ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.60.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 60/2023-1083
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného K. J. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 214/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 49/2020 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný K. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 3 T 49/2020, uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §216 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v celkové výši 200 000 (dvěstě tisíc) Kč vyměřený podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku v počtu 200 denních sazeb ve výši 1 000 (jeden tisíc) Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 podle §68 odst. 5 tr. zákoníku rozhodl, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výši 10 000 (deset tisíc) Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci s tím, že první splátka musí být zaplacena do 20. dne v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 214/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že se nepodařilo prokázat subjektivní stránku předmětného trestného činu, neboť neexistuje žádný konkrétní důkaz potvrzující, že si byl v době koupě obrazu vědom, že obraz pochází z trestné činnosti někoho jiného. Proto podle obviněného není skutek, který se stal a pro který byl pravomocně odsouzen, trestným činem. Předmětný skutek tak byl soudy nesprávně právně posouzen. Podle dovolatele soudy rovněž zcela ignorovaly zásadu in dubio pro reo . S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 8 To 214/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 3 T 49/2020, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky obviněného naplňují uplatněný dovolací důvod s tím, že některé z nich lze rovněž podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dále uvedla, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, a přitom se nedopustily žádné jejich deformace a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Učiněná skutková zjištění tak obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. Skutkové závěry považuje za zcela vyhovující a neumožňující shledat mezi nimi a provedeným dokazováním žádný nesoulad. Námitky obviněného jsou tudíž založeny na jeho vlastní, od soudů odlišné interpretaci výsledků dokazování. Za správnou považuje i soudy zvolenou právní kvalifikaci, neboť pro naplnění skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získána a není rovněž nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. Stejně tak bylo provedeným dokazováním prokázáno naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, v tomto případě úmyslu nepřímého ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř. ] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k otázce tzv. „zjevného rozporu“, a to vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jímž by mělo zmíněné rozhodnutí trpět, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (dříve extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
9. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 8). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud navíc k provedenému dokazování uvedl, že „ se přesvědčil, že z hlediska ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu byly provedeny všechny reálně dosažitelné důkazy, které mohly k úplnému objasnění skutkového stavu věci přispět a nalézací soud si tak vytvořil patřičný skutkový základ pro věcně správné rozhodnutí “ (bod 6. usnesení odvolacího soudu). Dále je třeba uvést, že odvolací soud „ shledal hodnocení dokazování nalézacím soudem precizním a logickým “ a naopak neshledal „ žádný nesoulad (natož pak extrémní) mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry “ (bod 7. usnesení odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně je podle odvolacího soudu rovněž srozumitelně, podrobně a jasně odůvodněn a splňuje tak náležitosti §125 odst. 1 tr. ř. (bod 7. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že otázce dokazování ze strany soudu prvního stupně věnoval odvolací soud značnou pozornost, kdy navíc sám na základě námitek obviněného některé důkazy provedl či zčásti zopakoval (bod 9. usnesení odvolacího soudu).
11. V reakci na obviněným namítané porušením zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že námitku obviněného (naplnění subjektivní stránky trestného činu) lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť na toto ustanovení dovolatel výslovně neodkázal [nelze však ani vyloučit, že obviněný v dovolání nereagoval na změnu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, a i přes uvedenou skutečnost při podání dovolání v listopadu 2022, v době účinnosti zmíněné novely, měl stále na mysli ustanovení před novelou]. V tomto případě tak Nejvyšší soud postupoval podle §59 odst. 1 tr. ř. a podání posuzoval podle jeho obsahu, přičemž uplatněnou námitku podřadil pod tento dovolací důvod, neboť obviněný v dovolání výslovně zmínil, že „jak soud nalézací, tak soud odvolací, nesprávně právně posoudily skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvého stupně a ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu “.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – viz bod 12)]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
14. K problematice zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, je nutno uvést, že se ho dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou a takový čin spáchá ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získána, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým jednáním zastíral její skutečný původ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.2021, sp. zn. 3 Tdo 353/2021). Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v přesně nezjištěné době od 13. 8. 1996 do 28. 4. 2015 na přesně nezjištěném místě na sebe za blíže nezjištěných okolností převedl obraz s názvem „Koupání“ českého autora Jana Preislera, který byl ve vlastnictví Národní galerie v Praze, a který byl v době od 13. 8. 1996 do 14. 8. 1996 odcizen doposud neznámým pachatelem z výstavy konané v Městském muzeu Hlinsko, přičemž uvedený obraz dne 28. 4. 2015 nabídl prostřednictvím J. V. k prodeji v aukčním domě European Arts Investments, když s ohledem na pochybné okolnosti nabytí obrazu tak vysoké hodnoty (činila nejméně 7 000 000 Kč), předložení nepravého nabývacího titulu a dále okolnosti jeho následného prodeje, zejména tu, že do aukčního domu poslaná osoba, byla pro schizoidní poruchu omezena ve svéprávnosti, musel vědět, že obraz prochází z trestné činnosti.
15. Po prostudování spisového materiálu musí Nejvyšší soud konstatovat, že právní kvalifikaci jednání dovolatele věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Například odvolací soud uvedl, že naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu lze u obviněného dovodit z okolností, za nichž předmětný odcizený obraz nabyl a z okolností, za kterých se jej pokusil prostřednictvím řetězce osob, který byl zakončený osobou s omezenou svéprávností, prodat (bod 17. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti soudy poukázaly na skutečnost, že obviněný předložil padělaný nabývací titul k obrazu, jehož pravost byla vyvrácena odborným vyjádřením z oboru písmoznalectví, které s vysokou mírou pravděpodobnosti konstatovalo, že podpis prodávajícího J. K. na kupní smlouvě není pravý (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud dále zmínil, že dovolatel po tomto prodávajícím nepožadoval dokumenty potvrzující pravost podpisu ani ověření podpisu na kupní smlouvě. Správně soud prvního stupně (viz bod 2. rozsudku) poukazuje na podivné aspekty provázené koupě obrazu obviněným, k čemuž lze ve vztahu k výpovědi svědka P. P. dodat, že je s podivem a na věrohodnosti obhajoby obviněného nepřidá, když uvedený svědek uvedl, že obviněný se v umění vůbec nevyzná, a proto jej požádal o realizaci prodeje obrazu, když týž obviněný, který se v umění vůbec nevyzná, od neznámé osoby, za podivných okolností (viz též body 21. a 22. rozsudku, bod 18. usnesení odvolacího soudu) kupuje v roce 1997 za rodinné úspory obraz v té době za částku 380 000 Kč, aniž by se s kýmkoli poradil o jeho hodnotě. Manželka tvrzeného prodejce (v době nabídky obrazu k prodeji již zemřelý svědek K.) uvedla, že s manželem až do roku 2002 žili v Kanadě, manžel se o umění nezajímal a doma žádné obrazy neměli. Manžel nikdy sám bez ní do České republiky necestoval a o obviněném se nikdy nezmínil. V úvahu byla rovněž vzata skutečnost, že obviněný předmětný obraz přechovával po dobu téměř 18 let a náhle, bezprostředně po smrti tvrzeného prodávajícího, se jej rozhodl prodat, a to prostřednictví P. P. a následně J. V., který řadu let trpí schizoidní poruchou spojenou s bludy a je omezen ve svéprávnosti. Svědek D. V. (zaměstnanec galerie ve XY ulici) k osobě svědka J. V., který byl svědkem P. presentován jako kunsthistorik, vedl, že tohoto (J. V.) nezná a neví, že by se pohyboval v oblasti umění, když obdobně svědkyně (znalkyně) R.M., k osobě J. V. uvedla, že se sice pohybuje v oblasti výtvarného umění, je to však poměrně zvláštní a nevěrohodný člověk. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že okolnosti konečného pokusu o prodej obrazu jsou značně nestandardní a přispívají k celkové nevěrohodnosti dovolatele a nepřímo svědčí o úmyslu obviněného prodat obraz pocházející z trestné činnosti (bod 18. usnesení odvolacího soudu). K závěrům soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud toliko konstatovat, že jsou logické, pečlivě zdůvodněné a Nejvyšší soud nemá důvod na nich cokoliv měnit. Zvolená právní kvalifikace jednání obviněného je tak správná.
16. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou dovolatele, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor vyslovený v usnesení sp. zn. 7 To 126/2018, přičemž uvedl, že soud prvního stupně závazný právní názor akceptoval, dokazování doplnil a na jeho základě znovu důkazy hodnotil, a to zcela logicky a v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. (bod 12. usnesení odvolacího soudu).
17. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné, částečně doslovně identické s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mimo jiné na nerespektování zásady in dubio pro reo, na nesprávné hodnocení provedených důkazů aj.) . S námitkami, které dovolatel uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat, upřesňovat či měnit.
18. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
19. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně „ není zatíženo žádným procesním pochybením, které by se projevilo ve zkrácení práv obžalovaných na obhajobu či v procesně vadném postupu při provádění důkazů, ať již ve stadiu přípravného řízení nebo před soudem v hlavním líčení “ (bod 6. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu