ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.367.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 367/2023-3051
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2023 o dovolání obviněného J. D. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2022, č. j. 4 To 39/2022-2903, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, č. j. 46 T 2/2021-2808, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsaná v bodech 1, 2 a 4 výroku citovaného rozsudku) byl obviněný podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech na dobu 5 (pěti) let. Krajský soud rovněž obviněnému uložil podle 67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 200 (dvě stě) denních sazeb po 2750 (dvou tisících sedmi set padesáti) Kč, tedy celkem ve výši 550 000 (pěti set padesáti tisíc) Kč. [Týmž rozsudkem byli odsouzeni také další spoluobvinění M. R., J. P., E. R. a Z. N., pro shodnou trestnou činnost - §240 tr. zákoníku].
2. Z podnětu odvolání obviněného M. R. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 11. 2022, č. j. 4 To 39/2022-2903, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestu (bod I. rozsudku) a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §240 odst. 2 tr. zákoníku (při nezměněném výroku o vině) uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků s jeho zařazením podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále mu uložil peněžitý trest (bod II. rozsudku). Týmž rozsudkem Vrchní soud v Olomouci odvolání obviněného J. D. , Z. N. a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl (bod III. rozsudku) .
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci poměrně rozsáhlých námitek předně uvedl, že napadá výrok III. rozsudku odvolacího soudu. Podle dovolatele některé z relevantních dokumentů (faktur) nejsou podepsány, přičemž z provedeného dokazování není na jisto postaveno, zda taková varianta listiny byla součástí popsaného skutkového děje, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. V této souvislosti poukázal na postup soudu prvního stupně, který s ohledem na tuto námitku vznesenou obhajobou až v závěrečném návrhu, odročil o den hlavní líčení konané dne 5. 4. 2022 a nechal strany řízení zopakovat závěrečný návrh tak, aby státní zástupce mohl na uvedenou námitku reagovat. Dovolatel dále zdůraznil, že zejména ve vztahu ke čtyřem obchodním kauzám, s jejichž realizací je spojována jeho trestní odpovědnost, nebylo jednoznačně prokázáno, že předmětné dodávky nebyly koncovému dodavateli doručeny, přičemž soud prvního stupně svůj závěr založil především na výpovědi svědka S., který byl vyslechnut pouze v rámci přípravného řízení, a to orgány Slovenské republiky na základě dožádání. Podle obviněného nalézací soud sice své závěry obsáhle odůvodnil, avšak využil pouze svých vlastních úvah, přičemž k hodnocení ekonomických aspektů mělo dojít odborným způsobem, například nařízením znaleckého posudku. Stejně tak podle dovolatele soud prvního stupně opřel závěry týkající se existence subjektivní stránky ve formě úmyslu o skutková zjištění, která zjevně nekorespondují s provedeným dokazováním. Závěry o existenci subjektivní stránky tak oba soudy založily na vlastním subjektivním přesvědčení. Dále uvedl, že oba soudy opírají své závěry o spáchání předmětného trestného činu o institut zneužití práva a zároveň i o postupy, které kvalifikují jako simulaci, což jsou instituty, které vedle sebe nemohou obstát. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 Afs 11/2010, pak své úvahy blíže rozvedl. Podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu rovněž nepřezkoumatelný, neboť soud nereflektoval především na procesní vady obsažené v rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k popisu objektivní i subjektivní stránky a na namítané prolomení obžalovací zásady. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2022, č. j. 4 To 39/2022-2903, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2022, č. j. 46 T 2/2021-2808, zrušil v části výroku o vině a trestu týkající se obviněného.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že obviněný pouze opakuje skutkové námitky, se kterými se soudy vypořádaly v původním řízení. Dovolatel podle státního zástupce nevznáší žádnou námitku, ze které by vyplývalo, že by soudy obsah některého důkazu deformovaly a vyvodily z něho závěry, které by byly v logickém rozporu s obsahem tohoto důkazu. Pokud obviněný odmítá, aby jeho výpověď byla interpretována jako částečné doznání, lze k tomu podle státního zástupce uvést, že obviněný popíral okolnosti zakládající subjektivní stránku trestného činu, některé skutkové okolnosti zakládající stránku objektivní (podepisování faktur a daňových přiznání) však doznal. Jinak dovolatel toliko paušálně namítá, že skutková zjištění, zejména pokud jde o zjištění vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, nejsou opřena o žádné důkazy, a předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které si nebyl vědom fiktivnosti podepsaných dokladů, jednal nanejvýše nedbalostně v důsledku nekritické důvěry k jednomu ze spoluobviněných a zpochybňuje též počet jím podepsaných faktur, když tvrdí, že některé obchody ani nebyly fiktivní. Podle státního zástupce obviněný v dovolání provádí vlastní hodnocení důkazů, zejména pokud jde o listinné důkazy a výpověď svědka J. S., přičemž jeho námitky jsou mnohdy formulovány jako nepřípustná polemika s odůvodněním soudních rozhodnutí. Dovolatel nevytýká podle názoru státního zástupce existenci zjevného, resp. extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, ale domáhá se pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, přičemž důkazní řízení netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Podobný závěr učinil státní zástupce i ve vztahu k námitkám, které obviněný považuje za námitky právní, neboť i je považuje ve větší míře za skutkové. Pokud jde o existenci subjektivní stránky, tu považuje státní zástupce za naplněnou, neboť dovolatel podepisoval předávací protokoly o předání zboží, ke kterému ve skutečnosti nedošlo, a zejména podepisoval a umožňoval zařadit do účetnictví společnosti faktury, tj. daňové doklady týkající se fiktivních obchodů s tím, že si nelze dost dobře představit, že doklady o fiktivních obchodech by mohly sloužit nějakému legálnímu účelu a obviněný tedy musel být alespoň v hrubých rysech přinejmenším srozuměn, že tyto doklady budou sloužit k páchání daňové trestné činnosti. Za nedůvodné považuje státní zástupce i námitky týkající se nepoužitelnosti institutu zneužití práva v trestním právu. Námitky týkající se údajného porušení obžalovací zásady pak státní zástupce označil za námitky procesní, deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedené dovolací důvody uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný učinil ] je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, námitky odvolatelů však shledal nedůvodnými, a proto jejich odvolání podle §256 tr. ř. zamítl (s výjimkou obviněného M. R. – viz shora bod 2.).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. V souvislosti s obecně formulovanými výhradami obviněného, které tento podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to v návaznosti na skutečnosti shora již k uvedenému dovolacímu důvodu zmíněné (viz bod 7.), tj. otázce tzv, „zjevného rozporu“, který však Nejvyšší soud neshledal, uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není „zjevný“ (dříve uváděno – extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v dovoláním napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 7.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu podle §254 odst. 1 tr. ř. proto k provedenému dokazování konstatoval, že soud prvního stupně „ provedl dostupné důkazy v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném, v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a zjistil tak skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti “ (bod 12. rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud nemá k jeho závěrům výhrady.
14. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
15. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na otázku podpisů pod předmětnými fakturami; na absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu; na nesrovnalosti v otázce objektivní stránky daného trestného činu aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
16. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
17. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který po provedeném přezkumu konstatoval, že „ Hodnocení důkazů nalézacím soudem v předmětné věci bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. při pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Bylo důsledně dbáno, aby byly stejně pečlivě objasněny okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch obžalovaných. Nalézacímu soudu nelze vytknout, že by některý důkaz neprovedl, některý z provedených důkazů nehodnotil, či že by hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonem, pravidly formální logiky nebo v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Nebylo rovněž zjištěno, že by nalézací soud hodnotil provedené důkazy výběrově nebo jiným než zákonným způsobem. “ (bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
18. Ve vztahu k námitkám obviněného k absenci podpisů na předmětných fakturách Nejvyšší soud konstatuje, že se jimi oba soudy dostatečně zabývaly. V tomto směru lze odkázat na body 106 – 133 rozsudku, v nichž soud prvního stupně detailně své úvahy rozvádí a odůvodňuje. Na jeho závěrech tak nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv doplňovat či měnit. V souladu s konstatováním odvolacího soudu vysloveným v bodě 17. jeho rozsudku pak lze jen uzavřít, že skutková zjištění potvrzují, že součinnost obviněného na předmětné trestné činnosti byla daleko širší než podpisy příslušných faktur. Navíc sám obviněný v rámci svého výslechu k podpisům faktur uvedl, že „ pokud obsahují podpis, tak neobjevil nic, aby mohl říct, že se jedná o falšovaný podpis “, čímž fakticky potvrdil pravost svých podpisů, a to i na jednotlivých daňových přiznáních (bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž v této souvislosti opětovně zmínit, že obviněný poukazuje, resp. argumentuje pouze dílčími skutečnostmi vytrženými z kontextu s dalšími důkazy, kterými je dokreslován skutkový stav věci. Bezpochyby nemohlo zůstat mimo pozornost soudů nižších stupňů zjištění, které je např. zmíněno v bodě 13. rozsudku nalézacího soudu k mechanismu trestné činnosti, pro kterou byl obviněný M. R. odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 161/2008, pro úvěrový podvod podle §250 odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr. zákona, na které se měla podílet také společnost F., kterou zastupoval (v dané věci jako svědek) nyní obviněný D., přičemž se jednalo o trestnou činnost z roku 2006. Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 202/2014, byl M. R. odsouzen pro trestný čin podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, když k trestné činnosti mělo dojít v roce 2009, přičemž na mechanismu předmětné trestné činnosti se měla podílet i společnost K., kterou opět zastupoval (ve věci vystupoval jako svědek) dnes obviněný D., přičemž výpověď tohoto svědka byla tehdy soudem hodnocena jako nevěrohodná. Toto jsou skutečnosti, na které považoval Nejvyšší soud za vhodné upozornit, a to mj. také v souvislosti s namítanou otázkou subjektivní stránky trestného činu (viz níže), přičemž považuje za nutné zdůraznit zejména výstižně popsané zapojení obviněného D. do řetězce společností, v rámci kterých předstírali nákup zboží a jeho další prodej, aniž disponovali zbožím či prostředky na úhradu zboží, jak je rozvedeno např. v bodě 122. rozsudku soudu prvního stupně . Obviněný ve svém dovolání (str. 17.) poukazuje na prolomení obžalovací zásady a nalézacímu soudu vytýká, že v rozhodnutí uvádí „pasáže zachycující události a okolnosti stojící zcela zjevně mimo dějový rámec vymezený obžalobou jak z hlediska časového, tak věcného“. Nejvyšší soud k uvedené námitce pouze poznamenává, že tak, jak je uvedená námitka dovolatelem koncipována a je popisována v součinnosti s osobou spoluobviněného M. R., je stěží podřaditelná pod dovolací důvod. Současně však je třeba brát v úvahu skutečnosti z uvedených informací vyplývající, které jednoznačně potvrzují již dřívější součinnost obviněného se spoluobviněným M. R. a bezpochyby jeho informovanost o „problémech“ spoluobviněného M. R. se zákonem, což bylo dokladováno již zmíněným rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 161/2008, pro úvěrový podvod podle §250 odst. 1, 2, 4 písm. a), b) tr. zákona, kde tehdy obviněný vystupoval jako svědek (zastupující tehdy společnost F.). Uvedení těchto skutečností v rozhodnutí, které nemají dopad do oblasti popisu skutkového zjištění a právní kvalifikace, lze stěží označit za porušení obžalovací zásady.
19. Pokud jde o námitku týkající se výslechu svědka S., z bodu 35. rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tento svědek byl vyslýchán v přípravném řízení v rámci mezinárodní právní pomoci. Jeho výpověď byla provedena za účasti obhajoby (resp. obhajoba byla o termínu včas vyrozuměna) a byla tak za splnění podmínek §211 odst. 1 tr. ř. čtena v hlavním líčení dne 12. 1. 2022 (bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). Z rozsudku je navíc zřejmé, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost tohoto svědka velmi pečlivě, přičemž ji považoval za sníženou, avšak v logickém souladu s dalšími provedenými důkazy (bod 38.). K výpovědi uvedeného svědka tak soud prvního stupně přistoupil se vší pečlivostí a kritičností. Navíc je zřejmé, že se nejedná o jediný důkaz, na jehož základě došlo ke konstatování viny obviněného. Podle konstantní judikatury dále platí, že jako důkaz v trestním řízení před soudem České republiky je možno použít výpovědi osob, které měly být na základě žádosti o právní pomoc vyslechnuty orgány cizího státu (srov. přiměřeně rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci publikované pod č. 11/2005 Sb. rozh. tr.). V postupu soudu prvního stupně tak Nejvyšší soud neshledal pochybení.
20. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce týkající se odročení hlavního líčení konaného dne 5. 4. 2022. Z č. l. 2774 vyplývá, že hlavní líčení konané dne 5. 4. 2022 bylo předsedou senátu přerušeno v 10.39 hod. do 6. 4. 2022 11.00 hod. Z č. l. 2794 (druhá strana) pak vyplývá, že došlo k doplnění dokazování, a to listinami, které předložila k nahlédnutí státní zástupkyně. Následně předseda senátu udělil slovo k závěrečným řečem. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že podle §218 odst. 1 tr. ř. platí, že shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje. Podle §218 odst. 2 tr. ř. pak platí, že po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem, k čemuž v daném případě došlo. Zákon tak postup, který v tomto případě zvolil soud prvního stupně, výslovně předpokládá a stanoví, jak přesně postupovat.
21. Co se týče námitek ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., odvolací soud označil předmětný rozsudek za „ plně přezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, že nalézací soud respektoval ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a jsou v něm zachyceny jeho úvahy ohledně toho, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jakým způsobem odstraňoval rozpory mezi nimi, jakož i to, jak se vypořádal s obhajobou obžalovaných “. Rozsudek soudu prvního stupně tak odvolací soud označil za „ jasný, přezkoumatelný a dostatečně odůvodněný “ s tím, že argumentace soudu prvního stupně „ vychází a má oporu v provedeném dokazování “ (bod 12. rozsudku odvolacího soudu). K těmto závěrům soudu druhého stupně nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat ani na nich ničeho měnit.
22. Jak již bylo shora uvedeno (viz bod 8.) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky, nenaplnění objektivní stránky předmětného trestného činu a námitky týkající se zneužití práva či simulace právních úkonů. Ani těmto námitkám však nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. Problematikou potřebnosti prováděných dalších důkazů se mj. zabýval soud prvního stupně v bodě 266. svého rozsudku.
23. Pokud jde o naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný plnil pokyny M. R., přičemž toho nechal do účetnictví společnosti R. zaevidovat faktury č. FV2000010, FV2000011, FV2000012 a FV2000013, které jako jednatel podepsal a sám uvedl v přiznáních k DPH, když si musel být vědom, že plnění obsažené ve fakturách nebylo poskytnuto a uhrazeno a z takto vystavených faktur bude odběratelskými společnostmi uplatněn nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Lze tak souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že obviněný vědomě vykonával funkci statutárního orgánu pouze formálně, neboť se řídil pokyny jiné osoby (M. R.), čímž rezignoval na práva a povinnosti, které právní předpisy s funkcí jednatele spojují. Z tohoto důvodu musel být srozuměn s tím, že může docházet k aktivitám protiprávního charakteru. Obviněný se navíc na dané trestné činnosti aktivně podílel, neboť podal daňové přiznání obsahující uvedené faktury. Závěry o naplnění subjektivní stránky formou nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jsou tak správné. Stejně tak došlo k naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu (lze odkázat na velmi podrobné a výstižné zdůvodnění soudu prvního stupně např. v bodě 263. k subjektivní stránce trestného činu, stejně jako odůvodnění k objektivní stránce předmětného trestného činu, jak rozvedl zmíněný soud v bodech 267.-285.). V úvahu bylo nutno brát i skutečnost dřívějších aktivit obviněného se spoluobviněným M. R., jeho vědomost o „problematičnosti podnikání“ tohoto spoluobviněného a v té souvislosti jeho řešení orgány činnými v trestním řízení.
24. Ve vztahu k námitkám, ke kterým obviněný poukazoval na zneužití práva či simulaci právních úkonů, musí Nejvyšší soud obviněného upozornit, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Jde-li o daň z přidané hodnoty lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Již bylo zmíněno, že skutková zjištění potvrzují, že obviněný nechal M. R. do účetnictví společnosti R. zaevidovat specifikované faktury, které jako jednatel podepsal a uvedl v přiznáních k DPH, přičemž si musel být vědom toho, že plnění podle těchto faktur nebylo poskytnuto a uhrazeno a že z těchto faktur bude odběratelskými společnostmi uplatněn nárok na odpočet DPH. Jinými slovy, obviněný svým jednáním přispěl k tomu, že příslušná daň byla vyměřena ve výši, která neodpovídala skutečnosti. Jednání obviněného tak naplnilo skutkovou podstatu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a zvolená kvalifikace je tak správná [jednání obviněného bylo kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném po 1. 10. 2020 ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku – viz body 270.-273.].
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 5. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu