ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.596.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 596/2023-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2023 o dovolání obviněného L. B., nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice (ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 54/2021), proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 10 To 56/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 106/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 2 T 106/2022, uznal obviněného L. B. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
v době od 22:00 hodin dne 30. 8. 2018 do 00:20 hodin dne 31. 8. 2018 v XY, ulici XY, fyzicky napadl A. B., roz. M., nar. XY, tak, že ji nejprve udeřil otevřenou dlaní do oblasti pravého oka, čímž jí způsobil krevní výron nad pravým okem a následně po příchodu jejího druha J. Ř., nar. XY, a hádce, ji opakovaně udeřil pěstí do oblasti levého oka, čímž jí způsobil zlomeninu vnitřní stěny levé očnice s průnikem vzduchu do očnice, pohmoždění levého oka s krvácením do oční spojivky a do očního bulbu provázené zvýšením nitroočního tlaku, otok kořene nosu s krvácením z nosní dutiny, přičemž uvedené zranění poškozenou omezilo v obvyklém způsobu života bolestivostí zranění, nutností dodržování režimových opatření a přechodně zhoršením vidění levým okem po dobu 3 týdnů.
2. Obviněný byl odsouzen za tento přečin a za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 7 T 54/2021, podle §145 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 7 T 54/2021, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 10 To 56/2023, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výroku o náhradě škody obviněného nově za uvedený přečin a za sbíhající se přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 6 T 30/2020, odsoudil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 6 T 30/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal vadné hodnocení důkazů, když tvrdil, že soudy nesprávně pro své závěry vycházely z výpovědi J. Ř., kterého protěžovaly na rozdíl od obviněného, jehož výpovědi neuvěřily. Vyjádřil, že se cítí být zkrácen na svém právu se hájit, pokud soudy nebraly do úvahy jeho opakovaná upozornění na to, že jmenovaný svědek byl v minulosti odsouzen za násilnou trestnou činnost, a jím učiněné návrhy na doplnění dokazování za účelem objasnění těchto skutečností opakovaně zamítaly jako nedůvodné. Na podporu svých tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily rozhodné skutečnosti vyplývající z uvedených výpovědí, poukázal na nahrávku, kterou si ten večer, během něhož se událost měla stát, pořídil. Jde o zvukový záznam, ze kterého je patrno, že právě svědek je ten, s kým měla poškozená hádku, na koho tahala nůž a křičela na něj, zatímco obviněný byl „v pozici jakéhosi zklidňovače situace“. Z této nahrávky plyne i to, že nevraživost poškozené směřovala vůči J. Ř., nikoli proti obviněnému, který byt opustil, a není už žádný doklad o tom, kdo a kdy poškozené způsobil zranění popsaná v obžalobě. Vina, bez ohledu na jím uváděné skutečnosti, byla přičtena mimo provedené důkazy jemu, aniž by bylo bráno do úvahy, že J. Ř. byl již odsouzen za násilnou trestnou činnost vůči své bývalé partnerce, což ovšem nepřiznal. Podstatným shledal, že svědek i poškozená prvotně uvedli, že zranění si poškozená způsobila sama, tuto výpověď však později oba změnili v neprospěch obviněného. Z uvedených důvodů soudy obou stupňů hodnotily důkazy pouze povrchně, jestliže nepřihlédly k osobnostním poměrům svědka J. Ř.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 56/2023 a uložil mu ve věci znovu rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že obviněným uváděné skutečnosti nelze přiřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť žádné závažné vady v provedeném dokazování nepopsal, pouze s poukazem na obsah jím pořízeného zvukového záznamu z inkriminovaného dne vyslovil názor, že výpověď svědka J. Ř. není dostatečná pro závěr o jeho vině. Naplnění užitého dovolacího důvodu nemůže být založeno jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něho jiné skutkové i právní závěry. I přes to, že dovolání obviněného je podáno mimo označený důvod, státního zástupce uvedl, že jím uváděné výhrady nemají opodstatnění, protože výpověď jmenovaného svědka není osamoceným usvědčujícím důkazem, ale soudy se opíraly i o další důkazní prostředky, jak vyplývá z obsahu rozsudku soudu prvního stupně.
7. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a), případně i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
8. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Důvodnost dovolání
10. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
11. Obviněný v dovolání odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
12. Uvedené zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
13. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný namítal vady spočívající ve způsobu prováděného dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, čímž odmítal připustit správnost učiněných skutkových zjištění, s nimiž se netotožnil, protože nevyplývají z jím uváděné obhajoby, jíž soudy neuvěřily. Své výhrady soustředil proti závěru, že je pachatelem činu, což zásadně popíral. Tato argumentace se dotýká alternativy důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. S ohledem na to, že dovolání s tímto dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje, Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou takto vznesené výhrady důvodné.
14. Obviněný výhrady zaměřil proti provedenému dokazování a vytýkal soudům, jakým způsobem provedené důkazy hodnotily, a proto je vhodné poukázat na obsah přezkoumávaných rozhodnutí, zejména soudu prvního stupně, jenž na stranách 2 až 5 rozsudku rozvedl obsah provedených důkazů. Lze konstatovat, že obviněným zmiňovaná výpověď J. Ř. není jediným důkazem, o něž soud závěry o vině obviněného opíral, ale dokazování zaměřil na objasnění všech rozhodných skutečností a opatřil si dostatek podkladů, aby mohl právě obviněným vytýkané vady odstranit. Kromě výpovědi obviněného a svědka J. Ř., vyslechl K. M., dále provedl listinné důkazy, konkrétně lékařské zprávy, fotografie poškozené po napadení (viz č. l. 5 a 49), zvukové záznamy jednak ze dne posuzovaného incidentu a jednak o rozhovoru manželů M. s nezletilou dcerou poškozené. Poškozenou v řízení před soudy již nebylo možné vyslechnout, neboť po dalším napadení ze strany obviněného v důsledku jím způsobených zranění zemřela (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 7 T 54/2021, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 8 To 36/2022).
15. Takto zajištěné a provedené důkazy dávají potřebný podklad pro posouzení okolností, za kterých došlo k činu, jenž je nyní obviněnému kladen za vinu. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevznikají ani pochybnosti o tom, jaký byl průběh činu a kdo byl útočníkem, resp. kdo zranění poškozené způsobil, protože soud prvního stupně popsal dostatečně srozumitelně a věcně, z jakých důvodů a komu ze slyšených osob věřil, případně, proč takový závěr nemohl učinit o výpovědi obviněného. Pro stručnost lze poukázat na to, že na stranách 5 a 6 soud vyložil svá zjištění, rozvedl skutečnosti, které jsou rozhodné pro závěr o vině obviněného, způsob jejich hodnocení i to, jaké okolnosti uváděné obviněným jsou v porovnání s obsahem výpovědi svědka J. Ř. zcela osamocené, které skutečnosti jsou v rozporu se závěry vyplývajícími z lékařských zpráv, případně z jiných důkazů. Soud rovněž doložil, jaké skutečnosti plynou ze záznamu, jejž obviněný jako důkaz soudu předložil a s nímž se soud seznámil, a rozvedl, která zjištění z něj učinil. Soud tedy vyložil, jakými zjištěními byl veden pro závěr o tom, že výpověď svědka J. Ř. netrpí obviněným uváděnými nedostatky, zejména zdůraznil, že své závěry o jeho věrohodnosti opíral o řadu dalších důkazů, které řádně při hlavním líčení provedl a zhodnotil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 5. 1. 2023 na č. l. 273 až 279 a ze dne 24. 1. 2023 na č. l. 294 až 297 spisu).
16. K námitkám obviněného je rovněž vhodné podotknout, že soud v potřebné míře reagoval i na obhajobu obviněného ohledně jiného možného mechanismu vzniku zranění poškozené, čímž se snažil zcela vyvinit. Rozvedl, z jakých důvodů nemohla obstát obhajoba o tom, že si poškozená zranění pádem způsobila sama, a nelze považovat za vadu, že se opíral o obsah lékařských zpráv popisující její zranění a že vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství Prim. MUDr. Pavla Toupalíka, Ph.D. (č. l. 122 až 137, č. l. 285), z nichž vyplynula popsaná příčina vzniku uvedených zranění jako jediná možná, neboť znalec zjistil, že „mechanismem vzniku poranění bylo působení tupého násilí velké intenzity na oblast levé očnice z pohledu poškozené zepředu směrem dozadu a působení tupého násilí malé intenzity na oblast kořene nosu…ke zlomenině vnitřní stěny očnice dochází v důsledku náhlého přetlaku v očnici po úderu tupým předmětem, který dobře přilne na okraje očnice, což je typicky pěst popř. dlaň… zlomenina očnice vzniká typicky úderem, nejedná se o pádové poranění ani nevzniká nárazem na nějaký předmět nebo na hranu předmětu, je to typicky aktivní úder tupým předmětem charakteru pěsti“. Tím soud doložil, že nemohlo obstát tvrzení obviněného o způsobení zranění pádem poškozené v opilosti na obličej či na vlastní pěst apod. Soud se přitom zabýval námitkami obviněného i v širších souvislostech, neboť přihlédl k obsahu nahrávky pořízené prarodiči poškozené, na které její nezletilá dcera poškozené AAAAA (pseudonym) obviněného označila nepřímo za agresora. Jeho opakované bití poškozené obviněným a obecně velmi kruté zacházení s ní potvrdili i její rodiče. Opírat se pro tento závěr lze i o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 7 T 54/2021, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 8 To 36/2022, jimiž byl obviněný uznán vinným a odsouzen pro zločin podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaný vůči této poškozené, v jehož důsledku zemřela.
17. Posoudí-li se rozsudek soudu prvního stupně z hlediska kritérií stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř., je zřejmé, že soud svým povinnostem dostál, neboť jeho obsah nesvědčí pro důvodnost obviněným vznesených námitek. Při hodnocení věrohodnosti obviněného a J. Ř. pečlivě posuzoval rozhodné okolnosti a zvažoval je v potřebných souvislostech nejen se zřetelem na tvrzení obviněného, nýbrž i podle těch skutečností, které vyplynuly z dalších ve věci provedených důkazů. Trestní minulost svědka pro závěr o jeho věrohodnosti není určující okolností, pokud se netýká okolností, za kterých svědek v rámci svědectví popisované skutečnosti vlastními smysly pozoroval, tedy, co mu je známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení (srov. §97 tr. ř.).
18. Správnost závěrů soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, jenž se z podnětu odvolání obviněného rovněž uvedenými skutkovými okolnostmi zabýval z hlediska vytýkaných vad a nedostatky neshledal. Nutno poukázat na to, že stejně jako soud prvního stupně zamítl návrh na doplnění dokazování čtením posledního odsuzujícího rozhodnutí J. Ř. (trestní příkaz Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 2 T 95/2015, kterým byl jmenovaný odsouzen za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku), neboť toto odsouzení nemá žádnou souvislost s nyní projednávanou trestní věcí, když skutkový stav byl spolehlivě zjištěn provedenými důkazy a čtením daného rozhodnutí by zjevně změny důkazní situace nedošlo (srov. body 4 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
19. Nejvyšší soud s ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí dospěl k závěru, že námitky obviněného nemají oporu v postupech soudů ani ve výsledcích provedeného dokazování. Soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a vyložily závěry, k nimž došly, poukázaly důsledně na konkrétní skutečnosti plynoucí z výsledků provedeného dokazování, které tvrzení obviněného vyvrací, zabývaly se konkrétními souvislostmi, které se činu týkaly. Měly na paměti všechny rozhodné skutečnosti i povahu zranění, která poškozená utrpěla. Vypořádaly se i s audiozáznamem, jejž obviněný pořídil, jeho relevantností i jeho vypovídací schopností a posuzovaly ho ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům. Lze tedy uzavřít, že v postupu soudu prvního stupně ani odvolacího soudu nejsou zjevné takové skutečnosti, které by svědčily o poukazovaných nedostatcích. Naopak Nejvyšší soud shledal, že soudy postupovaly odpovědně při respektu k zásadám plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i když skutkový stav bylo třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, což je významné v situaci, kdy poškozenou se již pro její úmrtí nepodařilo vyslechnout.
20. Obstaraly si však dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), a proto nejde o situaci, kdy skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
21. Nejvyšší soud na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž konstatuje, že řízení, jež vydání přezkoumávaných rozhodnutí předcházelo, netrpí procesními nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení zásad spravedlivého procesu, protože soudy respektovaly pravidla pro řádné zjištění všech rozhodných skutečností v rámci stanoveném §2 odst. 5, 6 tr. ř. a splnily povinnost své závěry odůvodnit (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, nebo též např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku , stížnost č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku , stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně je patrné, že i když považoval námitky obviněného vznesené v odvolání za neobjektivní nebo spekulativní a účelové, reagoval na ně, byť stručně, a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017). Ke zkrácení práva na obhajobu tedy žádným z postupů soudu nižších stupňů v této trestní věci nedošlo, jak obviněný pouze lakonicky ve svém dovolání naznačil, neboť soudy prováděly se stejnou pečlivostí jak důkazy svědčící ve prospěch, tak v neprospěch obviněného, včetně toho, že porovnaly rejstříků trestů obou mužů a dospěly k závěru, že trestní minulost obviněného je oproti J. Ř. „nesouměřitelně bohatší“, přičemž neshledaly ani snahu tohoto svědka uvádět nepravdy o své trestní minulosti, jak to opět účelově a zavádějícím způsobem tvrdí obviněný (viz bod 5. napadeného rozsudku).
22. Vina obviněného byla objasněna a nevznikají o ní pochybnosti. Není porušením obecných zásad pro dokazování, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Soudy se nezpronevěřily ani principu in dubio pro reo či dalším zásadám, jimiž je ovládáno trestní řízení, a lze připomenout, že je nelze striktně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
23. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci nic nesvědčí o procesních vadách či nelogických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nesvědčí ani o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VI. Závěr
24. Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností dospěl k závěru, že skutková zjištění popsaná v napadených rozsudcích byla v potřebné míře a bez důvodných pochybností objasněna, aniž současně došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, a proto po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu