvedl, že ve vztahu k trvání omezení „je potřeba odpíchnout se od dvou okamžiků. Od okamžiku, kdy poranění vzniklo, a od okamžiku, kdy bylo operováno.“ Poté vysvětloval, že v lékařské praxi se s operativním řešením obvykle vyčkává a přistupuje se k němu, až pokud problémy neustupují. Následně znalec konstatoval, že „po předmětném incidentu byl poškozený jistě omezen na osobních i profesních činnostech … s tím, že toto omezení fakticky přetrvávalo právě bolestí, omezenou pohyblivostí, svalovou slabostí apod.“ Znalec přitom odkázal na detailní rozbor omezení, který přednesl v dřívější části své výpovědi. Zde hovořil o „ztrátě svalové síly končetiny, poruše statiky ramene a poruše rozvíjení dynamických pohybů v rámci jakýchkoliv činností, což je věc, která může příslušnou osobu poměrně významným způsobem hendikepovat v běžných samoobslužných činnostech, zejména v rámci osobní hygieny, oblékání, manipulace s těžšími předměty, řízení motorového vozidla apod.“ Jako zásadní pak znalec označil omezení v profesním životě poškozeného v oblasti zahradnictví a lesnictví. Dobu omezení od okamžiku operačního řešení pak určil na 4–6 týdnů s tím, že pak následuje ještě rehabilitace (srov. č. l. 1126).
57. Další námitku dovolatele, že poškozený bolest ramene při prvních dvou vyšetřeních nepopisoval, staví do poněkud jiného světla ambulantní zpráva vystavená bezprostředně po napadení, podle níž si poškozený stěžoval „na bolesti L ramene a hrudníku“ (č. l. 254). Nadto skutečnost, že poškozený při následných vyšetřeních nezmínil bolest ramene, vysvětlil znalec MUDr. Jan Anderle tím, že poškozený měl primárně zlomené i žebro, které je „celkem výrazně algické“, a právě pro tuto silnou bolest nemusel o jiných problémech hovořit (č. l. 1184). Celkově tedy výhrady dovolatele postrádají na opodstatněnosti. Proto považuje Nejvyšší soud za dostačující odkázat na body 102.–103. rozsudku nalézacího soudu, kde je totožná a v dovolání opětovně uplatněná argumentace obviněných podrobně rozebrána a otázka vzniku zranění poškozeného a doba omezení v obvyklém způsobu života detailně a zcela správně vyřešena.
58. Oba obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
59. Mladistvý „AAAAA“ namítl nesprávnou právní kvalifikaci úmyslu (subjektivní stránky) u provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ve vztahu k jeho základní i kvalifikované skutkové podstatě. Obviněný M. F. ml. nesouhlasil se závěrem obou soudů o naplnění zákonných znaků objektivní stránky zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 3 tr. zákoníku a taktéž brojil proti posouzení jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si povšiml, že hmotněprávní charakter zakládající zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. mají spíše výhrady mladistvého, přestože jsou velmi kusé a nedostatečně konkretizované a odůvodněné. Naproti tomu námitky obviněného M. F. ml. jsou do značné míry zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním a blíží se tedy tematickému okruhu shora probraného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze též nezaregistrovat, že opět zcela postrádají reálný základ ve zjištěném skutkovém stavu věci.
60. Není od věci připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Způsobí-li tímto činem těžkou újmu na zdraví, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §146 odst. 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně u obou dovolatelů, jakožto spolupachatelů podle §23 tr. zákoníku, shledal v případě základní skutkové podstaty trestného činu (provinění) ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě §146 odst. 3 tr. zákoníku dospěl k závěru o nedbalostním zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
61. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněné pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr., a bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle.
62. U nepřímého či eventuálního úmyslu ( dolus eventualis ) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 221 a násl.).
63. Při vědomé nedbalosti ( culpa luxuria ) pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 234 a násl.).
64. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze jej učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
65. Soud prvního stupně věnoval otázce zavinění značnou pozornost v bodech 146.-154. rozsudku. S jeho postojem se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, taktéž dospěl k závěru, že ze zjištěného skutkového děje lze zavinění obou obviněných bez důvodných pochybností dovodit, a to i k těžšímu následku Je potřeba si uvědomit, že útok na poškozeného J. S. byl poměrně brutální (úder lahví rumu do hlavy vedený takovou silou až došlo k rozbití lahve nijak jinak označit nelze). Zejména ale šlo o útok v přesile, kdy na samotného poškozeného zaútočilo více osob. Je zcela jisté, že i kdyby kterýkoliv z dovolatelů útočil na poškozeného samostatně, mohl by si pouze na základě obecné lidské zkušenosti bez problémů představit, že jednání spočívající v úderech pěstí či dalších obvyklých výpadech učiněných v rámci boje může vést k celé škále rozličných zranění, ať již přímo v důsledku inkasované rány nebo následkem pádu či udeření se o nějaký tvrdý předmět. V případě takto aktivního a úmyslného napadání lze jen těžko definovat jakoukoliv konkrétní okolnost, s níž by mohl útočník počítat v tom směru, že by zabránila následku, který si nutně musel představovat jako možný. To vše bylo v tomto konkrétním případě ještě znásobeno existencí více útočníků proti jedinému poškozenému (další poškození, kteří se pokusili J. S. pomoci, byli v podstatě eliminováni). Při společném útoku, který je již ze samotné povahy věci veden společným (přinejmenším konkludentně pojatým) úmyslem, znesnadňuje jeden útočník obranu poškozeného a otevírá tak značný prostor pro napadání ze strany druhého útočníka. V takovém případě je eventuální zranění výsledkem aktivity obou dvou, bez ohledu na to, kdo konkrétní zraňující ránu zasadil. Výsledek musí být přičten oběma z nich. Spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví totiž odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (k tomu přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1993-III. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 82/2017, ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020, aj.). Ze stejných důvodů, jaké byly zmíněny výše, byla pro obviněné představitelná (a poměrně realistická) i ta možnost, že následek ve formě zranění poškozeného bude závažnějšího charakteru. Oba dovolatelé věděli, že mohou způsobit i vážnou poruchu na zdraví mající povahu těžké újmy na zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhali, že takové porušení nezpůsobí. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku je tudíž naprosto správný.
66. Obviněný M. F. ml. rozporoval naplnění kvalifikované skutkové podstaty §146 odst. 3 tr. zákoníku i po stránce objektivní tím, že vznik těžké újmy na zdraví u poškozeného byl zpochybněn oběma znaleckými posudky. Danou, svým charakterem spíše skutkovou námitku obviněný odůvodnil víceméně těmi samými argumenty, jimiž vytkl nesprávné hodnocení předmětných posudků. S nimi se již Nejvyšší soud vypořádal v bodech 55.–57. svého usnesení s tím, že poukázal na skutečná tvrzení znalců, kteří vůbec nezpochybnili délku trvání poruchy zdraví poškozeného ani značnou závažnost omezení na obvyklém způsobu jeho osobního i profesního života. Zdejší soud neakceptoval ani úvahu obviněných, že by si poškozený mohl přivodit předmětné zranění později, jelikož již při úvodním vyšetření na pohotovosti si stěžoval na bolest levého ramene. Navíc poškozený utrpěl i další zranění – velmi bolestivou zlomeninu 10. žebra, která jej v prvních týdnech významně omezovala i v těch nejzákladnějších činnostech, a je tudíž vysoce nepravděpodobné, že by se pouštěl do jakýchkoliv náročnějších fyzických aktivit, jimiž by si mohl obdobné zranění ramene přivodit. V neposlední řadě lze připomenout, že výpovědi poškozeného i jeho partnerky M. G., byly zcela správně vyhodnoceny jako věrohodné, a nebylo proto žádného logického důvodu nevěřit jim, že ke zranění došlo právě v průběhu konfliktu s obviněnými.
67. Obviněný M. F. ml. nesouhlasil ani s posouzením svého jednání jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se dovolatel označeného přečinu dopustil jako spolupachatel tím, že úmyslným společným jednáním s dalšími osobami se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Napadení jiného je právní naukou definováno jako jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322-3323).
68. Lze poukázat také na judikaturu Nejvyššího soudu k danému tématu, např. jeho usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle něhož k naplnění zákonného znaku předmětného trestného činu spočívajícího v tom, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby. Podle právního názoru vysloveného v usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021, se o výtržnost nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.
69. V posuzované trestní věci obvinění zcela svévolně, bezohledně, arogantně a z naprosto neakceptovatelného důvodu vyvolali slovní konflikt, který postupně oni sami vygradovali ve fyzický. Tak učinili přesto, že všichni poškození se k nim chovali zcela slušně a naopak měli snahu situaci uklidnit. Jejich vysoce agresivní a zlovolné chování dopadlo nejen na samotné poškozené, ale na všechny osoby, které se na místě činu v dané době nacházely. Všichni svědci hovořili o obrovském strachu, který měli nejen o sebe, ale i o děti, které byly v hotelu na pokojích. Popisovali, že obvinění se chovali jako nepříčetní (dokonce je přirovnávali ke „smečce vlků“ či „zvěři a ne lidem“), působili, že své výhrůžky jsou schopni jednoduše realizovat, křičeli, sprostě nadávali, rozbíjeli sklo, házeli věcmi, demolovali zařízení hotelu. Hlavně se ale chtěli prát – okamžitě, bezdůvodně a v početní převaze fyzicky napadali poškozené. Někteří z nich upadli do krátkého bezvědomí, J. S. utrpěl vážné zranění, jeho přítelkyně M. G. dostala záchvat, ostatní byli v obrovském stresu, panice a řada z nich se z události dlouho vzpamatovávala (nejen svědkyně M. G., ale i poškozená S. V. vypovídaly u hlavního líčení, tři roky po skutku, v nepřítomnosti obviněných).
70. Z takto charakterizovaného jednání je zřejmé, že všichni obvinění narušili veřejný pořádek velice hrubým způsobem, projevili extrémně vysokou míru neúcty ke společnosti jako celku i k ostatním lidem, obavy i pohoršení, které svým činem vyvolali, byly značné. Lze dospět k závěru, že společenská škodlivost jejich skutku v rámci trestných činů této skutkové podstaty dosáhla spíše úrovně nadprůměru. Je přitom zcela nerozhodné, že iniciátorem celého jednání byl obviněný V. F. a ostatní jeho příbuzní se k němu postupně přidávali. Jeho chování bylo totiž od samého počátku neakceptovatelné, a proto snaha dalších obviněných (zejména obou dovolatelů) toto podpořit a fakticky ještě vystupňovat dosáhla v posuzovaném případě obdobné (ne-li vyšší) míry závažnosti jako počínání původního agresora.
71. Poslední stručné poznámce mladistvého vůči výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému J. S., že nebylo prokázáno, kdo je škůdcem, taktéž nebylo možno přisvědčit, neboť Nejvyšší soud zejména v pasáži o zavinění konstatoval, že i tato otázka byla v řízení spolehlivě vyřešena.
72. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obou dovolatelů jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu