ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2650.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2650/2023-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce A. P., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí č. 1041/12, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o 280 899 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 271/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2022, č. j. 62 Co 276/2022-137, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2022, č. j. 62 Co 276/2022-137, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
2. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
3. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Dovolatel, brojící proti závěru odvolacího soudu, že soud prvního stupně „nepochybil, když řízení výrokem I/ napadeného usnesení zastavil, když jeho postup byl legitimní a jakýkoliv jiný postup by byl nemyslitelný“ (bod 10 odůvodnění napadeného usnesení), nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž posouzení by záviselo napadené rozhodnutí a která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Námitky dovolatele [že odvolací soud „vůbec nezohlednil (i když se odvolává na zvukový záznam) skutečnost, že zmocněný zástupce dovolatele byl zcela vyloučen z ústního jednání před Obvodním soudem pro Prahu 7“, že „bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces“, jestliže soud „dával najevo, jak dané řízení dopadne, aniž záležitost řádně projednal včetně provedení dokazování“, že se soud prvního stupně „svým jednáním mimo jiné snažil vyhnout řešení navrhovaných předběžných otázek mj. ve smyslu neplatnosti právních úkonů bývalého státního tajemníka J. K.“, že „dle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie, se dovolatel nemůže svých práv vzdát“, že odvolací soud „opakovaně a zcela chybně uvádí, že žalovaná nemusela souhlasit se zpětvzetím žaloby, neboť jednání nebylo formálně zahájeno“, že nebere „vůbec v potaz skutečnost, že … byl zmocněný zástupce … vyloučen“, a že se soud prvního stupně svým postupem snaží zvrátit „možnost zatížení obvodních soudů agendou v souvislosti se zákonem o statní službě“] představují jen jeho prostý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, z nichž vymezení otázky přípustnosti dovolání nevyplývá.
6. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobce, obsažené v dovolání a jeho doplnění, týkající se podjatosti soudce soudu prvního stupně [že „z chování soudu je dle názoru dovolatele zřejmé, že byl ve věci podjatý (a pokračoval v odvetných opatřeních, která započal žalovaný) a měl z projednání věci vyloučit sám sebe pro zcela zjevnou podjatost“, že jednání soudce soudu prvního stupně „připomíná medializovanou kauzu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 D. Š.“, když „doporučoval stažení žaloby žalobcem a to na základě velmi diskutabilních argumentů“, přičemž dával „jednoznačně najevo, že pokud nebude žaloba vzata zpět, tak bude zamítnuta“, a jeho postup tak „lze přirovnat až k procesu inkvizičnímu, kdy lze bez nadsázky jeho postup přirovnat k mučení sugestivními/kapciózními otázkami vůči dovolateli (při vyloučení účasti jeho zmocněného zástupce) s jediným záměrem, aby ten nakonec na nátlak soudu vzal svou žalobu zpět“]. Těmito námitkami dovolatel uplatňuje zmatečnostní vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a ani nemohou (samy o sobě) založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu; dovolací soud k těmto vadám může – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
8. Z obsahu dovolání, resp. z textu doplnění dovolání vyplývá, že je dovoláním napadán „v plném rozsahu výrok č. I. usnesení“ odvolacího soudu; v části, ve které směřuje proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu