ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.787.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 787/2023-458
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 68 To 250/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 156/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 68 To 250/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1 . Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 1 T 156/2021, byl obviněný M. B. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 1 rok. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na 2 roky. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na 2 roky. V dalším bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o odkázání vyjmenovaných poškozených s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2 . Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku a obviněný. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům, obviněný brojil proti výrokům o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 68 To 250/2022, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky a 6 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené M. P. částku 10 393 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, částku 29 660 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly jmenované poškozené se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozené M. P. částku 196 000 Kč, poškozenému J. M. částku 196 000 Kč, poškozenému T. P. částku 110 000 Kč, poškozené N. J. částku 110 000 Kč a poškozené K. M. částku 110 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I). Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto (výrok II).
3 . Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 20. 11. 2020 v době kolem 08:25 hodin řídil v obci XY po silnici III. třídy č. XY, ulice XY, ve směru od obce XY ke křižovatce ulic XY a XY, osobní vozidlo značky Ford Mondeo, registrační značky XY, jehož je vlastníkem, kde na přímém úseku silnice, v km 1,556, po projetí kruhového objezdu s ulicemi XY a XY se plně nevěnoval řízení svého vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a současně nepřizpůsobil rychlost zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat, a na úrovni domu č. o. XY a parkoviště prodejny XY přehlédl chodkyni K. M., nar. XY, která přecházela pozemní komunikaci mimo přechod pro chodce z levého chodníku od parkoviště prodejny XY při pohledu jízdy řidiče, následkem čehož narazil pravou přední částí vozidla Ford Mondeo do pravého boku poškozené K. M., která byla po nárazu vymrštěna na přední kapotu a čelní sklo vozidla a následně přes jedoucí vozidlo, přičemž dopadla k pravému okraji ulice v prostoru autobusové zastávky ″XY″, kde zůstala ležet, a tímto jednáním jí způsobil mimo jiné mnohočetné zlomeniny dlouhých kostí, žeber a pánve, na jejichž následky dne 20. 11. 2020 v 10:30 hodin zemřela ve Fakultní nemocnici Olomouc na oddělení urgentního příjmu, kdy provedenou soudní pitvou bylo zjištěno, že příčinou smrti poškozené byla generalizovaná tuková embolie, která se u poškozené rozvinula zejména na podkladě mnohočetných zlomenin dlouhých kostí, žeber a pánve se zhmožděním a prokrvácením měkkých tkání v okolí a s porušením celistvosti krevního řečiště, kdy se jedná o smrt násilnou v přímé příčinné i časové souvislosti s poraněními, která poškozená utrpěla při předmětné dopravní nehodě dne 20. 11. 2022, přičemž obviněný způsobem své jízdy porušil povinnost uloženou mu v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2020 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a poškozená chodkyně porušila povinnost uloženou jí v §54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4 . Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 68 To 250/2022, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesouhlasil s právním posouzením skutku, jak je učinil odvolací soud, ani s vyhodnocením míry jeho zavinění na dopravní nehodě a jejích následcích.
5 . Opakoval, že k dopravní nehodě došlo poté, co byl při výjezdu z kruhového objezdu 3,8 vteřiny před střetem oslněn sluncem a neviděl před sebe. Poškozenou, která vstoupila ve stejný okamžik poblíž přechodu pro chodce do vozovky, proto neviděl. Poškozená vstoupila do vozovky 3,8 s před střetem, kdy jej musela na výjezdu z kruhového objezdu vidět, a to na místě, které bylo blíže než 50 m od přechodu pro chodce, a tedy v rozporu s ustanovením §54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o silničním provozu“), přičemž do jeho jízdního pruhu vstoupila 2 s před střetem. Podle názoru znalce mohla střetu zabránit, kdyby se zastavila v levém jízdním pruhu ještě 2 s před střetem. Obviněný poznamenal, že on sám poškozenou v rozhodující chvíli nemohl vidět z důvodu náhlého oslnění sluncem před výjezdem z kruhového objezdu a jeho pochybení mělo podle soudu spočívat v tom, že měl po oslnění minimálně udržovat rychlost, ne-li přibrzdit. Soud vycházel z názoru, že po oslnění sluncem ještě zrychloval, což nebylo prokázáno, znalec to označil jen za pravděpodobné, což mělo být s ohledem na zásadu in dubio pro reo hodnoceno v jeho prospěch. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že míra jeho zavinění na dopravní nehodě a jejích následcích nebyla zejména s ohledem na jednání poškozené taková, že by se vůbec dopustil trestného činu; pokud lze dospět k jinému závěru, pak nejvýše přečinu podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv i podle odst. 2 tohoto ustanovení.
6 . Obviněný měl za to, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily princip omezené důvěry v dopravě, podle něhož řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. V okamžiku, kdy byl oslněn sluncem po přejetí přechodu pro chodce na výjezdu z kruhového objezdu, nemohl reálně předpokládat, že ve stejný okamžik do vozovky z levé strany v rozporu s dopravními předpisy vstoupí poškozená. Způsob, jakým odvolací soud přistoupil k hodnocení principu omezené důvěry v dopravě označil za nepřiléhavý a nepřezkoumatelný.
7 . Podle odvolacího soudu nelze souhlasit s tím, že vstup do vozovky před blížící se auto 3,8 s před střetem z levé strany z pohledu řidiče (oslněného) a vstup do jeho jízdního pruhu 2 s před střetem byl vstupem před předjíždějící vozidlo bezprostředním. Obviněný měl daný úsek znát, vědět, že na levé straně se nachází obchod XY, na pravé straně autobusová zastávka a obytné domy, tudíž musel předvídat pohyb osob. Odvolací soud sice připustil, že poškozená přecházela vozovku v rozporu s §54 odst. 1 zákona o silničním provozu, ale to není tak významné, aby byl obviněný vyviněn z porušení důležité povinnosti. Zdůvodnění, že byl v blízkost XY, autobusová zastávka a obytné domy, což mělo vést obviněného k tomu, že musel očekávat porušování dopravních předpisů pohybem chodců na vozovce v blízkosti přechodu pro chodce, je podle dovolatele v přímém rozporu se zásadou omezené důvěry, podle níž naopak není povinen předvídat porušování dopravních předpisů jinými účastníky provozu.
8 . Obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, stanovil-li míru spoluzavinění poškozené na následku na pouhých 20 %. Úvahy, jakými se soud v tomto ohledu řídil, nejsou z napadeného rozsudku zřejmé a vzhledem k okolnostem případu je takový závěr zcela nepřiměřený a nepřezkoumatelný. Podle dovolatele však i z tohoto závěru plyne, že měl-li porušit pouze zcela obecné povinnosti, a to ještě vzhledem ke spoluzavinění poškozené z 80 %, nelze jeho jednání kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Shrnul, že soudy při právním posouzení případu dostatečnou měrou nepřihlédly k významu jednání, jakým se poškozená spolupodílela na vzniku dopravní nehody a jejích následků, a k tomu, zda poškozenou s ohledem na zásadu omezené důvěry v dopravě mohl v daném místě předvídat.
9 . Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného, založenému na důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně ve zněním účinném před 1. 1. 2022, předeslal, že hmotněprávní námitky uplatněné v dovolání obviněného nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., námitky proti učiněným skutkovým zjištěním dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel svými námitkami opakuje obhajobu, s níž se postupně vypořádaly soudy, s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.
11. Jde-li o nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, dovolatel polemizoval s tím, že by měl zrychlovat ještě i po oslnění sluncem a v tomto směru se odvolával na zásadu in dubio pro reo . Ve světle požadavků kladených na povahu námitek zakládajících důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že soudy se v této otázce opřely o závěry znaleckého posudku, že objektivně zjištěné výsledné rychlosti nejméně 50 km/h nemohl dovolatel dosáhnout jinak než právě jen zrychlováním, které musel provést právě v době svého oslnění. Znalecký posudek je co do zrychlování v souladu též s výpovědí dovolatele u hlavního líčení dne 15. 11. 2021 o způsobu jízdy – že pustil chodce na přechodu a pak zrychloval. Mezi těmito důkazy a skutkovým zjištěním soudů, že dovolatel zrychloval zejména i v době svého oslnění, není žádný rozpor, tím méně zjevný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nemohl být naplněn a dovolání by bylo v této části zjevně neopodstatněné, i kdyby snad dovolatel takový zjevný nesoulad namítl.
12. Dovolatel podle státního zástupce ostatně takovou námitku ani nevyslovil, odkázal pouze na zásadu in dubio pro reo . S odkazem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu státní zástupce konstatoval, že námitky argumentující porušením této zásady nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod, a to ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Pokud dovolatel neuplatnil žádnou námitku, která by mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména ani zjevný rozpor), a pokud samotné porušení zásady in dubio pro reo žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, je zřejmé, že brojí-li dovolatel proti učiněným skutkovým zjištěním ohledně svého zrychlování v době oslnění, jeho dovolání v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
13. K ostatním námitkám dovolatele, týkajícím se pouze právního posouzení skutku a odpovídajícím tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. písm. h) tr. ř., státní zástupce shrnul, že závěr odvolacího soudu o pouze 20% spoluzavinění poškozené je zcela správný. Její chování hodnotil jako opatrné (ve srovnání kupř. s věcí posuzovanou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 692/2017). Z nesporných skutkových zjištění je zřejmé, že pochybila pouze v tom, že v rozporu se svou povinností neužila velmi blízkého přechodu pro chodce – podstatně bližšího, než je zákonem stanovených 50 m. Přitom neměla k takové neopatrnosti žádný rozumný důvod; podle své dcery byla vitální a plně pohyblivá. Jinak ovšem učinila vše pro to, aby vozovku, byť mimo přechody, bezpečně přešla. Přecházení započala v době, kdy dovolatel nevysokou rychlostí opouštěl kruhový objezd. Přecházení by úspěšně dokončila, pokud by dovolatel nedokázal zrychlit nad rychlost 44 km/h. V okamžiku, kdy se poškozená rozhodla vozovku přejít, nenasvědčovalo nic tomu, že by se jí to nemělo podařit a že by jí mohlo vzniknout nějaké nebezpečí. Proto lze mít její spoluzavinění z důvodu neužití přechodu pro chodce ve výši pouze 20 % za plně odpovídající daným skutkovým okolnostem. Tak nízké spoluzavinění pak nemohlo být žádným důvodem ke zmírnění právní kvalifikace pro absenci porušení důležité povinnosti. Jízda naslepo v zásadě porušením důležité povinnosti je. Pokud poškozená ke škodlivému následku svým jednáním nijak podstatně nepřispěla, nezbylo než posoudit jednání dovolatele podle kvalifikované skutkové podstaty. Pokud by se mělo chování poškozeného chodce stát výlučnou nebo podstatnou příčinou jeho zranění při dopravní nehodě, musel by se takový chodec chovat mnohem riskantněji, než jak se chovala poškozená v dovolatelově věci.
14. Státní zástupce provedl komparaci chování poškozené v posuzovaném případě s chováním poškozených ve věcech projednávaných Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 1052/2015, 4 Tdo 243/2016 či 4 Tdo 243/2016. Chování poškozené v dovolatelově věci bylo podle něj oproti všem chodcům v judikovaných věcech mnohem opatrnější, a pokud by na ni dovolatel reagoval jen nepatrným způsobem (nezrychlením na 50 km/h, ale jen na 44 km/h), k nehodě by nedošlo. Posouzení jednání dovolatele jako porušení důležité povinnosti tak bylo správné. Jestliže bylo právní posouzení skutku správné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn být nemohl a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
15. Státní zástupce shrnul, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
16 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
17 . Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021), ale z jím použitého slovního vyjádření obsahu tohoto důvodu dovolání, jakož i z obsahu uplatněných námitek je zjevné, že mínil odkázat na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
19. Co do zpochybnění správnosti skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem obviněný toliko parciálně vytknul, že „odvolací soud vycházel z názoru, že ještě po oslnění sluncem zrychloval, což ovšem nebylo prokázáno, a znalec toto označil pouze za pravděpodobné, což s ohledem na zásadu in dubio pro reo mělo být hodnoceno v jeho prospěch“. Taková námitka ani svým obsahem, ale především ani svými důsledky existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá. Tento důvod dovolání zde přichází v úvahu toliko v alternativě, že „rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. Námitky obviněného však nelze označit ani za námitky směřující ke zpochybnění rozhodných skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu, odkazované skutkové zjištění odvolacího soudu není ani ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
20. Jak výstižně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, soudy se co do svého závěru opřely především o závěry znaleckého posudku Ing. Ivana Krejsy, znalce z oboru doprava, doprava silniční, silniční nehody, že objektivně zjištěné výsledné rychlosti nejméně 50 km/h nemohl dovolatel dosáhnout jinak než právě jen zrychlováním, které musel provést právě v době svého oslnění (č. l. 314, 411). V rozporu s ním není ani výpověď dovolatele u hlavního líčení dne 15. 11. 2021. Zde vypověděl, že u kruhového objezdu u XY „pouštěli chodce na přechodu“ a po prudkém záblesku (pozn. Nejvyššího soudu: oslnění) reagoval tak, že se snažil natlačit doprava a chtěl přibrzdit, jel souvisle. K dotazu na rychlost vozidla uvedl: „Podle mě se tam nedá víc vytáhnout než kolem 40 km/h, víc jsem ani jet nemohl, nevím. Pouštěl jsem tam chodce na přechodu u toho kulaťáku, tak každý, kdo to tam rozjede, tak zjistí, že jak je tam ta autobusová zastávka, tak tam to není možné vytáhnout, možná nějakým novým rychlým autem, to by třeba jelo“ (str. 284 a verte). Státní zástupce logicky argumentoval, že dovolatel tvrdí, že rychlosti 50 km/h by z místa pouštění chodců snad svým vozidlem nedosáhl ani s vypětím všech sil, a současně popírá, že by na oněch objektivně zjištěných 50 km/h po celou dobu zrychloval. Je ale zřejmé, že pokud se i přes tvrzený chabý výkon jeho vozidla podařilo dovolateli zrychlit na 50 km/h, musel nutně zrychlovat usilovně po celou dobu – od puštění chodců až do nárazu do poškozené. Pak ovšem musel nutně zrychlovat i v době svého oslnění, kdy podle svých vlastních slov na vozovku téměř neviděl. A oslněn byl podle znaleckého posudku již od odbočení z kruhového objezdu.
21. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř. a v odůvodnění rozhodnutí (soud prvního stupně na str. 18, bod 8 rozsudku, odvolací soud na str. 22, bod 21 rozsudku) v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn provedených důkazů v tomto ohledu tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo ani obecně zásad spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. Další výtky obviněného lze se zřetelem k jejich podstatě podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
23. V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu naplnilo všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to zejména se zřetelem k míře spoluzavinění poškozené, s jejímž hodnocením odvolacím soudem obviněný polemizoval.
24. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti pachatele je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle druhého odstavce citovaného ustanovení pachatel naplní, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
25 . Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].
26 . Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517).
27 . V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné . 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012, ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012 aj.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal.
28. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že soudy spatřovaly nedbalostní zavinění obviněného v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu porušil povinnost uloženou mu v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že na přímém úseku silnice, po projetí kruhového objezdu, se plně nevěnoval řízení svého vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci a současně nepřizpůsobil rychlost zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které bylo možno předvídat, a na úrovni domu č. o. XY a parkoviště prodejny XY přehlédl chodkyni K. M., nar. XY, která přecházela pozemní komunikaci mimo přechod pro chodce z levého chodníku od parkoviště prodejny XY při pohledu jízdy řidiče, následkem čehož narazil pravou přední částí svého vozidla Ford Mondeo do pravého boku poškozené K. M., která byla po nárazu vymrštěna na přední kapotu a čelní sklo vozidla a následně přes jedoucí vozidlo, přičemž dopadla k pravému okraji ulice v prostoru autobusové zastávky ″XY″, kde zůstala ležet, a tímto jednáním jí způsobil zranění, na jejichž následky dne 20. 11. 2020 v 10:30 hodin zemřela ve Fakultní nemocnici Olomouc.
29. Soudy také uzavřely, že k porušení povinnosti uvedené v §54 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích došlo i ze strany poškozené. Zatímco soud prvního stupně jednání poškozené označil za rozhodující příčinu způsobeného následku, neboť „na pozemní komunikaci vstoupila zcela neuváženě, a chovala se tak neukázněně a neohleduplně, když navíc přecházela pozemní komunikaci mimo přechod pro chodce, který v daném místě byl k dispozici, a to před místem dopravní nehody i za ním“ (str. 9, bod 18), odvolací soud dospěl k jiným závěrům. Ač i podle něj poškozená porušila výše konkretizovanou povinnost, není toto porušení pravidel silničního provozu z její strany „tak významné, aby obviněného v daném případě vyviňovalo z odst. 2 §143 tr. zákoníku, tedy z porušení důležité povinnosti“. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněná pod č. 11/1964 a č. 33/1972 Sb. rozh. tr., zabývajících se porušením důležité povinnosti s tím, že tato judikatura je na projednávaný případ zcela přiléhavá. Míru spoluzavinění poškozené na následku odvolací soud stanovil na 20 %, což se ve svém důsledku mohlo promítnout jen do výroku o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích (str. 23, body 23, 24 rozsudku). Odlišnost nazírání na význam porušení povinnosti uložené v §54 odst. 1 zákona o silničním provozu poškozenou tedy vedla i k odlišnému právnímu posouzení jednání obviněného. Soud prvního stupně v něm spatřoval mimo jiné i s akcentem na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud je právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
30. Nejvyšší soud se jednoznačně ztotožnil se závěry soudů, že popsané jednání obviněného bylo příčinou střetu a smrti poškozené. Není sporu o tom, že jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu posuzovanou nehodu zapříčinilo bez ohledu na to, zda se jednalo o příčinu jedinou, zásadní anebo příčinu pouze významnou – spolupůsobící na vznik nehody s dalšími faktory, např. porušením pravidel pro přecházení vozovky chodcem, poškozeným. Z tohoto důvodu není pochyb o podřazení jeho jednání pod základní skutkovou podstatu §143 odst. 1 tr. zákoníku. Taková právní kvalifikace je obecnými soudy konstantně aplikována, i když je shledáno významné spoluzavinění poškozeného.
31. Z pohledu Nejvyššího soudu bylo problematičtější naplnění kvalifikované skutkové podstaty §143 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se na případy způsobení jinému z nedbalosti smrt, je-li uvedený čin spáchán proto, že pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu z 28. 6. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63, publikované pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Uvedená podmínka byla v posuzované trestní věci taktéž formálně splněna, jelikož porušení povinností uvedených v §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu bývá v praxi velmi častou příčinnou dopravních nehod (včetně těch s tragickými následky), vždy je však nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
32. Dalším faktorem, který je při úvahách o naplnění předmětné kvalifikované skutkové podstaty nutno zvážit, je spoluzavinění poškozené osoby. V této souvislosti lze poukázat na již odkazované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož platí, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. Ze smyslu tohoto rozhodnutí vyplývá, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku je taktéž nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, zde jednání obviněného a poškozené, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku.
33. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že jednání obviněného bylo z hlediska následku, tj. smrti poškozené, příčinou rozhodně relevantní. Nikoliv nevýznamné je ale i spoluzavinění poškozené, která se chovala v rozporu s §54 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož je-li blíže než 50 m (mimo jiné) přechod pro chodce, musí chodec přecházet jen na těchto místech. Na rozdíl od soudu prvního stupně, podle něhož poškozená na vozovku vstoupila neuváženě, a chovala se tak neukázněně a neohleduplně, v důsledku čehož také tento soud její jednání označil za rozhodující příčinu způsobeného následku, její smrti, odvolací soud s takovým hodnocením nesouhlasil. S důrazem na kamerový záznam z kamery umístěné v daném úseku a snímající dopravní situaci v době činu měl za zjištěné, že poškozená sledovala provoz vozidel, nechala několik vozidel projet a až poté do vozovky zcela rozvážně vstoupila. Přecházela vozovku zleva doprava z pohledu obviněného v souladu s §54 odst. 2 zákona o silničním provozu. (Jen pro úplnost je vhodné doplnit, že podle tohoto ustanovení mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.) Pokud by obviněný neporušil konkretizovaná ustanovení zákona o silničním provozu, tak by vozovku bez úhony přešla. Odvolací soud dodal, že z kamerového záznamu je i laikovi zřejmý rozdíl v rychlostech jízdy obviněného a ostatních řidičů. Poté, co poškozená viděla, že vozidlo obviněného se na ni v podstatě řítí a nijak nereaguje (obviněný jel tzv. naslepo kvůli oslnění sluncem), tak se snažila co nejrychleji opustit koridor jízdy vozidla obviněného, což se jí nepodařilo (str. 22, 23, bod 21).
34. Třebaže odvolací soud se projednání věci pečlivě věnoval, ve veřejném zasedání doplnil dokazování o výpověď znalce Ing. Ivana Krejsy (jehož požádal i o doplnění znaleckého posudku), nebyly bez důvodných pochybností objasněny všechny okolnosti významné pro posouzení míry spoluzavinění poškozené. V důsledku toho je i v jeho jinak velmi obsáhlém odůvodnění rozsudku stručně odůvodněný závěr o stanovení míry spoluzavinění poškozené právě na 20 %, což mohlo nalézt skutečně svého odrazu toliko ve výroku o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích, poněkud nepřesvědčivý.
35. Ze znaleckého posudku Ing. Ivana Krejsy, jakož i z výpovědi tohoto znalce, odvolací soud správně zjistil, že poškozená přecházela vozovku za situace, kdy přechod pro chodce vpravo od chodkyně byl od jejího vstupu do vozovky ve vzdálenosti 38 m a vlevo 59 m. Vozidlo obviněného vyjíždělo z kruhového objezdu v čase 3,8 s přes střetem a v této chvíli vstupovala do vozovky přes vodící čáru i poškozená. V tomto čase bylo vozidlo vzdáleno od místa střetu asi 46 m a mohlo se pohybovat rychlostí 27 až 32 km/h. Poškozená v tomto čase 3,8 s před střetem byla od místa střetu vzdálena asi 5,8 m a mohla se pohybovat rychlostí 2 až 4 km/h. Zprava mohla vidět přijíždějící vozidlo z kruhového objezdu, přesto pokračovala v pohybu přes vozovku. Obviněný jako řidič vozidla nemusel chodkyni vidět, při výjezdu z kruhového objezdu objektivně svítilo slunce právě do čelního skla tohoto vozidla a tmavá postava přecházející vozovku nemusela být vidět. Jízdou bez zpomalování a v podstatě zrychlováním při výjezdu z kruhového objezdu na nejméně 50 km/h potom neměl možnost nehodě předejít a zabránit, protože chodkyni neviděl. Nehodě měl obviněný jako řidič vozidla možnost předejít a zabránit, pokud by v době, kdy byl oslněn při výjezdu z kruhového objezdu, nezrychloval a jel nejvýše rychlostí 44 km/h. Na místo střetu by pak přijel později a chodkyně by již opustila koridor jízdy vozidla a k nehodě by nedošlo. Nehodě by podle znalce poškozená, přecházející vozovku mimo přechody, zabránila, pokud by přecházela po některém z přechodů po její levé i pravé straně. Dále měla možnost nehodě předejít a zabránit, pokud by přecházela až po projetí všech vozidel zleva i zprava. Rovněž měla možnost nehodě předejít, pokud by se zastavila na středové čáře a ponechala vozidlo projet. Znalec také uvedl, že podle jeho zjištění dochází k oslnění řidiče vozidla při výjezdu z kruhového objezdu. Okolnost, že slunce svítilo, bylo možné zjistit již před kruhovým objezdem, ale v tomto okamžiku svítilo mírně více zleva a vozovka před řidičem byla dostatečně rozpoznatelná včetně případných dalších účastníků provozu (str. 312 až 315). Znalec se ve veřejném zasedání vyjádřil i k tzv. reakční době, která se obecně pohybuje v rozmezí 0,8 až 1,2 s.
36. Odvolací soud z vyjádření znalce ve veřejném zasedání, podle něhož „už od kruhové objezdu, ještě před tím přechodem, ještě když vozidlo je na tom kruhovém objezdu a začíná odbočovat doprava, tak už tam v podstatě to slunce svítilo (č. l. 410), …. když obviněný vyjížděl z kruhového objezdu, tak to slunce tam bylo (č. l. 411)“, učinil závěr, že už v tomto okamžiku měl obviněný na svítící slunce reagovat v souladu s pravidly silničního provozu. Tato úvaha soudu je jistě správná, ale reakce na svítící slunce nemusí být totožná s reakcí na náhlé oslnění. V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že znalec ve veřejném zasedání hovoří obecně o tom, že slunce svítilo už od kruhového objezdu, v písemném zpracování znaleckého posudku konkretizoval, že tuto skutečnost bylo možné zjistit již před kruhovým objezdem, ale v tomto okamžiku svítilo mírně více zleva a vozovka před řidičem byla dostatečně rozpoznatelná. Možnost obviněného jako řidiče reagovat na přímé oslnění až při výjezdu z kruhového objezdu (tj. mimo jiné v čase 3,8 s před střetem) a při respektu k již zmiňované reakční době je tedy odlišná. Tím ale dovolací soud nemíní polemizovat s jinak správným závěrem soudů podpořeným i znalcem Ing. Ivanem Krejsou, že obviněný řešení situace jako řidič nezvládl, pokud neupravil rychlost vozidla tak, aby jel výrazně pomaleji na rychlost přiměřenou snížení dohledné vzdálenosti či dokonce zastavil. Obviněný dozajista nese relevantní, ba i zásadní podíl viny na následcích, které zapříčinil v souvislosti s ignorací takových řidičských povinností správně podřazených pod ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, jejichž porušení zpravidla představuje nebezpečí pro lidský život a zdraví.
37. Na druhé straně však odvolací soud přistoupil poněkud nevyváženě k hodnocení chování poškozené. Není od věci připomenout, že poškozená byla téměř 76letá žena, která sice neměla žádné výraznější pohybové omezení, ale i z kamerového záznamu, s nímž se Nejvyšší soud taktéž seznámil, je třeba učinit závěr, že její pohybové možnosti korespondovaly s jejím věkem. Místo, které poškozená zvolila k přechodu vozovky, aniž by proto měla objektivně nějaký rozumný důvod, rozhodně patřilo mezi místa s nezanedbatelnou frekvencí aut. O tom ostatně svědčí i poznámka odvolacího soudu, že poškozená sledovala provoz vozidel, nechala několik projet a až poté do vozovky rozvážně vstoupila. Poškozená však vstoupila do vozovky právě v čase 3,8 s před střetem a v době, kdy musela vidět vyjíždějící vozidlo obviněného z kruhového objezdu. Za takové situace lze polemizovat s přesvědčivostí úsudku odvolacího soudu, že vstupovala do vozovky zcela uváženě. Do vozovky by vstoupila zcela uváženě, pokud by ji přecházela přes některý z vyznačených přechodů. Za dané situace ale na sebe brala riziko, že přejít přes vozovku úspěšně nemusí, neboť nelze vyloučit změnu rychlosti vozidla právě jedoucího po kruhovém objezdu po výjezdu z něj. Poněkud hůře vysvětlitelné je také zjevné úsilí poškozené přejít celou vozovku před jedoucím vozidlem obviněného, když muselo být jasné, že ten na ni (oslněn sluncem) vůbec nereaguje. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že z kamerového záznamu lze jen stěží dovodit, že by i laikovi bylo zřejmé, že auto obviněného jelo významně rychleji než ostatní auta, že by se na poškozenou „v podstatě řítilo“.
38. Dovolací soud v této chvíli odvolacímu soudu neukládá žádné doplnění dokazování, pokud však vyvstane potřeba provedení důkazu potřebného k řádnému objasnění věci, bude na něm, aby tak učinil. Na odvolacím soudu však je, aby znovu pečlivě hodnotil význam a důležitost jednání obviněného a poškozené pro vznik následku a aby posoudil a stanovil míru spoluzavinění obviněného a poškozené. Právě posledně uvedené má význam nejen co do vyvození závěrů o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku i v jeho kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 2 tohoto ustanovení, ale též pro rozhodnutí o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy v penězích.
39. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 4. 2023, sp. zn. 68 To 250/2022, a současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu, v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu, znovu projednal a rozhodl. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu