ECLI:CZ:NS:2024:11.TVO.5.2024.1
sp. zn. 11 Tvo 5/2024-11439
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 stížnost obžalovaného P. B. , t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11350, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného P. B. zamítá.
Odůvodnění:
1. Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 11. 12. 2023 usnesením pod č. j. 11 Tdo 97/2023-11350 tak, že podle §72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu se obžalovaný P. B. ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) tr. řádu.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obžalovaný P. B. (dále též jen „stěžovatel“ či „obžalovaný“) prostřednictvím své obhájkyně řádně a včas stížnost, která byla Vrchnímu soudu v Praze doručena dne 13. 12. 2023. Obžalovaný v podané stížnosti v prvé řadě konstatoval, že naplnění důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. řádu ve světle judikatury nastíněné v napadeném usnesení Vrchním soudem v Praze nikterak nerozporuje.
3. Obžalovaný tedy svoji stížnost výslovně zaměřil toliko proti závěru vrchního soudu o trvání důvodu vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, přičemž k tomuto konkrétně namítl, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí je ve vztahu k předmětnému vazebnímu důvodu pouze konstatováno, že je tento důvod oslaben, nicméně i nadále trvá. Z odůvodnění napadeného usnesení tedy podle obžalovaného nelze určit na základě čeho a proč vrchní soud dospěl k závěru, že jsou i nadále splněny podmínky pro prodloužení předstižné vazby. Napadené usnesení proto podle stěžovatele v důsledku naprosto nedostatečného odůvodnění vykazuje libovůli rozhodujícího soudu a je tudíž nepřezkoumatelné. Podle mínění obžalovaného přitom důvody vazby podle §67 písm. c) tr. řádu na straně jeho osoby již zcela pominuly, pročež navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11350, o ponechání jeho osoby ve vazbě změnil.
4. Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu z podnětu stížnosti podané obžalovaným P. B. přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 11 Tdo 97/2023-11350, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obžalovaným podaná stížnost není důvodná.
5. Obžalovaný P. B. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 48 T 10/2022, uznán (za jednání popsané pod bodem III.) vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále Městský soud v Praze obžalovanému uložil trest vyhoštění z území České republiky, a to na dobu deseti let. Předmětný rozsudek však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání obžalovaný, stejně jako osm dalších spoluobžalovaných a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která tak učinila toliko v neprospěch spoluobžalovaného D. P. do výroku o vině jednáním popsaným pod bodem III. Odvolací řízení je v dané trestní věci vedeno u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 97/2023, přičemž o těchto řádných opravných prostředcích nebylo doposud rozhodnuto, když veřejné zasedání je nařízeno na termín 26. 2. až 27. 2. 2024 a 1. 3. 2024.
6. Trestní stíhání v dané věci je proti osobě obžalovaného od počátku vedeno vazebně, když stěžovatel byl omezen na osobní svobodě dne 2. 12. 2021 a následně byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 12. 2021, sp. zn. 0 Nt 14/2021. Toto usnesení nabylo právní moci dne 6. 1. 2022, kdy byla stížnost obžalovaného usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 712/2021, zamítnuta jako nedůvodná. V následujícím období bylo orgány činnými v přípravném řízení, jakož i soudem prvního stupně a soudem odvolacím o vazbě obžalovaného opakovaně rozhodováno, a to v souladu se zákonnými lhůtami uvedenými v §72 tr. řádu, naposledy napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11350, kterým bylo konstatováno, že se obžalovaný P. B. ponechává ve vazbě, neboť u něho i nadále trvají důvody vazby uvedené v §67 písm. a), písm. c) tr. řádu.
7. Vrchní soud v Praze ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. a) tr. řádu konstatoval, že obžalovaný již byl, byť nepravomocně, odsouzen pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, pročež mu byl uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody. Již tato skutečnost je sama o sobě způsobilá založit obavu, že by se stěžovatel v případě svého propuštění z vazby mohl skrývat či uprchnout a tím se vyhýbat probíhajícímu trestnímu stíhání. Tuto obavu pak posilují rovněž skutečnosti, že je obžalovaný cizím státním příslušníkem, který prakticky ihned po svém příjezdu do České republiky započal s pácháním své trestné činnosti a v důsledku absence pracovních, majetkových a rodinných vztahů není nikterak ukotvený k jakémukoliv konkrétnímu místu na jejím území. Obžalovaný nadto sám prohlásil, že by v případě svého propuštění z vazby na svobodu vycestoval do země svého původu za účelem získání zaměstnání, přičemž Srbská republika své občany k trestnímu stíhání do cizích států podle vrchního soudu nevydává.
8. K důvodům vazby předstižné pak vrchní soud odkázal na závěry soudů nižších stupňů, jež rozhodovaly o vazbě obžalovaného ve fázi přípravného řízení a řízení před soudem prvního stupně, načež konstatoval, že tyto důvody i přes jisté oslabení v důsledku její dlouhodobosti nadále trvají. Tento svůj závěr vrchní soud opřel zejména o skutečnost, že obžalovaný předmětnou trestnou činnost drogového charakteru páchal s ohledem na potřebu zajištění finančních prostředků v důsledku absence legálního zdroje příjmů, přičemž tato okolnost, tedy absence legálního zdroje příjmů, na straně obžalovaného trvá i nadále. Pominout nelze ani skutečnost, že se v daném případě jednalo o trvající trestnou činnost páchanou systematicky, konspirativně, na území několika států a po delší dobu.
9. Výše uvedené skutečnosti pak podle vrchního soudu odůvodňují obavu z uprchnutí obžalovaného či jeho ukrytí za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání. Jelikož byl v dané věci soudem prvního stupně již vydán odsuzující, byť dosud nepravomocný, rozsudek, vrchní soud shrnul, že na straně obžalovaného dochází ke kumulativnímu naplnění všech obligatorních podmínek nezbytných pro omezení jeho osobní svobody. Za tohoto stavu by tak v případě jeho propuštění z vazby mohlo nepochybně dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení dosažení účelu trestního stíhání. Z těchto důvodů jsou tak na straně jeho osoby podle vrchního soudu stále dány důvody vazby uvedené v §67 písm. a), písm. c) tr. řádu, kterou s přihlédnutím k výše uvedeným souvislostem nelze nahradit jinými zajišťovacími instituty.
10. Nejvyšší soud se po prostudování příslušného spisového materiálu s výše uvedenými závěry vrchního soudu plně ztotožnil. Lze sice konstatovat, že skutečnosti odůvodňující ponechání obžalovaného P. B. ve vazbě Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí do jisté míry smísil a nepřiřadil zcela jasně k jednotlivým vazebním důvodům, nicméně ve svém souhrnu je vymezil zcela přesvědčivě a logicky správně. Obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy odpovídá zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73c tr. řádu.
11. Podle §67 písm. c) tr. řádu platí, že obžalovaný smí být vzat do vazby jen tehdy, pokud je u něho dána obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, nebo že dokoná trestný čin, který připravoval, event. že vykoná trestný čin, kterým hrozil. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obžalovaný P. B. napadl výrok usnesení vrchního soudu, jenž se vztahuje k tomuto vazebnímu důvodu, toliko tvrzením, že jej neshledal za jakkoli odůvodněný, nicméně své tvrzení o pominutí tohoto vazebního důvodu již nikterak věcně neodůvodnil.
12. V prvé řadě Nejvyšší soud konstatuje, že ze stížnosti obžalovaného je ohledně jím namítané absence odůvodnění stran naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu zřejmé, že se obžalovaný zaměřil na shrnutí obsažené v bodě 21. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kteréžto však vytrhl z kontextu celého odůvodnění. Vrchní soud své závěry o trvání tohoto vazebního důvodu vtělil primárně do bodu 16. odůvodnění napadeného usnesení, v němž se zaměřil na vypořádání argumentace obžalovaného vznesené v rámci vazebního zasedání, v níž tento namítal odpadnutí podmínek předstižné vazby v důsledku dlouhodobosti jejího dosavadního trvání. V odůvodnění napadeného usnesení stran důvodu vazby předstižné přitom Vrchní soud v Praze poukázal zejména na osobní poměry obžalovaného, jakož i charakter jím páchané trestné činnosti. Těmto faktorům se Vrchní soud v Praze podrobně věnoval napříč celým odůvodněním svého rozhodnutí, v kontextu jehož jednotlivých částí (pasáží) tak vyplývá, že primárním rizikem, které vrchní soud na straně obžalovaného shledal, je jeho útěk do ciziny, resp. skrývání se po jím deklarovaném návratu do Srbské republiky. Alternativně pak ze strany obžalovaného podle vrchního soudu hrozí též zvýšená míra rizika opakování trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný v současné době stíhán, neboť ta pro něho byla v době předcházející jeho zadržení zásadním, resp. jediným zdrojem příjmů. Je přitom pravdou, že vrchní soud ihned poté, co vymezil skutečnosti, jež opodstatňují závěr o trvání důvodu vazby útěkové, označil tyto skutečnosti za významné i pro naplnění důvodů vazby předstižné, načež neshledal možnost nahrazení vazby obžalovaného jinými instituty trestního řádu, čímž došlo do jisté míry ke snížení přehlednosti odůvodnění napadeného usnesení, avšak nikoli v takové míře, aby jej bylo možno považovat za nepřezkoumatelné a tedy nezákonné.
13. Za klíčové je v souladu se závěry Vrchního soudu v Praze třeba považovat zejména zjištění, že obžalovaný byl, ačkoli prozatím nepravomocně, odsouzen za trestnou činnost, kterou páchal jakožto člen organizované skupiny sestávající převážně ze členů komunity osob srbské národnosti. Podstata projednávané trestné činnosti obžalovaného přitom (stručně vyjádřeno) spočívala ve spolupráci s dalšími spoluobžalovanými při provozu tří indoor pěstíren nacházejících se na území hlavního města Prahy, jenž vedl k produkci toxikomansky zneužitelného konopí a jeho následnému zpracování, přičemž celkově měl obžalovaný takto nakládat minimálně s 4.466,72 g účinné látky delta-9-THC, a to v úmyslu získat pro jiného prospěch značného rozsahu. Obžalovaný předmětnou trestnou činnost páchal po delší dobu, přičemž sám je uživatelem marihuany. K obstarání si zdroje příjmů prostřednictvím trestné činnosti páchané na území České republiky pak měl přistoupit navzdory tomu, že podle jeho vlastního tvrzení byl v minulosti zaměstnán v zemi svého původu, kde má rovněž osobní vazby takového charakteru, jež mu umožňují zajistit si zde legální zdroj příjmů. I za této situace se však měl obžalovaný prakticky ihned po svém příjezdu do České republiky zapojit do mimořádně rozsáhlé, sofistikované a konspirativním způsobem realizované trestné činnosti páchané v rámci uzavřené komunity osob cizí národnosti, a to na území více států. Jelikož příjem z této trestné činnosti byl pro obžalovaného na území České republiky jediným, a tedy zásadním zdrojem získání finančních prostředků, je i nadále dána reálná obava, že by mohl v této trestné činnosti v nějaké (byť skryté či mnohem menší) míře i nadále pokračovat, resp. tuto opakovat.
14. Byť obžalovaný P. B. v odůvodnění své stížnosti výslovně uvedl, že touto nikterak nebrojí proti závěrům vrchního soudu o tom, že jsou na straně jeho osoby i nadále dány důvody vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu, provedl Nejvyšší soud na podkladě obžalovaným podané stížnosti přezkum správnosti celého výroku dotčeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2023, č. j. 11 To 97/2023-11350, stejně jako řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Za podmínek §147 odst. 1 tr. řádu se tak Nejvyšší soud zabýval rovněž otázkou, zda jsou na straně jmenovaného obžalovaného i nadále dány důvody vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu, kterak ve svém usnesení deklaroval vrchní soud, a zda lze tento důvod vazby za současného stavu eventuálně nahradit jinými prostředky či alternativními opatřeními ve smyslu §73 a §73a tr. řádu.
15. V tomto směru přitom Nejvyšší soud shledal zcela správnými závěry vrchního soudu obsažené ve stížností napadeném usnesení, na které tak lze pro stručnost zcela odkázat, neboť dané závěry korespondují jak se zjištěními učiněnými na podkladě příslušného spisového materiálu, tak s příslušnou judikaturou obecných soudů, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud totiž již dříve v řadě svých rozhodnutí vyslovil jasný názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného (obžalovaného). V každém případě však platí, že hrozba útěku je za tohoto stavu značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03, a usnesení ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1577/08). Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud vyhodnotil dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo dobu sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). Obžalovanému P. B. však byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 48 T 10/2022, uložen, byť dosud nepravomocně, nepodmíněný trest odnětí svobody dokonce ve vyšší než Ústavním soudem judikované výměře, konkrétně v trvání osmi let a šesti měsíců.
16. Mimo to byl-li obžalovanému v době rozhodování vrchního soudu o dalším trvání vazby, byť dosud nepravomocně, uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody, dochází tím ke změně povahy omezení jeho osobní svobody. Již se totiž nejedná o vazbu v pravém slova smyslu, nýbrž o tzv. zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem, kterak plyne mimo jiné z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 11 Tvo 12/2017, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 11 Tvo 33/2016) založené na judikatorních závěrech Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1964), jakož i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), na níž vrchní soud v napadeném usnesení zcela přiléhavě poukázal.
17. Rovněž aktuální osobní, rodinné, pracovní a majetkové poměry obžalovaného P. B., kterak zdůraznil již Vrchní soud v Praze, nejsou takového charakteru, aby odůvodnily zásadní ukotvenost jeho osoby ke konkrétnímu místu na území České republiky. V tomto směru přitom nelze přehlédnout ani prohlášení samotného obžalovaného, že by v případě svého propuštění z vazby na svobodu vycestoval do země svého původu za účelem získání zaměstnání, čímž by však mohlo dojít k váženému ohrožení dalšího průběhu trestního stíhání jeho osoby, popř. výkonu trestu, jímž je reálně ohrožen, neboť za současného právního stavu platí, že Srbská republika své občany k trestnímu stíhání do cizích států v zásadě nevydává.
18. Lze tedy uzavřít, že s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyplývá, že důvody vedoucí k naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu v případě obžalovaného P. B. jsou nejen fakticky dány, ale i v tomto rozhodnutí bezpochyby obsaženy. Jelikož je pak důvod vazby předstižné - stejně jako v případě důvodu vazby útěkové, proti jehož naplnění obžalovaný nikterak nebrojil, nicméně Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. řádu provedl přezkum správnosti celého výroku (všech výrokových částí) stížností napadeného usnesení - naplněn se značnou intenzitou, přičemž přihlédnout je na místě rovněž k rozsahu a složitosti projednávané věci, není za tohoto stavu ani hypoteticky možné sledovaného cíle dosáhnout jinými prostředky či alternativními opatřeními ve smyslu §73 a §73a tr. řádu.
19. Za tohoto stavu tak byla stížnost obžalovaného P. B. v souladu s §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu