ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.97.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 97/2023-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2022, č. j. 3 To 252/2022-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 25/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný R. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 8. 2022, č. j. 9 T 25/2022-281, uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 10. 2022, č. j. 3 To 252/2022-323, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený P. G., nar. XY, bytem XY, se odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že elektrokolo poškozeného zvedl, protože poškozený byl otřesen a chtěl jej na předmětném elektrokole dopravit do blízké nemocnice, což opakovaně zdůrazňoval také v rámci své obhajoby, přičemž tomuto jeho tvrzení podle něj nasvědčuje skutečnost, že z místa odjížděli s poškozeným společně. Dále uvedl, že z žádného videozáznamu nevyplývá, že by měl v úmyslu zmocnit se elektrokola, na kterém jel poškozený, jak dovodil odvolací soud. Rovněž argumentoval tím, že poškozeného jedoucího na elektrokole napadl pouze proto, aby jej zastavil a mohl konfrontovat s podezřením, že mu poškozený odcizil osobní věci, a nikoliv s úmyslem odcizit mu elektrokolo. V této souvislosti také uvedl, že nikdy nevyloučil poškozeného z jeho dispozice s elektrokolem nakládat a není tak možné dovodit, že se v návaznosti na napadení poškozeného zmocnil elektrokola ve smyslu definice loupeže podle trestního zákoníku. Podle mínění obviněného nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže, jelikož z provedených důkazů nevyplývá, že by cílem napadení poškozeného bylo zmocnit se elektrokola, na kterém poškozený jel. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která po shrnutí obsahu dovolání uvedla, že obviněný pouze opakuje námitky, které již uplatnil v předchozích stádiích řízení, se kterými se již soudy nižších stupňů řádně vypořádaly, přičemž veškeré námitky obviněného kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Dále uvedla, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že obviněný je usvědčován především svědeckou výpovědí poškozeného, přičemž i z dalšího provedeného dokazování vyplynulo, že důvodem pro útok obviněného na poškozeného nebyla snaha jej pouze zastavit a řešit s ním otázku odcizených věcí z bytu obviněného, ale snaha zmocnit se elektrokola, na kterém jel poškozený a na jehož odcizení se společně dříve dohodli. Podle státní zástupkyně je tak právní kvalifikace jednání obviněného zcela přiléhavá. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za nezbytné předně konstatovat, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které byly uplatněny obviněným v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ obviněný poukazoval mj. na to, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil; neměl v úmyslu poškozenému odcizit elektrokolo; důvodem napadení poškozeného byly přechozí neshody; elektrokolo vedl pouze z důvodu zranění poškozeného, se kterým směřoval do nemocnice; nebyl prokázán jeho úmysl spáchat loupež atd. ]. S námitkami, které obviněný vznesl v průběhu trestního stíhání, se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, když např. v bodě 11. svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Ve snaze ujet se proto obžalovaný poškozenému snažil zabránit tím, že po poškozeném hodil tyčí, kterou ho zasáhl do hlavy, poškozený spadl na zem a obžalovaný v tomto okamžiku realizoval již dříve pojatý záměr zmocnit se elektrokola, na kterém poškozený na místo napadení přijel, a toto elektrokolo si následně odvedl (a později na něm poškozenému ujel). Důvodem pro útok obžalovaného na poškozeného tedy podle názoru soudu nebyla snaha jej pouze zastavit a řešit s poškozeným otázku odcizených věcí z bytu obžalovaného, ale snaha zmocnit se odcizeného elektrokola, na jehož odcizení se společně dříve dohodli...Z provedených důkazů však byl zjištěn opak - z výpovědi poškozeného z přípravného řízení soud zjistil, že obžalovaný srazil poškozeného z kola tyčí hozenou směrem na jeho hlavu, kterou mu tímto rozbil, po pádu poškozeného na zem zvedl se země předmětnou tyč i elektrokolo a vzápětí z místa napadení odešel, poškozený jej poté následoval, přičemž ze strachu si od něj udržoval odstup. Oba měli o odcizené elektrokolo zájem (jeho hodnota byla stanovena na 15 000 Kč), přitom obžalovaný o odcizení elektrokola věděl, o čemž svědčí kamerový záznam snímající prostory před vchodem do K. h. n....Všechny tyto skutečnosti svědčí o úmyslu obžalovaného zmocnit se odcizeného elektrokola (případně též svojí taštičky, kterou poškozený vezl) za použití síly, což se mu skutečně podařilo... atd.“ a následně v reakci na odvolací námitky obviněného např. v bodě 16. svého rozsudku odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „po poškozeném hodil tyč, když mu chtěl ujet, chtěl ho zastavit, a poté sám zvedl to kolo a sám ho také vedl, nechtěl totiž, aby P. na to kolo nasedl a ujel. Takto předestřený skutkový stav a skutková verze ovšem taktéž naplňuje skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odstavce 1 trestního zákoníku. Platí totiž, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci...Zároveň je u trestného činu loupeže nerozhodné, zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chtěl přisvojit, zničit ji, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat...Obžalovaný tedy v projednávaném případě tvrdí, že po poškozeném hodil tyč a kolo vzal a následně sám vedl, aby poškozený neujel – tedy jinými slovy užil násilí v podobě hodu tyčí, aby získal do své moci kolo, na němž poškozený jel. I kdyby takové jednání bylo pouze prostředkem k naplnění cíle, aby mu poškozený neujel, stále by se jednalo o užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci... atd.“
13. S ohledem na totožnost námitek uplatněných v dovolání, které jsou obsahově shodné s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 12.), je ve vztahu k nim (míněno námitkám) nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 10. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil (bod 13. a násl. rozsudku odvolacího soudu) a sám, nad rámec úvah soudu prvního stupně, připojil závěry vlastní, kterými správnost úvah soudu prvního stupně potvrdil. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů dospěly ke správným závěrům o vině obviněného, přičemž učiněná skutková zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také ze záznamů z bezpečnostních kamer a dalších ve věci provedených důkazů. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, že veškeré námitky obviněného stran chybné právní kvalifikace jeho jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jeho vlastního pohledu na skutkový děj a na hodnocení jednotlivých důkazů, a to zásadně odlišně od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ve své podstatě tedy obviněný zpochybňuje správnost postupu soudů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Ve vztahu k uplatněnému dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je vhodné uvést, že pod tento dovolací důvod bylo možné podřadit námitku obviněného stran nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný poukazuje na to, že faktický nikdy nevyloučil poškozeného z jeho dispozice s elektrokolem, nikdy neměl v úmyslu zmocnit se elektrokola, ale pouze chtěl zastavit poškozeného a nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nejvyšší soud považuje za prvořadé uvést, že se znovu jedná o námitky, které obviněný již uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku (viz též bod 12.), přičemž právní kvalifikací se odvolací soud důkladně zabýval (bod 16. rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud tak na jeho závěry z důvodu stručnosti odkazuje. Přes výše uvedené, ale považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, či zdůraznit následující skutečnosti. U trestného činu loupeže je nerozhodné, zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chtěl přisvojit, zničit ji, převést na jiného nebo ji jen přechodně užívat (srov. rozhodnutí publikované pod č. 51/1976-III. Sb. rozh. tr.), přičemž trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 patří mezi předčasně dokonané trestné činy a je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci. Není třeba, aby byl tento úmysl reálně naplněn, tedy aby se pachatel cizí věci skutečně zmocnil. O dokonaný trestný čin loupeže tak půjde i tehdy, když se obviněnému nepodařilo zmocnit se cizí věci (srov. KS v Ostravě 6 To 240/56, Rt 12/1957, NS 6 Tz24/70, Rt 37/1970) (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1436-1437). V daném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný po poškozeném hodil tyčí, kterou jej zasáhl do hlavy, přičemž následně realizoval již dříve pojatý záměr zmocnit se elektrokola, na jehož odcizení se již dříve společně s poškozeným dohodli. Ostatně sám obviněný připustil, že se svým jednáním snažil poškozenému zabránit v tom, aby mu poškozený neujel. Je tak nepochybné, že se ze strany obviněného jednalo o užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci - elektrokola, na jehož odcizení se předem s poškozeným domluvili, přičemž poškozený po odcizení elektrokola před nemocnicí sám chtěl toto elektrokolo prodat, tedy porušit předchozí dohodu s obviněným, což bezpochyby svědčí pro správnost závěrů nižších soudů o úmyslu obviněného zmocnit se elektrokola, když poškozený nedodržel předchozí dohodu, a nikoli řešit otázku předchozího ev. odcizení věcí obviněnému. Pro správnost a logičnost těchto úvah svědčí nejen výpověď poškozeného, ale také objektivní kamerový záznam, podporující verzi výpovědi poškozeného (byť objektivně neidentifikuje osobu obviněného), jak správně již zdůraznil soud prvního stupně např. v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku, či odvolací soud v bodě 13., 16. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů nepochybily, když jednání obviněného kvalifikovaly jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy uzavřít, že ani této námitce (nenaplnění subjektivní stránky trestného činu) obviněného tak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá . Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu