ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1948.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1948/2023-373
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. A. , b) F. K. , obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, a c) J. D. , proti žalovanému Středočeskému kraji , IČO 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o zaplacení 498 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 98/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, č. j. 12 Co 19/2023-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 100 Kč do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali náhrady za omezení vlastnického práva v období od 19. 3. 2016 do 19. 3. 2019, spočívajícího v tom, že územní rezerva, vztahující se na jejich pozemek, bránila realizaci výstavby na těchto pozemcích. Újmu vyčíslili na základě odborného posudku ve výši nájemného za užívání budoucí skladovací haly na tomto pozemku, jejíž výstavbu měli žalobci i jejich právní předchůdce v plánu, a uvedli, že v součinnosti s obcí XY bylo do pozemku investováno a zaplaceno za zhotovení inženýrských sítí.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 25 C 98/2019-305, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců 166 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 20. 3. 2019 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 12 Co 19/2023-337, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému ze žalobců 166 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 20. 3. 2019, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly poté, co byly jejich rozsudky v této věci zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2636/2021.
5. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Žalobci jsou na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 rovnodílnými spoluvlastníky pozemku par. č. XY v katastrálním území XY. Dne 19. 12. 2011 usnesením č. 4-20/2011/ZK o vydání Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabylo účinnosti dne 22. 2. 2012, byla do míst, kde se nachází pozemek žalobců, umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati ve směru Beroun – hranice Středočeského kraje [§36 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)]. Původní vlastnicí tohoto pozemku zahrnutého do územní rezervy (dále též jen „pozemek“) byla – i v době vydání uvedených zásad územního rozvoje – společnost MST DEVELOP, s.r.o. Ta investovala do pozemku částku ve výši téměř 1 500 000 Kč za účelem jeho připojení k inženýrským sítím. Vydáním zásad územního rozvoje žalovaný kraj omezil do té doby existující zastavitelnost pozemku. Pozemek již v tomto právním režimu prodala společnost MST DEVELOP, s.r.o. žalobcům, kteří prohlásili, že jim je dobře znám stav nemovitosti a že ji kupují ve stavu, v jakém se ke dni podpisu smlouvy nachází.
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že omezení žalobců územní rezervou nepředstavovalo v dané věci kvalifikovaný zásah do jejich vlastnického práva, neboť pozemek zakoupili již zahrnutý do územní rezervy, o které věděli, museli tedy nutně počítat s tím, že vlastnické právo bude po nějaký čas omezeno, ale i s tím, že stavební záměr, se kterým pozemek koupili, nemusí být realizován vůbec. Tato okolnost se promítla i do kupní ceny (pokud se nejednalo o čirou spekulaci, což žalobci ani netvrdili). V době prodeje neměli v úmyslu budovu na předmětném pozemku postavit, jejich prokazatelný úmysl postavit nějakou stavbu se váže až k období po skončení žalovaného období, v žalovaném období žalobci takový úmysl ani netvrdili, natož aby nějaké náklady na přípravu konkrétní stavby v tomto období vynaložili. Přihlédl také k tomu, že v územní rezervě nejsou zakázány veškeré stavby, a na pozemku tak mohli žalobci zřídit stavby dočasné. Dodal, že nesprávné jsou i úvahy soudu prvního stupně o výši přiznané náhrady.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání.
8. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení otázek „hmotného a procesního práva týkajících se způsobu a rozsahu odškodnění vlastníka pozemku dotčeného územní rezervou, které dosud nebyly s konečnou platností vyřešeny a podle názoru žalobců mají být dovolacím soudem některé právní otázky vyřešeny jinak, než jak je vyřešil NS ČR v předchozím kasačním rozhodnutí“.
9. Dovolatelé uvádějí, že jde „zejména“ o otázku vlivu územní rezervy na výši kupní ceny ve vztahu ke způsobu nabytí pozemku zatíženého („dočasnou“) územní rezervou, ve vztahu k přechodu nároku na odškodnění z původního vlastníka na nabyvatele pozemku a k zachování shodného právního postavení žalobce jako nabyvatele pozemku, který vstoupil do všech práv svého právního předchůdce v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, podle kterého smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch; a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Dále o otázku způsobu vyčíslení vzniklé újmy v situaci, kde její výši lze jen odhadovat a soudem stanovit dle §136 o. s. ř., a otázku, zda je dána dočasnost územní rezervy ještě v situaci, kdy od účinnosti opatření obecné povahy do zrušení územní rezervy uběhne doba 4 a více let, tj. zda lze posuzovat omezení vlastníka územní rezervou jako dočasné, trvá-li omezení v rozporu s postupy předvídanými platným právním řádem téměř deset let, a je tedy v rozporu s legitimním očekáváním vlastníka.
10. Za otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem „v plném rozsahu“ vyřešena, považují „otázku aplikace §136 o. s. ř. a čl. 11 odst. 4 Listiny – navíc v intencích náhrady újmy vzniklé vlastníkovi pozemku v důsledku zamezení možnosti stavět na pozemku, na který bylo vydáno pravomocné územní rozhodnutí“. Při aplikaci §136 o. s. ř. a čl. 11 odst. 4 Listiny se odvolací soud měl odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21.
11. Odvolacímu soudu dovolatelé dále vytýkají, že jim nedal možnost vyjádřit se k záměru změnit rozhodnutí soudu prvního stupně a k důvodům, které k tomu vedly, neposkytl poučení dle §118a o. s. ř., vydal překvapivé rozhodnutí a uložil jim navíc povinnost k náhradě nákladů řízení, aniž by jim poskytl možnost argumentovat nevyjasněnou problematikou dané právní otázky a okolnostmi případu, a tím i možnou aplikací §150 o. s. ř. Porušení práva na rovnost před zákonem a práva na spravedlivý proces spatřují dovolatelé také v tom, že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům, aniž by provedl dokazování. Poukazují také na to, že odvolací soud rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, kterým žalobci argumentovali a které je pozdější než kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, na danou věc neaplikoval. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že nález neřeší skutkově obdobnou věc. Z uvedeného nálezu dle jejich názoru jednoznačně plyne, že na nároku žalobců nemohou nic změnit ani okolnosti, za nichž žalobci předmětný pozemek do svého vlastnictví nabyli, jak nesprávně spekuloval i dovolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2636/2021), neboť protiprávní stav existoval již v době, kdy pozemek vlastnil jejich právní předchůdce, který byl k náhradě vůči žalovanému rovněž oprávněn (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2328/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4228/2015).
12. V dovolání žalobci dále uvádějí, že sám žalovaný posoudil žádost o odškodnění jako pouze předčasnou s odkazem na dočasnost územní rezervy, při posouzení jejich nároku odvolací i dovolací soud ignorovaly a nesprávně aplikovaly nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, a přehlédly i obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3536/2019, podle kterého je přiměřená doba 2 roky a po vlastníkovi může být požadováno, aby s náhradou vyčkal ještě další dva roky. V daném případě však „dočasná“ územní rezerva nabyla charakteru trvalosti, neboť trvá již téměř 10 let.
13. Žalobci se dále podrobně vyjadřují k úvahám odvolacího soudu o tom, že nejsou dány podmínky pro aplikaci čl. 11 odst. 4 Listiny, zejména k záměru žalobců při koupi pozemku a dočasnosti územní rezervy a jejím vlivu na kupní cenu, a poukazují na to, že odvolací soud ignoroval i své vlastní (předchozí) rozhodnutí. Poukaz na možnost dočasné výstavby považují dovolatelé za absurdní, taková možnost nebyla ani (včas) tvrzena, ani prokazována.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu v části, která se věnuje výši újmy, považují žalobci za nesrozumitelné, dodali, že újma nemůže být odstraněna pouhým vlastnickým převodem pozemku, nesouhlasí také se závěrem odvolacího soudu, že náhrada za pronájem haly je spekulací, která nemá oporu v provedeném dokazování.
15. Navrhují, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit každému ze žalobců 166 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení ročně od 20. 3. 2019 do zaplacení a náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
16. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2636/2021, kterým byl předchozí rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se podle jeho názoru plně řídil závazným právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2049/21, na který dovolatelé odkazují, považuje v dané věci za nepřiléhavý. K námitkám týkajícím se postupu odvolacího soudu žalovaný dodal, že žalobci byli zastoupeni advokátem a soud nemůže procesní aktivitu účastníků nahrazovat. Dodal, že žalobci polemizují spíše se skutkovým zjištěním nalézacích soudů, než s právním názorem odvolacího soudu a že uplatněná tvrzení a provedené důkazy postačily k rozhodnutí věci, nebyl proto důvod poskytovat poučení dle §118a o. s. ř.
17. Dovolání není přípustné.
18. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
20. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku náhrady za omezení jejich vlastnického práva zřízením územní rezervy.
21. V usnesení ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1244/2021 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), Nejvyšší soud uvedl, že ve sporech, v nichž se rozhoduje o náhradách za omezování vlastnického práva a kde právní úprava nestanoví přesný mechanismus určení takových náhrad (jako je tomu i v této věci), je dán široký prostor pro úvahu soudu z hlediska vymezení kritérií, která mohou (anebo naopak nemohou) být významná pro určení takové náhrady, přičemž lze jen velmi obtížně vymezit uzavřeným výčtem jednu či druhou skupinu takových kritérií a hledisek. Současně je nutné přísně zohledňovat individuální okolnosti každého případu, protože v zásadě neexistují dvě typově zcela shodné situace. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak v zásadě v obecnějším pojetí vymezuje a naznačuje jak kritéria významná, tak i kritéria, ke kterým přihlížet nelze. Jaký je význam kritérií podstatných pro posouzení uplatněného nároku, závisí vždy na okolnostech daného případu. Přezkumná činnost dovolacího soudu se v zásadě omezuje na posouzení, zda soud zohlednil právě ta kritéria, která významná být mohou a jejichž existence vyšla v řízení najevo, případně zda soud naopak nepřihlédl k hlediskům, která jsou pro posouzení věci nepodstatná, případně zda se jeho úvaha nevymyká logickým závěrům a odpovídá obecným životním zkušenostem. Rovněž v rozsudku ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že úvahu soudů o určení výše náhrady (za omezení vlastnického práva) může dovolací soud zpochybnit – jako obvykle u právních norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou – pouze v případě zjevné nepřiměřenosti.
22. Opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, dostupný na nalus.usoud.cz). V souvislosti s územní rezervou Ústavní soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že podstatou územní rezervy upravené v §36 stavebního zákona je dočasné omezení využívání pozemku. V řadě případů nebude rezerva vlastníka nijak omezovat. Může se však stát, že vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby), a již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (například získal územní rozhodnutí o změně využití území, čímž mohlo mj. dojít k vyjmutí jeho pozemku ze zemědělského půdního fondu, rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.), aniž zde ještě bylo opatření obecné povahy vymezující územní rezervu, popř. dokonce se ani nedalo předpokládat. V takové situaci může územní rezerva představovat podstatný zásah do vlastnického práva. Při tom je třeba přihlížet rovněž k tomu, po jakou dobu již situace (tedy omezení způsobené vymezením územní rezervy) trvá.
23. Z uvedeného je zřejmé, že při posuzování, zda má být vlastníkovi pozemku poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva způsobené územní rezervou, je třeba vždy posuzovat rozhodné okolnosti konkrétního případu. Nelze obecně říci, že by územní rezerva vždy představovala zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, ale nelze ani paušálně poskytnutí náhrady vyloučit (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, dostupný na nalus.usoud.cz).
24. Dovolací soud v předchozím rozhodnutí (rozsudek ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2636/2021) též uvedl, že ten, kdo kupuje pozemek již zahrnutý do územní rezervy, musí nutně počítat nejen s tím, že jeho vlastnické právo bude po nějaký čas omezeno, ale i s tím, že stavební záměr, se kterým pozemek kupuje, nemusí být realizován vůbec. Tato okolnost se nutně projeví i v kupní ceně pozemku (nejde-li např. o cenu sjednanou spekulativně); je zjevné, že cena pozemku umožňujícího bez dalšího jeho zástavbu je vyšší než cena pozemku v územní rezervě s nejistým právním osudem. I k této okolnosti je třeba při zvažování nároku na náhradu za omezení vlastnického práva přihlédnout a v jejím světle hodnotit i samotnou existenci nároku i případnou výši náhrady za omezení vlastnického práva.
25. Odvolací soud odůvodnil neposkytnutí náhrady těmito skutečnostmi. Žalobci zakoupili pozemek, který byl zahrnut do územní rezervy, o omezení již při koupi věděli, vědomosti kupujícího i prodávajícího o zřízení územní rezervy musela odpovídat i kupní cena. V době prodeje žalobci ani neměli úmysl konkrétní budovu na předmětných pozemcích postavit, netvrdili ani úmysl budovu postavit v žalovaném období, na přípravu konkrétní stavby v tomto období ani nevynaložili náklady, jejich úmysl postavit stavbu se váže až k následujícímu období. Vymezení územní rezervy nepředstavuje stavební uzávěru, žalobci mohli postavit jakékoli dočasné stavby. Žalobci požadovali náhradu ve výši, jakou by mohli dosáhnout pronájmem (neexistující) budovy na pozemku, aniž by k dosažení takového výnosu žalobci vynaložili jakékoli náklady, a to jednak k dosažení potřebných veřejnoprávních povolení ke zřízení a provozu stavby, jednak náklady na zhotovení stavby, případně na plnění povinností pronajímatele. Ze samotných žalobních tvrzení žalobců vyplývá, že žalobcům žádná majetková újma nevznikla a požadují náhradu za nájemné budovy, kterou nepostavili a ani stavět nezačali (a nezačal ji stavět ani jejich právní předchůdce, který od záměru stavbu vybudovat ustoupil, a to i „z osobních důvodů“), územní rezerva byla v roce 2021 zrušena, omezení vlastnického práva žalobců tak trvalo 8 let.
26. Dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
27. Úvahu odvolacího soudu, že žalobcům újma (v žalovaném období) nevznikla, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou. Žalobci pozemek nabyli již s omezením, nebylo prokázáno, že by připravovali stavbu a v této souvislosti utrpěli újmu; dobu omezení jejich vlastnického práva v žalovaném období sice nelze označit za zanedbatelnou, v případě, že by jejich předchůdkyně pozemek nepřevedla a právo na náhradu uplatnila sama, bylo by třeba o náhradě vážně uvažovat, nicméně z hlediska postavení žalobců délka trvání omezení nepřevažuje ostatní kritéria.
28. Lze též poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, ve kterém byla náhrada za omezení vlastnického práva odepřena mj. s tím, že „žalobce pouze obecně a v rovině svých podnikatelských vizí zamýšlel své pozemky využít k výstavbě, avšak nepodnikl v tomto směru žádné přípravné kroky k získání příslušných správních rozhodnutí umožňujících zahájení výstavby (např. rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení)“. O podobnou úvahu opřel rozhodnutí i odvolací soud v dané věci.
K přechodu nároku z omezení vlastnického práva právní předchůdkyně žalobců
29. Nejvyšší soud již v předchozím rozhodnuté v této věci (rozsudek ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2636/2021) uvedl, že v řízení sice vyšlo najevo, že právní předchůdce žalobců postoupil žalobcům svou pohledávku z omezení vlastnického práva, tato pohledávka však nebyla předmětem řízení.
30. Dovolatelé uvádějí, že „závěr NS i odvolacího soudu, že ‚postoupená pohledávka nebyla předmětem řízení‘, není podle žalobců správný, neboť žalobci zcela jednoznačně vstoupili do všech práv původního vlastníka s jasným legitimním očekáváním, že budou dodržena ústavní právní pravidla zahrnující ochranu řádně nabytého majetku a platná v právním státě“.
31. Otázku, zda k převodu tohoto práva došlo a zda k němu vůbec mohlo dojít, však odvolací soud neřešil z procesních důvodů; uvedenou formulací již v předchozím rozhodnutí dovolací soud vyjádřil, že ji žalobci neučinili předmětem řízení (uplatňovali totiž právo na náhradu za omezení svého vlastnického práva). To uvedl i odvolací soud (bod 50 rozsudku). S tím dovolatel nijak nepolemizuje, setrvává na tvrzení o postoupení pohledávky, aniž by se zabýval otázkou předmětu řízení. Na takto žalobci vymezené právní otázce tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
32. Dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se od tohoto názoru odchýlil, a dodává: Právo na náhradu za omezení vlastnického práva je právem relativním (obligačním), jeho stranami jsou ten, jehož právo bylo omezeno na straně jedné a stát či jiný subjekt veřejného práva na straně druhé. Nejde o právo věcné, které by „vázlo na věci“ a přecházelo na kupce – nového vlastníka této věci. I když původní vlastník věc prodá, pak je v zásadě stále poškozeným on, jestliže se omezení nějak projevilo na ceně věci, a jemu zůstává právo žádat náhradu za omezení (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018. sp. zn. 22 Cdo 1651/2018). Žalobci požadují náhradu za omezení vlastnického práva v období tří let před podáním žaloby, žaloba byla podána 19. 3. 2019. Jejich právní předchůdkyni nemohlo právo na náhradu za omezení vlastnictví v letech 2016 a následujících vzniknout, neboť vlastnické právo převedla na žalobce s účinky k 11. 9. 2013.
K namítanému rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21
33. Dovolatelé mají též za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, podle kterého platí, že „smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl“. Není ovšem zřejmé, v čem by rozpor měl spočívat; v řízení vůbec nešlo o to, zda smyslem investice žalobců bylo dosažení ekonomického prospěchu (to lze předpokládat), a z nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že by snad investoři měli právní nárok na dosažení prospěchu (zisku). Navíc – jak upozornil i odvolací soud – jde o věci skutkově a právně odlišné; ve věci sp. zn. III. ÚS 2049/21 šlo o užívání pozemku jako veřejného prostranství a o otázku bezdůvodného obohacení, tedy zaplacení hodnoty, která se jiným osobám dostává užíváním cizího pozemku, nikoli náhrady za omezení vlastnického práva (újmu vlastníka pozemku). I když lze dovolatelům přisvědčit v tom, že v řízení po zrušení rozsudku v dovolacím řízení je třeba vycházet i z pozdější judikatury Ústavního soudu, tvrzený rozpor s touto judikaturou není dán.
34. Ani dovolací, ani odvolací soud neučinily závěr, že ze strany žalobců šlo při koupi pozemku o „spekulaci“, ta byla uvedena jen jako možný případ situace, kdy je věc koupena za cenu přesahující její hodnotu sníženou omezením užívání.
35. Ohledně vlivu územní rezervy na výši kupní ceny ve vztahu ke způsobu nabytí pozemku zatíženého („dočasnou“) územní rezervou se uvádí, že obdobnou situací se dovolací soud opětovně zabýval s tím, že v důsledku tzv. právní závady zpravidla klesne cena zatíženého pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1873/2020). I když v těchto věcech šlo o náhradu za zřízení věcného břemene, tato obecná úvaha platí i v dalších věcech; tato otázka je tak řešena v souladu s judikaturou. Ostatně dovolatelé proti tomuto závěru nepředkládají žádnou argumentaci.
Ke způsobu vyčíslení vzniklé újmy
36. Rovněž otázka způsobu vyčíslení vzniklé újmy nemůže přípustnost dovolání založit, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Podle §136 o. s. ř. může soud postupovat jen tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009). Odvolací soud se sice k úvahám soudu prvního stupně o výši náhrady za omezení vlastnického práva nesouhlasně vyjádřil, pokud však nepovažoval základ právního nároku žalobců za daný, nebyla již výše takového nároku právně významná a zamítavý rozsudek odvolacího soudu nebyl na aplikaci §136 o. s. ř. založen.
K otázce, zda je dána dočasnost územní rezervy ještě v situaci, kdy od účinnosti opatření obecné povahy do zrušení územní rezervy uběhne doba 4 a více let
37. Dovolatelé předkládají k řešení otázku, zda je dána dočasnost územní rezervy ještě v situaci, kdy od účinnosti opatření obecné povahy do zrušení územní rezervy uběhne doba 4 a více let, a zda lze tedy posuzovat omezení vlastníka územní rezervou jako dočasné, trvá-li omezení v rozporu s postupy předvídanými platným právním řádem téměř deset let, a je tedy v rozporu s legitimním očekáváním vlastníka. Z obsahu odvolání lze dovodit, že odvolací soud se měl dle názoru dovolatelů při řešení této otázky odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3536/2019 a nesprávně aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 950/17.
38. V usnesení ze dne 25. 2.2020, sp. zn. 22 Cdo 3536/2019, Nejvyšší soud neshledal za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, podle které náhrada za omezení vlastnického práva existencí územní rezervy vlastníku dotčeného pozemku zpravidla za dobu minimálně dvou let od umístění rezervy (doba vymezená krajským úřadům zákonem pro příslušnou aktualizaci) nepřísluší, neboť jde o dobu, po kterou minimálně lze po vlastníkovi pozemku spravedlivě požadovat, aby omezení dané územní rezervou snášel. Dobou, po kterou lze existenci územní rezervy považovat za dočasnou, se nezabýval. Zároveň také odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/2017, podle kterého nelze obecně říci, že by územní rezerva vždy představovala zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, ale nelze ani paušálně poskytnutí náhrady vyloučit, jak to učinily soudy v posuzovaném případě, stejně jako nelze paušálně stanovit její výši, když zpravidla nepůjde o definitivní zmaření investovaných prostředků, a zdůraznil, že vždy záleží na posouzení konkrétních okolností případu. Z uvedeného rozhodnutí tak nelze dovozovat, že při omezení územní rezervou po dobu delší, než je doba vymezená pro aktualizaci, musí být vlastníkovi náhrada za omezení jeho vlastnického práva poskytnuta.
39. V dané věci zohlednil odvolací soud při svém závěru o tom, že v žalovaném období nedošlo k újmě žalobců v souvislosti s vymezením území rezervy na jejich pozemku, i další významná kritéria, pro která i přes nezanedbatelnou délku omezení vlastnického práva žalobců právo na náhradu za omezení vlastnického práva neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu tak v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3235/2019 není.
40. Dobu trvání omezení vlastnického práva územní rezervou považuje jen za jedno z kritérií pro posouzení nároku na náhradu za takové omezení rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, v němž se dobou, po kterou je možné omezení územní rezervou považovat za dočasné, nezabývá. Není proto zřejmé, v čem má spočívat tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s citovaným nálezem.
41. V této souvislosti je třeba připomenout, že odvolací soud, v souladu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, na věc aplikoval §102 odst. 1 stavebního zákona, který stanoví, že náleží náhrada vlastníkovi pozemku nebo stavby, jehož práva k pozemku nebo stavbě byla omezena. Majetkovou újmu, její příčinnou souvislost se stavební uzávěrou a její výši musí vlastník prokázat. Příčinná souvislost mezi tím, že od účinnosti opatření obecné povahy do zrušení územní rezervy uběhla doba 4 a více let, a tvrzenou újmou, však není dána. Není totiž zřejmé, že by v případě, kdyby krajský úřad upravil návrh zprávy podle výsledků projednání a předložil ho ke schválení zastupitelstvu kraje nejpozději do 4 let po vydání zásad územního rozvoje nebo jejich poslední aktualizace (§42 odst. 3 stavebního zákona), byla by územní rezerva zrušena. Žalobci tak mohli mít legitimní očekávání, že věc bude předložena zastupitelstvu kraje, to je však něco jiného než legitimní očekávání, že územní rezerva bude v důsledku toho zrušena.
K postupu odvolacího soudu v řízení
42. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že jim neposkytl možnost vyjádřit se k záměru změnit rozhodnutí soudu prvního stupně ani argumentovat k možnosti postupu dle §150 o. s. ř., nepoučil je dle §118a o. s. ř., bez opakování dokazování dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům, než soud prvního stupně a rovněž přihlížel k důkazům uplatněným po koncentraci řízení.
43. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítaným vadám řízení dovolatelé žádnou konkrétní právní otázku vážící se k rozhodovací praxi dovolacího soudu nevymezují, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
44. Je třeba dodat, že z dovolání není ani zřejmé, jaká skutková zjištění učinil odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně, zejména když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně si pro rozhodnutí ve věci opatřil dostatek podkladů zákonně provedeným dokazováním a důkazy správně hodnotil, a soudu prvního stupně vytýká jen nesprávné právní posouzení. Poučení dle 118a o. s. ř. se uplatní jen za situace, když účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci či neoznačil důkazy k prokázání takových skutečností. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není ani v případě jiného právního názoru odvolacího soudu, než z jakého vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, pro poučení dle §118a o. s. ř. důvod (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
45. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
46. Dovolací neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je proto odmítl.
47. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu